Architektura dvacátého století – abecední pojmy K

kinetismus – umělecký směr usilující překonat tradiční statičnost uměleckého díla rozvinutím dynamických prvků, které nejsou prostorově ani časově fixované. Rozvíjel se zejm. od 20. a 30. let 20. stol. (futurismus, dadaismus, konstruktivismus). Kinetické objekty se pohybují (větrem, vodou, motory, energií magnetického pole ap.), nebo se jimi dá pohybovat (aktivní spoluvytváření díla divákem). Kinetismus zahrnuje tvorbu kinetických plastik (mobilů), kinetických obrazů, světelných kinetických objektů (mj. světelná reklama), kinetických fontán a podobně, které mohou úzce navazovat na architekturu. Prvky kinetismu jsou zastoupeny i přímo v architektuře (Tatlinova Věž III. internacionály s otočnými patry), v urbanismu (projekt mobilního města Cyrana z Bergeraku a Y. Friedmana, kráčející města skupiny Archigram; viz též město ideální) a v architektonických detailech (počítačem řízené nebo na fotobuňku reagující lamely slunolamů ap.). Průkopníkem kinetismu v českých zemích byl Z. Pešánek.
konstruktivismus – 1. umělecké hnutí 20. stol., vycházející z geometrické abstrakce a usilující vytvářet výtvarná díla z geometrických, stereometrických nebo technických prvků, aby odpovídala modernímu vědeckotechnickému stylu 20. století. Stoupenci konstruktivismu zamítali dekorativní prvky, usilovali o vytvoření čisté konstrukce, užívali nové materiály, jejichž možnosti byly zkoumány nezávisle na tradičních slohových koncepcích. Byla propagována strojová estetika. Typické je uplatnění diagonály, které bylo později napodobováno zejména v high-tech architektuře. 

Konstruktivismus vznikl roku 1915 v Rusku. K jeho nejvýznamnějším představitelům patřil V. Tatlin, A. Rodčenko, N. Gabo, A. Pevsner, E. M. Lisickij (El Lissickij), bratři Vesninové. Významným teoretikem byl M. J. Ginzburg. V letech 1917 – 21 představoval konstruktivismus oficiální (avantgardní) umění sovětského Ruska a realizoval se především manifesty a utopickými projevy (projekt a model Věže III. internacionály V. Tatlina, projekty mrakodrapů E. M. Lisického).

V oblasti urbanismu byla s konstruktivismem spojena koncepce pásmového města N. A. Miljutina. Ve 20. letech začaly převažovat střízlivější projekty, které mohly být zčásti i realizovány. Konstruktivistické myšlenky tehdy pronikaly i do Evropy; ovlivnily zejména architekturu a teorii Bauhausu, ale také holandskou skupinu De Stijl. V českých zemích byl konstruktivismem ovlivněn např. J. Chochol (návrh budovy Osvobozeného divadla) a J. Krejcar (projekt stadionu pro II. dělnickou spartakiádu, pavilon SSSR na Pražských vzorkových veletrzích).
Roku 1923 se z ruského konstruktivismu vydělila skupina racionalistů, kteří kladli důraz nejen na konstrukční a funkční aspekty, ale i na psychické působení architektury (N. A. Ladovskij, K. S. Melnikov, E. M. Lisickij, V. Krinskij) a respektovali její výtvarnou stránku. Ačkoli mezi konstruktivisty a racionalisty probíhaly ostré

polemiky, z dnešní perspektivy jsou významné spíše jejich společné výchozí ideje. Po roce 1932 byl konstruktivismus v SSSR kritizován pro nerespektování reálných možností architektury a zejména pro absenci ideového působení. Pod tlakem státní moci bylo konstruktivistické hnutí nakonec potlačeno a jedinou tvůrčí metodou se po roce 1937 stal socialistický realismus.
Termín konstruktivismus se téměř překrývá s termínem funkcionalismus, užívaným pro moderní architekturu západní Evropy. Rozdíl je snad ve větším důrazu na strojovou estetiku (obliba antén, ocelových táhel ap.), ve zřetelnější uplatnění dynamismu (diagonála, vertikalita konstrukcí) a ve výraznější citaci průmyslové architektury a detailů dopravních prostředků.
2. Ve 20. letech 20. stol. obecné označení architektury, která omezovala své výrazové prostředky na konstrukci. Šlo v podstatě o krajní proud funkcionalismu, vyřazující architekturu z rámce umění.

kontextualismus – tendence v postmoderní architektuře, usilující o harmonické zapojení nové stavby do okolí např. nepřímými citacemi místních dominant (dostavba Stuttgartské galerie od J. F. Stirlinga). Termín zavedl Ch. Jencks. Viz též lokální styl.

kubismus – umělecký směr založený kolem roku 1910 v Paříži P. Picassem a G. Braquem. Je pro něj příznačné opuštění perspektivního zobrazování prostoru a zdůraznění základních geometrických tvarů objektů.

Zobrazované předměty byly redukovány na elementární geometrické tvary, později došlo až k rozbití předmětu na jeho části tím, že tyto části (ve skutečnosti nazírané z různých úhlů) jsou zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše obrazu. V období tzv. syntetického kubismu (1912 – 14) byl zobrazovaný předmět znovu vystaven z jednoduchých výtvarných prvků (linií, ploch a barev). – V českých zemích nabyl kubismus charakteru uměleckého slohu (malířství, sochařství, užité umění) a silně se projevil také v architektuře, což nemá v žádné jiné zemi obdobu.
Český architektonický kubismus byl teoreticky podložen články V. Hofmana (Duch moderní tvorby v architektuře) a P. Janáka (Hranol a pyramida) uveřejněnými v 1. ročníku Uměleckého měsíčníku (1911 – 12), a v Janákově článku Obnova průčelí (Umělecký měsíčník II, 1913). V těchto článcích je vyjádřen typický kubistický dynamismus – úsilí o ztvárnění hmoty všepronikající lidskou myšlenkou (duchem) a snaha o řešení rozporu mezi dynamickým procesem tvorby a nutně statickým výsledkem (stavbou). Objem a prostor lze podle kubistů formovat především přetvářením jejich povrchových ploch.

Základním výtvarným prostředkem kubistické architektury se stala soustava šikmých geometrických ploch (jejich styk je nepravoúhlý), která vytvářela na průčelí stereometrické obrazce. První kubistické realizace vznikly v letech 1912 – 13 podle projektů P. Janáka, J. Gočára, J. Chochola, V. Hofmana, E. Králíka, B. Fuchse, B. Feuersteina a J. Krohy. Později se připojili L. Machoň, V. Fultner a O. Novotný. Kubismus do jisté míry znamenal přerušení konstruktivistických tendencí moderny.

Zdynamizováním povrchu uplatněním šikmých ploch, jehlanů ap. se sice podařilo potlačit vliv klasických (antimoderních) slohů na novou architekturu, avšak pouze u povrchu stavby, zatímco půdorysné koncepce a poměrové vztahy budov zůstaly v podstatě klasické. Na druhé straně však lze některé stavby jako např. Gočárův dům U černé Matky Boží chápat i jako pokračování časné moderny, jen s jiným tvaroslovím. Nejvýraznějšími kubistickými stavbami jsou vily a domy pod Vyšehradem od J. Chochola, stavby J. Gočára (obchodní dům U černé Matky Boží v Praze v Celetné ulici, lázeňský dům v Bohdanči), V. Hofmana (hřbitovní vstup s branou a kiosky v Praze-Ďáblicích) a P. Janáka (rodinné domy v Pelhřimově). Neodmyslitelnou součástí kubistické architektury je odpovídající vybavení interiéru (nábytek, keramika, kovové doplňky). Za pokračování kubismu ve 20. letech bývá považován rondokubismus (viz též obloučkový styl), který však lze zařadit do pestrého proudu Art Deco.
Vzdálenou (a teoreticky nepodloženou) tvarovou obdobou bez další kontinuity jsou ojedinělá pařížská průčelí francouzského sochaře Raymonda Duchamp-Villona (* 1876, † 1917) z roku 1913, interiér jedné budapešťské

restaurace z roku 1911 a expresionismem ovlivněné Goetheanum II. (1923 – 28) ve švýcarském Dornachu, postavené podle modelu antroposofa Rudolfa Steinera (* 1861, † 1925).
V teoretické rovině byl český architektonický kubismus výrazně ovlivněn i dílem německého historika umění Wilhelma Worringera (* 1881, † 1965) a tvůrci teorie vcítění Robertem Vischerem (* 1847, † 1933) a zejména Theodorem Lippsem (* 1851, † 1914). Jako “legitimizace“ tvorby posloužily i formy pozdní gotiky a barokní gotika J. B. Santiniho.
lokální styl, regionální styl, regionalismus – termín vyjadřující tendenci architektury od 60. let 20. stol. přizpůsobovat stavbu místním (lokálním) podmínkám. Reaguje na univerzálnost (a tím i odtažitost) architektury internacionálního stylu, který dává přednost obecným racionálním principům před konkrétními sociálními i emočními potřebami uživatelů architektury. Ačkoli je termín lokální styl frekventován zejm. v teoriích postmoderní architektury (zavedl jej R. Venturi), nelze jeho projevy spojovat pouze s postmodernou, neboť vyjadřuje obecnou tendenci doby.
Lokální charakter architektury se projevoval v průběhu téměř celého jejího vývoje, a to i ve stylově jednotných obdobích, neboť i v nich se v rámci obecných pravidel uplatňovaly místní charakteristiky. Všeobecně byl totiž přijímán názor, že se styl vyvíjí, je organický. V 19. stol. však získala převahu rigorózní klasifikace stylů, jež vedla mj. k historickému purismu. Ten se projevoval snahou o “unifikaci“ památek a nerespektováním místních projevů, které začaly být považovány za narušení stylové čistoty. Ve 20. stol. vznikl v rámci moderní funkcionalistické architektury (která byla zejm. ve svých počátcích silně sociologizující a globalizující) vyhraněný internacionální styl (budovy v tropech i na severu jsou v zásadě stejné, stejné budovy se staví na venkově i v metropoli, architektura ztrácí znakový význam – nelze pohledem rozeznat, zda se jedná o banku, školu nebo obytný dům). Anonymita internacionálního stylu a nerespektování lidských potřeb (příkladem jsou např. malé kuchyně v panelových domech) měly často silný negativní psychologický i sociální dopad a pravděpodobně napomohly (mimo jiné) k rozpadu tradičních vztahů a k atomizaci rodinného života. Viz též bydlení.
Od začátku 60. let se objevuje reakce vůči internacionálnímu stylu: architekti si opět začali více všímat toho, jak lidé v různých místech žijí. Stavby se přizpůsobují místním podmínkám a individuálním požadavkům. Místo funkcionalistického pojetí architektury jako nástroje formování nového člověka nastoupilo pojetí architektury naslouchající a sloužící. Důraz je kladen na identitu prostředí, na rozpoznávací znaky (dominanty, osobitosti), jejichž prostřednictvím bylo možné se v městě orientovat a identifikovat se s určitými místy. V urbanismu se v reakci na funkcionalistické snahy o vytvoření nerozlišeného prostorného a vzdušného prostředí (jež vedlo k pocitům odcizení) dává přednost rostlému prostoru. Například na nových sídlištích byl rehabilitován vnitřní městský prostor, znovu se objevila ulice, uliční fronty a křižovatky. Zvyšuje se cit pro genia loci, je obnoven zájem o zahradní architekturu. Inspirace lokální historickou architekturou je také velmi častá, nejvíce se však čerpá z nepříliš dávné minulosti (nejčastěji 19. století). Viz též bydlení, kontextualismus,.
Nebezpečí opomíjení konkrétních lidských potřeb ve prospěch obecných slohotvorných požadavků si někteří architekti a teoretici uvědomovali již mnohem dříve. Například francouzský renesanční architekt Philibert de l’Orme napsal tato slova: “Je mnohem lepší, když se architekt dopouští chyb ve výzdobě, proporcích a fasádách, než v praktických záležitostech. Špatně navržené stavby zaviňují, že lidé, kteří v nich žijí, jsou nešťastní.“
Symbolem propasti mezi projektantem a uživatelem se stalo Jamasakiho sídliště Pruitt-Igoe v St. Louisu, Missouri (1952 – 55), které bylo v době svého vzniku oceněno za estetickou stránku projektu, avšak roku 1972 muselo být jako neobyvatelné zbouráno (nadprůměrná míra vandalismu, zločinnosti a sebevražednosti jeho obyvatel). Architektura jako praktická sociologie zde zklamala. Odstřel tohoto sídliště byl nadneseně (a předčasně) považován za symbolický konec moderní architektury (15. 7. 1972 v 15.32 hod).