principy jejich fungování, analýza řídicího systému, její využití v praktických řídících procesech

Každý systém je z hlediska obecné teorie systému charakterizován svými prvky, které jsou v systému propojeny určitými vazbami, tzn., že systém má určitou strukturu. Druhou charakteristikou systému je jeho chování, které je odvozené od chování jednotlivých prvků systému a struktury (vazeb). Změníme-li strukturu prvků a chování jednotlivých prvků, změníme chování celého systému.

Každý systém je zaváděn (vymezován) na určitém objektu. Ekonomický systém se zavádí na podnikatelském procesu, který je realizován v podnikatelském subjektu. Prvky

ekonomického systému jsou jednotlivé potenciály podnikatelského procesu. Ekonomický systém podnikatelského subjektu je tedy formován vazbami, stavem a využitím těchto potenciálů, mezi které patří fixní kapitál (dlouhodobý majetek), oběžný kapitál a pracovní síla.

 

Účelem ekonomického systému je stanovit a hodnotit úroveň efektivnosti realizace podnikatelského procesu a iniciovat opatření umožňující dosažení požadované úrovně efektivnosti v případě, že není dosahována. Jinak řečeno, ekonomický systém má posuzovat a iniciovat cesty vedoucí k zabezpečení efektu podnikatelského procesu.

 

Ekonomický systém musí být strukturován tak, aby na jedné straně umožnil stanovení a hodnocení stavu a využití potenciálů ve vazbě na produktivitu práce, tj. stanovení a hodnocení nutného vstupu procesu a jeho kvantifikace (měření) prostřednictvím ukazatele vlastních nákladů, resp. vázaných fondů. Na druhé straně musí umožnit stanovení a hodnocení výstupu realizace podnikatelského procesu prostřednictvím ukazatele ekonomické výkony a hospodářský výsledek (zisk, resp. ztráta). Jednou ze základních podmínek fungování podnikatelského procesu a ekonomického systému je spojení s potřebami a jejich efektivním uspokojováním. Ekonomický systém i podnikatelský subjekt budeme chápat za efektivní tehdy, jestliže bude schopen uspokojovat potřeby tržně (v konkurenčním prostředí) a reprodukovat tak majetek podnikatelského subjektu. Za základní míru efektivnosti budeme považovat poměr výstupu podnikatelského procesu ke vstupu. Jelikož stěžejním cílem (efektem) podnikatelského procesu je dosažení dlouhodobé výnosové (příznivé finanční) situace podnikatelského subjektu, je možné hodnotit efektivnosti podnikatelského procesu podle úrovně finanční´situace podnikatelského subjektu.

 

K řízení celého ekonomického systému potřebujeme u každého potenciálu zjišťovat stav, úroveň spotřeby, průběh reprodukce a průběh a stav využití potenciálu. Stanovení požadované úrovně vstupu a výstupu podnikatelského subjektu a jeho efektivnosti realizujeme v prvé řadě v procesu strategického managementu s transformací jeho cílů do provozního managementu (perspektivního řízení). Hodnocení jeho dosahované úrovně pak provádíme rozborovou činností se stanovením opatření umožňujících působení na vstupu podnikatelského procesu s cílem dosažení požadované úrovně efektivnosti jeho realizace.

 

změna vstupu se přenáší lineárně na výstup

Q = P * Øt … nebo obecně … y = k * x

 

T = P …. úroveň dosahované produktivity práce

y1 = Q … množství produktu v určitém čase

x1 = t …. Ø evidenční počet zaměstnanců

 

Při vstupu dochází ke spotřebě základních potenciálů (IM, OM, pracovníci)

Výstup je realizace výsledku podnikatelského procesu.

 

Rizika na vstupu do podnikatelského procesu:

– hledisko finančních prostředků

– hledisko stavu

 

Rizika na výstupu z podnikatelského procesu:

• – rizika související s prodejem, kdy nám odběratel neplatí, což se řeší v oblasti pohledávek
• – prodej musí být vždy efektivní (zisk)

 

Efektivnost

• – poměr výstupů ke vstupu
• – je vázána na účelovost a hospodárnost produkčního procesu

 

PEH=užitečnost výstupu/N na zajištění užitečnosti

PEH … poměrná efektivní hodnota

 

Maximum efektivnosti se pohybuje na hranici možného a nemožného → s minimem vstupů dosáhnout maxima výstupů.

 

Analýza řídících systémů

– řídící subsystém přijímá cíle, které jdou z jeho okolí (z vyšší organizační jednotky,…)

 

Řídící působení (působí vždy přes informace)

– příkazy (autoritativní systém)

– kompetence (motivační cesta)

 

Rušivé vlivy (poruchy)

– vstupují do řídícího i řízeného subsystému

– omezí nebo zastaví činnost subsystému

– lidé, majetek, informační toky

 

Vlastní zpětná vazba

– konfrontace vlastních vstupů s vlastními výstupy

– informace o cílovém chování (vyhodnocuje se úroveň plnění stanovených cílů)

– nejúčinnější subsystém řízení je systém se zpětnou vazbou

 

Žádoucí působení

– jedná se o zabezpečení vstupními potenciály pro fungování výkonného subsystému

 

Dekompozice řídícího systému

1. organizační hierarchie (statutární orgány + top management, management divizí (middle management), vedoucí provozů jednotlivých divizí (first line)

 

2. časová hierarchie (operativní řízení – směnové, denní; taktické řízení (měsíční); strategické řízení (roční, několikaleté)

 

3. funkční hierarchie (stabilizační úroveň – řešení odchylek a snaha o jejich odstranění; optimalizační úroveň – optimální nastavování řídících parametrů – technika, technologie, náklady…; adaptační úroveň – nelze-li odchylky zvládnout, je třeba celý systém adaptovat (změna cíle); samoorganizační – restrukturalizace celého systému)

 

Schéma řídícího procesu

 

SYSTÉM ŘÍZENÍ CÍLE ŘÍZENÍ

Aby bylo možné realizovat Y, musíme zajišťovat určitý vstup (vstupní potenciály) – u nich analyzovat stav, spotřebu, reprodukci a využití.

 

X … vstup do procesu (stav a využití potenciálů)

Y … výstup procesu (např. objem výroby, kvalita, výrobní náklady, bezpečnost práce…)

ZV… zpětná informační vazba (princip zpětné vazby je základem analytických prací)

w… cíle – vstupní informace pro kontrolu charakteristik procesu (např. výroby) – nastavené

(Yw = w – Y)

Yw … odchylka vyplývající z porovnání cíle se skutečností

∆X … výsledek reakce řídícího subsystému na vzniklou odchylku

X+-∆X … taková změna vstupu do procesu, která zabezpečí dosažení nulové odchylky

(Yw=0), neboli rovnováhy.

 

Cílové parametry mohou být i přebírány z jiných firem (benchmarking) –> w přebírám na základě optimalizace N při nezměněných podmínkách.

 

V řízeném subsystému – probíhají procesy produkčního charakteru spojené s logistikou

(technologické, produkční, zásobovací, logistické procesy, spotřeba ve výrobním procesu, konečný výstup). V každém procesu jsou pořizovány, spotřebovávány a reprodukovány vstupy (oběžný majetek, IM, pracovníci)

 

 

V řídícím subsystému probíhají řídící procesy:

– sekvenční (plánování, organizování, výběr a vedení lidí, kontrola)

– průběžné (analýza, rozhodování, komunikace)

 

Odchylky zjišťujeme buď porovnáním s předchozím obdobím nebo s určitými optimálními hodnotami a mohou být buď negativní nebo pozitivní a přijatelné nebo nepřijatelné.

 

1. negativní – při produkci je e > 0 => w > y => ve skutečnosti tak bude vyprodukováno méně => odchylka je špatná => nedostatečná produkce (problém) <= poruchy, špatný odhad trhu (ztrácíme část trhu)
2. pozitivní – při produkci je e < 0 => w < y => ve skutečnosti tak produkuji více => je to dobře pokud si dělám zásoby, ale může to být i problém, protože zvyšuji N (neefektivní hospodaření) – je nutné si stanovit toleranční meze 1. přijatelné – v přípustných, tolerančních mezích
3. přijatelné – v přípustných, tolerančních mezích
4. nepřijatelné – překročí toleranční meze, systém řízení přechází do krizového managementu => začnu měnit cílové parametry w nebo VF => řídící subsystém je spojen s řízeným subsystémem a musí odchylky vyhodnotit a provést opatření

 

Nyní musíme tyto odchylky eliminovat a musíme upravit naše cíle. Dochází ke změnám v řízení a to až po nejnižší úrovně. Řízení podle cílů přechází k řízení podle odchylek. Analýza podnikatelského procesu dává podněty k určení vhodného způsobu řízení a zásahů k dosažení požadovaných výsledků (řízení podle cílů – MBO, řízení podle odchylek…).

 

Řízení podle odchylek – na základě analýzy se rozhoduje, co udělat, zda lze vůbec něco udělat se vzniklými odchylkami. Hlavními cíli je dosažení rovnováhy a stability. Čím větší je frekvence nedosahování rovnováhy, tím větší čas potřebujeme pro analýzy. Čím častěji se provádí analýzy, tím rostou náklady na analyzované procesy. Tyto náklady je třeba porovnat se ztrátami, které určitou nerovnováhou vznikají (někdy je lepší ve prospěch stability ponechat určitou drobnou nerovnováhu).

 

Řízení podle cílů – je třeba zvážit, zda jsou cíle správné a realizovatelné a následně zvolit vhodnou strategii. Jsou-li výsledky dobré a např. dosahujeme kladných odchylek, můžeme zvolit strategii rozvoje, v opačném případě stabilizační strategii nebo útlumovou (redukce potenciálů). Pro zlepšení hospodářského výsledku lze volit strategii nákladového vůdcovství, pokud již nelze snížit náklady, můžeme použít určitou cenovou strategii – výklenková (zaměření se na určitý segment nebo na určitý okruh zákazníka), strategie diferenciace (unikátní, zvláštní produkt, u kterého můžeme nasadit nadprůměrnou cenu).

 

Základní podmínka řízení (podle cílů):

y = w (odvozeno od požadavků trhu) – objem výroby vyprodukovaný = požadovaný

 

Při řízení podle odchylek y a w řídíme i dle optimalizace – optimalizujeme podle zvoleného kritéria:

1. a) hospodárnost (minimální náklady)
2. b) maximalizace zisku

 

Je možné rozlišit 2 systémy řízení:

– řízení se zpětnou vazbou

– systém ovládání

 

Systém ovládání nemá zpětnou vazbu a je schopen plnit svou funkci a zajistit splnění cílů pouze za předpokladu, že nedochází k žádným rušivým vlivům (nevznikají a nepůsobí poruchy systému nebo se vzájemně vyrovnávají).

 

Řízení se zpětnou vazbou

F_R … řídící subsystém

F_S … řízený (výkonný) subsystém – realizuje příkazy

F_P … přenosný blok, který zavádí poruchu do organizační jednotky

F_K = kompenzační vazba – reaguje na poruchy, provádí korekce řídících informací

k … informace o poruše

v … rušivé vlivy (poruchy) – informační, množství, náklady – působí na výstup pracoviště

w … cíle (řídící veličiny pro celý proces řízení cílových hodnot)

e … odchylky

x1 … výstup ze systému (vektor řídících opatření) – řídící působení

h … výstup z výkonného subsystému (např. počet vyrobených jednotek za jednotku času)

y … celkový výstup y = h + k; x = x1 – x2

 

Porovnávací prvek (místo)

– porovnává informace, které do porovnávacího prvku vstupují

– informace, která vstupuje do černé výseče je odečítána od informace vstupující do nevyplněné části

 

Součtový prvek

– výstup je tvořen součtem vstupních informaci y = h + k

 

Poruchy ovlivňující výstup ze systému dvojím způsobem:

1. zastaví produkci –> zastavující poruchy
2. omezí produkci –> omezující poruchy

– systém je zobrazován v čase

– pokud zjistím poruchu, analyzuji, zda je omezující či zastavující a kde vznikla

– musíme vědět s jakou frekvencí poruchy vznikají a jak dlouho trvají

– musíme zjistit slabá místa uvnitř i vně systému

 

K … modeluje, zda se jedná o zastavující nebo omezující poruchu

y = w; y = k + h; k = FP * v; FP = -1; h = -k; v = K * h; y = FP * v + h –>

y = FP * K * h + h –> y = h – K * h = h (1 – K)

 

Pokud v = h

K = 1 –> zastavující porucha (v = K * h) – není výstup ze sytému

K ≠ 1 –> omezují porucha K ∈ (0, 1)

 

Pokud v = 0

K = 0 –> v systému nepůsobí žádné poruchy

Na bázi vývoje došly systémy k tomu, že nemohou fungovat jen na bázi ovládání, ale musí existovat zpětná vazba (viz čárkovaná šipka v obrázku). e = w – y

 

Transformační proces majetku podnikatelského subjektu:

Peníze na vstupu – jaká je optimální struktura; úvahy o zhodnocení vkládaných peněz

 

 

1. Podstata a význam analýzy ekonomických a řídících procesů, charakteristika základních metod a postupů analýzy.

 

Dobře řídit znamená řídit se znalostí věci. Úspěch řízení závisí do značné míry na tom, jaká je znalost procesů, které mají být řízeny a faktorů, které je ovlivňují. Podstatnou součástí poznávací stránky řízení je rozborová (analytická) činnost.

Při rozboru se zkoumaný jev nebo proces ideálně rozkládá na své jednotlivé části (prvky) tak, aby se mohlo jejich dokonalejším poznáním dospět k hlubšímu pochopení jevu nebo procesu jako celku. Pozornost se přitom zaměřuje jak na vzájemné vztahy těchto prvků, tak i na jejich souvislost s celkem, který je jimi vytvářen. K tomu je nutno vytvořit jednat adekvátní ukazatelovou soustavu, jednak srovnávací základy, podle nichž je možno posoudit, zda výše daného prvku i míra jeho působení na celek je nebo není přiměřená (žádoucí, dostačující).

 

Každá rozborová (analytická) činnost je neoddělitelně spojena se syntézou. Smyslem syntézy je shrnout poznatky, které byly získány v průběhu analytické činnosti, vymezit to, co je podstatné a rozhodující a vytvořit tak ucelený, organický pohled na celek, který byl předmětem rozboru. Syntéza probíhá ovšem i v průběhu vlastní analytické činnosti. V této etapě spočívá především v tom, že je nutno vracet se k výchozímu pohledu na celek a s ním konfrontovat dílčí poznatky, které jsou v průběhu analýzy získávány. Proto by bylo správnější hovořit o analyticko-syntetické činnosti. V rámci této činnosti se využívají i ostatní metody zkoumání, jako je např. indukce a dedukce nebo generalizace (zobecnění).

 

Analyticko-syntetická práce v rozborové činnosti vyúsťuje do návrhů opatření, které představují závěry, k nimž se rozborem dospělo. Stávají se základem pro ovlivňování daného jevu nebo procesu. Rozbor zde tedy přestává plnit pouze poznávací funkci a stává se podkladem pro uplatňování volní stránky managementu.

Předmětem rozborové činnosti může být kterýkoliv jev nebo proces odehrávající se v podniku i mimo něj, kterákoli stránka podnikové činnosti. Podle orientace pak můžeme rozborovou činnost i její produkt – rozbor – třídit podle různých kritérií, zejména na:

1. a) rozbory jednotlivých dílčích stránek podnikové činnosti a rozbory podniku jako celku
2. b) rozbory krátkodobé a dlouhodobé,
3. c) rozbory jednotlivých oblastí podnikové činnosti (rozbory nákupu a prodeje, výroby, financí

 

Předpokladem získání poznatků o daném jevu nebo procesu je aplikace vhodné metody rozboru. Pod pojmem metoda chápeme myšlenkové postupy, které umožňují nejlépe využívat dané prostředky k poznání objektivní reality. Příležitost získat konkurenční výhodu začíná už ve fázi analýzy dat.

 

CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH METOD A POSTUPŮ ANALÝZY

 

Charakter dat:

– z marketingových výzkumů

– z průzkumů konjunkturních (ekonomického růstu)

– z cenových statistik

– odvětvových statistik

– bankovních zpráv atd.

 

 

Význam analýzy

• – možnost tvořit rozhodnutí na pevném základě kvalitních analýz vycházejících z důkladného prostudování dat, které jsou momentálně k dispozici
• – informace jsou data přeměněna do srozumitelné formy tím, že je jim přiřazen určitý význam (sumarizace, třídění, porovnávání, konstrukce sekundárních ukazatelů, propočty a statistické metody atd.)

 

Nelze, ale s určitostí tvrdit, že pouhá analýza dat je pro konstrukci efektivního fungování

organizace postačující. Stejně tak důležitá je schopnost rozpoznat spolehlivost disponibilních informací, jejich odpovídající interpretaci a v neposlední řadě jejich účelné

seřazení tak, aby výsledkem bylo kvalifikované, kvalitní a dostatečně strukturované rozhodnutí.

 

Analýzy lze rozčlenit dle různých hledisek

Obecně existují dva přístupy k hodnocení hospodářských jevů:

 

1. Fundamentální analýza – je založena na rozsáhlých znalostech vzájemných souvislostí mezi ekonomickými a mimoekonomickými jevy, na zkušenostech odborníků (nejen provozovatelů, ale i přímých účastníků ekonomických procesů), na jejich subjektivních odhadech i na citu pro situace a jejich trendy. Zpracovává velké množství kvalitativních údajů, a pokud využívá kvalitativní informaci, odvozuje zpravidla své závěry bez použití algoritmizovaných postupů.

 

2. Technická analýza – používá matematických, statistických a dalších algoritmizovaných metod ke kvantitativnímu zpracování ekonomických dat s následným (kvalitativním) ekonomickým posouzením výsledků.

 

Metody elementární technické analýzy:

1. a) analýza absolutních ukazatelů (stavových tokových)
   • – analýza trendů (horizontální analýza)
   • – procentní rozbor (vertikální analýza)
2. b) analýza rozdílových ukazatelů (fondů finančních prostředků)
3. c) analýza cash – flow
4. d) analýza poměrových ukazatelů
   • – rentability
   • – aktivity
   • – zadluženosti a finanční struktury
   • – likvidity
   • – kapitálového trhu
   • – provozní činnosti
   • – ukazatelé na bází finančních fondů a cash flow
5. e) analýza soustav ukazatelů
   • – pyramidové rozklady
   • – predikční modely
6. f) matematicko-statistické metody
   • – bodové odhady (k určení standardní hodnoty ukazatele pro skupinu firem)
   • – statistické testy odlehlých dat (ověřují, zda krajní hodnoty ukazatelů ještě patří do zkoumaného souboru)
   • – empirické distribuční funkce (k orientačnímu odhadu pravděpodobnosti výskytu jednotlivých ukazatelů)
   • – korelační koeficienty (k posouzení stupně závislosti ukazatelů a hloubky paměti v časové řadě ukazatelů)
   • – regresivní modelování (k charakterizaci vzájemných vztahů mezi ukazateli a k rozčlenění podle jejich vlivu na požadovaný výsledek na významné a zanedbatelné)
   • – autoregresivní modelování
   • – faktorová analýza (ke zjednodušení závislosti struktury ukazatelů)
   • – diskriminační analýza
   • – robustní matematicko-statistické postupy
7. g) nestatistické metody
   • – matné (fuzzy) množiny – bohatší výběr stupně příslušnosti prvků k množině
   • – expertní systémy – počítačové báze znalostí o určité skupině jevů
   • – teorie neurčitých dat – maximalizuje množství informací čerpané z dat

 

1. S určitou mírou abstrakce můžeme v řízení odlišit jeho dvě základní stránky:
   1. stránku poznávací, jejímž smyslem je důkladně poznávat to, co je předmětem řízení
   2. stránku volní, směřující k ovlivňování objektů řízení směrem, který odpovídá zájmům a cílům řídícího subjektu.

 

1. Hledisko oblasti, ve které se analýza zpracovává:

1. Marketing (SWOT analýza, portfolio analýza, analýza konkurence, analýza poptávky na trhu)
2. Finance (finanční analýza, analýza hodnoty podniku, analýza cenných papírů)
3. Investiční činnost (analýza ČSH, analýza výnosnosti a rentability, analýza životnosti, návratnosti)
4. Výroba (analýza produktivity práce, analýza zmetkovosti)
5. Řízení jakosti (Paretův diagram, regulační diagramy, diagramy pro počet neshod)
6. Celostátní průzkumy (analýza trendů a cyklů, průzkumy očekávání, analýza cenové hladiny)

 

III. Hledisko způsobu zpracování analýzy a výpočtu

1. Klasifikační analýza – Představuje nejnižší úroveň analýzy, při níž jde o přesné vymezení daného prvku na základě jeho kvalitativních nebo kvantitativních vlastností v rámci určité soustavy. Je spojená s utříděním jevu (třídící znak). Nezbytnost klasifikační analýzy vyplývá z potřeby utřídit určitým způsobem jevy, které jsou předmětem zkoumání. Je vnitřně prováděna buď v syntetickém smyslu (od jednotky k celku) nebo v analytickém smyslu (od celku k jednotkám). Jedná se nám o transformaci jevu na ukazatel.

 

1. Vztahová analýza – Jako vyšší typ analýzy odhaluje závislosti mezi dvěma nebo více prvky dané soustavy. Jejím úkolem je ověřit, zda existence nebo vývoj určitého jevu je spojen s existencí nebo vývojem jevu jiného (zda při změně jednoho jevu dochází také ke změně ostatních jevů). Vztahovou analýzou je např. regresní a korelační analýza (regresní = analýza průběhu stochastické závislosti /příčinného vztahu mezi X a Y/, korelační = měření stupně této závislosti).

 

1. Kauzální analýza – Výrazem kauzalita je označován takový vztah mezi jevy, kdy určitý jev A vyvolává jev B – uskuteční-li se A, pak a pouze tehdy se uskuteční i B. Přitom jev A je považován za příčinu, B za účinek. Každý účinek je vyvolán nějakou příčinou. Kauzální analýza tedy zkoumá vztahy mezi příčinami a účinky. Úkolem této analýzy je nejen příčinu objevit, ale zjistit i míru či váhu jejího působení na výsledný jev (účinek). Mezi příčinou a účinkem existuje jednosměrný vztah, tj. příčina vždy ovlivňuje účinek a ne naopak. Účinek může být příčinou dalšího účinku. Např.:

1. a) opožděná dodávka suroviny vyvolá zpoždění výroby, což vyvolá zpoždění prodeje, což vyvolá pozdější platbu zákazníků, což může snížit platební schopnost firmy.
2. b) inovace může vést k nižší spotřebě materiálu, to pak k nižší nákladovosti, čímž se zvýší rentabilita.
3. c) nerovnoměrné dodávky suroviny mohou vést k nerovnoměrné výrobě, to zase k nerovnoměrnému prodeji, což vede k variabilní likviditě, a tím i možnostem přechodných finančních potíží v určitých obdobích.

 

4. Podílová analýza – Podílová analýza patří k nejstarším analytickým metodám, protože jednoduché podíly ukazatelů se používaly k rozborům od počátku průmyslové výroby. Později se z těchto podílů vytvořily celé soustavy sledující určité cíle a snažící se tedy o vyšší analytické hledisko.

 

5. Srovnávací analýza – Základem analytické práce. Sleduje zda je něco plněno tak, jak chceme anebo to plněno není a vznikají odchylky (časové, místní, věcné)

 

6. Zjišťování statistických ukazatelů (statistické momenty, kvantily, kvartily)

 

7. Metoda indexů

 

8. Zjišťování vlivů jednotlivých faktorů na změnu celkového ukazatele (metoda postupného rozkladu, metoda logaritmického rozkladu)

 

9. Trendová analýza

 

1. Hledisko rozkladu

1. horizontální analýza – hodnotu daného ukazatele analyzujeme v jednotlivých časových obdobích v návaznostech těchto období.
2. vertikální analýza – analyzujeme hodnotu určitého ukazatele v rámci určitého celku, do kterého ukazatel patří (= strukturální analýza).

 

1. Ostatní hlediska

1. Analýza citlivosti – slouží k posuzování rozhodnutí, jak jsou řešení citlivá na změny určitých parametrů (změna cyklu, změna výše dodávky, …)
2. Analýza rizika – základní přístup k oceňování rizik je rozhodovací matice (v řádcích jsou jednotlivé varianty, ve sloupcích jsou jednotlivé vlivy rizika) –> rizikové faktory např.: velikost poptávky, cena produkce, chování konkurence,…

 

2. Základní typy analýzy, srovnání, metody podílové analýzy, kvantifikace vztahu mezi syntetickými a analytickými ukazateli, analýza časových řad (trendová analýza).

 

Základní typy analýzy

Srovnání

Podstata srovnávání vychází z poznatku, že daný jev nemůže být posouzen izolovaně, sám o sobě, že pro hodnocení jeho vývoje, úrovně a působení musí být srovnán s jinými nebo podobnými jevy. Srovnáním zjišťujeme rozdíly mezi nimi, velikost, příčiny a důsledky těchto rozdílů.

Pro srovnávání je nutno používat ukazatelů, které mají stejný ekonomický obsah, jsou určovány stejnou metodikou, stejně odrážejí faktor času, jsou vyjádřeny ve srovnatelných cenách a vycházejí ze srovnatelné organizační struktury jednotek, jejichž činnost charakterizují. Srovnávání ukazatelů lze provádět buď:

• relativně – pomocí poměru hodnot daného ukazatele
• absolutně – pomocí rozdílu hodnot příslušného ukazatele.

 

Pro rozbor a hodnocení podniku se používají tyto základní typy srovnávání:

• srovnávání v čase – jde o sledování vývoje v časové řadě ukazatelů nebo měření jejich vývoje indexy. Specifickým případem srovnávání v čase je ekonomický normál. Při jeho aplikaci se vychází z toho, že při zdravé dynamice podniku musí růst některé ukazatele rychleji než jiné. Přáli bychom si například, aby podnik snižoval náklady a proto jeho hosp. výsledek rostl rychleji než tržby, dále se v podniku snižoval podíl mezd na tržbách, tj. aby produktivita práce rostla rychleji než průměrné mzdy, se zvyšovala účinnost dlouhodobého majetku, se v podniku zrychloval obrat zásob atd. Tyto požadavky na dynamiku lze zapsat pomocí soustavy nerovnosti indexů, kde indexy charakterizují růst daného ukazatele mezi dvěma obdobími.
• srovnávání v prostoru – znamená porovnávat dvě nebo více srovnatelných jednotek (například podniků téhož oboru). Umožňuje objektivizovat celkové hodnocení ek. úrovně podniku a ukázat, v čem srovnávaný podnik zaostává nebo kde jsou naopak jeho přednosti. Při srovnávání je nutné respektovat srovnatelnost podniků (aby byly přibližně stejně velké, měly shodný výrobní program a výchozí surovinu apod.). Průběhem doby se postupně přechází od srovnání jednotlivých podniků (např. dvou sléváren) ke zkoumání pozice jednotlivých podniků v jejich větším souboru (postavení slévárny A ve skupině sléváren v ČR).
• srovnávání s žádoucí (normativní) veličinou – je druhem srovnání, kterému patří budoucnost. Každý podnikatel si totiž musí klást ekonomické cíle – např. jakou rentabilitu vlastního kapitálu musí dosáhnout, aby se mu vyplatilo podnikat. Je-li toto jednou stanoveno, determinuje to i úrovně dílčích ukazatelů, které zmíněnou rentabilitu ovlivňují.

 

Metody podílové analýzy – dávají do poměru část celku a celek (př. podíl vlastního kapitálu k celkovému). Soustavy podílových ukazatelů lze klasifikovat podle dvou základních hledisek:

 

a, podle formálního způsobu tvorby soustavy:

• soustavy paralelně řazených ukazatelů – jednodušší soustavy mají jednotlivé ukazatele řazeny buď volně, bez ohledu na jejich obsah, nebo se ukazatele sdružují do několika skupin podle oblasti hospodaření podniku, které mají odrážet. Charakteristické pro tyto soustavy je, že jednotlivé ukazatele jsou řazeny do stejné úrovně. Vztahy mezi ukazateli bývají v těchto soustavách zpravidla volné – nelze je většinou realizovat formálním matematickým zápisem. Tyto soustavy jsou zahrnovány do skupiny soustav paralelně řazených ukazatelů. Např. se vcelku tradičně člení podnikové ukazatele na ukazatele charakterizující oblast odbytu (prodeje), výroby, zásobování (nákupu), práce, dlouhodobého majetku, technického rozvoje, nákladů a financí. Podobně se člení i

 

ukazatelové systémy pro hodnocení finanční pozice podniku (ukazatele rentability, likvidity, využití kapitálu a zadluženosti podniku).

• pyramidové soustavy ukazatelů – pyramidové soustavy vycházejí z existence jednoho vrcholového ukazatele, který je v dalších krocích rozkládán do stále většího počtu analytických ukazatelů, které jsou vzájemně spojeny elementárními matematickými operacemi. Takovéto uspořádání je nejvýhodnější z hlediska interpretace a využití při řízení. V těchto soustavách je metoda syntézy vyjádřena v jejich koncepci. Pro hodnocení je rozhodující hodnota syntetického vrcholového ukazatele, ostatní jsou používány pro analýzu objasňování příčin dosaženého nebo předpokládaného výsledku, odhalování rezerv a jejich využívání v zájmu zlepšení úrovně vrcholového ukazatele.
• vícevrcholové systémy – v nichž se promítá různý stupeň syntetičnosti ukazatelů při popisu dílčích ekonomických výsledků, aniž by se tyto dílčí závěry syntetizovaly v souhrnnou charakteristiku. Kombinace spočívá v tom, že dílčí syntetické ukazatele, které jsou analyzovány pomocí určitých pyramid, představují paralelní řazení, pro něž je třeba poskytnout návod k syntéze.

 

b, podle obsahové náplně použitých ukazatelů – podle obsahové stránky soustav podílových ukazatelů je lze rozdělit na soustavy převážně finančního typu, soustavy technicko-ekonomické a soustavy smíšené.

 

Kvantifikace vztahu mezi syntetickými a analytickými ukazateli

Při časovém, místním nebo věcném srovnávání nás zajímá nejen celková diference určitých hodnot syntetického ukazatele, ale i kvantifikace vlivu jednotlivých analytických ukazatelů na tento celkový rozdíl, tedy zjištění, jaký podíl z celkové diference syntetického ukazatele byl způsoben příslušnými analytickými činiteli.

 

Ukazatele lze rozlišit na:

• intenzitní (popisují intenzitu určitého jevu, nejsou sčítatelné, např. produktivita práce)
• extenzitní (popisují rozsah, jsou sčítatelné, např. objem produkce)

 

Vzhledem k existenci matematických vztahů mezi jednotlivými faktory se jedná především o kvantifikaci vlivu při:

A, Rozklad diference synt. ukazatele při součtových a rozdílových vazbách

Komparace (porovnání) – je-li syntetický ukazatel součtem analytických ukazatelů, pak i diference syntetického ukazatele je součtem diferencí analytických ukazatelů vypočtených jako rozdíly hodnot v období 1 (např. skutečnost) a období 0 (např. plán).

 

S = A + B

S1 = A1 + B1

S0 = A0 + B0

ΔS = (A1 – A0) + (B1 – B0)

ΔS = ΔA +ΔB                                v případě rozdílové vazby: ΔS = ΔA – ΔB

 

Rozdílové vazby jsou u tokových veličin – zisk, CF, stav zásob ….

Změna syntetického ukazatele vlivem změny hodnoty analytického ukazatele je pak dána vztahem:

 

ΔS_A = ΔA/ΔA±ΔB · ΔS     a   ΔS_B = ΔB/ΔA±ΔB · ΔS

B, Rozklad diference syntetického ukazatele při součinových vazbách ukazatelů

V případě součinových vztahů existuje několik metod rozkladu.

• postupné dosazování – zjišťujeme vliv změny analytických ukazatelů na změnu hodnoty syntetického ukazatele. Vliv změny hodnoty ukazatele A, B, C. Výsledky jsou však závislé na pořadí ukazatelů součinů.

 

ΔS_A = (A₁ – A₀) · B₁ · C₁

ΔS_B = (B₁ – B₀) · A₀ · C₁                (A₁ byla např. netypická, proto jsme použili raději základní období)

ΔS_C = (C₁ – C₀) · A₀ · B₀                (hodnota A₁ i B₁ byly netypické)

ΔS = ΔS_A + ΔS_B + ΔS_C

 

• metoda izolovaného vlivu faktorů – zjišťujeme absolutní změnu hodnoty jednotlivých analytických ukazatelů násobíme hodnotou ostatních zbylých analytických ukazatelů v základním období.

 

ΔS_A = (A₁ – A₀) · B₀ · C₀

ΔS_B = (B₁ –B₀) · A₀ · C₀

ΔS_C = (C₁ – C₀) · A₀ · B₀

 

• prvotní změna určitého faktoru – propočet je v závislosti na tom, co budeme považovat za prvotní změnu. Propočet závislosti (pro 2 ukazatele): uvažujeme prvotní změnu ukazatele B (přičteme a odečteme výraz A₀ · B₁):

 

ΔS = A₁ · B₁ – A₀ · B₀

ΔS = A₁ · B₁ – A₀ · B₁ + A₀ · B₁ – A₀ · B₀

ΔS = (A₁ – A₀) · B₁ + (B₁ – B₀) · A₀

ΔS = ΔA · B₁ + ΔB · A₀                 Totéž lze udělat pro prvotní změnu ukazatele A (přičte a odečte se výraz A₁ · B₀)

 

• logaritmy indexů analytických ukazatelů – je-li S = A · B, lze vyjádřit vliv změny analytického ukazatele A (změny mezi obdobími 0 a 1) na celkovou změnu syntetického ukazatele S pomocí vztahu:

ΔS_A =

 

Podobně pro ukazatel B. Metoda je výhodná zejména tím, že na výsledek nepůsobí změna pořadí analytických ukazatelů v součinu a součet vlivů jednotlivých analytických ukazatelů dává celkovou změnu syntetického ukazatele.

C, Rozklad diference syntetického ukazatele při kombinaci součtových a součinových vazeb

Změna syntetického ukazatele se rozkládá postupně v souladu s konstrukcí funkce. Je-li např. S = A · (B + C·D), probíhá rozklad podle schématu:

ΔS

ΔS_A         ΔS_B,C,D   rozklad součinových vztahů

ΔS_B          ΔS_C,D               rozklad součtových vztahů

ΔS_C           ΔS_D              rozklad součinových vztahů

 

 

Celkovou změnu rozložíme nejprve jako součinový vztah podle logaritmů indexů:

ΔS_A =

 

 

Dále rozdělíme dílčí změnu ΔS_B,C,D na dvě části, z nichž první připadá rozdílu (B₁ –B₀) a druhá rozdílu (C₁D₁ – C₀D₀):

 

ΔS_B=

 

V dalším kroku použijeme rozkladu při součinových vztazích:

ΔS_C =

 

 

Analýza časových řad (trendová analýza)

Časová řada je posloupnost věcně a prostorově srovnatelných údajů, které jsou uspořádány z hlediska času.

Dělí se podle 3 hledisek:

• časové hledisko – a, intervalové časové řady (složené z ukazatelů za určitý časový interval, např. počet zaměstnanců za měsíc), b, okamžikové časové řady (složené z ukazatelů vztahujících se k určitému okamžiku, např. absolutní stav zaměstnanců k 31. 12.)
• periodicita – a, dlouhodobé časové řady (rok a více), b, krátkodobé časové řady (čtvrtletí, měsíc…)
• podle způsobu vyjádření jevů – a, časové řady naturálních ukazatelů, b, časové řady peněžních ukazatelů

 

Údaje je třeba přepočítat na srovnatelná období (stejně velké časové jednotky), např. pomocí kalendářního očišťování.

Při práci s časovými řadami používáme elementární charakteristiky, jako jsou diference různého řádu, tempo růstu a průměrné tempo růstu, u okamžikových časových řad se pak využívá chronologického průměru.

Jedním z nejdůležitějších úkolů je vystihnout přiměřeným způsobem celkovou tendenci ve vývoji sledované časové řady. K tomuto účelu slouží trendové funkce. Mezi základní trendové funkce patří lineární, parabolický, exponenciální a logistický trend. Pro použití trendové funkce je třeba nalézt odhady parametrů funkce tak, aby pak tato funkce dokázala co možná nejlepším způsobem vystihnout vývoj analyzované časové řady. Nejužívanější metodou odhadu parametrů trendových funkcí je metoda nejmenších čtverců, která je použitelná v případě, že trendová funkce je lineární v parametrech.

 

Rovnice trendových funkcí:

• lineární trend: T_t = a + b * t
• parabolický trend: T_t = a + b * t + γ * t²
• exponenciální trend: T_t = a * b²
• logistický trend (S-křivka):   T_t = γ / (1 + a * b² )

 

Častou úlohou při práci manažera bude rozhodnutí, jaký je vlastně typ trendu ukazatele, který je předmětem analýzy. Toto lze provést:

• vizuálním vyhodnocením skutečných dat (obtížné a subjektivní)
• výpočtem reziduálního součtu čtverců (kritériem je minimální součet, toto kritérium však není bez problémů)
• indexem korelace (kritériem je maximální hodnota; má také určité nedostatky, především to, že s rostoucím počtem parametrů roste i hodnota indexu korelace)
• výpočtem střední čtvercové nebo střední absolutní chyby odhadu (kritériem je nejmenší hodnota; jsou nejčastěji nabízeny statistickým softwarem).

 

Další přístup k vyrovnávání časových řad je pomocí adaptivních modelů. Nevyrovnává se celá řada údajů (jako v případě trendových funkcí), ale vyrovnávají se data za určité krátké časové období, které se neustále posouvá (adaptuje). Adaptivní modely vycházejí z předpokladu, že pro modelování vývoje jsou nejcennější nejnovější pozorování časové řady. Jednou z metod je vyrovnání časové řady pomocí klouzavých průměrů (prostých nebo vážených).

 

3. Charakteristika majetkové a kapitálové struktury podnikatelského subjektu, postup při optimalizaci kapitálové struktury podniku, pravidla financování podnikového majetku

 

Charakteristika majetkové a kapitálové struktury podnikatelského subjektu

Majetek vyjadřuje „co podnik vlastní“ a kapitál „komu to patří“. Písemný přehled obvykle ve formě účtu, na jehož levé (debetní) straně je zachyceno konkrétní složení majetku podniku, tj. všechna aktiva, a na pravé (kreditní) straně všechny kapitálové zdroje (prameny), tj. pasiva, se nazývá rozvaha (bilance) podniku.

 

Majetková struktura – je dána odvětvím, typem podniku a finanční politikou. Aktiva (majetek) se dělí na:

1. a) pohledávky za upsané vlastní jmění – představují pohledávky za upisovateli vlastního jmění tj. podle povahy obchodní společnosti jde o upsané, ale dosud nesplacené akcie nebo podíly za společníky.

 

1. b) investiční majetek (fixní aktiva):

• hmotný – hmotný dlouhodobý majetek se nespotřebovává najednou, nýbrž postupně opotřebovává a znehodnocuje (kromě pozemků, um. děl) a úměrně tomuto postupnému opotřebovávání přenáší svou hodnotu ve formě odpisů do nákladů. Jde většinou o náklady fixní a je tedy nezbytné, aby podnik měl právě tolik dlouhodobého majetku, kolik je nezbytně nutné, a aby tento majetek dostatečně využíval. Protože slouží v podniku velmi dlouho, je rozhodování o jeho pořízení jedním z nejdůležitějších strategických rozhodnutí. Dělí se na movitý (stroje, výrobní zařízení, dopravní prostředky, inventář) a nemovitý (pozemky, budovy, stavby). Pořizovací cena je vyšší než 40.000,- Kč a doba použitelnosti delší než 1 rok.
• nehmotný – představuje programové vybavení, patenty, licence, koncese, vydavatelská a autorská práva – PC vyšší než 60.000,- Kč.
• finanční – patří sem CP a vklady, které podnik nakupuje jako dlouhodobou investici (dluhopisy, vkladové listy…), finanční účasti v jiných podnicích (nákup akcií jiného podniku) a další majetek, do něhož podnik vkládá volné peněžní prostředky př. umělecká díla a sbírky…

 

1. c) oběžný majetek (krátkodobý, provozní) – v podniku je přítomen v různých formách: zásoby materiálu, rozpracované výroby a hotových výrobků, pohledávky, v peněžní podobě v podkladně a na účtu, CP. Jedna forma oběžného majetku přechází v jinou. Oběžný majetek je tedy neustále v pohybu.

• zásoby – materiál (suroviny určené pro výrobu, ale i pomocný materiál a drobné vybavení provozovny), nedokončená výroba (představují vše, co je rozpracováno ve výrobním procesu), hotové výrobky na skladě, zboží (výrobky již vyexpedované, ale nevyfakturované), zvířata (ryby, včelstva, hejna slepic, hus, kachen…).
• pohledávky – to co podniku dluží jiné subjekty (dlouhodobé x krátkodobé). Pohledávky z obchodního styku (částky za dosud neuhrazené faktury, či jiné platební dokumenty, které podnik vystavil svým zákazníkům), ostatní pohledávky (neuhrazené nároky podniku, které má vůči ZC a jiným PO a FO – finanční úřady, pojišťovny…).

 

1. d) ostatní aktiva – náklady příštích období (předem placené nájemné), příjmy příštích období (provedené, ale dosud nevyfakturované práce), kursové rozdíly aktivní (zachycení změny kursu aktiv).

 

 

Kapitálová struktura – je struktura zdrojů (původ, pramen), z nichž majetek podniku vznikl.

1. a) vlastní kapitál – do podniku jej vložil sám podnikatel. Vlastní kapitál patří majitelům. Je hlavním nositelem podnikatelského rizika. Jeho podíl na celkovém kapitálu je proto ukazatelem finanční jistoty (nezávislosti) podniku.

• základní kapitál – je tvořen peněžitými a nepeněžitými vklady společníků do zakládané společnosti a jeho vyšší závisí na právní formě podnikání (a.s. 2.000.000, s.r.o. 200.000) nebo upisováním akcií. Při dlouhodobé ztrátě dochází k jeho vynucenému snížení.
• kapitálové fondy – jsou externím kapitálem. Tvoří je především emisní ážio (rozdíl mezi tržní a nominální hodnotou akcie), dále pak ostatní kapitálové fondy (dary, dotace), oceňovací rozdíly, vkladů společníků apod.
• fondy tvořené ze zisku – jsou tvořeny interně ze zisku, patří sem rezervní fond (dle obchodního zákoníku – a.s., a.r.o., s.p.), nedělitelný fond (u družstev) nebo fondy založené na základě rozhodnutí společnosti (soc. fond, fond ZC akcií…). Rezervy – tvoří podnik z důvodu snížení rizika k pokrytí případných ztrát. Povinné rezervy jsou odčitatelnou položkou od základu daně, ostatní nikoli.
• HV minulých účetních období – část zisku, která nebyla použita do fondů či na dividendy. Nerozdělený zisk nebo ztráta.
• HV běžného účetního období – zisk běžného období (zisk nebo ztráta)

 

1. b) cizí (úvěrový) kapitál – do podniku jej vložil věřitel. Cizí kapitál je dluhem podniku, který podnik musí po určité době splatit. Může být krátkodobý a dlouhodobý. Cizí kapitál není poskytován zadarmo. Nákladem za jeho používání je úrok a ostatní výdaje spojené s jeho získáním (bankovní a jiné poplatky), přesto je cizí kapitál obvykle levnější než kapitál vlastní. To je způsobeno daňovým efektem, protože úroky z cizího kapitálu snižují daňové zatížení podniku. Náklady cizího kapitálu jsou tedy snižovány vlivem daňového štítu.A dále všeobecně platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. Nejdražší je kapitál získaný emisí vlastních akcií, není však nikdy splatný a tak je nejméně rizikový.

• závazky – podnik dluží jinému podniku. Závazky vznikají podniku v důsledku obchodního styku na základě přijatých faktur za dodávky materiálu, zboží, prací, služeb a výkonů investiční povahy, nejsou-li tyto placeny hotově, pak se jedná o závazky vůči dodavatelům. Dále vznikají závazky vůči: ZC, státnímu rozpočtu, pojišťovnám, společníkům. Druhy: dlouhodobé (závazky z obchodního styku se splatností delší než 1 rok. Patří sem emitované obligace, dluhopisové zálohy, dlouhodobé směnky), krátkodobé (vůči dodavatelům kratší než 1 rok. Patří sem i závazky vůči ZC, dodavatelům, krátkodobé směnky k úhradě,krátkodobé zálohy od odběratelů, závazky vůči institucím, společníkům.
• bankovní úvěry a výpomoci – dlouhodobé a krátkodobé úvěry. Krátkodobé výpomoci, krátkodobé obligace a komerční CP.
  1. c) ostatní pasiva – výnosy příštích období (předem přijaté nájemné), výdaje příštích období (přijaté zboží, ale nevyfakturované), kursové rozdíly pasivní.

 

Postup při optimalizaci kapitálové struktury podniku – teoreticky lez stanovit optimální kapitálovou strukturu (optimální zadluženost) jako minimum celkových nákladů na podnikový kapitál WACC. Při optimalizaci míry zadluženosti vycházíme z toho, že:

• cizí kapitál je levnější než vlastní
• s růstem zadluženosti roste i úroková míra
• s růstem zadluženosti roste i požadavek akcionářů na vyšší dividendy
• substituce vlastního kapitálu dluhem přináší zlevnění nákladů na celkový kapitál až do určité míry zadluženosti

 

Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné, říkáme, že podnik je překapitalizován. Např. pokud má a. s. emitováno více akcií než může efektivně využít, což vede k tomu, že nedokáže vydělat tolik, aby byly pokryty dividendy. Má-li kapitálu méně, způsobuje to poruchy chodu podniku, podnik je podkapitalizován. K tomu dochází v období expanze, kdy se prudce zvyšuje výroba a spontánně rostou aktiva, která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Podnik se zadlužuje a dostává se do platební neschopnosti.

 

Druhou závažnou otázkou je struktura dluhů, tj. podíl krátkodobého a dlouhodobého kapitálu. Krátkodobý je levnější než dlouhodobý, to hovoří pro jeho větší využívání. Tím se ale zvyšuje riziko platební neschopnosti, protože tento kapitál musí být splácen v poměrně krátké době. Měl by být proto použit pouze k financování likvidních aktiv. Naproti tomu by měl být dlouhodobý majetek kryt dlouhodobými zdroji. Použití cizího dlouhodobého kapitálu k financování krátkodobých aktiv je nehospodárné. Použití cizího krátkodobého kapitálu k financování dlouhodobých aktiv je zase vysoce riskantní. Je tedy žádoucí udržovat i optimální poměr dlouhodobých a krátkodobých zdrojů.

 

Přebytek oběžného majetku nad krdb. cizím kapitálem (krdb. pasivy) nazýváme čistý pracovní kapitál. Představuje částku volných prostředků, která zbývá podniku k dispozici po úhradě všech běžných závazků. Je důležité, aby zůstal ve formě peněz.

V opačné situaci (krajně nežádoucí) vznikne nekrytý dluh.

 

Určit optimální stupeň zadluženosti i optimální strukturu dluhů je v praxi obtížné. Lze odvodit pouze všeobecné pravidlo: dluh je účelné zvýšit, když vyšší zadluženost zvyšuje majetek akcionářů.

 

Vypůjčené peníze pomáhají více vydělat. To zvyšuje tržní cenu akcie. Je-li však vypůjčeno příliš mnoho zvyšuje se finanční riziko, narušuje celková stabilita podniku a náklady na kapitál začnou růst. Vysoký podíl úroků na zisku začne snižovat tržní cenu akcie.

 

Optimalizace finanční struktury tedy závisí na vzájemném vyrovnání obou faktorů: výnosnosti a rizika.

 

Přístupy:

1. Durandovy studie a články – teoreticky lze stanovit optimální kapitálovou strukturu (optimální zadluženost) jako minimum celkových nákladů na podnikový kapitál (resp. minimum průměrných nákladů kapitálu). Při nižším zadlužení klesá v důsledku úrokového daňového štítu, při vyšším zadlužení stoupá v důsledku nákladů finanční tísně, tj. nákladů úpadku. Toto je znázorněno pomocí „U“ křivky. Jestliže lze matematicky vyjádřit funkční závislost mezi stupněm zadlužení a vývojem průměrných nákladů, pak lze pomocí derivace této funkční závislosti najít minimum této funkce a tím i optimální složení kapitálu.

 

2. Klasická teorie kapitálové struktury – tato teorie vychází z průměrných nákladů kapitálu, které představují vážený aritmetický průměr jednotlivých druhů kapitálu. Náklady jednotlivých druhů kapitálu (výdaje, které musí podnik zaplatit za získání příslušného kapitálu, nebo jako výnosnost, která je požadována investory při vkládání kapitálu do podniku, popř. jako minimální výnosnost, které by měl podnik dosáhnout u svých nových investic za předpokladu, že jsou stejně riskantní jako dosavadní podnikání) závisejí na mnohých faktorech: doba splatnosti, stupeň rizika, způsob úhrady kapitálu podnikem…

 

Vysoké zadlužení však vystavuje firmu riziku finančních potíží, které jsou představovány náklady finanční tísně. Tyto náklady vznikají, pokud se podnik dostává do finančních potíží – usilovat o optimální strukturu. Náklady finanční tísně zahrnují:

• náklady úpadku – patří sem přímé i nepřímé náklady úpadku firmy, které vznikají jestliže se podnik dostává do finančních potíží. Přímé náklady úpadku souvisejí především s poplatky právníkům, jestliže se podnik dostává do úpadku, zatímco nepřímé náklady souvisejí např. se zvýšenými úroky požadovanými věřiteli kompenzujícími zvýšené riziko, nižší cenu majetku (to platí zvláště u nehmotného investičního majetku), odchodem klíčových pracovníků apod.
• agenturní náklady – jsou to náklady, které vyplývají z protichůdných zájmů a konfliktů mezi majiteli akcií, tj. vlastníky a manažery, nebo mezi vlastníky a věřiteli. Manažeři se soustřeďují především na udržení svého pracovního místa, minimalizaci rizika podnikání, na získávání vlastních výhod a někdy i pohodlný život. Proto manažeři mají tendenci využívat především interní zdroje a méně již dluh či akciový kapitál, neboť jsou vystaveni velkému tlaku trhu. Vlastníci naopak chtějí co největší zisky a maximalizaci tržní hodnoty firmy i za cenu většího rizik, inklinují k větší zadluženosti. To se zase nelíbí věřitelům, kteří se obávají snížení bezpečnosti jejich úvěrů či obligací a z toho vyplývajících možných ztrát. V případě problémů podniku věřitelé často požadují různá ochranná opatření, např. omezení výplaty dividend, omezování investičních aktivit podniku, popř. i zvýšení úroků jako kompenzace rizika.

Použití cizího kapitálu působí jako páka, kterou management podniku zvedá výnosnost vlastního kapitálu, tím však současně zvyšuje i jeho rizikovost. Toto působení cizího kapitálu se nazývá finanční páka.

Kompromisní teorie kapitálové struktury – volbu vhodné kapitálové struktury chápe jako kompromis mezi úrokovým daňovým štítem a náklady finanční tísně. Za optimální považuje takové složení kapitálu, při němž daňový štít co nejvíce převyšuje náklady finanční tísně. Zároveň však zdůrazňuje podstatný vliv výše a stability podnikového zisku a charakteru hmotných aktiv. Firmy s vyššími a stabilními zisky a bezpečnými hmotnými aktivy si mohou dovolit vyšší podíly dluhu na celkovém kapitálu.

 

Teorie hierarchického pořádku – podnik uskutečňuje financování svých dlouhodobých potřeb v tomto pořadí:

• interní zdroje (zadržený zisk při strnulé dividendové politice)
• dlouhodobý úvěr, emise dlouhodobých obligací
• emise akcií

Toto pořadí vychází z toho, že nejjednodušší (nikoliv nejlacinější) je pro podnikový management použít při financování zadržený zisk. Nedostane se tak do kontaktu s externími investory, interní zdroje nevyvolávají např. emisní náklady.

Teorie hierarchického pořádku odráží především z praxe často odpozorovanou snahu minimalizovat emisní náklady na získání kapitálu a vyhnout se event. nepříznivým důsledkům, které přináší emise akcií.

 

5.      Teorie R. A. Brealeyho – S. C. Myerse – pro nalezení optimální kapitálové struktury neexistuje žádný úhledný vzorec. Při úvahách o optimální kapitálové struktuře doporučuje respektovat čtyři dimenze:

• daně – viz daň štít, ziskovost podniku
• riziko – velké riziko podnikání – menší zadlužení
• typ aktiv – podnik s převahou nelikvidních aktiv – menší zadlužení
• finanční volnost

 

Pravidla financování podnikového majetku:

• Dlouhodobý majetek je účelné krýt dlouhodobým kapitálem, vlastním a cizím.
• Krátkodobý majetek je vhodné krýt krátkodobými cizími zdroji, závazky.
• Vlastní kapitálem je žádoucí krýt jen ten dlouhodobý majetek, který je specifický pro daný podnik (př. v textilním podniku – textilní stroje), ostatní složky dlouhodobého majetku mohou být kryty cizími dlouhodobými zdroji, eventuelně leasingem, protože jsou lépe prodejná, než speciální stroje, zařízení a zásoby.
• část trvale vázaných oběžných aktiv musí být kryta dlouhodobými zdroji.

 

Zlatá pravidla financování:

• zlaté bilanční pravidlo – je nezbytné slaďovat časový horizont trvání majetkové účasti s časovým horizontem zdrojů, ze kterých jsou financovány. Platí tedy, že stálá aktiva financujeme především z vlastních zdrojů nebo dlouhodobých cizích zdrojů. Krátkodobá aktiva pak většinou financujeme z krátkodobých zdrojů – souvisí s tzv. překapitalizováním nebo odkapitalizováním firmy.
• zlaté pravidlo vyrovnání rizika – sleduje vztahy na straně pasiv a tvrdí, že vlastní zdroje by měly převyšovat zdroje cizí.
• zlaté pravidlo – kdy zkoumáme vztah mezi stranou aktiv a stranou pasiv.
• zlaté poměrové pravidlo – tempo růstu investic by v zájmu udržení trvalé (dlouhodobé) finanční rovnováhy nemělo ani v krátkodobém časovém horizontu předstihovat tempo růstu tržeb.

 

4. Dlouhodobý majetek podnikatelského subjektu, jeho struktura a způsoby reprodukce, uplatňované analytické metody.

 

pozemky

nemovitý                      budovy

stavby

hmotný

stroje

movitý                         výrobní zařízení

doprav.prostředky

Dlouhodobý                                                                                      patenty

majetek                                                                                            inventář

 

nehmotný                    licence

autorská práva

 

 

finanční                        finanční účasti

cenné investiční papíry

 

Charakteristickým rysem dlouhodobého majetku:

• – samostatné movité věci se vstupní cenou vyšší než 40 000,- Kč a dobou životnosti delší než 1 rok
• – plní ve výrobě stále stejnou funkci, pomáhá tvořit novou užitnou hodnotu, ale přitom si během výrobního procesu zachovává svou původní naturální formu, tzn. že do výrobků nepřechází ve své naturální podobě (nestává se fyzickou součástí výrobků)
• – působí ve výrobě během několika výrobních cyklů, což vede k jeho postupnému opotřebení, během reprodukčního procesu se dlouhodobý majetek přenáší na hodnoty výrobků prostřednictvím odpisů (kromě pozemků, uměleckých děl)
• – patří sem:
  • pracovní stroje, zařízení, energetické hnací stroje a zařízení, přístroje, dopravní prostředky
  • budovy, domy, byty, nebytové prostory (nemovité věci)
  • stavby s výjimkou provozních důlních děl a drobných staveb, které jsou vymezeny zákonem o dani z příjmu, oplocení sloužícího k zajišťování lesní výroby a myslivosti
  • pěstitelské celky trvalých porostů s dobou plodnosti delší než 3 roky
  • základní stádo a tažná zvířata
  • jiný majetek (viz. zákon o dani z příjmů) – tech. zhodnocení, rekultivace,…

 

Členění a struktura základních prostředků

Podnikatelský subjekt s rozsáhlejší výrobně ekonomickou činností má mnoho různých druhů základních prostředků, jako např. budovy, stavby, stroje a zařízení apod., od sebe se navzájem lišící svou technologickou funkcí, konstrukcí, výkonem, různou dobou použití, svým specifickým a ekonomickým významem. Jejich celkové hodnocení je možné provádět pouze v jednom měřítku – v peněžním ocenění.

 

 

Oceňování majetku:

• pořizovací cena – cena, za kterou majetek pořizujeme včetně nákladů na dopravu, montáž a instalací (již ne na zkušební provoz; v případě technického zhodnocení majetku, musí být připočteny i náklady na technické zhodnocení)
• reprodukční PC – cena majetku, který byl vyroben v minulosti a je oceněn tak, jako by byl vyroben v současnosti (cenové vlivy a úroveň produktivity práce v současnosti)

 

• vlastní náklady – pokud vyrábím pro sebe (náklady vynaložené na výrobu majetku)
• zůstatková cena – měla by vyjadřovat průběh opotřebení investičního majetku (ZC = PC – oprávky)
• likvidační cena – cena zařízení v okamžiku likvidace (při vyřazování z provozu) – oceňuje se na bázi smluvní (tržní) ceny

 

Pro ekonomický rozbor hospodaření s dl. majetkem, jeho sledování a evidenci, abychom mohli racionálně řídit vztahy v reprodukčním procesu a reprodukci samotného dl. majetku, je však pouze peněžní ukazatel celkového objemu dl. majetku nedostatečný a nedává nám obraz o jeho charakteru a probíhajících změnách.

 

Proto je důležité třídit jej dle dohodnutých hledisek – klasifikace na stejnorodé skupiny, což nám umožní stanovit strukturu dl. majetku a hodnotit její změny. Pod pojmem struktury dl. majetku budeme pak rozumět podíl jednotlivých skupin majetku z celkového objemu dl. majetku, vyjádřený zpravidla v procentech.

1. podle charakteru účasti ve výrobním procesu

• – výrobní DM – přímo se účastní výrobního procesu nebo tvoří nutnou rezervu pro zabezpečení pravidelného provozu podnikatelského subjektu
• – nevýrobní DM – nezúčastňuje se výrobního procesu, ale využívá se pro uspokojení daného okruhu např. zdravotních, kulturních a sociálních potřeb pracovníků podniku

 

2. podle technologické funkce ve výrobním procesu

Při tomto třídění zjišťujeme podíl aktivní a pasivní složky dl. majetku. Posuzuje se to podle vlivu jednotlivých složek dl. majetku na růst fyzického objemu výroby.

• – aktivní složka – zahrnuje ty prostředky, které přímo působí na surovinu, zpracovávaný materiál a tudíž přímo ovlivňují výrobní kapacitu podnikatelského subjektu a jsou nositeli technického rozvoje ve výrobě (pracovní stroje a zařízení, energetická a rozvodná zařízení, dopravní prostředky..)
• – pasivní složka – zahrnuje prostředky, které se účastní výrobního procesu, ale nepůsobí přímo na zpracovávané suroviny a materiál. Tyto prostředky vytvářejí pouze příznivé hmotné podmínky pro to, aby výrobní proces mohl probíhat (stavby, budovy, inventář..)

 

3. podle stavu nebo charakteru použití

Dává přehled o tom, zda dl. majetek, evidovaný v podniku, je využit či ne, jak je subjekt zabezpečen dl. majetkem v případě poruch na výrobních zařízeních, zda není v podniku nepotřebný dl. majetek, jaký je jeho stav, co se týče oprav.

• – v provozu – přímo se účastní výrobního procesu
• – v opravě – jsou na určitý čas vyřazeny z činnosti za účelem plánovaných a neplánovaných oprav
• – v rezervě – jsou vyřazeny z přímé účasti ve výrobním procesu, ale připravené pro jejich nasazení do provozu v případě potřeby nahrazení opotřebovaných nebo poškozených stávajících prostředků, jedná se o provozní rezervy jak kapacitní, tak sortimentní
• – pronajaté – podnik vlastní DM pronajme jinému subjektu
• – nevyužité z různých příčin (např. nedostatek náhradních dílů pro zajištění provozuschopnosti daného zařízení atp.)

 

4. podle stáří a ekonomické životnosti

Třídění dl. majetku podle stáří a ekonomické životnosti má význam:

• – pro řízení procesu reprodukce dl. majetku
• – pro vyjádření průběhu opotřebení dl. majetku a jeho technické úrovně
• – pro získání základní informace o náročnosti oprav a údržby s ohledem na existující průměrnou životnost a její zkracování či prodlužování

Z hlediska účetního je dl. majetek roztříděn do 5 odpisových skupin za účelem odepisování.

 

Mít roztříděný dl. majetek podle všech uvedených kritérií je nutností, neboť bez znalosti stavu dl. majetku (obzvlášť aktivního) není možné zabezpečit ani racionální proces reprodukce tohoto majetku ani stanovení možných objemů výroby, kterých jsme schopni dosáhnout využitím dl. majetku s ohledem na jejich stav. Proto je nutno mít k dispozici odpovídající informační systém, který by umožňoval sledovat změny ve stavu a objemu dl. majetku. To na jedné straně znamená vynaložení dalších nákladů, na druhé straně je třeba si uvědomit, že dl. majetek je značným potenciálem ve výrobě a že na jeho stavu ve velké míře závisí, jaké budou výsledky ve výrobě.

Opotřebení

Dlouhodobý majetek v důsledku změn svých vlastností ztrácí postupně schopnost plnit ve výrobě svojí funkci, pro které byl vyroben a ztrácí také postupně svou hodnotou. Tomuto procesu se říká opotřebení dl. majetku. Opotřebení fyzické se projevuje změnami hmotné podstaty dl. majetku, čímž tento ztrácí svou užitnou hodnotu změnou technických a provozních schopností. K tomuto opotřebení dochází ve výrobním procesu (aktivní opotřebení) a také v důsledku působení přírodních a jiných vlivů na dl. majetku v období jeho nepoužívání ve výrobním procesu (pasivní opotřebení).

 

Průběh aktivního fyzického opotřebení je závislý na:

• – kvalitě dl. majetku
• – zvláštnostech technologického procesu a přírodních podmínkách, ve kterých je použit dl. majetku
• – vhodnosti nasazení daného typu dl. majetku do výrobního procesu
• – kvalitě údržby a oprav
• – kvalifikaci pracovníků

 

Průběh pasivního fyzického opotřebení dl. majetku je ovlivňován stupněm racionálního zavádění dl. majetku do provozu a jeho využitím. Pasivní fyzické opotřebení má značný negativní ekonomický dopad pro efektivnost hospodaření podnikatelského subjektu, plynoucí ze ztráty hodnoty dl. majetku v době, kdy nevyrábí i ze ztrát hodnoty produkce, která mohla být v té době při využití dl. majetku vyprodukována. Tlumení tohoto průběhu opotřebení je nutno zajistit prostřednictvím jeho včasného zavádění do provozu, dosažením odpovídajícího časového a kapacitního využití, jeho pravidelnou údržbou a racionalizací oprav.

 

Morální (ekonomické) opotřebení probíhá v důsledku technického pokroku. Aktuálním příkladem je rasantní technický pokrok v počítačových zařízeních. Existuje nebezpečí, že zařízení může být znehodnoceno technickým pokrokem ještě před tím, než se fyzicky opotřebuje. Průběh morálního opotřebení se tlumí prostřednictvím modernizace a rekonstrukce dl. majetku v podnikatelských subjektu a zabezpečováním racionálních aplikací technických inovací ve výrobě.

Reprodukce dlouhodobého majetku

 

Proces reprodukce výrobních činitelů probíhá jako nepřetržitý proces obnovování podmínek pro uskutečnění výroby. Pro řízení reprodukce dl. majetku je důležitá znalost stupně jeho opotřebení, který můžeme určovat několika způsoby:

1. a) časovou metodou (fyzické opotřebení) S₀ = (S/N)*100
   S₀ – stupeň opotřebení v %
   S – skutečné stáří dl. majetku v letech
   N – celková normovaná doba jeho životnosti v letech
2. b) podle objemu vykonané práce (fyzické opotřebení) S₀ = (P/N_v)*100
   P – celkový objem dosud vykonané práce dl. majetku
   N_v – norma celkového objemu vykonané práce DM po celou dobu jeho normované životnosti
3. c) podle ceny (hodnotové opotřebení) S₀ = [(P-Z_c)/P]*100
   P – pořizovací cena DM
   Z_c – zůstatková cena DM

 

Zjišťování procesu opotřebování (znehodnocování) základních prostředků má tedy velký význam pro řešení problematiky jejich reprodukce (prosté nebo rozšířené, extenzivního nebo intenzivního typu), neboť určuje rozsah potřebné obnovy dl. majetku, a tím i tempo reprodukce.

 

K reprodukci dl. majetku dochází zařazováním nových a likvidací fyzicky a morálně opotřebených prostředků, modernizací, rekonstrukcí a přestavbou exitujících a konečně i opravami částečně opotřebovaného dl. majetku. V hodnotovém vyjádření procesu reprodukce dl. majetku dochází tedy ke změnám objemu přírůstků a úbytků dl. majetku vyjádřených v pořizovacích cenách (vyřazování a znovu nabývání dl. majetku). Změny v těchto objemech v důsledku procesu reprodukce můžeme vyjádřit reprodukčním poměrem.

 

Reprodukční poměr je vyjádřen ve smyslu opotřebení:

 

 

H_pr … objem přírůstků HIM v daném roce (v pořizovacích cenách)

H_u … objem úbytků HIM v daném roce (v pořizovacích cenách)

 

R > 1

H_pr > H_u – podnik rozšiřuje potenciál (HIM) – přírůstek musí být využit! (jinak by to byl nevyužitý HIM)

 

R < 1

H_pr < H_u – podnikový potenciál klesá

 

Roční INDEX růstu – není vyjádřen ve smyslu opotřebení – změny mezi objemy přírůstků a úbytků dl. majetku v procesu reprodukce

;   suma za n let

Pokud se jedná o vyřazení dl. majetku se zůstatkovou hodnotou, jeho vyřazení pak znamená zvýšení nákladů provozu podnikatelského subjektu a zvýšení nákladů na jednici produkce, neboť dl. majetek, aniž byl odepsán přestal být využíván ve výrobním procesu.

 

Průběh morálního opotřebení a inovačních změn

 

ω = 2π/T – zrychlení; frekvence = 1/T

Deformace průběhu funkce vede ke ztrátám (zvyšování zásob)

 

Rovnice pro určení harmonie pohybu

∆R(t) = ∆R_max * sinω t          

kde

ω = 2π/T

T/2 … t_nr

f ….. frekvence = 1/T (grafem je hyperbola)

Jedná se o časový průběh kvantivit, Q max, t_nr

5. Stav a využití dlouhodobého majetku a jejich analýza, životnost dlouhodobého hmotného majetku v podniku, metody stanovení ekonomické životnosti (diskrétní, spojité, diskontované).

Moderní výrobní proces – zvláště v oblasti průmyslu – se vyznačuje tím, že je pracovní síla stále více vybavována dlouhodobým hmotným majetkem. Význam lidské pracovní síly v mnohých podnicích ustoupil dlouhodobému hmotnému majetku. Před desítkami let byl pouze pomůckou pro zvýšení účinnosti pracovního výkonu. Dnes se však do značné míry osamostatnil a už prakticky nepotřebuje spoluúčast lidské pracovní síly. Náklady na dlouhodobý hmotný majetek v mnohých podnicích několikanásobně převyšují náklady na pracovní výkon a materiál. Proto se musí věnovat racionálnímu využití dlouhodobého hmotného majetku zvláštní pozornost.

 

Hlavní hospodářské problémy souvisící s dl. hmotným majetkem vznikají především tím, že zařízení není – podobně jako suroviny – spotřebováno v jednom výrobním cyklu, ale má určitou životnost (technická životnost). To znamená, že se může využívat po mnoho let. V zařízení se musí vázat (investovat) velké částky peněz po mnoho účetních období. Tyto peněžní prostředky se pak musí do konce ekonomické životnosti prodejem výrobků a služeb uvolnit a odpovídajícím způsobem zhodnotit. Podnik tak musí odhadnout ekonomickou dobu životnosti.

 

Pod ekonomickou životností se rozumí období, po které je účelné zařízení hospodářsky využívat.

 

Technická životnost naproti tomu představuje období, během něhož může zařízení poskytovat technicky nezávadný užitek.

 

Ekonomická životnost je zpravidla kratší než technická životnost.

 

Je zřejmé, že rozhodující vliv na životnost většiny zařízení má průběh jeho morálního zastarávání. Je to mu tak také proto, že fyzické opotřebení odstraňují opravy, zvláště pak tzv. generální opravy, které umožňují zajistit většinu původních vlastností zařízení.

Prodlužování fyzické životnosti zařízení je však tímto, spojeno s dalším vynakládáním prostředků, což má také své racionální hranice. Oprava přestává být efektivní:

• – je-li dražší než nové zařízení
• – pokud se vyšší náklady na pořízení nového zařízení v krátké době uhradí úsporami nákladů vynakládaných ne jednici produkce v souvislosti s použitím nového zařízení.

I průběh morálního opotřebení lze tlumit a tím prodlužovat morální životnost zařízení, a to prostřednictvím modernizace a rekonstrukce prováděné např. během generálních oprav.

 

Náklady na generální opravy

K výměně HIM se přistoupí tehdy, když:

 

G > PC – LC

 

G … N na generální opravu

PC .. pořizovací cena

LC .. likvidační cena

 

Hodnota jednotlivých prvků zařízení se během doby jejich životnosti snižuje různě podle jejich technických vlastností (částky zachycující snížení hodnoty zařízení se nazývají odpisy). Platí pravidlo, že užitná hodnota strojů v prvních letech životnosti klesá pouze pomalu a teprve koncem doby využívání klesá rychleji. Naproti tomu tržní hodnota, tj. hodnota, která by se docílila při prodeji stroje na trhu, klesá ihned po uvedení do chodu, protože kupec vyžaduje při nákupu „opotřebeného“ zařízení – i když se jeho užitná hodnota vůbec nesnížila – podstatnou srážku z pořizovací ceny.

 

Hodnota dl. hmotného majetku se však nesnižuje pouze jeho užíváním nebo přírodními vlivy, ale také technickým pokrokem (morální opotřebení). Existuje nebezpečí, že zařízení může být znehodnoceno technickým pokrokem dříve, než se opotřebuje fyzicky. Je proto nutné, aby se kapitál, který je v něm vázán, uvolňoval prostřednictvím odbytového trhu co nejrychleji. Podnik je často stavěn před otázku, zda je účelné nahradit zastaralé zařízení moderním, které pracuje s nižšími náklady, i když se ještě staré zařízení může několik let využívat.

Základní ukazatelé stavu dlouhodobého majetku

 

1. Průměrné stáří majetku (vážený aritmetický průměr)

 

r_i … rok pořízení stroje, n_i … počet strojů, zařízení, pořízených

 

2. Průměrný stav HM

 

 

3. Konečný stav HM

 

KS = PS + nový majetek – vyřazený

 

 

4. Stav HM v čase t

Stav HIM_t = stav HIM_t-1 + nákup HIM_t – spotřeba HIM_t (vyjadřují odpisy)

 

Základní ukazatelé životnosti

Znalost životnosti je důležitá pro určování odpisových sazeb, uvažuje se s ní pro určování vztahů v procesu obnovy, při rozhodování o generálních opravách.

 

1. Ukazatel vybavenosti hmotným majetkem

 

2. Ukazatel výrobnosti HM

–> V_HM = 5 – na jednu korunu HM vyprodukuji 5Kč produkce

Q …     vyjádřeno v peněžních jednotkách nebo v naturálních jednotkách

HM …  vyjádřeno v pořizovací ceně, v reprodukční pořizovací ceně, v ceně pořízení

 

3. Ukazatel využití HM v provozu

 

4. Náročnost HM

–> např. N_HM = 5 – na 1 Kč produkce je vázáno 5Kč HM

 

5. Ukazatel struktury HM

 

6. Ukazatel rychlosti odepisování

 

7. Ukazatel průměrné doby životnosti

 

 

Využití dlouhodobého hmotného majetku

Pod pojmem využití výrobního zařízení, o které nám jde v prvé řadě, budeme rozumět jejich produkční vytížení závislé na:

• – objemu času, po který je dané zařízení používáno, tj. extenzivní (časové) využití – roční maximální extenzivní využití je omezeno kalendářním fondem času (tj. počet dnů v roce x 24 hodin)
• – využití výkonnosti (výrobnosti) zařízení, tj. intenzivní využití – maximální intenzivní využití je omezeno jeho technickou výkonností.

 

Úroveň sledování a hodnocení využití závisí na úrovní obsahu informací používaných pro hodnocení využití hm. majetku.

 

Při posuzování časového využití můžeme sledovat dobu činnosti a konstruovat následující ukazatele časového využití:

• – nominální fond = počet hodin, po který mohou být stroje v činnosti při daném pracovním režimu (závisí na směnnosti výroby)
• – použitelný fond = rozdíl mezi nominálním fondem a plánovanými prostoji (závisí na organizaci oprav,..)
• – doba činnosti hm. majetku – použitelný fond snížený o vnitrosměnové prostoje
• – kalendářní fond = celkový počet hodin v období

 

Analýza využití hmotného majetku

Každý hmotný majetek je schopen poskytnout za časovou jednotku určitý výkon, který musí být běžně využíván, protože kapitál vázaný v tomto majetku se musí amortizovat a zúročit. Nečinnost nebo pouze částečné využívání znamená tedy úrokovou ztrátu. Vzniká nebezpečí, že ekonomická životnost uplyne dříve, něž se obratem vyráběných statků opět uvolní kapitál, který je v hmotném majetku vázán.

 

Každé zařízení je podle svých technických charakteristik schopno vyrobit za určitou dobu určité množství výkonů určité kvality. Výkonová schopnost v kvantitativním a kvalitativním smyslu se nazývá kapacitou. Každé zařízení má určitou technickou maximální kapacitu, pro kterou je konstruováno a kterou nelze překročit. Leží zpravidla nad ekonomickou kapacitou, tj. nad množstvím, které je z ekonomického hlediska optimální (nižší využití bývá hospodárnější – spojeno s nižšími náklady). Existují také provozní prostředky, které mají minimální kapacitu, kterou je nutno z ekonomických důvodů dosahovat.

 

1. Výrobní kapacita – max. možný objem produkce za časové období, který lze dosáhnout při plném využití výrobního zařízení (jak výkonovém, tak časovém)

 

 

2. Využití výrobní kapacity – poměr mezi technickou kapacitou a skutečným využitím kapacity je stupněm využití kapacity – vyjadřuje se v procentech technické kapacity.

 

…         podle plánované výroby

 

 

…         podle skutečné výroby

 

3. Ukazatel extenzivního (časového) využití – koeficient nabývá hodnot <0, 1>

 

 

4. Ukazatel intenzivního (výkonového) využití – koeficient nabývá hodnot <0, 1>

 

V_š = V_m … výkon štítkový, maximálně možný

 

Každé zařízení má kvalitativní maximální výkon, jehož překračování vyvolává vyšší náklady nebo zvýšení zmetkovitosti. Nedostatečné využití je však stejně nehospodárné, protože v tomto případě by požadavkům vyhovělo zařízení s nižší výkonností nebo přesností, které je zpravidla levnější. Podnik se proto musí snažit, aby jednou získaná zařízení využíval optimálně co do kvantity i kvality. Každé přetížení zvyšuje zmetkovitost a tím i náklady. Příliš nízké využití znamená, že agregáty leží ladem, což platí i pro kapitál, který do nich byl investován.

 

5. Ukazatel celkového využití – měří se pomocí koef. celkového využití

 

Kc = Kex * Kint

 

Celkové (integrální) využití zařízení je součinem jejich extenzivního a intenzivního využití.

 

Metody stanovení ekonomické životnosti

 

1. Diskrétní model – udává jednotlivé hodnoty amortizace za jednotlivé období

 

Náklady na údržbu – podle předchozích hodnot odhaduji budoucí, u nového produktu je těžké si to představit

 

2. Spojitý model – funkce je spojitá, rozdělená na fixní a variabilní náklady (na fci nákladů řeším extrém)

 

Minimalizace průměrných nákladů na pořízení HM a nákladů provozu HM, kdy největší část nákladů provozu je spojena s údržbou ve smyslu časové hrozby.

 

N(t) = náklady pořízení (odpisy) + náklady na údržbu (provoz)

 

Náklady na pořízení φ(t)- v čase budeme vyjadřovat odpisy

∑odpisů (t) = PC – ZC(t)

ZC(t) = PC * φ(t)

∑odpisů (t) = PC – PC φ(t) = PC (1 – φ(t))

 

Náklady na údržbu Ψ(t) – v čase porostou (neporostli by v případě, že by byli výrobky velice kvalitní nebo náš dodavatel by zaručoval údržbu) – z regrese nebo polynom

 

A – matematicky = extrém

– ekonomicky = minimum N

n(t) … fce průměrných N v čase –>

n(t)_min = 1.der = 0 →

 

t_opt = N na pořízení + N na údržbu = min. <– Doba ekonomické životnosti

6. Způsoby a metody odepisování, daňové a nedaňové odpisy, tvorba odpisového plánu podniku, význam odpisů při finančním řízení a rozhodování (při pořízení investičního majetku).

 

Hmotný a nehmotný investiční majetek (od roku 2001 se v účetnictví používá pojem dlouhodobý majetek) funguje v podniku několik let. Nemůže být proto zahrnován do provozních nákladů najednou, ale postupně, v jednotlivých letech životnosti.

 

Součástí finančního rozhodování podniku je i financování pořízení, obnovy či rozšíření investičního majetku, tj. financování investic – má dld. charakter a proto se označuje jako dlouhodobé financování. Financování investic by mělo vycházet ze zásady, že dld. majetek je třeba krýt dld. zdroji (zlaté bilanční pravidlo).

 

Cílem financování investic je zabezpečit finanční zdroje na efektivní investice s co nejnižšími průměrnými náklady kapitálu a nenarušit podstatně finanční riziko firmy.

 

Hlavní zdroje dld. financování investic mohou být:

1. Interní zdroje (samofinancování) – odpisy, nerozdělený zisk, dld. rezerva
2. Externí zdroje – emitované akcie, podílové listy, dld. úvěry, obligace, finanční leasing, investiční dotace,…

 

Odpisy hmotného a nehmotného majetku jsou rozhodujícím zdrojem interního financování podniku. Odpisová politika je důležitým nástrojem finančního řízení každého podnikatelského subjektu a zároveň významnou součástí finanční politiky státu, který daňovými předpisy vymezuje možnosti a způsoby odepisování. Odpisy můžeme definovat jako část ceny investičního hmotného a nehmotného majetku, která se v průběhu jeho životnosti systematickým způsobem zahrnuje do provozních nákladů podniku, vynaložených za určité období. Jsou zachycovány ve výsledovce.

 

Oprávky k investičnímu majetku vyjadřují kumulovaný souhrn provedených odpisů. Jsou zachycovány ve výsledovce. Porovnáním oprávek s pořizovací cenou (oprávky/pořizovací cena) lze přibližně vyjádřit stupeň opotřebení investičního majetku.

 

Odpisy, kromě toho, že přibližně v penězích vyjadřují stupeň opotřebení, mají pro finanční hospodaření podniku i další význam:

1. jako složka provozních nákladů ovlivňují výši vykazovaného hospodářského výsledku
2. do doby obnovy IM vystupují jako volný finanční zdroj, (odpisy sice představují součást provozních nákladů, ale nejsou zároveň peněžním výdajem (ten se uskutečnil jednorázově při pořízení IM), odpisy tedy nepředstavují odliv peněžních prostředků firmy.
3. zobrazují přenos hodnoty – jsou peněžním vyjádřením postupného průběhu opotřebení HM a NHM za určité období
4. jsou součástí nákladů – hlavní fcí je zabezpečit přenos hodnoty majetku do nákladů

 

Odpisy by měly v zásadě v neinflačním prostředí zajišťovat obnovu stávajícího IM (to neznamená, ze nemohou být použity v průběhu doby životnosti na jiné účely). Je proto správné chápat odpisy jako významnou, specifickou součást interních finančních zdrojů.

Odpisy jsou na rozdíl od zisku (po zdanění a úhradě dividend) relativně stabilní zdroj financování, protože:

• – odpisy nejsou ovlivněny tak velkým počtem proměnných faktorů jako zisk
• – podnik je má k dispozici i v těch případech, kdy nevytvořil žádný zisku a tržby pokrývají pouze úroveň nákladů

 

Odpisy jako součást provozních nákladů ovlivňují:

• – cenovou tvorbu (kalkulace nákladů),
• – výši celkových nákladů podniku a tím i výši dosaženého zisku a základnu zdanění
• – promítají se do propočtů optimalizace finanční struktury
• – ukazatele rentability, efektivnosti, či oceňování podniku

 

Tím, že odpisy podstatně ovlivňují daňový základ, slouží odpisy i jako nástroj přerozdělování finančních zdrojů mezi podniky a státem. V ČR existují:

1. Účetní odpisy jsou upraveny zákonem o účetnictví. Měli by zachycovat reálnou výši opotřebení majetku v cenách produkce nezávisle na tom, co dovolují daňové předpisy. O způsobu odepisování rozhoduje podnik samostatně na základě svých odpisových plánů. Podnik by měl za dobu ekonomické životnosti nastřádat prostředky na jeho obnovu.
2. Daňové odpisy jsou stanoveny pro účely daně z příjmu. Jsou vymezeny zákonem o dani z příjmů jako součást výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Jsou odpočitatelnou položkou z daňového základu a jejich výši prověřuje daňový úřad. Stanoví se za roční zdaňovací období. Částky odpisů se počítají ze vstupní ceny a provádějí se nejvýše do ceny vstupní.

• – nejsou předmětem účtování, mimoúčetně se o ně upravuje vykazovaný zisk
• – stát stanoví maximálně možné částky odpisů, které jsou z daňového hlediska uznávány jako náklady
• – lze zvolit rovnoměrné nebo zrychlené odepisování, zvolený způsob se však musí po celou dobu odepisování zachovat

 

Účetní odpisy tak slouží hlavně k vyjádření nákladové funkce odpisů a ovlivňují vykazovaný HV. Ověřuje je auditor na základě dokladů z účetnictví. Smyslem rozdělení odpisů na účetní a daňové je umožnit podnikům reálnější stanovení výše a způsobu odepisování IM a reálnější vykazování podnikového zisku.

 

Odpisový plán si vytváří podnik, aby se co nejvíce přiblížil realitě. Částku zaúčtují a převedou na účet amortizace. Za dobu ekonomické životností by měl podnik nastřádat prostředky na jeho obnovu (reprodukce). Ideální by bylo, si částky které odpisuji ukládat a nechávat zhodnotit. V době, kdy budu peníze potřebovat na další investici, je budu mít ze dne na den k dispozici. Ve skutečnosti tomu samozřejmě tak není.

Stanovení výše odpisů zachycená ve finančním plánu či v účetnictví o skutečných nákladech, závisí na těchto faktorech:

1. výši a struktuře HM a NM
2. ceně tohoto majetku, ze které se odepisuje
3. době odepisování majetku
4. metodě odepisování

 

Vstupní cenou může být:

1. pořizovací cenou – cenou platnou v okamžiku pořízení, resp. také historická cena
2. reprodukční cenou – cenou, kterou se může IM koupit v současnosti (při darování)
3. vlastní náklady – v případě pořízení či výroby ve vlastní režii
4. zůstatková cena – vstupní cena snížená o kumulované odpisy (oprávky)
5. likvidační cena – cena za kterou podnik prodává vyřazený majetek

Výhodou oceňování v PC je, že cena je dobře prokazatelná a nemění se. Podnik však pomocí odpisů získá finanční zdroje na obnovu investice v té výši, kterou vynaložil v době pořízení. Nevýhodou tedy je, že odpisy nemusí zajistit dostatečné zdroje na obnovu a dochází k tzv. ztracené amortizaci, k nadhodnocení výše vykazovaného zisku. Na obnovu investice pak musí být použity nejen akumulované odpisy, ale i část zisku podniku, eventuelně externí zdroje. Toto se projevují tím výrazněji, čím vyšší je inflace.

 

Přednost oceňování v reprodukčních cenách spočívá v tom, že odpisy jsou valorizovány a mohou v zásadě plnit svou funkci finančního zdroje pro obnovu IM. To však předpokládá, že přeceňování se bude uskutečňovat systematicky a bude reálně vyjadřovat růst cen majetku.

 

V současné praxi daňových odpisů v ČR se hmotný IM odepisuje ze vstupní ceny.

 

Doba odepisování má zohledňovat jak očekávané fyzické opotřebení, tak i morální opotřebení. Daňové předpisy stanoví dobu odepisování a tím i odpisovou sazbu pro různé skupiny HM. V ČR existuje 5 odpisových skupin s dobu odepisování 4 až 30 let. Ve srovnání s průměrem zemí EU je doba odepisování stále ještě delší.

 

Zásadní otázkou odpisové politiky je správné stanovení odpisových sazeb, jež by měly zohledňovat jak fyzickou, tak i morální dobu životnosti. Výše sazeb se odvíjí od zvolené (u účetních odpisů) či zákonem dané (u daňových odpisů) metody odepisování. Stanovení odpisových sazeb ještě není kritériem rozhodování o obnově dld. majetku firmy. Ta je určována zejména vývojem techniky a vztahem mezi nabídkou a poptávkou po dané produkci.

 

Roční odpisová sazba a roční výše účetního odpisu se vypočítá takto:

 

 

S – odpisová sazba (koeficient)           O – roční výše odpisů v Kč

n – doba odepisování               VC – vstupní cena

Procentní odpisová sazba

 

Metody odepisování

Odpisy mohou být účtovány dvěma způsoby:

1. Jako funkce výkonu – závislost opotřebení na výkonu (vychází z celkové produkce, kterou má dané zařízení vyrobit za dobu své životnosti)

V_t …       počet skutečných výkonů

… suma výkonů za celou dobu životnosti

 

2. Jako funkce času – tento způsob v praxi převažuje

 

Lineární                                                    lineární (aritmetickou řadou)

 

 

Nelineární –>   progresivní        nelineární (geometrickou řadou)

 

degresivní                    lineární

 

nelineární

 

Lineární způsob odepisování se používá hlavně tam, kde skutečný průběh opotřebení lze těžko zjistit. Odpisy se promítají rovnoměrně do nákladů podniku a rovnoměrně ovlivňují základnu pro zdanění. Odepisujeme tedy rovnoměrně stejným odpisovým procentem ze vstupní ceny majetku po celou dobu odepisování. Na základě určené doby životnosti odepisujeme po celou dobu stejnou částku. Na konci odepisování je věc zcela odepsaná. Tato jednoduchá metoda je administrativně nenáročná, avšak ne vždy vyjadřuje skutečný průběh opotřebení a může způsobit zastarávání techniky se všemi jeho důsledky. (používá se převážně u budov, tam kde neprobíhají rychlé technické inovace)

 

Lineární účetní odpis

nebo

 

Pro lineární odepisování jsou stanoveny odpisové sazby u jednotlivých odpisových skupin zvlášť pro 1. rok a pro další roky. Zvláštní sazby jsou i pro zvýšenou vstupní cenu. Pro zrychlené odepisování jsou zákonem určeny koeficienty. Jejich konstrukce je taková, že se nejvyšší odpis ukáže v 2. roce. Jde vlastně o degresivní odpis od druhého roku.

Rovnoměrné daňové odpisy –>

Zrychlené daňové odpisy –> 1. rok =; další roky =

 

O …     roční odpis v Kč                      ZC …   zůstatková cena počátkem roku

VC …  vstupní cena                             K …     koeficient pro další léta

K …     koeficient pro 1. rok                n …      počet let po které odepisujeme

Progresivní metoda odepisování – odpisy se v každém roce postupně zvětšují, což daleko lépe charakterizuje proces opotřebení. Lze ji využít i tehdy, když chce podnik vykázat zpočátku vyšší zisk (a tím vyšší dividenda, ale také daňový základ)

 

1. aritmetickou řadou (podle aritmetické posloupnosti)

• – rozdíl mezi odpisy dvou po sobě jdoucích období je konstantní a značíme jako diferenci d

 

2. geometrickou řadou (podle geometrické posloupnosti, kde 0<q<1)

• – vycházíme z toho, že odpis roste z roku na rok formou úročitele (1+p), zatímco klesá zůstatková hodnota i míra úročení

 

 

 

Degresivní metoda odepisování – roční odpisy v průběhu životnosti majetku snižují – nejvíce se odepisuje na začátku životnosti investice, nejméně koncem životnosti. Pro podnik to znamená rychlejší akumulaci vnitřních finančních zdrojů na začátku fungování majetku, což umožňuje rychlejší obnovu techniky, modernizaci a tím snižuje riziko morálního zastarávání. Použití této metody lez odůvodnit snahou vyrovnat rostoucí náklady na opravy a údržbu zařízení klesajícím odpisem nebo vyrovnat rozložení zisku během doby životnosti. Nevýhodou je, že nedochází k odepsání celé hodnoty vstupní ceny.

1. aritmetickou řadou (podle aritmetické posloupnosti)

 

…         odpis v posledním roce

 

…         odpis v roce t

 

2. geometrickou řadou (podle geometrické posloupnosti, kde 0<q<1)

• – vycházíme z toho, že odpis klesá z roku na rok formou úročitele (1+p)

 

 

 

 

 

Technické postupy degresivního odepisování mohou být různé, nejčastěji se používá:

1. a) odepisování stejným procentem ze zůstatkové ceny

Ze zůstatkové ceny se nikdy neodepíše plně původní cena. Vždy zůstane určitá neodepsaná částka. Ta se buď určí předem či neurčí předem a to potom vyjde jako neodepsaný zbytek. V prvním případe se odpisová sazba vyjádří takto

L …      likvidační cena

 

V druhém případě se doporučuje stanovit ji jako dvojnásobek lineární sazby. Čím vyšší bude zvolená odpisová sazba, tím nižší bude neodepsaný zůstatek na konci životnosti.

 

Roční výše odpisů = ZC * S

 

1. b) odepisování dle tzv. kumulativního souhrnu čísel z pořizovací ceny

Jestliže odepisujeme touto metodou, nevzniká neodepsaný zbytek a odpisy klesají zcela rovnoměrně během doby životnosti.

 

Nerovnoměrné (stupňovité) odepisování – v první části se odepíše značná část hodnoty majetku a v druhé části podstatně nižší zbývající část, nebo různé mimořádné odpisy, které se uskutečňují hned při pořízení investice – ty se často umožňují i v daňových zákonech pro podporu investic do výzkumu a vývoje, životního prostředí či do vybraných regionů.

 

Smyslem metod degresivního odepisování je vyjádřit především značné morální zastarávání některých druhů strojů a zařízení, zajistit jejich rychlou obnovu. Tím se udržuje IM na nejvyšší technické úrovni, která umožňuje zvýšení produktivity a hospodárnosti podnikání. Někdy se zdůrazňuje, že urychlené odepisování je především vyvoláno daňovým efektem – že pomocí nich se snižuje daňový základ, jde však pouze o časový přesun odpisů a daní. Jde tu prakticky o jakýsi dlouhodobý bezúročný úvěr, poskytovaný státem podniku, a splatný v posledních letech odepisování. Někdy se v souvislosti se zrychlenými odpisy hovoří jako o daňových úvěrech.

 

Nevýhodou degresivního odepisování může být riziko inflačních tendencí při vysoké míře investování, tlak na předčasné a nežádoucí vyřazování strojů a zařízení nebo zvýšené náklady na výrobu vlivem vyšších odpisů mohou ovlivnit negativně cenu produkce a její odbyt, což může vést k omezení a ztrátě postavení v konkurenci

 

Současná pravidla daňových odpisů v ČR jsou rámově vymezena daňovými předpisy. Vycházejí z následujících principů:

1. HM a NM je roztříděn do 5 odpisových skupin s dobou odepisování od 4 do 30 let
2. podnik si může pro jednotlivé druhy majetku zvolit buď lineární nebo degresivní metodu, tu však nesmí během doby odepisování změnit; v 1. roce se uplatňuje nižší odpisová sazba a pak už se nebere v úvahu, v kterém období roku byl majetek pořízen a uveden do provozu
3. odepisuje se nejvýše do vstupní ceny IM (100%)
4. majetek odepisuje převážně vlastní, u pronájmu to může být nájemce
5. některé druhy HM a NM se neodepisují (např. umělecká díla)
6. jestliže dojde k technickému zhodnocení majetku, odepisuje se majetek ze zvýšené vstupní ceny o uskutečněné technické zhodnocení
7. zůstatková cena HM a NM může být při jeho prodeji či likvidaci zahrnuta do nákladů a snižovat zisk pro účel zdanění

7. Hodnocení výnosnosti investic podnikatelského subjektu, statické ukazatele – návratnost a rentabilita vložených prostředků, dynamické ukazatele – časová hodnota peněz, čistá současná hodnota, vnitřní výnosové procento.

 

Investice se v podnikové praxi mohou vyskytovat v různých formách. Investicí je nákup strojního zařízení, výstavba nového závodu, vybudování obchodní sítě, nákup patentu, licence apod. Vždy se jedná o vynaložení velkého objemu finančních prostředků, které budou přinášet efekty po určité víceleté období. Při investičním rozhodování je nutné brát v úvahu vzhledem k:

• – značnému objemu investovaných částek náročnost získání potřebných zdrojů
• – dlouhodobosti čas a riziko, které s sebou přináší odhad budoucích výnosů z dané investice

 

Investice jsou součástí strategického řízení podniku. Investice musí být posuzovány nikoliv izolovaně, ale v souvislosti s dalšími dlouhodobými záměry podniku.

Makroekonomické pojetí investic – kapitálová aktiva sestávající statků, které nejsou určeny pro bezprostřední spotřebu, ale jsou určeny pro užití ve výrobě spotřebních statků nebo dalších kapitálových statků“. Z makroekonomického hlediska rozlišujeme hrubé a čisté investice.

 

Hrubé investice – tvoří celková částka nových investičních statků, tj. budov, strojů, výrobního a jiného zařízení, hmotných zásob, přidaná k existujícímu investičním statkům v ekonomice za určité období.

Čisté investice – představují čistý přírůstek zásob investičních statků v ekonomice za dané období. Jsou to hrubé investice snížené o opotřebovaný majetek (finančně odpisy). Pokud hodnota opotřebovaného majetku bude vyšší než nové investice, čisté investice budou mít zápornou hodnotu.

Podnikové pojetí investic ­- peněžní výdaje, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy během delšího časového období (hranice 1 roku). Takto použité peněžní výdaje se nazývají kapitálové výdaje.

 

3 základní skupiny investic

1. Finanční – např. nákup dld. CP (obligací, dld. směnek, zástavních listů), vklady do investičních aj. společností (účasti, podílové listy), dld. půjčky, s cílem obchodovat s nimi a získat úroky, dividendy nebo zisk
2. Hmotné (fyzické) – vytvářejí nebo rozšířují výrobní kapacitu podniku (výstavba budov, staveb,…)
3. Nehmotné – nákup know-how, licence, software, autorských práv, výzkum, vzdělávání a sociální rozvoj

 

Hodnocení výnosnosti investic

Celková efektivnost investičních projektů (IP) se musí posuzovat podle toho, jak přispívají k hlavnímu cíli podnikání firmy – tj. maximalizaci její tržní hodnoty pro vlastníky.

 

V praxi investičního rozhodování podniku však může docházet k tomu, že rozhodnutí o investici či výběr příslušného projektu se dočasně řídí jinými, než souhrnnými finančními kritérii. Obvykle to bývá v případech, kdy podnik se svou investicí chce dostat na nový trh nebo když dává přednost rychlému uplatnění nových, unikátních technologických inovací, které mu až budoucnosti zajistí mimořádný výnos apod. V dlouhodobějším časovém horizontu však komplexní finanční kritéria hodnocení efektivnosti investic musí mít rozhodující postavení – jinak by IP nezajišťovaly plnění základního cíle podnikání.

 

Finanční kritéria hodnocení IP si zachovávají svou dominantní úlohu i při tzv. vícekriteriálním hodnocení IP, které se někdy používá. Spočívá v tom, že projekt je hodnocen podle různých kritérií, jimž je přisuzována různá váha v celkovém hodnocení. Finanční kritéria v tomto vícekriteriálním hodnocení mají vždy podstatnou váhu a silně působí na rozhodnutí o přijetí investice či o výběru investičních variant.

 

V položce nákladů je nutné zvažovat všechny náklady, tj. přímé i nepřímé a také např. náklady na instalaci, zaškolení zaměstnanců apod. Pokud jsou náklady realizovány po více období, naráží se zde stejně jako u výnosů na problém nejistoty a rizika při odhadu budoucích veličin. Předpověď očekávaných výnosů se provádí v časovém rámci daném předpokládanou dobou životnosti, a ta je stanovena na základě úvah o technické a ekonomické životnosti.

 

Existují 3 obecná kritéria pro posuzování investic:

1. Výnosnost (rentabilita) – vztah mezi výnosy, které investice za dobu své existence přinese, a náklady, které její pořízení a provoz stojí.
2. Rizikovost – tj. stupeň nebezpečí, že nebude dosaženo očekávaných výnosů
3. Doba návratnosti – tzv. stupeň likvidity investice, tj. doba přeměny investice zpět do peněžní formy

 

Postup hodnocení efektivnosti investic

1. Určení kapitálových výdajů na investici

 

Kapitálový výdaj – veškeré peněžní výdaje, které budou na investici vynaloženy a jejich návratnost je delší než 1 rok. (provozní výdaj – do 1 roku)

Kapitálový výdaj obsahuje:

• – výdaje na pořízení nové investice (včetně instalace, dopravy, vypracování přípravných a projekčních dokumentů),
• – výdaje na trvalý přírůstek oběžného majetku vyvolaný novou investicí,
• – příjmy z prodeje existujícího majetku, který je novou investicí nahrazován,
• – daňové efekty spojené s prodejem nahrazovaného majetku.

 

KV = I + O – P ± D

KV …      kapitálový výdaj

I …          výdaj na investici

O …         výdaje na trvalý přírůstek oběžného majetku (→ zvýšení zásob spojených s nákupem nového stroje)

P …         příjmy z prodeje stávajícího majetku

D …         daňové efekty

 

2. Odhad budoucích peněžních příjmů (PP), které investice přinese a rizik , se kterými jsou tyto příjmy spojeny

 

Peněžní příjem – roční příjmy z investičního projektu během doby jeho životnosti. Je to nejobtížnější oblast investičního rozhodování, protože očekávané příjmy z investic jsou ovlivněny celou řadou faktorů (cenová úroveň výrobků, inflace, vliv zdanění,…)

 

Peněžní příjem obsahuje:

• – zisk po zdanění, které investice každý rok přináší,
• – roční odpisy předpokládané dle odpisového plánu,
• – změny oběžného majetku s investičním projektem v průběhu jeho životnosti,
• – příjmy z prodeje investičního majetku koncem životnosti, upravený o daň.

 

PP = Z + A ± O ± P_M

PP …       celkové roční peněžní příjmy

Z …         zisk po zdanění

A …        přírůstek ročních odpisů v důsledku investice

O …         změna oběžného majetku

P_M …       příjem z prodeje majetku (nahrazovaného) koncem životnosti

D …         daňové efekty z prodeje majetku koncem životnosti

 

Predikce peněžních toků z investice je velice náročná činnost. Na její reálnosti závisí také reálnost celého vyhodnocení finanční efektivnosti investičního projektu.

 

3. Určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku

Financování investic je možné vlastním kapitálem (nákladem je požadovaný výnos kapitálu), cizím kapitálem (nákladem je úrok z úvěru) nebo kombinací obou

 

WACC – průměrné náklady na kapitál

 

WACC = n_d (1 – t) . CK / K + n_vk . VK / K

n_d …        náklady dluhu (cizího kapitálu)

t …          míra zdanění zisku

CK …      cizí kapitál

K …         celkový kapitál

n_vk …       náklady vlastního kapitálu

VK …      vlastní kapitál

 

Náklady na kapitál obvykle vyjadřujeme v %, stejně jako např. úrokovou míru.

Výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů

Očekávané příjmy (cash flow) u investic plynou po řadu let. Musíme tedy zohlednit faktor času, který způsobuje, že časová hodnota peněz se mění (hodnota dnešní peněžní jednotky je cennější než hodnota peněžní jednotky v budoucnu). Budoucí hodnotu tedy přepočítáváme na současnou hodnotu.

 

SH je definována jako peněžní suma, která musí být investována, pokud má být ve stanovené době získána zpět větší o očekávané výnosy.

Podle toho, zda příslušné metody hodnocení efektivnosti IP přihlížejí či nepřihlížejí k faktoru času, můžeme je rozdělit takto:

• statické metody (nerespektují faktor času) – např. prostá doba návratnosti,
• dynamické metody (respektují faktor času) – např. VVP, ČSH.

 

Statické metody lze přirozeně použít pouze tehdy, když faktor času nemá podstatný vliv na rozhodování o investicích. Např. když jde o investování pomocí jednorázové koupě fixního majetku (stroje, budovy, …) a krátkou životnost pořízené investice (jeden až dva roky). V hospodářské praxi jsou tyto metody dosti oblíbené a používané, zejména pro svou jednoduchost.

Dynamické metody by měly být používány všude tam, kde se počítá s delší dobou pořízení investičního majetku a delší dobou jeho ekonomické životnosti. Respektování času v propočtech efektivnosti IP podstatně ovlivňuje úvahy o přijetí či nepřijetí projektu. Promítá se jak do vymezení peněžních příjmů z investic, tak i do vymezení kapitálových výdajů.

 

Při dlouhodobém rozhodování ohledně finančních prostředků si každý uvědomuje, že určitá částka (např. 10 000,–), kterou je možné získat např. za 5 let, znamená mnohem méně, než stejná suma, kterou může dostat právě nyní. Nejistota, která je spjata s budoucností, vyplývá nejenom z psychologického přístupu k preferenci přítomnost, ale i faktu měnící se hodnoty peněz.

 

Vztah mezi současnou a budoucí hodnotou peněz může vyjádřit pomocí míry aktualizace. Mírou aktualizace je v konkrétních případech zpravidla úroková míra nebo míra zisku. V případě, kdy určujeme současnou hodnotu částky získané v budoucnu, mluvíme o diskontování (1+a_i)^-1. V opačném případě, kdy nyní disponujeme určitou částkou (jako finanční investicí) a ptáme se, jaká bude její hodnota v budoucnu, tj. jestliže chceme znát budoucí hodnotu v současnosti držené částky, pak mluvíme o úročení (1+a_i).

 

Jiným hlediskem pro třídění metod hodnocení efektivnosti IP může být pojetí efektů z investic. Podle něj můžeme metody dělit na:

1. a) metody, u nichž jako kritérium hodnocení vystupuje očekávaná úspora nákladů (nákladová kritéria),
2. b) metody, u nichž je kritériem hodnocení očekávaný účetní zisk (zisková kritéria),
3. c) metody, kde je kritériem hodnocení očekávaný peněžní tok z investic (čistý peněžní příjem z investice).

 

U metod opírající se o nákladová kritéria vystupuje jako efekt z investování úspora nákladů, a to jak nákladů investičních, tak nákladů spojených s fungováním investice (provozních nákladů). Jednorázové investiční náklady a roční provozní náklady se spojují do společné kategorie tzv. ročních průměrných nákladů. Jednorázové investiční náklady se vyjádří formou ročních úroků (požadované výnosnosti) z vynaložených investičních nákladů.

Roční průměrné náklady představují požadovaný výnos z vložených prostředků na investici zvýšený o roční odpisy a ostatní roční provozní náklady.

 

Nákladová kritéria se používají tehdy, nemůžeme-li spolehlivě odhadnout ceny výrobků, které budou investicí vyráběny a nemůžeme tedy spolehlivě určit zisk. Dále se často používají u propočtů různých technických variant projektů, které všechny zajišťují stejný rozsah produkce (např. při náhradě starého stroje novým se stejnou kapacitou) nebo u neziskových organizací.

 

Zisková kritéria chápou jako efekt investování zisk, přesněji řečeno zisk snížený o daň se zisku. Takové pojetí je dokonalejší než úspora nákladů, protože zahrnuje i výši zisku, dosaženou objemem výkonů jednotlivých variant projektů.

Z hlediska finančního však účetní zisk nepředstavuje celkový tok peněžních příjmů z investice, protože neobsahuje odpisy. Odpisy představují sice náklad, ovlivňující zisk, ale nikoliv výdaj peněz – naopak jde o peněžní příjem, který je použitelný okamžitě pro krytí různých výdajů. Pomocí různé odpisové politiky může podnik zisk snižovat (zvyšovat) a tím do určité míry ovlivňovat pohled na efektivnost IP měřenou pouze ziskem.

Proto se v současné teorii vyhodnocování IP dává přednost kritériím opírajícím se o peněžní příjem.

 

Statické metody

Rentabilita vložených prostředků (ROI – Return of Investment)

Ukazatel porovnává očekávaný efekt realizace investičního záměru a vynaložené prostředky (odpovídající investiční náklady). Za efekt z investice se považuje zisk. Vychází z toho, že jak změny v objemu výroby, tak změny v nákladech, které investice vyvolá, se promítnou v zisku, který tak dostatečně charakterizuje příjem investice.

Nevýhodou je, že ROI počítá pouze se ziskem a nebere v úvahu odpisy a rozložení v čase. Vyjadřuje podíl peněžních příjmů z investice a kapitálových výdajů.

Návratnost vložených prostředků

Doba návratnosti investičního projektu je doba, za kterou se investice splatí z peněžních příjmů, které investice poskytne (zisk po zdanění a odpisy) – doba, za kterou se podnik stává ziskovým. Návratnost je dána tím rokem životnosti, v němž platí rovnost:

 

KV …      kapitálový výdaj (pořizovací cena) na pořízení investice,

Z_n …        roční zisk z investice po zdanění v jednotlivých letech životnosti investice,

0_n …        roční odpis z investice v jednotlivých letech životnosti investice,

n …         jednotlivá léta životnosti investice,

DN …      doba návratnosti investice.

V praxi se často tento ukazatel vypočte jako podíl původní ceny pořízení (KV) a průměrného hrubého zisku (PP). Takto určená doba návratnosti je převrácenou hodnotou průměrné míry rentability.

I tato metoda je kritizována ze dvou důvodů:

• – nebere v úvahu faktor času,
• – nebere v úvahu příjmy z investičního projektu, které vznikají po dosažení doby návratnosti až do konce životnosti.

 

 

Nákladová metoda hodnocení investičních variant

Používá se pro hodnocení investičních variant s krátkou dobou výstavby a stejnou životností. Statická nákladová metoda je založena na srovnání jednorázových (pořizovacích) a provozních nákladů na 2 rozdílené investiční projekty.

Výhodnost investice se hodnotí koeficientem efektivnosti (kef).

 

N_p …       provozní náklady

N_j …        jednorázové (pořizovací) náklady

A, B …investiční varianty

 

Dynamické metody

Čistá současná hodnota (ČSH)

Můžeme ji definovat jako rozdíl mezi diskontovanými peněžními příjmy z investice a kapitálovým výdajem. Jestliže kapitálový výdaj uskutečňujeme delší dobu, pak se jedná o rozdíl mezi diskontovanými peněžními příjmy z investice a diskontovanými kapitálovými výdaji v jednotlivých letech.

i – míra aktualizace (míra zisku, úroková míra)

 

Jedná se o dynamickou metody, respektující faktor času a zohledňující veškeré peněžní příjmy související z investicí. Pozitivní ČSH znamená, že investice je pro podnik přijatelná – přispívá k růstu tržní hodnoty firmy.

Velikost ČSH je silně ovlivněna zvolenou požadovanou výnosností ® čím vyšší požadovaná výnosnost, tím nižší (za neměnnosti ostatních předpokladů) čistá současná hodnota. Volba požadované výnosnosti je největším problémem tohoto kritéria.

 

 

 

Vnitřní výnosové procento

Představuje další dynamickou metodu, která za efekt z investice považuje peněžní příjem z investice a respektuje časové hledisko.

Vnitřní výnosové procento můžeme definovat jako takovou úrokovou míru, při které současná hodnota peněžních příjmů z investice se rovná kapitálovým výdajům (event. současné hodnotě kapitálových výdajů).

 

® je to taková úroková míra, při nichž se ČSH = 0.

 

 

Podle VVP jsou přijatelné všechny projekty, které vyjadřují vyšší úrok než požadovaná minimální výnosnost investice. Požadovaná minimální výnosnost se odvozuje od výnosnosti dosahované na kapitálovém trhu, event. od průměrných nákladů podnikového kapitálu. Při srovnání různých variant IP platí, že ta varianta, která vykazuje větší VVP, je vhodnější.

 

Vnitřní výnosové procento není vhodné používat zejména ve dvou případech:

• když existují nestandardní peněžní toky ,
• máme vybírat mezi dvěma navzájem se vylučujícími se projekty.

Index ziskovosti (rentability)

Tento index vyjadřuje podíl diskontovaných peněžních příjmů z investice a kapitálových výdajů.

Kdykoliv je ČSH pozitivní, index ziskovosti je > 1 a investiční projekt je pro podnik přijatelný. Při záporné ČSH je index ziskovosti < 1. Index ziskovosti tedy vede ke stejným závěrům jako čistá současná hodnota.

 

Index ziskovosti se doporučuje používat tehdy, když se má vybírat mezi několika projekty, ale kapitálové zdroje jsou omezeny – to znamená, že není možné přijmout všechny projekty, i když mají pozitivní ČSH.

 

Srovnání kritérií

Čistá současná hodnota a index rentability

Tyto dvě míry povedou investora vždy ke stejným závěrům, pokud jde o přijetí či odmítnutí projektu. Mohou ale dojít k rozdílným závěrům v případě srovnání výhodnosti více investičních variant. Rozhodování v takovém případě by nemělo být odděleno od ostatních aspektů činnosti podniku.

Obecně platí, že pokud jsou prostředky, kterými podnik disponuje na investice omezené (což je právě případ většiny podniků), je kritériem pro výběr investiční varianty vždy index rentability.

Z posouzení jednotlivých metod hodnocení efektivnosti investičních projektů vyplývají některé důležité závěry:

• – je třeba preferovat metody, které respektují faktor času, tj. VVP, ČSH, event. koeficient efektivnosti,
• – u vzájemně se vylučujících projektů je nejvhodnější metoda ČSH,
• – při výběru projektů je nezbytné dbát na jejich srovnatelnost,
• – výběr metody ovlivňuje současný ekonomický stav podniku,
• – stejně jako výběr metody je důležité zajistit reálné vstupní údaje o kapitálových výdajích a peněžních příjmech z investice.

 

 

Časová hodnota peněz

Zásobitel (současná hodnota anuity)              SH = A * zásobitel

 

Umořovatel (kapitálová obnova)                                K = U * umořovatel

 

Fondovatel (anuita pro budoucí hodnotu)         A = FV * fondovatel

 

Střadatel (budoucí hodnota anuity)                      BH = A * střadatel

 

 

Budoucí hodnotou BH = SH . (1 + i )ⁿ

 

Současnou hodnotou SH = BH * 1/(1+i)ⁿ

 

Míra zhodnocení (efektivnost) investice = (BH – SH)/SH

 

 

 

 

 

 

8. Charakteristika oběžného majetku podnikatelského subjektu, jeho struktura a způsob financování, analýza ukazatelů aktivity a její užití v praktických podmínkách.

 

OBĚŽNÝ MAJETEK (oběžná aktiva)

• – je dalším prvkem ekonomického systému
• – budeme jej sledovat ve vazbě na výrobní činnost
• – používá se krátkodobě, zpravidla v rámci 1 roku (relativní)
• – na rozdíl od dld. majetku se oběžný majetek účastní jen jednoho výrobního cyklu v podobě výrobních zásob a v řadě případů se stává součástí výrobků → tím je dán i specifický přenos hodnoty této části oběžného majetku do hodnoty výrobku a to plnou jejich spotřebou zachycenou materiálovými náklady
• – další částí oběžného majetku jsou pohledávky → – ne na vstupu, ale na výstupu podnikatelského procesu
• – poslední částí oběžného majetku je možný finanční majetek→ – krátkodobě používaný finanční majetek
• – OM svou povahou představuje likvidní, resp. nejlikvidnější část majetku podniku

 

Hlediska vymezování OM

1. Časové hledisko – OM je majetek, který má svým charakterem krátkou dobu použití (v praxi do 1 roku), tj. doba od použití peněz na nákup nepeněžních složek OM do doby zpětného návratu do peněžní formy – tržby

 

2. Funkční hledisko – OM je vymezen funkcemi, které plní v ekonomice podniků, přičemž funkce jsou částečně společné, a částečně odlišné dle typu podniku, oboru podnikání,…

Společné funkce OM:

1. a) vnitřní fce (zabezpečování hladkého koloběhu majetku)
2. b) likvidní fce (zabezpečování platební schopnosti)
3. c) rezervní fce (rezerva pro krytí rizik)
4. d) záruční fce (krytí závazků)
5. e) vnější fce (realizace finančních a ek. vztahů podniků s okolím – dod., odb., zam-ci, stát, věřitelé, vlastníci…)

 

3. Normativní hledisko – vymezení z praktických důvodů pro účely účetnictví, řízení ze strany podniků, finanční a daňové důvody

 

Struktura OM

Hovoříme-li o finanční situaci podniku, je to zpravidla spojeno se strukturou OM. Podniky mívají finanční potíže ne proto, že by neměly dostatečnou výši majetku (hl. OM), ale nemají OM ve vhodné struktuře. Strukturou OM rozumíme složení, skladbu OM. Vyjadřuje kvantitativní vztahy mezi složkami OM nebo jejich skupinami či uvnitř skupin. Měří se procentními podíly jednotlivých složek OM na jeho celkové výši. Strukturu lez vyjádřit jako složení OM k určitému datu (poč. měsíce, konec měsíce, roku, pětiletí,…) nebo jako průměrné složení OM ve zvoleném období.

Syntetický, značně agregovaný přehled o struktuře OM k určitému datu je obsažen v AKTIVECH rozvahy podniku.

 

Současná praxe v ČR uvádí OM v této struktuře

1. Zásoby

• – materiál (na skladě, na cestě)
• – nedokončená výroba a polotovary
• – výrobky (vlastní výroby)
• – zvířata (stav, příchovy, přírůstky)
• – zboží (nakoupené, převzaté, na cestě)
• – zálohy (poskytnuté dodavatelům na nákup zboží, aj.)

 

1. Pohledávky dld. a krd.

• – pohledávky z obchodního styku
• – pohledávky ke společníkům a účastníkům sdružení (půjčky společníkům, úroky z prodlení při splácení kapitálu,…)
• – pohledávky v podnicích s rozhodujícím vlivem
• – pohledávky v podnicích s podstatným vlivem
• – sociální zabezpečení (nároky na vyplácení sociálních dávek)
• – daňové pohledávky a dotace (zálohy na daň z příjmů, odvod daní sražených např. zaměstnancům, nároky na daňové odpočty,…)
• – ostatní pohledávky (ze záloh k vyúčtování a z náhrad vůči zaměstnancům, z emise dluhopisů, ze škod či mank,…)

 

1. Finanční majetek

• – peníze (hotovosti, šeky, ceniny, peníze na cestě)
• – bankovní účty
• – finanční majetek (majetkové CP splatné či určené k prodeji do 1 roku, např. akcie, podílové listy investičních společností, dluhopisy, obligace, vkladové listy, směnky nakoupené pro účely obchodování,…)

 

1. Ostatní aktiva

• – náklady příštích období
• – příjmy příštích období
• – ostatní (kursové rozdíly, …)

 

nebo jiné členění

 

Zásoby

• – vstupy pro výrobní (obchodní) činnost (materiál, suroviny, paliva, ND, zboží, obaly,…)
• – výstupy z výrobní činnosti (nedokončená výroba, polotovary, hotové výrobky)
• – ostatní (zvířata, zálohy na zásoby,…)

 

Pohledávky (kdr., dld.)

• – z obchodního styku
• – ostatní (za eskontované CP, za společníky,…)

 

Finanční majetek (krátkodobý)

• – peníze (hotovost v pokladně včetně cenin), peníze na cestě
• – peněžní prostředky na bankovních účtech
• – komerční CP (přijaté směnky), peněžní ekvivalenty, vlastní akcie a dluhopisy

 

Rozvahový pohled na strukturu OM není jediný – pro analýzy a řízení OM je účelné využívat dalších kritérií členění OM, např.:

1. Dle vázanosti lze rozlišovat OM:
   1. a) vázaný (v nepeněžních formách)
   2. b) volný – nevázaný (v penězích)
2. Dle fází koloběhu majetku a kapitálu
3. Dle charakteru jeho potřeby:
4. a) trvalý
5. b) přechodný
6. Dle záměrů v objemu a struktuře podnikatelské činnosti:
   1. a) potřebný
   2. b) nepotřebný

 

Financování OM

Financování OM je krátkodobým financováním, tj OM z krátkodobých finančních zdrojů (kapitálu). Tato situace je ovšem spíše teoretická, v praxi výjimečná – běžně se totiž OM financuje částečně dld. zdroji nebo krd. zdroje kryjí částečně i stálá aktiva. Financování OM je zpravidla širší než krátkodobé financování.

 

Zdroje krd. financování:

1. z hlediska statického (vyjadřují stav krd. zdrojů k určitému datu (jsou stavovou veličinou), vyjadřují zdroje krytí OM. V rozvaze jsou uvedeny v PASIVECH v ČR v této struktuře:
2. Krátkodobé závazky

• – z obchodního styku
• – k podnikům s rozhodujícím vlivem
• – k podnikům s podstatným vlivem
• – ke společníkům a sdružení
• – k zaměstnancům
• – ze sociálního pojištění
• – daňové
• – ostatní

 

1. bankovní úvěry a výpomoci

• – běžné krd. bankovní úvěry
• – finanční výpomoci

 

2. z hlediska dynamického (představují přírůstek/úbytek těchto zdrojů)

 

Financování OM lze posuzovat i z hlediska průběhu reprodukčního procesu:

1. financování prvotního vybavení OM při vzniku podniku (vl. kap, cizí zdroje, krd., dld.)
2. financování přírůstku OM (vl. kap, cizí zdroje, krd., dld.)
3. financování obnovy OM (z tržeb za prodej nefinančních složek OM, SA)

 

Financování trvalého OM

OM jsme charakterizovali jako krátkodobý a jeho financování jako krátkodobé, ale ve skutečnosti je část OM v podniku přítomna trvale a při permanentním rozšiřování jeho činnosti tato část OM roste = tj. trvalý, stálý permanentní OM –> důvody:

• – hmotný OM se spotřebovává – vrací se v tržbách (nutnost obnovy zásob, nákupy)
• – jednotlivé fáze koloběhu prostředků a kapitálu probíhají postupně „za sebou“ a zároveň
• – „vedle sebe“ –> část OM je vázána ve výrobních zásobách, část v NV, HV,
• – pohledávkách a část v peněžní formě
• – část OM je jako rezerva pro krytí rizik, výkyvů v hospodaření
• – část OM má dlouhodobější charakter – např. u dlouhých výrobních cyklů
• – nejsou zcela vyloučeny negativní vnitřní příčiny (nízká úroveň řídící práce) a vnější (platební neschopnost odběratelů)

 

Trvalá potřeba OM se však liší od dld. potřeby stálých aktiv (SA). Důsledkem trvalé výše OM pro jeho financování je možnost a ekonomická účelnost používání dld zdrojů na jeho krytí (se statického hlediska) a na financování jeho přírůstků (z dynamického hlediska). Struktura zdrojů financování OM – ze systému financování OM vyplývá, že může být financován prakticky všemi zdroji.

 

 

Financování OM by mělo splňovat zejména tyto cíle:

• – zdroji zabezpečovat potřebnou výši OM
• – zabezpečovat pružnost financování OM, jehož výše podléhá v čase změnám (sezónní, i jiné výkyvy)
• – zabezpečovat vhodnou strukturu zdrojů z hlediska likvidity, rizika a N na finanční zdroje
• – být koordinováno s financováním ostatních činností podniku.

 

Významným zdrojem krytí OM a financování jeho přírůstků je obchodní úvěr. Tento úvěr čerpá odběratel od dodavatele tím, že mu za dodávky výrobků, prací a služeb platí až po uplynutí sjednané lhůty, např. 14, 30, 60 dní, ale i delší. Vyplývá tedy z dohodnutých platebních podmínek. Odběratel je v postavení dlužníka, dodavatel je věřitelem.

 

Analýza ukazatelů aktivity (obratu)

Jedná se o ukazatele typu rychlost obratu nebo doba obratu. Nejčastěji se sleduje obrat zásob, obrat pohledávek a obrat stálých aktiv (hlavně dld. majetku)

 

Zásoby

1. a) rychlost obratu zásob – ukazatel vyjadřuje jak rychle jsou zásoby přeměněny na peněžní prostředky (PP). Je vyjádřen počtem obrátek – tj. kolikrát se přemění zásoby v ostatní formy OM až po prodej HV a opětovný nákup zásob.

 

RO_z = tržby / průměrný stav zásob

 

1. b) doba obratu zásob – ukazatel vyjadřuje jak dlouho jsou OA vázána ve formě zásob (ve dnech), je to průměrná doba od nákupu materiálu do prodeje výrobků

 

DOz = průměrný stav zásob * 360 / průměrné denní tržby

 

• – tento ukazatel se považuje za ukazatele intenzity využití zásob
• – na první pohled zvýšení rychlosti DO zásob může znamenat efektivnější využití zásob, ale na druhé straně znakem podkapitalizování[1] Obecně, ale platí, že čím vyšší je obratovost zásob a kratší DO zásob, tím lépe. –> do té míry, pokud zásoby zajišťují plynulou výrobu!

 

Pohledávky

1. a) rychlost obratu pohledávek (obratovost pohledávek) – poměr tržeb a průměrného stavu pohledávek udává, jak rychle jsou pohledávky přeměňovány v PP

 

RO _pohl = tržby / pohledávky

 

1. b) doba obratu pohledávek – poměr průměrného stavu pohledávek a průměrných denních tržeb ukazuje, kolik dní se majetek podniku vyskytuje ve formě pohledávek (za jak dlouhé období jsou pohledávky v průměru spláceny)

 

DO_pohl = pohledávky / průměrný stav tržeb   nebo   DO_pohl = pohledávky * 360 / tržby

 

Průměrný stav tržeb = tržby / 360      DO_pohl = 365/RO_pohl

 

• – z hodnoty ukazatele vyplývá, zda se podniku daří dodržovat stanovenou obchodně úvěrovou politiku (dle stanovených platebních podmínek – tj. lhůta splatnosti – např. 30 dnů) – z hodnoty tohoto ukazatele lze zjistit, zda inkaso probíhá v souladu se stanovenými platebními podmínkami.

 

Stálá aktiva

1. a) obrat stálých aktiv (obrátka, obratovost celkových aktiv) – ukazatel obratovosti (resp. relativní vázanosti dld. majetku) je ukazatelem efektivnosti a intenzity využívání zejména budov, strojů, zařízení. Stanovuje se jako poměr tržeb k HM v zůstatkové ceně.

 

RO_HM = tržby / HM v ZC

 

– ukazatel vyjadřuje, jaká částka tržeb byla vyprodukována z 1 Kč HM

 

RO _{celk. A} = tržby / celková A

 

– někdy je také interpretován jako ukazatel flexibility podniku vzhledem k možnému poklesu tržeb pokud hodnota ukazatelé klesá –> jeho flexibilita se snižuje, tzn. Zvyšují se relativně FN (odpis, údržba) a zvyšuje se tak citlivost podniku na případný pokles ržeb. Při poklesu tržeb se méně flexibilní podnik stává ztrátovým.

 

DO_A = celková A / průměrný stav tržeb

 

Další ukazatelé aktivity (nepatří k této otázce)

 

Krd. závazky

DO =krd. závazky + krd. Úvěry / průměrný stav tržeb

 

RO = průměrný stav tržeb / krd. závazky + krd. Úvěry

 

Platí pravidlo solventnosti –> doba obratu pohledávek < doba obratu závazků

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Stav a využití oběžného majetku, analýza hospodaření s oběžným majetkem, čistý pracovní kapitál a jeho užití, obratový cyklus peněz při reprodukci oběžného majetku.

 

Stav OM

Podnik by měl mít tolik OM, kolik hospodárný provoz podniku potřebuje. Má-li jej méně, pak je investiční majetek podniku (stroje, budovy, výrobní zařízení, tj. výrobní kapacity) nevyužit, což je nehospodárné a celkový rozvoj podniku je bržděn. Má-li podnik naopak OM více, pak je jeho část v nečinnosti, což vyvolává zbytečné náklady (hlavně ve formě úrokových N z vázaného majetku).

 

Jedním z úkolů řízení je proto stanovení optimální výše OM. Za optimální výši OM se považuje taková výše, která zabezpečuje normální chod podniku s co nejnižšími celkovými náklady.

 

Při stanovení stavu OM můžeme postupovat 2 způsoby (v praxi se oba způsoby kombinují)

1. a) Globální postup – vychází z délky obratového cyklu peněz a výše jednodenních N
2. b) Analytický postup – vychází z dílčích položek OM, přičemž využívá různých optimalizačních metod (optimalizace výrobních zásob, výrobní dávky,…)

 

ad a) Globální postup:

1. Stanovení obratového cyklu peněz

– je to doba mezi platbou za nakoupený materiál a přijetím inkasa z prodeje výrobků

– charakterizuje dobu, po kterou jsou fondy podniku vázány v OM

– skládá se z:

 

Doby obratu zásob – ukazatel vyjadřuje jak dlouho jsou OA vázána ve formě zásob (ve

dnech), je to průměrná doba od nákupu materiálu do prodeje výrobků

 

DO_z = zásoby * 360 / tržby

 

Doby obratu pohledávek – poměr průměrného stavu pohledávek a průměrných denních

tržeb ukazuje, kolik dní se majetek podniku vyskytuje ve formě pohledávek (za jak dlouhé

období jsou pohledávky v průměru spláceny)

 

DO_pohl = pohledávky * 360 / tržby

 

Doby odkladu plateb (DOP)– doba mezi nákupem materiálu a práce a platbou za ně (tato doba snižuje dobu obrátkového cyklu peněz) = závazky

DOP = závazky * 360 / tržby

 

Obrátkový cyklus peněz (OCP) –> OCP = DOz + DOpohl – DOP

 

2. Stanovení jednodenních nákladů na prodané zboží

– vypočte se z celkových nákladů, které zjistíme jako součet nákladových položek ve

výsledovce, dělených 360

 

Celkové N / 360 = náklady na 1 den

 

 

Kapitálovou potřebu na oběžný majetek (stav OM) pak vypočteme:

 

Kapitálová potřeba = OCP * jednodenní náklady

 

 

ad b) Analytický postup

 

Určení stavu výrobních zásob závisí na:

– druhu produkční činnosti

– objemu výroby

– unifikaci nebo různorodosti používané technologie (souvisí s množstvím náhradních dílů)

– koncentrace výroby (rozmístění výroby)

– aplikace technologií, které vedou ke snížení spotřeby materiálů, energie, zásob, …

– kvalita materiálů, náhradních dílů (ISO)

– faktor znovupoužití (různorodé podle výrob) – snížení nákupů; úspora cen

– faktor optimalizace spotřeby

– úrovni spotřeby zásobovacího systému

 

Výše stavu výrobních zásob bude ovlivňována:

1. a) plusovými vazbami – vedou k růstu stavu (nákup)
2. b) minusovými vazbami – vedou ke snížení stavu (spotřeba, prodej)

 

Stav výrobních zásob

 

VZt = VZt – 1 + nákup – spotřeba – prodej

Ve stavu zásob je možné uvažovat s tím, že určitá část zásob je z hlediska dynamiky

hodnocena jako „bezpohybová“ (stav výrobních zásob se po určitou časovou délku

pohybově nemění – je to dáno charakterem výroby a tlakem na spotřebu), –> rozlišujeme 2 základní typy bezpohybových zásob:

1. a) nepotřebné zásoby – musí být ohodnoceno, že tyto zásoby nebudou dál používány,
2. b) dočasně nepotřebné zásoby – jedná se např. o úpravu dílčí technologie, nejsou

používány pouze po určitou dobu

Nepotřebných zásob je nutno se zbavit a to buď prodejem nebo likvidací.

 

Využití OM

1. Ukazatel využití OM
2. a) doba obratu OM (vázanost OM)

 

DO_OM = průměrný OM * D / Q

 

D … počet dnů v období

Q … objem realizované produkce v Kč

 

1. b) rychlost obratu OM (obrátkovost OM)

 

RO_OM = Q / průměrný OM = D / D_OM

 

 

2. Ukazatel využití výrobních zásob
3. a) doba obratu výrobních zásob – ukazatel vyjadřuje dobu od okamžiku, kdy materiál

uvedu na sklad do okamžiku, kdy ho uvedu do spotřeby

 

DO_VZ = průměrný VZ / průměrný S_VZ       průměrný S_VZ = k * Q

 

 

VZ … stav výrobních zásob na konci měsíce

tvz … využití zásob

S … spotřeba zásob

Q … objem produkce (proporcionální N) – ks

k … spotřební nákladovost (kč/ks)

 

1. b) rychlost obratu (obrátkovost) výrobních zásob – ukazatel vyjadřuje, kolikrát se zásoby

obrátí (frekvence výrobních zásob) –> snaha o pokles prům. stavu zásob

 

RO_VZ = průměrný S_VZ / průměrný VZ     nebo     RO_VZ = 1 / DO_VZ

 

Nepřímá úměrnost mezi DOVZ a ROVZ

 

1. c) vázanost výrobních zásob – vyjadřuje, kolik zásob vyjádřených v Kč vážeme na 1 Kč

produkce (umrtvení peněz)

 

V_VZ = průměrné VZ / Q = ( průměrné VZ / MN ) * ( MN / Q )

 

Analýza hospodaření z OM

 

Řízení zásob je soubor relativně samostatných činností, jejichž účelem je zajišťovat plynulý, bezporuchový chod výroby a prodeje potřebným množstvím zásob, a to v odpovídající struktuře, kvalitě, ve správné době, na potřebném místě, při minimálních N spojených s hospodařením se zásobami.

 

Z hlediska funkce, jakou v logistickém řetězci zásoby plní, rozlišujeme:

1. a) obratová (běžnou) zásoba – její vznik a pohyb je dán tím, že její pořízení se uskutečňuje v dávkách, zatímco čerpání je uskutečňováno v častějších a menších dávkách
2. b) pojistná zásoba – má tlumit náhodné výkyvy jednak na straně vstupu (velikost a interval dodávek) a jednak na straně výstupu
3. c) zásoba pro předzásobení – má vyrovnat předpokládané větší výkyvy na vstupu nebo výstupu (sezónní výroba, dovolená, potíže dodavatele,…)
4. d) zásoba strategická – má zajistit přežití podniku při nepředvídatelných událostech (kalamity, stávky, konflikty,..)
5. e) zásoba spekulativní – utváří se za účelem dosažení mimořádného zisku vhodným nákupem (při dočasném snížení ceny)

 

Zásoby z funkčního hlediska můžeme dále dělit na okamžitou x průměrnou. Z tohoto rozlišení vyplývá, že hlavní funkcí zásob je vyrovnávat časový nebo množstevní nesoulad mezi procesem výroby a spotřeby a dále tlumit či zcela zachycovat důsledky náhodných výkyvů v průběhu těchto dvou navazujících procesů.

 

Čistý pracovní kapitál a jeho užití

ČPK je kapitál očištěn od břemene brzké úhrady krd. závazků.

• – termín „pracovní“ (provozní) má vyjádřit disponibilitu OM (nejrychleji se přeměňuje v PP)
• – termín „čistý“ znamená, že kapitál je z finančního hlediska „očištěn“ od břemene brzké
• – úhrady krd. závazků (tj. krd. CK, tj. od té části OA, kterou nelze použít jinak než na
• – úhradu splatných krátkodobých závazků)
• – souvisí bezprostředně s běžným, krátkodobým financováním (tedy financováním OA) a

 

• – má 2 základní úlohy:
  1. určení optimální výše každé položky OA (jejich vhodné struktury) a stanovení jejich celkové sumy
  2. výběr vhodného způsobu financování OA

 

ČPK stanovíme 2 způsoby:

1. Z pozice AKTIV (viz. obr. 1) – z hlediska finančních manažerů – tito pracovníci chápou ČPK jako část OA financovanou dld. kapitálem neboli jako část dld. kapitálu vázaného v OA! Představuje tedy relativně volný kapitál, jehož manažeři využívají k zajištění hladkého průběhu hospodářské činnosti.

– je velmi nebezpečné profinancovávat OM nebo SA krátkodobým cizím kapitálem

– financování podniku nemůže být závislé jen na cizím kapitálu, musí existovat optimální

poměr mezi vlastním a cizím kapitálem

 

2. Z pozice PASIV – z hlediska přístupu vlastníka – vlastník podniku si vyhrazuje právo

rozhodovat o dld. financování, vyjadřuje se k pořizování stálých aktiv i k jejich změnám.

 

ČPK = VK + dld. CK – SA

 

Protože racionální přístup k financování vyžaduje, aby dld. kapitál byl větší než stálá aktiva, vlastník sám v podstatě určuje, kolik z dld. kapitálu připadne na financování běžné činnosti. Má-li být podnik likvidní, musí mít potřebnou výši relativně volného kapitálu (ČPK). Ten představuje „finanční polštář“, který firmě umožňuje pokračovat v činnosti i v případě, že by ji potkala nějaká nepříznivá událost. Velikost finančního polštáře je závislá na výsledcích ukazatelů aktivity (DO zásob, DO pohledávek, DO závazků).

 

Úbytek nebo přírůstek ČPK způsobuje: zisk, odpisy, růst OM, pokles krd. závazků

 

Zlaté pravidlo kapitálové struktury – IM bych měl hradit vlastním kapitálem – to by mělo platit pro všechny malé a střední firmy. Pokud nejsem schopen celý IM krýt z vlastního kapitálu, tak použít dld. cizí kapitál.

 

N na vlastní kapitál

• – dividendy, vyplacené podíly na účasti (vyplácí se ze zisku po zdanění)
• – N na VK jsou ovlivňovány akcionáři (čím vyšší je zadlužení, tím více se akcionáři obávají o své peníze a chtějí dividendy ihned!)
• – VK je dražší než CK, protože míra rizika investování formou akcií je vyšší!

 

N na cizí kapitál

• – úroky, které musím splácet z půjček (jsou hrazeny ze zdaněného zisku)
• – čím větší je riziko splatnosti, tím vyšší bude „i“

 

WACC = nd (1 – t) . CK / K + nvk . VK / K … průměrné náklady na kapitál

nd … náklady dluhu (cizího kapitálu)

t … míra zdanění zisku

CK … cizí kapitál

K … celkový kapitál

nvk … náklady vlastního kapitálu

VK … vlastní kapitál

 

Rentabilita VK by měla být vždy > rentabilita CK!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Charakteristika zásob podnikatelského subjektu, druhy zásob, normativ zásob, modely optimalizace zásob a možnosti jejich aplikace.

 

ZÁSOBY

Zásoby jsou nejpodstatnější složkou oběžného majetku. Úkolem řízení zásob je jejich udržování na úrovni, která umožňuje kvalitní splnění jejich funkce: vyrovnávat časový nebo množstevní nesoulad mezi procesem výroby u dodavatele a spotřeby u odběratele a dále tlumit či zcela zachycovat důsledky náhodných výkyvů v průběhu těchto dvou navazujících procesů včetně jejich logistických propojení.

 

Z hlediska funkce jakou plní v celkovém logistickém řetězci rozlišujeme:

• obratovou (běžnou) zásobu
• pojistnou zásobu
• zásoba pro předzásobení – má vyrovnávat předpokládané větší výkyvy (př. očekávám problémy u dodavatele či v dopravě)
• zásoba strategická – má zajistit přežití podniku při nepředvídaných událostech (př. kalamity v zásobování, stávky …)
• zásoba spekulativní – utváří se za účelem dosažení mimořádného zisku vhodným nákupem ( při dočasném snížení ceny, před předpokládaným zvýšením cen, v případě nákupu za účelem nikoli spotřeby či užívání, ale výhodného budoucího prodeje beze změn)

 

Stanovení výše zásob:

• normováním – časové normy, normativ zásob
• optimalizací – na bázi kritérií – nákladové kritérium
• vazbou na využití

 

Druhy zásob

• materiál – základní (stává se fyzickou součástí výrobku), pomocný (umožňuje výrobu výrobku)
• materiál na cestě – jedná se o vyfakturovaný, ale dosud nepřijatý materiál
• nedokončená výroba a polotovary
• výrobky (vlastní výroby)
• zvířata (stav, příchovy, přírostky)
• zboží nakoupené za účelem prodeje (např. materiál nakoupený za účelem dalšího prodeje, stravování – nakupuje potraviny)
• suroviny – musí být nějakým způsobem upraveny, aby se dostaly do podoby materiálu, použitelného ve výrobě
• palivo, energie – elektrická, parní (tepelná), plyn, vzdušná energie (energie ze stlačeného vzduchu)
• náhradní díly – slouží k opravě strojů a zařízení
• DHIM
• obaly – cívky na kabely, materiál v obalech, lana. Nesmí dojít k jejich ztracení (vratný obal). Vrací se dobropisem. Vystupuje v organizaci z hlediska oběžného majetku jako pohledávka.

 

Normativ zásob

Je výsledkem normování. Určuje výši peněz, umrtvených v zásobách (vázanost finančních zdrojů v zásobách), než jsou tyto spotřebovány (střední výše zásob). Normativ je určován např. pro jednotlivé materiály, pro skupiny materiálů apod. Vnitřní strukturalizace je dělána na základě číselníku materiálu.

 

Určení stavu výrobních zásob normováním

Výsledkem normování oběžného majetku je stanovení jejich normativu, který vyjadřuje v penězích výši jeho trvalé potřeby. Celkový normativ se skládá z dílčích normativů, které ukazují potřebu jednotlivých druhů normovaného OM. Celkový normativ je pak tvořen součtem dílčích normativů, a to: výrobních zásob, zásob nedokončené výroby a zásob hotových výrobků.

Stanovení normativů výrobních zásob je možné provést ve formě individuální, skupinové či souhrnné. Normativ se zpravidla stanoví pomocí časových norem a průměrné denní spotřeby výrobních zásob. Časová norma určuje ve dnech dobu, na kterou má mít podnikatelský subjekt (PS) k dispozici peněžní prostředky pro určité druhy zásob.

 

Stanovení časové normy a normativu výrobních zásob:

 

N = Č * S

Č = C/2 + t + Z_p

 

N         … normativ – určuje trvalou potřebu finančních prostředků vázaných v zásobách

Č         … časová norma – doba potřeby zásob pro výrobu ve dnech

S          … jednodenní spotřeba zásob v Kč

C/2      … střední hodnota zásoby

Z_{p           …} pojistná zásoba

 

Ke stanovení časové normy je možno použít následujícího vztahu: je určena přes cyklus

Č = C / 2 + t + p   Č – časová norma výrobních zásob ve dnech, C – dodávkový cyklus,       tj.doba mezi dvěma po sobě jdoucími dodávkami vyjádřená ve dnech, t – doba nutná pro technické, příp. technologické zpracování materiálu k použití do výroby ve dnech, p – doba pro pojistnou zásobu, tj. pojistná zásoba pro případ poruch při dodávkách materiálu ve dnech

 

Normativ výrobních zásob je závislý na výši časové normy výrobních zásob ve dnech a průměrné denní spotřebě v Kč. Normativ je pak stanoven dle vztahu:

N = Č * ¢ S                N normativ výrobních zásob v Kč

Č časová norma výrobních zásob ve dnech

¢ S průměrná denní spotřeba výrobních zásob v Kč

 

Jednodenní spotřeba je odvozena statistiky o průměrných denních spotřebách (provedeme jeho zprůměrování) nebo pomocí mnohonásobné regrese (denní spotřeba a faktory, ovlivňující jednodenní spotřebu) nebo to lze pojmout jako stochastický model

Z uvedených vztahů pro výpočet normativu výrobních zásob je zřejmé, že snižování jeho potřebné výše je možné zkracováním časové normy zásob a snižováním denní spotřeby těchto zásob.

Nejlépe je mít zavedenou formu zásobování JUST – IN – TIME Þ dodavatel dodává na

základě potřeby.

 

Modely optimalizace zásob a možnosti jejich aplikace

Potřeby zásob na bázi normativu ve vazbě na náklady. Optimalizovat můžeme jen na bázi určitého kritéria Þ optimalizačním kritériem pro stanovení normativu je kritérium minimalizace nákladů na zásobovací proces. Vychází se z toho, že strukturálně jsou náklady na zásobovací proces tvořeny ze 3 skupin nákladů:

 

 

• Náklady na udržování zásob (N1) – objednávací a pořizovací náklady, náklady na zajištění dodávky.
• Náklady plynoucí z nedostatku zásob (N2) – vznikají v okamžiku, kdy zásoba nestačí k včasnému uspokojení potřeby vnitropodnikových odběratelů (cestovné, nevyužité kapacity)
• Náklady na doplňování zásob (N3):
  • ü náklady vázanosti prostředků v zásobách – úroky z úvěru na zásoby
  • ü náklady na skladování a správu – budovy – nájem, spotřeba energie,, pojištění budov, mzdy skladníků a ostrahy
  • ü náklady z rizika – souvisejí s vyřazením nevyužitých zásob (poškozených zničených, zkažených…).

 

N_c = N₁ + N₂ + N₃

 

Náklady na udržování zásob vyplývají z kladné úrovně zásob a jsou tvořeny především těmito složkami:

¨      Náklady z vázanosti finančních prostředků v zásobách (umrtvené prostředky v zásobách by bylo možné produktivně využít jejich absolutním nebo relativním uvolněním).

¨      Náklady skladování zásob (mzdy pracovníků zásobovacího systému, údržba a odpisy ze skladových zařízení a budov, náklady na manipulaci se zásobami a jejich ošetřování).

¨      Náklady s případným pojištěním zásob

 

Náklady plynoucí z nedostatku zásob jsou spojeny se zápornou úrovní zásob, tj. s velikostí neuspokojené poptávky (potřeby zásob) a jsou tvořeny:

¨      Náklady z nedostatku zásob, které lze dodatečně pořídit. Vedle nákladů plynoucích z urychleného dodatečného pořízení je zde nutno uvažovat též náklady z případných prostojů ve výrobě.

¨      Náklady související s chyběním určitých druhů zásob, které nelze včas dodatečně pořídit. Jedná se o náklady v důsledku změny technologie, plánu výroby, použití náhradního (zpravidla dražšího) materiálu, nedodržení dodacích podmínek apod.

 

Náklady na doplňování zásob jsou spojeny se změnou (přírůstkem) úrovně zásob. V případě, že podnikatelský subjekt si pořizuje zásoby vlastní výrobou, jsou tyto náklady tvořeny náklady na jejich pořízení. Pořizuje-li si podnikatelský subjekt zásoby z vnějšku, pak pořizovací náklady nazýváme objednacími náklady a počítáme k nim veškeré náklady spojené s objednávkou a ty z dodacích nákladů, které závisí na počtu objednávek a nikoli na jejich výši.

 

Podle povahy zásobovacího problému můžeme ovlivňovat buď libovolné dva z uvedených tří druhů nákladů nebo dokonce tři druhy. Ukazuje se, že jednotlivé druhy nákladů spolu úzce souvisí a sice tak, že vzrůstá-li hodnota nákladů jednoho druhu, potom hodnota nákladů aspoň jednoho ze zbývajících dvou druhů klesá. Např. při vysoké úrovni zásob vzrůstají náklady prvého typu a klesají náklady druhého. Podobně při krátkých periodách doplňování zásob vzrůstají náklady třetího typu a klesají náklady prvého typu. Součet všech tří druhů nákladů nazýváme celkovými zásobovacími náklady.

Podstatou řešení zásobovacích systémů je pak nalezení takové strategie zásobování, která minimalizuje celkové zásobovací náklady, výpočtem (na základě minimalizace celkových nákladů) stanovené hodnoty optimalizačních proměnných, které ovlivňují průběh zásobovacího procesu. Jedná se o optimalizační proměnné jako: doba cyklu, velikost objednávky, úroveň doplňování apod.

Modely optimalizace zásob:

Jsou založeny na principu nákladové optimalizace.

Harrisův-Wilsonův vzorec

METODA CENTRÁLNÍHO SKLADU

Prostorové soustředění původně velkého počtu skladů do jednoho nebo několika málo objektů. Lze využít mechanizace a automatizace. Zvýší se náklady na dopravu, sníží se náklady na sklad. Cílem je, aby se ale snížily náklady celkové.

 

PARETOVA ANALÝZA + METODA ABC

Paretova analýza vychází z Paretova zákona 20/80. V nákupu: 20% sortimentových položek váže 80% jejich finanční hodnoty.

Metoda ABC využívá Paretovy analýzy:

Skupina A        20/80

Skupina B        25/15

Skupina C        55/5

Metody, ale nejsou shodné, protože zásoby nelze třídit jen pouze podle finanční hodnoty. Další kritéria:

• Nezbytnost pro výrobu nebo podnikový proces
• Nepříjemnost pro skladování
• Nároky na kvalitu

Důsledky analýzy ABC

1. Diferencovaný systém řízení zásob
2. Diferencovaný přístup řízení nákupu – diferencovaná volba dodavatele…

 

METODA JIT, SYSTÉM ZÁSOBOVACÍCH ŘETĚZCŮ

Podmínky fungování zásobovacích řetězců:

• Dlouhodobá společná orientace, strategie
• Sdílení informací, společné plánování
• Koordinování činností všech úrovní podniku a zásobovacího řetězce
• Omezená základna dodavatelů
• Společné sdílení rizik a zisků
• Zvýšení rychlosti operací (př.zavádění nového výrobku na trh)

 

2 směry vývoje zásobovacích řetězců:

1. Keiretsu – japonský typ podnikové sítě, finanční provázanost
2. Koncepce SCM – USA, Evropa – formální dohody, dlouhodobé smlouvy

 

 

 

 

 

 

1. Charakteristika pohledávek podnikatelského subjektu, způsob jejich klasifikace a analýzy, zásady řízení pohledávek, hodnocení jejich rizika, možnosti řešení pohledávek v praktických podmínkách, finanční zápočty pohledávek.

 

POHLEDÁVKY

Pohledávky představují práva. respektive nároky podnikatelských subjektů vůči jiným podnikatelským subjektům nebo subjektům jako takovým (lidem) na příjem peněžních prostředků případně různá věcná plnění

• mají úvěrový charakter
• v oblasti rozvahy jsou na straně aktiv
• lze je považovat za specifickou formu umísťování kapitálu

 

Způsob jejich klasifikace a analýzy

základní rozlišení pohledávek:

• z obchodního styku – vznikají pokud odběratel v souladu s dohodnutými podmínkami výkony platí s časovým odstupem po jejich uskutečnění. Vznikají při obchodním styku i vůči dodavatelům při placení předem či poskytování záloh na dodávky zboží
• z ostatních důvodů – půjčky ZC, odpočty daní, nároky na úhradu z titulu pojištění, nároky na dotace, nároky na splácení kapitálu společníky…

 

Některé pohledávky vznikají ze zákona, soudních rozhodnutí.

Obchodní pohledávky jsou v podstatě nutnou složkou majetku podniku z ekonomických důvodů (př. odběratel nemůže platit ihned při dodávce, protože sám dosud nerealizoval své výrobky, bez úvěru by se zpomalil reprodukční proces).

 

Třídění pro potřeby finančního řízení dle:

• subjektů – platící x neplatící
• místa dlužníka – tuzemské x zahraniční
• času – krátkodobé x dlouhodobé
• četnosti – pravidelné x náhodné
• míry jejich rizikovosti

 

Souhrnně může jít o pohledávky žádoucí (jsou projevem normální úrovně hospodaření) a nežádoucí (nadměrné objemem či v nevhodné struktuře).

 

Zásady řízení pohledávek

Řízením pohledávek lze chápat činnosti podniku směřující k optimálnímu usměrňování jeho pohledávek. Předmětem řízení pohledávek jsou:

• objem pohledávek a jejich vývoj
• struktura pohledávek dle různých kritérii
• rentabilita – výnosnost posuzovaná jako přínos k čistému zisku
• rovnoměrnost
• doba splacení – inkasní lhůta pohledávek
• likvidnost pohledávek – běžné, s prošlou lhůtou splatnosti, sporné, pochybné, nedobytné
• subjekt pohledávek – výběr odběratelů / dlužníků
• rizika spojená s pohledávkami – pokles odbytu, platební neschopnost či nevůle odběratele, spekulace, podvody…

 

Pohledávky váží finanční zdroj (kapitál podniku) a mají další finanční důsledky, proto je jejich řízení i řízením finančním.

 

 

 

Možnosti řešení pohledávek v praktických podmínkách:

• soudní cestou – zdlouhavé, nízká výtěžnost
• vymáhání – předání pohledávky k řešení třetí osobou
• kapitalizování pohledávky – pokud je u a.s., změním pohledávku na akcii a stávám se akcionářem
• prodej pohledávky – za cca 60% ceny x soudně v konkursu 8%

 

Finanční zápočty pohledávek

Započtení pohledávek je obecně upraveno v občanském a obchodním zákoníku. Jsou zde upravena některá speciální ustanovení, která se vztahují k obchodně závazkovém vztahům.

 

Dle občanského zákoníku:

• jednostranný zápočet – mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení
• dohodou obou stran
• proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (pouze v případě dohody)

 

Dle obchodního zákoníku:

• k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu
• proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky (vím, že dlužník je v konkursu…

 

U obchodních úvěrů lze také ve snaze podnítit odběratele k odběru, ale také k rychlému placení, může dodavatel nabídnout odběrateli SKONTO – tj. slevu z prodejní ceny při okamžitém, eventuálně dřívějším zaplacení dodávky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Hospodaření s osazenstvem (pracovníky) podnikatelského subjektu, základní charakteristiky a struktura osazenstva, možnosti jejich analýzy, fond pracovního času a jeho členění ve vztahu k výrobnímu procesu.

 

Pracovníci podniku (osazenstvo) tvoří jeden ze základních potenciálů nutných pro realizaci podnikání. Proto je nutné provádění rozborů a statistických šetření za účelem stanovení potřeby pracovních sil. Pro tento účel je vhodné třídit pracovníky do kategorií, je také nutné třídit jimi odpracované směny.

 

Struktura osazenstva – podle druhu činnosti a zaměstnání je členíme takto:

 

1. Pracovníci hlavní činnosti – pracují na procesech hlavní činnosti podniku

Dělníci – fyzicky pracují, přímo přetvářejí pracovní předmět na hmotné statky, dají se ještě členit na výrobní a nevýrobní dělníky.

– většinou tvoří největší kategorii pracovníků

– dle třídění jimi odpracovaných směn je dělím na dělníky na výkon a mimo výkon

THP

– jde o technickohospodářské pracovníky

– lze je dále dělit na inženýry, technické pracovníky a administrativní pracovníky

Provozní a obsluhující pracovníci

– povahou své práce nepatří k dělníkům hlavní činnosti, přesto se však na výsledcích

hlavní činnosti nepřímo podílejí (hlídači, hasiči, uklízečky,…)

 

2. Pracovníci ostatního hospodářství – jejich práce slouží k zabezpečování sociálních,

kulturních, vzdělávacích a jiných činností podniku (tato část osazenstva podniků se stále snižuje – odpor odborů)

 

Podrobné vymezení jednotlivých kategorií udává jednotná klasifikace zaměstnání.

 

PLÁNOVÁNÍ – je určení, kolik pracovníků bude organizace potřebovat (v určitém období), aby splnila své úkoly:

1. Plánování potřeby dělníků se provádí podle výkonových norem a podle výrobního úkolu.
2. Provozní a obsluhující pracovníci se plánují podle norem obsluhy.
3. Počet ostatních pracovníků (THP) se stanoví podle norem pracovních míst.

 

Možnosti analýzy osazenstva podniku

 

Pro zabezpečení potřebného počtu pracovníků je třeba:

1. a) analyzovat budoucí potřebu pracovníků v souvislosti s ekonomickými a technologickými faktory, které ji ovlivňují
2. b) analyzovat možnosti krytí této potřeby
3. c) analyzovat možnosti uvolnění pracovníků v případě nadbytku

 

Při uvolňování pracovníků je třeba brát v úvahu:

• – situaci na trhu práce
• – systém organizace práce v jednotlivých provozech podniku, normování práce a stavů pracovníků
• – vývoj ekonomických ukazatelů (produktivita práce, pracnost, úroveň vlastních nákladů, nákladovost, objem výroby, atd.), který zjistíme regresní a korelační analýzou
• – trend vývoje počtu pracovníků v čase a u THP vliv organizační a funkční struktury podniku

 

Potřeba pracovníků nejvíce závisí na objemu produkce (vliv nabídky a poptávky), použitých technologiích, systémech organizace práce, řízení a správy.

Z hlediska metodiky plánování počtu pracovníků můžeme použít členění:

1. pracovníci normovaní normami výkonu tj. dělníci pracující v úkolu
2. pracovníci normovaní normami obsazení, tj, normami obsluhy a normami početních stavů

 

Pracovníky je možno analyzovat dle věku, pohlaví nebo dosažené kvalifikace.

 

Výrobní proces

Předmětem plánování výroby je cílené plánování a formování podnikového výrobního procesu. Při dlouhodobém a střednědobém plánování vychází podnik z perspektivy

potřeby a stavu pracovních sil. Při krátkodobém plánování vychází z dostupného stavu

pracovních sil.

 

A)Z hlediska účasti pracovní síly lze výrobní proces rozdělit na:

• – pracovní proces – člověk působí na oběžný majetek pomocí HM (ruční, strojně-ruční, strojní)
• – automatický proces – NC (numerické řízení stroje) např. počítače
• – přírodní proces – člověk se ho neúčastní (biologický, chemický, fyzikální)

 

1. B) Z hlediska výrobního programu lze výrobní proces rozdělit na:

– hlavní – základ výrobního procesu podniku

– pomocný – výroba výrobků, které přímo souvisí se zabezpečením hlavního výr. procesu

– vedlejší – zabezpečuje všechny druhy energií

– přidružený – výroba výrobků, které přímo nesouvisí s výrobním plánem

 

Další členění výrobního procesu může být z hlediska výrobní složitosti, výstupních prvků nebo etap či fází.

 

Bilance pracovní doby

Cílem je vyjádřit zdroje pracovní doby podniku v daném období a jejich využití!

 

Zdroje pracovní doby:

– kalendářní fond pracovní doby

– dny pracovního klidu

– nominální fond pracovní doby

– vybrané dny řádné dovolené

– použitelný fond pracovní doby

 

Využití:

– odpracované dny

– neodpracované dny (nemoc a úraz, překážky z důvodu obecného zájmu a důležité osobní

překážky, volno povolené vedením podniku, neomluvené absence)

 

 

 

Fond pracovního času a jeho členění ve vztahu k výrobnímu procesu

 

1. Kalendářní časový fond TK – je dán počtem dní v roce (v hodinách)

• – využívá se při výpočtu výrobní kapacity v nepřetržitých výrobních procesech (hutích, chemických výrobách atd.)
• – v ostatních výrobách je základem pro výpočet ostatních časových fondů

 

Kalendářní fond pracovní doby = Tk * PEP

 

PEP … průměrný evidenční počet pracovníků

 

2. Nominální časový fond TN

 

TN = Tk – nepracovní dny (neděle, svátky, volné soboty, …)

 

Nominální pracovní fond = TN * PEP

 

3. Použitelný (využitelný) časový fond TP

 

TP = TN – řádná dovolená, plánované prostoje (opravy, přemístění zařízení), nevyhnutelné zmetky

 

Nepřetržitá výroba = T_P * K_Z

 

Přetržitá výroba = TN – plánovaná doba prostojů (viz. TP) nebo T_P = d/h * (1-T_Z)/100

 

K_Z … koeficient plánovaných prostojů (podíl plánovaných prostojů z TK)

d … počet pracovních dní v roce

h … počet pracovních hodin v jednom dni

T_Z … plánované prostoje v % z TN

 

Použitelný pracovní fond = TP * PEP

 

Použitelný časový fond lze rozdělit na:                      odpracovaná doba

– odpracovaná doba (jednotlivé směny) –> VPD = ________________*100 P

T_P

 

– neodpracovaná doba (nemoc, úrazy, paragrafy) –> 100% – VPD

 

 

Určování stavu zaměstnanců

 

Technickohospodářští pracovníci – u těchto zaměstnanců se nejčastěji stav odvozuje od organizační a řídící struktury podniku (ví se, které funkce budou v organizační struktuře obsazeny). Jsou určeny normy na počty podřízených pracovníků a z nich se zpětně určuje počet THP.

 

 

 

Dělníci – u dělníků se jejich stav určuje těmito způsoby:

1. a) normativně určeným počtem od norem spotřeby živé práce, strojně pracovních míst
2. b) odvozením od produktivity práce (pracnosti)
3. c) ve vazbě na další ekonomické ukazatele (mzdová nákladovost)

 

Pozitivní vazby na stav zaměstnanců (vedou ke zvýšení stavu zaměstnanců)

– patří zde příchody nových zaměstnanců, které jsou v současnosti téměř nulové

 

Negativní vazby na stav zaměstnanců (vedou ke snížení stavu zaměstnanců)

– patří zde odchody zaměstnanců (z důvodu nedostatku prac. místa, z titulu

nezaměstnanosti, přirozené odchody – odchod do důchodu)

 

Ukazatelé počtu zaměstnanců:

 

1. Průměrný evidenční počet zaměstnanců (PEP)

• – průměrný stav se určí z denních stavů zaměstnanců tak, že se zjistí počet pracovníků v každém kalendářním dni a vydělí se celkovým počtem kalendářních dnů v daném období (měsíci)

∅denní stav = výchozí stav ve dni + příchody – odchody

 

• – lze provádět na samotného zaměstnance nebo strukturovaně (dělníci, THP,…)
• – v průměrném stavu zaměstnanců jsou zahrnuti i pracovníci, kteří sice jsou s organizací v pracovním poměru, ale momentálně jsou v nemocenském stavu, ale i pracovníci, kteří se na výrobě vůbec nepodílí —> zkreslování budoucí produktivity práce

 

1. Odpracovaný čas zaměstnanců

• – jako PEP, ale nejsou zde zahrnuti zaměstnanci na nemocenské (v hodinách nebo směnách)

 

III. Absence a přesčasová práce zaměstnanců

• – existuje vazba mezi počtem zaměstnanců a odpracovanými hodinami nebo směnami –> je zde nutno uvažovat absenci a přesčasové práce
• – v případě absence dochází ke vzniku nároků na potřebu dalších pracovníků
• – v případě přesčasové práce dochází ke snižování nároků na potřebu dalších zaměstnanců váže se na produkční funkci)

směny odpracované přesčas

ukazatel přesčasové práce = odpracované směny za sledované období

 

 

1. Ukazatel využití pracovního času

koef. využití prac. času = skutečně odpracované směny / nominální fond pracovní doby

Nom. fond prac. doby je vázán na kalendářně stanovený počet směn – např. 260 směn v roce

 

1. Ukazatel fluktuace u dělníků – odchod pracovníka z organizace z různých důvodů

fluktuace zamců = úbytek zaměstnanců / ∅ evidenční stav zaměstanců

 

 

 

1. Přijetí či nepřijetí zaměstnance z ekonomických důvodů

• – zaměstnanec musí vytvořit takovou činnost, aby mi vznikl zisk neboli –> přínos z přijetí zaměstnance musí být takový, že marginální produkce a z ní marginální příjem z titulu přijetí dalšího člověka pokrývá náklady související se zaměstnáním pracovníka a pokrývá zisk
• – efekt z přijetí dalšího zaměstnance musí překrýt N, které souvisejí s jeho zaměstnáním jako pracovní silou (mzdové N; další N – soc. a zdr. pojištění, …)
• – vazba na produkční funkci

 

MRP_L = MR * MP                 MRP_L ≥ MFC_L

 

MRP_L … mezní příjem na jednotku živé práce

MFC_L … mezní náklady na jednotku živé práce

MR … cena produktu

MP … mezní produkce z jednoho zaměstnance

 

Produkční funkce    Q(L) = f(L)

Q … množství produkce

L … statistika spotřeby práce

 

Q (ks)

klesá produktivita celého produkčního komplexu

L (počet zaměstnanců)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Charakteristika ukazatelů produktivity práce, faktory ovlivňující produktivitu práce, způsoby jejího měření v podmínkách podnikatelského subjektu.

 

Produktivitou práce rozumíme účinnost práce měřenou množstvím užitných hodnot připadajících na jednotku vynaložené celkové práce. Praxe se od tohoto vymezení odchyluje – měří jen živou práci, a to jako odpracovanou dobu bez ohledu na její složitost a intenzitu, objem produkce většinou vyjadřuje v penězích.

 

Produktivitu práce obecně vyjadřujeme syntetickým ukazatelem v poměru množství produkce a odpracované doby:

 

PP = Q / T → Produktivita práce = množství produkce / odpracovaná doba

 

Produktivitu práce lze posuzovat podle různých hledisek:

1. podle měřících jednotek, v nichž vyjadřujeme výstup výrobního procesu (čitatel)

• – PP v naturálních jednotkách
• – PP v pracovních jednotkách
• – PP v peněžních jednotkách
  1. hrubou PP
  2. čistou PP
  3. Podle měřících jednotek, v nichž vyjadřujeme vstup /práci/ výr. procesu (jmenovatel)
• – hodinovou PP
• – denní (směnovou) PP
• – měsíční PP
• – roční PP

 

Pro většinu organizací je více než žádoucí, ba často dokonce existenční nutností zvyšovat

produktivitu, výkonnost svého provozu. Produktivitou rozumíme poměr výstupních

jednotek (zboží, služby) ke vstupním jednotkám (lidé, kapitál, materiál, energie).

 

Možné cesty ke zvyšování produktivity:

• redukce určitých zdrojů (omezování počtu pracovníků, snižování materiálových nákladů, odprodej nepotřebných prostředků),
• úplné využívání disponibilních zdrojů,
• účinnější nasazení disponibilních zdrojů,
• odhalování potenciálu skrytých zdrojů ….. to vše s ohledem na přínosy pro zákazníka.

 

Lidé jsou základním činitelem produktivity práce. Je důležité se k nim chovat uctivě,

považovat je za partnery, zacházet s nimi jako s nejvýznamnějšími aktivy organizace. Lidé

jsou totiž prvořadým zdrojem přírůstků produktivity.

 

Lidskou prací rozumíme využívání fyzických a psychických vlastností člověka k realizaci

podnikatelských cílů. Je třeba respektovat tzv. fyziologickou křivku práce – nejvyšší

výkony by neměly být požadovány po pracovní síle právě na začátku či před koncem

pracovní doby (souvislost s křivkou výkonu).

 

 

Analýza produktivity práce

 

Produktivita práce (PP):

– množství produkce vyrobené jedním pracovníkem za jednotku času

– je užitečný efekt živé práce v daném období

– je schopnost živé práce vyrábět určité hodnoty

– je výtěžnost živé práce

PP = Q / W ; PP = Q / W_Ž + W_Z

 

PP …. produktivita práce

Q … množství užitných hodnot

W … spotřeba práce

Wž . živá práce (pracovníci)

Wz .. zhmotnělá práce (práce HM)

 

W ž + W z – nelze samostatně změřit a to hlavně u zhmotnělé práce → dochází k tomu, že

ukazatel produktivity měří pouze práci živou.

 

P = Q / W ž

 

Wž = Øt * k * i  →   P = Q / Øt

 

• t … průměrný evidenční počet zaměstnanců (PEP)

Q … množství produkce za určitou dobu

k … kvalita vynaložené práce – je to těžko měřitelná veličina, proto se často vypouští a považujeme ji za

jednotkovou (100%)

i … intenzita vynaložené práce (kolik pracovník vyrobí za jednotku času) – je to těžko měřitelná veličina,

proto se často vypouští a považujeme ji za jednotkovou (100%)

 

Extenzivní využití pracovního času

– může být delší než zákonná pracovní doba (přesčas, neděle, atd.)

– koeficient extenzivního využití může být větší než 1

 

Intenzita práce

– hodnotíme odpracovaný čas z hlediska intenzity práce

– měříme množstvím efektivně vynaložené práce (např. počtem výrobků) za jednotku času

– měla by být základem odměňování (základ pro formulaci úkolové mzdy)

 

PP je možné ohodnotit v peněžních jednotkách. PP může být dána za časovou jednotku

(hodina, směna, měsíc,…) nebo za skupinu dělníků. Měření PP je funkcí výrobního

procesu, tj. časového úseku a ne nějakého okamžiku!

 

Pracnost (p)

– reciproké hodnota PP je pracnost

– je dána poměrem vynaložené živé práce k objemu produkce

 

p = 1 / PP = Øt / Q   →     PP = 1 / p   → p * P = 1

 

Výhody ukazatele pracnosti oproti PP:

– je lepší při rozborech faktorů ovlivňujících PP přímo ve výrobě

– sčítatelnost

– můžeme jím souhrnně vyjádřit různorodou výrobu

 

Motivace (uspokojení potřeb zaměstnance) x stimulace (výše mzdy)

 

Zvýšení mzdy sníží neuspokojení potřeb → po určitou dobu roste výkon pracovníka

 

Potřeby jsou z velké části uspokojeny → zvýšení mzdy povede ke snižování výkonu

pracovníka → musí dojít k nějakému napětí v potřebách pracovníka → stimulace do jiných

potřebových oblastí.

 

Vyjádření Q prostřednictvím přidané hodnoty (PH)

– přidaná hodnota je v kč a najdeme ji, jako jednu z položek ve výkazu ZaZ

– přidaná hodnota je zhodnocována lidská práce

 

PH = tržby z prodeje – (N spojené se spotřebou mat. + služby na dosažení daných tržeb)

 

Směnová produktivita práce

 

v = Q / počet směn   … směnová produktivita práce (výkon)

 

v > PP na zaměstnance, protože jsou přítomni i zaměstnanci, kteří nepracují

1 / v …….. směnná pracnost ps

 

– vázanost počtu směn na dosažení určitého objemu práce (např. 100 směn na 1000ks)

 

Rovnováha trhu

 

Q = C   PP = Q / (N * H)      →   Q = PP * N * H

Q … produkce

C … spotřeba trhu (poptávka)

N … normativní počet zaměstnanců

H … normované hodiny práce zaměstnance

Q = C                     podmínka rovnováhy

pokud Q > C→     nadprodukce (ztráty)

pokud Q < C→     nedostatkový trh

 

 

Optimum využití živé práce = ↑Q = ↑PP * N * H

 

Měl bych vyprodukovat objem produkce, který je tržně uplatnitelný

 

Q vyžaduje optimální spotřebu živé práce, absorpcí pouze určité úrovně živé práce, dané

odpracovanými hodinami

 

↑PP využitím HM (zhmotnělé práce) nám umožní, aby Q = C, pak existuje omezenost ve

spotřebě živé práce

 

↑PP = ↑Q při neměnné hodnotě φ t (PEP)

 

Q může klesat, ale aby rostla PP, musí klesat φ t ⇒ dynamika poklesu φ t musí být

překročena dynamikou růstu Q

 

Základní cestou zvýšení PP je zajistit zvýšení poptávky po výrobcích → zvýšení Q

přidáváním Øt

 

Měření PP:

1. a) měření výsledků výrobního procesu, tj. objemu produkce (Q)
2. b) měření množství vynaložené (spotřebované) práce

 

ad a) Měření objemu produkce – produkcí se rozumí souhrn výrobků, který je výsledkem

výrobní činnosti, služeb a prací za určitý omezený časový úsek. K souhrnnému vyjadřování

objemu různorodé výroby je třeba přepočítat výrobky na jednoho reprezentanta pomocí

např. pracnosti nebo pomocí peněžního ocenění produkce.

 

Ukazatelé objemu produkce:

• Naturální ukazatele – objem produkce se vyjadřuje množstvím vyrobených výrobků v naturálních (fyzických) jednotkách,
• Smluvené naturální jednotky – veškerou výrobu převádíme pomocí přepočítávacích

koeficientů na určitý základní výrobek (ekvivalent),

• Peněžní ukazatele – objem produkce se získá jako součin fyzického množství a

příslušné ceny produktu.

 

ad b) Měření množství spotřebované práce

• prostřednictvím úrovně mzdových N vynaložených na daný výrobek (tzn. určitý výrobek zvolím jako základ a k němu patří určitá výše mzdových N)

 

mzdový N výrobku

výpočet = ———————————

mzdový N základního výrobku

 

U PP se zjišťují 3 charakteristiky:

1. Faktorová míra substituce (vliv změny jednoho faktoru na druhý)
2. Přírůstková účinnost (vliv změny daného vstupního faktoru na změnu produkce)
3. Pružnost produkční funkce (relativní změna výstupní veličiny při relativní změně vstupní

veličiny)

 

Faktory ovlivňující PP

 

Obecně platí, že k nejrychlejšímu růstu PP dochází při růstu objemu produkce a

zmenšování objemu spotřeby práce.

 

1. Objem produkce jež je funkcí:

• – živé práce (spotřeba, rozmístění ve výrobě, optimální využití, intenzita a kvalita práce, kvalifikace, motivace,…)
• – vybavenosti pracovníků HM
• – náročností výroby na HM
• – dosahované úrovně technologických procesů
• – řízení a organizace
• – ostatních výrobních podmínek

 

2. Využití pracovní doby pracovníků závisí na:

– využití zhmotnělé práce (využití HM)

– využití času živé práce (práce pracovníků)

 

Využití HM (výrobnost)

 

PP = Q / Øt ;      VHM = Q / HM   → PP = V HM * (HM / Øt)

(HM / Øt)              … vybavenost živé práce HM

VHM                                    … využití HM (výrobnost)

 

 

 

V_HM = Q / HM = (Q / S_HM) * (S_HM / HM)

Q / S_HM           …. výkonnost strojního HM

S HM                     … strojní HM – udává výrobnost strojního HIM na objem výroby

 

Využití výrobních zásob (doba obratu výrobních zásob)

 

DO = ØVZ / ØS_VZ                                 ØS_VZ = k. Q

VZ … stav výrobních zásob na konci měsíce

tvz … využití zásob

S … spotřeba zásob

Q … objem produkce (proporcionální N) – ks

k … spotřební nákladovost (kč/ks)

 

4. Systémy odměňování a jejich vztah k produktivitě práce, analýza mzdové nákladovosti podnikatelského subjektu a možnosti její racionalizace.

 

Odměňování

Organizace má k dispozici poměrně širokou škálu možností, jak své zaměstnance odměňovat za jejich práci i za to, že jsou zaměstnanci této organizace. Odměny mohou mít peněžní či nepeněžní formu, mohou být vázány na povahu vykonávané práce a její význam, na odvedenou práci, na výkon pracovníka, nebo vyplývající z pracovního poměru, mohou mít podobu zajímavých a podnětných pracovních úkolů, veřejného uznání zásluh a dobré práce, péče o individuální pracovní prostředí, o zdokonalování pracovních a mezilidských vztahů    v organizaci atd.

Protože odměňování je jeden z nejefektivnějších nástrojů motivování pracovníků, který má organizace k dispozici, determinuje odměna za odvedenou práci a odměny další i množství   a kvalitu práce budoucí.

Mzda je odměna za práci, odměna ve formě výše podílu zaměstnance na hodnotách vytvořených v podniku za určité období. Jedná se o zajišťování využití zaměstnanců.

 

Mzdové formy

Některé formy mzdy mají nedostatečný pobídkový účinek (časová mzda nebo plat) a tak bývá pozornost v případech, kdy výkonové cíle mají klíčový význam (objem produkce, produktivita práce), upnuta na tzv. pobídkové či výkonové formy. Používají se nejrůznější kombinace jednotlivých mzdových forem. Ta mají např. zachovat výhody časové mzdy          a k tomu přidat některé výhody pobídkových forem.

 

Struktura mzdy:

1. základní mzda – odměna stanovená v základu podle množství práce, podle významu práce (konkrétní výše mzdy se opírá o tarifní systém)
2. doplňková mzda – částka, která nesouvisí s výkonem (plyne s právních nároků)
3. příplatky a mzdová zvýhodnění – stanoveny zákonem, často v rámci kolektivní smlouvy
4. pobídková část mzdy – prémie, odměny, osobní ohodnocení (upraveno v KS)

Výdělek (mzda) souvisí s pracovní činností (1 – 4)

Příjem = výdělek + sociální dávky + příplatky

Plat je stanoven paušálně (není závislý na provedeném výkonu)

 

Základní mzda

1. a) Úkolová mzda – je nejjednodušší a nejpoužívanější typ pobídkové formy. Pracovník je placen za každou jednotku práce, kterou odvede. Může se jednat o úkolovou mzdu s rovnoměrným průběhem závislosti mzdy na výkonu (všechny jednotky práce placeny stejně) nebo diferencovaným (při překročení určitého počtu jednotek je cena vyšší – progresivní mzda). Je důležité zajistit, aby množství a kvalita odvedené práce byly zjistitelné a kontrolovatelné,      a aby byl výkon pracovníkem ovlivnitelný (musí být stanoven úkol, určen v normách výkonu).
2. b) Mzdy za očekávané výsledky práce (penzumové mzdy). Jde o odměny za dohodnutý soubor prací, za dohodnutý výkon, který se pracovník zaváže odvést během určitého období v odpovídajícím množství a kvalitě. Typickým příkladem je smluvní mzda, mzda s měřeným denním výkonem (pevná mzda, ale výkon je stále sledován).
3. c) Závěsná úkolová mzda – zaměstnanci v pomocném procesu (např. zásobování) jsou v závěsu za zaměstnanci výrobního procesu.
4. d) Akordní úkolová mzda – u projektů různých typů – pokud je úkol splněn včas, peníze se rozdělí mezi tým
5. e) Časová mzda – je hodinová, týdenní či měsíční částka. U dělnické kategorie jde obvykle o hodinovou mzdu, u nedělnických kategorií obvykle o měsíční plat. Časová mzda či plat může existovat v čisté podobě, kdy se podle platných tarifů platí skutečně odpracovaná doba a odměna není závislá na odvedeném výkonu. Této podobě je vytýkán nedostatečný tlak na výkon pracovníka. Proto se zavádí používání dvou nebo více mzdových tarifů pro stejnou práci, které jsou přiznávány dle výkonu pracovníka. Nebo se uplatňuje časová mzda/plat s příplatkem za hodnocení výsledků práce a pracovního chování.
6. f) Podílová (provizní mzda) – se využívá v obchodních činnostech, kde je odměna zcela (přímá podílová mzda) nebo částečně (základní plat je garantovaný + provize) závislá na prodaném množství. Výhodou je vazba na výkon. Nevýhodou je možnost ovlivnění faktory, které pracovník nemá pod kontrolou.

 

Doplňková mzda

– zaměstnanec ji dostává, pokud nevykonával svou činnost (např. dovolená, v době účasti u soudu,…)

 

Příplatky a mzdová zvýhodnění

– ze zákona (práce přesčas, ve zdraví škodlivém prostředí)

– určí si organizace (zakotveno v kolektivní smlouvě nebo jiných předpisech)

 

Pobídková složka mzdy

Pobídkové odměny jsou odměny nabízené jako dodatek k časové mzdě či platu nebo existují samostatně a jsou obvykle přímo úměrné pracovnímu výkonu. Pobídkové formy mohou být tříděny podle různých hledisek, nejčastěji však na individuální, skupinové či podnikové. Někdy setřídí dle toho, zda se používají pro management a specialisty nebo pro manuální či administrativní pracovníky. Při uplatňování pobídkových forem je třeba zajistit, aby tlak na výkon pracovníka neměl negativní dopad na kvalitu jeho práce, aby byla dodržována technologická kázeň a účelné hospodaření se zdroji či aby nebylo ohroženo zdraví pracovníků (prémie, odměny, podíl na HV, odměna za úsporu času, osobní ohodnocení, odměňování zlepšovacích návrhů, zaměstnanecké akcie,..).

 

Prémiový (pobídkový) systém musí mít pravidla:

1. Za co se prémie dávají –> úspory (dnes odbouráno zaváděním norem ISO, zvyšování produktivity práce) –> podnik často platí prémie za neschopnost managementu (musí hledat rezervy v práci zaměstnanců, musí o nich vědět a plánovat práci tak, aby zaměstnanci dostali zaplaceno za jejich práci)
2. Ukazatelé pro vyhodnocování nároků na prémie (systém)
3. Vymezení okruhu zaměstnanců, kterých se to týká
4. Z jaké základny se bude prémie počítat
5. Průběh prémie (lineární, progresivní, degresivní)
6. Čas pro vyplácení prémií a kontrola plnění kritérií (průběžné, kumulativní)
7. Musí být splněna podmínka ekonomičnosti (hospodárnosti) –> aplikace tohoto systému nesmí vést k růstu nákladovosti
8. Pokud zaměstnanci podmínky splní, ať prémii skutečně dostanou

 

k = z / Z

k = V % / Q %

V % =k*Q % k = z

 

z … pobídková prémie

Z … základní prémie

V … směnová produktivita (%)

Q … objem produkce (%)

 

Pokud nebude dodržen tento vztah, vzroste nákladovost!

Pokud neumím zajistit růst V při růstu Q, musím snížit hodnotu pobídkové prémie (z) –> ↓k

Hodnocení účinnosti prémie – čím větší podíl prémie na výši mzdy a firma funguje, tím lepší je systém prémií.

Mzdová diferenciace je provázána na základní funkce mzdy. Ve výrobní organizaci plní mzda funkci výrobní (reguluje výrobní činnost, proces) a sociální funkci. Musí být dobře formulován mzdový systém (tarifní soustava, systém třídění prací a pracovníků).

 

Výrobní funkce mzdy zajišťuje:

– odpovídající výstup (množství)

– kvalitu

– ekonomiku (hospodárnost)

– racionální rozmístění lidí v podniku

 

Mzdy jsou aplikovány v rámci mzdové soustavy, která má 2 části:

1. a) systém třídění prací a pracovníků – diferenční kritéria

– množství práce ve smyslu kvalifikovanosti práce (vzdělání, kvalifikace)

– produktivita práce zaměstnance

– význam práce zaměstnance pro podnik

– dopad na celoživotní aktivitu zaměstnance (horníci, hasiči) –> požadují vyšší mzdy

– další hlediska (např. obtížnost pracovních podmínek, možnost měření výsledků práce,..)

 

1. b) systém mzdových tarifů

– mzdový tarif – peněžní částka, kterou dostává zaměstnanec za výkon práce, která je konaná na stanovené úrovni produktivnosti práce. Většinou je stanoven za hodinu, případně směnu (tj. časové hledisko)

 

Kritéria diferenciace mzdových tarifů:

– podle množství práce (kvalifikovanosti a produktivnosti)

– podle významu práce pro zaměstnavatele (jeho ochota platit mzdu na určité úrovni)

– podle technického a organizačního zajištění výkonu práce

– podle možnosti normování práce

– podle zájmu o práci (poptávka a nabídka po práci)

 

Diferenciace mzdových tarifů:

– v relativní podobě (tarifní koeficient)

– v absolutní podobě (výše mzdových tarifů)

– průměrným stoupáním při seřazení mzdových tarifů do tarifní stupnice (podle práce)

– diferenciaci mezd můžu zvýšit zvýšením počtu tarifních tříd

– rozpětí stupnice = absolutní rozdíl mezi poslední a první tarifní třídou

– diferenciace se provádí také průběhem tarifních tříd (rozdíl mezi třídami)

– stupnice tarifních koeficientů – basické indexy (index basický byl tarif 1. třídy – k němu

se poměřují ostatní třídy)

 

Mzdové náklady

Mzdové náklady:

	Nm = Ø V zaměstnance * Ø t

 

 

 

N_m … mzdové náklady

• V _zaměstnance … Ø výdělek zaměstnance

Nm = N na základní mzdy + N na základní prémii + N na pobídkovou prémii

Ø t … Ø počet zaměstnanců v měsíci

 

 

 

Mzdová nákladovost = mzdové náklady na jednotku produkce

nm = Nm / Q      → c = nm + n ostatní+ Z →    nm = c – n ostatní     – Z

 

… mzdové náklady

• V … prům. výdělek
• t … prům. evidenční počet zaměstnanců

n_m… mzdová nákladovost

n _ostatní … ostatní náklady

Z … ziskovost

c … celkové náklady = nákladová cena

nm = Nm / Q → směnová mzdová nákladovost = Mn / směny = Kč / směny = [ Kč/ ks]                                                                                   Q / směny       ks / směny

         

 

Není možné, aby mzdová úroveň rostla rychleji než produktivita práce (–> růst nákladovosti)

Pracovníky nesmíme vybavovat nepotřebným majetkem, který nezvyšuje PP!

 

Pokud chceme zvýšit Ømzdy a nechceme, aby vzrostla mzdová nákladovost, musíme zvýšit PP stejně jako Ømzdy!

Analýza vlivu vstupních faktorů na úroveň výstupu produktivní činnosti. Při této analýze PP je zjišťován vliv změny úrovně daného faktoru ovlivňujícího úroveň výstupu produktivní činnosti na úroveň dosahované produktivity práce v této činnosti. Produktivita vstupního faktoru se vypočítá jako poměr hodnoty výstupu k hodnotě spotřebovaného vstupního faktoru.

Růst produktivity daného faktoru znamená, že na jednotku spotřeby vstupního faktoru je

VPP = [ (PP1 / PP2 ) – 1 ] * 100

vyprodukované větší množství výstupu.

Mzdová nákladovost ve vazbě na dosaženou PP

Při aplikaci pobídkové složky mezd, např. prémie je nutné dosáhnout takové úrovně produktivity práce, aby nedošlo použitím prémie k růstu mzdové nákladovosti.

n _mp ≥ n _ms

n _{mp =} ekonomicky požadovaná maximální možná výše mzdové nákladovosti

n _{ms =} skutečně dosažená mzdová nákladovost

5. Produkční funkce, základní charakteristiky produkčních funkcí a jejich aplikace v konkrétních podnikových podmínkách, přístupy k analýze produkčních funkcí.

 

Produkční funkce (vychází z poznatků o výrobě)

• – spočívá ve zjišťování funkčního vztahu mezi množstvím použitých výrobních faktorů a množstvím výrobků pomocí nichž vyrobených
• – je charakterizována jako vztah mezi množstvím vstupů, které byly použity ve výrobě v daném období, a maximálním objemem výstupů, které vstupy svým fungováním v daném období vytvořily
• – představuje závislost jednotlivých faktorů na výši výstupu
• – maximální výši výstupu, kterého může být dosaženo s danými vstupy
• – můžeme ji znázornit graficky, tabulkou a rovnicí
• – PF ukazuje, že výstup může být vyroben různými kombinacemi vstupů
• – PF ukazuje technologická omezení výroby
• – PF nepředpokládá neefektivní výrobní procesy, tzn. že firmy používají k tvorbě výstupu nejefektivnější kombinaci vstupů – tradičními vstupy (výrobními faktory) používanými ve výrobě jsou půda, práce, kapitál, za netradiční vstup se považuje podnikavost.

 

Výrobní faktory:

1. Elementární faktory

– výkonná práce

– kapitál (HIM, materiál)

2. Dispozitivní faktory

– plánování, organizování, vedení, kontrola

Obecný zápis produkční funkce: Q = f (x1, x2,…xn)

– podmínkou je určitá zastupitelnost VF

Specifickým případem je pokud máme pouze 2 VF – L, K

– udává kvantitativní struktury výroby za podmínky technické efektivnosti výroby

Q = f(K, L) … dvoufaktorová produkční funkce (kapitál K a práce L)

Q … výstup za jednotku času

K … vstup kapitálu za jednotku času (K je konstantní, tvoří nám fixní N)

L … vstup práce za jednotku času

 

Technická efektivnost je splněna pokud je splněn princip hospodárnosti:

1. dané Q není možné vyrábět při snížení množství 1 VF, aniž by se nezvýšilo množství minimálně 1 dalšího VF
2. s daným množstvím každého VF není možné vyrábět vyšší objem výroby –> efektivní úroveň výroby (Paretova efektivnost)

Pokud firma používá nejefektivnější dosažitelnou technologii, potom její výstup bude záviset především na množství používaných vstupů a efektivnosti jejich využití. Důležitý je časový horizont, ve kterém se firma pohybuje –> rozlišujeme dva typy produkčních funkcí:

 

1. Jednofaktorová, krátké období

Je charakterizováno jako období, v němž služby alespoň jednoho VF jsou fixní. V případě dvou výrobních faktorů se za tento fixní vstup považuje zpravidla kapitál. Proto, že kapitál fyzicky existuje např. v podobě výrobního zařízení a firma jej ale nemůže okamžitě měnit za účelem změny výstupu. naopak během práce zapojené do výrobního procesu může být, zejména na základě krátkodobých pracovních smluv, v případě potřeby poměrně snadno redukována nebo zvětšena. Proto práci v krátkém období považujeme za proměnlivý neboli variabilní vstup.

 

Krátkodobá PF tedy charakterizuje vztah mezi výstupem a variabilním vstupem při dané úrovni kapitálu. Z toho vyplývá, že vlastností produkční funkce v krátkém období jsou výnosy pouze z jednoho variabilního vstupu.

 

U krátkodobých PF rozlišujeme:

1. Rostoucí výnosy z variabilního vstupu – každá další jednotka práce je efektivnější než předcházející jednotka
2. Klesající výnosy z variabilního vstupu – výstup v důsledku dodatečného zapojování práce sice roste, ale pomalejším tempem než variabilní vstup
3. Konstantní výnosy z variabilního vstupu – znamenají, že s růstem variabilního vstupu roste výstup konstantním tempem Q/t

 

	TPPL … celkový produkt – celkový objem produkce vyrobený s využitím určitého množství VF MPPL = d TPP/ dL … změna Q vyvolaná změnou množství faktoru (L) APPL = TPP/L … objem produkce na jednotku faktoru (L) L … VF práce		Q 3

 

L/t

MP_L

AP_L                                                                                       

APPL

 

 

 

MPPL

               

MPP_L je klesající, protože se zde uplatňuje zákon klesajících výnosů, tj., každá další jednotka VF přináší méně do TPP

Pozor! – nejsou to výnosy z rozsahu, ty nastanou při shodné změně všech VF najednou (jsou klesající, rostoucí či konstantní)

 

Výrobní stádia v krátkém období

1. Stádium (do Q₂) – roste průměrný produkt, který vyjadřuje efektivnost všech zapojených jednotek práce. Roste efektivnost fixního vstupu (výstup roste, zatímco objem kapitálu je konstantní) a rovněž variabilního vstupu (výstup roste rychleji než objem práce)
2. Stádium (Q₂ – Q₃ ) – roste efektivnost fixního vstupu, klesá efektivnost variabilního vstupu (výstup sice roste, ale pomaleji než variabilní vstup)
3. Stádium (více než Q₃) – růst objemu zapojené práce vede k poklesu výstupu, což má za následek pokles efektivnosti jak v podobě APPL, tak v podobě APPK. MPP v této fázi nabývá záporných hodnot. Klesá TPP, APP i MPP, protože vzhledem k danému objemu fixních vstupů existuje příliš mnoho variabilního vstupu. Za optimální tedy lze považovat 2. stádium, v jehož průběhu je dosahováno nejvyšší efektivnosti a které vrcholí maximálním krátkodobým výstupem.

 

Bod Q₁ – do tohoto bodu mezní výnosy z variabilního vstupu (MPPL) rostou – výstup tedy roste rychleji než variabilní vstup L. Od tohoto bodu MPPL klesají – výstup tedy roste pomaleji než variabilní vstup (prosazují se klesající výnosy z variabilního vstupu)

 

Zákon klesajících výnosů – jestliže jsou do výrobního procesu přidávány stále stejné přírůstky variabilního vstupu, přičemž množství ostatních vstupů se nemění, výsledné přírůstky celkového produktu budou od určitého bodu klesat, tj. bude klesat mezní produkt variabilního vstupu (rostoucí množství variabilního faktoru je omezováno fixním faktorem).

 

Bod Q₂ – jde o bod, kdy je průměrný produkt variabilního faktoru (APPL) maximální. Křivka je ve svém maximálním bodě protínána klesající křivkou MPPL.

 

Bod Q₃ – v tomto bodě je dosahováno maximálního výstupu. Jakýkoliv další růst variabilního vstupu povede jen k poklesu celkového produktu.

 

2. Dvoufaktorová, dlouhé období

Dlouhé období je doba dostatečná na to, aby mohla být změněna množství všech používaných vstupů –> všechny vstupy jsou v dlouhém období variabilní. V dlouhém období může firma dva vstupy nahrazovat neboli substituovat. Dlouhodobá PF zachycuje vztah mezi změnou objemu obou používaných vstupů a následnou změnou výstupu.

 

Základními vlastnostmi PF v dlouhém období jsou:

1. a) substituce vstupů
2. b) výnosy z rozsahu vstupů

Grafickým znázorněním je izokvantová mapa.

 

Izokvanta:

– izokvanta představuje kombinace K a L, při kterých lze získat stejné množství výstupu

– izokvant je nekonečně mnoho

– izokvanty tvoří produkční kopec, který se překresluje do klasického dvojrozměrného grafu

 

Substituční produkční funkce – jakoukoliv kombinací K, P na této izokvantě dosáhnu stejného objemu výroby.

 

 

		práce
							práce

alternativní substituce – můžeme se vzdát výrobního faktoru

1. b) omezená (perfektní) substituce – je vyžadováno alespoň minimální množství každého výrobního faktoru

Procesní přímka body postupného zvyšování výroby při variabilním množství práce a kapitálu, ale zachovaném poměru.

 

Limitována produkční funkce

Pro každý objem výroby existuje pouze jediná možná technika efektivní kombinace faktorů, tak že se izokvanty dají zobrazit ve formě jednotlivých bodů (vyrábím totéž, ale lepším zařízením, dochází ke změnám, jsou to změny procesu – procesní přímka).

 

Produkční kopec

Jednotlivé osy (L, K, Q) tvoří v prostoru tzv. produkční kopec. Pokud je Q konstantní a K, L proměnné, tak řezem produkčního kopce získáme izokvanty. Při konstantním K nebo L a Q proměnném, získáme řezem produkčního kopce tzv. procesní přímky.

 

Typy produkčních funkcí

1. Lineární PF Q = aK + bK

– konstantní výnosy z rozsahu, práce a kapitál jsou dokonale nahraditelné

2. PF v případě fixních proporcí vstupů Q = min (aK , bL)

– tvar „L“ – vstupy nelze substituovat navzájem

– fixní poměr práce a kapitálu

3. Cobb-Douglasova funkce Q = A * K ^α * L^β

– nejznámější ze všech produkčních funkcí

– mohou nastat 3 možnosti:

α+ β = 1 konstantní výnosy z rozsahu

α+ β > 1 rostoucí výnosy z rozsahu

α+ β < 1 klesající výnosy z rozsahu

 

Charakteristiky produkčních funkcí

1. Mezní míra substituce

– poměr v jakém jsou dané VF zastupitelné aniž by se změnilo Q

S_K = ∆K/ ∆L    … mezní míra substituce živé práce kapitálem

S_L = ∆L/ ∆K    … mezní míra substituce kapitálu živou prací

 

2. Parciální mezní produkt

– o kolik se sníží nebo zvýší výroba, pokud změním K nebo L a druhý VF zůstane Stejný

m_k = d Q/ dK *∆ K     ……………parciální mezní produkt ke kapitálu

m_L = d Q/ dL * ∆L      ……………parciální mezní produkt k práci

 

3. Celkový mezní produkt

– na izokvantě = 0

m_k + m_L

 

4. Mezní účinnost (produktivita)

– o kolik se změní Q, pokud zvýším jeden VF o jednotku

f_K=d Q/ d K > 0 ……….mezní účinnost ke kapitálu

f_L=d Q/ d L > 0 ……….mezní účinnost práce

 

5. Koeficient pružnosti výroby

– udává relativní (%) změnu Q pří 1% změně 1 VF

a = ( d Q/ d K) * ( K / Q) ……..koeficient pružnosti výroby vzhledem ke kapitálu

b = 1 – a = ( d Q/ d L) * ( L / Q) .. koeficient pružnosti výroby vzhledem k práci

Čím vyšší je a, tím je výroba pružnější

 

6. Koeficient pružnosti substituce VF

– udává, jak snadno lze nahradit jeden VF druhým

– čím vyšší je koeficient, tím je substituce snažší

– pro Cobb-Douglasovu funkci = 1

d _KL = ( ∆ K / L ) / (K / L) = ln K / L

∆ S_K / S_K                       ln S_K

 

Přístupy k analýze produkčních funkcí

1. Objem výroby je konstantní, množství VF je variabilní (zde se setkáváme s mezní mírou substituce – nahrazení jednoho VF druhým)
2. Množství jednoho VF je konstantní, množství druhého a objem výroby je variabilní (parciální změnu VF)
3. Všechny 3 veličiny jsou variabilní, ale poměr faktorů zůstává konstantní, sledujeme procesní přímky

 

Produkční teorie řeší kvantitativní strukturu výroby! Teorie nákladů zavádí k produkční funkci ocenění jednotlivých VF a řeší tedy hodnotovou strukturu výroby.

6. Charakteristika nákladů podnikatelského subjektu, jejich struktura, členění nákladů podle různých hledisek jejich analýzy, chování nákladů a faktory, které je ovlivňují.

 

Proč potřebujeme zjišťovat náklady?

1. Pro potřeby finančního účetnictví
2. Pro běžnou kontrolu, hodnocení a řízení transformace zdrojů
3. Pro rozhodování a výběr optimální alternativy

 

Náklady

• – představují spotřebu výrobních faktorů oceněnou penězi, která je vyvolána tvorbou podnikových výkonů
• – představují účelné a účelové vynaložení vstupů v hodnotovém vyjádření
• – pojem náklady postihuje výrobní proces jako celek
• – jsou to v penězích vyjádřené vynaložené ekonomické zdroje, které se realizují s cílem uskutečnit určité předem vymezené užitečné účely
• – vznikají a sledují se v rámci určitého časového intervalu, proto o nich hovoříme jako o tokové veličině

 

Celkové náklady (TC) – suma nákladů na práci (L) a kapitál (K)

 

TC = w * L + r * K                       w … mzda za práci             r … renta

 

Průměrné náklady (AC) – celkové náklady na výrobu výstupu vydělíme velikostí výstupu

 

AC = TC / Q

 

Mezní náklady (MC) – přírůstek celkových nákladů vyvolaný zvětšením výstupu o jednotku

 

MC = dTC / Dq

 

Podstatné znaky nákladů

• – účel – umělé vynaložení složek majetku na uskutečnění určité aktivity, přinášející očekávaný ekonomický prospěch daného subjektu
• – struktura a množství vynaložených ekonomických zdrojů – obětování složek majetku na určitou příležitost na základě výběru podle podmínek trhu, zajišťujících jejich předpokládané zhodnocení
• – peněžní vyjádření (ocenění) – převoditelnost vynaložených ek. zdrojů
  i získaného ek. prospěchu na peníze, vyjadřující směnitelnost zboží a služeb

 

Měření účinnosti vynaložených nákladů (3 ukazatele):

1. Hospodárnost – hodnocení míry účinnosti vynaložených nákladů (množství nákladů na 1 výrobek) –> úspornost (minimalizace nákladů) a výtěžnost (maximalizace výnosů)
2. Ekonomická účinnost – poměřování vynaložených ek. zdrojů s dosaženým ek.

prospěchem (náklady na jednotku výnosů)

3. Efektivnost transformace – poměřování vynaložených nákladů

Pojetí nákladů

1. Finanční – je založeno na aplikaci peněžní formy koloběhu prostředků

 

Podmínky finančního pojetí:

• – na začátku cyklu jsou vždy peníze v nominální hodnotě
• – na vstupu jsou vykazovány pouze takové náklady, které jsou podloženy reálným výdajem peněz
• – ekonomické zdroje jsou oceňovány ve skutečných (historických) pořizovacích cenách

 

1. Hodnotové pojetí nákladů

• – souvisí se sférou zájmu
• – je odvozováno z výrobní formy koloběhu prostředků (na začátku jsou pohotové ek. zdroje –> výroba výrobků –> prodej –> peníze (reprodukované zdroje, zisk))
• – jde o reprodukci skutečně spotřebovávaného množství ek. zdrojů, které platí v okamžiku reprodukce

 

Podmínky hodnotového pojetí:

• – zdroje se oceňují na úrovni reprodukčních cen, které odpovídají jejich současné věcné reprodukci
• – vystupují zde i takové faktory, které nemají odpovídající ekvivalent peněz (např. goodwill,…)
• – vyskytují se zde i dodatkové náklady (kalkulační odpisy; rizika – změna kursu, pokles poptávky, ztráty ze zmetků, havárie; kalkulační úroky, kalkulační položky – N na které není peněžní výdaj – kalkulační mzda, kalkulační nájemné…)

 

III. Ekonomické pojetí nákladů

• – smyslem je získání informace pro potřeby rozhodování za účelem výběru optimálních alternativ k uskutečňování určitých činností sféry zájmů (alokace zdrojů)
• – chápání nákladů jako maximální hodnoty, kterou lze vyprodukovat prostřednictvím zvolené varianty
• – charakterizuje to, co skutečně bylo obětováno
• – zahrnují se i ušlé náklady – např. podnikatel vloží svůj kapitál a v tomto pojetí je do nákladů zahrnut i úrok, který by získal, kdyby tento kapitál někomu půjčil

 

Ekonomické a účetní pojetí nákladů (manažerské pojetí nákladů)

 

1. Účetní náklady – z hlediska podnikatele jsou důležité tzv. explicitní náklady. Jde o náklady, které jsou vedené v účetních knihách a které musel podnikatel reálně vynaložit v peněžní podobě, např. na nákup zařízení, pracovních sil, energie, atd. Podnikatel tyto náklady bezprostředně pociťuje a proto práci s nimi poměřuje své příjmy. Z rozdílu mezi příjmy a explicitními náklady vykazuje svůj zisk a posuzuje svoji úspěšnost.

 

2. Ekonomické náklady – podnikatel ve skutečnosti vynakládá jiné, než účetně vedené náklady. Jde o tzv. implicitní náklady. Implicitní náklady jsou alternativní náklady z užití výrobních faktorů, které vlastní podnikatel. Příkladem je práce samotného podnikatele. Pokud by byl někde zaměstnán, získal by každý měsíc mzdu. O tuto mzdu přichází, protože podniká sám, dále jsou to příjmy, které by mohl mít z ostatních VF ve vlastnictví podnikatele.

Ekonomické pojetí nákladů = explicitní N + implicitní N

 

Čistý ekonomický zisk = účetní zisk – implicitní N

 

Z = TR – TC

 

Čistý ek. zisk = TR – explicitní N – implicitní N

 

Účetní zisk = TR – explicitní N

 

Klasifikace nákladů

 

1. Druhové třídění nákladů (položky finančního účetnictví)

• – podle druhu vynaložených ek. zdrojů
• – nerozlišuje účel vynaložení prostředků, respektuje např. náklady jako druh mzdy, ale nerozlišuje, zda jsou to mzdy výrobních dělníků, THP,…
• – neposkytuje informace o hospodárnosti a účinnosti
• – jsou to náklady v té podobě, ve které vstupují do příslušné aktivity

 

Spotřeba materiálu, energie a externích služeb

Osobní náklady (mzdy, platy, provize, náklady na sociální zabezpečení, sociální náklady)

Odpisy HIM a NHIM

Finanční náklady

 

Jsou to náklady

– externí (vstupují do firmy z vnějšku – prvotní, druhotné)

– interní (uvnitř podniku – druhotné, komplexní)

– prvotní – objevují se poprvé jako náklad

– druhotné

– jednoduché (jsou tvořeny jednou položkou)

– komplexní

 

1. Účelové třídění nákladů

• – sleduje bezprostředně účel vynaložení nákladů
• – končeným cílem jsou finální výkony jednotlivých aktivit např. množství výrobků, poskytnuté služby (náklady dle nositele)
• – umožňuje zjistit rentabilitu výrobků a tím usměrňovat výrobní program
• – kalkulace nákladů – písemný přehled o jednotlivých položkách a jejich úhrnu na kalkulační jednici (výkon vymezený měřící jednotkou – ks, kg, min)

 

Náklady na hlavní výroby

Náklady na pomocné výroby

Náklady vedlejší a přidružené činnosti

 

1. Členění ve vztahu k výkonům (po linii výkonů, kalkulační třídění nákladů) – náklady vyplývající z dělby práce (čím větší je modernizace, automatizace, tím větší mají podíl náklady na obsluhu a řízení)

 

1. a) náklady technologické – jsou to jednicové náklady, protože je vztahujeme k jednotkám výkonů (spotřeba materiálu, mzdové náklady,…). Souvisí bezprostředně s výrobou
2. b) náklady na obsluhu, zajištění výroby a řízení – jsou nevztažitelné k jednomu výrobku. Jsou to náklady režijní a nepřímé (k několika výkonům) – správní náklady a jiné

 

2. Členění ve vztahu k organizačním útvarům (po linii útvarů) – náklady můžeme identifikovat podle místa vzniku a podle odpovědnosti. Členění nákladů podle místa vzniku je základem pro členění nákladů podle útvarů v podniku. (Jednicové náklady – lze přímo připočítat danému středisku; Režijní náklady – lze připočítat pouze dle určitého klíče)

 

Výkony v podniku je možno strukturovat podle jednotlivých dílčích celků. Toto členění sleduje dva cíle:

– vytváření optimálních proporcí – nemohou být místa s velkou spotřebou nákladů

– optimální využití výrobních kapacit – jedná se o maximální využití kapacity

 

III. Členění podle objemu produkce (kapacitní) – podle závislosti nákladů na objemu prováděných výkonů

 

1. Fixní náklady – mění se skokem při změně výrobní kapacity ⇒ z dlouhodobého hlediska jsou všechny náklady variabilní. Jsou to náklady, které musím platit i když nevyrábím – nájemné, odpisy, energie, úroky z úvěru, atd. Fixní náklady na jednotku produkce se snižují s rostoucím objemem produkce = efekt z degrese FN. Podnik usiluje o co nejvyšší využití výrobní kapacity, neboť jen tehdy může dojít k co nejmenšímu podílu fixních nákladů na jednotku objemu výkonů.

 

FN = FNexploatované (využívané) + FNvolné

 

2. Variabilní náklady – rostou s jednotkou výroby (např. mzdy, materiál,…). Mění se

v závislosti na změnách produkce.

Typy variabilních nákladů:

1. a) proporcionální – za období se jejich absolutní výše mění přímo úměrně se změnou objemu výkonů (podíl na jednotku objemu výkonu je konstantní)
2. b) podproporcionální – za období rostou s růstem objemu výkonů pomaleji než objem výkonů (jejich podíl na jednotku výkonů se zvyšováním objemu výkonů klesá)
3. c) nadproporcionální – za období rostou rychleji než objem výkonů (např. mzdy za

přesčasovou práci)

 

TC = FC + VC

Metody zjišťování variabilní a fixní části nákladů:

1. klasifikační analýza (metoda logického třídění nákladů) – člením dle toho, zda se mění s objemem produkce
2. metoda dvou období – rychlá, ale málo spolehlivá – řešení 2 lineárních funkcí

sestavených z údajů ze dvou období (max Q, min Q), neznámé jsou FN a koeficient VN

3. grafická metoda – zakreslím do grafu a proložím přímkou
4. metoda regresní a korelační analýzy – vstupní data za obvykle min. 12 měsíců – na počítači – zjistí i nelineární funkce a jejich spolehlivost
5. metoda aproximace interpolačním polynomem – nejpřesnější

 

1. Členění z hlediska rozhodování

• – rozhodování je volba z několika variant
• – podklady pro výpočty výnosů z jednotlivých variant se těžce získávají

 

1. náklady připisované danému rozhodnutí (imputované, přírůstkové) – přímo souvisí s daným rozhodnutím a ovlivní budoucí peněžní toky
2. nesouvisející s daným rozhodnutím – mohou být odloženy, přesunuty
   (př. reklama)
3. oportunitní (alternativní) náklady – náklady obětovaných příležitostí

• – ušlý efekt z možné (neuskutečněné, obětované) příležitosti
• – potřeba jejich ocenění vzniká proto, že máme možnost se ve výrobě rozhodnou pro jednu z variant

 

4. relevantní náklady – ovlivnitelné daným rozhodnutím a liší se podle alternativ, které přicházejí v úvahu (N připisované danému rozhodnutí + oportunitní N)
5. irelevantní náklady
6. rozdílové náklady – poměřujeme 2 srovnatelné alternativy (rozdíly vyjadřující vývoj v čase, rozdíly vyjadřující míru splnění předem stanoveného cíle)
7. přírůstkové náklady (marginální, mezní) – popisují dodatečné náklady
   na výrobu jedné další jednotky
8. mrtvé náklady – minulé náklady, které nemohou být ovlivněny žádným rozhodnutím
9. náklady dle původu spotřebovaných vstupů

• – důležité pro zúčtování nákladů mezi středisky

 

1. Prvotní náklady (externí) – vstupy pocházejí z okolí podniku
2. Druhotné náklady (interní) – vnitropodnikové výkony

 

1. náklady dle podnikových funkcí

• – obvykle je členíme na náklady na pořízení, skladování, výrobu, správu, odbyt

 

Faktory ovlivňující náklady

 

Určující faktory nákladů

• – slouží k analýze nákladů (cílem je určit vliv jednotlivých nákladových faktorů na celkové náklady)
• – slouží také k rozhodování o výši nákladů (výběr variant, aby výsledek byl pro mě co nejlepší)

 

 

1. Nákladové faktory ovlivnitelné podnikem

 

1. Akční proměnné ve výrobní oblasti
2. a) velikost podniku měřená celkovou výrobní kapacitou podniku a jeho struktura (čím větší podnik, tím větší jsou FN)
3. b) dlouhodobý majetek a jeho struktura
4. c) výrobní kapacita
5. d) výrobní program podniku a jeho struktura (čím je složitější výrobní program, tím je větší spotřeba VN a FN)
6. e) činnosti a procesy nutně probíhající ve výrobní oblasti
7. f) objem výroby
8. g) vytíženost – počet výrobků vyrobených podnikem v určitém období (čím větší stupeň využití výrobní kapacity, tím menší náklady)
9. h) počet pracovníků ve výrobní oblasti
10. i) výrobní podmínky, výrobní postupy, dělba práce, výrobní logistika (uspořádání výrobního procesu)
11. j) kvalita výrobních faktorů (vysoká kvalita – jsou drahé – hodně zatěžujeme náklady)
12. k) ceny VF ovlivnitelné podnikem

 

2. Akční proměnné v jiné oblasti
3. a) marketingová strategie, objem prodeje
4. b) odbytová politika – výše prodávaného zboží
5. c) příprava a uskutečnění inovačních akcí, podnikatelských projektů
6. d) financování – např. požadavky na útlum nebo zvýšení výroby
7. e) úroveň řízení
8. f) materiálové hospodářství, zásobovací logistika
9. g) hospodaření s HM, nářadím, energetické hospodářství
10. h) činnosti a procesy nutně probíhající v nevýrobních oblastech v souladu se strategickými cíli podnikatele
11. i) dělba práce, počet a struktura pracovníků v nevýrobních oblastech
12. j) výzkum, vývoj – je to fixní náklad, bez ohledu na to, kolik výrobků se prodává

 

 

1. Nákladové faktory neovlivnitelné podnikem (objektivní data – je to podniku dáno)
2. a) vlastnosti a velikost trhu na nějž se podnik zaměřuje, podnikatelské příležitosti
3. b) ceny výrobních faktorů neovlivnitelné podnikem
4. c) daňové sazby
5. d) inflace
6. e) počet pracovních dnů za období
7. f) určité vlastnosti výrobních faktorů (energetická spotřeba stroje)
8. g) rámcové, právní podmínky (ochrana životního prostředí)

 

Ovlivňováním působením faktorů s ohledem na podnikatelský záměr je možné připravovat optimální rozhodnutí podnikatele. Snižováním celkových nákladů se zvyšuje konkurenční schopnost podniku, udržuje a zvyšuje zisk.

 

Každý pracovník má být zainteresován na úsporách jen těch nákladových položek, na které má přímý vliv!

 

Faktory ovlivňující náklady (hnací síly nákladů – dle Portera)

1. Úspory z velkovýroby – objem nákupu u daného dodavatele ovlivňuje dohadovací sílu
2. Vzájemné vazby s dodavateli
3. Vztahy s jinými výrobními organizacemi – např. společné nákupy – dohadovací síla
4. Integrace nebo deintegrace – vyrobit sám vs. koupit
5. Časové plánování akcí – vývoj vztahu s dodavateli
6. Zvolená politika firmy – nákupní metody a postupy
7. Geografická poloha firmy
8. Institucionální faktory (vládní politika – daňové úlevy, clo, regulace státem; odbory)
9. Poznatky a znalosti (know-how)
10. Využití kapacity

 

Nástroje řízení nákladů

Technickohospodářské normy – určují nezbytně nutné množství výrobních činitelů vynakládaných na jednoznačně vymezenou jednici výkonu (výrobku, služby). Stanoví se ve hmotných nebo časových jednotkách. Vychází z konkrétních výrobních podmínek při dodržení zásad bezpečnosti.

 

Členění norem:

1. Dle předmětu normování – př. Materiálu, paliv, energie, práce, výkonnosti strojů, odpisů, zásob
2. Dle účelu, pro který jsou určeny – operativní, plánové
3. Dle předmětu spotřeby – individuální, souhrnné

 

Kalkulace – účelem kalkulace nákladů je stanovit náklady, které v podniku vznikají na jednotlivé výrobky (kalkulační jednice).

 

Rozpočetnictví – je zaměřeno na stanovení budoucích nákladů, výnosů a HV podniku a jeho útvarů. Odlišuje se od finančního plánu především tím, že dokládá finanční plán detailními propočty.

Kalkulace spolu s technickohospodářskými normami, rozpočetnictvím a účetnictvím musí tvořit ucelenou soustavu nástrojů vnitropodnikového řízení. Jedině tak lze zajistit úsporu nákladů a dosažení vyššího HV.

 

7. Kalkulace nákladů, kalkulační techniky a metody, nákladové řízení uplatněním metody standardních nákladů, nákladová tvorba cen a její aplikace v praxi.

 

Kalkulace nákladů

• – hodnocení nákladovostí jednotlivých výrobků
• – je součást ek. řízení, představuje jednotlivé druhy kalkulací vymezené
  z hlediska jejich poslání při plnění základní funkce systému – řízení hospodárnosti a ek. efektivnosti po linii výrobků.
• – v širším pojetí kalkulační systém zahrnuje i realizační cenu a cenovou kalkulaci

 

Úloha kalkulačního systému:

1. a) hodnocení přiměřenosti nákladů při dané ceně a žádoucí úrovni zisku
2. b) hodnocení přiměřenosti zisku u výrobků při dosažené ceně a dané výši individuálních N
3. c) zjišťování správnosti nákladového propočtu na kalkulační jednici –> volba kalkulační jednice, volba kalkulační metody a volba kalkulační techniky

 

Podstatou kalkulace je členění nákladů na:

1. Přímé (jednicové) N – náklady, které můžeme vztáhnout k jednotce výroby
2. Nepřímé (režijní) N

 

Kalkulace vlastních nákladů

Představuje výpočet, zjišťování nebo stanovení nákladů výrobků, prací nebo služeb, které jsou druhově i objemově vymezeny. Předmětem kalkulace je jeden nebo více druhů výkonů, pro které se sestavují kalkulace nákladů. Účelem kalkulace nákladů je stanovit náklady, které podniku vznikají, na jednotlivé výrobky (jednice). Jednotlivé složky nákladů se vyčíslují v jednotlivých kalkulačních položkách dané kalkulačním vzorcem. Mezi výkony řadíme výrobky, polotovary práce, služba, které jsou výsledkem výrobního procesu.

 

Kalkulační jednice – vyjadřuje určitý výkon, vymezený druhem, měrnou jednotkou, místem vzniku, na který se stanoví, nebo zjišťují náklady.

 

Kalkulované množství – představuje počet, hmotnost, délku apod. výkonů podniku, pro něž se stanoví nebo zjišťují najednou vlastní náklady.

 

Kalkulační vzorec – je systematické setřídění nákladových položek v kalkulaci tak, aby bylo možné určit vlastní náklady na kalkulační jednotku.

 

Obecný kalkulační vzorec:

přímý (jednicový) materiál

přímé (jednicové) mzdy

ostatní přímé (jednicové) náklady (doprava,…)

výrobní (provozní) režie (osvětlení, topení, voda, el. energi,..)

vlastní náklady výroby

zásobovací režie (dovoz materiálu, surovin; uskladnění; evidence; třídění výrobků;…)

správní režie (administrativa, odpisy, platy THP, účetnictví, financování, pokladna, telefony…)

vlastní náklady výkonu (náklady na řízení a opravu)

odbytové náklady (reklama; distribuce; marketingové činnosti; odbytové sklady)

úplné vlastní náklady výkonu

zisková přirážka (marže)

Nákladová (výrobní, prodejní) cena výrobku

 

Přímé náklady se kalkulují na základě technickohospodářských norem, nepřímé náklady zúčtovací sazbou nebo přirážkou.

 

Dělení kalkulací

 

1. Z hlediska času

 

1. Kalkulace předběžná – sestavuje se před zahájením výroby slouží k limitování nákladů

1. a) plánová (normová) kalkulace – vyjadřuje průměrné náklady, kterých se má dosáhnout u určitého výrobku v plánovacím období
2. b) propočtová kalkulace – sestavuje se u nových nebo inovovaných výrobků (předběžně stanovené náklady na kalkulační jednici)
3. c) nabídková kalkulace – musí být předložena při opožděném odběru – strukturované ceny, zejména u investičních celků (stavebnictví)
4. d) operativní kalkulace – úroveň předem stanovených nákladů na kalkulační jednici v konkrétních technických, technologických a organizačních podmínkách

 

2. Kalkulace skutečná (výsledná) – vyjadřuje průměrné skutečné náklady kalkulační

jednice po jejím dokončení za určité období

 

3. Kalkulace specifická
4. a) cenová – vyjadřuje kalkulaci prodejní ceny výrobku, obsahuje i kalkulovaný zisk
5. b) výchozí – technicko kalkulační nástroj k odvození především plánové kalkulace
6. c) základní – pevné měřítko po dobu účetního období nebo výroby určité dávky

 

1. Podle struktury

 

1. postupná kalkulace – obsahuje polotovary vlastní výroba, kde se uvádí náklady na výrobu polotovarů v předchozích fázích výroby

 

2. průběžná kalkulace – tuto položku neobsahuje, náklady jsou rozčleněny podle kalkulačního vzorce na podíl jednotlivých nákladů

 

III. Podle úplnosti nákladů

 

1. kalkulace s úplnými náklady – dovádí na výrobek přímé i nepřímé náklady, když nepřímé náklady nemohou být přesně rozvrženy a přiřazeny

 

2. kalkulace s neúplnými náklady (direct costing) – předpokládá, že k výrobku lze přesně přiřadit pouze přímé náklady, ostatní náklady tvoří tzv. hrubé rozpětí, které většinou v poměrovém ukazateli HR (cena slouží k hodnocení rentability výrobků)

 

1. Podle hlediska času

 

1. Kalkulace statická – určuje strukturu N v určité výši výroby

 

2. Kalkulace dynamická – sleduje průběh a vývoj N v čase

 

Kalkulační techniky

– prováděcí techniky používané při kalkulaci

 

1. Kalkulace dělením – vyrábím-li jeden výrobek, náklady vydělím počtem výrobků
2. Kalkulace s poměrovými ekvivalenčními čísly – rozdělí náklady na přímé, nepřímé na jeden daný výrobek – vyrábím-li jeden výrobek v různých provedeních
3. Kalkulace přirážková – máme více výrobků (koef. režie k přímým nákladům)
4. Kalkulace s použitím hodinového paušálu – ve vztahu k normohodinám (při výrobě různých výrobků v jedné dílně určuji čas, který jsem použil)
5. Kalkulace s využitím nákladových modelů – většinou vede k dynamickým kalkulacím

 

Kalkulace dělením s poměrovými čísly – při této kalkulaci využíváme výhod kalkulace dělením, která je jednoduchá a přesná, avšak dá se použít pouze u výroby s jedním druhem vyráběného výrobku. Podaří-li se však vyjádřit několik druhů podobné produkce pomocí určitého představitele, lze výhod kalkulace dělením využít i u této výroby. Podmínkou je tvarová i technologická podobnost výrobku nebo podobnost sužby. (spotřeba nákladových položek je vyjádřena poměrovými čísly). Typickým případem jsou výrobky vyráběné v tzv. typových řadách, jako například elektromotory, spalovací motory, motocykly apod.. Základem je správná volba představitele a správné určení poměrů ostatních výrobků k výrobku představiteli (ekvivalentních čísel).

 

Kalkulace přirážková

 

p_R = k_R*100 = R/Z *100

p_R … režijní přirážka v procentech

k_R … režijní koeficient

R … příslušná režije

Z … rozvrhová základna (většinou přímé náklady – př. mzdy, př. mat., součet př. N)

 

Kalkulace hodinových režijních paušálů – v minulosti používán pouze vzácně, dnes se k němu vrací (nahrazuje kalk. přirážkovou). Jde o stanovení hodinové sazby společných (režijních) nákladů, které je třeba vynaložit, má-li probíhat daný proces. Hodinový režijní paušál (HRP) je podíl režijních nákladů nebo jejich části a časového vyjádření kapacity (hodiny, normohodiny, dny). Podstatné je že tato technika spojuje dvě nejpodstatnější kalk. záležitosti a to společné (režijní) N a využití kapacity.

 

Kalkulační metody

– jsou posuzovány z hlediska výroby

1. Kalkulace prostá – při jednom druhu výrobku (odpovídá kalkulaci dělením)
2. Kalkulace zakázková – malosériová a kusová výroba (náklady na jednu zakázku)
3. Kalkulace sdružených výkonů – tam, kde existuje výrobek hlavní, vedlejší a zpracování odpadu
4. Kalkulace vícestupňová – výroba výrobku prochází několika fázemi
   1. a) Fázová – v jednom místě se dělá celý výrobek, podnik není členěn
   2. b) Postupná – výrobek postupuje řadou hospodářských středisek, vytváří se s ohledem na organizační členění podniku
5. Kalkulace rozdílové
   1. a) standardní
   2. b) normová – založena na nákladových normách

 

Metoda Standardních nákladů (MSN)

• – v podnicích s vysokou mechanizací, vysokou technologickou úrovní, kde je třeba výrobu organizovat pomocí řídících metod
• – komplexní metoda kontroly a řízení nákladů především ve vnitropodnikovém pojetí
• – standard je ztotožňován s pojmem norma

 

Nákladová norma – předem stanovená spotřeba, vychází z konkrétních podmínek určených technickou přípravou výroby (operativní x běžná)

– užší pojetí standardu

– zužuje se na přímé náklady

– normy času, živé práce, materiálů (i v naturálních jednotkách)

– vychází ze složitosti výroby –> nutné plánování, hospodárnost a efektivnost

 

Nákladový standard – je širší pojetí a vztahuje se kromě přímých nákladů
i k režijním

– vztahují se vždy k určitým konkrétním podmínkám

– týká se plánování do budoucnosti

 

Typy standardů:

1. a) standard přímých nákladů – náklady technologické – norma
2. b) standard režijních nákladů – normativ
3. c) standard celkových nákladů – předběžná kalkulace
4. d) standardy cen
5. e) standardy marží

 

z hlediska času:

1. a) Operativní – mění se se změnou podmínek
2. b) Průměrný – pro určité časové období
3. c) Základní – provede se operativní kalkulace, zjistí se standard a ten je základem pro danou dobu
4. d) Odhadované – vznikají empiricky v malých a středních firmách na základě odhadů

 

Postup realizace MSN:

1. stanovení standardu
2. zjištění skutečných hodnot
3. kontrola dodržení, odchylky
4. rozbor odchylek, příčiny
5. opatření

 

Orientace praktické cenové tvorby

1. nákladová orientace cenové tvorby
2. poptávková orientace cenové tvorby
3. konkurenční a odvětvová cenová tvorba

 

ad 1. Nákladová orientace cenové tvorby

Vychází z analýzy nákladů, uplatňuje nákladový princip jako východisko určení ceny.

Převážně u stavebních zakázek, armádních a veřejných zakázek a u některých služeb (ne u sériové výroby a maloobchodních cen).

 

Nevýhody:

– ignorování tržního prostředí (neuvažování poptávkové funkce)

– zkreslení nákladové informace

– fenomén logického kruhu – předpoklad správnosti objemu prodeje

 

Metody nákladové tvorby cen:

 

1. Metoda úplných nákladů

• – vyčíslení úplných vlastních nákladů na jednici, náklady jsou neměnné – manipuluje se pouze se ziskovou marží
• – tvorba cen jako součet nákladů a ziskové přirážky jako pevné procentní sazby nákladů
• – nevýhoda: při strnulých ziskových přirážkách nevede ke stanovení optimální ceny (maximalizaci zisku). Poptávka se mění sezónně a i během životního cyklu výrobku

 

2. metoda cílové ceny

– konstantní hodnota zisku je předem stanovena

– postup:

1. rozhodnutí o míře zisku (předem dle požadované rentability kapitálu)
2. rozhodnutí o standardním využití kapacit
3. při dané kapacitě vypočtu výrobní náklady na jednici
4. vypočtu konečnou cenu
5. prověřím cenu trhem

8. Nákladové funkce, základní charakteristiky nákladových funkcí, metody stanovení nákladových funkcí a jejich aplikace v nákladovém řízení, přístupy k analýze nákladových funkcí.

 

Náklady představují spotřebu výrobních faktorů, oceněnou penězi, která je vyvolána tvorbou podnikových výkonů.

 

Úkolem teorie nákladů je vybrat z technicky efektivních výrobních procesů ten, která vede k minimálním nákladům a představuje tedy ekonomicky nejefektivnější proces.

 

Nákladové funkce

– vyjadřují matematickou formou vztah mezi náklady a objemem vyrobeného množství produktu – výrobků či služeb – obecně výstupem

 

TC = f(Q)        … celkové náklady jsou funkcí velikosti produkce

 

TC = f(c₁x₁)

 

TC = c₁x₁ + c₂x₂ + … +c_nx_n    … nákladová rovnice

(c₁x₁ … oceněná spotřeba faktoru x₁)

 

Každá hladina izokvanty udává objem Q.

 

TC = c₁x₁ + c₂x₂ à X₂ =

Sklon (- b) funkce závisí na poměru .

 

Izonákladová přímka představuje určitou hraniční možnost (disponibilní prostředky pro N; rozpočtové omezení)

 

Při hledání (Izokvanty) co nejefektivnějšího objemu při určitých nákladech, hledám dotykový bod izokvanty a izonákladové přímky. Mám stanovené náklady (izonákladovou přímku) a hledám izokvanty (objem produkce).

 

Hledání (izonákladové přímky) disponibilního množství (izokvanty – objem výroby Q je znám). Při určitém (nejvyšším) objemu výroby (izokvanty) hledám izonákladovou přímku (co nejnižší = co nejnižší náklady).

 

Mezní míra substituce = záporný obrácený poměr cen jednotlivých faktorů .

Celkové náklady TC – jsou veškeré náklady vynaložené na celkový objem produkce (vyrobeného množství).

 

TC = FC + VC           TC = b + aQ

 

a… jednotkový přírůstek variabilních nákladů

b… výše fixních nákladů

 

Lineární

 

Průměrné náklady AC – jsou to náklady na jednotku produkce a vypočteme je jako podíl celkových nákladů a celkového množství produkce.

 

AC =

 

Lineární:           TC = b + aQ à AC = + a ; a…jednotkové VC ; …jednotkové FC

 

Mezní (marginální) náklady – jsou to náklady vyvolané přírůstkem produkce o jednu jednotku

 

; dFC…konstanta (derivace = 0)

 

TC = b + aQ à MC = a à AVC = MC

 

Lineární:

Lineární náklady CN = b + aQ

Progresivní náklady CN = aQ² + bQ + c                 PN = aQ + b + c/Q

– variabilní část roste rychleji než přírůstky produkce

Degresivní náklady CN = -aQ² + bQ + c                PN = -aQ + b + c/Q

 

Degresivně-progresivní náklady

CN = aQ³ – bQ² + cQ +d                                                      PN = aQ² – bQ + c + d/Q

 

Typy nákladových funkcí

 

Lineární (proporcionální) náklady – jsou tehdy, pokud je produkční funkce lineární a ceny výrobních faktorů jsou v určitém rozsahu výroby konstantní (křivkou je přímka).

 

Progresivní (nadproporcionální) náklady – jsou v podniku tehdy, pokud se v podniku projevuje zákon klesajících výnosů, tj. náklady rostou rychleji než objem produkce (křivka rostoucí zleva doprava).

 

Degresivní (podproporcionální) náklady – objem výroby roste rychleji než náklady. Kombinací těchto nákladů pak vzniká produkční funkce, která vyvolává zpočátku klesající a později rostoucí náklady. Tento vývoj zachycuje křivka celkových nákladů ve tvaru obráceného S a křivky marginálních nákladů.

 

Krátkodobé nákladové funkce

• – charakterizuje průběh nákladů v období, ve kterém lze měnit jen některé výrobní činitele (množství vynakládané práce a spotřebovaných surovin)
• – objem výroby je limitován výrobní kapacitou, která je vzhledem k neměnnosti fixních výrobních činitelů (strojní zařízení, budovy apod.) neměnná. Fixní výrobní činitelé vyvolávají fixní náklady, proměnné výrobní činitele vyvolávají variabilní náklady
• – používá se jich v běžném, operativním řízení, např. v analýze bodu zvratu, při hodnocení racionalizačních opatření, při optimalizaci objemu výroby apod.

 

Dlouhodobé nákladové funkce

• – charakterizují průběh nákladů v delším časovém období, kdy lze měnit všechny výrobní činitele. Protože v dlouhodobé nákladové funkci nejsou fixní náklady, pracujeme pouze s náklady průměrnými celkovými a marginálními.
• – Při zvětšování objemu výroby v normálním ekonomickém prostředí (úspory z rozsahu) dlouhodobá nákladová funkce nejprve klesá, v jejím nejnižším bodě je dosaženo minimálních průměrných nákladů a nejvyšší efektivnosti výroby (začíná růst v důsledku obtížné koordinace řízení, nadměrného počtu pracovníků apod. – ztráty z rozsahu.
• – Skládá se z částí krátkodobých nákladových funkcí vyjadřujících průběh nákladů vždy pro určitý rozsah objemu výroby (Obálková křivka – viz. EKONOMIE)
• – Ve většině případů má tvar U, v některých případech tvar písmene L (průměrné náklady klesají a od určitého bodu se nemění) nebo tvar hyperboly (průměrné náklady stále klesají)

 

Pružnost nákladových funkcí

• – je vztah relativní změny jedné proměnné k relativní změně druhé proměnné

 

TC = f(Q)

 

 

… mezní náklady

 

… průměrné náklady

 

v daném bodě

 

Vztah mezi a à

 

Tři případy pružnosti nákladové funkce:

 

1. e_TC < 1 … e_AC < 0 ; přírůstek výroby je doprovázen menším přírůstkem nákladů à je vhodné rozšířit výrobu.
2. e_CN = 1 … e_AC = 0 ; přírůstek výroby je stejný jako přírůstek nákladů.
3. e_CN > 1 …e_PN > 0 ; přírůstek výroby je doprovázen vyšším přírůstkem nákladů à vhodné výrobu rozšiřovat, ale naopak ubrat.

Metody stanovení nákladových funkcí

 

TC = a_nQⁿ + a_n-1Q^n-1 + … + a₁Q + a₀ … obecně

 

TC = aQ + b                                                  … proporcionální nákladová funkce (lineární)

 

TC = aQ² + bQ + c                                        … progresivní nákladová funkce

 

TC = -aQ² + bQ + c                                       … degresivní nákladová funkce

 

TC = aQ³ – bQ² + cQ + d                              … degresivně-progresivní nákladová funkce

 

Abych uměl vytvořit nákladovou funkci, budu potřebovat z účetnictví firmy údaje o nákladech (např. za 1 měsíc) a údaje jim odpovídající výši produkce.

 

Analýza nákladových funkcí

 

Pro rozšíření nákladů na fixní a variabilní používáme klasifikační analýzu. Pro přesnější průběh variabilních nákladů použijeme regresní a korelační analýzu doplněnou grafickou metodou. Pro hrubou aproximaci nákladové funkce metodu porovnání dvou období.

 

1. Klasifikační analýza – roztřídění nákladů na fixní a variabilní podle toho, zda se v daném období měnily či nikoli. Je ale velmi těžké rozhodnout, které náklady jsou fixní a které variabilní (většina je kombinace variabilních i fixních) – důležité jsou zkušenosti.

 

Fixní náklady – zůstávají ve stejné výši bez ohledu na vyráběné objemy produkce (odpisy, nájemné, pojistné, část nákladů na energii, část mezd…)

Variabilní náklady – jsou závislé na objemu výroby (spotřeba materiálu, přímé mzdy, náklady na energii, ostatní přímé náklady, …)

 

2. Metoda dvou období – vyhází z údajů o objemu produkce a nákladech za dvě období (jedno s velkým objemem, jedno s malým). Pomocí dvou rovnic stanovíme fixní a variabilní část nákladů.

 

CN₁ = a₁* Q_max + a₀

 

CN₂ = a₁* Q_min + a₀

 

• – nevýhodou této metody je závislost výsledků pouze na dvou obdobích (stačí, aby jedno z nich vybočovalo z normálního vývoje a dostaneme zkreslené výsledky)
• – je doporučeno kombinovat tuto metodu s metodou grafickou
• – tuto metodu používáme většinou k prvnímu orientačnímu zjištění vývoje nákladů

 

 

3. Grafická metoda – na grafu si znázorníme jednotlivé body, a pak odhadem vedeme přímku (nepřesná, musíme odhadnout i fixní náklady). Jsou-li body roztroušené těsně kolem přímky nebo křivky, kterou přibližně zakreslíme tak, aby od ní byly všechny body co nejméně vzdáleny, pak existuje závislost nákladů na objemu výroby. Grafická metoda pomáhá odhalit extrémní hodnoty.

 

 

4. Metoda regresní a korelační analýzy – nejpřesnější metoda (minimalizuje čtverce odchylek)

– korelační koeficient vyjadřuje těsnot vztahů dvou statistických znaků

– metoda umožňuje stanovit i nelineární nákladové funkce (tam, kde průběh nákladů nelze spolehlivě vyjádřit lineární funkcí – přímkou)

– metoda umožňuje stanovit i spolehlivost zjištěných funkcí pomocí měr korelace a provádět předběžné odhady chyb zjišťovaných hodnot pomocí tzv. mezí spolehlivosti

 

 

 

 

5. Metoda interpolace Newtonovým interpolačním polynomem

– na rozdíl od předchozí metody nevyrovnává, ale přesně sleduje zadané body, tj. přesně vytváří funkci, která prochází zadanými body

 

 

Nákladové funkce lze použít ke globálnímu plánování, popř. ke kontrole plánovaných nákladů stanovených tradičními postupy. Plánované údaje zjistíme dosazením plánovaného objemu výroby do nákladové funkce.

 

Aplikace nákladových funkcí v nákladovém řízení

 

Variabilní náklady

• – průběh variabilních nákladů je funkcí vyrobeného množství
• – řídíme tak, aby bylo podle množství výroby optimální
• – řízení VN – aby průměrné jednotkové náklady byly minimální (q₂)
• – snažíme se dosáhnout maximální efektivnosti – vyjadřuje jí maximální míra zisku
• – VN ovlivňuje především kombinace výrobních faktorů (materiál, mzdy, částečně i režijní náklady)

 

Obr. 1                                                            Obr. 2

 

 

Obr. 3                                                            Obr.4              MR = MC à max. zisk

 

Fixní náklady

 

• – FN nelze řídit úplně (mluvíme zde spíše o ovlivňování nákladů)
• – FN = nutné náklady na provoz, odpisy

 

Přizpůsobování FN

 

Efekt z degrese FN (n_f = FN jednotkové) – průměrné fixní náklady budou nejnižší při 100% využití výrobní kapacity VK, tj. při největším vyrobeném množství.

 

3 možnosti přizpůsobování FN:

 

1. Intenzivní

• – jde o získání co nejlepšího poměru výrobních faktorů k zajištění určitého výkonu
• – Dělí FN na využité a volné
• – čím menší je výroba, tím větší je podíl volných N
• – nutnost zajistit minimální ATC = nákladové optimum

 

2. Časové

• – využívání FN v určitém čase
• – dvojí pohled:
  1. a) snažím se v rámci směny dosáhnout co největšího čistého času, kdy jsou například stroje v provozu (žádné prostoje)
  2. b) v rámci kalendářního vymezení doby chceme co nejvíce vyrobit

 

3. Kvantitativní
4. a) Stejnorodé agregáty – pracuji na strojích stejného typu, snažím se přizpůsobit FN množstvím výroby (m); při různých objemech výroby zapojují různé množství agregátů, která určují FN.
5. b) Selektivní agregáty – různé FN a vyrábím tentýž výrobek – schopnost rozdělení skupin agregátů;

 

Při nulovém objemu výroby vzniká ztráta ve výši fixních nákladů. Tato ztráta se snižuje s rostoucím objemem výroby; až při určitém objemu výroby ztráta zaniká.

 

 

Analýza bodu zvratu (viz. obr.2)

 

Důležitým nástrojem krátkodobého rozhodování je analýza bodu zvratu modelující vztah nákladů, objemu produkce a zisku. Umožňuje stanovit kritický objem výroby, maximálně přípustné náklady, minimální cenu a získat jiné důležité informace.

 

Bod zvratu (mrtvý bod) – představuje objem výroby, při kterém se tržby rovnají celkovým nákladům – podnik tedy již není ztrátový, ale ještě nedosahuje zisku.

 

Tržby = Náklady                                             T = N

 

Tržby = cena * vyráběné množství       T = P * Q

 

Celkové náklady = Fixní náklady + průměrné variabilní náklady * vyráběné množství

TC = FC + b*Q

 

P * Q = FC + b*Q

P… cena za prodaný kus produkce

b… průměrné variabilní náklady

 

 

P = … tzn., že Bodu zvratu je dosaženo, když se cena rovná průměrným nákladům (součet fixních a variabilních nákladů na jednotku produkce).

 

Rozdíl mezi cenou výrobku P a jeho variabilními náklady b se nazývá příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku (p – b). Je to částka z peněz, která zůstane z ceny výrobku po uhrazení jeho variabilních nákladů. Je základním ukazatelem v kalkulacích neúplných nákladů, slouží k rozhodování o struktuře výroby. V praxi bývá často nahrazován méně přesným hrubým rozpětím (rozdíl mezi cenou a jednicovými náklady).

 

ú = P – b à

Bodu zvratu je dosaženo, když se příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku rovná fixním nákladům připadajícím na jednotku produkce. Jinak řečeno – zisku může být dosaženo teprve tehdy, jestliže celkový příspěvek na úhradu pokryje celé fixní náklady.

 

Kritické využití výrobní kapacity

• – její znalost je důležitá při samotném projektování výrobních kapacit
• – je nezbytně nutné, aby budoucí potřeba určitého výrobku v průměru trvale převyšovala alespoň bod kritického využití výrobní kapacity. V opačném případě bude výroba ztrátová.

 

; Q_BZ = V_BZ * T_BZ ;      Q_MAX = V_MAX * T_MAX

K_BZ… kritické využití výrobních kapacit v bodu zvratu

V… výrobnost (využití, výkonnost)

T… čas využití

 

Cílem podniků je produkovat zisk, proto nestačí, aby operovaly na bodu zvratu. Musíme proto pracovat alespoň s minimálním ziskem, který je dán požadavky akcionářů na dividendy, potřebnými splátkami cizího kapitálu, popř. dalšími potřebami podniku.

 

Bod zvratu zahrnující tvorbu minimálního zisku bude mít hodnotu:

 

 

Stanovení limitu variabilních nákladů

 

Vypočteme b ze vzorce pro bod zvratu (nemůžeme jít pod bod zvratu)

 

;     pak

 

;

 

Při dané ceně, předpokládaném obejmu výroby a neměnných fixních nákladech lze stanovit maximální přípustnou mez (limit) variabilních nákladů na 1 výrobek.

 

Limit fixních nákladů

 

Vypočteme FC ze vzorce pro bod zvratu

 

à

 

Pak při zahrnutí minimálního zisku

 

FC = q*(P – b) – Z_min

 

Značná část fixních nákladů je spojena s fungováním techniky (odpisy).

 

V některých podnicích existují značné rezervy ve fixních nákladech. Nevyužívání výrobní kapacity vyvolává existenci nevyužitých (volných) fixních nákladů. I tyto náklady jsou přímým zdrojem zisku. Jak vyplývá ze vztahu Z = q*(P – b) – FC, přináší každá koruna úspor na fixních nákladech zvýšení zisku o 1 Kč.

 

Výběr vhodných technologií

Znalost fixních a variabilních nákladů využíváme i k posuzování efektivnosti racionalizačních opatření, ke srovnání různých variant technologických postupů, konstrukčních řešení výrobků apod. Jednotlivé varianty se obvykle liší výší svých fixních a variabilních nákladů. Obvykle varianta s vyššími fixními náklady vykazuje nižší variabilní náklady. Cílem výběru je pak určit variantu, která pro dané podmínky vykazuje nižší celkové náklady.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Charakteristika výnosů a hospodářského výsledku podnikatelského subjektu, analýza jejich úrovně a faktorů, které je ovlivňují, poptávková a výnosová funkce, kritéria optimalizace podnikového zisku a jejich aplikace v různých tržních podmínkách.

Výnosy – peněžní částky, které podnik získal z veškerých svých činností za určité období a to bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich inkasu. Tím se výnosy odličují od peněžních příjmů.

 

Výnosy podniku za určité období (měsíc, rok) jsou zachyceny ve výkazu zisků a ztrát – výsledovce.

 

Náklady podniku jsou peněžní částky, které podnik účelně vynaložil na získání výnosů.

 

Rozdíl mezi výnosy a náklady podniku za určité období tvoří výsledek hospodaření podniku, neboli zisk či ztráta.

 

Výnosy jsou tvořeny:

1. Provozní výnosy – získané z provozně hospodářské činnosti podniku (tj. pro kterou byl podnik založen)
2. Finanční výnosy – získané z účastí, finančních investic, cenných papírů apod.
3. Mimořádné výnosy – získané mimořádně, například prodejem odepsaných strojů

 

Ekonomický zisk – veškeré výnosy bez veškerých nákladů (i explicitních),

Účetní zisk – z výsledovky – veškeré účetně zachycené výnosy bez zachycených (implicitních) nákladů,

Daňový zisk – účetní zisk upravený podle daňových zákonů.

 

Výkaz zisků a ztrát – výsledovka (VZaZ)

• – dává podniku přehled o výnosech, nákladech a Výsledku hospodaření
• – jeho přesný obsah a forma jsou stanoveny Ministerstvem financí
• – VZaZ tvoří spolu s roční rozvahou a výkazem Cash-flow základní finanční výkazy podniku

 

BĚŽNÁ ČINNOST

Provozní výnosy

+          tržby z prodeje zboží

+          tržby z prodeje vlastních výrobků a služeb

+ –       změna zásob hotových výrobků a nedokončené výroby

+          aktivace vlastních výkonů do majetku

+          ostatní a jiné provozní výnosy

Provozní náklady

–          náklady na prodané zboží

–          spotřeba materiálu a energie

–          opravy a udržování

–          služby a nájemné

–          osobní náklady

–          odpisy DHM a DNHM

–          daně a poplatky

–          tvorba rezerv

–          ostatní a jiné provozní náklady

VH z provozní činnosti

 

Finanční výnosy

+          tržby z prodeje cenných papírů

+          výnosy z cenných papírů

+          výnosy z finančních investic

+          výnosové úroky

+          ostatní finanční výnosy

Finanční náklady

–          nákladové úroky

–          tvorba rezerv

–          ostatní finanční náklady

VH z finanční činnosti

 

VH před zdaněním

–           daň ze zisku

VH za běžnou činnost

 

MIMOŘÁDNÁ ČINNOST

+          mimořádné výnosy

–          mimořádné náklady

–          daň ze zisku z mimořádné činnosti

VH z mimořádné činnosti

 

VH ZA ÚČETNÍ OBDOBÍ (disponibilní zisk)

+          čerpání z rezervních fondů

–          příděly rezervním fondům

+ –       zisk, ztráta z minulého období

BILANČNÍ ZISK / ZTRÁTA

 

 

Tržby

• – tržby jsou peněžní částkou, kterou podnik získal prodejem výrobků, zboží a služeb v daném účetním období
• – jsou hlavní složkou výnosů většiny podniků a hlavním zdrojem peněz, který slouží k úhradě jeho nákladů a daní, výplatě dividend a jeho rozšířené reprodukci
• – podnik může zvyšovat své tržby zvyšováním prodeje a cen dosavadních výrobků, zvyšování jejich kvality a technické úrovně, zaváděním nových výrobků, zlepšováním servisu, účinnou reklamou apod.

 

T = P * Q

 

Poptávková funkce

 

Poptávka je vztah mezi cenou zboží a množstvím, které chce spotřebitel koupit. Pro většinu produktů je poptávková křivka klesající.

 

 

Za jinak neměnných okolností (ceteris paribus) s růstem ceny se bude poptávané množství snižovat. Zákon poptávky platí pro většinu produktů, pouze u Giffenových statků to neplatí, lidé s nízkým důchodem budou nakupovat větší množství produktů s jeho rostoucí cenou.

 

Faktory ovlivňující poptávané množství:

• – cena daného produktu
• – cena substitutů
• – důchod spotřebitelů a jeho rozdělení
• – preference spotřebitelů
• – počet kupujících
• – očekávání spotřebitelů týkající se budoucích cen nebo dostupnosti produktu

 

Výnosová funkce

 

 

 

Zisk

• – je cílem a podnětem veškerého podnikání, ne však jediným (maximalizace obratu, získání nezávislosti a samostatnosti, dobré jméno firmy)
• – maximalizace zisku je však převažujícím kritériem rozhodování v podnikovém hospodaření

 

Funkce zisku:

1. Kriteriální – zisk je kritériem pro rozhodování o všech základních otázkách ekonomiky podniku
2. Rozvojová – zisk je zdrojem akumulace finančních zdrojů pro další rozvoj podniku
3. Rozdělovací – zisk je základem rozdělování čistého důchodu mezi vlastníky, investory a stát
4. Motivační – zisk je motivem veškerého podnikání

 

Zisk lze zvyšovat dvěmi způsoby:

1. Zvyšováním výnosů
2. Snižováním nákladů (tj. zvyšováním efektivnosti)

 

Vztah mezi ziskem, objemem výroby, cenou a náklady

Z = T – N        à        T = P * Q ; TC = FC + b*Q               à        Z = P * Q – FC – b*Q

 

Analýza bodu zvratu (viz. otázka č.19)

 

Rentabilita pro hranici minima zisku

 

à à

 

à

 

T_min.Z … tržby pro dosažení minimálního zisku

Q_min … objem produkce pro minimální zisk

 

• – nasadíme si určitou výši rentability a na jejím základě odvodíme výši dalších parametrů
• – zisk nesmí být pouze účetním ziskem (kvůli platební neschopnosti)

 

Faktory ovlivňující zisk

1. a) tržby
2. b) výše produkce Q – z krátkodobého hlediska je podnik omezen výrobní kapacitou a poptávkou po výrobcích

 

Cílem by mělo být snižování variabilních nákladů, zvyšování ceny – snažit se zvyšovat objem produkce povede k vyššímu zisku

 

1. c) parametr ceny P – tak rychle jak klesá cena, musí růst objem produkce

 

1. d) fixní náklady FC – každé snížení FC vede k růstu zisku (ceteris paribus)

 

 

1. e) variabilní nákladovost b – pokud snížíme objem produkce, snížíme VC. Tím můžeme dostat podnik do krize – snižovat VC má smysl, pokud potřebuje snížit produkci.

 

Poměrové ukazatele, jejichž součástí je zisk:

 

Nákladová rentabilita =

Rentabilita výnosů =

Rentabilita vlastního kapitálu =

Rentabilita celkového kapitálu (podniku) =

 

Optimalizace podnikového zisku

Protože základním cílem podniku je maximalizace zisku, musí být náklady minimalizovány při takovém objemu produkce, při kterém je dosaženo maxima zisku. To je při objemu výrobků, kdy e marginální náklady (MC) rovnají marginálním výnosům (MR). V praxi stanovujeme optimální objem a strukturu produkce metodami lineárního programování.

 

Stanovení bodu maximálního zisku

Při lineárním vývoji nákladů a konstantní ceně se podnikatelé snaží prodat co největší počet výrobků a tím dosáhnout maximálního zisku.

Při nelineárním vývoji nákladů nebo mohou-li měnit objem výroby či ovlivnit cenu, hledají podnikatelé takový objem výroby, při kterém dosáhnou maximálního zisku.

 

Obr. 1

Z obr. 1 je zřejmé, že maximálního zisku je dosaženo v bodě, kde křivka zisku Z dosahuje vrcholu.

 

Obr. 2

 

Zisk je dán maximální vertikální vzdálenosti tržeb TR od křivky celkových nákladů TC. Matematicky můžeme stanovit bod maximálního zisku první derivací funkce zisku, kterou položíme rovnu nule – hledáme lokální extrém.

 

Ke stejnému výsledku dojdeme analýzou vztahů mezi jednotkovými (průměrnými) veličinami (obr. 2). Bod maximálního zisku je tvořen průsečíkem MC a MR. Maximálního zisku je dosaženo tehdy, když se marginální tržby rovnají marginálním nákladů. Při větším nebo menším objemu prodeje se zisk snižuje.

 

Provozní páka – podíl fixních nákladů na celkových. Obecně platí, že mechanizace, automatizace a robotizace zvyšuje podíl fixních nákladů na celkových (substituce variabilních nákladů fixními).

 

Provozní páka =

 

– je-li vysoký podíl fixních nákladů v celkových nákladech podniku, dochází k tomu, že relativně malá změna v tržbách (objemu prodeje, resp. výroby) způsobí velkou změnu v provozním zisku = stupeň provozní páky:

 

• – určuje procentní podíl změny zisku, který je vyvolán změnou produkovaného množství ve výši 1% změny
• – vysoká provozní páka je dobrá, pokud mám odbyt – rozvojová inovační strategie
• – negativním je, že čím vyšší je provozní páka, tím je vyšší i podnikatelské riziko

 

Cena – je produktem trhu, kde se střetává nabídka s poptávkou. Vztah mezi cenou a poptávkou vyjadřuje tzv. poptávková funkce. Určení nabídkové a poptávkové funkce má pro podnik velký význam. Stanoví se buď na základě empirických dat o ceně a objemu prodeje (př. Korelační a regresní analýzou) nebo odhadem podle průzkumu trhu.

 

 

Rovnovážná cena nastává v bodě, kde se protnou křivky nabídky a poptávky po produktu. Křivky nemají u každého zboží stejný průběh, jsou závislé i na tom, zda na trhu existuje konkurence nebo monopolní či oligopolní podmínky. Podle toho rozlišujeme několik typů trhu:

 

Dokonale konkurenční trh   MR = MC à max. Zisk

Podmínky:

• – žádný z kupujících ani prodávajících nemá vliv na tržní cenu
• – konkurence je tím silnější, čím větší počet podniků vyrábí výrobek
• – všichni účastníci trhu jednají na základě principu maximalizace užitku (zisku)
• – neexistují žádné státní intervence do cenové tvorby
• – nedochází k časovému zpoždění
• – existuje naprostá homogenita trhu
• – na straně nabídky ani poptávky neexistují žádné preference
• – existuje dokonalá průhlednost trhu = všichni mají stejné informace

 

Cena je nezávislí na objemu produkce jednotlivých výrobců. Tržby rostou s objemem prodaného množství. Bude vyrábět takový objem výroby, při kterém dosáhne maximálního zisku a nikoli maximálních tržeb. Čím větší objem produkce, tím vyšší tržby!

 

Nedokonalá konkurence

• – existence úspor z rozsahu neboli klesající průměrné náklady
• – překážky konkurence (právní omezení – patenty, koncesované monopoly, cla…; diferenciace produktu – konkurenční výhoda)

 

3 základní struktury nedokonalé konkurence

1. Monopol – existuje jeden výrobce, který má dominantní postavení na trhu
2. Oligopol – existuje několik výrobců, kteří mají dominantní postavení na trhu
3. Monopolistická konkurence – mnoho malých firem a diferenciovaný produkt

 

Monopolní trh                       MR = MC à max. Zisk

Podmínky:

• – odlišný produkt
• – bariéry vstupu do odvětví
• – jediný nabízející
• – price maker

 

To, že se cena mění s prodávaným množstvím, může podnik využít a ovlivňovat cenu vyráběným množstvím (to soutěžící podnik nemůže). Nebo může stanovit cenu, čímž předurčí prodané množství. Firma si vybere takové Q, při kterém maximalizuje zisk.

Monopol určuje, jaké Q se bude vyrábět tak, aby MC = MR.

 

Monopolistická konkurence            MR = MC à max. Zisk

Podmínky:

• – mnoho malých firem
• – volný vstup
• – diferencovaný produkt
• – cenový tvůrce
• – výrobky jsou blízkými substituty

 

 

Oligopol s dominantní firmou

Podmínky:

• – diferencovaný nebo homogenní produkt
• – několik málo firem na trhu
• – bariéry, ale nejsou nepřekonatelné
• – závislost firem
• – price maker

 

Více k jednotlivým tržním strukturám viz. EKONOMIE.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Charakteristika ukazatelů efektivnosti podnikatelského subjektu, hodnocení jejich úrovně a vzájemných vazeb. Analýza rentability, Du Pontův pyramidální rozklad, ukazatele analýzy zadluženosti a likvidity podnikatelského subjektu, jejich užití v praktických podmínkách.

 

Ukazatele efektivnosti lze určit Finanční analýzou (FA)

 

– představuje soubor metod a aktivit použitelných k vyhodnocení informací, zejména z   účetních výkazů, za účelem posouzení finanční situace a perspektivy podniku.

– je zaměřená na hodnocení finanční výkonnosti podniku, podává nám komplexní rozbor finančního hospodaření firem s cílem identifikovat silní a slabé stránky finanční situace firem (hodnocení „finančního zdraví“).

– je úzce propojena s finančním účetnictvím a finančním řízením.

 

Základní oblasti FA:

– analýza potřeb finančních zdrojů,

– analýza podnikatelského rizika (provozní a finanční riziko),

– analýza finanční situace a rentability.

 

Elementární metody FA:

– analýza stavových ukazatelů (horizontální dle času – trendy; vertikální dle struktury

komponent, kde je výstupem srovnávací výkaz);

– analýza rozdílových a tokových ukazatelů,

– analýza poměrových ukazatelů (poměrová analýza),

– analýza soustav ukazatelů → smyslem je postihnout vliv dílčích faktorů na vybraný

souhrnný ukazatel (Du Pontův rozklad, pyramidové rozklady).

 

2 základní rozborové techniky:

1. Technika procentního rozboru (procentní podíl jednotlivých položek rozvahy na aktivech

a položek výsledovky na výnosech

2. Poměrová analýza (pracuje s poměrovými ukazateli vypočtenými z absolutních

ukazatelů

 

Způsoby srovnávání výsledků FA

• srovnání v čase – srovnání nově zjištěných hodnot v podniku s minulými hodnotami podniku. Toto srovnání umožňuje posoudit vývoj a trendy hospodaření podniku. Pozor na srovnatelnost údajů (analýzy trendů)
• srovnání v prostoru – porovnání hodnot podniku s hodnotami podniků se stejným oborem, odvětvím, s konkurencí (mezipodnikové srovnávání)
• srovnání s plánem – porovnání skutečné dosažené hodnoty s hodnotami vypočtených na základě plánovaných výsledků hospodaření daného podniku. Nutné vzít v úvahu vývoj externích podmínek.
• srovnání na základě expertních zkušeností a odborných odhadů – subjektivní představa analytika o tom, jaké by měly být optimální hodnoty ukazatelů v daném podniku (ratingové agentury, analytici)

 

Základní etapy FA:

– diagnóza základních charakteristik finanční situace,

– hlubší rozbor příčin zjištěného stavu,

– identifikace hlavních faktorů nežádoucího vývoje a opatření.

 

Poměrové ukazatele a komparativní analýza

 

– finanční poměrové ukazatele jsou základem finanční analýzy, vznikají jako podíl dvou

absolutních ukazatelů

– poměrové ukazatele umožňují srovnání určitého podniku s jinými podniky

(mezipodnikové srovnávání) nebo s odvětvovým průměrem, resp. konkurenčními

podniky

– v podniku posuzujeme vývoj těchto ukazatelů v čase

 

Rozlišujeme 5 skupin poměrových ukazatelů (5 stránek finančního zdraví firmy):

– ukazatele likvidity

– ukazatele aktivity

– ukazatele zadluženosti

– ukazatele výnosnosti (rentability)

– ukazatele tržní hodnoty podniku

 

1. Ukazatelé likvidity

Analýza likvidity bývá také nazývána rozborem platební schopnosti, neboli solventnosti podniku.

 

Solventnost představuje obecnou schopnost podniku získat včas prostředky na úhradu svých závazků a je chápána jako přebytek hodnoty aktiv nad hodnotou závazků.

 

Likvidita podniku je pak obvykle posuzována jako jeho momentální schopnost uhradit penězi splatné závazky. Je měřítkem krátkodobé nebo okamžité solventnosti. Likvidita majetku (likvidnost) je pak jednou z charakteristik konkrétního druhu majetku a označuje míru obtížnosti přeměny majetku na hotové peníze.

 

Poměrové ukazatele likvidity v podstatě poměřují to, čím je možno platit (čitatel) k tomu, co

je třeba zaplatit (jmenovatel).

 

1. a) Ukazatel běžné likvidity (ukazatel solventnosti, current ratio)

= celkový oběžný majetek / krátkodobé závazky (%)

 

– ukazatel ukazuje kolikrát oběžná aktiva pokrývají aktuální podnikové závazky krátkodobého charakteru, to znamená, kolikrát je podnik schopen uhradit své aktuální platby, kdyby proměnil svá veškerá oběžná aktiva v daném okamžiku v adekvátní peněžitou hotovost.

 

1. b) Ukazatel pohotové likvidity (quick ratio a test ratio)

= (oběžná aktiva – zásoby) / krátkodobé závazky (%)

 

– tento ukazatel má větší vypovídací schopnost oproti ukazateli běžné likvidity vzhledem

k často problematické likvidnosti zásob.

 

1. c) Ukazatel okamžité likvidity (cash ratio)

= pohotové platební prostředky / krátkodobé závazky

 

Pohotové platební prostředky = OM – zásoby – DD pohledávky

Patří zde také absolutní ukazatel čistý pracovní kapitál (ČPK) – vyjadřuje krátkodobý

majetek, který je kryt dlouhodobými zdroji.

 

2. Ukazatelé aktivity (viz. ot. 9)

– jedná se o ukazatele typu rychlost obratu nebo doba obratu

– měří jak efektivně podnik hospodaří se svými aktivy

– má-li podnik více aktiv než je účelné, vznikají mu zbytečné náklady a tím nízký zisk

– má-li jich málo, přichází o tržby, který by mohl získat

– ukazatele se počítají pro jednotlivé skupiny aktiv: zásoby, stálá aktiva, celková aktiva a

pohledávky

 

Zásoby

1. a) rychlost obratu zásob – ukazatel vyjadřuje jak rychle jsou zásoby přeměněny na peněžní   prostředky (PP). Je vyjádřen počtem obrátek – tj. kolikrát se přemění zásoby v ostatní     formy OM až po prodej HV a opětovný nákup zásob.

 

RO_Z = tržby / Æ stav zásob …. počet obrátek / rok

 

1. b) doba obratu zásob – ukazatel vyjadřuje jak dlouho jsou OA vázána ve formě zásob (ve dnech), je to průměrná doba od nákupu materiálu do prodeje výrobků

 

DO_Z = ( Æ stav zásob * 360 ) / Æ denní tržby (dny)

 

– tento ukazatel se považuje za ukazatele intenzity využití zásob

– na první pohled zvýšení rychlosti DO zásob může znamenat efektivnější využití zásob, ale na druhé straně znakem podkapitalizování podniku. Obecně, ale platí, že čím vyšší je obratovost zásob a kratší DO zásob, tím lépe. –> do té míry, pokud zásoby zajišťují plynulou výrobu!

 

Pohledávky

1. a) rychlost obratu pohledávek (obratovost pohledávek) – poměr tržeb a průměrného stavu    pohledávek udává, jak rychle jsou pohledávky přeměňovány v PP

 

RO_pohl = tržby / pohledávky

 

1. b) doba obratu pohledávek – poměr průměrného stavu pohledávek a průměrných denních tržeb ukazuje, kolik dní se majetek podniku vyskytuje ve formě pohledávek (za jak dlouhé období jsou pohledávky v průměru spláceny) – průměrná doba inkasa pohledávek

 

DO_pohl = pohledávky / Æ stav tržeb = ( pohledávky * 360 ) / tržby

[ Æ stav tržeb = tržby / 360 ]

DO_pohl = 360 / RO_pohl

 

– z hodnoty ukazatele vyplývá, zda se podniku daří dodržovat stanovenou obchodně úvěrovou politiku (dle stanovených platebních podmínek – tj. lhůta splatnosti – např. 30 dnů) – z hodnoty tohoto ukazatele lze zjistit, zda inkaso probíhá v souladu se stanovenými platebními podmínkami.

 

Stálá aktiva

1. a) obrat stálých aktiv (obrátka, obratovost celkových aktiv) – ukazatel obratovosti (resp. relativní vázanosti dld. majetku) je ukazatelem efektivnosti a intenzity využívání zejména budov, strojů, zařízení. Stanovuje se jako poměr tržeb k HM v zůstatkové ceně. Důležitý při úvahách o nových investicích.

 

RO_HM = tržby / HM v ZC

 

– ukazatel vyjadřuje, jaká částka tržeb byla vyprodukována z 1 Kč HM

RO_{celk. A} = tržby / celková aktiva

 

– někdy je také interpretován jako ukazatel flexibility podniku vzhledem k možnému poklesu tržeb – pokud hodnota ukazatelé klesá –> jeho flexibilita se snižuje, tzn. Zvyšují se relativně FN (odpis, údržba) a zvyšuje se tak citlivost podniku na případný pokles tržeb. Při poklesu tržeb se méně flexibilní podnik stává ztrátovým.

 

DO_A = celková aktiva / Æ stav tržeb

 

Další ukazatelé aktivity

 

Krátkodobé závazky   DO_kr.záv. = ( kr. závazky + kr. úvěry ) / Æ stav tržeb

RO_kr.záv. = Æ stav tržeb / ( kr. závazky + kr. úvěry )

 

Platí pravidlo solventnosti –> doba obratu pohledávek < doba obratu závazků

 

3. Ukazatelé zadluženosti (ukazatele finanční páky)

Při analýze zadluženosti bývá sledována dlouhodobá finanční rovnováha podniku. Poměrové ukazatele, využívané pro analýzu zadluženosti, bývají označovány také jako ukazatele struktury zdrojů nebo jako ukazatele finanční nezávislosti. Pojmem zadluženost vyjadřujeme skutečnost, že podnik využívá k financování svého majetku také cizí kapitál (cizí zdroje).

 

1. a) Ukazatel finanční samostatnosti = ( vlastní kapitál * 360 ) / aktiva celkem   (%)

– stanovení optimální hodnoty je problematické, zvyšující se hodnota ukazuje, že je firma

finančně stabilní, ale může způsobovat určitou „nepružnost“. Tento ukazatel sledujeme

v trendech a je ovlivněn makroekonomickými faktory, nejen situací ve firmě.

 

1. b) Majetkový koeficient → finanční páka = celková aktiva / vlastní kapitál   (%)

– hodnotí oblast zadluženosti a jeho interpretace není jednoduchá; lepší je jeho

konstantní hodnota v určitém období (stabilita)

 

1. c) Ukazatel celkové zadluženosti → věřitelské riziko = cizí kapitál * 100 / celková aktiva (%)

– doporučená hodnota je 50 %, záleží však na finanční situaci podniku. Bývá doplňkem ukazatele finanční samostatnosti a jejich součet se rovná 100 %. Hodnocení zadluženosti je vždy třeba provádět s ohledem na vývoj hospodářského výsledku v čase (rentability).

– tento ukazatel můžeme „rozklíčovat“ na určité části (rezervy, krátkodobé úvěry, …). Rezervy se často vylučují.

 

 

Určování poměru vlastních a cizích zdrojů závisí na předmětu činnosti (struktuře aktiv → podkapitalizování a překapitalizování) a na nákladech na kapitál (ceně kapitálu), kde zohledňujeme jeho riziko, dobu splácení, možnost snížení daně.

 

1. d) Ukazatel zadluženosti vlastních zdrojů = cizí kapitál * 100 / vlastní kapitál   (%)

 

1. e) Ukazatel úrokového krytí = čistý zisk / úroky   (%)

 

– vyjadřuje, kolikrát jsou výší výdělku kryty nákladové úroky (sleduje provozní schopnost podniku); jeho konstrukce se liší podle toho, jaký zisk bereme při konstrukci v úvahu

– pro správnější výpočet používáme EBIT (EBIT / úroky) a optimální výsledek je 2 – 5 %; čím je vyšší, tím je to lepší (více peněz na placení 1 úroku).

 

• EBIT (zisk před úroky a zdaněním) – u nás se rovná provoznímu HV; pomocí EBITu zjišťujeme provozní (výdělkovou) schopnost podniku, protože není ovlivněn finanční politikou firmy a daňovými hledisky; je vhodný pro účely mezipodnikového srovnávání.
• EBT (zisk před zdaněním)
• EAT (zisk po zdanění)
• EAC (zisk k dispozici pro běžné akcionáře)
• EAR (zisk k rozdělení) → EAR = EAT – dividendy

 

1. f) Ukazatel úrokového zatížení = úroky / (čistý zisk + úroky) (%)

 

– vypovídá o tom, kolik úroků spadá na 1 korunu zisku; čím je nižší, tím je to lepší.

 

1. g) Ukazatel krytí fixních plateb = (EBIT + leasingové splátky) / (úroky + leasingové splátky)

(%)

1. h) Ukazatel stupně krytí (I. a II. stupně)

 

– souvisí s překapitalizováním a podkapitalizováním

 

4. Ukazatelé výnosnosti (rentability)

Tato analýza spočívá v poměřování výsledků hospodaření (zisku) s podnikovými zdroji, kterých bylo k dosažení příslušných výsledků použito. Ukazatele rentability jsou tedy relativním vyjádřením zisku, tj. míry zisku, což umožňuje přímé srovnání podnikové výnosnosti s bankovními úrokovými sazbami. Ukazatele rentability v rámci finanční analýzy slouží ke komplexnímu posouzení celkové úspěšnosti a hospodářské schopnosti podniku.

 

1. a) Ukazatel rentability úhrnných vložených prostředků – ROA

 

ROA = (čistý zisk + úroky) / aktiva

 

– tento ukazatel hodnotí všeobecnou efektivnost využití vložených prostředků, bez ohledu

na zdroje původu kapitálu

 

 

1. b) Ukazatel rentability vlastního kapitálu – ROE

 

ROE = čistý zisk / vlastní kapitál   (%)

 

– vyjadřuje, v jaké míře podnik zhodnocuje vlastní zdroje; výnosnost vlastního jmění by

měla být vyšší, než výnosnost úhrnného vloženého kapitálu → pokud tato podmínka

není splněna, není pro vlastníky výhodné využít cizích zdrojů pro financování jejich

podniku. Je to klíčový ukazatel pro akcionáře a vlastníky

 

1. c) Ukazatel rentability vloženého kapitálu (investic) – ROI

 

ROI = (čistý zisk + úroky) / (vlastní kapitál + dl. závazky)

 

– je měřítkem schopnosti podniku vytvářet nové zdroje, tj. dosahovat zisku, použitím

investovaného kapitálu

 

1. d) Ukazatel ziskovosti výnosů = čistý zisk / výnosy

 

1. e) Ukazatel rentability úhrnného vloženého kapitálu

 

= (čistý zisk + úroky) / (úhrnný vložený kapitál)

 

1. f) Ukazatel rentability aktiv = [čistý zisk + úroky (1-t)] / aktiva

 

1. g) Ukazatel rentability nákladů = čistý zisk / celkové náklady

 

1. h) Ukazatel rentability tržeb = čistý zisk / tržby

 

 

5. Ukazatelé tržní hodnoty podniku

Tento ukazatel má význam pro akciové společnosti, jejichž akcie jsou veřejně obchodovatelné. Ukazatel se zabývá hodnocením činnosti podniku z hlediska zájmů současných i budoucích akcionářů a hodnotí zejména schopnost podniku zhodnocovat jejich vklady (vyplácením dividend nebo růstem tržní hodnoty akcie).

 

Čisté obchodní jmění = aktiva – závazky

 

Tržní hodnota vlastního kapitálu = tržní hodnota 1 akcie * počet vydaných akcií

 

Poměr ceny akcie k zisku na akcii = cena akcie / čistý zisk na akcii

– vyjadřuje částku peněz, kterou jsou investoři ochotní zaplatit za 1 Kč vykázaného zisku

 

čistý zisk na akcii = čistý zisk /počet splacených akcií

Poměr tržní a účetní hodnoty akcie = tržní cena akcie / vnitřní hodnota akcie

 

– vnitřní hodnotu zjistíme jako podíl vlastního kapitálu podniku k počtu splacených akcií

– úspěšné podniky mají tržní cenu svých akcií několikanásobně vyšší než je jejich vnitřní hodnota

 

 

U jednotlivých poměrových ukazatelů nelze jejich výsledky přeceňovat, protože je velmi obtížné zhodnotit komplexně finanční situaci podniku pomocí několika vybraných ukazatelů. Pro důkladnou znalost finanční situace je třeba provádět důkladnou analýzu „dovnitř“.

 

Spider analýza

– u každého z pěti ukazatelů si zvolíme zástupce

– pokud jsou všechny hodnoty 100% vytváří nám rovnostranný pětiúhelník

 

Trendová analýza

– výše uvedené poměrové ukazatele a jejich použití v analýze dávají okamžitý obraz o podniku, ale postrádají časovou dimenzi

– analýza podniku by proto měla být doplněna analýzou trendu, tj. směru vývoje jednotlivých finančních ukazatelů

– tato analýza ukáže, zda se v čase situace určité oblasti nebo celého podniku zlepšuje nebo zhoršuje

 

Du Pointův pyramidální rozklad

Rozklad syntetického ukazatele na dílčí ukazatele. Smyslem je postihnout vztahy a vazby dílčích faktorů na syntetický ukazatelů rentability. Tento systém ukazatelů postihuje vzájemné vazby mezi poměrovými ukazateli finanční analýzy.

 

ROA = čistý zisk / tržby * tržby / aktiva = čistý zisk / aktiva … základní vzorec

tzn. ROA = rentabilita tržeb * obrat celkových aktiv = výnosnost celkových aktiv

 

Pokud podnik používá pouze vlastní kapitál, potom i vlastní jmění se rovná aktivům a      ROE = ROA. Většina podniků však používá i cizí kapitál, proto se základní Du Pont rovnice rozšiřuje.

 

ROE = čistý zisk / vlastní kapitál = čistý zisk / aktiva * aktiva / vlastní kapitál

= ROA * finanční páka

 

Rentabilita vlastního kapitálu = rentabilita tržeb * obrat celkových aktiv * finanční páka

 

Z uvedených rozkladů můžeme definovat 3 páky výkonnosti:

– rentabilitu tržeb (Z/T)

– obrat aktiv (T/A)

– finanční páka (A/VK)

 

Finanční páka

 

Role finanční páky souvisí se zapojením úročených cizích zdrojů do financování aktivit firmy. Finanční páka posiluje výdělkovou schopnost vlastního kapitálu použitím cizích zdrojů. Při určité úrokové míře odnímá cizí kapitál příslušnou část výdělku a zisk je nižší o část placených úroků → zvýšení zadluženosti bude pro ROE příznivé tehdy, jestliže podnik dokáže každou další korunu úročených cizích zdrojů zhodnotit více než činí právě toto úročení.

 

Z uvedeného rozkladu vyplývá, že ROE lze zvýšit zvyšováním zadluženosti. To však jenom do určité míry, protože tady působí úroková redukce (ú). Tyto faktory (finanční páka a úroková redukce) působí na vývoj zisku protichůdně.

 

Je-li ziskový účinek finanční páky > 1 … znamená to, že zvyšování zadluženosti při dané ceně kapitálu působí na růst ukazatele ROE. Naopak jestli je ziskový účinek finanční páky < 1 … zvyšování zadluženosti snižuje ROE.

 

Platí zásada, že finančně zdravý podnik si může dovolit vyšší zadluženost jen tehdy, pokud je ROE > ROA.

 

e = ú * aktiva / vl. kapitál   … ziskový účinek finanční páky

e > 1 …  zapojení cizích zdrojů do činnosti má vliv na růst rentability

e < 1 …  zapojení cizích zdrojů do činnosti nebude mít pozitivní efekt, ale naopak bude snižovat rentabilitu

e = 1 … indiferentní – beze změn

 

Pyramidová soustava finančních ukazatelů

– spočívá v postupném rozkladu vrcholového ukazatele (většinou je to rentabilita vlastního kapitálu) na ukazatele dílčí, které jej rozhodujícím způsobem ovlivňují

– pro výpočet vlivu dílčích ukazatelů, mezi nimiž je multiplikativní vazba (násobení nebo dělení), se používá logaritmická metoda

– celková změna syntetického ukazatele se rozkládá na vlivy dílčích ukazatelů v poměru přirozených logaritmů jejich indexů

– pro aditivní vazby (sčítání, odčítání) použijeme rozdělovací počet

– pyramidovou soustavu ukazatelů používáme buď k hodnocení časového vývoje podniku nebo k mezipodnikovému srovnávání

 

 

1             –         N/T       1         :       A/T

 

 

1   :   SA/T + OA/T + ostA/T

 

Rozklad N/T dále pokračuje na 1 – jednotlivé druhy nákladů/T

Model INFA

– posuzuje finanční schopnost a výkonnost z hlediska dlouhodobé a krátkodobé výkonnosti

– výnosnost firmy je hodnocena podle EVA (čistý ekonomický zisk firmy)

 

Tento ukazatel vznikl v 90. letech a slouží k hodnocení finanční výkonnosti podniku. Používá se pro oceňování podniků nebo hodnocení investičních příležitostí (projektů). Musíme rozlišovat ekonomickou přidanou hodnotu a tržní přidanou hodnotu.

EVA = EBIT(1-t) – C * WACC

C … celkový kapitál

WACC … průměrné náklady na kapitál

 

→ EVA = provozní zisk po zdanění – náklady na získání celkového kapitálu

Ukazatel EVA představuje odhad skutečného ekonomického zisku podniku za rok. Náklady kapitálu představují alternativní (oportunitní) náklady použitého kapitálu; účetní zisk nezohledňuje náklady vlastního kapitálu (naproti tomu ekonomický zisk zahrnuje všechny náklady, včetně nákladu alternativních).

 

Existuje také jiné vyjádření ekonomické přidané hodnoty, které podává shodnou informaci jako výše uvedený vzorec; v účetních hodnotách má tvar:

 

EVA = (ROE – re) . VJ

ROE … rentabilita vlastního jmění,

re … alternativní náklad vlastního kapitálu

 

Podnik můžeme označit za úspěšný, jestliže EVA > 0. Jedině v tomto případě roste bohatství vlastníků (akcionářů), neboť získávají zpět více, než činila původní investice při „obsloužení“ věřitelů. Je-li EVA = 0, pak podnik vyprodukoval pouze tolik, kolik bylo investováno. Je-li EVA < 0, dochází k „ničení“ hodnoty pro akcionáře. Problémem EVA je, že se jedná o absolutní ukazatel a tedy ovlivňovaný velikostí podniku. Proto byly navrženy také ukazatele relativní, které je možno využít i pro srovnání mezi podniky. Ukazatel ekonomické přidané hodnoty měří efektivnost manažerské práce vzhledem k rozšíření jmění akcionářů během daného roku, proto je vhodné tohoto kritéria využít i pro řešení otázky hmotné zainteresovanosti managementu.

 

Doplňující ukazatele

Čistý pracovní kapitál

– KRD A – KRD závazky

– OA – běžná pasiva

– DLD zdroje – investiční majetek

Míra pracovního kapitálu – používá se pro mezipodnikové srovnávání = ČPK / aktiva celkem

Překapitalizování – kr. aktiva / cizí pasiva > 1

Odkapitalizování – kr. pasiva / kr. aktiva < 1

 

Užití poměrových ukazatelů (problémy)

– neexistují univerzálně použitelné optimální hodnoty poměrových ukazatelů ani

doporučené intervaly

– ke zhodnocení finanční situace firmy není nikdy dostačující jediný poměrový ukazatel

– ne u všech ukazatelů se dá předpokládat přímá úměra mezi čitatelem a jmenovatelem,

což ztěžuje jejich hodnocení

1. Řízení cen v podniku, cenová analýza, metody a modely cenové tvorby a cenových strategií, hodnocení cenových efektů a cenové rozhodování.

2. Finanční řízení v podniku, finanční analýza, zajištění kapitálu ke krytí finančních potřeb, rozhodování v alokaci kapitálu, hodnocení finanční výkonnosti, možnosti aplikace metody BSC.

3. Technicko-hospodářské normy v podniku (normy spotřeby materiálu, normy zásob, kapacitní normy, normy živé práce), metody a postupy při jejich stanovení a aplikace v konkrétních podmínkách, možnosti využití v systému ekonomického řízení.

 

4. Podstata plánovacího procesu, úloha plánování v systému řízení podnikatelského subjektu, přístupy k plánování; plánování strategické, taktické a operativní, charakteristika vzájemných vazeb v plánu, principy centralizace a decentralizace plánování.

PODSTATA PLÁNOVACÍHO PROCESU

• – jde o stanovení cílů a vhodných prostředků pro jejich dosažení.
• – je to rozhodování o své vlastní budoucnosti (ex ante) a vychází ze současnosti
• – přispívá k dosažení záměrů a cílů
• – je prioritní mezi manažerskými činnostmi, sjednocuje pracovníky
• – je východiskem pro všechny manažerské funkce
• – je uskutečňováno na všech stupních řízení
• – umožňuje efektivní provádění činnosti
• – produktem plánování není pouze plán, ale i trvalý proces k dosažení cílů. Podnikový plán zahrnuje úsekové dílčí plány, jako je plán odbytu, výroby a výzkumu, investiční a finanční plán.
• – stanovení budoucích cílů včetně aktivit, které budeme realizovat, abychom těchto cílů dosáhli
• – vždy je nutno uvažovat v čase

 

Podle vnějších a vnitřních okolností se pak volí strategie stability, expanze nebo útlumu.

 

Prvky plánovacího procesu:

Představy – v podobě smyslu či poslání firmy je identifikována základní fce firmy (výroba,                       obchod…)

Cíle – zákl. plán firmy, specifické bud. představy, které mají být dosaženy

Strategie – určení dlouhodobých základních cílů a stanovení nezbytných činností a zdrojů pro                     jejich dosažení

Taktiky – určují či objasňují postupy nebo způsoby uvažování při rozhodování

Plány – výsledky plán. procesu obsahující stanovení cílů, prostředků a cest, jak cíle dosáhnout

Postupy – návody, jakým způsobem mají být určité činnosti provedeny

Pravidla – způsob provádění činností bez specifikace čas. postoupnosti, nedávají volnost, ale                    omezují

Programy – základní + podpůrné = souhrn cílů, taktik, postupů, pravidel, úkolů …

Rozpočty – numerická stanovení očekávaných výsledků (cash flow, očekávané příjmy, výdaje …)

Akce – prostředky či činnosti, plánované pro dosažení cílů (v podstatě programy)

Prognóza – předpověď budoucích událostí nebo hodnot na základě známých nebo                        předpokládaných výchozích faktorů a aktivit. Plánování ≠ prognózování!

Zdroje – prostředky, které jsou k dispozici, které je třeba respektovat (rozpočet)

Implementace – uskutečnění plánu, jeho konkrétní cíle

 

Druhy plánů :

1. a) dle stupně obecnosti

• – obecné plány (poslání, úkoly, cíle)
• – obecná pravidla ( strategie, taktiky)
• – souhrnné plány (objemové plány nákupu, výroby, prodeje apod.)
• – rámcová pravidla (rozpočty, metody)
• – konkrétní plány (postupy, programy pracovišť, technologie)
• – konkrétní pravidla (technické podmínky)

1. b) dle délky plánovacího období

• – dlouhodobé (strategické – obecné cíle, strateg. cíle organizace)
• – střednědobé (taktické – cíle jednotl. funkč. oblastí, cíle jednotl. org. článků)
• – krátkodobé (operativní – cíle jednotl. funkčních míst pracovišť, cíle jednotl.zaměstnanců)

1. c) dle oblasti řízení

• – výroby (plány těžby, zpracování, montáže)
• – materiálových toků (plány dopravy, surovin, energie)
• – nasazení a potřeby lidí (personální plány)
• – finančních toků (rozpočty)
• – informací (plány reklamy)

1. d) dle charakteru

• – plány celkové (komplexní) a plány dílčí
• – plány souhrnné (firemní) a plány individuální
• – plány jednoznačné a plány alternativní
• – plány základní a plány odvozené (navazující)
• – plány rozvojové a plány omezení

 

Proces plánování je zabezpečován 2 funkcemi:

 

1. sekvenční (postupné):

 

1. Plánování

– cíl k jakému chci dospět

– plánování – stanovit účel, smysl, cíl aktivity –> cíl k jakému chci dospět

– musím vymezit prostředky a postupy, které mi umožňují cíle dosáhnout

– musím se přesvědčit zda je cíl ideální nebo realizovatelný

2. Organizování

– je třeba zorganizovat příslušné potenciály k plnění cíle (strukturní a procesní organizace)

3. Výběr a vedení lidí (motivování)

– je třeba vybrat lidi, kteří mi budou cíle realizovat (vedení –> motivace + stimulace)

4. Kontrola

– průběhu skutečného dosažení vytyčeného cíle s požadovanou lhůtou

– porovnávání, kontroluji skutečný průběh dosažení vytyčeného cíle i jeho požadovanou hodnotu

 

Ať řídíme cokoliv, měli by jsme realizovat tyto etapy!

 

2. průběžné:

 

1. Analyzování

– problém musím nejprve analyzovat (ověřit možnosti řešení problému)

2. Rozhodování

– z možných variant vyberme tu, která je na základně mnou stanovených kritérií ta nejlepší

3. Komunikace

– sdělování obsahu mého rozhodnutí jiným podřízeným pracovního prostředí

– rozpracuji plán jako manažer na dílčí úkoly a rozdělím dílčí pány na nižší úrovně –>

motivace, stimulace (delegování pravomocí, hirearchizace úkolů)

Průběžné funkce by měly být realizovány v rámci každé sekvenční funkce

Charakteristické zvláštnosti plánování

 

1. Plán se uskutečňuje před započetím činnosti (tzv. anticipační rozhodování)

– rozhodování o cílech a požadavcích před započetím činnosti

– krátkodobé plány (na týden, měsíc)

– reálné a motivující plány

 

2. Plánování je potřebné všude tam, kde dosažení budoucích požadovaných cílů je spojeno s celou řadou vzájemně závislých rozhodnutí (systém rozhodnutí). Složitost plánu vyplývá mnohem více právě ze vzájemné jedinečnosti jednotlivých rozhodnutí, než ze samotného rozhodování. Uvjednoduchých rozhodnutí, logických, v řadě za sebou – nemusím sestavovat plán, stačí si to uvědomit (co budu dnes dělat?).

 

3. Podmíněnost je důležitá proto, že účinnost plánu je dána vzájemnou provázaností procesů. Plán nemůže být jednorázovou činností, ale musí být trvalým procesem, který nemá začátek ani konec Je založen na systému permanentních rozhodnutí (neustálé rozhodování na základě změn). Proces, který se přibližuje k ideálnímu stavu, kterého však nikdy nedosáhneme. Rozhodnutí v počátku plánu musí být brány v úvahu při rozhodování v dalších etapách → plánování je trvalým procesem!

 

4. Plán je procesem orientovaný na vytvoření budoucích situací, které jsou požadovány, přičemž nelze očekávat, že by tyto situace nastaly samovolně, aniž by se pro to něco udělalo. Prostřednictvím plánování se proto snažíme vyvarovat se nesprávných aktivit. Snížit četnost nevyužitých příležitost. Pro plánování jsou důležité informace, jejich kvalita a množství.

 

Obecná struktura plánu:

1. Uvědomění si příležitostí (z hlediska trhu – co chybí, konkurence, přání zákazníka, silné a slabé stránky)
2. Stanovení obecných cílů (nezbytné pro každý plán) – Ideální cíle (těžko kvantifikovatelné) → konkrétní cíle pro celou firmu → konkrétní úkoly pro jednotlivé útvary či procesy (konkrétnější, krátkodobější) → dílčí cíle, úkoly. Vše by nemělo být navzájem rozporné
3. Vývoj předpokladů (analýza a určení podmínek, omezující podmínky)
4. Určování a hodnocení alternativních postupů (jak cíle zabezpečit – výběr zásad, praktik, postupů, procedur, které slouží k dosažení cílů)
5. Výběr postupů (rozhodnutí)
6. Formulování odvozených plánů
7. Vymezení potřebných zdrojů, potřebných k realizaci stanovených cílů
8. Realizace plánových úkolů – plán převedu do reality pomocí vymezených zdrojů a postupů tak, aby cíl mohl být uskutečněn;
9. Kontrola plánových postupů (týká se vnitřní řídící struktury) – plán jako dokument řídícího charakteru by měl vymezit prostředky kontroly; musím sledovat odchylky –> fáze controlingu; kontrola se vykonává prostřednictvím lidí v určitých funkcích ve firmě; nastanou-li odchylky, musíme okamžitě reagovat (controling – postupy, prostředky, kontroly plánu); plán musí mít vymezeny způsoby reakce na určité situace

 

Proces plánování v tržním prostředí

Analýza trhu (tržní východiska, podmínky)

 

Prognóza (na základní analýzy)

Vytvářím určitou hypotézu, jaký asi bude budoucí vývoj

 

Koncepce (scénář)

 

Plán (části věcná – cíle, zdroje a zabezpečující – postup realizace)

 

Evidence výsledků (srovnávám plánované a skutečné výsledky)

 

Kontrola (hledám příčiny odchylek od plánu)

 

Regulace (regulace, snížení či odstranění odchylek)

 

ÚLOHA PLÁNOVÁNÍ V SYSTÉMU ŘÍZENÍ PODNIKATELSKÉHO SUBJEKTU

 

Úloha plánování spočívá v představě budoucího vývoje, vlivů a uvědomění si postupů, jak k těm cílům dojít.

 

Tři stupně projekce budoucího vývoje:

1. Základní (srovnávací) projekce

• – jestliže nepotřebuji provádět změny, pak vývoj půjde samovolně a nějakého

stavu podnik dosáhne

• – stav, který nevyžaduje žádné úsilí

2. Požadovaná projekce

• – jestliže bude projekce uspokojivá, pak není zapotřebí nic plánovat
• – projektuji stav, ve kterém se chci v budoucnu nacházet v určitém časovém termínu –> musím významným způsobem vyvinout max. úsilí –> plánování je nezbytné
• – základní projekce – požadovaná projekce → tuto mezeru musí vyplnit plánování
• – ve většině případů požadovaná projekce je založena na idealizovaných cílech, kterých nemůžeme dosáhnout.

3. Plánovaná projekce

• – vychází z toho, že požadovaný stav nejsem schopen v určitém časovém

intervalu dosáhnout

• – subjekt se snaží popsat, kam až muže organizace v určitém čase dojít při

uskutečňování svých aspirací

• – tato projekce musí být zajistitelná

 

Hlavním cílem plánování musí být projekce takového organizačního a řídícího systému,

který by v budoucnu minimalizoval potřebu retrospektivního plánování (odstraňování

nedostatků vzniklých v minulosti)

 

Naše znalosti budoucnosti lze klasifikovat ve 3 základních rovinách:

1. Mám jistotu (nezabývám se variantami, mám jednoznačný cíl)

• – používám plánování založené na zásadě závazného angažování
• – závazné angažování – spočívá v angažovanosti lidí, kteří budou plán realizovat
• – vždy musím brát v úvahu možnost omylu
• – neustále aktualizuji podle měnících se podmínek
• – snažím se hledat nevyhnutelné záležitosti

2. Nemám jistotu (variantní řešení)

• – při rozhodování za rizika se používá plánování v podmínkách vícenásobných variant
• – jsem schopen posoudit možnosti, které mohou nastat v budoucím vývoji
• – měl bych uplatnit plánování pro každý možný případ

3. Neznalost (nevím nic o budoucnosti)

• – jestliže o budoucím podniku nevím nic (živelné pohromy,…), pak plánujeme na

zásadě pružné reakce (včasného varování)

• – do řídící struktury musí být zabudován mechanismus pružné reakce – zabudovat

odchylky a účinně na ně reagovat

• – ani optimální plánování není možné reagovat na výrazné změny prostředí –> optimum se posouvá
• – v případě adaptivního plánování je tzv. projekční plánování součástí celého  plánovacího procesu <– tam se předpokládá, že na ty změny budu muset reagovat mechanismem

 

PŘÍSTUPY K PLÁNOVÁNÍ

1. Přístup k plánování na zásadě postačujícího minima

• – je používán nejčastěji, není náročný na čas, finanční zdroje, kvalifikaci a odbornost těch, kteří jej vykonávají)
• – úsilí vynaložené za účelem dosažení určité úrovně spokojenosti, avšak nic víc nad rámec této úrovně

 

1. Cíle – satisfakční plánování – stanovení cílů a úkolů a to tak, že si vymezíme takové cíle, které současně považujeme za potřebné, ale i realizovatelné (většinou v měřitelných kvantitativních kategoriích – zisk, tržba…). Pravidlo – pokud to, čeho chci dosáhnout se nedá měřit, tak musím chtít to, co se měřit dá, nebo měřit není třeba (měření účinnosti reklam – pomocí anket orientovaných na nějakou vrstvu obyvatelstva – čtenáři, diváci…); cílem reklamy je zvýšení odbytu (prodeje), ale většinou se to míjí účinkem (nejsme schopni měřit účinek a vliv na spotřebu) –> měřím dojem, spokojenost, reakce diváků, kteří třeba nechtějí vůbec spotřebovávat –> jde o to, že se nám reklama líbí

 

2. Postup – určit několik důležitých cílů, aniž se zkoumá jejich konzistentnost (rozporuplnost) a najít nějaký (jediný) způsob jejich realizace (zajištění). Udělat to nějak tak, aby to šlo. Nehledat ten nejlepší způsob.

 

Subjekt se snaží dosáhnout cílů prostřednictvím:

1. a) minimalizace odchylek od běžných zásad postupu
2. b) prostřednictvím co nejmenších potřeb nových, dodatečných zdrojů
3. c) co nejmenších změn organizační a řídící struktury
   • – varianty plánu se neformulují –> každá přípustná varianta je uspokojivá (nehledá se nejlepší)
   • – snažím se soustředit na minulost, ne na přítomnost a budoucnost (budoucnost je odrazem od minulých aktivit)
   • – retrospektiva, aniž se zabývám využitím nejlepších příležitostí,

 

3. Vymezení zdrojů a prostředků – rozhodujícím zdrojem (aspektem) jsou peníze. Vychází se z toho, že při dostatečném množství finančních zdrojů jsem schopen reagovat na veškeré situace, které nastanou –> v praxi se to většinou nedá realizovat. 20% procesů nám přináší 80% zisku – musíme hodnotit procesově a ne výsledkově.

 

4. Realizace – prognóza –> nepracuje se s rizikem ani pravděpodobnostmi

• – lepší je plán reálný, než plán optimální z hlediska zisku, který má velká rizika a nejsem schopen jej dosáhnout
• – vychází se z toho, že pokud se stane něco nepředvídatelného, podnik si s tím vždy poradí
• – realizace plánu závisí na zdrojích, postupech a sladění firemních cílů se zájmy osobními a zájmy jedince (motivace, odměna, trest)

 

Výsledkem jsou konzervativní plány – představují určitou variantu budoucího vývoje korigují pouze výrazné disproporce, které vznikaly v minulosti. Nedostatkem je, že se zde nesnaží o lepší pochopení plánovacího systému (jak funguje, jak reaguje). Je nenáročný na sestavení, na peníze, na pracovní síly.

 

1. Přístup k plánování na základě zásady optimalizace

• – netvořím jen jakýkoliv plán, snažím se o dosažení nejlepšího plánu, který mi zajistí ty   nejlepší výsledky
• – základní metodou poznání je experimentování
• – v ekonomice by bylo experimentování velmi drahé –> nelze vytvořit experimentální podnik a čekat co zákazník, ale je nutno reagovat na potřeby zákazníka = uspokojování a zároveň z toho budeme mít zisk
• – matematika nám umožnila experimentovat na modelu, který měl charakteristické rysy systému a následně je aplikovat na reálném systému = simulace –> musím tedy vytvořit model (symbolický, grafický, matematický) a na něm experimentovat

 

Úspěšnost experimentu závisí na 2 podmínkách:

1. snažím se, co nejvěrněji, nejpřesněji a nejlépe v modelu zobrazit skutečný systém
2. úspěšnost simulace závisí na řešitelnosti modelu
   • – 1 a 2 jsou protikladné –> odraz reality vyústí do velmi složitého modelu
   • – pokud chci dosáhnout řešitelnosti, tak musím model zjednodušit a závěry, které vyplynou budou falešné, nebudou odpovídat skutečným podmínkám
   • – optimální modely málokdy bývají dynamické –> nereagují na faktor času a tedy nejsou optimální a tedy se od nich upustilo
   • – v ekonomii uplatňujeme symbolické modely –> vyjadřujeme prostřednictvím matematických prostředků (cílová funkce + model omezujících podmínek)

 

III. Přístup k plánování na základě zásady adaptace

• – řídit podnik znamená integrovat vnitřní struktury a adaptovat se na změny vnějšího

prostředí

 

Adaptace

• o je reakce na změnu, která fakticky nebo potenciálně snižuje účinnost fungování systému. Je to tedy reakce, která brání tomu, aby efekt vůbec nastal.
• o změna může být vnitřní (změna managementu snižujícího produktivitu) nebo vnější (změna v cenové politice u konkurence)
• o musí existovat příčinný vztah mezi změnou prostředí a pobídkou (trest nebo odměna)
• o pokud podnik nebude včas reagovat na signalizující změnu, utrpí ztrátu –> v adaptivním řízení jde o to, aby podnik reagoval tak rychle, aby případná ztráta v důsledku změny prostředí byla minimalizována (inovační způsob plánování)

 

1. Pasivní adaptace – systém mění své fungování tak, že pracuje ve změněném prostředí efektivněji (např. firma se bude snažit při zvýšení N ovládnout nové trhy nebo zvýší výrobu)
2. Aktivní adaptace – systém aktivně usiluje o změny v okolí tak, aby jeho fungování bylo účinnější

 

PLÁNOVÁNÍ STRATEGICKÉ, TAKTICKÉ A OPERATIVNÍ

Tak jako existuje strategické, taktické a operativní řízení, tak tomu odpovídá i strategické, taktické a operativní plánování.

 

Rozdělení plánů z hlediska časových úseků (časová dimenze)

Krátkodobé – operativní plánování (dny, týdny ..),

Střednědobé – taktické plánování (rok),

Dlouhodobé – strategické plánování (3-5 let).

 

1. Operativní plánování (dny, týdny)

• – cíle i prostředky se stanovují pro krátkodobé časové úseky, je nástrojem krd. řízení
• – jedná se o cíle jednotlivých funkčních míst, pracovišť a cíle jednotlivých zaměstnanců (rozdělení zakázek na pracoviště, pořadí pracovních postupů, operativní využití strojů,…)

 

2. Taktické plánování (rok, půl rok, měsíc)

• – proces formulace střednědobých cílů
• – je to transformace dlouhodobé strategie na taktiku, která odpovídá aktuálním příležitostem a hrozbám
• – z časového hlediska je něco mezi operativním a strategickým plánováním
• – čím více firemních funkcí je do plánu pojato, tím více strategický je jeho charakter
• – taktické plánování se zabývá výběrem prostředků a postupů, sloužících k dosahování taktických cílů
• – plánování vnitropodnikové zaměstnanosti, plánování výkonu, zásob a možnosti jejich snižování, plánování kooperace s dodavateli, časové rozvržení zakázek

 

3. Strategické plánování (3 – 5 let)

• – je proces formulace dlouhodobých strategických plánů, které integrují dílčí plány

rozvojových funkcí a jim odpovídajících organizačních článků do komplexního plánu

organizace

• – je to základ strategického řízení
• – jedná se o obecné cíle a strategické cíle organizace
• – taktický plán je těžištěm strategického plánu
• – představy vývoje organizace a stanovení poslání
• – zahrnuje přednosti a slabosti organizace
• – analýza možností, které organizaci poskytuje okolí (příležitost, ohrožení)
• – zahrnuje základní pravidla a prostředky nutné k dosažení cíle
• – zahrnuje alokace (rozdělení zdrojů organizace)
• – zahrnuje postup implementace změn vyvolaných strategickým plánem

 

Rozlišujeme 4 typy strategií

1. geografická (stanovení relevantního trhu z geografického pohledu),
2. konkurenční (z hlediska podílu na trhu – strategie prvenství v N, diferenciace, lokální)
3. z hlediska vazby výrobek – trh
   1. penetrační – pronikání na dosavadní trhy
   2. rozvoje produktu – vývoj nových produktů
   3. rozvoje trhu – proniknutí na nové trhy
   4. diverzifikace – nové výrobky na nové trhy
4. marketingová (zaměřena na konkurenci – při nasycení trhu)
   1. zaměřena na konkurenci – agresivní cenová strategie, imitační, profilová
   2. tržní expanze – zaměření se na rozšíření existujícího trhu nebo vytváření nových trhů tzn. získávání nových zákazníků.

 

Zásady plánování:

• – měřte, co je důležité pro podnik
• – přepracujte hlavní řídící nástroje
• – decentralizace informací, pravomocí a strategického plánování
• – stanovte splnitelné cíle
• – požadujte naprostou integritu, vyvolat pocit nevyhnutelnosti řešení u všech
• – každý manažer by měl vysledovat tři až pět podstatných klíčových proměnných
• – nerozebírat zbytečně účetní položky

 

5. Tvorba strategického plánu podniku – principy, postup, struktura, způsob implementace: metoda scénářů a její aplikace, využití metody BSC v plánování.

  

6. Operativní plánování v podniku – struktura operativních plánů, techniky a metody jejich tvorby, možnosti aktualizace a optimalizace operativních plánů, principy podnikového controllingu.

 

7. Plánování finančních zdrojů a efektů; principy a zásady tvorby finančního plánu podniku (plánování nákladů a výnosů, amortizace, finančních zdrojů a jejich užití, investic).

 

Finanční plánování je formalizované rozhodování o způsobu financování (získání kapitálu), o investování kapitálu do výnosného majetku a o peněžním hospodaření. Jde o proces posuzování celkových efektů finančního a investičního rozhodování, jehož výsledkem je finanční plán, který je součástí podnikového plánu. Integruje systém podnikového plánování podle kritérií výnosnosti a rizika.

 

Proces finančního plánování zahrnuje:

1. Určení finančních cílů (maximalizace tržní hodnoty podniku, maximalizace tržní ceny akcie,…)
2. Formulace finanční politiky (způsob jakým cílů dosáhnout, nalezení vhodných alternativ, analýza vazby mezi investičními návrhy a finančními možnostmi,…)
3. Navržení vývoje financí podniku v souladu s finančními cíly a finanční politikou (vazba na plán prodeje (tržby) a plán výroby (náklady))

 

Hlavní úkoly finančního plánu

1. zajištění finančních zdrojů
2. alokace finančních zdrojů –> optimální alokace a maximální výnos
3. běžné finanční rozhodování (operativni)
4. provozní finanční plánování

 

Při tvorbě finančního plánu je třeba respektovat tyto podnikové politiky:

1. a) daňová
   • – týká se rozdílu mezi účetním HV a základem daně z příjmů, který na HV po úpravách navazuje
   • – respektování celostátně placených daní, odečitatelných položek apod.
2. b) účetní
   • – propojeno s daněmi (odpisy daňové x účetní)
   • – týká se položek účtu zisků a ztrát, které ovlivňují HV, resp. zisk před zdaněním
   • – oceňování zásob
   • – postupy účtování
3. c) dluhová
   • – poměr vlastního a cizího jmění (závislost na okolnostech, na rozhodnutí podniku na zisku a riziku)
   • – posuzuje stupeň zadluženosti
4. d) likvidní
   • – platební schopnost či neschopnost, řízení likvidity
   • – ukazatelé dlouhodobé a krátkodobé likvidity
5. e) úvěrová
   • – má se na mysli obchodní úvěry – jaké platební podmínky poskytujeme odběratelům
6. f) dividendová
   • – týká se způsobu užití zisku po zdanění (rozhoduje majitel podniku)
   • – výplata dividend (na základě rozhodnutí valné hromady)

 

Finanční plán tvoří

1. Plánová výsledovka (plán výnosů – plán nákladů) . plánovaný HV (plán rozdělení HV)

1. a) plán výnosů (plán prodeje)
2. b) plán nákladů (plán výroby, plán práce a mezd, plán nákupu a zásobování)
3. Plánová rozvaha

1. a) plán stálých aktiv
2. b) plán oběžných aktiv
3. c) plán krátkodobých pasiv
4. d) plán dlouhodobých pasiv
5. e) plánové kalkulace jednotlivých výrobků, resp. jejich skupin
6. Plánové hotovostní toky (cash flow)
7. a) provozní – zisk po zdanění, nepeněžní operace, změna OA, změna krd. závazků
8. b) investiční – plánované výdaje na realizaci investičních programů, získání fin. investic
9. c) finanční činnosti – změny vlastního kapitálu, změny dld. cizích zdrojů, výplata dividend

 

Dlouhodobý finanční plán – není nejdůležitější forma prezentace ani přesnost výpočtů, jako spíše kvalitativní verbálně komentované vyjádření faktorů, s nimiž se počítá při zajištění plánované úrovně zisku

 

Krátkodobý finanční plán – vzniká konkretizací a zpřesněním záměrů dld. finančního plánu pro daný rok

Hospodaření s financemi je poměřováno finančními toky –> musím reagovat na změny v hodnotovém řetězci –> efekt hospodaření s financemi by měl být co největší! Při využití musí být výnos. Reálné finanční toky mi ukazují, jak jsem hospodařil. Celý reprodukční proces je ve výsledovce.

 

Pokud finanční kritérium nevyhovuje (malé finanční toky) –> je potřeba aktualizovat podnikatelský proces tak, abych dosáhl lepšího výsledku! Při financování v podnikatelském procesu existuje zpětná vazba k jednotlivým položkám N a V (kauzální vztah).

 

Plán musí být strukturován tak, že jsem schopen sledovat odchylky skutečnost od plánu –> Finanční kontroling (moderní způsob financování):

• – mám plánované položky a skutečné hodnoty –> sleduji odchylky
• – pokud je odchylka malá, tak to řeším vnitřními opatřeními (motivací, atd.) –> jsem schopen eliminovat
• – pokud je odchylka velká = vážná situace –> fin. kontroling = je prováděný permanentní monitoring všech ukazatelů –> zjištění závažných odchylek –> protiopatření = změna řízení! (snížení úrovně cílů, přehodnocení plánu, …)
• – kontroling je nástroj krizové prevence

Finanční plánování je nástrojem protikrizové prevence (zvýšení N a snížení V –> počátek krize! –> musím mít několik možných variant řešení. Důležitá je percepce krize <– vnímání a nepodceňování krize a podchycení krize protikrizovým opatřením hned ze začátku!

 

Plánování za útlumu

1. snížit OA (včas omezit výrobu, vymáhat pohledávky, prodat všechny nepotřebné zásoby, atd.)
2. snížit SA (omezit investiční výstavbu, prodat nepotřebné stroje, pozemky,…)
3. obnovit rentabilitu především snížením nákladů (zastavit přijímání nových pracovníků, omezit pracovní dobu, omezit veškeré výdaje, inovace výrobního programu – dld., …)

 

Druhy financování

Podle pravidelnosti financování:

1. běžné – zajišťování a vynakládání peněz na běžný provoz, převažuje
2. mimořádné

 

Principy a zásady tvorby finančního plánu

1. Finanční plánování je prvkem, který vnáší do řízení firemních financí orientaci na finanční cíl (cíl není direktivou)
2. V souladu s cílem podnikání se stává operativním finančním cílem nejčastěji zisk a to nejlépe zisk před zdaněním neovlivněný daňovými předpisy (operativní finanční cíl)
3. Finanční plánování omezuje finanční riziko
4. Zásadních změn ziskovosti se dosahuje opatřeními, které přinášejí mnohdy výsledky až za několik let. Tomu odpovídá zásada dlouhodobosti finančního plánování s časovým horizontem 3 – 5 let a často i delší. To co je prognózovatelné je třeba zakotvit do finančního plánu, ať vím co mě čeká
5. Finanční plánování je součástí dlouhodobého podnikového plánu
6. Finanční plán se sestavuje posuvným způsobem (rolling). Základem finančního plánování je dlouhodobý plán –> např. Finanční plán na 5 let –> tj. finanční orientace. 5-letý plán sestavuji po letech –> sestavím si plán na roky 2004 – 2008 –> jsou zde obsaženy cíle pro každý rok.
7. Finanční plán je relativně autonomní –> je vlastně měřítkem, kontrolním plánem. Podle výsledku finančního plánování je potřeba přehodnotit jiné části plánu, ale nikoliv finanční plán.
8. Jádrem finančního plánování je investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Finanční plánování musí vycházet z dlouhodobé podstaty a musí zahrnout kapitálové zdroje
9. Struktura a forma finančního plánování odpovídá struktuře a formě finančních (účetních) výkazů –> jen tak je možné naplnit kontrolní funkci. Finanční hodnoty musím naplánovat <– jaké jsem k nim schopen získat skutečné hodnoty. Pokud nemůžu zjistit skutečné hodnoty –> nemůžu provádět kontroling!
10. Středem pozornosti dlouhodobého finančního plánování jsou příjmy a výdaje zachycené v plánu peněžních toků (cash flow) – (příjmy a výdaje vytvářené nepřímou účetní metodou)
11. Finanční plánování tíhne k co nejprůhlednějším výpočtům založeným na zákonitostech a logice vztahu mezi vstupními a plánovanými veličinami a umožňujícím přesvědčivé zdůvodnění na základě relevantních informací. Finanční plánování je založeno na logických propočtech, které jsou co nejvíce věrohodné!!

 

2. Finanční plán se netvoří od spodu nahoru. Zdroje se tvoří globálně, na úrovní celého podniku. Plán se tvoří směrem shora dolů! Odvozením rozhodujících plánovaných a finančních veličin z globálních údajů: odhadu tržeb, požadované ziskovosti, nezbytných investic, odhadovaného vývoje vnějších podmínek.
3. Plán peněžních toků provázejí v dlouhodobém plánu 3 dílčí plánovací dokumenty:

• – z prognózy prodeje
• – z rozpočtu investičních výdajů
• – z rozpočtu externího financování (úvěry, dlouhodobé půjčky)

4. Finanční plánování v podobě plánových výkazů za jednotlivé roky plánovaného období se hodnotí pomocí kritérií finanční analýzy

8. Logistické náklady – klasifikace nákladů, vztahy mezi úrovní logistických služeb a celkovými logistickými náklady, logistické vyvažování, nákladová deprese.

9. Teorie omezení – východiska TOC, základní teze, úzká místa, kroky práce s úzkými místy a ABC analýza – Peratův princip, popis ABC analýzy (účel, postup, vícestupňová ABC analýza, analýza XYZ).

[1] Podkapitalizováno podniku znamená, že krd. Cizí kapitál se podílí na krytí dld. Majetku, což může vést k insolvenci a zániku podniku.