Gilbert – Large, s. 17-49 Počátek nového století

Gilbert – Large, s. 17-49

Počátek nového století

Pro vel­ké vlastníky půdy bylo přirozené, že cítili odstup vůči sluhům a zemědělským dělníkům. V

časech velkých proměn není pro vládnoucí třídu problémem jen to, aby připustila ostatní k účasti na

moci, ale i to, aby si vůbec přiznala, že nějaká změna probíhá= příčiny sociálních a politických pnutí i

nestability ve 20. století

RŮST POČTU OBYVATELSTVA

­rostoucí role průmyslové městské populace a pokles významu zemědělství

­mezi rokem 1871 (sjednocení Německa­> nová mocenská rovnováha) a rokem 1914 (první světová

válka) vzrostl počet obyvatel Evropy o více než 150 milionů, a i s Ruskem činil téměř 450 milionů

lidí

­po roce 1870 byl tento růst ještě pomalý a postupný, ale od osmdesátých Iet se značně zrychlil a

výrazné byli i přesuny lidí uvnitř evropských států

­existovala úzká souvislost mezi industrializací a populačním růstem, a proto byl růst největší

v Německu (oby­vatelstvo Německa vzrostlo mezi lety 1890 a 1910 o více než 25%, ve Velké Británii

počet obyvatel vzrostl o 7.8 mili­onu=18%, počet obyvatel Itálie vzrostl ze 31 mil. v roce 1890 na

36 mil. v roce 1910, Rusko bylo nejlidnatější evropskou mocností, naopak Francie byla jediným

evropským státem,jehož populace během tohoto údobí nevzrost­la)

­do roku 1914 nedošlo k žádným velkým změ­nám hranic evropských velmocí, neustále se měnila

jejich vnitřní síla a s ní i poměr sil mezi jednotlivými zeměmi

­před průmyslovou revolucí měl ekonomický život především zemědělský ráz:

• v Anglii a ve Francii byl poměr mezi počtem lidí zaměstnaných v průmyslu a zemědělství

zhruba týž od poloviny 19. století až do roku 1914, kdy v Anglii zaměstnávalo obdělávání

půdy jen 1o% obyvatelstva, kdežto ve Francii, kde zůstávalo zemědělství stále důležité i v

době první průmyslové revoluce, zaměstnávala část ekonomiky 40%

• v polovině 19. století bylo asi 7o% německého obyvatelstva zaměstnáno v ze­mědělství, do

devadesátých Iet už jen 35% ­ podíl Němců zaměstnaných v zemědělství na celkovém počtu

obyvatel sice klesal, ale jejich absolutní množství nikoliv ­>populační růst vedl výlučně k

nárůstu průmyslové pracovní síly a „živil“ tak industrializaci

­nárůst počtu a velikosti velkoměst:

• v roce 185o existovalo pouze 14 evropských měst s více než 200 000 obyvateli, jejich počet

vzrostl v roce I910 na 38

• počet obyvatel Velkého Londýna vzrostl z 5 milionů v roce 1880 na 7 milionů v roce 1914,

počet obyvatel Paříže ze 2 na téměř 3 miliony, Berlín s asi 500 000 obyvateli v roce 1866,

jich měl v roce 1914 více než dva miliony a Barcelona a Milán, překročila do roku 1914

hranici 500 000

• nejzávažnější byl růst počtu obyvatelstva v městských sídel ve velkých uhelných a

železnorudných oblastech (město Lille, severovýchodní Francie, oblast Porúři a Horního

Slezska okolo Katovic)

• Rusko se zapojilo do průmyslových dostihů jako poslední­v roce 1863 mělo Rusko jen 3

města s více než stem tisíc obyvatel­ Sankt Petěrburg, Moskvu a Kyjev, o 40 Iet později

jich bylo více než 15 okolo uhelných a rudných dolů Do­něcké pánve a na ropných územích

Kavkazu

INTELEKTUÁLNI NEKLID A KULTURNÍ REVOLTA

V devadesátých letech vznikla v literatuře, umění a filozofii hnutí, která se bouřila proti

tradičním názorům a přístupům. Třídy společnosti, které byly oporami a protagonisty etablované

kultury se někdy stávaly terčem útoku. Docházelo k šíření kriticismu a požadavků na reformu těch

institucí, které působily jako obránci existujícího řádu: církví ­ nezájem o křesťanství ze strany

dělnictva úzce souvisel s bídou.

Nejvýznamnějším dokumentem, který vyjadřoval požadavek, aby se náboženství začalo

zabývat situací průmyslových dělníků, byla encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII, vydaná v

roce 1891. Encyklika měla praktický účel: dávala souhlas k vytváření křesťan­ských odborových

svazů a povzbuzovala je. Papež předpokládal, že důsledkem industrializace vzroste počet lidí

žijících v závislosti a bídě a že dojde k nahromadění majetku v rukou malého počtu bohatých lidí.

Vyjadřoval názor, že za těchto okolnosti má stát právo zasáhnout a iniciovat sociální zákonodárství

na ochranu dělníků proti vykořisťování a ke zlepšení jejich ekonomických podmínek. Encyklika byla

ostře kritická k liberalismu a ekonomice laissez faire, založené na myšIence nezasahování státu do

ekonomiky a myšlence volné hry.

Moderní drama­ Nor Henrik Ibsen. Největší herci té doby­ Italka Eleonora Duseová a Rakušan

Josef Kainz­slavili své největší úspěchy právě v Ibsenových hrách. V dramatech Ibsen napadal

množství nespravedlností ve společenském životě své doby: podřízené a závislé postavení žen,

bezohlednost mužů usi­lujících o společenský vzestup a hlavně pokrytectví měšťáků.

Ibsen byl vzorem pro dva dramatiky­ Gerharda Hauptmanna­ socialista, který agitoval za

svržení existujícího řádu; hra Tkalci (protiklady mezi vládnoucí vrstvou a chudi­nou, lidské tragédie,

plynoucí z postoje, jenž trvá na uchováni konvenční morálky) a pro George Ber­narda Shawa-
fabiánský socialista, jenž věřil v možnost ustaveni lepšího společenského řádu spíše reformou než

revolucí; psal komedie např. o prostituci nebo militaris­mus, které stavěl na hořké satirické kritice a

posmíval se předsudkům vládnoucích tříd.

„Naturalisté“,sociální realisté­ Emile Zola­ popisoval společenské změny vyvolané indu-
strializací, úpadek vládnoucí vrstvy, rozklad rodiny jako instituce, přijímání aristokratického chování

buržoazií. Thomas Mann­ román Buddenbrookovi získal spolu s Hauptmannem a Shawem Nobelovu

cenu za literaturu.

Léta „kultu dekadence“­ úpadek jako důsledek industrializace a nástupu mas. Oscar Wilde –

hra Salomé. Módní obdiv k dekadenci rychle pominul, ale neoromantický proud v Evropě zůstával

silný. Básníci a spisovatelé věřili, že musí vykreslit nikoliv reali­tu současného světa, ale oživit obraz

lepší minulosti­> zhudebnění děl (opera zkomponovaná podle Maeterlinckova dramatu Pelléas a

Mélisanda­ skladatel Claude Debussy­, Hofmannsthalova komedie Růžový kavalír, podkladem pro

mistrovské dílo Ri­charda Strausse).

Ideologie politických skupin a stran ve 20.st., které se stavěly proti pokrokářským i

socialistickým ten­dencím, živily představy, z nichž vyrostl fašismus a rasismus.

Nietzschův nadčlověk­ křesťanská morálka maří svou chválou pokory rozvoj lidských

schopnos­ti a dusí tvořivost člověka. Nikoliv idealizovaný a vymyšlený obraz člo­věka, ale jen

uznání jeho přirozených instinktů a sklonů může tvořit základ hodnověrného etického kodexu a nové,

rovnoprávné společnosti. Jeho cílem nebylo vytvoření světa lidí bezohledně usilujících o moc, ale

nová etika. ­

Sigmund Freud­ člověk je tísněn konvenční morálkou, která už ztratila svou původní

oprávněnost a stává se jen překážkou a brzdou, toto potlačení lid­ských instinktů je prvkem útlaku a

nespravedlnosti společenského světa.

H. G. Wells­ Úvahy o vlivu pokroku ve vědě a technice na lidský život a myšlení­ načrtl zářivý

obraz světa, jenž čeká lidstvo ve 20. století díky novým objevům a jejich průmyslovému využití.

DRUHÁ PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE

A GLOBÁLNÍ ROZMĚR EVROPSKÉ POLITIKY

Od konce napoleonské éry charakterizoval vývoj evropské ekonomiky dlouhý deflační

trend, což se však kolem roku 1896 změnilo. Zvyšující se přísun peněz stimulovaný objevem

nových velkých ložisek zlata v jižní Africe a na Klondiku, umož­ňoval nové investice a povzbuzoval

ekonomické aktivity. Nastalo období nového růstu, označované za druhou průmyslovou revoluci-
výroba zásadité oceli, produkce elektřiny a chemické výroby, osvětlení a zesilovače zvuku, tramvaje,

podzemní dráhy, železnice, rozvoj velkoměst.

Na venkově se měnily formy výroby a tržního uplatnění zemědělských produktů. Chemický

průmysl dovršil tento proces zavedením průmyslo­vé výroby hnojiv. Díky barvivům poklesly náklady

a vzrost­la dostupnost tkanin a čisticích prostředků, rozvoj syntetických vláken završoval přechod k

masové výrobě látek.

Budovaly se elektrárny, továrny, které využívaly přesných strojů k urychlení a mechanizaci­

> možnost zvýšit zaměstnávání většího po­čtu nekvalifikovaných dělníků. Díky chemickému

průmyslu se začala ropa užívat jako palivo, byl vynalezen spalovací motor, který je třeba považovat za

nejcharakterističtější projev druhé průmyslové revoluce, automobil a později letadlo.

Rozhodujícím přínosem druhé průmyslové revoluce bylo to, že umož­nila industrializaci zemí,

které byly kvůli nedostatku uhlí a oceli zdánli­vě odsouzeny k tomu, aby zůstaly převážně zemědělské.

S rozvojem vý­roby elektřiny a chemického průmyslu už nebyly zdroje uhlí a železa tak potřebné.

Velká Británie, která měla po značnou část 19. století monopol na evrop­ský a bezmála na

světový trh, začala nyní narážet na tvrdou konkurenci. Hlavním konkurentem bylo nově sjednocené

Německo se svými boha­tými zásobami uhlí a železa v Porúří a ve Slezsku a se vzkvétajícím

elektrárenstvím a chemickou výrobou.

Přecho­d od volného obchodu k ochranným celním sazebníkům­> jednotlivé země evropského

kontinentu chtěly zabránit tomu, aby jejich průmyslový rozvoj zpomalovaly či narušovaly výhody, jež

měla Británie.

Druhá průmyslová revoluce měla svou odezvu v mezinárodních vztazích a v zahraniční

politice. Zvýšil se zájem o oblasti, které mohly dodávat suroviny pro domácí průmyslová odvětví=

koloniální državy v Africe a jihozápadní Asii. Ostrovy v jižním Tichomoří probouzely ctižádost

Francie, Německa a Británie, ale evropské mocnosti zde však narazily na nového rivala ve Spojených

státech. Docházelo tedy k děle­ní kořisti mezi soupeřící mocnosti. Z ekonomického hlediska bylo

vytvoření koloniální říše sotva důležitější než kontrola oblastí, které mohly sloužit jako trhy pro

průmys­lové výrobky.

Největší kořistí, kterou se z politických i ekonomických důvodů snažila získat každá

velmoc byla Osmanská říše. Ta byla politicky oslabena a zdálo se, že nedokáže klást větší odpor

hospodářskému pronikáni a kontrole cizích mocností.

STRUKTURA SPOLEČNOSTI

Došlo k nástupu nové sociální struktury, kdy průmyslový dělník byl v této struktuře

novým klíčovým prvkem a nejdůležitějším problémem bylo začlenění průmyslové pracovní síly do

existujícího uspořádání.

Dělníci

­na konci 19. století stáli nejníže, v nejohroženějším postavení, průmysloví dělníci, proletariát, který v

prvních letech in­dustrializace zakoušel nejistotu a bídu

­v 19. století začaly růst mzdy a životní úroveň dělnictva

­průmysl znamenal přechod od práce doma k práci v továr­ně a také úpadek malého podnikání a

vzestup velkých podniků

­tovární dělníci museli žít blízko svého pracoviště­> bytová výstavba pro masy proudící do těchto

center­ soukromí stavitelé

­továrny byly většinou velké stavby bez dostatečného přístupu čerstvé­ho vzduchu a světla, hygienické

podmínky v továrnách byly úděsné a jen málo se dělalo pro ochranu dělníků před pracovními úrazy

­v Rusku, Itálii a Španělsku neexistovaly žádné zákony proti zaměstnávání dětí či žen a jejich

pracovní podmínky se nelišily od pracovních podmínek dospělých mužů ­>hospo­dářské krize, častá

propouštění dělníků a značná míra nezaměstnanosti byly považovány za nevyhnutelné

­neexistovalo žádné zaopatření, platy byly nízké, na ropných polích Kavkazu dělníci, jako např. mladý

Josef Vissarionovič Džugašvili (Josef Stalin), pracovali pod dohledem policie

­mnozí dělníci si uvědomovali svou hospodářskou i společenskou slabost a vkládali naděje do

sebeorganizování: zakládali odborové svazy v očekávání, že jednotné působení může zlepšit jejich

společný úděl. V devadesátých letech začalo odborové hnutí sílit­ odbory prospívaly všem dělníkům,

protože zaměstnavatelé jim byli postupně nuceni poskytovat lepší pod­mínky, aby si je udrželi.

­odbory se zaměřovaly hlavně na zlepšení hmotných podmínek dělníků pomocí kolektivního

vyjednávání, na poskytování finanční pomoci stáv­kujícím, pokud jednání ztroskotala, a na

shromaždování podpůrných fon­dů, z nichž mohli být podporováni nezaměstnaní, nemocní a staří. Ale

odbory také organizovaly školy, zakládaly vzdělávací kurzy, pořádaly prázdninové vý­lety,… ­ jen má­

lokterá země je však uznávala!

­encyklika Rerum novarum­ křesťanské odbory

­činnost, jíž se odbory snažily zlepšit úděl svých členů, měla jen omeze­ný úspěch, mnozí dělníci měli

pocit, že reálné zlepšení jejich po­stavení vyžaduje změnu celého politického systému: činnost v hospo-
dářské sféře bylo nutno doplnit působením ve sféře politické. S tímto názorem se ztotožnilo také

mnoho odborových předáků, kteří pak za­ujali vůdčí postavení v hnutích usilujících o zorganizování

dělnictva pro revoluci.

­poslední čtvrtina 19. Století= nástup politických stran, které se označovaly za socialistické nebo

sociál­nědemokratické ­ Karl Marx a Bedřich Engels

­před první světovou válkou byla nejsilnější socialistickou stranou německá sociálnědemokratická

stra­na. Její Erfurtský program, kte­rý se posléze stal vzorem pro programy všech evropských

socialistických stran, byl založen na několika jasných a jednoduchých tezích: zákla­dem byl

marxistický předpoklad, že každá společnost sestává z tříd, urče­ných hospodářskými zájmy, a že

každý politický boj je ve skutečnosti bo­jem mezi různými ekonomickými třídami. Žádné zlepšení

hospodářské situace dělnictva se tedy nedá očekávat bez politické revoluce, v níž by dělníci vybojovali

moc na kapitalistické vládnoucí vrstvě­> sou­kromé vlastnictví by bylo nahrazeno společným

vlastnictvím všech statků a výsledky práce by se mohly rozdělovat ku prospěchu všech. Každý by pak

dostával podle svých potřeb.

­stále méně lidí mělo prostředky na ná­kup zboží a k podněcování hospodářského růstu­> ekonomické

krize byly považované za neodmyslitelnou součást kapitalistického systému­> snaha o svržení pomocí

mezinárodní revoluce

­1889 utvořily socialistické strany všech zemí spojenectví, Internacionálu, a je­jich zástupci se od té

doby pravidelně setkávali. Rozhodnutí internacionály měla jen povahu doporučení, ale vyvolala dojem

velké nadnárodní síly

­začal převládat trend růstu životní úrovně a v roce 1900 byly mzdy kvalifikovaných dělníků téměř

dvakrát vyšší než mzdy dělníků bez kvalifi­kace (socialisté se moc netrefili, když předpokládali jen

další krize způsobené kapitalismem)

­růst socialistických stran a odborů vedl ke vzniku velkých byrokratických aparátů. Strany i odbory

zaměstnávaly množství úředníků, získaly vydavatelství a noviny, někteří z jejich vůdců byli zvoleni

do parlamentů. Někteří socialisté začali tvrdit, že cestou k socialismu je spíše evoluce než revoluce.

Soudili, že je možné dosáhnout přechodu k socialismu postupně, demokratickým procesem­ tvůrcem

byl Eduard Bernstein se svou teorií revi­zionismu. Internacionála však trvala na požadavku revoluce.

VLÁDNOUCÍ VRSTVA V EVROPĚ

­pozůstatky původu v agrární společnosti se zbytky feudálních a hierarchických idejí

­na přelomu století existovaly v Evropě jen dvě republiky: Francie a Švý­carsko, převládající

vládní formou tedy byla monarchie, kdy pa­novník stál v každé zemi na vrcholu společnosti a

status jednotlivců i skupin závisel na jejich vztahu k trůnu. Členové královských rodů spolu tvořili

jakousi širší rodinu, která zdánlivě spojovala evropskou spo­lečnost v jeden velký celek. Příslušníci

vládnoucích dynastií mohli uzavírat sňatky jen se členy ji­ných vládnoucích dynastií, pokud nechtěli

přijít o své postavení a svá prá­va. Po smrti královny Viktorie se nejstarším vládnoucím monarchou

v Ev­ropě stal rakousko­uherský císař František Josef I, jakýsi patriarcha, který byl uctíván všemi

vládci. Tato síť královských vztahů a svazků dávala monarchům především pocit soudržnosti vůči

společné hrozbě revoluce, i když jak měla ukázat první světová válka, nebyl tento pocit shody vůči

společnému nebezpečí zárukou míru.

­monarchové byli vůdčími osobnostmi společnosti ve svých zemích a určovali hierarchii společnosti

tím, že udělovali tituly a řády, nebo tím, že přijímali či odmítali určité lidi podle měřítek koruny

­monarchové fungují jako záruka existence tradičního řádu a proto byli nenáviděni

­1900 byl zavražděn italský král Umberto I. V roce 1906 byl během svatby španělského krále spáchán

atentát, který si vyžádal mnoho obětí, v roce 1908 byli zavražděni portugalský král a jeho nejstarší

syn a v červnu 1914 usmrtili srbští nacionalisté následníka habsburského trůnu, arcivé­vodu Františka

Ferdinanda. Tato vražda měla za následek vypuknutí 1. světové války.

­předpokladem existence monarchie byla existence vládnoucích vrstev, úzce spjatých s trůnem. V 18.

století se vládcové kontinentální Evropy stali absolutními panovníky, poté, co získali přímou kontrolu

nad ozbrojenými silami a spojili se s pozemkovou šlechtou. Tato aliance mo­narchů s armádou a

statkářskou aristokracií přetrvala do 20. století

­vlivným faktorem v politice se stal volený parlament, o společenském uznání nadále rozhodoval dvůr

­monarchové udržovali zvláště úzké vztahy s armádou, neboť si chtěli zachovat vliv na povyšování

důstojníků. Panovník měl ke gardovým regimentům obzvláště důvěrný vztah. Tyto jednot­ky byly

umístěny blízko paláce či hlavního města a následníci trůnu a další princové v nich prodělávali svou

vojenskou výchovu

­v monarchii nadále určovala společenské normy pozemková šlechta vyzná­vající vojenské hodnoty a

válečnický kodex cti

­určujícími faktory hospodářského života 20. století se staly prů­mysl a obchod a tvůrci blahobytu a

moci národa se stali ředitelé velkých bank či majitelé a správci významných průmyslových podniků,

ale dokonce stále i majitelé velkostatků byli nadále velmi bohatí: Donínové a Krup­pové z Německa,

Esterházyové a Károlyiové z Uher, ruská aristokracie; Stanleyové v Anglii, knížata von Pless a

Henckel­Donnersmarckové v Německu či Ho­henlohové v Čechách byli pozemkovými vlastníky i

průmyslovými podni­kateli zároveň, jelikož mnoho šlechticů vlastnilo pozemky, na nichž se dolovalo

uhlí, nejcennější surovina té doby. Vlastníkům půdy ve Francii, v Itálii a v Německu vysoce vynášelo

obdělávání vinic a zřizování pivovarů.

­mezi průmyslem a zemědělstvím přetrvá­valo napětí. Hůře situovaní aristokraté záviděli buržoazii

rostoucí bohatství. Mezi nejvyššími vrstva­mi pozemkové šlechty a nejbohatšími příslušníky

průmyslové a obchodní buržoazie však existovaly četné svazky a postupně začaly tyto dvě

skupiny srůstat v jednu vládnoucí vrstvu. Monarchové přijímali významné osobnosti obchodního

a průmyslového světa ke dvoru, udělovali jim tituly a povyšovali bankéře a průmyslníky jako byli

Rothschildové, Sassoonové a Ernest Cassel­ GB, Kruppové a Siemensové­ D, Rothschildové a

Gutmannové­ A, Franchettiové­ IT do šlechtického stavu.

­podnikatelská třída se začala více zapojovat do politiky ná­rodních vlád a záměry vlastníků a šéfů

průmyslu prostupovaly autoritářské názory a aristokratické zvyklosti

­20. století přetrvával předindustriální, antimoderní prvek­ aristokratický kodex cti se svým zájmem

o hodnosti a uhlazené chování, společenská nadřazenost vojenského stavu a prestiž života v zahálce

spolu s jistým pohrdáním výdělečnými aktivitami. Pro tuto společnost bylo příznačné, jaký význam

přisuzovala koním­ koňské dostihy zůstávaly nejelegantnějším sportem a nejvýznamnější dostihová

klání poctívali svou přítomností členové královského rodu. Založení závodní stáje bylo pro bohatého

člověka nejjistější cestou ke vstupu do nejvyšší společenské vrstvy. Existovaly tedy anglické

královské jízdní gardy, pruští „černí“ husaři či rakouš­tí císařští myslivci.

STŘEDNÍ VRSTVY

Sociální skupinou, která bývá obvykle považována za hybnou sílu rozvoje průmyslové

společnosti, byly „střední vrstvy“. Druhá průmyslová revoluce touto dříve jednotnou skupinou

otřásla. „Střední vrstvy“­ označení skupiny, která nepatřila ani k vyšším vrstvám společnosti, ani k

proletariátu.

Nedostatek soudržnosti a jednoty v této skupině se odráží v jejím čas­tém dělení na „vyšší

střední třídu“ a „nižší střední třídu“. Před druhou průmyslovou revolucí se pojem „střední třídy“ užíval

pro ozna­čení té vrstvy společnosti, jejíž příslušníci byli ekonomicky nezávislí­ kup­ce, řemeslníky,

umělce, majitele obchodů,… byli to obyvatelé měst, svobodní lidé a páni své vlastní živnosti. Někteří

obchodníci a řemeslníci se úspěšně při­způsobili době: přeměnili svou malou živnost nebo obchod

v nevelkou továrnu či obchodní dům. Jenže malé rodinné továrny se ve většině zemí brzy měnily v

akciové společnosti nebo byly pohlceny většími společnost­mi.

Spolu s nejlépe placenými příslušníky tzv. svobodných povolání ­s lékaři, práv­níky a učiteli

­ tvořili nyní vysoce postavení zaměstnanci průmyslových koncernů a bank vyšší buržoazii a jejich

ctižádostí bylo postoupit do čela podniků a proniknout do vládnoucích vrstev.

Prohloubila se ekonomická propast mezi průmys­lovými podnikateli a vedoucími pracovníky

na straně jedné a řemeslníky, umělci a drobnými obchodníky na straně druhé. Ti druzí museli navíc

bojovat o přežiti i proti konkurenci zboží z továren a obchodních domů. Poměrně prosperující

maloobchodníky a řemeslníky bylo možně najít zejména v malých městech­> industrializace ved­la k

růstu nižší střední třídy.

Průmyslový život vyžadoval stále více lidí, kterým se začalo říkat bílé límečky. Ti byli

potřební v obchodě a továrnách či ve veřejných službách. Rostl počet zaměstnanců pošt a železnic, po-
licistů a správních úředníků, rostl i zájem o lékaře, právníky a učitele­ tyto profese byly tak atraktivní a

vý­nosné, že byl brzy nadbytek takto vyškolených odborníků. Právníci velkých korporací a odborníci

na trestní právo měli spolu se známými lékařskými specialisty opravdu vysoké příjmy a patřili k vyšší

buržoazii; mnoho jiných právníků i lékařů se však muselo protloukat se skrovnými výdělky.

Nová průmyslová společnost vyža­dovala dokonale vyškolené odborníky­ ekonomy, inženýry,

chemiky. Vzdělávací systém všech evropských zemí se proto začal postupně měnit­. Zlepšilo se

základní vzdělání, střední školy zavedly učební programy, v nichž se zaměřily na přírodní vědy a

moderní jazyky. Na univerzi­tách, které původně sloužily k výchově omezeného počtu právníků,

lékařů, učitelů a státních zaměstnanců, se začal přesouvat důraz z obecného vzdělání v humanitních

vědách na vědecký výcvik a technickou výuku. Technické vysoké školy dostaly stejně jako univerzity

právo udělovat vyšší akademické tituly.

Vstup do horní vrstvy průmyslníků a obchodníků byl možný na základě odbor­né zdatnosti ­

v chemii a fyzice, v ekonomii nebo v technických oborech. Studium na uni­verzitě však vyžadovalo

určité finanční zdroje­> před 1914: 7­10 vysokoškoláků na 10 000 obyvatel.

Rozdíly v zaměstnání, ve finančních zdrojích a ve společenském po­stavení posiloval stálý

vývoj, kdy jedni stoupali po společenském žebříč­ku, zatímco druzí klesali.

SLÁBNUTÍ POLITICKÉ SHODY

Úpadek liberalismu naznačoval celkovou změnu politického myšlení. V 19. st. byl kon-
zervativní názor v defenzivě, přičemž trval na udržování tradičních hodnot a zachováni hierarchického

společenského řádu. Jisté základní liberální ideje ­ nezbytnost ústavy, zastupování lidu zákonodárným

sborem a zaručení základních lidských práv ­ akceptovali i konzer­vativci.

V poslední čtvrtině 19. století se evropské země ve snaze čelit výhodám Británie z dob

počátků industrializace obrátily k protekcionismu, a tak začaly opouštět liberální doktrínu volného ob-
chodu. Ekonomickou teorií liberalismu bylo nezasahování státu do hospodářského života, ale byly tu

humanitární důvody, jež vyžadovaly vládní zásahy, čili aktivní role státu při regulaci průmyslového

života, pokud šlo např. o dodržování hygie­nických norem v továrnách, o zkrácení pracovní doby či

o ochranu žen a dětí před vykořisťováním. Představitelé průmyslu chtěli ochranářské celní sazebníky,

zákaz stávek a nebo ochranu stávko­kazů. Kapitáni těžkého průmyslu měli zájem o vládni zakázky

na výrobu děl a válečných lodí. Mimoto velké zbrojní koncerny jako Krupp v Německu, Schneider-
Creusot ve Francii a Škoda v Rakousku­Uhersku horli­vě usilovaly o prodej svých výrobků do celého

světa a pro tento druh podnikání často potřebovaly podporu svých vlád. Hranice mezi ekonomikou a

politikou se stále více stíraly.

Hlavní úder zasadil liberálním principům vzestup socialismu s jeho odmítáním ekonomiky

volné soutěže a s hrozbou revoluce. Členové horních sněmoven parlamentů navíc získávali svá

křesla buď na základě dědického práva, nebo díky hlasování v kuriích, kde si bohatší vrstvy udržely

kontrolu. Zdálo se, že nástup demokracie vázne.

Liberálové se dopustili osudového prohřešku, když přijali a podporovali imperialismus,

kolonialismus a ovládnutí trhů v méně rozvinutých zemích­ Evropané se stali třídou nadřazenou

do­mácímu obyvatelstvu­ porušení liberálního přesvědčení o rovnosti. Nevyhnutelně se objevily

pokusy odůvodnit elitář­ství především pomocí sociálního darwinismu a ra­sismu. Masovou ode­zvu

získával v těchto letech antisemitismus­ původ či rasa způsobují nadřazenost jedné části společnosti

nad ostatními­> upírání práva na účast ve vládě velkým sociálním skupinám, jako např. dělnictvu.

Rasismus se rozvíjel a zároveň splýval s nacionalismem.

V první polovině 19. století patřily projevy nacionalismu a požadavky národního sjednocení

ke vše­obecnému politickému programu liberalismu. Předpokládalo se, že růz­né národní státy,

sjednocené vírou v tytéž lidské hodnoty, budou spolu žít harmonicky jako jedna velká rodina. S

oslabováním víry v liberalismus a v demokratizaci však nacionalismus začal sloužit ke zdůraznění

toho, čím byl každý národ jedinečný a odlišný.

Evropa ovládala svět více než kdykoli před­tím nebo potom. Dělnické masy neměly žádný

podíl na vládě a věřily v in­ternacionalismus. Panovníci a aristokracie tvořili nadnárodní prvek,

propojený osobními vztahy a společným životním stylem. Nejdůležitější složky společenského života

té doby, prů­myslové a obchodní skupiny, se však stále pevněji vázaly na národní stát a své naděje v

soutěži s ostatními vkládaly do jeho síly a podpory. Tento vývoj se stal základem obrazu vzájemného

propojení domácí a zahraniční politiky, který předložit Lenin ve slavném pamfletu Imperialismus

jako nej­vyšší stadium kapitalismu. Podle Lenina se průmyslové a finanční síly v kaž­dé zemi spojily

v jednu velkou zájmovou skupinu a několik lidí v jejím čele určovalo zahraniční politiku celého

státu. Až si velmoci rozdělí dosud neobjevené a neprozkoumané části světa, nevyhnutelně nastane

věk válek, protože státy se spolu střetnou v úsilí zvětšit své trhy a odvrátit domácí hospodářské krize.

Realitě neodpovídal ani Leninův názor na vztah mezi podnikateli a vládami, podle něhož podnikatelé

figurovali jako poručníci vlád; často tomu bylo naopak: vlády přikazovaly podnika­telům, kde mají

investovat, aby ospravedlnily své politické požadavky.

Směřování k nadnárodní spolupráci hospodářských sdru­žení­bylo zjevné již v období před

první světovou válkou. Přestože střet mezi evropskými mocnostmi nebyl nevyhnutelný, napětí na

mezinárodní scéně a možnost války tvořily integrální součást politického ovzduší Evro­py na počátku

20. století.