Karel Jaromír Erben – Vodník
1811 – 1870
Karel Jaromír Erben byl český historik, právník, archivář, básník, sběratel lidové slovesnosti a také překladatel
narodil se 7. listopadu 1811 v Miletíně u Hořic v Podkrkonoší a zemřel 21. listopadu v Praze
pocházel z dvojčat, jeho dvojče, bratr Jan, však dva měsíce po porodu zemřelo
Karlova maminka měla náchylnost k tuberkulóze, kterou bohužel Karel zdědil po ní
Karel měl od malička velký cit pro hudbu, ke vzdělání a učenosti jej vedl dědeček a strýc z matčiny strany
v roce 1831 začal studovat filosofii a později práva v Praze
ve svých 26 letech se oženil s Betynkou Mečířovou, která mu později porodila dvě dcery
od roku 1843 se stal spolupracovníkem Františka Palackého v Národním muzeu
roku 1848 se stal redaktorem Pražských novin, této funkce se vzdal po vydání ústavy roku 1849
později se stal sekretářem v Národním muzeu a dále archivářem města Prahy (dalo by se říct, že to byl právě K. J. Erben, kdo konečně pražský archiv uspořádal)
o pět let později jeho žena onemocněla a na jaře roku 1857 zemřela
nicméně Erben se v únoru roku 1859 znovu oženil za Žofii Mastnou, dceru kupce
roku 1867 se účastnil Moskevské výstavy, onemocněl plicní nemocí a později také tuberkulózou
roku 1870 dne 21. listopadu zemřel, tři dny po smrti byl zvolen čestným členem Jihoslovanské akademie věd a umění
řadí se mezi představitele literárního romantismu a také do třetí etapy národního obrození
spolupracoval na vedení Květů (časopis, který založil Svatopluk Čech v roce 1897) a také se aktivně podílí na vzniku Měšťanské besedy
ve folkloru hledal řád, který odedávna vládne všemu lidskému konání
Dílo:
těžiště svého zájmu spatřoval především v edicích folklorních materiálů, především českých lidových písní, srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru; na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával
neuznával vzpoury osudu, uctíval daný řád a v jeho básních se často opakují témata viny a trestu
své básně ale sbíral jen v Čechách, na Moravě působil především František Sušil
Prostonárodní písně a říkadla – 2200 českých národních písní s komentářem
Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních – některé pohádky zlidověly (Dlouhý, Široký a Bystrozraký)
VODNÍK
I
Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek
šiju, šiju si kabátek:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
II
Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den:
nechoď, dceruško, k vodě ven.“
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. –
První šáteček namočila –
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podlé skal
zelený mužík zatleskal.
III
Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho – jako žel
v srdci bez naděje.
Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.
Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.
A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. –
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.
„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati – černí raci,
a družičky – ryby!
A můj muž – bůh polituj!
mokře chodí v suše,
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.
Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.
Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!“ –
„Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.
Nic nezpívej, ženo má,
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe,
jako mnohé jiné!“ –
„Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.
Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.
Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.
Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!
Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!“ –
„Rád bych ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v šírém moři –
kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!
Nuže – dovolím ti já,
dovolím ti z důli:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.
Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.
Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.“
IV
Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?
Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má matičko zlatá!
ach, bojím se večera!“ –
„Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!“ –
Přišel večer. – Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!“ –
Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!“ –
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ –
O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!“ –
„Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prvé stlával,
ať ti zase ustele!“ –
A po třetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!“ –
„Ach matičko, muka, muka –
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ –
„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.“ –
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!“ –
Něco padlo. – Pode dveřmi
mok se jeví – krvavý:
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží –
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
Karel Jaromír Erben, Kytice, Praha 1989, s. 169 – 189.
Analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku)
Erbenovi básně jsou obecně psány jednoduchým jazykem a využívají řadu prostředků typických pro lidovou poezii: výrazný rým (dvě věci tu v krvi leží – mráz po těle hrůzou běží), častá přirovnání (bíle jsem tebe oblíkala v sukničku jako z vodních pěn), zdrobněliny (šiju, šiju si botičky), zvukomalbu (hajej, dadej; sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť; vyvalily se vlny zdola, roztáhly se v širá kola), opakování (sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť 2x), rčení z lidového jazyka (nic se neboj toho vraha)
Dynamičnost děje podporují neslovesné věty a popisné složky jsou omezeny na nejnutnější znaky, které jsou důležité pro vytvoření dojmu o místě děje (na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem); popis přírody (má povahu krajinomalby) slouží k vyjádření nálady: „Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje.“
Ve sbírce převládá sice forma lidové balady (Vodník, Polednice), ale nalezneme zde i pohádku (Zlatý kolovrat – jako jedna z mála končí šťastně), pověst (Věštkyně) či křesťanskou legendu (Záhořovo lože)
Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla
Tuto sbírku básní tvořil K. J. Erben téměř 20 let (nejstarší baladu Polednice začal psát už v r. 1833)
Sbírka byla vydána po porážce revoluce r. 1848 a vedle umělecké hodnoty měla posilovat víru v lepší budoucnost
Obsahuje 13 básní, převážně balad[1]
Každá z balad zachycuje příběh ze života, vyjadřující v symbolických obrazech osudové drama lidí
Konflikt vždy vyplývá ze snahy člověka zasáhnout do řádu přírody, do svého osudu
Po provinění následuje trest – smrt (Polednice, Vodník , Štědrý den) nebo je vina vykoupena pokáním (Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože)
Balady postihují nejzákladnější lidské vztahy: matka – dítě (Polednice, Poklad, Dceřina kletba) či žena – muž (Svatební košile, Vrba)
Většina balad zachycuje krátký časový úsek
dílo Karla Jaromíra Erbena se řadí do třetí etapy Národního obrození, které probíhalo mezi 20. Léty a koncem 40. Let 20. Století
Interpretační otázky
Najděte a objasněte doklady hudebnosti básně:
Časté opakování veršů, gradace, rým, refrény
Najděte nápodobu lidové slovesnosti (příklady)
Vodník jako nadpřirozená bytost, strach lidí (například zlé sny jako varování), tradičně vykreslená scéna s vodníkem – vodník na vrbě šijící si boty, zdrobněliny – měsíček, botičky
Kde je v básni použita zvukomalba?
Hajej, dadej; Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť; vyvalily se vlny zdola, roztáhly se v širá kola
V čem se liší Erbenův vodník od vodníka od Lady
Ladův vodník je hodný, pohádkový dědeček × Erbenův krutý, zlý vrah, má lidské vlastnosti a potřeby, vodník jako muž a otec, uvažuje hlouběji
Interpretační otázky od Leony Brabců
Kde je vina?
Dochází ke střetávání křesťanského a pohanského světa (ten je tam zastoupen nejvíc)
Kde je Vodníkova chyba?
Nemá šanci získat jezinky (přírodní řád)=>proto si za partnerku bere mladou dívku. Vodník se cítil sám => stáhl dívku pod vodu, přírodní řád – tvrdý, izolovaný ale není nenávistný (cítíme jakýsi cit a rozumovou úvahu). Vodník neví jak se postavit k situaci matky, řád přírody je nadřazen člověku
Kde je matčina chyba?
Příliš fixovaná na dceru, brání ji ve vlastním životě.Do života dcery vstoupila neočekávaná a nešťastná událost=>matka se chce stýkat s dcerou, chce udržovat přirozený, racionální kontakt (přinášející užitek)=matka chce za každou cenu prosadit tento racionální a efektivní model vztahu s dcerou. Nechápe, že svět není vždy racionální. Jsou zde nepředvídatelné okolnosti, model vztahu s dcerou.
Kde je dceřina chyba?
Neposlechla matku, uniká z řádu domova, láká ji okolní silnější svět (něco ji táhne k jezeru). Bezradná ->zhoubná pasivita. Hledá porozumění (doteď ho nacházela u matky), lásku, pochopení, bezpečí a rozhodnost. Dcera chová k dítěti negativní vztah – je potomkem Vodníka=mateřský vztah není pro ni absolutní
Vodník přichází => chce večeři, dcera se nechce starat o domácnost=> odmítá manželovi sex=> také odmítne starat se o dítě. Matka rozvrací rodinu – vždy to odnáší dítě (dcera, malý Vodníček – smrt)
Očekává se: dcera se má postarat o domácnost, vést intimní život, postarat se o dítě=rodinu tvoří matka a otec, matka rozběsní vodníka=>rozpadá se vztah partnerů a dochází k rozbití rodiny=nejvíce tím trpí dítě=3×provinění=>záhuba dítěte (viz. Vilém!)
Najděte odkazy na lidovou slovesnost.
Nadpřirozené bytosti, zdrobněliny.
Najděte zvukomalbu.
„vyvalily se vlny zdola“,
„na topole podle skal zelený mužík zatleskal“
V čem se liší Erbenův vodník od Ladova vodníka?
Erben – vrah, zlá bytost, nespoutaná příroda, chce být člověkem, lidské problémy, potřeby, vlastnosti, 3 fáze – pohádkový, muž = otec, hrůzně mytický
Lada – pohádková bytost, není tak lstivý
Kde je vina?
Matka, vodník, dcera,
Vodník = přírodní řád – tvrdý, izolovaný (osamělost), ale není nenávistný, panuje nad člověkem
Matka = příliš fixovaná na dceru, brání jí ve vlastním životě
– Chce za každou cenu prosadit racionální a efektivní model vztahu s přírodou
(X iracionální, nepředvídatelné okolnosti)
Dcera = uniká z řádu domova, okolní svět je silnější
– Zhoubná pasivita – u matky stále hledá bezpečí a rozhodnost
– Mateřský vztah pro ni není absolutní
3x provinění – gradace = rozbití rodiny – trest – smrt dítěte
Znaky křesťanství:
Pátek nešťastný je den, tam na zemi za kostelem.
Pohanství: „sviť, měsíčku, sviť“, zlý sen – perly
[1] Balada je lyrickoepická báseň s pochmurným dějem a tragickým koncem. Lidová balada vychází z ústní lidové slovesnosti. Od konce 18. Stol. vznikají umělé balady, čerpající dílem z balad lidových, dílem z národních pověstí a mýtů. Mezi významné české tvůrce balady patří F. L. Čelakovský, K. J. Erben, J. Neruda, P. Bezruč či J. Wolker