Veřejný sektor – vymezení, ekonomické zdůvodnění existence veř. Sektoru

Veřejný sektor – vymezení, ekonomické zdůvodnění existence veř. Sektoru

– veřejný sektor(VŘS) – zjednodušeně stát (parlament, ministerstva,…

– státní správa a samospráva (kraje, obce)

– institucionální hledisko (instituce státní správy)

– Státní správa – kancelář prezidenta rep.

– parlament – zákonodárná instituce

– sněmovna a senát

– vláda – výkonný orgán

– úřad vlády a jednotlivý ministři

– armáda – obrana země před vnějším nepřítelem

– policie – ochrana majetku a osob, vnitřní pořádek

– vězeňská služba, hasičský sbor

– justice – princip spravedlnost

– samospráva – kraje

– obce

– okresy byly zrušeny a pravomoci neneseny na kraje a obce s rozš. půs.

– VŘS – odpovídá za zákonnou problematiku(chování osob, vnitřní a vnější ochrana, služby

pro občany – osvětlení, telekomunikace, kultura, …= veřejné statky)

– musí fungovat podle určitých pravidel a zásad

= určitá část národního hospodářství

– kt. je financována z veřejných zdrojů (účelové fondy, fondy samospráv,…)

– je řízena veřejnou správou, rozhoduje se v ní veřejnou volbou

– podléhá veřejné kontrole

– politické strany představují určité zájmy, ideologie

– hlavní okruhy problémů :

1) jak uspořádat VŘS, aby byl spravedlivý a zároveň neomezoval svobodu jednotlivce?

= na jaké úrovni je demokratické řízení, kdy se volí určitý kompromis mezi 2 stranami

2) rozsah VŘS (jaký by měl být)?

= velikost podle veřejný výdajů na HDP

– o jaká se jedná teritoria

– my jsme o trochu níž než průměr EU

3) jak uspořádat veřejné instituce a stanovit jejich dělbu práce a rozsah pravomocí?

= jaká je svoboda obyvatelstva, pravomoci samospráv

• samosprávy nemají tolik informací jako centrum

• důležitá je veřejná nabídka

4) jak zabezpečit příjmy pro fungování VŘS

• základní zdroj příjmů jsou daně

• rozpor mezi daň. poplatníkem (nechce platit) a státem (chce hodně)

• kompromis v rozsahu zdanění – nízké daně – malé možnosti pro rozvoj všech

X více peněz pro podnikatele

– vysoké daně – vysoké dávky

X omezení podnikatelů

5) jak řídit výdaje VŘS?

– nakládat s výdaji jako každý správný hospodář

– při dostatku peněz je třeba investovat, aby byl dostatek i v budoucnu

– důležitá otázka : „ Co bude?“

6) soužití veřejného a soukromého sektoru

– soukromý sektor vytváří zdroje a potřebuje je

– veřejný sektor zdroje potřebuje, ale nevytváří je

– VŘS – je otázkou i občanů, nejen ekonomů a filozofů

– provází nás celý život

– ve veřejném sektoru či soukromém, když něco nefunguje, tak se ptáme„ A co stát ?“

MERKANTILISMUS

– merkantil = zboží

– názorový proud 16. – pol. 18. století

– prosazoval, že VŘS by měl podporovat průmysl a obchod, protože je v nich

zakotveno bohatství

– max. volnost v rozvoji

– státy se nevyvíjely harmonicky (u pobřeží jsou bohatší)

FYZIOKRATÉ ( 2. pol. 18. stol.,)

– docházelo k válkám a rozvratům

– bohatí země je ta, která má zemědělství (půdu)

– VŘS by neměl zasahovat do trhu a měl by zajišťovat takové statky o které soukromý

sektor nemá zájem

– VŘS musí zajistit vnější i vnitřní ochranu

ADAM SMITH

– veřejně kritizoval merkantilisty

– VŘS by měl zasahovat pouze vyjimečně

– nakládání se soukromým majetkem je základní hybnou silou = bohatství celé země

– „dokonalá konkurence“ – přispěje k výrobním faktorům

– rovné rozdělení zdrojů

– „neviditelná ruka trhu“ – přispívá k prospěchu všech

– když bude někdo bohatý, bude platit daně a bude bohatý i stát

– VŘS pro celospolečenské potřeby

– problém 30. léta – hospodářská krize

– nevyužité kapacity, omezená poptávka, nezaměstnanost

– neviditelná ruka trhu nefunguje

– efektivnější VF

– VŘS zabezpečuje ty činnosti, které soukr. sektoru nepřináší

zisk

– řešení – KEYNES – podpora v nezaměstnanosti

– nutný zásah státu

=> výrazné posílení VŘS

– v současné době musí státy hledat cesty, jak se vymanit z VŘS = narůstají státní a veřejné

dluhy

– koncem 19. století – přijata MAASTRICHTSKÁ DOHODA

= reformy – zřizování dávek, prodlužování pracovní doby

– MARX – veškeré problémy (nezaměstnanost, …) jsou zakotveny v soukromém majetku =>

vyvlastnění majetku (Lenin)

EKONOMICKÉ ZDUVODNĚNÍ EXISTENCE VŘS

– podstata tržní ekonomiky

– největší část výroby i distribuce statků se uskutečňuje pomocí soukrom. sektoru (SS)

– SS funguje na bázi soukromého podnikání a má 2 přednosti :

1) statek s vyrábí, pokud splňuje požadavky trhu

– trh zabezpečuje uspokojování potřeb

– statek musí být vyráběn tak, aby byl ziskový a spotřebitel byl ochoten za něj

– zaplatit

2) efektivnost výroby je zajištěna konkurencí

– neefektivní firma je z trhu vytlačena

– trh zabezpečuje optimální alokaci a využití zdrojů

– projevy nefunkčnosti VŘS = nezaměstnanost

PODMÍNKY EFEKTIVNÍHO VYUŽÍVÁNÍ ZDROJU V TRŽNÍ EKONOMICE

– za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k takové alokaci zdrojů, kdy si

nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný polepšil

– mezní míra záměny užitku = 0

= o kolik se změní užitek první osoby, zvýší-li se užitek druhé

osoby o 1

– každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních

mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky

trhu

U1 užitek 1

Křivka užitkových možností

MMZU2→U1 = ΔU1/ΔU2= 0

– předpoklad dokonalé konkurence

– změním zdroje, změní se mi užitek

užitek U2

2 podmínky pro rovnováhu mezi spotřebitelem a výrobcem

SPOTŘEBITEL

∆U1/∆Y = CY – optimum spotřebitele

– U1 – mezní užitek

– Cy – cena statku

– zvýšení užitku, když roste výrobek

VÝROBCE

∆N/∆Y = ∆T/∆Y => ∆T/∆Y = Cy – optimum výrobce

∆N/∆Y – mezní náklady

∆T/∆Y – mezní tržby

– jak se změní N, když zvýším výrobu o jednotku (změna mezních tržeb)

– rovnováha mezi nabídkou a poptávkou

– zdůvodnění, proč by VŘS nemohl zasahovat do ekonomiky při rovnováze a proč by

měl při nerovnováze

2. přednáška 11.10.

∆U/∆Y = mN/∆Y = Cy – základ paretovské optimality

ZÁSAHY STÁTU DO EKONOMIKY

Stát zasahuje do ekonomiky ve dvou případech:

– tržní selhání

– rozdělování příjmů a obecně prospěšné statky

1) TRŽNÍ SELHÁNÍ

a) SELHÁNÍ KONKURENCE:

– Konkurence je předpokladem fungování trhu

– Při selhání konkurence vzniká monopol, omezuje se produkce, roste poptávka

a klesá cena

b) NEDOSTATEČNÁ NABÍDKA VEŘEJNÝCH STATKŮ:

– Stát může nedostatečný statek vyrábět buďto sám, nebo může zadat veřejnou

zakázku soukromému sektoru

c) EXISTENCE EXTERNALIT:

– Externalita: vedlejší efekt produkovaný určitou činností

o Pozitivní: činnost jednotlivce nebo firem ve prospěch jiných výrobců nebo

spotřebitelů

o Negativní: činnost jednotlivce nebo firem způsobující zvyšování nákladů u

jiných výrobců nebo spotřebitelů

– Zásahy státu:

o Negativní externalita: snížení ceny, zvětšení množství produkce, do

nákladů firmy se započítávají i náklady na odstranění externalit. Stát může

omezit firmu:

Administrativně: limity na vypouštění emisí, odpad. vod…

Ekonomicky: pokuty

o Pozitivní externalita: formou dotací

d) EXISTENCE NEÚPLNÝCH TRHŮ:

e) CHYBĚJÍCÍ DOPLŇKOVÉ TRHY:

f) NEDOSTATEK INFORMACÍ:

– Soukromý trh nezabezpečí určité statky i když je spotřebitel ochoten zaplatit za

něj více než jsou náklady na jeho poskytnutí

– Hlavně v úvěrování a pojišťovnictví

– Stát může poskytnout záruky

– Někdo by chtěl vyrábět lampy, ale nikdo nevyrábí žárovky

– Stát může sám vyrábět daný statek, nebo zainteresovat nějaký podnik na

výrobě

– Soukromý sektor není ochoten poskytovat úplné informace, následkem může

být poškození zdraví spotřebitele

– Stát může upravit stav formou nařízení (zákon) a sankcí za jeho nedodržení

– Veřejný sektor poskytuje informace sám, nebo kupuje informace od

soukromého sektoru

g) CELKOVÁ NEROVNOVÁHA V EKONOMICE:

– Nezaměstnanost:: sociální a politická nerovnováha – zvýšení nákladů

– Inflace

– Stát používá fiskální a monetární politiku

ROVNOVÁHA NA TRHU:

Mezní užitek = mezní náklady = cena

2) ROZDĚLOVÁNÍ PŘÍJMŮ A OBECNĚ PROSPĚŠNÉ STATKY

ROZDĚLOVÁNÍ PŘÍJMŮ:

– I když je ekonomika v rovnováze, někdo je pod úrovní životního minima a jiný má

zase přebytek – každý extrém má své zápory – životní prostředí, politika, společenské

ztráty

– Přerozdělování příjmů: nejdůležitější v liberálním přístupu – minimální zásahy státu

do ekonomiky, trh je jen pro schopné a pro vynalézavé

OBECNĚ PROSPĚŠNÉ STATKY:

– Jinak řečeno: přikázané statky

– Jednotlivec se nechová tak, jak by bylo v jeho nejlepším zájmu – ocenění jeho

vlastního užitku není objektivní

– STÁT: může něco doporučit nebo přikázat

– Příklad:

o Alkohol je nezdravý tak na něj stát uvalí vysokou spotřební daň – ekonomický

impuls

o Omezení rychlosti v obcích – pokuty

CO BY MĚL VEŘEJNÝ SEKTOR DĚLAT:

– Korigovat nedokonalou alokaci zdrojů

– Stanovit pravidla podnikání v oblasti právní, měnové a sociální s ohledem na lidská

práva a ochranu životního prostředí (optimální podmínky pro trh)

– Čelit monopolním jevům v ekonomice

– Produkovat veřejné statky

– Vyrovnávat působení externalit

– Uplatňovat stabilizační politiku v oblasti ekonomické a sociální

FUNKCE VEŘEJNÉ SPRÁVY:

• Alokační:

Řeší problematiku zabezpečení veřejných statků. Alokace je rozdělování zdrojů mezi výrobu

soukromého a veřejného sektoru. U soukromých statků rozhoduje cena.

Veřejné statky: Většinou jsou poskytovány zdarma

Veřejná volba – sjednocení individuálních zájmů jedinců ve

Kdo chce projevit svůj zájem – jde k volbám a volí urč. Polit. str.

společnosti – politické strany

• Distribuční:

Někdy se jí také říká redistribuční funkce – zásahy do rozdělování důchodů a bohatství za

účelem zmírnění důchodových a sociálních nerovností.

Chudý člověk je velmi špatný spotřebitel.

• Stabilizační:

Vyplývá z makroekonomické působnosti veřejné správy.

Hlavní úkol: zajištění přiměřené stability cen

Stabilizační nástroje: Měnová politika (cena peněz, povinné rezervy, operace na

Maximální využití lidského faktoru

Zajištění růstu ekonomického potenciálu země

kapitálovém trhu,…)

Fiskální politika (daně, dotace, expanzivní i restriktivní pol.)

• Regulační:

Omezování nežádoucích vlivů na vývoj výroby, cen, nezaměstnanosti a jiných faktorů

ohrožujících rovnováhu na trhu

• Stimulační:

Podpora a ovlivňování chování soukromého sektoru žádoucím směrem. Je to opak regulační

funkce. Podpora pozitivních vlivů. Daňové úlevy a dotační politika.

• Kontrolní:

Vyplývá z celostátní působnosti veřejné správy. Podstatou je aby efekty ekonomického

vývoje odpovídaly zdrojům vynaloženým na jejich dosažení. Aby peníze poskytnuté

z veřejných rozpočtů byly použity na to, na co byly poskytnuty – a to efektivně.

VÝZNAM FUNKCÍ V RŮZNÝCH EKONOMIKÁCH:

V různých zemích mají určité funkce různý význam. V zemích s velkým sociálním cítěním

je větší význam funkce distribuční a kontrolní. Tam kde má větší podíl soukromý sektor

– liberální vlády a tržní mechanismus – má větší význam funkce stabilizační a alokační.

V totalitním režimu fungoval funkce redistribuční a režim si řídí vše sám.

VÝZNAM FUNKCÍ NA RŮZNÝCH ÚROVNÍCH VEŘEJNÉ SPRÁVY:

• Státní sektor – ústředí – celostátní působnost:

Nejvíce se používá stabilizační a distribuční funkce – musí být jednotná pravidla pro

rozdělování různých dávek (příspěvky, přídavky, důchody,…) částečně zde funguje i

regulační a kontrolní funkce.

• Samospráva – místní úroveň:

Aplikace mezi obyvatelstvem – funguje především alokační funkce – znají potřeby

lidí, informace co je kde potřeba, následuje stimulační a kontrolní funkce, vyjímečně i

redistribuční funkce.

PŘÍKLAD PROBLÉMU JEDNOTNÉ SPOTŘEBY:

P P

Cena

Mezní náklady

0 Q1 Q3 Q2 Množství

Q1 – optimální úroveň spotřeby 1. spotřebitele

Q2 – optimální úroveň spotřeby 2. spotřebitele

Q3 – vládou poskytované množství zdarma

Z toho vyplývá, že vládou poskytované množství někomu nestačí a jinému zase přebývá,

alokační funkce má zajistit přerozdělení zdrojů podle individuálních potřeb (každému kolik

potřebuje).

VEŘEJNÉ STATKY

– je jich nedostatečná nabídka

– veřejný statek = zboží a služby, které poskytuje veřejná správa (stát, obec) které stát

vyrábí buďto sám ve svých podnicích, nebo je kupuje od soukromého sektoru

– zdrojem financování je soustava veřejných rozpočtů

– jde o takové statky, jejichž produkci nemůže zabezpečit trh v důsledku tržního selhání

– celkový užitek pro všechny je větší než náklady na jejich výrobu, ale užitek pro

jednotlivce je nižší než náklady na jeho výrobu – kolik by to stálo

– hasiči, policie, veřejné osvětlení, veřejná doprava, školství, zdravotnictví, věda

3. přednáška 18.10.

ČLENĚNÍ VEŘEJNÝCH STATKŮ

1) podle způsobu spotřeby

a. čistě veřejné statky

b. částečně veřejné statky = smíšené

c. veřejně poskytované soukromé statky

1 a – ČISTĚ VEŘEJNÉ STATKY

– spotřeba je nedělitelná v kvantitě i v kvalitě

– jednotlivce nelze ze spotřeby vyloučit

– nelze nikomu určit velikost jeho spotřeby ani nikomu předepsat podíl jednotlivce na

jejich úhradě

– soukromý sektor to nebude poskytovat, protože mu to nikdo nezaplatí

– spotřeba žádného subjektu nesnižuje nabídku pro ostatní spotřebitele

MU = ——– = 0 MN = ——- = 0

Δ U1 Δ N

Δ U2 Δ Y

– náklady na dodatečného uživatele (mezní náklady) jsou rovny nule

– nemožnost a neprospěšnost výluční ze spotřeby (nelze nikoho vyloučit ze spotřeby)

– př.: pouliční osvětlení, armáda, veřejná správa, policie, veřejné komunikace

1 b – ČÁSTEČNĚ VEŘEJNÉ STATKY

– jejich spotřeba je dělitelná v kvantitě, ale nedělitelná v kvalitě

– rozšiřování kvantity často vede ke snižování kvality

– jednotlivce lze vyloučit ze spotřeby, ale bývá to často neprospěšné

– mezní náklady na dodatečného spotřebitele jsou větší, ale jsou velmi malé (0,02)

– př.: školství, kultura, veřejné parky

1 c – VEŘEJNĚ POSKYTOVANÉ SOUKROMÉ STATKY

– spotřeba je dělitelná kvantitou, ale nikoli kvalitou

– vyloučení ze spotřeby je možná, ale nebylo by to spravedlivé

– jedná se o statky soukromé poskytované veřejně, stát to dotuje z důvodu, že by si tento

statek někdo nemohl dovolit ze sociálních důvodů (finančně)

– mezní náklady spojené se zvýšením počtu spotřebitelů jsou vysoké

– př.: vysoké školy

2) podle vlivu státu na rozhodování o alokaci zdrojů na produkci a na rozhodování o

rozdělení mezi spotřebitele

a. netržní veřejné statky

b. polotržní veřejné statky

c. poručnické veřejné statky

2 a – NETRŽNÍ VEŘEJNÉ STATKY

– nejsou alokovány prostřednictvím trhu, do alokace zasahuje stát

– jejich produkce nepřináší zisk,volná směna mezi výrobcem a spotřebitelem neprobíhá

– př.: armáda, státní správa, justice, policie, veřejné osvětlení

2 b – POLOTRŽNÍ VEŘEJNÉ STATKY

– veřejně prospěšné statky, cena je sjednávána na trhu, stát však cenu ovlivňuje zásahy

do produkce a spotřeby

– soukromý sektor tyto statky poskytuje, ale stát nechce, aby byly poskytovány za tržní

cenu – může je dotovat, rozsah cen se vývojem mění – dle sociál. Situace obyvatel

– př.: nájem, elektrická energie, pošta, telecom, dopravné, plyn

2 c – PORUČNÍCKÉ = PŘIKÁZANÉ VEŘEJNÉ STATKY

– stát má důvody rozhodovat za jednotlivce podle vlastních preferencí, omezuje

individuální preference při rozhodování o alokaci zdrojů nebo užití statků

– spotřebu může uložit zákonem (paternalismus = stát se chová jako otec)

– př.: základní vzdělání, povinné prohlídky dětí (očkování)

3) podle ekonomických vlastností

a. statky s vlastností nerivality

b. statky s vlastností nevylučitelnosti

c. statky s vlastností vylučitelnosti

3 a – STATKY S VLASTNOSTÍ NERIVALITY

– statek může zároveň spotřebovávat více osob aniž by si konkurovali

– neomezují se navzájem v užitku – není důvod k omezování spotřeby nebo k vyloučení

ze spotřeby (osvětlení, satelit)

3 b – STATKY S VLASTNOSTÍ NEVYLUČITELNOSTI

– spotřebitele není možné ze spotřeby vyloučit ať si ve spotřebě konkurují či nikoliv

– statky jsou nedělitelné (osvětlení, obrana,…)

3 c – STATKY S VLASTNOSTÍ VYLUČITELNOSTI

– spotřebitele lze ze spotřeby vyloučit, lze snížit míru omezování užitku jednoho

druhým

– př.: školství, kultura, telefonování ve špičkách, kamiony nesmějí jezdit v neděli

Nerivalitní a nevylučitelné statky jsou statky čistě veřejné – neomezují

PODROBNÁ CHARAKTERISTIKA:

1 a – ČISTĚ VEŘEJNÉ STATKY

– Proč je poskytuje stát a ne sektor soukromý? – nemožnost vyloučení ze spotřeby znamená,

že soukromé trhy nezajistí Paretovsky optimální nabídky těchto statků.

– Spotřebitel ví, že ten statek může užívat,aniž by zaplatil (nelze mu dokázat, že to užíval)

– Neochota platit dobrovolně za veřejné statky se nazývá – Problém černého pasažéra

– Soukromí sektor jich nevyrábí dostatek – v zimě si firma uklidí namrzlý chodník jen před

svým vchodem a obyvatelé žijící nad firmou toho užívají.

– Soukromý výrobce se rozhoduje na základě svých preferencí, na základě svých nákladů a

svého prospěchu, užitek ostatních do svého rozhodování nezahrnuje

– Př.: očkování proti chřipce je užitečné pro všechny – méně nemocných – méně nákazy

– Je zájem všech aby byli přinuceni přispívat na úhradu nákladů veřejných statků = platit

daně, protože jejich poskytování zvyšuje užitek všech

Křivka užitkových možností

0 U2

– Křivka užitkových možností vymezuje maximální dosažitelný užitek jedné skupiny při

určitém využití druhé skupiny

– Pravomoc státu může být zneužita jen jednou skupinou na úkor druhých

– Problematikou čistě veřejných statků se zabývá každý z nás doma: rodina = ministát

(strava, čisté prádlo, světlo, teplo – není možné někoho z rodiny vyloučit – neetické) – i

doma je problém černého pasažéra

1 b – ČÁSTEČNĚ VEŘEJNÉ STATKY

– Při vyloučení je nutné uvažovat využití kapacity

– Tyto statky se od čistě veřejných statků liší podle snadnosti a výhodnosti vyloučení

neplatících spotřebitelů

MN Veř.poskyt. soukr. Statky Čistě soukromé statky

MN = vysoké

vysoká

nízké

Možnost vyloučení –

Náklady na vyloučení –

ČÁSTEČNĚ VEŘEJNÉ

STATKY

Čistě veřejné statky

Snadnost (výhodnost)

neplatičů

0 MN = 0 vyloučení

možnost vyloučení = 0

náklady na vyloučení – vysoké

Částečně veřejné statky:

– Výlučnost spotřeby je možná ale nákladná

– Náklady na vyloučení neplatičů ze spotřeby = náklady na fungování cenového

mechanismu, tyto náklady jsou relativně nízké u soukromých statků, ale u veřejných

statků můžou být velmi vysoké (celkové mzdy výběrčích a náklady na výrobu)

– Někdy mohou být náklady cenového mechanismu vyšší než je mezní užitek daného statku

= je efektivnější je poskytovat zdarma a výrobu financovat daněmi

4. přednáška 25.10.

cena

Cy ́

poptávka používání dálnice

transakční

náklady

E F

Ztráta z neefektivní

produkce

výrobní

náklady

0 Qe Q0 Qmax

rozhodnout, zda to zpoplatníme či ne

Předpoklad = poskytování zdarma MU = Cy

a) ušetříme transakční náklady, které odpovídají obdélníků ABCD; velikost úspory si

stanoví tak: = (Cy ́- Cy)∗ Qe

b) vzroste spotřeba z Qe na Q0 a v tomto okamžiku bude platit, že MU dalšího účastníka

bude větší než MN na dodatečného spotřebitele (∆U/∆Y > MN) ; užitek ze zvýšené

spotřeby bude roven trojúhelníku ABE

(Q0 – Qe) ∗ (Cy ́- Cy)

c) bude-li cena služby nulová, zvýší spotřebitelé spotřebu až na Qmax až do okamžiku,

kdy užitek dodatečného spotřebitele roven 0 (MU = 0)

d) ztráta bude rovna obsahu trojúhelníku (Qmax – Q0) x Cy

množství

účastníků

= —————————–

mN > mU; Cy > 0

QmaxEF = ———————-

Při rozhodování o tom, zda statek poskytovat bezplatně, je rozhodující porovnat celkový

užitek (plocha AECD) se ztrátami s neefektivní výši produkce QmaxEF a se ztrátami

vzniklými uvalením daní, z kterých se bezplatné poskytování statků zajišťuje.

U částečně veřejných nákladů jsou mezní náklady nízké nebo dokonce nulové a důvodem

zásahu státu mohou být vysoké transakční náklady.

VEŘEJNĚ POSKYTOVANÉ SOUKROMÉ STATKY

– mezní náklady na dodatečného spotřebitele jsou velmi vysoké, proto je důvod

vyloučení ze spotřeby; jsou finančně náročné

– je-li statek poskytován bezplatně, lze očekávat, že jeho spotřeba bude vyšší než by

bylo efektivní

– spotřebitel ho bude požadovat až do okamžiku, kdy MU = 0 a náklady ho nebudou

zajímat

– u některých statků je ztráta ze zvýšení spotřeby malá, čili neefektivnost není velká,

v jiných případech může být například vysoká

– velikost té ztráty je dána pružností poptávky

cen

poptávka

ztráta z neefektivní spotřeby

množství

cen

poptávka

ztráta z neefektivní spotřeby

množství

Nástroje přidělování veřejných statků

– hlavním cílem jejich používání je snížení (omezení) spotřeby

• cenový mechanismus

– zavádění různých poplatků a doplatků

• administrativní omezení spotřeby

– podstatou je přidělování jednotných dávek všem spotřebitelům

– tento nástroj v sobě nese určitou nespravedlnost, pže každý má jiné nároky

– v některých obcích byla stanovena určitá částka na odvoz odpadů (nástroj svým

způsobem nedokonalý, který může vést k vyšší produkci či spotřebě, ten druhý je ve

svých právech zkrácen)

– dálniční známka pro automobily (použití každý den x pouze o víkendech)

– problém jednotné nabídky, které vede k problému jednotné spotřeby je největším

problém veřejných statků, pže neumožňuje přizpůsobit se individuálním potřebám jak

to umožňuje tržní mechanismus

Problém jednotné spotřeby

cena poptávka 1 poptávka 2

nabídka státu

ztráta blahobytu

ztráta z neefektivní spotřeby

Qs Q2

Q1 = optimální úroveň spotřeby prvního spotřebitele

Q2 = optimální úroveň spotřeby druhého spotřebitele

Qs = vládou poskytované množství zdarma

• čekání na poskytnutí statku

– vychází se z principu, že kdo statek skutečně potřebuje, ten si počká až ho dostane

– rovněž se předpokládá, že statek se dostane především těm, kteří by si ho ze svých

zdrojů nemohli pořídit

– čekání je chápáno jako spravedlivý nástroj rozlišení mezi těmi, kdo pomoc skutečně

potřebují a kdo ji potřebuje méně

– čekání nahrazuje cenu statku

Vztah mezi veřejným a soukromým poskytováním statků

– řada statků, které jsou poskytovány veřejně by mohli být poskytovány soukromě

– existence statků, které jsou poskytovány veřejně tak i soukromě (záleží na bohatství

země a kolik zdrojů má k dispozici, názorech vládnoucí strany)

– existují zcela objektivní důvody, které vedou ke změnám mezi poměrem

poskytováním statků veřejných a soukromých

o technický pokrok vyvolává efektivnější možnosti vybírání poplatků, což

vede ke snížení transakčních nákladů (zpoplatňování dálnic a zavedení

elektronického mýtného – odpadne problém černého pasažéra, sníží se

transakční náklady, telefony – pevné linky)

o růst životní úrovně – doprava, většina obyvatel se dříve přesouvala veřejnou

dopravou, v současné době řada lidí dává přednost komfortu osobní dopravy;

důležité poměření nákladů s využitím statku soukromého a veřejného; zvažují

se i kvalitativní hlediska (nemusíme čekat na žádný spoj, na druhé straně se

nemusíme mačkat v MHD – pohodlí automobilu; musí se ale počítat s tím, že

jak roste kapacita, musí se zahrnout i čekací časy), bazény – soukromé bazény

a veřejná koupaliště

o změna vkusu spotřebitelů – souvisí s tím, že někdo považuje za „in“

navštěvování soukromé školy než veřejné, atd.

– historicky se podíl mění, který je dán těmito faktory

Podmínka efektivnosti pro veřejné statky

MU = ∆U/∆Y = Cy

MN = ∆N/∆Y = Cy

– ve veřejném sektoru ale neexistuje cena

– poměřují se možnosti spotřeby statků veřejných a soukromých s možností jejich

výroby

1) pomocí křivky produkčních možností a indiferentních křivek

MU = mN = Cy (soukromý sektor)

• čistě veřejné statky jsou poskytovány efektivně tehdy, je-li součet mezních měr

substituce všech spotřebitelů roven mezní míře transformace

i. mezní míra substituce jednotlivého spotřebitele mezi soukromými

a veřejnými statky udává kolika jednotek soukromého statku je

spotřebitel ochoten se vzdát při zvýšení své spotřeby veřejných statků

o jednotku: MMS = (-) ∆Ss

/∆Vs

Suma všech mezních měr substituce udává, jakého množství soukromých statků jsou

ochotni se všichni vzdát výměnou na jednotku veřejných statků.

ii. mezní míra transformace udává o kolik jednotek se sníží výroba

soukromých statků, zvýší-li se výroba veřejných statků o jednotku:

MMT = (-) ∆Ss

/∆Vs

Podmínkou efektivnosti je, že celkové množství soukromých statků, kterého jsou ochotni

spotřebitelé se vzdát je rovno množství, o které se výroba soukromého statku skutečně sníží.

∑MMS = ∑MMT

úbytek Ss vyvolaný přidáním Vs

∆ Ss

MMS = ——

∆ Vs

udává sklon indiferenční křivky

křivka produkčních možností

∆ Ss

MMT = ——

∆ Vs

možností

udává sklon křivky produkčních

OPTIMUM

E ⇒ sklon obou křivek je stejný, optimum

U2 = optim. kombinace mezi Vs a Ss

U1 = 2 možnosti, optimum není

podle sklonu ind. křivek je každý ochoten se vzdát určité části Ss

jde o to, aby se dohromady všichni vzdali tolik, kolik bude třeba na výrobu další

jednotky Vs, tj. aby se vytvořily zdroje na jeho výrobu

5. přednáška 1.11.

Odvození nabídky a poptávky

Částka, kterou spotřebitelé zaplatí za zvýšení produkce veřejných statků o jednotku se nazývá

daňové břemeno.

Odvození poptávkové křivky pomocí rozpočtového omezení a indiferentních křivek

– předpoklad: na jednotlivé spotřebitele lze uvalit různá daňová břemena

o P (příjem) = Ss (spotřeba soukromých statků) + dVs (daňové břemeno pro daného

spotřebitele a Vs je množství veřejných statků)

o rozpočtové omezení udává různé kombinace soukromých a veřejných statků, které si

spotřebitel může pořídit při daném příjmu a daných nákladech

křivka se zápornou směrnicí

sklon rozpočtového omezení je dán směrnicí přímky, kde závislé proměnnou je

spotřeba Ss a nezávisle proměnnou spotřeba Vs při daném příjmu

směrnice vyjadřuje o kolik jednotek se změní spotřeba soukromých statků, zvýší-

li se spotřeba veřejných statků o jednotku při daném příjmu a v tomto případě je

rovna daňovému břemenu

d = (-) ∆Ss/ ∆Vs

Ss = P – dVs

úbytek Ss, když zvýšíme

spotřebu Vs

∆Ss

∆Vs

daňové břemeno je vlastně cena placená za veřejný statek

při daném rozpočtovém omezení se každý snaží získat maximální

užitek, čili hledá optimální kombinaci soukromých a veřejných statků

možné kombinace statků vyjadřuje indiferenční křivka

indiferenční křivka udává míru substituce Vs za Ss

množství statků, kterých je spotřebitel ochoten se vzdát při zvýšení

spotřeby veřejných statků o jednotku je mezní míra substituce

MMS = (-) ∆Ss/∆Vs

stále menší ochota vzdát se Ss

∆Ss

∆Vs

– sklon indiferenční křivky je určen mezní mírou substituce (MMS)

– s rostoucí spotřebou veřejných statků klesá (soukromé statky se stávají vzácnější)

– nejvyššího užitku spotřebitel dosáhne v bodě dotyku indiferenční křivky

s rozpočtovým omezením, tj. obě čáry mají stejný sklon

– sklon rozpočtového omezení udává, jakého množství soukromého statku se musí

spotřebitel vzdát, aby získal dodatečnou jednotku veřejného statku, tj. udává velikost

daňových nákladů

– sklon indiferenční křivky udává jakého množství soukromých statků je ochoten

spotřebitel se vzdát, aby získal dodatečnou jednotku veřejných statků

– optimální kombinace nastane tehdy, kdy množství, kterého je ochoten se vzdát je

rovno množství, kterého se musí vzdát

– změní-li se daňové břemeno, změní se i bod rovnováhy, změní se rozsah spotřeby a

tedy i poptávky

– z toho vyplývá, že poptávkovou křivku po veřejných statcích lze odvodit pomocí

snižování a zvyšování daňového břemene

MMS = d

Odvozování poptávkové křivky po veřejných statcích pomocí rozpočtového omezení a

diferenčních křivek

EEۢ

Eۢ“ E“‘

U3 U1 U2

Q3 Q1 A“ Q2

A A‘

poptávka po

veřejných statcích

Q3 Q1 Q2

Q Vs

A – původní daňové břemeno

A ́- nižší daňové břemeno

A ́ ́ – vyšší daňové břemeno

– čím nižší daňové břemeno, tím je vyšší poptávka po veřejných statcích a naopak

– když jsou nízké daně, tak jsou veřejné statky vzácnější a poptávka po nich je větší

Odvození nabídkové křivky po veřejných statcích

– pomocí poptávky a nabídky

– poptávku jsme si již odvodili

– je stejné jako u soukromých statků, poskytované množství se bude zvyšovat tak

dlouho, dokud mezní náklady budou menší než cena ( mN <Cy )

– cena statku je dána množstvím ostatních (spotřebovaných) statků, které spotřebitelé

musí obětovat, aby získali jednotku veřejných statků

o ΣMMS = mN

o ΣMMS = ∆N/∆Y = MMT – mezní míra transformace

o Σ∆Ss/∆Vs

– v bodě, kde agregátní poptávka je rovna agregátní nabídce Vs se celková suma,

kterou jsou všichni dohromady ochotni zaplatit za zvýšení produkce se rovná mezním

nákladům na toto zvýšení (ΣMMS = ∆N/∆Y = MMT) – optimální nabídka Vs

Faktory ovlivňující rovnováhu veřejných statků

1) rozhodování o velikosti nabídky veřejných statků je otázkou veřejného rozhodování a

politického procesu [vůbec nemusí odpovídat tomu, kolik by společnost byla ochotna

na zvýšení spotřeby veřejných statků zaplatit (vliv veřejného rozhodování)]

2) tržní mechanismus vede k jednotné ceně soukromých statků a k různé úrovni spotřeby

3) spotřeba veřejných statků je však pro všechny stejná, ale cena je pro každého jiná

(každý má jiné daňové zatížení)

4) vliv rozdělení příjmů ve společnosti (různé sociální programy, které zasahují do

sociální ekonomiky, jde pouze o hlediska sociální potřeby a ne ekonomická a další je

daňový systém)

– ke změně rozdělení příjmů a tím přesunutí zdrojů dochází prostřednictvím daňového

systému a sociálních programů

– při přesunu zdrojů však dochází ke ztrátám (administrativní náklady)

– kromě toho sociální programy narušují efektivnost fungování ekonomiky

– výsledek je, že množství soukromých statků, kteréch se spotřebitelé musí vzdát ve

prospěch získání další jednotky veřejných statků je větší než by bylo třeba

– výsledkem je, že dosažitelná spotřeba je nižší než výrobní možnosti ekonomiky

Křivka dosažitelné spotřeby a produkčních možností

křivka dosažitelné spotřeby

(pohybuje se pod úrovní křivky PM)

křivka produkčních možností

– křivka dosažitelné spotřeby udává největší možnou spotřebu soukromých statků

při dané úrovni nabídky veřejných statků při zohlednění neefektivností vyplývající

z daňového systému

ΣMMS = MEMT (mezní ekonomická míra transformace – udává množství soukromých

statků, kterých se spotřebitelé musí vzdát při zvýšení spotřeby veřejných statků o jednotku při

zohlednění poklesu efektivnosti. Tato rovnice je předpokladem rovnováhy.

Činnost vlády je chápáno jako statek čistě veřejný. Má charakter čistě veřejných statků, jak

již se o tom hovořilo. Tzn. dobrá vláda, pokud existuje, je skutečné prospěšná všem. Bez

ohledu na to, jestli lidé volili či ne. Z dobré vlády mají prospěch lidé i ty, které nevolili –

zde je problém služby černého pasažéra. Jedná se o statek, který je dělitelný kvalitě, ale

nedělitelné kvantitě. Mezní užitek služeb vlády je nulový a náklady na dodatečnou spotřebu

také. Užitek pro všechny je rozhodně větší než pro 17 lidí, kteří tam sedí.

ΣMMS = ΣMMT

VEŘEJNÉ VÝDAJE

– výdaje na financování veřejných statků

– zdrojem jsou veřejné rozpočty

– je jasné, že jako v sektoru soukromém, tak i v sektoru veřejném by měli být výdaje

vynakládány efektivně (kdy a na co použít), proto potřebuje dostatek informací

– ke správnému rozhodnutí o výdajích je zapotřebí dostatek informací o alternativních

programech a používá se obecná metodika pro hodnocení efektivnosti výdajů

– veřejné projekty, na které jsou výdaje vynakládány, které jsou velmi rozsáhlé, proto

by se tomu měla věnovat velká pozornost (není věnována jako v sektoru soukromém,

soukromý subjekt se velmi dlouho rozhoduje, zda vynaloží finanční prostředky na

nákup prostředků)

– efekt se velmi těžko zjišťuje (mohou být kladné i záporné; pokud jsou záporné, měly

by o ně být navýšeny náklady)

Určení velikosti výdajů

– se stanovením velikosti veřejných výdajů jsou spojeny 3 druhy problémů:

1) jak rozdělit celkový objem prostředků mezi alternativní projekty (jak určit

strukturu rozpočtu při jeho fixním objemu)

2) jak stanovit vhodný objem rozpočtu

3) financování nedělitelných projektů tzn. poměřit výnosy s náklady projektu

(Výnosy/Náklady)

6. přednáška 8.11.

Ekonomika veřejného sektoru – 6. přednáška

Výdaje na dělitelné projekty

Dělitelné projekty jsou takové, které mohou být zvyšovány nebo snižovány o malé částky .

Znamená to, že pokud máme určité množství výrobních prostředků a máme možnost peněžní

prostředky rozdělit, tak činíme a projekt, který probíhá, není ohrožen. Projekty jsou zde

dělitelné.

Problematiku výdajů lze rozdělit na 2 skupiny.

Fixní objem rozpočtu – jedná se o optimální rozdělení částky mezi určité projekty. Principem

je získat s daným balíkem peněz získat maximální užitek. Rovnováha a tedy maximální užitek

nastane tehdy, rovná – li se mezní užitek z vydání poslední koruny na jeden projekt meznímu

užitku vydání poslední koruny na druhý projekt /graf/.

Mezní užitek u toho druhého projektu nám vyjadřuje náklady příležitosti, protože se

neuskuteční projekt v takové velikosti, v jaké by mohl. Peněžní prostředky u jednotlivých

typů lze snižovat i zvyšovat.

H – je užitek odvozený z poslední koruny, stejný pro x i y.

– výdaje na projekt x budou OA

– výdaje na projekt y budou OB – z toho plyne AC se rovná BD /graf/

Měnící se objem rozpočtu

Jedná se o stanovení samotného objemu rozpočtu, tj. jak rozdělit celkové zdroje mezi

soukromý a veřejný sektor. Principem je, že náklad příležitosti veřejného projektu vede ke,

ztrátě ze soukromých projektů, které se neuskuteční. Princip je stejný jako u předchozího

případu s tím, že x nahradíme soukromým projektem a y veřejným projektem.

Výdaje na nedělitelné projekty

Je třeba volit mezi konkrétními projekty, na které je nutno vyčlenit určitou částku a jsou

nedělitelné. Nedělitelné jsou proto, že kdybych vzali určitou částku z projektu, tak jeho

realizaci už nemůžeme uskutečnit. Ty peněžní prostředky tam potom chybí. Není zde možné

využít principu mezního užitku. Je nutné se rozhodovat v rámci fixní objemu rozpočtu –

znamená, že na několik akci je určitý objem fixních prostředků. Je třeba vybrat akce do

vyčerpání zdrojů.

Je třeba stanovit určité pořadí jednotlivých akcí – z tohoto hlediska jsou zde 3 způsoby:

1. Poměr užitku k nákladům – vyberou se akce, sečtou se náklady, odečte se mezní

užitek a z jistí se čistý užitek a zjistí se kolik disponibilních zdrojů zbude.

2. Velikost čistého užitku – stanoví se jako rozdíl užitků a nákladů. Vyčíslíme velikost

čistého užitku od největšího k nejmenšímu, abychom věděli, kam může v projektech

jít a pak se zjistí disponibilní zbytek.

3. Minimalizuje se nespotřebovaná částka – vychází se pouze z omezení, aby

poměr užitků a nákladů byl menší než jedna. Vybírají se projekty tak, aby

disponibilní zůstatky byly minimální. Nejvýhodnější je první případ, protože dochází

k využitelnosti každé koruny, druhý případ je také dobrá, ale určité výhrady ohledně

čistého užitku tam jsou.

Měnící se objem rozpočtu

Jedná se opět o rozdělení zdrojů mezi soukromý a veřejný sektor, ale protože jde o nedělitelný

projekt, nelze využít k porovnání rovnosti mezních užitků. Existuje zde jedno pravidlo:

Veřejný projekt realizovat tehdy, je-li mezní užitek větší než náklady, tzn. je-li čistý užitek

větší než nula. Vychází se z toho, že náklady na vydání x korun ve veřejném sektoru jsou

ztrátou x korun sektoru soukromého, vyplývající z nevydání x korun v tomto sektoru.

Většinou se vyskytují nedělitelné projekty a omezený rozpočet.

Určení velikosti užitku

Základem je čistý užitek, tj. celkový užitek pro spotřebitele minus náklady projektu. Čistý

užitek projektu je chápán jako spotřebitelský přebytek, tj. rozdíl mezi tím, co by spotřebitelé

byli ochotni zaplatit za určité množství statků a tím, co zaplatit musejí./graf/

AB je křivka poptávky a udává maximální částky, které jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za

každý další kus. Kdyby cena byla nula, spotřebují množství OB, jejich celkový užitek bude

OAB a zároveň je roven spotřebitelskému přebytku. Když zavedeme cenu, tak spotřebitelé

budou ochotni nakupovat další jednotku až do okamžiku, kdy užitek bude menší než daná

cena – toto pak nazveme rovnovážná spotřeba. Spotřebitelé jsou ochotni kupovat do doby,

než jejich mezní užitek je větší než cena, tj. do body, kde se mezní užitek poslední jednotky

rovná Cy. Když se cena bude rovnat OC zakoupí množství OD. Celkový užitek bude OAED,

ale čistý užitek – spotřebitelský přebytek – bude pouze AEC, protože náklady jsou OCED.

Hodnocení efektivnosti veřejného projektu

Efektivitu lze vypočítat jako spotřebitelský užitek lomený náklady projektu /veřejné výdaje/

Problémy spojené z hodnocením efektivnosti veřejných výdajů

Vychází se z obecného vzorcového vztahu, má za úkol vyčíslit výnosy a určit náklady na

projekt a tím zjistit efektivnost.

První problém je vymezení všech možných užitků a nákladů. Veřejné projekty jsou rozsáhlé

a mají vedlejší efekty, které mohou být pozitivní a negativní. Ohledně nákladů se spočítá se

vynaložilo. Užitky reálné jsou užitky, které získávají koneční uživatelé veřejného projektu.

Představují přírůstek blahobytu společnosti. Porovnávají se s reálným nákladem převedení

zdroje z jiného použití. Peněžní užitky a náklady vznikají v důsledku cen, které se projí při

adaptaci ekonomiky

Výsledkem je, že narůstají zisky nebo ztráty jedněch, které jsou kompenzovány ztrátami nebo

zisky jiných. Neodrážejí čisté zisky nebo náklady pro společnost jako celek. Příklad: Budeme

stavět dálnici, tím vyřadíme starou komunikaci, na níž byla čerpací stanice, která měla vysoké

zisky. Tím pádem ta čerpací stanice je na staré komunikaci zbytečná. Na nové komunikaci

vznikne nová čerpací stanice. Tím ale dojde k újmě staré čerpací stanice, ale ke zvýšení užitku

úplně nové čerpací stanice.

Typy reálných užitků

– Jednak se rozlišují reálné užitky přímé /prvotní/ – jsou užitky vztahující se

k hlavnímu cíli projektu, užitky nepřímé /druhotné/ – jsou vedlejším produktem.

Budeme-li stavět elektrárnu, tak přímý užitek bude elektrická energie a nepřímý jsou

pracovní místa.

– Užitky hmotné jsou takové, které lze oceňovat na trhu, užitky nehmotné nelze

oceňovat na trhu.

– Dalším typem je užitek konečný – je užitek přímo pro spotřebitele, užitek jako

meziprodukt je předpokladem pro poskytnutí užitku přímého.

– Poslední typ je užitek vnitřní – ty vznikají uvnitř příslušné oblasti, kde je projekt

realizován, dopady se však mohou projevit i vně dané oblasti, čili vznikají užitky

vnější.

Shrnutí užitků

Užitky jsou velmi různorodé, je třeba zvažovat všechny. Dále vyplývá, že je třeba přesné

představy o projektu, s čím vším je třeba počítat, což vyžaduje dobrou znalost projektu.

Je nutné mát dobrou fantazii i představivost. Vznikají zde často vedle nákladů vlastních i

náklady vyvolané, se kterými se na začátku nepočítalo. Je třeba snažit se postihnout celý

reálný užitek a celé reálné náklady.

Měření užitků a nákladů

Tržní ceny nelze používat všude. Veřejné statky nejsou určeny k obchodování. Některé užitky

se měří velmi těžce, zejména ty nehmotné. Další problém je nedokonalý trh a tím zkreslené

ceny.

– Nehmotné soukromé užitky a náklady – přestože jsou soukromé, nepodléhají tržnímu

ocenění. Mohou však být produktem veřejných projektů. Příklad: Stavba dálnice, která

má zajisti vyhnutí se obytným oblastem, tím přes vesnici nebude jezdit tolik aut, ale

jak toto změřit a ocenit, samá situace nastává například při výzkumu obecně či třeba

rakoviny. Lze tedy použít v některých případech nepřímé metody ocenění – hodnocení

nemocnosti v minulém období a dnes, poté, co výstavba dálnice zajistila odklon

dopravy – lze toto chápat jako užitek z daného projektu. Úspora nákladů představuje

zvýšení užitku.

– Ocenění společenských užitků – je to ocenění takových užitků, jejichž ocenění slouží

všem – voliči musí rozhodnout, na kolik si cení např. čisté životní prostředí.

– Hmotné náklady a užitky – lze je ocenit na trhu, mohou být směňovány. Pokud

existují konkurenční trhy, pak se oceňuje tržními cenami, nebo takovými cenami,

za které spotřebitelé nakupují podobný statek od soukromých dodavatelů. Náklady

se měří cenou vstupů nakoupených nebo vlastními náklady na výrobu. V případě

nedokonalých trhl je nutné cenu očistit od monopolního zisku, případně položek

zkreslující náklady. Používají se tzv. stínové ceny. Další potřeba úpravy vzniká

v případě spotřební daně a daně z přidané hodnoty –jsou součástí ceny, protože se

odvádí státu, ale není to nákladová položka, takže je třeba tuto částku odečíst.

Víceúčelovost projektu, jako další problém veřejných projektů

Projekt výdajů často přináší více typů užitku, čili slouží k dosažení více cílů.

Proto je třeba každému užitku přiřadit různou váhu významnosti – na kolik je pro nás jeden

užitek významnější než druhý, a pak tak upřednostnit příslušné rozdělení zdrojů.

Projekt má více efektů, a aby to nebylo neefektivní, musíme určitému efektu přiřadit větší

váhu, jinak by ty náklady nebyly efektivní. Příkladem zde může být podpora vysokého

školství. Náklady na studenta jsou vyšší než na základní škole, ale pro stát je velmi přínosné

mít vzdělané lidi na této úrovni, proto ač jsou za něj hrazeny vyšší náklady, stát je platí a

zvyšuje u tohoto podporovaného jevu míru důležitosti – přiřazuje větší váhu vysokému

školství a tím se zabraní jinak neefektivnímu stavu v této oblasti, protože zvýšíme-li

významnost daného kroku, zvýšíme i jeho efektivnost, která by jinak byla nízká a vzhledem

k nákladům, vynaloženým na určitou podporu, by byly naprosto neadekvátně a neefektivně

využity.

Problém spravedlnosti a efektivnosti

Projekt přinese užitek někomu vetší nebo menší, ale na úhradě se podílejí všichni stejně, co

se týče spravedlnosti.Otázkou zde je, jestli použít nějaké váhy při rozhodování o projektu a

zohlednit slabší příjmové skupiny, jestli tedy fiktivně navýšit užitek nebo slabším příjmovým

skupinám poskytnout příspěvek těm slabším skupinám a nechat to zaplatit bohatším vrstvám.

Projekt může být z hlediska výnosů a nákladů efektivnější v jedné oblasti, ve druhé oblasti

je méně efektivní, ale přináší vedlejší efekty. Tady potom vznikají určité situace, kdy je

nutné rozdělovací váhu použít a projekt umístit jinam a nebo upravit v rámci systému daní a

sociálních dávek.

Zásadním problémem je stanovení rozdělovacích vah – na kolikrát rozdělovat a zda přesto

vystavět třeba jinde.

Problém vlivu faktoru času

– Podstatou problému je, že některé výdaje přináší užitek okamžitě (mzdy státních

zaměstnanců), jiné přinášejí užitek v průběhu příštích let (případ dlouhodobých

investic).

– Tam, kde je efekt okamžitý, lze zjistit okamžitě efekt, protože oni za ty peníze

nakoupí a tím se snadněji poměří efektivnost. Jiné je to u investic, protože ty výsledky

z toho vyplynou například v příštích několika let. Převedení budoucích očekávaných

výsledků na současnou hodnotu – to je nutné ocenění této skupiny užitku. Stejný

přístup je třeba zvolit při ocenění nákladů.

– Náklady příležitosti zdrojů, odčerpaných ze soukromého sektoru, by se nyní měly

měřit současnou hodnotou nerealizované soukromé spotřeby, ztráty budoucí spotřeby

nerealizované investice by se měly převést na jejich současnou hodnotu.

– Do nákladů se zahrnují i náklady ušlé příležitosti – tj. sem se připočítávají náklady,

které vznikly tím, že nebylo možné realizovat danou investici, protože dané finanční

projekty byly realizovány jinými investicemi, které dostaly přednost, takže u těch

předchozích investic došlo ke ztrátě a také ke společenské újmě v podobě ztráty

užitku.

V tomto případě je ale velmi důležitý pojem a volba diskontní sazby

Lze ji vypočítat jako sumu přínosu investice, které lze dělit lety, přinášející zisk nebo

životnosti dané investice, projektu. Čím vyšší bude úroková míra, tím bude výnosnost

projektu menší.

Nabízí se 2 možnosti:

1. soukromá diskontní sazba

– odráží volbu spotřebitele v soukromém sektoru mezi současnou a budoucí

– při použití soukromé sazby při hodnocení projektů však naráží na určité praktické

– Tou první jsou nedokonalé trhy, protože ty deformují úrokovou sazbu – kdyby

– Další potíží je nejistota ve vývoji úrokových sazeb v čase – zde je tedy otázkou,

– Dalším problémem je riziko, protože ta soukromá sazba zahrnuje určité riziko,

– Další, co zvyšuje diskontní sazbu, je inflace. Ta také zvyšuje diskontní sazbu, ale

spotřebou, čili respektuje individuální ocenění budoucí spotřeby ve vztahu

k současné spotřeby.

potíže.

byly trhy dokonalé, tak cena peněz by byla pro všechny stejná, ale banky se snaží

nalákat klienty tím, že jim nabídnou peníze levněji, než v jiné bance.

zda použít úrok pro krátkodobé nebo dlouhodobé peníze. Je zde nutné odhadnout,

jaká bude výše daného úroku.

protože soukromý sektor je připravený na určité riziko, takže ta úroková míra

v sobě to riziko obsahuje, přitom ale ten projekt nemusí mít žádné riziko. Dalším

problémem je daň z kapitálového výnosu a ta banka s tím počítá, že z daných

výnosů jim bude vypočtena daň. Daň z kapitálového výnosu není tržní veličina, tu

požaduje pouze stát, jako odvod do státního rozpočtu – ten ale zvyšuje diskontní

sazbu.

je nutné ji započítat, protože jinak by peníze ztratily hodnotu. Poslední faktor,

který působí na úrokovou míru, jsou stabilizační opatření vlády, která mohou

vést ke snížení úroků – vstupuje na trh sektor veřejný. Je třeba použít nějakou

průměrnou nebo přibližnou sazbu. Je tedy třeba tržní sazbu o tyto vlivy očistit.

2. Společenská diskontní sazba

– veřejný sektor si stanová svojí úrokovou míru.

– Důvodem náhrady soukromé diskontní sazby společenskou může být stav, kdy

– Stát tedy může zvolit nižší diskontní sazbu a tím podpoří investice a míru budoucí

obyvatelstvo dává přednost současné spotřebě před budoucí spotřebou. V tomto

případě je soukromá sazba nevhodná.

vyšší spotřebu. Společenský sazba by se měla stanovit pod sazbou soukromou,

protože zaručí vyšší současnou hodnotu užitků a umožní přijmout projekty, které

by při využití soukromé sazby byly vyloučeny.

Měření společenských nákladů se stažením zdrojů ze soukromého použití

– Jde o společenský náklad příležitosti, který je roven ztrátě ze spotřeby současné nebo

budoucí, která vznikne vyloučením těchto zdrojů ze soukromé spotřeby.

– Tyto náklady příležitosti mohou být rovny velikosti zdrojů, o které se sníží soukromá

spotřeba, tj. v případě stažení zdrojů ze spotřeby – projekt je financován z běžných

příjmů – daní nebo mohou bát rovny současné hodnotě budoucích užitků z investic,

které mohly bát b soukromém sektoru vyprodukovány, a to platí při stažení zdrojů

z investic – jde o stažení zdrojů investic.

– Z toho vyplývá, že celková užitek z investice je třeba pro co nejpřesnější posuzování

efektivnosti výdajů snížit o náklady ušlých příležitostí. Toto je dost finančně nákladné,

takže se toto ani ze strany státu příliš nepoužívá, ale aby byla ta vyčíslená částka

přesná je nutné tam zahrnout náklady ušlé příležitosti. Toto je ale velmi obtížné

stanovit, takže se to příliš nepoužívá.

Posledním vlivem je riziko. Úroková míra zpravidla v sobě určitou míru rizika obsahuje.

Při hodnocení veřejných projektů by se mělo riziko též počítat, protože riziko

snižuje současnou hodnotu budoucích užitků. Riziko lze zakalkulovat pomocí počtu

pravděpodobnosti nebo zvýšení diskontní sazby o prémii za riziko.

Příčiny růstu veřejných výdajů

Všude ve světě, v každé zemi se nenajde situace, že by veřejné výdaje z roku na rok klesly.

Spíše každoročně stoupají. Ty důvody růstu výdajů mohou být různé:

1. Stupeň rozvoje země – o rozvoji země se hovoří v souvislosti o velikosti veřejného

sektoru, záleží na tom, zda stát je nucen se podílet na rozvoji soukromého sektoru.

2. Růst důchodu na jednoho obyvatele – tento ukazatel signalizuje ekonomický rozvoj

země, je zde určitá závislost – tím, že roste životní úroveň obyvatelstva, tak tím se

zkvalitňuje i poskytování veřejných služeb a tyto jsou poskytovány i ve větší míře.

Zde pak většinou převažují výdaje do lidí.

3. Technologické změny – urychlují zastarávání v sektoru soukromém i veřejném a

v důsledku tohoto narůstají náklady. Je tedy třeba této situace, protože jinak by sektor

veřejný nestačil konkurovat soukromému.

4. Ochrana životního prostředí – čím je země bohatší, tím působí tato situace více na

životní prostředí a stát se toto snaží eliminovat, případné znečišťovatele omezovat či

vybírat příslušné finanční prostředky jako určitou náhradu a podíl na úhradě škod

5. Změny populace – ať jde o růst počtu obyvatelstva, tím totiž dojde i k nárůstu nároků

na sektor veřejný – nárůst na předškolní zařízení, později na školy atd.

6. Mobilita obyvatelstva – vede k růstu a vzniku nových obytných lokalit a tím vzrůstají

nároky v určité oblasti na vybavenost a infrastrukturu, které musí veřejný sektor

zajistit /je nutno přivést silnice, elektřinu, plyn a jiné služby/

7. Inflace – pokud poroste inflace, tak dopad se projeví v růstu cen a tím tedy také

porostou běžné výdaje veřejného sektoru. Pokud porostou ceny, tak je nutné zvyšovat

mzdy státních zaměstnanců.

8. Urbanizace – znamená jednak přestavbu sídlištních struktur na sídliště městského

typu nebo přizpůsobení krajiny potřebám města, protože ve městech existuje vodovod,

plynovod aj., protože toto samozřejmé v menších obcích není, pak se jedná také

například o cyklotrasy, protože obyvatelé z města chtějí jet do přírody aj.

9. Vývoj transferů – jednak souvisí s růstem bohatství dané země, ale je zde i silná

politický vliv, protože transfery představují různé druhy důchodů, sociální dávky a

výpomoci.

10. Možnost získávání daní – závisí to na účinnosti daňového systému a na ochotě platit

daně. Příliš vysoké daně rozhodují o tom, že ochota obyvatelstva ke zdanění je malá a

kapitál ze země odchází, naopak nízké daně nemohou dostatečně zabezpečit fungování

veřejného sektoru ve všech oblastech /například dávky/

11. Ohrožení země válkou nebo vnějším teroristickým útokem, které také vedou ke

zvýšení veřejných výdajů.

12. Snaha státní byrokracie zvětšovat své úřady – zakládat nové instituce. Je to nemoc

veřejného sektoru, protože pokud se vyskytne nějaký problém, tak veřejný sektor

potřebuje pracovníka, který bude daný problém řešit, ale později se zjistí, že ten jeden

pracovník nestačí, tak se jich přijme více a postupně se zjišťuje, že pracovníci nestačí

a nakonec to postupuje natolik, že se z toho mohou stát různé výbory, komise a jiné

orgány a nakonec je zde možnost až vytvoření ministerstva /ministerstvo informatiky/.

13. Tlak zájmových skupin ze soukromého sektoru – dnes se tomuto říká lobbing,

je to běžná součást veřejného sektoru dnes a není to bráno nijak hanlivě z hlediska

společenského – někdy se tomuto říká dobývání renty – je zde mnohem jednodušší

dosáhnout toho, čeho dané skupiny chtějí než na tvrdém trhu soukromého sektoru, kde

by možná k realizaci dané situace ani nedošlo, protože ta skupina by nebyla schopna

bez dotace danou akci realizovat

14. Zalíbení se politiků voličům – toto platí jen v demokratických systémech, takže

politici schvalují populární opatření ve vztahu k lidem, čímž ovšem trpí veřejný sektor

ve vztahu výdajů, které pak nastanou jako následek.

VEŘEJNÉ ROZPOČTY

= je to financování veřejných statků (vláda je veřejný statek)

Patří sem:

– považovaný státní rozpočet,

– rozpočty samosprávných celků (obcí, krajů),

– finanční účelové fondy (mimorozpočtové – např. fond kultury, dopravy, státní

pozemkový fond, fondy zdravotních pojišťoven)

– rozpočty OSS,

– rozpočty příspěvkových organizací,

– národní fond – tj.peníze na projekty spolufinancované EU)

STÁTNÍ ROZPOČET

– Je spojen s vývojem společenskoekonomických formací a státu jako takového.

– K jeho vzniku dopomohly války.

– Hlavními příjmy byly ze začátku výnosy z majetku panovníka – tzv. domény (tj.

poplatky za propůjčení práv – vaření piva) a tzv. regály.

– Postupně se začaly vybírat daně, napřed v naturáliích, pak v penězích. Nejdříve byl

nepravidelný výběr, později (koncem 18.st.) pravidelný. Kromě státu začaly vybírat

daně i města a církev.

– Koncem 18.st. byly odděleny poplatky panovníka od hospodaření státu – byl

konstituován stát a vymezeny jeho funkce:

o krytí správních výdajů, armáda, později financování veřejně prospěšných

potřeb (nemocnice), zavedení katastru nemovitostí, majetkové daně, vzniká síť

pokladen (byly předchůdci veřejných rozpočtů)

Změny ve funkcí státních veřejných rozpočtů:

podpora programů podporujících infrastrukturu, sociální oblast, rozvoj soukromého

sektoru mělo za následek změnu v rozpočtu – stát plní i další funkce

– Je to rozdělování a přerozdělování důchodů

– Souhrn peněžních vztahů v oblasti tvorby rozdělování a užívání centralizovaného

peněžního fondu

Vznik pojmu „státní rozpočet“:

1. státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, fond peněžních prostředků

obhospodařované státem na principu nenávratnosti a neekvivalentního způsobu

rozdělování

2. účetní hledisko – je to bilance příjmů a výdajů, která obsahuje rozvržení

předpokládaných příjmů a výdajů státu

3. je to finanční plán na rozpočtové období

4. ekonomické hledisko – ekonomický vztah představuje ekonomickou kategorii, která

ztělesňuje jednotnou finanční kategorii jako jsou daně, dotace, transfery. Souvisí se

shromažďováním a rozdělováním finančních prostředků.

5. právní oblast – právní norma zákonu, na kterém se usnesly zákonodárné orgány a

který opravňuje k výběru příjmů, k realizaci výdajů a k vedení veřejného sektoru

národního hospodářství.

6. z hlediska řízení – státní rozpočet je nástroj vlády k realizaci hospodářské a sociální

politiky

Funkce státního rozpočtu navazují na funkce veřejného sektoru:

1. alokační – postavení státu jako produkčního subjektu. Pomocí státního rozpočtu stát

alokuje zdroje do produkce veřejných statků a příjemcem je obyvatelstvo.

2. redistribuční – tato funkce je spojená s přerozdělováním národního důchodu. Cílem je

zmírnit negativní dopady tržního mechanismu do sociální oblasti.

3. stabilizační – cílem je eliminace tržních selhání a minimalizace společenské ztráty

a nevyužitých zdrojů. Tato funkce se uplatňuje v době nerovnovážného vývoje tržní

ekonomiky.

4. regulační – jsou to přímé zásahy státu do soukromého sektoru. Uplatňuje se v období

problémů v ekonomice (př. regulace cen, mezd, zaměstnanosti)

Podstata a funkce státního rozpočtu

5. kontrolní – sledují se vlivy finančních vztahů na reprodukční proces a kontrolují se

příjmy a výdaje státního rozpočtu

Rozpočtové zásahy

• Formování státního rozpočtu jako centralizovaného zdroje vedlo k formulaci zásad,

kterými se má státní hospodaření řídit.

• Podstatou je, že hospodaření vlády bylo přehledné a byla umožněna kontrola

hospodaření s veřejnými zdroji.

• Těmito zásady se řídí i obce a kraje.

1. zásada úplnosti státního rozpočtu

– Státní rozpočet má zachycovat všechny finanční operace vlády a centrálních

institucí. Musí být uvedeny všechny příjmy a výdaje v úplných částkách. Cílem

je, že umožňuje získat přehled o velikosti a struktuře příjmů a výdajů státního

rozpočtu. Neměly by existovat mimorozpočtové fondy, protože zkreslují

hospodaření.

2. zásada jednotnosti státního rozpočtu

– Všechny příjmy a výdaje jsou zachyceny v jednom dokumentu jednotným

způsobem. Tento jednotný způsob je umožněno sledovat.

3. zásada reálnosti státního rozpočtu

– Výsledkem požadavku je zamezit rozpočtovým přesunům, tj. zamezit převodu

výdajů určené na daný účel na účel jiný. Cílem je zabránit zkreslení výdajů. Závisí

na stupni poznání, kvalitě prognózování.

4. zásada každoročního sestavování a schvalování st.rozpočtu

– Tato zásada umožňuje lepší přehled o struktuře příjmů a výdajů státu. Problémem

je mnoho položek příjmů a výdajů – je složité s takovým množstvím pracovat

déle než po roce, má to pak za následek neprůhlednost a zneužívání. Je umožněna

každoroční kontrola. Vláda je povinna zpracovávat rozpočtový výhled na 3 roky

dopředu, naplánují se příjmy a výdaje.

Rozpočtové období je období, na které je rozpočet schvalován (většinou na rok –

někdy je tato doba jiná – př. USA má hospodářský rok 1.10. – 30.9., VB 1.4. – 30.3.,

Austrálie). Termín schvalování rozpočtu je určen tak, aby byl rozpočet schválen před

započetím rozpočtového období.

V ČR se předkládá návrh v září a musí být schválen do konce roku. Pokud se tak

nepodaří, uplatní se rozpočtové provizorium – tzn. v tomto období je vláda zmocněna

k vybírání příjmů a realizaci výdajů a sice podle stanoveného rozpočtu (dříve vláda

mohla hospodařit dle nového rozpočtu, nyní dle starého)

Do roku 1998 jsme měli vyrovnaný rozpočet. V r. 1999 byl rozpočet poprvé

nevyrovnaný – schodkový rozpočet.

Rozpočtové provizorium:

1. Nastává, pokud není schválen rozpočet před začátkem rozpočtového období (včas

nepředložen nebo pokud při projednávání vznikla neshoda výkonné a zákonodárné

moci).

2. V druhém případě nastává, pokud rozpočet nelze vůbec reálně sestavit (stává se

5. zásada vyrovnanosti

– Toto je zlaté pravidlo rozpočtové politiky. Výdaje jsou sestavovány tak, aby

tak v mimořádné situaci – za války).

odpovídaly příjmům. U nás se uplatňuje kromě válečných období a uplatňovala se

i ve světě. Po hospodářské krizi ve 30. letech koncem minulého století od ní začaly

některé státy ustupovat. Byla přijata Maastrichtská kritéria – schodek může být

max. 3% HDP.

6. zásada přehlednosti státního rozpočtu

– Uplatňuje se prostřednictvím rozpočtové klasifikace. Je zajišťována pomocí

rozpočtové skladby – jedná se o pevné stanovení věcné struktury rozpočtu,

v jejímž rámci jsou seřazeny příjmy a výdaje. Tato skladba umožňuje přehlednost,

srovnatelnost v čase a provedení kontroly. Jsou vypracované tzv. stupně

rozpočtové kvalifikace – tzn. členění na kapitoly, skupiny, oddíly, pododdíly,

paragrafy a položky.

7. zásada publicity (zveřejnění veřejnosti) st. rozpočtu

– Důvodem je zabránit tajnému hospodaření vlády. Státní rozpočet se veřejně

projednává v parlamentu a poté se zveřejňuje v tisku nebo ve sbírce zákonů.

Otázkou je podrobnost zveřejněných údajů.

Z rozpočtových zásad vycházejí rozpočtová pravidla.

Rozpočtová pravidla

1. institucionální určení navrhovatele rozpočtu

Vychází z vymezení instituce, která má navrhnout návrh rozpočtu (ministerstvo

financí).

2. pravidlo způsobu vypracování výdajové stránky rozpočtu

Určuje, kdo a jakým způsobem vypracovává návrh výdajů státního rozpočtu (každý

zvlášť nebo to stanoví ministerstvo financí). U nás ministerstvo financí vyzve šéfy

resortů, aby podali návrhy na požadavky a poté se návrhy projednávají. Jde o to, zda

výdajové práce vypracovává ministr, prezident nebo premiér.

3. pravidlo výdajů před příjmy

Vychází z názoru, že příjmy by se měly využívat ke stabilizaci ekonomiky a výdaje

k podpoře ekonomického růstu. Problémem je nadhodnocení nebo podhodnocení

(kdy vláda usiluje o schválení výdajů v parlamentu – v průběhu počítá s dodatečnými

zdroji) příjmů státního rozpočtu. Prvotní přednost má výdajová stránka.

4. pravidlo schvalování rozpočtu

Závisí na tom, jak je v Ústavě vymezena zákonná moc ve státě (jako roli hraje

parlament). U nás rozpočet schvaluje dolní sněmovna parlamentu, nikoli senát.

5. pravidlo omezení přesunů v rozpočtu

Týká se výdajové stránky rozpočtu, kde je přesun jednotlivých složek výdajů omezen

nebo zakázán. Ministerstvo financí může provést přesuny, ale pouze do výše 10%

závazného ukazatele. Pokud je to nad 10%, přesun je možný pouze se souhlasem

poslanecké sněmovny (zabývá se tím rozpočtový výbor poslanecké sněmovny).

6. pravidlo alokace výdajů

Týká se rozpočtů nadnárodních, federálních. Nadnárodní rozpočty přidělují rozpočty

jednotlivým oblastem (ÚSC) k zabezpečení jejich potřeb, snaží se vyrovnávat rozdíly

mezi ÚSC (ekonomické i sociální rozdíly) nebo podporuje rozvoj určitých služeb a

projektů.

7. pravidlo vymezení příjmů, výdajů a rezerv

Jsou vymezeny zákonem (daně, dotace, půjčky, cla). Je povinnost ze zákona mít

rozpočtové rezervy ke krytí nezbytných a nepředvídatelných výdajů – rezerva v ČR

je stanovena na 0,3% celkových výdajů státního rozpočtu na daný rozpočtový rok. O

použití rezervy rozhoduje vláda, ministerstvo financí.

8. pravidlo rozpočtového provizoria

Upravuje, jakým způsobem se může nakládat s příjmy a výdaji v době provizoria.

Vláda má právo vybrat příjmy a uplatňovat výdaje. Musí se řídit objemem příjmů a

výdajů na minulé rozpočtové období (v ČR je rozpočtové provizorium 1999, 2000)

9. pravidlo časového užití a účelnosti výdajů

Výdaje jsou určeny na daný účel. Časové užití znamená, že je dáno, kdy se mohou

uplatňovat vládní výdaje (některé v konkrétním měsíci, průběžně či čtvrtletně atd.)

10. pravidlo úhrady rozpočtově nezajištěných potřeb

Týká se nepředpokládaných výdajů, které nejsou zabezpečeny rozpočtem, který byl

schválen. Je to využití mimorozpočtových zdrojů, využití zdrojů rezervy.

11. pravidlo sestavení a schvalovací procedury státního závěrkového účtu

Státní závěrkový účet obsahuje výsledky hospodaření za minulý rok a sestavuje

se každý rok. Spravuje o tom, jak byl plněn státní rozpočet. U nás ho sestavuje

ministerstvo financí a předloží ho vládě ke schválení a dále ho předkládá poslanecké

sněmovně společně s návrhy na řešení deficitu či přebytku.

12. pravidlo neúčelnosti příjmů

příjmy by neměly být účelově vymezeny, ale existují výjimky – např. spotřební daň se

použije na opravu silnic.

Rozpočtová soustava

FINANCE

Peněžní fondy

Rozpočtová

soustava

Ostatní články – banky, pojišťovny

Veřejné

rozpočty

Státní

rozpočet

Mimorozpočtové

fondy

Státní

fondy

Územní

rozpočet

Rozpočet

obcí

Rozpočet

krajů

Fondy

ÚSC

Fondy

obcí

Fondy

krajů

Rozpočtové vztahy

I když jsou rozpočty relativně samostatné, měly by být nějak sjednoceny, proto existují

rozpočtová pravidla. Vztahy od státního rozpočtu až po rozpočty obcí jsou upraveny zákonem

o rozpočtových pravidlech.

Nejvyšší úroveň – vláda, parlament, ministerstva, ústřední orgány

2. úroveň – krajské úřady, krajská zastupitelstva

3. úroveň – obecní úřady, obecní zastupitelstvo

Kontrolním orgánem pro státní rozpočet je Nejvyšší kontrolní úřad, u obcí to jsou

finanční úřady.

Modely soustav rozpočtu

1. Model jediného rozpočtu

Je to plně centralizovaný model. Nejvyšší rozpočet je na úrovni státu, zahrnuje celkový

souhrn příjmů a výdajů nižších stupňů.

2. Model relativní samostatnosti

Je to kombinovaný model. Nejvyšší rozpočet obsahuje pouze některé příjmy a výdaje

nižších stupňů. Státní rozpočty jsou relativně samostatné. Přesuny nejsou v rámci

rozpočtu, ale jsou uplatňovány dotacemi, subvencemi, příděly (na úrovni státního

rozpočtu to jsou výdaje, na nižším stupni to jsou příjmy).

3. Model autonomie rozpočtu

Je to plně decentralizovaný model. Státní rozpočet je naprosto oddělen od ostatních

veřejných rozpočtů. Příjmy a výdaje všech stupňů se mohou vyjádřit nějakým nejvyšší

rozpočtem, ale ne státním rozpočtem.

Rozpočtový proces

• Sestavení návrhu rozpočtu

U nás sestavení návrhu rozpočtu zajišťuje ministerstvo financí a správci kapitol. Se

sestavením návrhu se musí začít brzy (v polovině roku) a návrh musí být předložen

do 31.8. Předkládá se jak návrh státního rozpočtu, tak i návrh střednědobého

výsledku.

• Projednání a schválení rozpočtu v zákonodárném sboru

Návrh předkládá poslanecká sněmovna. Vláda a poslanecká sněmovna návrh musí

projednat nejpozději 3 měsíce před koncem roku.

Čtení:

První čtení – schválení základních údajů (objem příjmů a výdajů, saldo), následuje

jednání ve výborech

Druhé čtení – podrobná rozprava o návrhu, kdy se předkládají doplňující,

poměřovací návrhy. Poslanci mají 48 hodin na rozmyšlení.

Třetí čtení – následuje nejméně po 48 hodinách od druhého čtení. Upravují se

pouze formality, následuje schvalování rozpočtu.

• Možnosti změny rozpočtu

Řeší se změny, na které se dříve nemyslelo. Tzv. rozpočtové opatření – tj.

přesun prostředků v rámci již schváleného rozpočtu nebo v rámci kapitol.

Překročení (povolené) rozpočtu – výdajů, vázání prostředků státního rozpočtu

v rámci rozpočtu (týká se nezajištěných příjmů). Změny může dělat na úrovni

státního rozpočtu vláda a ministerstvo financí s pověřením poslanecké sněmovny.

Na úrovni krajů pravomoc uděluje zastupitelstvo kraje (případně rada kraje)

hejtmanovi. Na nižší úrovni uděluje pravomoc obecní zastupitelstvo (případně rada

obce) starostovi.

• Plnění veřejného rozpočtu

Plní se úkoly, inkasují se příjmy a využívají se zdroje na veřejné projekty. Tzv.

pokladní plnění rozpočtu – uskutečňují se platby z rozpočtu a uplatňuje se

příjmový účet. Správcem státního rozpočtu je ČNB, na nižších úrovních to je KB,

Česká spořitelna.

• Uplatňování kontrolní finance v průběhu rozpočtového období

Kontrolu provádí ČNB, ministerstvo financí, správci kapitol – ti, co vytvářejí

návrh. Kontroluje se, zda jsou prostředky účelně, efektivně a hospodárně

vynaložené (viz výroční zpráva)

• Postrozpočtová kontrola plnění rozpočtu

Provádí se po rozpočtovém období prostřednictví státního závěrkového účtu u

státního rozpočtu, výsledku hospodaření u ÚSC, dále se kontrolují závěrkové

účty státních fondů, zpráva o stavu vedení aktiv a pasiv (přikládá se k státnímu

závěrkovému účtu!)

Rozpočtová skladba

= Je jednotné třídění příjmů a výdajů – třídí se přehledně, závazně a druhově

Hlediska třídění:

a) odpovědnostní – kdo je správcem kapitoly (např. kap.358 – Ústavní soud)

b) odvětvové – jaký druh činnosti (členění na skupiny, oddíly, pododdíly a paragrafy)

c) druhové – tj. účely, ekonomické druhy příjmů a výdajů, jednotlivé třídy – daně

(seskupení, podseskupení, položky)

d) konsolidační – rozdělení příjmů a výdajů dle stupňů konsolidace – jednotlivé převody

(dotace ze státního rozpočtu) jsou výdaji, ale u krajů to jsou příjmy

Zásady rozpočtové skladby:

• jednotnost – jednotný číselník

• závaznost – závaznost účastníků k plnění rozpočtové skladby

• odvětvovost – odvětvové shody příjmů a výdajů. Nezáleží na tom, kdo vyvolává

příjmy a výdaje, jsou zařazeny do paragrafů podle činnosti, nikoli dle příjmů

10. přednáška 6. 12. 2005

PŘÍJMY STÁTNÍHO ROZPOČTU

A) Daňové příjmy

B) Nedaňové

a. Daně (z příjmu, silniční, darovací…)

b. Cla (určitá forma nepřímé daně)

c. Poplatky (př: užívání silnic, soudní poplatky)

a. Odvody (od státních podniků, příspěvkových org.)

b. Přijaté úroky a výnosy (ze státního majetku)

c. Přijaté splátky (z úvěrů)

d. Emisní výnosy (státní dluhopisy, pokladniční poukázky)

Členění příjmů Státního Rozpočtu dle zdrojů

A) Daně

Daňové příjmy

Přímé daně Nepřímé daně

z příjmů

majetkové:

DPFO (fyz. osob) univerzální

DPPO (práv. osob)

– z nemovitostí

– silniční

– dědická

– darovací specifické (selektivní)

– z převodu nemovitostí

příspěvek na soc. zabezpečení spotřební daně

povinné zdravotní poj. dálniční poplatek

místní poplatky cla

Daně:

– povinné státem stanovené, nenávratné. Vybírají je státní úřady. Slouží pro

rozdělování, přerozdělování.

– mění se soukromé vlastnictví na státní

– stanoveny pevnou sazbou

– daňová kvóta = daň/HDP (v ČR 20-22 %)

– složená daňová kvóta = daně + pojistné/HDP (v ČR 40 %)

– pojistná daňová kvóta = pojistné/HDP (v ČR 18 %)

B) Odvody

– nenávratné, povinné, zákonem stanovené. Odvádí se z výnosů státních podniků,

příspěvkových organizací, organizačních složek státu.

– přerozdělení státního vlastnictví

– sazba nemusí být pevně stanovená

C) Poplatky

= platby placené F.O. nebo P.O.

– platí za služby státní správy (vystavení živnostenského listu, občanského průkazu,

výpisu z trestního rejstříku)

– mají protihodnotu

Sankční poplatky (znečištění životního prostředí, neoprávněné skladování)

Věcná podstata = ochrana státní správy před zbytečnými úkoly.

Ekonomická podstata = získávání prostředků na úhradu veřejných potřeb

D) Cla (nepřímé daně)

– dovozní, vývozní, provozní

– clo má dopad na konečného spotřebitele

– ochrana domácí konkurence před zahraničím

Celní unie = státy, které jsou v celní unii, neplatí mezi sebou clo

E) Splátky

– příjmy z dříve poskytnutých půjček a dalších finančních výpomocí = dluhová služba

– návratná plná dluhová služba = uživatel půjčky musí vrátit celou jistinu včetně úroků

z dlužné částky.

– návratná částečná dluhová služba = oproštěn od placení úroků

Finanční výpomoc

– návratná finanční výpomoc = poskytuje se do rozpočtů obcí, krajů za účelem

překlenutí rozdílu mezi příjmy a výdaji. Překlene časový nesoulad.

F) Emisní výpomoc

– státní dluhopisy

– státní pokladniční poukázky

Členění příjmů Státního Rozpočtu z hlediska návratnosti

A) Návratné příjmy

= zapůjčeny od určitého subjektu (banky), dlužník má povinnost je vrátit, většinou jde o

krátkodobé půjčky.

B) Nenávratné příjmy

– od soukromého i veřejného sektoru

A) Běžné

B) Kapitálové

Členění příjmů Státního Rozpočtu z časového hlediska

– každoročně se opakují. Jsou zdrojem pro běžné výdaje.

– jednorázové příjmy – z prodeje státního majetku

Členění příjmů Státního Rozpočtu podle četnosti výskytu a možností odhadu

C) Pravidelné

– trvalým zdrojem státního rozpočtu

– plánovatelé (sestavování rozpočtového výhledu)

– měly by být stabilní

– jednorázové, mimořádné, dočasné

D) Nepravidelné

Členění příjmů Státního Rozpočtu podle stupně dobrovolnosti, respektive míry

závaznosti

A) Mandatorní (obligatorní) příjmy

Povinnost platit je dána zákonem

B) Fakultativní

Členění příjmů Státního Rozpočtu podle vlastnictví majetku

– Otázka, zda příjmy pocházejí z veřejného nebo soukromého sektoru.

Příjmy Státního Rozpočtu 2005

• Celkem 824,8 mld. Kč

• Struktura závisí obecně na hospodářské politice vlády

• Příjmy tvořeny z daní z 56 %, ze soc. zabezpečení z 38 %, z cel a ost. Příjmů z 5 %.

Faktory ovlivňující výši příjmů Státního Rozpočtu

1. Úroveň a vývoj cen

2. Úroveň vlastních nákladů podnikatelské sféry

3. Uplatňovaná mzdová politika

4. Zdaňování bezpracných příjmů

5. Dotační politika státu

6. Rozsah daňové soustavy a výše daňových sazeb

7. Rozsah majetku ve vlastnictví státu

– vynucené

– závazné

– Př: veřejné parkoviště, dary, výnosy z výpisů

– ceny zvyšují základ daně

– čím vyšší náklady, tím nižší základ daně, tím nižší odvod

– zvýšení mezd povede k zvýšením daní ze závislé činnosti a to povede

– dividendy, výhry….

– větší objem výroby povede k většímu odvodu daní

– určuje stát, musí být optimálně nastavená daňová kvóta

– požaduje odvod do rozpočtu

ke snížení základu daně z příjmu

EVS přednáška 13. 12. 2005

Výdaje státního rozpočtu

– výdaje státního rozpočtu v tomto roce: 900 mld.

Co jsou výdaje státního rozpočtu?

Výdaje státního rozpočtu představují peněžní vztahy rozdělované a použité centralizovaného

peněžního fondu na principu nenávratnosti.

princi nenávratnosti = jednou přijdou a už nebudou vráceny

Jedná se o:

a) výdaje na nákup zboží a služeb

– běžné fungování státních orgánů, mzdy zaměstnanců, výdaje na energii,…

b) transferové platby

– k jednotlivci nebo ke skupině (sociální zabezpečení, důchody,…)

– bez protihodnoty

Členění výdajů státního rozpočtu

Různá hlediska členění:

1) podle funkcí státu

– nejčastější členění zohledňující úlohu veřejných financí v rozvoji jednotlivých složek

veřejného sektoru

Jedná se o:

a) výdaje ekonomického charakteru (financování vědy a výzkumu,….)

b) výdaje na státní správu, armádu, policii a justici

c) výdaje na sociální, zdravotnictví, školství a kulturní účely

2) podle závaznosti

– členění vychází z míry povinnosti financovat

a) mandatorní výdaje, včetně tzv. kvazimandatorních

mandatorní = vyplývají ze smluv (80% výdajů)

kvazimandatorní (např. platy stát. zaměstnanců)

b) fakultativní výdaje – lze měnit vládou bez omezení (dotace, výdaje na činnost

ministerstev)

3) podle ekonomického určení

– členění rozlišuje, zda jsou výdaje směňovány do rozvoje nebo do spotřeby

a) výdaje investiční (kapitálové) – do rozvoje

b) výdaje neinvestiční (běžné) – osobní a věcné

c) vládní úvěry – vláda poskytuje domácím a zahraničním subjektům

4) podle cíle financování

a) transfery domácnostem (dávky)

b) veřejná spotřeba obyvatel – školství, zdravotnictví, kultura

c) bytová politika – příspěvky na stavební spoření, podpora hypoték

d) dotace podnikům – v obl. zemědělství, dopravní podniky, neperspektivním podnikům

e) veřejná spotřeba státu – armáda, policie

f) kapitálové výdaje – do infrastruktury

g) vládní úvěry

h) dluhová služby – splátka dluhu včetně úroků

i) transfery do zahraničí – pomoc zemím v tísni

Řízení výdajů státního rozpočtu

– uskutečňují se prostřednictvím řízení rozpočtových a pokladních operací

rozpočtová – časové rozvrhování a plánování jednotlivých výdajů

pokladní – včasné a plynulé zabezpečení peněžních prostředků

Řízení pokladních operací je komplexem činností spočívajících v:

(pokladní manažer)

řízení rozpočtové likvidity (schopnost placení)

řízení vládního dluhu – zabezpečit co nejvýhodnější prostředky na splacení dluhu na

finančním trhu (nejm. úroky, aby se omezila velikost dluhu)

dohledu nad finančními aktivitami státu

Vztah příjmů a výdajů státního rozpočtu

Mezi příjmy a výdaje státního rozpočtu může nastat shoda či různost.

Lze rozlišit:

vyrovnaný státní rozpočet

nevyrovnaný státní rozpočet

– každou 1 sekundu narůstá dluh o 300 Kč

Saldo rozpočtu

1) Aktivní “ příjmy > výdaje = rozpočtový přebytek

2) Pasivní “ příjmy < výdaje = rozpočtový deficit

Problematika fiskální nerovnováhy

Otázka vyrovnanosti státního rozpočtu je předmětem diskuzí ekonomů a politiků.

Základní přístupy k realizaci fiskální politiky:

1. keynesiánský přístup – rovnost nabídky a poptávky

2. fiskální monetarismus – hl. představitel Friedman, striktní odmítnutí úlohy státu,

neměla by být zřízena poptávka, ale úroková míra

dlouhodobý deficit není správný, mělo by dojít k rovnováze

– nahromaděné deficity nejsou žádoucí

Problematika fiskální nerovnováhy

Otázkou je nejen velikost deficitu, nýbrž i způsob jeho úhrady.

Možnost úhrady schodku státního rozpočtu:

a) emisí nových peněz – zvýší se nabídka peněz, do oběhu se dostává více peněz “

inflace

b) pomocí státního dluhu – schodek se převádí do státního dluhu

Státní dluh

= primární deficit státního rozpočtu + úroky

– přebytkový

– schodkový (deficitní )

veřejný > státní dluh

veřejný dluh = celkový dluh, včetně dluhu krajů a obcí, fondů sociálního a zdravotního

pojištění a mimorozpočtových fondů

– veřejný dluh by neměl být větší než 60% státního dluhu

– u nás kolem 50%

– plánovaný státní dluh 740 mld. (30% HDP)

Vznik státního dluhu

Příčiny:

– vzniká úhradou schodku státního rozpočtu

Zdrojem úhrady může být:

půjčka ze zahraničí – projeví se zvýšením veřejného dluhu, a na platební bilanci

půjčka od domácích subjektů

– vnitřní dluh půjčky od domácích obyvatel a dom. subjektů

prodej státních obligací (dluhopisů) – na dobu střednědobou (2-9 let) a

na dobu dlouhodobou (více jak 10 let)

prodej státních pokladničních poukázek – krytí v daném roce, se

splatností několika měsíců (3,6,9,12 měsíců), nebo se stanoví na

konkrétní počet dnů a je hlavním řešením přechodného státního dluhu

Velikost státního dluhu

Posuzuje se podle různých ukazatelů:

Podíl dluhu na HDP v % – lze posoudit likviditu ekonomiky a likviditu držet investorů

Podíl placených úroků z dluhu na HDP – závisí na vývoji úrokových sazeb a na

velikosti dluhu

Podíl dluhu v rukou veřejnosti na HDP – jak působí inflace, záleží na reálných a

nominálního hodnotách

Státní dluh ČR (mld. Kč)

1600

1200

800

400

96 97 98 99 00 01 02 03 04 05

Maastrichtské kritérium pro přijetí – cena (veřejný dluh = 60% HDP)

Dopady státního dluhu

a) otázka splacení státního dluhu

b) otázka velikosti placených úroků u zátěže státního dluhu pro obyvatelstvo

c) státní dluh jako břemeno pro budoucí generace

d) vytěsňování investic – deficity státního rozpočtu snižují investice

e) možný vliv na světový kapitálový trh – týká se velkých otevřených ekonomik

f) mobilizace úspor – stát. deficit může mít hlavní vliv, vytáhne z kapes obyvatel peníze

na nákup pokladničních poukázek ̈

740

620

155 173 195 228 289 348 396 493

Řízení státního dluhu

Důležité je zvolení takové struktury splatnosti dluhu, která zajistí minimální úrokové náklady.

Úrokové náklady jsou ovlivněny:

a) velikostí dluhu

b) velikostí úrokové sazby

c) inflací

Stabilizační politika státu

Zásady stabilizační politiky státu

– fiskální + monetární politika + vestavěné stabilizátory tlumí rozmach v boomu a

zmírňují dopad v recesi

– vestavěnými stabilizátory může být podpora v nezaměstnanosti, fondy, progresivní

daňová soustava, daňové nástroje

– expanzivní SP – snaha o růst produktu a zaměstnanosti

– restriktivní SP – když ekonomika dosahuje potenciálního produktu, cílem je snížit

cenovou hladinu (vysoká přezaměstnanost), vysoce využité kapacity

Výdaje státního rozpočtu – daně T, progresivní daň závislá na důchodech (T = t * Y)

Transfery R (TR) – výdaje bez protihodnoty

Vládní výdaje G

Spotřeba obyvatelstva C – je ovlivněna T a R

Investice I

Úspory S

Čistý export Ex

Co je stabilizační politika?

= posilování stability národního hospodářství jako celku k harmonizaci ekonomického vývoje

země

Hl. cíl

a) zajištění růstu ekonomického potenciálu země

b) zajištění přiměřené stability cen

c) zajištění co nejmenší nezaměstnanosti (využití zdrojů v ekonomice)

Nástroje SP

K plnění stabilizační fce slouží:

a) nástroje měnové (cena peněz, povinné rezervy, peněžní operace na měnovém trhu)

b) nástroje fiskální (daňové zatížení, rozsah výdajů a povaha státního rozpočtu)

Otázkou je míra zásahu, aby dobře mířená stabilizační opatření naopak nebrzdila ekonomický

růst a nebyla zdrojem nerovnováhy.

Stabilizační fce vyplývá z makroekonomické působnosti veřejného sektoru.

Makroekonomické modelování

Multiplikační modely (multiplikátor vyrovnaného státního rozpočtu (1 )(1 )

α =

− c − t

a) s fixními investicemi

b) s proměnnými investicemi

Multiplikační modely s fixními investicemi

– snaha zjistit rovnovážnou úroveň důchodu

a) při neexistenci státního rozpočtu

b) při existenci státního rozpočtu

Předpokladem je fixní úroveň investic, investice jsou endogenní a s spotřeba je závislá na

důchodu.

Multiplikační model s fixními investicemi při neexistenci státního rozpočtu

Grafické určení rovnovážného důchodu

výdaje

C + I

důchod

rovnovážný důchod

Matematické určení rovnovážného důchodu

1. Y = C + I

2. C = a + cY

Dosazením spotřební fce do rce celkového důchodu lze odvodit rovnovážný důchod

Y = a + cY + I

*( )

−

∆ =

−

(změna důchodu vyvolaná změnou investic)

Multiplikační model s fixními investicemi při existenci státního rozpočtu

Na určení rovnovážného důchodu mají vliv:

a) vládní výdaje

b) daně (paušální daň, důchodová daň)

c) transfery (= záporná daň)

Grafické určení rovnovážného důchodu

výdaje

a I

∆

C + I + G

C + I

důchod

Matematické určení – vládní výdaje mají pozitivní vliv na důchod

1. Y = C + I + G

2. C = a + cY

Dosazením spotřební fce získáváme

( )

−

∆ =

−

Multiplikační model s fixními investicemi – vliv paušální změny daně

Matematicky

1. Y = C + I

2. C = a + c (Y – T)

Rovnovážný důchod

( )

−

∆ =

−

∆ =

−

a… autonomní výdaje

∆Y.. daňový multiplikátor

Multiplikační model s fixními investicemi – vliv transferů

Matematicky

1. Y = C + I

2. C = a + c (Y + R)

Rovnovážný důchod

( )

a I cR

+ +

−

( )

−

∆ =

−

a I G

+ +

∆

a I cT

+ −

( )

a I T

+ +

∆

a I R

+ +

∆

Změna transferů působí expanzivně ale méně než změna vládních výdajů.

Multiplikační model s fixními investicemi – vliv důchodové daně změna sklonu

Matematicky

1. Y = C + I

2. C = a + c (1 – t) Y

Rovnovážný důchod

Y +

1 (1 )

c t

− −

– snížení sklonu ke spotřebě

– účinek multiplikátoru je méně silný než u vládních výdajů

Multiplikační model s fixními investicemi – souběžný vliv důchodové daně a vládních

výdajů

Matematicky

1. Y = C + I + G

2. C = a + c (1 – t) Y

Rovnovážný důchod

Y + +

1 (1 )

c t

− −

!!! V testu rovnovážný důchod v různých podmínkách !!

Vyrovnaný státní rozpočet – recese

– státní expanzivní politika (zvýšit vládní výdaje) ↑ G ↓ t

– účinky jsou eliminovány díky zvýšení vládních výdajů

– ΔY = α * ΔG

Vyrovnaný rozpočet – boom – restriktivní politika zamezit přehřátí politi ↓ t ↑ α

– účinky multiplikátoru vyšší (působí účinněji)

Multiplikační modely s fixními investicemi – růst důchodu při vyrovnaném státním

rozpočtu

Při vyrovnaném státním rozpočtu platí:

ΔG = ΔT

∆ =

−

∆ = −

−

Vládní výdaje působí expanzivně a daně restriktivně.

Kombinovaný efekt expanzivního vlivu vládních výdajů a restriktivního vlivu zvýšení daní.

∆ = *

Y ∆ = ∆

−

– účinek multiplikátorů se ruší

( )

a I

( )

a I G

∆

∆ −

−

∆ =

−

G G

−

Multiplikační modely s proměnlivými investicemi

Určení rovnovážného důchodu ovlivňují 3 vztahy chování:

1. spotřební fce

2. investiční fce

3. fce preference likvidity

Předpokládá se, že investice jsou vnitřním faktorem a mění se.

Multiplikační model s proměnlivými investicemi – spotřební fce

Spotřební fci lze vyjádřit ve formě fce úspor

1. S = Y – C

2. C = a + cY

Dosazením spotřební fce do fce úspor lze odvodit

S = (1 – c) Y – a

Multiplikační model s proměnlivými investicemi – vztahy chování

– investiční fce vyjadřuje závislost investic na míře výnosnosti (úrokové míře)

– křivka preference likvidity vyjadřuje množství peněz, které jsou lidé ochotni držet

nad potřebu transakčního množství při různých úrokových mírách

peněžní aktiva

– fce úspor vyjadřuje závislost úspor na velikosti důchodu

Po spojení všech tří grafů

I + C

peněžní aktiva

M – množství peněz

Určení rovnovážného důchodu

Rovnovážná úroveň důchodu je taková, kdy objem úspor při dané úrovni důchodu je právě

roven objemu investic při dané úrokové míře, která odpovídá tomu, že si lidé přejí držet

objem peněžních aktiv rovnající se objemu, jenž je k dispozici při dané zásobě peněz.

Stabilizace v otevřené ekonomice

– řízení stabilizační politiky je ovlivněno spojením dané ekonomiky se světem

prostřednictvím toku zboží a kapitálu

– záleží na uplatňovaném devizovém kurzu:

a) fixní kurz

b) flexibilní kurz

Stabilizace v otevřené ekonomice – multiplikační ztráta

Účinnost fiskální politiky v otevřené ekonomice snižují obchodní ztráty.

Při fixním kurzu

– fiskální politika je méně účinná

Při flexibilním kurzu

– účinnost fiskální politiky závisí na příslušných elasticitách

Stabilizace v otevřené ekonomice – toky kapitálu

Toky kapitálu reagují na rozdíly v úrokové míře

Při fixním kurzu

– expanzivní fiskální politika, pokud není doplněna expanzivní měnovou politikou,

povede ke zvýšení úrokových sazeb

Při flexibilním kurzu

– příliv kapitálu tlumí účinnost fiskální politiky

Daňová politika

Vznik a vývoj daní je velmi úzce spojen se vznikem a vývojem státu. Jedná se tedy o velmi

starou kategorii, která se historicky vyvíjela:

– od vcelku „dobrovolné“ formy k povinné, zákonem dané;

– od naturální formy k peněžní;

– od nepravidelného výběru k pravidelnému;

– od účelového určení k neúčelovému zdroji výdajů;

– zpočátku spíše doplňkový zdroj veřejných rozpočtů, nyní hlavní zdroj;

– od převažujících daní majetkových nebo z „hlavy“ k dnešním zejména důchodovým.

Problematikou daní se zabývala řada ekonomů, historicky pak vznikala řada daňových

teorií. Jejich výsledkem je vymezení daně jako ekonomické kategorie a vytyčení určitých

požadavků na daně, resp. daňových principů, které by měl uplatňovaný daňový systém

splňovat.

Daň = zákonem určené oprávnění státu požadovat a vybírat od poplatníka určitou částku,

aniž by mu za to poskytoval určitou protihodnotu.

Daňové principy

Dobrý daňový systém by měl být založen na následujících principech:

– princip spravedlnosti: měl by být spravedlivý v přístupu k různým jednotlivcům;

– princip ekonomické efektivnosti: měl by podporovat efektivní alokaci zdrojů, neměl

by odrazovat poplatníky od jejich ekonomických aktivit (práce, podnikání, spoření

apod.);

– princip administrativní jednoduchosti: měl by být jednoduchý s minimálními

finančními nároky na správu daní;

– princip flexibility: měl by být schopen ve snadno přizpůsobit změně ekonomických

podmínek;

– princip správného působení na makroekonomické agregáty: daňová politika je

součástí národohospodářské politiky uplatňování v zájmu ekonomického růstu;

některé daně mohou fungovat jako tzv. vestavěné stabilizátory;

– princip politické průhlednosti a právní dokonalosti: měl by být vytvářen tak, aby

každý věděl na co platí, aby bylo možno zjistit preference jednotlivců při určování

nabídky veřejných statků.

Princip spravedlnosti

Podstatou je stanovení spravedlivého podílu jednotlivce, resp. domácnosti, na nákladech

vlády. Historicky se vyvinula 2 hlediska spravedlnosti:

– princip prospěchu (ekvivalence);

– princip platební schopnosti.

a) Princip prospěchu

– Jde o analogii fungování tržního mechanismu v tom smyslu, že platba by měla

odpovídat užitku, tj. jedinci by měli být zdaněni úměrně prospěchu, který mají

z veřejných výdajů.

Problémem však je:

– možnost změřit velikost prospěchu z veřejně poskytovaných statků a služeb, jak je

tomu u statků soukromých, kde je preference vyjádřena ochotou zaplatit určitou cenu;

– veřejné zdroje neslouží jen k poskytování statků, ale i k přerozdělování důchodů

formou transferů, tzn., že potřební by měli vyšší daň.

Proto se princip prospěchu v praxi v daňovém systému neaplikuje, ale používá se

u veřejných příjmů, kde lze zájem o poskytnutí statku nebo služby vyjádřit (poplatky,

příp. ekologické daně).

b) Princip platební schopnosti

– Podstatou je, že jednotlivci mají platit daně na základě toho, jaká je jejich schopnost

platit. Otázkou je, jak tuto schopnost změřit, tj. co určit jako základ daně, aby byl

kvantifikovatelný. Běžně se používá důchod, majetek a spotřeba. Ani jeden však

neumožňuje vystihnout, kdo je na tom lépe a kdo hůře. Nejčastěji se používá jako

základ pro spravedlivé zdanění důchod.

Při uplatnění principu spravedlnosti je však nutné uplatňovat spravedlnost ve vertikálním

a horizontálním pojetí:

– Horizontální spravedlnost: spočívá v tom, že stejný příjem by měl být zdaněn stejně.

Otázkou však je, jak namáhavě je tohoto příjmu dosaženo (někdo pracuje pravidelně,

někdo občas, ale příjem je stejný). Proto v praxi bývá tento princip porušován formou

různých sazeb z různých příjmů, odpočitatelnými položkami.

– Vertikální spravedlnost: je založena na tom, že kdo je na tom lépe, měl by platit vyšší

daň. Otázkou je stanovení míry progrese. Navíc se sem promítají i hlediska sociální,

politická, filozofická ad.

Princip efektivnosti

– V užším pojetí je za efektivní provažován takový daňový systém, v němž jsou

– V širším pojetí efektivnosti se zkoumá vliv daní na ekonomické chování subjektů.

daňové výnosy získávány s co nejnižšími administrativními náklady ze strany státu

a poplatníků.

Jde o to, aby ztráty z uvalení daní (tzv. nadměrné břemeno) byly co nejnižší

(vznikají v důsledku deformace cen, substituce výrobků, poklesu prodeje –

výsledkem je vždy ztráta užitku).

Daňové břemeno soukromých subjektů je tvořeno:

– daňovým výnosem;

– administrativními náklady;

– nadměrným daňovým břemenem (ztráta z mrtvé váhy).

a) Administrativní náklady

Rozlišují se:

– přímé: náklady státní správy související s daňovým systémem (organizace, evidence,

výběr, kontrola, vymáhání nedoplatků, informace z ČSÚ, soudní výdaje apod.); lze je

vcelku objektivně vyčíslit, tvoří cca 1 % vybraných daní;

– nepřímé: náklady vyvolané existencí daňového systému, které nese soukromý sektor

(vedení spec. účetnictví, archivace, platy příslušných pracovníků, čas strávený

s daňovým přiznáním apod.); těžko vyčíslitelné; jednou z možností snížení těchto

nákladů je paušální daň.

b) Nadměrné daňové břemeno

– Dopadem daně na poplatníky není jen snížení disponibilního důchodu. Většina daní

způsobuje distorzi (pokřivení) relativních cen. Poplatníci ve snaze minimalizovat

dopad daně sníží spotřebu, hledají substituty (často méně kvalitní), na využití

substitutů vynaloží i určité náklady (např. plynový pohon aut), obchodníkům klesne

výnos z prodeje. Konečným efektem je obecné snížení užitku bez náhrady.

– Daň nepůsobí distorzi pouze tehdy, neexistuje-li žádná možnost, jak se vyhnout

dani změnou svého ekonomického chování. Daně, které nemají distorzí účinky jsou

tzv. paušální daně (klasickým případem je daň z hlavy a daně, které by závisely na

neovlivnitelné veličině – např. pohlaví, věk).

Každá daň – s výjimkou paušální – má dva efekty:

1. důchodový – představuje snížení disponibilního důchodu (buď přímo – důchodové,

majetkové daně, nebo nutí platit dražší zboží – DPH, spotřební daň); velikost efektu

závisí na výši daně, roste s daňovou sazbou;

2. substituční – poplatník mění své preference s tím, jak se mění jeho mezní užitky ze

spotřeby zboží, výnosu z práce apod.; velikost závisí na mezní sazbě daně (přímo

úměrně).

Daňová incidence (zatížení)

– Důležitou otázkou je, kdo nese daňové břemeno, tj., kdo je určen jako plátce a komu

se skutečně sníží jeho disponibilní důchod v důsledku zdanění.

– Obecně existuje snaha přenést daňové břemeno na někoho jiného. Obecně známé

v tomto smyslu je zdanění spotřeby (plátcem je jeden subjekt, daň přenese do ceny a

zaplatí ji spotřebitel).

Rozlišují se 2 druhy incidence (dopadu) daně:

1. zákonný dopad – zákonná incidence

2. skutečný, ekonomický dopad daně

– Pro daňovou praxi má větší význam zákonný dopad (zajišťuje výběr daně). Pro

zkoumání vlivu daně na chování ekonomických subjektů má však větší význam dopad

skutečný.

– Daň, kterou platí nějaký subjekt, může být posunuta dopředu na kupujícího (zvýší se

cena statku) nebo dozadu na prodávajícího. Přesun může být částečný (daň se v nové

ceně promítne jen částečně), 100% nebo vyšší než je výše daně (v případě monopolu

s komoditou s konstantně pružnou poptávkou). Někdy k přesunu nemusí dojít vůbec

(pak je nulový).

Otázkou je:

1) Na jakých faktorech záleží, zda dojde k přesunu dopředu či dozadu.

2) Jak velký bude přesun.

Velikost přesunu závisí na elasticitě poptávky a nabídky a na velikosti daně. Čím je

poptávka méně pružná, resp. nabídka pružná, tím větší bude přesun na kupujícího (posun

dopředu). Čím je poptávka pružnější, resp. nabídka nepružná, tím větší bude dopad daně na

prodávajícího (posun dozadu).

Daňová politika ČR 2004 – 2006

1. Základní cíle a principy

Stabilizace daňové kvóty

Fiskální konsolidace vyvolává potřebu opatření na příjmové straně veřejných rozpočtů. Česká

daňová soustava obsahuje významnou část příjmů, které v nominální hodnotě samovolně

nerostou (např. spotřební daně stanovené v absolutní výši na jednotku množství, silniční daň,

správní poplatky apod.), v relaci ke každoročně rostoucímu HDP tedy klesají. Tyto příjmy

tvoří zhruba jednu pětinu daňových příjmů bez pojistného. Tempo růstu těchto příjmů není

dostatečně vyváženo daňovými příjmy, které rostou rychleji než HDP (např. progresivní

daň z příjmů), takže dochází k autonomnímu poklesu daňové kvóty. Aby výdajová strana

nevytvářela do budoucna hrozbu udržitelnosti veřejných financí, lze předpokládat, že výdaje

se budou pohybovat na zhruba stabilní úrovni vzhledem k HDP.

Zjednodušování daní

Daňová soustava i správa obsahují mnoho ustanovení a postupů, které jsou pro běžného

poplatníka nepřehledné. Trvalým cílem je zjednodušování všude tam, kde to je možné

a žádoucí (zjednodušení formulářů daňových přiznání, obousměrná elektronická komunikace

s finančními úřady). Tato opatření by byla přispět k vyšší míře dobrovolného plnění

povinností na straně daňových subjektů.

Opatření proti daňovým únikům

Snaha vyhýbat se daním je stejně stará jako daně samy. Daňové úniky jednak znamenají

snížení příjmů veřejných rozpočtů a jednak omezují daňovou spravedlnost. Úkolem daňové

správy i daňové legislativy je daňové úniky minimalizovat. K tomu přispěje jak efektivnější

a modernější daňová a celní správa, tak jednodušší legislativa. Dalším nástrojem je taková

konstrukce daní, která rozšíří jejich základ a sníží sazbu, což omezí výhody z daňových

úniků. Další cestou je přijetí takových legislativních opatření, která umožní daňové správě

účinněji než dosud daňové úniky odhalovat. Primárním důvodem existence daní je získání

finančních prostředků na úhradu veřejných statků. Proto by měly být daně co nejvíce neutrální

a jejich výběr co nejlevnější pro stát i pro poplatníka. Daně jsou však ze své podstaty

průřezovým nástrojem, který ve větší či menší míře zasahuje do sociální, hospodářské,

environmentální, zahraničněpolitické a dalších politik vlády. Mnohé změny v úpravě daní

jsou proto výsledkem vládních priorit v jiné oblasti.

Posílení daňové spravedlnosti

Nižší daňové úniky povedou k posílení daňové spravedlnosti, zejména k omezení nerovností

daných tím, že jeden daňový subjekt své povinnosti řádně plní, zatímco jiný se ve srovnatelné

situaci svým povinnostem vyhýbá. Dalšími kroky budou legislativní změny směřující k

odstranění stávajících daňových distorzí.

Sdílet

Veřejný sektor – vymezení, ekonomické zdůvodnění existence veř. Sektoru

Mohlo by vás zajímat...

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Nejnovější příspěvky

Veřejný sektor – vymezení, ekonomické zdůvodnění existence veř. Sektoru

Mohlo by vás zajímat...

Výroba a základní toky ve výrobě

USA jako jádro amerického makroregionu (NAFTA)

Produkt

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Nejnovější příspěvky