Nejstarší literární památky starověkých kultur

 

 

písemnictví = literatura: (z řeč. litera – písmeno, z lat. litearae – písemné záznamy)

• – literatura = vše, co je zachyceno písmem

PÍSMO:

• o vzniklo z hospodářské potřeby společnosti, sloužilo k potřebám kněžstva a úřednictva – zachycovali se dávky, daně, oslava bohů a panovníků
• o nejprve se vše zachycovalo obrázky, postupně se z obrázků vytvořil znak
• o druhy písma:
  • klínové písmo – 4. až 3. tisíciletí př.n.l. v Sumeru, psalo se na hliněné destičky rákosem, pro uchování se vypalovali, od Sumeřanů přejali písmo Babyloňané, ti tesali do kamene
  • fénické písmo – obchodníci, zjednodušená abeceda – 22 znaků, podobná naší latince, od Féničanů přejali písmo Řekové, od nich Římané atd.
  • egyptské písmo – psalo se na papyrus – různě dlouhý, uchovával se ve svitcích (15 – 45 m), černá a červená barva
    • hieroglyfy – svaté písmo, nejtěžší, chrámy (sloupy), zdi pyramid
    • hieratické písmo – k potřebám kněží
    • démotické písmo – nejmladší, pro lid
  • čínské písmo = znaky – obrázkové písmo, psalo se štětečkem ze zvířecích chlupů, znak, důležitá je síla čáry, psalo se na zvířecí kosti nebo želví krunýře – věštby
  • cyrilice a hlaholice
  • latinka
  • azbuka
• o rozšíření: čítanka str. 18 –20: Písmo

 

 

 

• 1) literatura Mezopotámie
  1. a) kultura a umění:
• Mezopotámie – oblast mezi Eufratem a Tigridem
• města obklopena hradbami, zde honosné chrámy a paláce
• hlavní surovina – hliněné cihly
• často se uplatňoval reliéf
• Chammurabiho zákoník – (první polovina 18. století př.n.l.)– vytesán do kamenné stély
• Babylon – kulturní a hospodářské centrum, stavby: Ištařina brána, chrám boha Marduka – zikkurat, visuté zahrady královny Semiramis
• umění stavby silnic a mostů – převzato Římany
• zárodky věd – hlavně matematiky a astronomie
  1. b) literatura:

• patří sem: sumerská a asyrsko – babylonská literatura
• sumerská literatura:
  • Sumerové psali klínovým písmem, vyrývaným do hliněných destiček
  • 3. tisíciletí př.n.l. první památky
  • zvláštní druh poezie, která je napsána ve volných verších se specifickým rytmem a rýmem, který se nám nepodařilo rozluštit
  • zpívána nebo přednášena za doprovodu bubnů, harfy a lyry
  • zachovala se ve zlomcích, na hliněných destičkách, napsaná klínovým písmem
  • Nipur – v tomto městě stála největší knihovna, bylo zde nalezeno nejvíce destiček

 

• mezi Sumerskou literaturu patří:
  • HYMNY: všechny hymny, které se dochovaly pochází z tisíciletí př.n.l., jsou to oslavné básně = morální zásady

= bohy, Bohyně Nanše (objev: Američané)

• PŘÍSLOVÍ: objeveny po druhé světové válce Američany, známe kolem 300 přísloví (viz dod. 1), hlavně z Nipuru, 3000 – 3500 př.n.l., odraz našeho smýšlení
• NÁŘKY: nad zkázou sumerských měst, největší: Nářek nad zkázou města Ur
• PŘÍBĚHY: Den školáka – příběh o sumerské škole
• MODLITBY
• EPOSY: jsou rozsáhlá epická díla

Ethanův let do nebe: zachoval se z části v akkádské verzi (originál se nedochoval), dochovala se první ilustrace na pečetním válečku, obsah: dodatek č. 1

Epos o Gilgamešovi: dosud jsou zde mezery, existuje řada zlomků, které se skládají dohromady, v roce 2002 byly nalezeny další tabulky, ty vypráví o Gilgamešově hrobě a jeho smrti, obsah: viz dodatek č. 1, do tohoto eposu je vložen příběh o potopě světa = ATRACHASÍS (což znamená Přemoudrý)

• babylonská literatura
  • o navázala na Sumerskou literaturu
  • o nejdůležitější město Babylon
  • o nejslavnější král Chammurabi: žil na přelomu 18. – 17 st. př.n.l., vládl asi 40 let; byl to velký bojovník, diplomat a krutý despota; vydal zákoník, který je vepsán do kamenné stély, která je rozdělena na tři části; byla nalezena v perském městě Susy, kam byla zavlečena jako válečná kořist
    • tři části Chammurabiho zákoníku:
      • obrázek: je zde vyobrazen Chammurabi sedící na trůně a bůh Šamaš, který mu dává symboly moci
      • zákony: týkají se majetku, rodiny, dědictví i trestů („Oko za oko, zub ze zub.“)
      • poděkování: panovníkovi za to, že dal lidem zákony

 

 

• 2) literatura egyptská
  1. a) kultura a umění:
  2. b) literatura:

• vrcholem egyptského stavitelství byly pyramidy, v nichž se nacházejí hrobky králů; ostatky významných osob byly mumifikovány; na stěnách hrobek hlavně reliéf, někdy také nástěnné malby
• existovaly dva druhy hrobek, a to pyramidy a skalní hrobky
• pyramidy: největší se nacházejí v Gíze nedaleko Káhiry
• skalní hroby:       Údolí králů = naleziště u Théb
• rozvíjela se také chrámová architektura
• jedna z nejstarších hudebních kultur (rákosová flétna suffára, dvojitý klarinet arhúl)
• již ve starém Egyptě se hrálo divadlo, součást náboženského kultu
• rozvoj lékařství a geometrie

• vlastní písmo hieroglyfy, malovali je na papyrus
• hieroglyfy rozluštil Francouz Jean-Francois Champollion roku 1822, podle Rossetské desky
• nejstarší památky: nápisy na stěnách královských hrobek tzv. texty pyramid
• na ně navazují knihy mrtvých – psaly se na papyrové svitky, = rady jak se chovat v posmrtném životě = amulety po posmrtný život, , existují dvě legendy

• o první legenda

Po smrti jdeme před soud. Zde sedí bůh Usir = Osiris a bohyně Mat. Na jednu misku vah se položí naše srdce a na druhou Matino pírko. Pokud je srdce těžší než pírko, sežere jej požíračka Amun.

 

 

• o druhá legenda

Bůh Usir měl milující ženu Isis = Eset (=„osudová družka“) a závistivého bratra Setha. Seth nechal bratra rozsekat a poházet po Egyptě. Isis ty kusy posbírala a složila dohromady a Usir oživl. Měli spolu syna Hora (sokol). Seth byl potrestán.

• staroegyptská milostná poezie
• nauky: nejčastěji pojaté jako soubory rad
• zachoval se Vlastní životopis Sinuhetův: životopis egyptského lékaře; děj je datován do 20. tisíciletí př.n.l. = Střední říše; popisuje životní osudy muže,jenž musel opustit Egypt, v cizině založí rodinu, ale přesto se touží vrátit domů, nakonec se mu to podaří; převyprávěl Mika Waltari: Egypťan Sinuhet

 

 

• 3) literatura indická
  1. a) umění a kultura:
  2. b) literatura:

• oblast v povodí řeky Indu: zde vznikla první neznámá civilizace s vyspělou architekturou, dosud nevyluštěné písemné památky, zanikla
• 2.tisíc. př.n.l. se vyvíjí nová kultura ovlivněna védským a buddhistickým náboženstvím:       svatyně a kláštery: dřevěné→kámen→cihla; skalní chrámy s nástěnnými malbami a plastickou výzdobou
• 9. stol. př.n.l. převládá hinduismus: obrovské chrámy, sochařská výzdoba
• rozvoj matematiky, astronomie a jazykovědy

• vznikala       v úzkém sepětí s náboženstvím, největší vliv buddhismu a hinduismu; většinou psána ve verších, protože se šířila ústním podáním, snazší zapamatování;
• hinduismus:

• o Hinduismus místo přinášení obětí zdůrazňuje lásku k bohům a rozvíjí myšlenku o odplatě za vykonané skutky, jíž je převtělování; člověk se rodí znovu a znovu, přičemž forma jeho existence (lidské nebo zvířecí)závisí na jeho jednání a činech v předchozích životech. Nejvyšším cílem je vysvobození z nekonečného koloběhu životů a věčného utrpení (dosažení nirvány – věčného blaženství), což znamená spojení posmrtné duše s bohem Brahmou. pro hinduismus jsou příznačné bohaté obřady a barvitá mytologie. Hinduismus je spojen s kastovnictvím (rozdělováním obyvatelstva do přísně oddělených skupin).
• o knihy VÉD (=vědění; vznikaly v 15.-6. stol. př.n.l.), nejznámější z knih vědění je RGVÉD, obsahující hymny oslavující přírodní bohy (Jitřenka, Oheň, Vítr); Védy byly psány v posvátném staroindickém jazyce sanskrtu; ve verších; Védy se později staly posvátnými knihami hinduismu (1. tisíciletí př.n.l.)
• o epos MAHÁBHÁRATA: považován za nejrozsáhlejší dílo světové literatury;vychází ze starých indických mýtů, základem je líčení bratrovražedného boje mezi dvěma větvemi královského rodu; obsahuje nábožensko-filozofické texty: BHAGAVADGÍTA (= Zpěv vznešeného)
• o epos RÁMÁJANA: vypráví o lásce prince Rámy a jeho manželky Síty;

obsah: Ráma, následník trůnu kóšalského krále, se ocitl na řadu let ve vyhnanství. Putoval po lesích, přičemž se dostával do střetů s démony; jeden z nich nakonec unesl Sítu. Rámovi se po velkém boji podařilo Sítu osvobodit, ale protože žila s cizím mužem (byť nuceně), musel ji podle tradice zapudit. zoufalá žena se vrhla do ohně, ale na boží zásah zůstala nezraněna; tato zkouška dosvědčila její bezúhonnost. Manželé se pak vrátili do sídelního města a Ráma se ujal vlády. Později však byla Sítina čest opět zpochybněna; Síta požádala bohyni Zemi to, aby ji přijala do svého lůna a tím ji definitivně očistila. Plného štěstí dosáhnou manželé až na onom světě, kam nešťastný Ráma za milovanou ženou dobrovolně odešel.

• buddhismus:

• spjatý se jménem prince Gautamy = Buddha (=Probuzený)
• Podle Buddhy je lidská existence vždy provázena utrpením. To je způsobeno „žízní po životě“ a vede k opakovaným převtělením. Pokud se však člověk dokáže oprostit od svých vášní, od lpění na životě, odpoutat se od okolního světa, může dosáhnout nirvány. Buddha, svými vyznavači chápaný nikoli jako spasitel, ale jako vzor a učitel, rovněž odmítal rozdělovat lidi podle náboženství či kast. Na počátku našeho letopočtu pronikly buddhistické myšlenky do Číny a odtamtud se pak šířily i do dalších zemí.
• psána hovorovým jazykem pálí

• dlouhou tradici má také indické drama
• nejznámějším literátem tohoto období je KÁLIDÁSA (4.-5. stol. n.l.)
• PAŇČATANTRA obsahuje bajky a pohádky; bajky převyprávěl Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

 

 

• 4) čínská literatura
  1. a) kultura a umění:
• čínské vynálezy: papír, hedvábí, střelný prach, kompas, kormidlo, porcelán atd.
• tři nábožensko-filozofického proudy: taoismus, konfucianismus, buddhismus
• čínské výtvarné umění: kaligrafie – dekorativní způsob písma; užité umění
• architektura: nízké stavby s keramickými taškami, pagody – věžovité svatyně, paláce, pevnostní stavby – Velká čínská zeď
• hrobka císaře Čchin Š´chuang-tiho (3. stol. př.n.l.), kterou střežila armáda více než 7500 terakotových vojáků, vymodelovaných v životní velikosti do nejmenšího detailu.
• na tuto kulturu navazuje kultura staré Koreje a Japonska
  1. b) literatura:

• čínská literatura ovlivněna: konfucianismem a taoismus
• konfucianismus:
• Konfucianismus chápe tao jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu.Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny.
• výklad tohoto učení obsahují Hovory, které zachycují údajné dialogy filozofa KONFUCIA (552-479 př.n.l.) s jeho žáky.

• taoismus:
  • Podle tohoto učení pojem tao označuje všeobecný, odvěký a nepostižitelný (slovy nevyjádřitelný) princip, jímž se řídí veškeré bytí, tedy jakýsi věčný koloběh přírody. Taoistická filozofie zdůrazňuje respekt k přirozenému plynutí světa, nezasahování do řádu věcí, oproštění od všeho, co člověka nějakým způsobem zvnějšku ovlivňuje (formuje, vzdaluje od prazákladu bytí), nepodléhání touhám a přáním.
  • stěžejními taoistickými texty jsou Tao-te-t‘ing, který legenda připisuje filozofovi LAO-C‘
• vrchol čínské lyriky: LI PO (chuť k životu, bohém, oslavoval víno,přátelství a přírodu) a TU FU (v poezii utrpení války, úvahy o smyslu života)

 

 

• 5) japonské písemnictví
  1. a) umění a kultura:
     • ovlivněna kulturou staré Číny, vynikající architektura
     • náboženství: domácí šintoismus a importovaný buddhismus, který získal v Japonsku velkou osobitost, např.: v podobě zenbuddhismu)
     • vliv náboženství v literatuře, divadle, malířství, čajovém obřadu, umění meče, zahradní architektury
  2. b) literatura:
     • nejznámějším japonským básníkem je BAŠÓ (1644-1694); významně přispěl ke vzniku nové žánrové formy – haiku
     • haiku: v originále tříveršová báseň sestávající ze sedmnácti slabik. Zaměřuje se zejména na přírodní motivy, přičemž se snaží zachytit mimořádně působivý citový zážitek, okamžik, kdy člověk náhle dosahuje harmonie, vyrovnanosti, štěstí. Haiku brzy převládlo v celé japonské poezii
     • Ve 20. století haiku ovlivnilo i evropské a americké tvůrce, např. tzv. beatniky.
     • ukázka: čítanka str.57: Japonská poezie: Psát na vodu

 

 

• 6) antická literatura

1. a) kultura a umění
   • pojem antika: ze slova antiquus = starobylý
   • období: 1.tisíciletí př.n.l. – 1. polovina 1. tisíciletí př.n.l., v němž oblast Středomoří významně ovlivňovali staří Řekové a posléze Římané
   • Antika = označuje dějiny a kulturu starověkého Řecka a Říma

• 1) PŘEDŘECKÁ DOBA
  1. egejská kultura: Kréta; nástěnné malířství
• 2) ŘECKÉ UMĚNÍ
  1. mykénské období: Mykény – Lví brána; paláce
  2. archaické období (9.-6. stol. př.n.l.): dominantou chrám (Efes, ostrov Sam, Olympie, Delfy), sochařství – reliéf, malířské umění: hliněné vázy

• klasické období (5.-4. stol. př.n.l.) sochařství: harmonie a krása, výzdoba chrámů; sochaři: Myrón a Feidias; mauzolea: mauzoleum v Halikarnassu

3. helénistické období (3.-1. stol. př.n.l.): gymnasia, divadla, sochařství: náměty obyčejného života; olympijské hry; rozvij veřejného života; vznik a rozvij filozofie a rozvoj věd

• 3) ŘÍMSKÉ UMĚNÍ

–     vliv Etrusků a starého Řecka; veřejné stavby, sídla boháčů; sochařství. portrét; divadla; amfiteátry: zápasy gladiátorů; lázně (thermy); mosty a silnice; akvadukty; vznik a rozvoj práva a státní správy

1. etruské období
2. období království

• období republiky

1. období císařství

• 4. stol. n.l. rozpad Římské říše na Východořímskou = Byzantskou a Západořímskou říši
• 1.-4- stol. doba křesťanské antiky

 

1. b) literatura

• 1) řecká literatura

– rozděluje se na dobu archaickou, attickou, helénistickou a římskou (z nejstaršího období řeckých dějin = mykénského období se nedochovaly žádné památky)

1. archaické období

• 9. stol př.n.l. – 500 př.n.l., nejstarší známé texty vznikly v oblasti malé Asie, dnešního Turecka: eposy Ilias a Odyssea; vycházejí z mýtických představ o světě a odrážejí historické události (trojská válka); autor: bájný, slepý pěvec Homér
• Ilias:vypráví epizodu z obléhání Troje (řecky Ilion); Řecký hrdina Achilles, uražený jednáním vůdce řeckého vojska Agamemnona (ten mu odebral krásnou zajatkyni – válečnou kořist, považovanou však především za čestný dar; učinil tak ovšem na nátlak boha Apollona), odmítá nadále bojovat a nedbá ani proseb svého přítele Patrokla. Trojané tak získávají převahu; zastaví je až Patrokles oblečený do Achillovy zbroje. Je však zabit Hektorem, synem trojského krále. Achilles, zasažený smrtí přítele, pak s Hektorem svede vítězný boj; tělo poraženého nepřítele pak vláčí před trojskými hradbami.
• Odyssea: Tento příběh sleduje návrat ithackého krále Odyssea z války (trval – stejně jako boje v Troji – deset let). Při zpáteční plavbě projde Odysseus řadou dobrodružství, mnohdy až pohádkových (utká se s kyklopem Polyfémem, pobývá u čarodějnice Kirké, sestoupí do podsvětí, překoná Sirény aj.), a přijde o své druhy. O těchto událostech se dovídáme z Odysseova vyprávění na hostině pořádané Fajáky (obyvateli jednoho ze středomořských ostrovů), kteří ho zachránili po jeho ztroskotání. Fajáci pak Odyssea dopraví na rodnou Ithaku. Zde se hrdina setkává se svým synem Telemachem. (Telemachovým pátráním po svém otci epos začíná.) S jeho pomocí se Odysseus vypořádá s nevítanými nápadníky, kteří se předtím vetřeli do královského paláce a pokoušeli se získat královnu Penelope, zachovávající Odysseovi věrnost.
• prvním bezpečně doloženým básníkem je Hesiodos (kolem roku 700 př.n.l.)
• řecká a později římská epická poezie byla psána tzv. hexametrem (původně antický verš složený ze šesti daktylských stop)
• řecká lyrika: Sapfo (asi 627 –568 př.n.l.): skládala milostnou a svatební poezii, žila na ostrově Lesbos, kde zřídila dům Múz (Múzy byly řecké patronky umění; římsky: grácie), zde se učily dívky hudbě a poezii; Anakreon (asi 572 – 487 př.n.l.): psal milostné a pijácké verše, oslavoval víno, ženy a zpěv, v římské době napodobován – sbírka Anakreonteia, pojem anakreontská poezie: napodobovala ve středověku a v době rokoka jeho básně
• Ezop ( asi 6. stol. př.n.l.) psal bajky

 

1. klasické = attické období

• 5. a 4. stol. př.n.l.; rodové zřízení se v řadě států mění v demokratickou formu vlády; hlavní roli zaujaly Athény; rozvíjí se filozofie, přírodní vědy a dějepisectví
• divadlo: navazovalo na sborový zpěv – jeho základem byly obřady provázené písněmi, tancem, hudbou, jimiž byl oslavován bůh Dionýsos, bůh úrody, plodnosti, vína a veselí;
• divadelní hry se dělily na tragédie a komedie
• TRAGÉDIE (z řec. tragóidiá = doslova zpěv kozlů; zpěváci sborových písní se totiž převlékali za satyry – lidské bytosti v kozlí podobě); hry byly psány ve verších; zpočátku vystupoval pouze jeden herec (vedl dialog s chórem – sborem – ukrytým za scénou; chór děj rovněž komentoval), později se počet herců zvýšil na tři; role i ženské hrály pouze muži; velký význam měly masky a kostýmy, které naznačovaly charakter postav; náměty byly čerpány z řecké mytologie; zásahy bohů do děje; autoři tragédií: Aischylos, Sofokles, Euripides
• Aischylos: (525 – 456 př.n.l.) autor trilogií,
• nejznámější a jedinou dochovanou trilogií vůbec je Oresteia: vychází z báje o prokletí Tantalova rodu (za provinění zakladatele rodu jsou jeho potomci stíháni nekončící řadou vzájemných křivd a následné msty). Děj Oresteie začíná v době po skončení trojské války. Agamemnon, král Agru, se vrací do vlasti, je však zavražděn manželkou Klytaimestrou a jejím milencem Aigisthem. Klytaimestra tak mstí obětování dcery Ifigenie i Agamemnonoovu nevěru (z Troje si přivezl Kassandru, dceru trojského krále). Po letech o Agru přichází Agamemnonův syn Orestes, aby podle rodových tradic odčinil otcovu smrt. Pomstu (za podpory své sestry Elektry) vykoná Aigistha i Klytaimestru zabije. Tyto činy ho však dovedou k šílenství. Pronásledován sborem Litic (bohyň střežících právo krevní msty) hledá ochranu u bohů. Ti pak vloží jeho osud do rukou sboru athénských starších (areopagu) , založeného Pallas Athénou. Právě zásluhou jejího hlasu je nakonec osvobozen; Litice jsou smířeny, kruh nekonečného vraždění prolomen.
• hra Peršané
• Sofokles (asi 496 – 406 př.n.l.)
• Elektra: Sofokles zpracoval stejné téma jako Aischylos v Oresteie
• Král Oidipus: Podle mytických vyprávění byl Oidipus synem thébského krále Laia. Věštba prorokovala, že v dospělosti zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Laios přikáže Oidipa usmrtit, avšak muž, který měl tento čin provést, předá Oidipa na vychování do Korintu. Oidipus zná věštbu (nikoli však svůj pravý původ) – opouští proto v dospělosti domnělé rodiče. Náhoda mu však do cesty přivede neznámého cizince – ve skutečnosti krále Laia , kterého ve sporu zabije. Později zachrání Théby před Sfingou, stává se tamním králem a manželem královské vdovy Iokasty; věštba se tedy naplňuje. Vlastní děj tragédie začíná v okamžiku, kdy se Oidipus dozvídá, že mor, který mezitím Théby zachvátil, je trestem za to, že ve městě přebývá Laiův vrah. Oidipus je rozhodnut provinilce potrestat, z úst věštce Teiresia se však dozvídá, že hledá sám sebe. Postupně zjišťuje pravdu o své minulosti; zdrcen poznáním se oslepí (jehlicí ze šatů své matky, jež ze zoufalství zvolila dobrovolnou smet) a opouští Théby.
• Antigona: ústředním motivem je konflikt mezi Antigonou, Oidipovou dcerou, a jejím strýcem Kreontem, thébských král
• Euripides: (480 – 406 př.n.l.): hrdiny jeho her jsou většinou ženy; lidi ovládají nezvladatelné vášně, které rozhodují o jejich činech
• Elektra: námět jako v Oresteie
• Médea: vypráví o ženě, která kvůli lásce zradí svou zemi i rodinu a posléze je i sama zrazena
• Ifigenie v Tauridě: dílo nekončí tragicky; smrt odvrácena zásahem bohů
• Deus ex machina: tento způsob řešení konfliktů (prakticky se realizoval spuštěním sochy boha na scénu pomocí zvláštního zařízení) se díky Euripidovi (který však nebyl první, kdo jej využil) stal obecně známým. Dnes je označován jako Deus ex machina (=bůh ze stroje); rozumí se jím nečekané, z logiky předchozího děje nevyplývající rozuzlení situace či problému (a to nejen v literatuře).
• KOMEDIE: (z řec. kómos = bujarý hudební a taneční průvod);vycházely z mýtů; humor dosti jízlivý
• Aristofanes: (asi 445 – po 388 př.n.l.)
• Žáby: odsuzoval Euripida a v této hře na něj zaútočil
• próza:
• dějepisectví: Herodotos: „otec dějepisu“ (asi 480 – po 425 př.n.l.); Dějiny: uvádějí nejen historické, ale i novelistické a povídkové příběhy;; Thukydides (asi 460 – 396 př.n.l.): Dějiny peloponéské války
• řečnictví = rétorika: Demosthenes (384 – 322 př.n.l.) proslulý řečník, překonal svou vadu řeči
• filozofie: Sokrates (469 – 399 př.n.l.); Platon (427 – 347 př.n.l.); Aristoteles (asi 384 – 322 př.n.l.): Platonův žák; zakladatel logiky; vychovatel Alexandra Makedonského; vysoce oceňoval umění;; Poetika: dílo o básnictví; mimo jiné v něm rozebírá drama: zákon tří jednot (autor se má vyhýbat odbočkám od hlavní dějové linie a příběh se má odehrávat na jednom místě a během dvaceti čtyř hodin)
• !!! divadlo se hrálo v amfiteátrech, což byla divadla s výbornou akustikou

 

1. období helénismu

• 3. – 1. stol. př.n.l.
• nová komedie: umělci zachycují se proměny lidské psychiky a odvracejí se od obecných společenských témat, zaměřuje se na rodinné a milostné problémy;; autor Menandros (343 – 291 př.n.l.): Smírčí soud
• básnictví: Theokritos (kolem 300 – kolem 260 př.n.l.); zakladatel bukolické poezie (bukolikos = řecky pastýřský): líčí idylický život pastýře, krásu venkova …

 

1. římské období

• 1.-5. stol. n.l.; řecky psaná literatura v době existence Říma

 

 

• 2) římská literatura
  • řecká literatura je nám známa především z římských opisů a překladů do latiny; řeckou literaturu, mytologii, filozofii a vědu tedy pozdější Evropa poznává prostřednictví Římanů
  • v období existence Říma se literatura psala hlavně latinským jazykem ale také řečtinou (řecky psán např. Nový zákon)
  • první psané památky pocházejí ze 3. století před n.l.

 

 

 

• římská literatura se dělí na tři období:
  • ® archaické období (3.-1. stol. před n.l.)
  • ® klasické období (1. stol.př.n.l.-14 n.l.)
    • v období Ciceronovo ( do r. 30 př. n.l.)
    • v zlatý věk = zlaté období (30 př.n.l. – 14 n.l.)
  • ® postklasické období (14 n.l. – 5./6. stol. př.n.l.)
    • v stříbrný věk (14 n.l. – počátek 2.stol. n.l.)
    • v úpadek římské říše (od 2. století n.l.)
    • v /6. století n.l. se uzavírá antika:
      • [ rok 476 zánik západořímské říše
      • [ rok 529 v byzantské říši uzavřeny řecké – tedy pohanské – filozofické školy

 

• archaické období
  • v dramatik Titus Maccius Plautus (asi 251 – 184 př.n.l.); psal divadelní hry inspirované novou komedií; Lišák Pseudolus, Vychloubačný voják, Komedie o hrnci; hlavní postavy jsou charakterově vyhraněné typy (chytrý otrok, lakomec apod.)
• klasické období
  • v období Ciceronovo
  • v do r.30 př.n.l.
  • v řečnictví: Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př.n.l.): nejznámější antický řečník; ovlivnil latinský jazyk = stal se jeho vzorem a byl na dlouhou dobu napodobován
  • v poezie: Gaius Valerius Catullus (asi 87 – 54 př.n.l.): první velký lyrický básník; psal milostné verše;; „Odi et amo“ = nenávidím a miluji
  • v zlatý věk
  • v 30 před n.l. – 14 n.l.
  • v poezie:
  • v Publius Vergilius Maron (70 – 19 př.n.l.): Zpěvy pastýřské, epos Zpěvy rolnické; epos Aeneis: původ římských císařů odvozuje básník od jednoho z obránců Troje – Aenea, ten se po dlouhé plavbě přistál u italských břehů
  • v Quintus Horatius Flaccus ( 65 př.n.l. – 8 př.n.l.): Satyry a Ódy;; óda = oslavná báseň na císaře či jinou osobu
  • v Publius Ovidius Naso (43 př.n.l. – 18 n.l.): nesouhlasil s císařem Augustem a posléze byl poslán do vyhnanství; Umění milovat: rady chlapcům a dívkám jak si získat a udržet lásku; Proměny: soubor antické mytologie, proměna člověka nebo jiné bytosti v kámen, potok, strom atd.;; Žalozpěvy: sbírka vznikla ve vyhnanství
• postklasické období
  • v stříbrný věk
  • v 14 n.l. – počátek 2. stol. n.l.
  • v filozofie: Lucius Annaeus Seneca (asi 4 př.n.l. – 65 n.l.):O duševním klidu
  • v Gaius Petronius Arbiter: známy rozhodčí ve věci v kusu (arbiter alegantiae) na Neronově dvoře;; Satyricon: zachycuje soudobou římskou společnost, dochovaly se jen zlomky např. Hostina Trimalchiova
  • v historie: Publius Cornelius Tacitus (asi 55 – 120 n.l): Dějiny; bez hněvu a stranění
  • v satira: Decimus Iunius Iuvenalis (asi 60 – asi 140);;;; Marcus Valerius Martialis (asi 40-asi 104): psal epigramy. krátké satirické verše (k situaci společnosti …)
  • v úpadek Říma
  • v od 2.stol n.l.
  • v Lucius Apuleius (asi 125 – 180 n.l.): satirický román Proměny
  • v filozofie:stoicismus:císař Antoninus Marcus Aurelius (121 – 180 n.l.): Hovory k sobě
  • v Aurelius Augustin (později křesťany prohlášen za svatého; 354 – 430 n.l.): Vyznání