Architektura dvacátého stojetí – abecední pojmy B

Bauhaus, Das Staatliche Bauhaus – umělecko-průmyslová škola založená 1919 ve Výmaru v Německu. Bauhaus vznikl sloučením výmarské akademie a Uměleckoprůmyslové školy založené H. van der Veldem z popudu sasko-výmarského arcivévody roku 1906. Veldeho nástupcem ve vedení školy se stal 1918 W. Gropius, který vznik Bauhausu inicioval a stal se jeho prvním ředitelem (do 1928). Škola navazovala na středověkou tradici stavebních hutí (německy bauhütte), usilovala o sdružování výtvarného umění a uměleckých řemesel pod vedením architektury. Důraz byl kladen na kolektivní charakter výsledného díla. Studenti zpracovávali různé materiály (keramika, textil, dřevo, sklo), každý se musel vyučit nějakému řemeslu a obdržel řádný výuční list. Architektura byla pojímána jako završení studia.
Roku 1924 byl Bauhaus nucen vystěhovat se z Výmaru a roku 1925 přesídlil do Dessau pod novým názvem Vysoká škola průmyslového tvarování. V tomto období byl kladen větší důraz na spojení tvorby s průmyslem (oproti důrazu na řemesla). V letech 1928 – 30 byl ředitelem Bauhausu H. Meyer, 1930 – 33 L. Mies van der Rohe. Roku 1932 se Bauhaus přestěhoval do Berlína (již pouze jako soukromá škola), 1933 se škola pod útoky nacistů sama rozpustila. Mnoho představitelů Bauhausu odešlo před nacisty do USA (někteří i do SSSR), kde jejich vlastní tvorba a zejména pedagogická činnost podnítila v poválečných letech výrazný rozmach architektury internacionálního stylu. Pokus o obnovu tradice Bauhausu nastal v Německu v poválečných letech: 1950 byla založena bývalým žákem Bauhausu, švýcarským výtvarníkem M. Billem Hochschule für Gestaltung v Ulmu, 1960 byl z podnětu W. Gropia založen archiv výzkumného a dokumentačního střediska Bauhausu v Darmstadtu.

Bauhaus se stal evropským centrem výtvarné avantgardy v období mezi dvěma světovými válkami. V prvním období (1919 – 23) byl silně ovlivněn expresionismem, po 1924 směřoval k funkcionalismu (spolupráce s protiexpresionisticky zaměřeným hnutím Neue Sachlichkeit – Nová věcnost). Pro architekturu Bauhausu byla charakteristická absence zdobnosti, důkladně promyšlený funkční asymetrický půdorys s pečlivě umístěnými hmotami. Využívaly se průmyslové materiály – beton, sklo, ocel, užívala se zavěšená fasáda.

Tradiční výuka architektury vycházela ze studia památek a kladla velký důraz na cvičení budoucích architektů v kresličství (půdorysy, proporce). Studium stavebních konstrukcí bylo spíše okrajovou záležitostí. Pedagogové Bauhausu naopak zavedli koncepčně nový racionální přístup k projektování, zdůrazňovali význam konstrukce, technologie, ale i společenskou zodpovědnost architekta (architekt má být zároveň inženýrem i sociologem, má ovlivňovat a formovat životní styl). Kresličství a studium historické architektury bylo odmítáno jako zbytečná přítěž (rys, který se později stal předmětem kritiky).

bioarchitektura, ekologická architektura – architektura poslední čtvrtiny 20. stol., ovlivněná ekologickým hnutím a antroposofií. Moderní (funkcionalistickou) architekturu považuje za ekologický omyl, zavádějící bydlení do slepé uličky. Usiluje o ekologické stavby, pokud možno z přírodních materiálů (kámen, dřevo, ale i drn ap.). Problémem rozvoje této architektury jsou zejm. vysoké náklady na stavební materiál a na energeticky úsporné systémy (solární panely, tepelné studně, čističky ap.). Viz též nová jednoduchost.

bruselský styl, český pojem označující mezinárodní designérský a architektonický styl 50. let, jenž vyvrcholil na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Architektonicky se vyznačoval hojným použitím skla (často křivkové tvary; typický je ledvinovitý tvar), experimentálním využíváním laminátu a hliníku, uplatněním lehkých točitých schodišť, dekorativních kovových příček ap. Výzdoba interiéru se pohybovala na pomezí abstrakce a figurace; typickým útvarem je lichoběžník a spleti čar tvořící ubíhající plochy. Hlavními představiteli bruselského stylu byli O. Niemeyer, Viljo Revell (* 1910, † 1964), E. Saarinen, M. L. Breuer, A. Jacobsen. V českém výtvarném umění architektonický tým F. Cubr – J. Hrubý – Z. Pokorný, dále K. Prager, scénografové F. Tröster a J. Svoboda. Vynikajícím příkladem bruselského stylu byl československý pavilon s restaurací na světové výstavě Expo ’58 v Bruselu (F. Cubr, Z. Pokorný, J. Hrubý), jímž se Československo po období socialistického realismu úspěšně včlenilo do soudobého architektonického vývoje. Postupně však bruselský styl, původně pomáhající v Československu odvrhnout dogmata socialistického realismu, zplaněl a stal se samoúčelným (Nová galerie na Pražském hradě).
Tzv. bruselský pavilon byl přenesen na Výstaviště v Praze, kde počátkem 90. let vyhořel, restaurace Expo 58 byla přenesena do Prahy do Letenských sadů, kde v průběhu 90. let zcela zchátrala. Zejména osud restaurace je dokladem tragického úpadku péče o moderní architektonické dědictví v ČR koncem 20. století.
brutalismus – směr v moderní architektuře od poloviny 20. století. Uplatňuje zásadu uzavřeného půdorysu a obrysu, usiluje o vytvoření vyhraněného obrazu stavby, o jasné zvýraznění konstrukce a materiálu. Záměrně ponechává stavební materiály (obzvláště beton) v surovém stavu, přičemž velké plochy surových stěn kontrastují se zasklenou konstrukcí nebo (častěji) s malými okny. Stavby působí uzavřenou kompaktní kompozicí hmot (často v podobě kvádru), členění fasády je obvykle svislé.

Neopracovaný (pohledový, režný) beton byl použit již v tvorbě F. L. Wrighta a A. Perreta, na prvořadý estetický materiál se záměrně ponechaným hrubým povrchem (otisky bednění ap.) byl povýšen až v poválečné tvorbě Le Corbusiera. Směr byl formulován architekty Petrem (* 1923) a Alison (* 1928) Smithsonovými roku 1954 v srpnovém čísle časopisu Architectural Design a jeho ideje se v důsledku vystoupení mladých architektů prosadily i v rámci sdružení CIAM (viz též Tým X).
Za první stavbu tzv. ocelového brutalismu bývá obvykle považována škola v Hunstantonu v Anglii (1949 – 54; P. a A. Smithsonovi), prvními stavbami typičtějšího a výraznějšího betonového brutalismu jsou pozdní díla Le Corbusiera (Unité d’Habitation, klášter La Tourette). Inspirací pro cihelný brutalismus byl dům Jaoul v Neuilly u Paříže od Le Corbusiera (1954 – 56) a správní budova Larkinových závodů v Buffalo u New Yorku od F. L. Wrighta (1904). Významným představitelem brutalismu byl také L. I. Kahn a P. M. Rudolph, inspiraci v průmyslových stavbách hledali v osobitém pojetí brutalismu i angličtí architekti J. F. Stirling a J. Gowan. V českých zemích je významnou brutalistní stavbou např. správní budova podniku Merkuria v Praze-Holešovicích (1969 – 70; Vlastibor Klimeš, Eva a Vratislav Růžičkovi, Milan Vašek) a hotel Intercontinental v Praze (1974; K. Filsak).
Brutalismus vytvořil i svou vlastní urbanistickou koncepci: charakteristické je spojování obytných deskových domů do velkých souborů, uplatnění dvouúrovňových bytů přístupných ze širokých chodeb (majících nahradit ulice a chodníky), umístěných po obvodu stavby a ve styku jednotlivých křídel vytvářejících křižovatky (obytný komplex Park Hill v Sheffieldu; 1961). Další charakteristickou urbanistickou formou brutalistní architektury je vytváření shluků (zdánlivě nahodile a nepravidelně nakupených malých, obvykle hranolových jednotek), které lze různě uspořádat, přeskupovat a měnit. Nejproslulejší stavbou tohoto pojetí je komplex Habitat v kanadském Montrealu (M. Safdie a spol.; 1967). – Název brutalismus je odvozen snad z francouzského béton brut režný beton, podle jiné interpretace z počátečních písmen Petra (měl přezdívku Brut) a Ali Sm-ithsonových. Pravděpodobně má souvislost i s hrubým “brutálním“ charakterem staveb.