Schody a odlišnosti generací Národního obrození

70.léta 18.stol. – 50.léta 19.stol.

 

Národní obrození – proces utváření novodobého národa, kladení základů novodobé národní kultury a vzkříšení národa (probuzení).

 

Nositelem národního obrození byla především česká buržoazie a česká inteligence (mohly se opřít o venkovský lid – učitele a kněze). Rozvíjí se vědecká činnost (Královská česká společnost nauk), České muzeum (1818), je založena Marice česká (1831, spolek pro podporu rozvoje českého písemnictví). Rozšiřuje se vydavatelská (Česká expedice Václava Matěje Krameria) a sběratelská činnost.

Významné bylo divadlo. České divadlo se prosazovalo těžce (konkurence německé a italské tvorby). Proto vzniklo divadlo v Kotcích (první česká hra v roce 1771 – Kníže Honzík). Nosticovo divadlo bylo založeno v roce 1783 (Stavovské dibadlo, premiéra opery Don Giovanni). Divadlo Bouda (1786 – 1789, hráli jen česky, dřevěná bouda byla pak zbourána).

 

Nejvýraznější feudální přežitky byly odstraněny reformami Marie Terezie a Josefa II. Významným zejména vydání tzv. Tolerančního patentu (1781) – povolil náboženskou svobodu některým nekatolickým vyznáním, zrušení nevolnictví. Školské reformy M. Terezie dávají vzniknout nové české inteligenci.

 

4 etapy NO:

– 1.etapa – 70.léta 18.stol.– počátek 19.stol.

– 2.etapa – počátek 19.stol – 20.léta 19.stol.

– 3.etapa – 20.léta – konec 40.let 19.stol.

– 4.etapa – 50.léta 19.stol.

 

1.GENERACE

 

Josef Dobrovský (1753 – 1829)

• – jazykovědec, klíčová postava první etapy
• – česky se naučil až na školách v dnešním Havlíčkově Brodě, v Klatovech a Praze
• – studoval filozofii a teologii
• – vychovatel a učitel v domě hraběte Nostice, věnoval se zde i vlastnímu studiu
• – psal většinou německy
• – byl přísný a kritický ve svých dílech, šlo mu o pravdivost vyznání
• – jako jeden z prvních vyjádřil pochybnosti o pravosti „Rukopisu zelenohorského“
• – „Zevrubná mluvnice českého jazyka“ – 1.vědecká mluvnice, kodifikace spisovné jazykové normy, k aktivní budoucnosti češtiny je však pesimistický
• – „Německo-český slovník“ – dvoudílný slovník
• – „Dějiny české řeči a literatury“ – za vrcholné období považuje období veleslavínské
• – „Základy starého nářečí slovanského jazyka“ – 1.vědecká mluvnice staroslovenštiny, kterou však mylně považoval za jazyk praslovanský
• – „Česká prozódie“ – stanovení pravidel českého verše

 

2.GENERACE

 

Spor o rukopisy

Rukopis královédvorský – „objeven“ 1817 a hlásí se do doby Václava II. (13.st.), pokud byl pravý, byl by jednou z nejstarších česky psaných památek vůbec. Nejznámější je báseň o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Mongoly u Olomouce v roce 1241.

Rukopis zelenohorský – „objeven“ 1818 a hlásí se do doby před přijetím křesťanství. Kdyby byl pravý, byl by nejstarší česky psanou památkou vůbec. Jeho námětem je popis rozhodnutí kněžny Libuše, a proto byl původně zván Libušin soud.

 

Nějpravděpodobnějšími autory obou padělků jsou Václav Hanka a Josef Linda. Jedním z prvních vědců, kteří zpochybnili pravost Zelenohorského rukopisu byl J.Dobrovský. V 50. letech prozkoumali RKZ, v roce 1858 označil anonym v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen RKZ za podvod.

Závěrečná fáze začala, když v únoru 1886 vyšel z podnětu T.G.Masaryka článek předního českého filologa Jana Gebaudera Potřeba dalších zkoušek rukopisu Kr. a Zel.. Ve vědě skončil spor v roce 1888, kdy Gebauer vydal knihu Poučení o padělaných rukopisích Kr. a Zel.. Později byla nepravost rukopisů prokázána i jinými metodami.

 

Josef Jungmann (1773 – 1847)

• – jazykovědec, básník, překladatel (An, Ně, Ru, Fr), středoškolský pedagog
• – bydlel v ulici Široká (dnes Jungmannova)
• – věřil v pravost Rukopisů
• – „Slovník česko-německý“ – 5 dílů, bohatě dokumentuje dosavadní vývoj české slovní zásoby i její soudobý stav; obsahuje 120000 hesel, pracoval na něm se svými žáky skoro 40 let, slova jsou s vysvětlením jejich významu
• – „Slovesnost“ – unikátní dílo spojující učebnici teorie literatury pro gymnázia a čítanku
• – „Historie literatury české“ – dějiny české literatury, podal co nejúplnější bibliografický soupis dosud vyšlých českých tisků a archivních rukopisů

 

František Palacký (1798 – 1876)

• – historik, politik, vychovatel ve Vídni, zakládá a rediguje časopisy
• – v revolučním roce 1848 se stal členem Národního výboru a předsedou Slovanského sjezdu
• – „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“ – 5 dílů, historie českých zemí od pravěku, po nástup Habsburků na český trůn, smysl českých dějin viděl v neustálém střetávání českého prvku s německým (jako nejúspěšnější etapu národní aktivity popisoval husitství); dílo psal německy a překládal do češtiny

 

Jan Kollár (1793 – 1852)

• – básník, studoval teologii a filozofii, studoval i v Jeně (Německo)
• – v Jeně poznal svou celoživotní lásku
• – „Básně Jana Kollára“ – sbírka sonetů, ód, elegií a epigramů
• – „Slávy dcera“ – rozšířené a přestavěné vydání Básní, cyklus sonetů s vlasteneckou tematikou. Mína (dcera bohyně Slávy), kterou stvořil pro Slovany Mílek (bůh Lásky), putuje s Mílkem po pravlasti Slovanů. 3 části – Sála, Labe a Dunaj. Často svůj cyklus doplňoval – poslední verze 645 sonetů (další zpěvy Rýn a Vltava, Lethe a Acheron). Hlavní myšlenkou díla – víra ve slovanskou budoucnost.

 

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)

• – básník, sběratel lidové poezie, redaktor (Pražské noviny, příloha České včely), překladatel, vychovatel, učitel
• – studoval gymnázium, filozofii (nedokončil)
• – „Smíšené básně“
• – „Slovanské národní písně“ – 3 svazky českých, slovenských i přeložených básní
• – „Mudrosloví národu slovanského ve příslovích“ – sebraná slovanská přísloví a pořekadla
• – „Ohlas písní ruských“ – nápodoba tradičních ruských bylin (písní o tom, co bylo), reagují na současné dění (básně ‚Ilja Volžanin‘, ‚Bohatýr Muromec‘).
• – „Ohlas písní českých“ – lyrické, milostné, žertovné a satirické skladby, nejznámější balada ‚Toman a lesní panna‘, historická báseň ‚Prokop Holý‘.

 

Ohlasová poezie – napodobuje a oživuje lidovou poezii, využívá jejich charakteristických prvků. Čelakovský chtěl vytvořit ohlasovou poezii všech slovanských národů.

 

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)

• – literární historik, teoretik a básník, redaktor, ředitel knihovny, pedagog
• – studoval filozofii, filologii, historii a estetiku
• – „Slovanské starožitnosti“ – nejstarší dějiny Slovanů zpracované na základě důkazů slovanského osídlení v Evropě
• – „Dějiny slovanského jazyka a literatury podle všech nářečí“ – Češi a jejich kultura (chápání jako součást slovanského celku)
• – „Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – básnická sbírka
• – „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – napsal společně s Palackým, vyslovení požadavku umělecky náročné tvorby (doporučení časomíry).

 

3.GENERACE

 

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

• – okruh č. 7

 

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)

• – okruh č. 7

 

Karel Sabina (1813 – 1877)

• – básník, prozaik, novinář, liberrista, literární historik a politik
• – v jeho díle se značí romantismus
• – spolupracoval s tajnou policií
• – „Oživené hroby“ – román s autobiografickými prvky, obraz života a osudů několika politických vězňů (vězeňský deník)
• – „Braniboři v Čechách“, „Prodaná nevěsta“ – texty k operám B.Smetany

 

Josef Václav Frič (1829 – 1890)

• – básník, povídkář, dramatik, překladatel a radikální politik
• – „Paměti“ – čtyřdílné nedokončené svědectví o jeho mládí a hlavně o revolučních letech 48-49

 

4.GENERACE

 

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

• – okruh č. 8

 

Božena Němcová (1820? – 1862)

• – okruh č. 8