Přelomové období: rozklad Společnosti národů – mocnosti ustupují Hitlerovi,
Č.9: Přelomové období: rozklad Společnosti národů – mocnosti ustupují Hitlerovi,
Habešská krize, spojenectví Hitlera s Mussolinin, úpadek Malé dohody, atentát v Marseille
a krach „východního“ Locarna, smlouvy Francie a Československa se Sovětským svazem.
Vnitropolitické problémy Francie a Velké Británie. Appeasement.
Společnost národů
Dne 28.4.1919 se plenární schůze Pařížské mírové konference usnesla na tom, že
bude založena organizace států světa, již iniciovaly USA. Této Společnosti národů,
ustavené ratifikací versailleské mírové smlouvy 10.1.1920, přináleželo 32 válečných
protivníků Německa a 13 neutrálních států. Americký kongres odmítl vstup do organizace
s odůvodněním, že Společnost disponuje příliš malými kompetencemi a že nadměrně tvrdé
podmínky míru odporují jejím zásadám. Do roku 1934 bylo přijato devět dalších států, mimo
jiné roku 1926 Německo, jež ovšem roku 1933 stejně jako Japonsko ze Společnosti zase
vystoupilo, roku 1934 byl přijat SSSR, který byl roku 1940 kvůli zimní válce proti Finsku
zase vyloučen. Orgány Společnosti národů, s velmocemi jako stálými členy a s dalšími
nestálými členy volenými na tři roky, a konečně generální sekretariát, který dohlížel na
správu mandátních území ( někdejší německé kolonie). V humanitární a hospodářské sféře
Společnost národů lecčehos dosáhla, v duchu daných intencí se jednáním dařilo občas urovnat
i konflikt mezi menšími členskými státy. Pokud však účastníkem sporu byla některá velmoc,
tak jako např. v letech 1935 – 36 Itálie v Habeši, nedostávalo se potřebných mocenských
prostředků k náležitý protiopatřením. Hospodářské sankce ztroskotávaly na nejednotnosti
a egoismu mocností. Bez úspěchu zůstávalo i úsilí o odzbrojení, nebo se dokonce, tak jako
v případě Německa zvrhávalo v pravý opak.
Pozoruhodná aktivita a dosažené úspěchy nemohou nicméně zastřít hlavní nezdar,
pokud se týče jejího prvořadého cíle – udržení míru.Rozsah tohoto nezdaru ilustroval
rostoucí počet oblastních i dvojstranných dohod, etiopská aféra, otázka Mandžuska,
rozebrání Československa i dělení Polska. Příčin byla celá řada: nesporný vzestup
národních egoismů, pronikání totálních ideologií a dopad světové hospodářské krize
patří k hlavním. Nečlenství některých států tuto organizaci oslabovalo. Ale i zdlouhavost
administrativních procedur uvnitř SN při pokusu řešit naléhavé situace a rovněž
neexistence mezinárodních ozbrojených sil se podílely na tomto neúspěchu.
Před začátkem 2. světové války skončila Společnost fakticky svoji činnost, roku 1946
byla oficiálně rozpuštěna. Nástupkyní se stala OSN.
Habešská krize (Habeš, dnes Etiopie)
Italský zájem o Etiopii sahá až do 19. století,pozdní sjednocení zabránilo Itálii, aby si opatřila
rozsáhlou koloniální říši.
Itálie sledovala v Etiopii trojí zájem : s možností osídlení byla spojena strategická výhoda
kontroly námořní trasy spojující Indický oceán se Středomořím a rovněž výhody ekonomické.
Roku 1933 se Mussolini rozhodl zaútočit na Etiopii, neboť si byl vědom její slabé
obranyschopnost, vnitřních politických zmatků i blahovolného britského postoje.
Duce (italsky vůdce, od r. 1922 si tento titul nárokoval Mussolini, analogicky k Hitlerovu
titulu vůdce a říšský kancléř) zahájil trojí druh příprav:vojenské – mobilizací milionu mužů,
poté diplomatické během římské schůzky s Pierrem Lavalem (právník, jako mim. Předseda
hlásal kolaboraci s Němci, popraven), od něhož údajně získal ujištění o francouzském
nezájmu, a v Etiopii – s oporou v opozici proti Haile Selassiemu. Tváří v tvář italským
choutkám změnil negus orientaci svého zahraničního obchodu, s pomocí Belgie a Švýcarska
reorganizoval armádu a sjednal vstup Etiopie do SN, u níž hledal ochranu.
Vojenská intervence byla uskutečněna souběžně armádami z Eritreje a Somálska,
koordinovanými kvůli etiopskému odporu maršálem Badogliem, který byl jmenován
vysokým komisařem pro Východní Afriku.
Dne 2/3.10.1935 napadla italská vojska východoafrické císařství Habeš (Abessinien,
Etiopie). Diktátor Mussolini si chtěl pojistit koloniální závislost této velké země. SN Itálii
ostře odsoudila, a ta se tak dostala do nebezpečné izolace. Hitler toho využil a začal se
sbližovat s Římem, jenž na něj od vídeňského puče proti Dollfusovi (25.7.1934) hleděl se
značnou nedůvěrou. Německo dodávalo italskému průmyslu uhlí a ocel, avšak zásilkami
válečného materiálu Etiopii zároveň vskrytu prodlužovalo válku, aby se závislost
Mussoliniho na Hitlerovi ještě posílila. Kalkulace vyšla. Habešské dobrodružství, které
skončilo italskou anexí země teprve v květnu 1936, se stalo základem osy Berlín – Řím.
Ta zas Hitlerovi otevřela možnost konečně se vrhnout na Rakousko a odčinit nezdar
z roku 1934. Roku 1941 dobyla Habeš britská vojska (kapitulace Addis Abeby 6.4.1941).
Spojenectví Hitlera s Mussolinim
Roku 1922 byl Mussolini jmenován šéfem koaliční vlády, partnery vytlačil a zajistil moc
fašismu. Navenek provozoval Mussolini imperialistickou politiku, v Hitlerovi, o němž
zpočátku posměšně prohlašoval, že se opičí, nalézal stále větší podporu, například v Habeši
(1935 – 39) viz výše, za Španělské občanské války (1936 – 39) viz otázka č.10. Vznikla
z toho Osa Berlín – Řím (Pojem Osa razil r. 1936 halvně Mussolini, aby zdůraznil zvláštní
význam těsných zahraničněpolitických vztahů s Německem. Na OSE se měla Evropa
usmažit dohněda, pojem měl symbolizovat i ideologický soulad nacionálního socialismu
a fašismu a měl zdůrazňovat společné rysy německé a italské politiky v Evropě.Společná
pomoc fašistovi Frankovi ve španělské občan. válce) , v jejímž rámci ovšem Mussolini
poklesl na pozici mladšího partnera. Zařadil se postupně po bok Německa, ale to zbavilo
jeho zahraniční politiku od roku 1935 veškeré nezávislosti. 22.5. 1939 uzavřena v Berlíně
německo – italská smlouva (pokrevní svazek), známá jako Ocelový pakt. V ní se partneři
ujišťovali o železné solidaritě, pomoc při vojenských konfliktech. Mussolini tuto smlouvu
nedodržel při napadení Polska Německem, nezúčastnil se ho.R 1943 byl Hitlerovými vojáky
zachráněn ze zajetí
Appeasement
Po první světové válce byla Velká Británie vůdčí evropskou mocností, ovšem mocností
oslabenou. Světová říše i mateřská země byla v krizi a potřebovaly klid k vnitřní stabilizaci.
Ta však byla ve 30.letech 20. století citelně narušována agresivními mocnostmi –
Itálií, Německem a Japonskem v blízkosti britských východoasijských kolonií. Londýn
tedy koncipoval strategii postupného couvání – především před Hitlerem – nazývanou
Appeasement. Tento postoj neměl tehdy onu špatnou pověst (bezmocné chlácholení), jakou
má z dnešního hlediska. Jednak se Hitlerovy požadavky zpočátku zaměřovaly jen na omezení
vyplývající z versailleské mírové smlouvy, která připadala problematická i Británii, jednak
Hitler za vstřícnost např. v otázce vojenského zrovnoprávnění Německa zprvu nabízel určitou
protihodnotu (německo – britská námořní smlouva) a třeba při anšlusu Rakouska šikovně
operoval s nezpochybňovaným právem národů na sebeurčení. Sáhnout opět po zbraních by
v takové situaci bylo nejenom nanejvýš riskantní, ale i krajně nepopulární.- Francie nebyla
sama prakticky schopna akce, a musela se připojit k britské politice. Ta vyvrcholila roku1938
mnichovskou dohodou, po níž pojem appeasement získal charakter politické nadávky. Už o
půl roku později vyšlo totiž najevo, že dohoda nebyly ničím jiným než výrazem zbabělého
ustupování před vyděračskými požadavky politika, který nezná zábrany a miluje riskantní
kousky: Hitler se o papír pranic nestaral, wehrmacht v březnu roku 1939 obsadil zbytek
Československa. Londýn na to politiku appeasementu demonstrativně ukončil a přislíbil
pomoc další očekávané oběti německé politiky násilí – Polsku. Premiér Chamberlain, hlavní
představitel appeasementu byl v koncích. Pro jeho náhlou odvahu měl Hitler už jen pohrdání.
Hledání východního Locarna
Louis Barthou (1862-1934, fr.min.zahraničí) si přál sjednání Východního garančního
paktu, který by byl obdobou locarnského systému, v době, kdy se začalo rýsovat nebezpečí
představované nacistickým Německem. Toužil nalézt oporu v sovětském spojenectví, a to bez
ohledu na ideologické protiklady. Jeho motivací byl neurčitý britský postoj vůči německému
ohrožení.
V červnu 1934 navrhl Barthou sovětskému komisaři zahraničních věcí Litvinovi Východní
pakt, který měl garantovat vzájemné hranice mezi Německem, SSSR, Finskem, Estonskem,
Lotyšskem, Polskem a Československem. Součástí tohoto paktu měla být francouzsko –
sovětská smlouva o vzájemné pomoci s cílem propojit Locarno a Východní pakt vstupem
všech států do obou paktů kolektivní bezpečnosti.
Barthouův plán stihl rychle neúspěch, byl totiž založen na souhlasu nacistického
Německa, s nímž se dalo stěží počítat. Účelnost fr. návrhu uznaly pouze SSSR a ČSR a
Moskvě se díky tomu podařilo vstoupit do SN. V září odmítlo vstup Německo a Polsko.
Rumunsko a Jugoslávie přistupovaly k návrhu se skepsí. Pobaltské státy, které v září
1934 podepsaly regionální obranný svazek, se obávaly více sovětské a polské hrozby, než
německé.
První fáze budování systému kolektivní bezpečnosti v Evropě skončila tragicky. Dne 9. října
1934 zavraždil v Marseille makedonský nacionalista jugoslávského krále Alexandra
I. (1888 – 1934) a Luise Barthoua. Ztráta tohoto významného fran. politika nesporně
ovlivnila další vývoj celého projektu.Nástupcem byl Pierre Laval a jeho cílem bylo sblížení
s Německem a Itálií, kontakty se Sovět. svazem měly být pouze činnou formou nátlaku na
Berlín a na Řím. Moskva byla změnou znepokojena, chtěla potvrzeníkontinuity Barthouovy
koncepce.Litvinov záměrně informoval Lavala o německé sondáži v Kremlu, zpráva měla
v paříži odezvu a laval 5. 12. 1934 podepsal protokol, který fr.a sovět. vládu zavazoval
neuzavírat dohody se státy, které byly proti kolektivní bezpečnosti.V únoru roku 1935 jednal
Laval v londýně o míře odzbrojrní. Závěrečné komuniké přeměnilo východní Locarno
v součást celého souboru smluv, o nichž se jednalo v rámci diskuze o německém zbrojení.,
byla zdůrazněna letecká konvence. Moskva se tímto dostala do částečné izolace. Ani Francie
nebyla spokojena s londýnskou schůzí, Berlín se pokusil rozdělit obě západoevropské
mocnosti a nabídl jednáni pouze VB.Po prodloužení francouzské branné povinnosti v březnu,
pro Německo to byla záminka k likvidaci vojenských článků versillské smlouvy. Dne 16.3
obnovena branná povinnost v Německu. VB protestoval, ale chtěla se dohodnout – cesta
A.Edena a J. Simona do říše. V rozhovorech nebylo dosaženo žádného konkrétního závěru,
ale vytvořily se předpoklady pro uzavření britsko – něm. Dohody 18. 6. 1935. A. Eden
navštívil Moskvu, tam mu Litvinov naznačil sovětský zájem dobrých vztahů s Německem. Po
svém návratu varoval před zavržením Sovět. Svazu – oživení Rapalla.
Německé porušení Versailles se projednávalo na konverenci VB, Francie a Itálie 11. 4 1935
v italské Strese. Proti činnosti německa se pouze slovně protestovalo. Jediný závěr Stresy
byl potvrzení Rýnského garnčního paktu.Negativní dopad měla Stresa v Moskvě, kde
vzbudila obavy z vytvoření britsko-francouzsko.italské koalice. Za této komplikované situace
navrhl Litvinov Lavalovi uzavření francousko-československo-sovětské smlouvy. Východní
Locarno prakticky ztroskotalo a pozitivním výsledkem předchozího diplomatického úsilí měl
být onen smluvní trojúhelník, který byl chápán jako určitá alternativa východního Locarna.
Laval podmiňoval účinnost smlouvy souhlasem Rady Společnosti národů, Moskva oponoval.
Sovětsko – francouzská spojenecká smlouva byla uzavřena 2. 5.1935 a obsahoval
klauzuli o okamžitém a automatickém poskytnutí pomoci. Závazek francouzské pomoci
Sovět. Svazu se nevstahoval na konflikty s Japonskem. Československo – sovětská
smlouva byla podepsána 16.5. 1935. V jejím 2. článku byla klauzule, která sovětskou
pomoc Praze podmiňovala souběžnou francouzskou angažovaností. Tyto dvě květnové
smlouvy byly chápány jako určitý základ pro pozdější realizaci myšlenky kolektivní
bezpečnosti. Zůstalo pouze u této možnosti.Laval nebral svůj podpis na smlouvě příliš vážně
a Moskva přistupovala k oběma smlouvám také s rezervou.
Malá dohoda
Po první světové válce hledala Francie diplomatické zajištění své bezpečnosti ve spojenectví
s novými státy, které se zrodily na základě smluv ve střední Evropě. Obavy ze vzkříšení
rakousko – uherské říše vedly Francii k vytvoření sítě obranného spojenectví ve Střední
Evropě, opírající se o trojici států – ČSR, Jugoslávii, Rumunsko.Francie uzavřela s každým ze
států diplomatické ujednání, která počítala s francouzskou pomocí při eventuálním napadení.
Křehkost Malé dohody vyšla záhy najevo: diplomatická konstrukce , stmelující zdánlivě
43 milióny lidí, byla svůdná a Francie nepochybně disponovala mocnou vojenskou silou,
ale do hry vstoupily rychle odstředivé faktory. Spojenectví tří podunajských států
bylo ve skutečnosti zaměřeno mnohem víc proti Maďarsku, než aby bylo výrazem
politické solidarity či dokonce reálného souladu zájmů.Navíc zůstaly vzájemné závazky
tak neurčité, že nebyla s to bránit tyto státy proti územním choutkám jejich mocných
sousedů (Jugoslávii vůči Itálii, Rumunsko proti Sovět. svazu v otázce Besarábii, ČSR
před Německem v otázce Sudet). Hospodářská spolupráce mezi těmito třemi státy
vůbec nepřekročila vůbec stádium dobrých úmyslů: nedošlo k žádným konkrétním
dohodám.
Malá dohoda – typická francouzská diplomatická konstrukce dvojstranných
vzájemných spojenectví – nepřežila krize 30. let. Přes Barthouovo úsilí vdechnout jí nový
život byl její krach očividný od mnichovské krize, kdy egoismus převážil nad závazky.
Francie, 30.léta
– hlavní problém pro Francii byla její bezpečnost, trpěla opakovanými německými
agresemi
– velmi špatná finanční situace, roku 1920 ohromný státní dluh
– po 1. svět válce bylo nutno znovu vybudovat celý sever a severovýcho Francie
– válečné reparace byly použita na splácení válečných dluhů
– daň z příjmu nepřinesla to, co se od ní ve Francii očekávalo
– roku 1926 se následkem úniku zlata zhroutil úvěr státu
– r. 1928 – ve volbách vzhrála strana umírněných, vůdce sněmovny – Tardieu, min.
zahraničí – Briand
– A. Briand – ve službách Společnosti národů, v čele uzavření locarnské smlouvy (1925)
– Narušena důvěra v parlamentní režim, útoky na instituce třetí republiky přicházely
současně z prava i leva (levice – III. Internacionála, pravice – fr. reakcionáři)
– aféra Staviského – dokazovala korupci několika politiků a několika vyšších
úředníků → sporadické nepokoje se proměnily v bouři, 6. února 1934 byl Bourbonský
palác doslova přepaden davem, vojsko nuceno střílet
– bývalý president G. Doumergua (v té době presidentem – Lebrun) pověřen sestavením
vlády, vytvořil velkou vládu republikánské jednoty (Herriot, Tardieu, Chéron, Pétain)
– opětovné propuknutí staviského aféry; úředník, který případ řešil, nalezen mrtev – opět
neshody levice a pravice
– vlády padaly každé 3 měsíce
– vnitřní rozpory o to nebezpečnější, že v Evropě rostla moc a agresivita fašistických států
– Francie nevěděla s jakými spojenci může počítat, Polsko se jí odcizilo, Anglie podepsala
r.1935 námořní smlouvu s hitlerovským Německem
– poté se Anglie překvapivě v italsko – etiopském sporu vyjádřila pro kolettivní bezpečnost
a zavedení sankcí (nátlakem veřejnosti)
– kolem r.1936 rost počet nepřátel Francie a slabost jejích přátel
– po vzbouření z 6. února se ze strachu před fašismem sjednotily všechny strany levice,
sjednoceny v Lidové frontě
– socialisté a vůdce Léon Blum doufali v legální a mírumilovnou sociální revoluci
– v září 1936 bylo nutno devalvovat frank
– v době remilitarizace Porýní a Španělské občan. Války, Francie a Anglie hledyly iluzorní
řešení v politice neintervence
– rozpad Lidové fronty
– diplomacie západních velmocí ztratila na východě všechnu vážnost
– Francie, vykrvácená v 1. svět. Válce, byla vojensky a ekonomickz vyčerpaná a stále
odmítala pochopit hrozící nebezpečí i marnost všech kompromisů
– po obsazení Československa, r.1939 Francie nabídla pomoc Polsku
– předseda vlády radikální strany – Deladier energicky reagoval na řadu okupačních stávek
a obnovil autiritu státu
– fr. ministři ohromeni rusko – německou smlouvou
– Snaha zachovat světový mír
– po Anglii posílá ultimátum Hitlerovi i Francie, 3.9. 1939 v pět hodin odpoledne začala
pro Francii druhá světová válka (válka idejí a principů)
Anglie, 30. léta
– 20. léta končila v zamlženém oparu nostalgie a změn
– okázalost a blahobyt smetánky a dvora byly stále oslnivé, jen velmi umírněné změny
– r. 1929 Ramsay MacDonald vyzván, aby vytvořil druhou labouristickou vládu, ukázala se
být pohromou
– pokles obchodu a zaměstnanosti
– stagnace a společenský rozpad
– průmysl stále orientován na upadající tradišní odvětví – uhlí, ocel textil, stavba lodí
– trvaly taktiky nízkých investic, přezaměstnanosti, neefektivní práce
– ozývají se hlasy požadující novou politickou iniciativu
– kritické období – štvanice na libru
– průmyslový kolaps – vysoké vládní výdaje, nevyrovnaný rozpočet
– Chamberlain – dovedl hospodářství k častečnému oživení
– vláda pracovala výrazně regulačním manažerským stylem, britskou střední cestou
hospodářské politiky
– r. 1932 v Ottawě pohřbeno století volného obchodu, zhájen nový systém tarifů a
imperiálních výhod
– 30.léta – období nízké inflace, levných soukromých domků, rostoucí nabídky
konzumního zboží
– prospíval automobilový průmysl i elektrické, chemické a textilní koncerny
– vykazuje překvapivě vysoký stupeň stability v Evropě
– monarchie se přizpůsobuje okrajovým změnám názorů lidových mas
– umění – velmi tvůrčí a kvetoucí období
– vymazání dluhů Irska vůči Británii → minimalizace potenciálního zdroje vojenského a
námořního napětí
– politika appeasementu
– od 1935 – nálada veřejnosti se začíná měnit po dění v zahraničí, nová potřeba celkové
národní obrany
– r.1937 – program nového vyzbrojování
– německý postup r. 1938 vyvolal národní krizi svědomí
– po vypuknutí války r. 1939 nastala jednota názorů, vélka prezentována na veřejnosti jako
křížová výprava
Literatura:
Bedürftig, Friedemann: Třetí říše a druhá světová válka, Prostor, Praha, 2004
Dorazil, Otakar: Světové dějiny v kostce, Jeva, Praha, 1997
Johnson, Paul: Dějiny 20. století, Rozmluvy, Praha, 1991
Kol. autorů: Dějiny 20. století (encyklopedie politického, ekonomického a kulturního dění),
Mladá fronta, Praha, 1994
Maurois, André: Dějiny Francie, NLN, Praha, 1994, s.421 – 429
Morgan, Kenneth O. a kol. : Dějiny Británie, Lidové noviny – NLN, Praha, 1999,
s.475 – 485
Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století, 1. díl, nakl. Aleš Skřivan ml., Praha,
2000