Vytváření Evropské měnové unie a vznik eurozóny

Obecná charakteristika hospodářské a měnové unie

Měnová unie je: „Forma ekonomické integrace dvou či více států s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, jejímž vyvrcholením je nahrazení národních měn jednou společnou měnou působící na celém teritoriu a plné přenesení národní měnové suverenity členských zemí na nadnárodní úroveň.“ [1]

Zavedení měnové unie stejně jako ostatních stupňů integrace přináší určité výhody i nevýhody.

Mezi očekávané výhody patří následující:

• zlepšení rozpočtové disciplíny členských zemí;
• snížení míry inflace;
• úspora přímých transakčních nákladů souvisejících s konverzí národních měn a zrychlení bankovních převodů;
• úspora nepřímých transakčních nákladů (zjednodušení účetnictví, zmenšení držby valut v různých měnách);
• snížení kurzového rizika;
• větší měnová stabilita na mezinárodních finančních trzích;
• snížení průměrné míry nezaměstnanosti za předpokladu větší mobility pracovních sil;
• snížení objemu nezbytných devizových rezerv.

 

Na druhé straně je přechod na měnovou unii spojen i s nevýhodami. Jde zejména o:

• ztrátu národní měnové suverenity (členské země měnové unie nemají možnost provádět samostatnou měnovou politiku);
• ztrátu měnového kurzu jako nástroje hospodářské politiky;
• ztrátu možnosti regulovat ekonomiku pomocí úrokových sazeb;
• ztrátu určité autonomie v oblasti fiskální politiky (fiskální politika je sice i nadále prováděna národními vládami, ale země je povinna uplatňovat takovou fiskální politiku, která zajistí dodržování fiskálních konvergenčních kritérií);
• velké finanční náklady spojené se zaváděním společné měny.

 

 

 

Příprava a vznik Evropské měnové unie a eurozóny

Po postupném zavedení volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu se jednou z posledních překážek fungování skutečně jednotného trhu staly existující rozdílné národní měny. Proto se přechod k měnové unii stal ekonomickou nezbytností a zároveň nejzávažnějším evropským ekonomickým projektem 90. let.

První časový harmonogram přechodu k hospodářské a měnové unii byl vytvořen na přelomu 80. a 90. let. Harmonogram byl součástí tzv. Delorsovy zprávy, kterou v červnu 1989 předložila Evropské radě skupina odborníků vedená předsedou Komise ES Jacquesem Delorsem. Delorsova zpráva předpokládala vytváření měnové unie ve třech etapách. Ve zprávě nebyl uveden konkrétní termín přechodu na jednotnou měnu. Na základě Delorsovy zprávy Evropská rada v červnu 1989 stanovila zahájení první etapy vytváření měnové unie na 1.7. 1990.

Přechod k měnové unii měl být uskutečněn ve třech etapách do konce 90. let. V závěru celého procesu měly být fixovány směnné kurzy jednotlivých měn, zavedena jednotná měna a na nadnárodní úrovni prováděna jednotná měnová politika. Definitivní podoba Evropské měnové unie (European Monetary Union – EMU) však byla schválena až na zasedání Evropské rady v prosinci 1991 v Maastrichtu.

Do Smlouvy o Evropské unii bylo zakotveno, že zavedení hospodářské a měnové unie zahrnující i jednotnou měnu patří mezi základní cíle EU. Zároveň bylo stanoveno, že k dosažení tohoto náročného cíle je nutné sblížení podmínek ekonomického vývoje členských zemí, což bylo potvrzeno vymezením tzv. konvergenčních kritérií.

Konvergenční kritéria

Konvergenční kritéria jsou tvořena kritérii měnovými a fiskálními.

Měnová kritéria

Kritérium cenové stability

Průměrná míra inflace sledovaná během jednoho roku před šetřením nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou roční míru inflace tří cenově nejstabilnějších zemí.

Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen. Kritérium cenové stability je velmi důležité pro vznik měnové unie. Za předpokladu fixního směnného kurzu by vyšší míra inflace v jedné zemi oproti ostatním znamenala zdražování vývozu a pokles konkurenceschopnosti, což jinak vede k tlaku na devalvaci domácí měny.

 

Kritérium konvergence úrokových sazeb

Průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nesmí v průběhu jednoho roku před šetřením překračovat o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou sazbu tří cenově nejstabilnějších zemí.

Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílným definicím v jednotlivých členských zemí.

 

Kritérium účasti v mechanismu měnových kurzů

Evropského měnového systému

Podle tohoto kritéria je nutné směnný kurz národní měny udržovat v povoleném fluktuačním pásmu v mechanismu směnných kurzů bez devalvace po dobu 2 let před šetřením.

Fluktuační pásmo mechanismu směnných kurzů bylo počátkem 90. let rozšířeno z ± 2,25 % na ±15 % .

Fiskální kritéria

Kritérium deficitu veřejných financí

Plánovaný nebo skutečný schodek veřejných financí nesmí přesáhnout 3 % hrubého domácího produktu (v tržních cenách), kromě případů:

• kdy poměr podstatně klesl nebo se stále snižoval, až dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě.
• překročení nad doporučovanou hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko doporučované hodnoty.

 

Kritérium veřejného zadlužení

Poměr veřejného zadlužení k HDP (v tržních cenách) nepřekračuje 60 %, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.

Uvedenými výjimkami v rozpočtových kritériích se dala šance těm zemím EU, jejichž míra veřejného zadlužení v době podpisu Smlouvy vysoko překračovala stanovenou hranici.

 

Je nutné také poznamenat, že základní podmínkou vstupu do EMU je členství v Evropské unii. Nečlenská země EU se nemůže stát členem EMU, i kdyby stanovená konvergenční kritéria splňovala.

 

Proces vytváření Evropské měnové unie

Etapa první: 1.7. 1990 – 31.12. 1993

Cílem první etapy bylo odstranit poslední překážky volného pohybu kapitálu uvnitř ES. Členské země během této etapy zúžily fluktuační pásma národních měn a upevnily spolupráci jednotlivých národních bank.

Etapa druhá: 1.1. 1994 – 31.12. 1998

Počátek druhé etapy byl stanoven ve Smlouvě o založení ES. O přechodu ke třetí etapě mělo být rozhodnuto do konce r. 1996. Cílem 2. etapy bylo vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a plnění konvergenčních kritérií, kterými byl podmíněn vstup do EMU.

V květnu 1998 byla odsouhlasena společná měna euro, byl schválen postup zavedení této měny od 1.1. 1999 a do připravované Evropské měnové unie (do třetí etapy její přípravy) bylo přijato 11 členských zemí EU, které projevily splnily konvergenční kritéria a měly zájem přijmout společnou měnu.

Etapa třetí: 1.1. 1999 – 1.3. 2002

1. ledna 1999 zahájila svou existenci Evropská měnová unie. Jejími členy se stalo 11 členských zemí EU, které vytvořily tzv. eurozónu. Tyto země zavedly společnou měnu a přijaly společnou měnovou politiku. Mimo eurozónu zůstaly čtyři země:

• Řecko, které nesplnilo konvergenční kritéria,
• Velká Británie a Dánsko, které neměly zájem o účast ve 3. etapě a při maastrichtských jednáních si vyjednaly tzv. neúčastnickou doložku,
• Švédsko, které si neúčastnickou doložku nevyjednalo a odmítlo se 3. etapy zúčastnit z politických důvodů (svým postojem tak porušilo Maastrichtskou smlouvu).

Řecko se stalo 12. členskou zemí EMU od 1.1. 2001.

K datu 1.1. 1999 byly také pevně fixovány kurzy národních měn členských zemí EMU, euro vznikla jako samostatná měna, svou činnost zahájila Evropská centrální banka, která převzala odpovědnost za provádění společné měnové politiky a začal fungovat Evropský systém centrálních bank.

Třetí etapa vytváření EMU měla dvě fáze:

 

 

1. fáze: 1.1. 1999 – 31.12.2001

V této fázi se euro používalo pouze jako bezhotovostní měna. To znamená, že národní bankovky a mince zemí eurozóny zůstaly i nadále v oběhu a byly běžně používány pro hotovostní platební styk. Každý subjekt se mohl svobodně rozhodnout, zda při bezhotovostním platebním styku bude používat národní měnu nebo euro. Některé finanční transakce však už od 1.1. 1999 probíhaly výhradně v euru: týkalo se to především transakcí na kapitálovém trhu a transakcí prováděných institucemi EU. Během této fáze probíhala příprava bankovek a mincí euro, tak aby mohly být dány do oběhu na počátku II. fáze.

1. fáze: 1.1. 2002 – 28.2. 2002

Na začátku této fáze byly dány do oběhu bankovky a mince euro a postupně byly z oběhu stahovány národní měny zemí eurozóny. Každý subjekt se v této fázi mohl rozhodnout, zda hotovostní platební operace bude realizovat v euru nebo v dosavadní národní měně. Bezhotovostní operace se od počátku roku 2002 ve všech zemích eurozóny prováděly výhradně v euru.

Od 1. 3. 2002 je v oběhu zemí eurozóny pouze euro, proces vzniku plně funkční měnové unie byl dokončen.

V r. 2009 je v eurozóně 16 zemí: Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rakousko, Finsko, Malta, Kypr, Slovinsko a Slovensko.  

Dalších 11 zemí EU není v eurozóně: 3 země nemají zájem (Velká Británie, Dánsko, Irsko) a 8 zemí zatím nesplňuje konvergenční kritéria (ČR, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko).

 

Přínosy eurozóny

Vznik eurozóny je spojen s mnoha pozitivními přínosy:

Přínosy z hlediska postavení EU ve světové ekonomice

Vytvořením eurozóny vznikla jednotná ekonomika srovnatelná svou velikostí s USA a převažující hospodářský prostor Japonska. Euro se stalo světovou měnou konkurující americkému dolaru.

Přínosy na makroekonomické úrovni

Přínosy na této úrovni se začaly projevovat už při plnění konvergenčních kritérií:

• snížila se průměrná roční míra inflace
• poklesly dlouhodobé úrokové sazby

Uvedené skutečnosti mají další makroekonomické důsledky: Nižší úrokové sazby mohou vést k oživení investic, k ekonomickému růstu a výhledově k poklesu průměrné míry nezaměstnanosti. Očekává se také zlepšení rozpočtového hospodaření díky nižší dluhové službě při nižších úrokových sazbách, nižším výdajům na politiku zaměstnanosti a vyššímu výběru daní v případě zrychlení růstu HDP.

Odpadla nejistota ve věci budoucího kurzového pohybu, což by mělo vést k růstu objemu obchodu a investic mezi zeměmi EU a přinést s sebou dodatečný růst HDP. Také dochází k redukci nutných devizových rezerv určených k intervencím na udržení měnového kurzu a k uskutečňování devizových transakcí mezi členskými zeměmi EMU.

Přínosy na mikroekonomické úrovni

Přínosy na této úrovni jsou následující:

• Snížily se transakčních náklady spojené s konverzí jednotlivých národních měn a zjednodušila se technika plateb.
• Sjednotily se konkurenční podmínky pro všechny účastníky trhu:
• není možné kurzovými úpravami uměle zvyšovat konkurenceschopnost domácích výrobců v zahraničním obchodě na úkor ostatních států,
• odpadla nejistota ve věci budoucího kurzového pohybu,
• odstranil se prostor pro spekulace se směnnými kurzy mezi členskými zeměmi,
• odpadly náklady spojené s vedením účetnictví v několika měnách a s nutností udržovat pohotovou zásobu těchto různých měn,
• ceny ve všech zemích EMU jsou vyjádřené v jediné měně.
• Jsou vytvořené předpoklady pro efektivnější alokaci investic v širším měnovém prostoru. Před vznikem eurozóny měly firmy svá pasiva v různých měnách členských zemí EU. Aby se zajistily proti neočekávaným pohybům směnných kurzů, snažily se mít ve stejném složení i svá aktiva. Proto své aktivity vykonávaly v několika zemích současně, což vedlo ke snížení efektivnosti alokace jejich zdrojů (protože v různých zemí se dosahují různé míry výnosnosti investovaného kapitálu). S přechodem na společnou měnu odpadlo kurzové riziko při vztazích s jinými členskými zeměmi EMU, proto mohou firmy svá aktiva umisťovat do zemí s nejvyšší mírou zhodnocení bez ohledu na to, vůči jaké členské zemi EMU mají své finanční závazky.
• Nezanedbatelnou výhodou pro občany je i usnadnění cestování v zemích eurozóny.

Náklady společné měny a rizika eurozóny

Náklady spojené se zavedením eura lze zkoumat na mikroekonomické i makroekonomické úrovni.

Náklady společné měny na mikroekonomické úrovni

Na této úrovni mají náklady pouze krátkodobý charakter. Jde například o změnu informačních systému v bankomatech, přizpůsobení veškerých mincovních automatů nové měně či zaškolování zaměstnanců. Nákladné bylo také stažení dvanácti národních měn z oběhu a jejich nahrazení novými bankovkami a mincemi.

Rizika eurozóny na makroekonomické úrovni

Na této úrovni jsou potenciální rizika dlouhodobá a závažná.

Na prvním místě je nutné uvést ztrátu samostatné měnové politiky a z toho plynoucí nemožnost přizpůsobit kurzy svých měn a úrokové sazby ekonomické situaci konkrétní země. Před vstupem do měnové unie může centrální banka konkrétní země při nepříznivé ekonomické situaci znehodnotit kurz domácí měny a tím zvýšit konkurenceschopnost domácího zboží na zahraničních trzích. Následné zvýšení exportu pak vede ke zvýšení domácí výroby a tím „nastartování“ celé ekonomiky. Druhou možností, jak reagovat na nepříznivou ekonomickou situaci země, je snížení úrokových sazeb centrální bankou (expanzivní měnová politika). Do EMU vstoupily státy, které se výrazně se liší dosaženou ekonomickou úrovní a produktivitou práce. Otázkou je, jak se ekonomicky slabší země vyrovnají se ztrátou možnosti zvyšovat svou konkurenceschopnost znehodnocením své měny.

Další problém, který vyplývá z výše uvedeného, je stanovení vhodné společné měnové politiky po zavedení společné měny.

Pakt stability a růstu

Jednou z podmínek úspěšného fungování jednotné měny byl důraz na rozpočtovou disciplínu členských zemí EMU. Proto byla přijata poměrně striktní pravidla pro fiskální politiku členských zemí eurozóny.

Tato pravidla byla shrnuta do Paktu stability a růstu.

Podle Paktu stability mají být v delším časovém úseku veřejné rozpočty vyrovnané. Znamená to, že v době vyššího růstu mají být veřejné rozpočty přebytkové či vyrovnané (fiskální politika by v této době měla být restriktivní) a v době pomalejšího nebo negativního růstu mohou být schodkové, ale tento schodek veřejných financí nesmí přesáhnout 3 % HDP země. Zemím, které by stanovený tříprocentní limit překročily, hrozí stanovené sankce. Pakt už ale dále neřeší, co dělat se zemí, která v konjunktuře vyrovnané saldo veřejného rozpočtu nemá.

[1] ŽÁK, M. A KOL.: Velká ekonomická encyklopedie. Praha: Linde, 1999,s. 403