Vytváření jednotného trhu
léta znamenala pro evropskou integraci krizové období Ropná a surovinová krize). Konkurenční schopnost západní Evropy byla snížena také existencí nových konkurentů z Japonska a asijských nově industrializovaných zemí (Jižní Korea, Hongkong, Tchaj-wan, Singapur). Výsledkem byl v 70. letech pokles dynamiky ekonomického růstu a rychlý vzestup nezaměstnanosti, která nabyla dlouhodobého charakteru. Na tomto pozadí se prohlubovala krize v řadě průmyslových odvětví Evropského hospodářského společenství (EHS), především v hutním, ocelářském a textilním průmyslu. V důsledku rostoucí nezaměstnanosti sílily sociální konflikty, které se vlády snažily tlumit zvyšováním rozpočtových výdajů. Tato opatření však vedla k růstu rozpočtových deficitů a ke chronické vnitřní zadluženosti.
Příprava jednotného trhu
Řada studií zpracovaná v první polovině 80. let orgány EHS prokázala, že EHS zaostává za svými konkurenty – USA a Japonskem. Nezbytně nutným se ukázalo vytvořit fungující jednotný trh. Závěry zasedání Evropské rady z období 1982-1985 připravily podmínky pro vypracování a realizaci projektu jednotného trhu EHS, přičemž by se dovršil přechod k vyšší formě integrace – společnému trhu.
Ekonomický program Komise EHS byl formulován v červnu 1985 pod názvem Bílá kniha o dosažení jednotného trhu, který stanovil přibližně 300 termínovaných cílů v oblasti odstranění technických, fyzických a daňových překážek jako základu pro dovršení jednotného trhu. Bílou knihu doplnil dokument Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost v roce 1987 (podepsán v únoru 1986).
Jednotný evropský akt
Jednotný evropský akt (JEA) pozměňuje a doplňuje Pařížskou a Římskou smlouvu, na jejichž základě byly zřízeny Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské sdružení pro atomovou energii (EURATOM). Jeho cílem je uvést tato Evropská společenství do souladu s potřebami 90. let a přetvořit je na jedinou obrovskou ekonomickou jednotku – skutečný vnitřní trh bez hranic s 350 mil. obyvatel. Tento trh by umožnil na území všech členských států volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Projekt jednotného trhu byl časově rozvržen do roku 1992. (Od r. 2007 má jednotný trh téměř 500 milionů obyvatel – důsledek rozšíření EU na 27 členských zemí).
Následující ekonomické studie (např. Cecchiniho zpráva z r. 1988) se snažily vyčíslit přínosy jednotného vnitřního trhu. Celkově se odhadovalo, že ve 12 tehdejších zemích EHS by ekonomický přínos měl dosáhnout kolem 200 miliard ECU v cenách roku 1988, což reprezentovalo 4,3 – 6,4 % hrubého domácího produktu EHS v roce 1988. K dalším úsporám došlo na pohraničních formalitách a v nákladech při sladěnosti národních předpisů a norem. Jednotný vnitřní trh měl přinést asi 1,8 mil. nových pracovních míst.
Hlavním výsledkem realizace JEA však bylo obnovení konkurenční schopnosti podnikatelských subjektů ES. Tvrdá konkurence vedla k urychlení inovačního procesu a tlaku na vytvoření nové strategie podniků pro celoevropský trh. Ta by měla obsahovat restrukturalizaci, zvýšení produktivity, spojení firem na mezinárodní bázi (zejména ve výzkumu a vývoji) a politiku pronikání na nové trhy.
Překážky fungování jednotného trhu
Program vytvoření jednotného trhu definoval tři základní typy překážek – překážky fyzické, technické a daňové, které bránily volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob (daňové překážky dodnes nejsou uspokojivě odstraněny).
Fyzické (věcné) překážky
Odstranění těchto překážek spočívá ve zrušení vnitřních hraničních kontrol zboží a zejména osob a jejich nahrazení zvýšenou spoluprací mezi policejními sbory a koordinací předpisů. Hraniční kontrola měla své opodstatnění z řady důvodů: finančních (daně, cla), obchodně politických (restrikční opatření), zdravotních (ochrana proti přenosu nemocí a škůdců), bezpečnostních (drogy, zbraně, mezinárodní terorismus), statistických (evidence pro potřeby sestavení platební bilance apod.). Nahrazení funkce vnitřních hraničních kontrol je řešeno zejména koordinací předpisů.
V souvislosti s odstraňováním fyzických překážek vznikají problémy týkající se těchto oblastí:
- pohybu osob – pro zajištění ochrany vnější hranice ES je vytyčena koncepce jednotného evropského pasu a sjednocení vízové a azylové politiky,
- pohybu zboží – sladění předpisů v této oblasti se týká velmi složitých obchodně-politických, zdravotních, statistických a jiných předpisů. Zvláštní problémy jsou v obchodě se zemědělskými výrobky, jejichž vývoz i dovoz uvnitř ES je spojen s komplikovaným cenovým vyrovnáváním. Nahrazení kontroly dopravy zboží souvisí s pojetím dopravní politiky a s bezpečnostními a technickými předpisy každé země ES.
Politickým východiskem pro zajištění volného pohybu osob uvnitř ES byla tzv. Schengenská dohoda (1985), kterou původně podepsaly vlády Německa, Francie, Nizozemsko, Belgie a Lucemburska. Tato dohoda počítala s postupným rušením osobních kontrol na hranicích. Později k této dohodě přistoupily Itálie, Portugalsko, Španělsko, Rakousko, Finsko a Švédsko. Uplatňování pravidel Schengenské dohody začalo v březnu 1995 v Německu, Francii, Lucembursku, Belgii, Nizozemsku, Portugalsku a Španělsku. Zároveň mezi těmito státy zesílila spolupráce úřadů ve vnitrozemí. Od roku 1997 se Schengenská dohoda uplatňuje i na hranicích Itálie, Rakouska a Řecka. Zatím se nepotvrdily očekávané obavy z růstu kriminality, ale působí zde tzv. Schengenský informační systém, který poskytuje policejní informace všem signatářům dohody.
Technické překážky
Odstranění technických překážek předpokládá sladění národní legislativy, která se týká např.:
- svobodného místa výkonu povolání, vzájemného uznávání diplomů a profesní kvalifikace, spolupráce mezi univerzitami a vysokými školami a také vzájemné výměny studentů (stáže).
Zde by se mělo vycházet ze zásady, že když má určitá osoba kvalifikaci pro výkon svého povolání v domovské zemi, mělo by to být dostačujícím předpokladem pro možnost výkonu povolání (podnikání) v ostatních zemích EHS. Oponenty těchto opatření jsou stavovské instituce – různé profesní komory – které si „hlídají“ svoji oblast. Původní opatření, aby občané jedné země mohli bez omezení působit i ve státní službě ostatních států společenství, je omezeno Smlouvou o Evropské unii. Tato smlouva stanoví tzv. „výsostná správa“, která je vyhrazena pouze občanům dané země (armáda, policie, soudnictví, justice, bezpečností úřady apod.).
- zpřístupnění veřejných konkurzů zájemcům ze všech zemí EHS. Státní zakázky tvoří značnou část HDP (7 – 10 %). Jde o citlivou problematiku, protože veřejné instituce dávají přednost umísťování zakázek ve své zemi, často bez ohledu na ekonomickou racionálnost nabídky.
- norem a předpisů. Normy a předpisy se obvykle tvoří s ohledem na zájmy spotřebitele (ochrana zdraví, bezpečnosti, ekologická hlediska). Normy a předpisy EHS se často neodůvodněně značně lišily a sloužily protekcionismu. Odlišné normy vedou k tomu, že malé a střední podniky nestačí zásobit trhy s rozdílnými technickými parametry, rozdílné národní normy brání rozvoji mezipodnikové spolupráce, zejména specializace a kooperace, deformují výrobní struktury, atd. Sjednocení norem je velmi složitý úkol. Nejenom proto, že existuje značné množství norem, ale jejich změna má např. dopad do technologií. Celá výrobní odvětví musí změnit dosavadní technologické vybavení.
Jednotný evropský akt vzhledem ke složitosti problému stanovil dvojí řešení při postupu ve slaďování norem:
- a) tvorba jednotných evropských norem, tzv. euro-norem, které vydává Evropský výbor pro normování, nebo sektorové normotvorné orgány.Týkají se výrobků, na nichž je závislý rozvoj specializace a kooperačních vztahů.
- b) vzájemné uznávání existujících norem, a to zejména u výrobků spotřebního průmyslu, potravinářství apod.
Daňové překážky
Překážkou ve volném pohybu zboží jsou rozdílné sazby nepřímých daní v zemích ES (daně z přidané hodnoty a spotřebních daní). Tyto daně se zahrnují do ceny zboží nebo služeb. Rozdílné daňové sazby se tedy promítají do rozdílné cenové hladiny. Velké rozdíly ve zdanění znamenají velké rozdíly v cenách, což vede k nerovným podmínkám v konkurenci.
Složitost realizace požadavku sbližování sazeb daně z přidané hodnoty potvrzují údaje výchozího stavu projektu: rozpětí daňové sazby DPH se pohybovalo u tzv. snížené sazby od 0 – 23 %, u základní sazby od 0 – 38 %.
Bylo dohodnuta minimální velikost základní sazby DPH ve výši 15 % a snížené sazby 5 % . Tyto daně se již nevybírají na hraničních přechodech mezi členskými zeměmi, ale vývozce a dovozce zboží předkládají příslušnou deklaraci u místních úřadů ve své zemi. Přitom národní úřady členských států spolu úzce spolupracují, aby se snížily možnosti daňových úniků. Nadále však zůstaly do současné doby zachovány rozdíly v základních sazbách DPH, přičemž některé země mají více snížených sazeb (např. Irsko má snížené sazby 3, více snížených sazeb mají i země, které na některé výrobky uplatňují sníženou sazbu 0 %). Na druhé straně Dánsko má pouze sazbu základní ve výši 25%.
Pokud jde o spotřební daně, dotýkají se velkého počtu výrobků zařazených do několika výrobkových skupin. Protože spotřební daň se zahrnuje do prodejní ceny zboží a do základu pro výpočet DPH, ovlivňují rozdíly v daňových sazbách konkurenční podmínky. Z tohoto důvodu platí při zdaňování spotřební daní v prostoru Evropského společenství princip zdanění v zemi spotřeby. To znamená, že všechno zboží stejného typu (např.pivo, víno, cigarety), které podléhá spotřební dani, je zdaněno v zemi své spotřeby, a to podle daňových sazeb této země bez ohledu na to, ve které zemi bylo vyrobeno. Tímto způsobem je zajištěno, že např. italská, francouzská a řecká vína prodávaná v jiné členské zemi jsou zdaněna podle stejné sazby (sazby země spotřeby) a spotřební daň tedy neovlivňuje jejich konkurenceschopnost. (viz předmět Veřejné finance)
Výsledky realizace jednotného trhu
Po roce 1992 se ukázalo, že vytvoření zcela homogenního jednotného vnitřního trhu bude trvat déle, než se v 80. letech předpokládalo. Problémy přetrvávají v odstraňování vnitřních hraničních kontrol – např. Velká Británie s ohledem na svou geografickou polohu nepodepsala Schengenskou dohodu a trvá na zachování hraničních kontrol. Problematické je také slaďování sazeb nepřímých daní. Velké rozdíly jsou zejména ve spotřebních daních. Pomalu postupuje liberalizace služeb i realizace transevropských dopravních sítí.
Evropský Hospodářský prostor (EHP)
Pod tlakem připravovaného jednotného vnitřního trhu státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) usilovaly o takovou úpravu vztahů k Evropskému hospodářskému společenství (EHS), která by jim umožnila podílet se na výhodách vnitřního trhu EHS, aniž by se staly jeho členy. Začal proces přizpůsobování technických a právních norem, předpisů a jiných regulačních opatření zemí ESVO.
Po řadě jednání země EHS a ESVO podepsaly v květnu 1992 Dohodu o založení Evropského hospodářského prostoru. Podle původních předpokladů měla tato dohoda vstoupit v platnost dnem 1. 1. 1993. Švýcarsko však v referendu odmítlo účast v Evropském ekonomickém prostoru, v důsledku čehož vstoupila Dohoda o EHP v platnost až v roce 1994.
EHP poskytuje zemím ESVO možnost účastnit se na jednotném vnitřním trhu ES, což lze hodnotit jako největší přínos. Význam EHP jako jednotného hospodářského prostoru silně poklesl po přístupu Finska, Rakouska a Švédska k Evropské unii v roce 1995. Jako státy ESVO se od roku 1995 na Evropském ekonomickém prostoru podílejí pouze Island, Norsko a Lichtenštejnsko.