Obecné dějiny 1918 – 1945

Obecné dějiny 1918 – 1945

Otázka č. 4

Japonsko mezi válkami: japonský hospodářský vzestup, Washingtonská konference,

první pokusy o stranicko-politický systém, nástup nacionalismu, mandžuská krize a

útok na Čínu, odchod ze Společnosti národů

Léta 1918 – 1921 vládcem Kei Hara (*1856, novinář, poté orientace na politické

zpravodajství, velvyslancem v Koreji, pracoval jako bankovní úředník, působil jako poslanec

parlamentu, velmi schopný japonský politik) – dosáhl celé řady cílů:

– zrušil systém okresních úřadů v rámci jednotlivých prefektur, oslabil tak

byrokratickou kontrolu měst a vesnic shora a posílil autonomii obecních správ, v nichž

měli rozhodující slovo zástupci politických stran

– zavedl systém malých volebních okrsků namísto velkých obvodů s více poslaneckými

mandáty, které poskytovaly prostor i pro zastoupení menšinových politických skupin,

čímž zvýhodnil velké politické strany

– pokračování v politice podpory loajálních regionů z veřejných zdrojů

– propagoval výstavbu škol

– přijal program rozvoje železniční sítě

– v koloniálním byrokratickém aparátu získal volná místa pro své politické stoupence

– přiznal voleb.právo drobným malorolníkům – Seijúkai silnou pozici v zemědělských

oblastech – tím, že se snížil daňový census z deseti jenů na tři, ale členové Kenseikai,

kteří byli spíše ve městech, v tomto viděli zvěčnění třídního despotismu parlamentu

– neměnil strukturu vlády – mohlo by to způsobit konflikt, strukturální změny nejsou

nutné

– právní úprava sociálních problémů, vystupoval proti rostoucímu sociálnímu hnutí

Roku 1921 atentát na Haru, nastoupený směr konstituční vlády pokračoval ještě několik let po

jeho smrti. Nový vývoj odrážel ekonomické, sociální a intelektuální změny uvnitř Japonska.

Období 1912 – 1926 – období demokracie Taišó.

Diplomatické styky

Japonská zahraniční politika se od vojenské expedice na Tchaj-wan r.1874 až do anexe

Koreje r.1914 nezměnila. Snaha o dosažení národní bezpečnosti, autonomie a postavení

mocnosti. Dohoda s VB r.1902 a prodloužená v letech 1905 a 1911- Mezi léty 1907 –

1916 uzavřelo J.4 smlouvy s Ruskem, kterými si zajistilo zvláštní postavení v Koreji a

v Mandžusku. Vstup Jap.mezi světové mocnosti potvrdily i Spojené státy, r.1905 se Taft a

Kacura ujistili v otázce Filipín a Koreje a dohoda uzavřená Lansingem a Išiim r.1917 uznala,

že teritoriální spřízněnost opodstatňuje zvláštní zájmy Japonska v Číně.

Druhé krátké období v historii japonského imperialismu začíná s první světovou

válkou a končí r.1922. R. 1918 Japonsko vysílá na příkaz spojenců oddíly na V-Sibiř a

podporuje tak jejich vojenskou intervenci v Rusku. Armádní kruhy využily své pravomoci

autonomního velení, zahájily přesun jednotek do příslušné oblasti a ponechaly je tam i poté,

co ostatní spojenci již své kontingenty stáhli. Tato akce finančně náročná, v Jap.vzbudila

odpor. Intervence přispěla k poklesu prestiže armády, r.1922 ukončena bez reálného přínosu.

S koncem 1.sv.v.vstoupily japonské zahraniční vztahy do nové fáze vývoje. Došlo

k posílení Wilsonovy „nové diplomacie“, kt.zdůrazňovala sebeurčení a svrchovanost práv

každého člověka. Posun od válečného zbrojení k mírovému systému částečného zbrojení

a od předválečného systému dvojstranných vztahů k poválečnému uspořádání na základě

multilaterálních smluv.

Nový systém ztělesňován třemi dohodami podepsanými na Washingtonské

konferenci, kt.zasedala od listopadu 1921 do února 1922:

Pakt čtyř mocností uzavřený mezi Japonskem, VB, USA a Francií. Nahrazena

dvojstranná bezpečnostní ujednání volnějším kolektivním ujednáním o vzájemných

konzultacích v případě ohrožení jednotlivých držav.

Pakt pěti mocností vytvářel vojenskou rovnováhu v Tichomoří, neboť smluvně

zajišťoval, že VB a USA nebudou budovat vojenská opevnění východně od Singapuru a na

západ od Havaje a že poměr tonáže bitevních lodí jap.flotily a flotily VB a USA bude 3:5:5.

Itálie a Francie poměr 1,75. Záměrem této dohody bylo zajistit Japonsku bezpečnost ve

vlastních vodách, zároveň mu znemožnit přípravu války jak proti USA, tak proti VB.

Pakt devíti mocností řešil otázku Číny. Uznával práva v Číně na základě nerovných

smluv, akceptoval jap.pozice v Mandžusku, ale potvrzoval „suverenitu, nezávislost a

územní i správní celistvost Číny“. Ve askutečnosti se jednalo o vyhlášení zásad, jak zabránit

jednotlivým mocnostem, aby zneužily roztříštěnosti Číny k jejímu dalšímu dělení, a současně

jak postupovat, kdyby se v Číně zformulovala skutečná vláda hodná svého jména.

Wash.konf. zásadním způsobem nezměnila koloniální status quo. Upevnila stabilní

koloniální řád v rukou vítězů 1.sv.v. ve své době byla ale chápána jako nástroj, jak zajistit, že

nedojde k nové agresi či k novému záboru kolonií, kt. by mohl rozvrátit diplomatický řád.

Jap. Přechází k novému typu zahraniční politiky zvané Šideharova diplomacie podle

Kidžúróa Šidehary, kt. zastával úřad ministra zahraničních věcí v letech 1924 – 1927 a 1929 –

1931. Jap. zahraniční politika ve 20.letech vykazuje rysy internacionlismu (koalice

parlamentních stran, státní byrokracie a podnikatelských kruhů, růst moci parlamentních

stran).

Období rozkvětu liberálních myšlenkových proudů v Japonsku. Změna politického klimatu

se projevovala i v chování politických stran. V letech 1922 – 1924 dočasně nastoupily tři

úřednické vlády značně odlišného charakteru. Jako reakce na tento vývoj se některé liberální

frakce Seijúkai spojily s Kenseikai a r. 1923 vytvořily tzv. Druhé hnutí na obranu ústavy.

Nemělo ale podporu intelektuálních kruhů. Koalice podporující Druhé hnutí na ochranu

ústavy vyhrála v roce 1924 volby. Moci se tak ujal nový kabinet vytvořený koalicí politických

stran, v čele Kómei Kató.

Největšího úspěchu vlády politických stran v předválečném Jap.dosáhl kabinet K. Katóa

v letech 1924 – 1926. jeho úspěchy mimořádné – schválení zákona o všeobecném

hlasovacím právu pro muže r.1925. počet voličů se zvýšil ze 3 milionů na 12. Obnoven

systém středně velkých volebních okrsků. Před rokem 1925 souhlasil Kató se zvláštním

opatřením proti podvratným živlům, tzv.zákon na ochranu klidu a pořádku, kt.zakazoval

vznik takových skupin, jež obhajovaly změny japonského národního zřízení či zrušení

soukromého vlastnictví. Dalším úspěchem byl program sociálních zákonů zvýhodňující

dělnictvo. Byl zrušen zákon o veřejném pořádku, přijet zákon o národním zdravotním

pojištění a zákon o urovnání pracovních sporů. Tyto zákony společně se všeobecným

volebním právem v podstatě legalizovaly podporu odborů socialistického hnutí

nerevolučního charakterů, kt.se v té době začalo rozmáhat. Třetí reformou bylo omezení horní

sněmovny – alespoň změna ve složení – snížil se počet příslušníků šlechty a zvýšil se počet

členů jmenovaných přímo císařem z řad významných právníků, univerzitních profesorů.

Vzestup demokratických proudů a zahraniční politika mezinárodní spolupráce způsobily

pokles prestiže vojenských složek. R.1924 zrušeny 4 armádní divize. Dochází k mechanizaci

armády. Na nižších a vyšších středních školách zaveden vojenský výcvik.

1927 – 1932 – těžká léta pro Japonsko

1926 – umírá K. Kató, na jeho místo Reidžiró Wakacuki

Šidehara nadále ministrem zahraničních věcí.

1927 – k moci opět Seijúkai zásluhou generála Giičiho Tanaky (r. 1925 zvolen předsedou

strany)

Tanaka zastával pozitivní zahraniční politiku posilování japonských pozic

v Mandžusku a tvrdého postoje vůči Číňanům, vlna protijaponských nálad v Číně, r. 1928

zavraždili důstojníci japonské kwantungské armády Čang Cuo-lina (projaponský generál, kt.

ovládal severovýchod.Čínu) – Tanaka se to snaží tajit a mladému císaři Šówa, kt.se ujal vlády

po svém zemřelém otci r.1926, namluvil, že armáda nemá s případem nic společného, pravda

ale vyšla najevo – Tanaka nucen podat demisi v červnu 1929.

1929 – návrat Minseitó k moci (Hamagučiho a Wakacukiho kabinet se Šideharou ve

funkci ministra zahraničních věcí) – návrat k posílení vlivu politických stran.

Hamaguči – jeho úspěch – účast Japonska na Londýnské námořní konferenci v r.1930,

kt.rozšířila původní poměr tonáže lodí 5:5:3 stanovený Washingt.konf. i na těžké křižníky a

uplatnila poměr 10:10:7 na lehké křižníky.

– politiku stavěl na přátelství s USA a VB, zabránění závodů na zbrojení, využil proto

umírněné admirály, aby si zajistil ve vojenských námoř.kruzích většinovou podporu.

Vrchní velitel námoř.sil prohlášení, že byl omezován ve svém právu na nejvyšší

velení. Tajná rada, Horní sněmovna a Seijúkai napadly ústupky učiněné Japonskem

v Londýně.Kritika Minseitó vedla k oslabení moci politických stran jako celku.

Hamguči v listopadu 1930 zastřelen pravicovým vlastencem.

Vzájemné osočování obou stran (Minseitó(1913 – Dóšikai, 1917 – přeměna v Kenseikai,

v r.1927 přeměna na Minseitó) x Seijúkai) – víra ve vládu politických stran postupně upadá.

1924 – 1932 – vláda v rámci ústavních struktur zahrnujících celou řadu mocenských skupin.

Všeobecné hlasovací právo ovlivnilo socialistické hnutí a dodalo nových sil umírněným

odborům a politickým organizacím. Řada organizací zastávala marxistickou ideologii, po

r.1925 přijala parlamentní taktiku politického boje. Volby 1928, 1930, 1932 – většina nových

voličů dala hlas dvěma zavedeným politickým stranám.

Neschopnost dvou hl.polit.stran změnit politic.strukturu pramenila z konzervativní

povahy jejich vůdců. Obě strany si byly velmi podobné. Rozdíl mezi nimi byl jen zřídkakdy

takový, aby probudil u voličů demokratické nadšení. Tato shoda předpokladem politických

zisků, kt.bylo dosaženo.

Světová hospodářská krize

Hospodářská krize v Jap. vyústila v r.1926 v bankovní krizi – krach slabších

bank. Jap.ekonomika během 20.let – nejistá hospodářská situace. Menší krize vyústily

v hospodářskou katastrofu poté, co Jap.zasáhla počástkem 30.lst světová hospodářská deprese

– poklaes jap.vývozů mezi léty 1929 a1931 o 50%, snížení reálných příjmů dělníků, vzrůst

nezaměstnanosti – hl.u venkovského obyv.

Následující rok – nedostatek postravin – nízká úroda v oblastech severovýchod.

Japonska a na Hokkaidu. Vina padla na hlavy politických stran, straničtí vůdci spojováni

s monopoly zaibacu, se státní byrokracií, velkostatkáři a s úřednickými kádry.

Cujoši Inukai – předseda vlády, sestavil r.1931 kabinet z řad Seijúkai, přivedl

Japonsko zpět ke zlatému standardu. Výsledkem prudký vzestup vývozů. Do r.1936 vzrostla

domácí spotřeba o 20%. Nárůst ovlivněn i nárůstem populace.Nezaměstnanost poklesla,

reálná mzda se zvýšila. Hospodář. Zotavení přišlo ale pozdě, polit.strany z něho nemohly již

nic vytěžit.

Mandžuská krize

Mandžusko v obecném povědomí přežívalo jako odškodné za životy 100 000 Japonců

padlých v rusko-japonské válce. Vojenští stratégové viděli v Mandžusku nárazník proti

ruskému vlivu ze S. Vojenské úvahy posíleny i politikou šíření komunismu. Ze všech

zahraničních investic v Mandžusku bylo 75% jap.původu. V Mandžusku žil téměř milion

jap.státních příslušníků, zejména Korejců, a v této oblasti se koncentrovalo 40% jap.obchodu

s Čínou. Ekonom.důvody pro expanzi silně podpořila i vleklá hospod.krize.

Jap.nemělo v úmyslu učinit z Mand.pouhou kolonii. Spokojilo se s udržením formální

čínské suverenity při existenci pololoutkové vlády (= s mocenskou rovnováhou), kt.bylo

možno dosáhnout díky roztříštěnosti Číny. Koncem 20. let se rovnováha hroutí, 1926 – 28 –

nacionalisté volají po sjednocení Číny, rostoucí čínský nacionalismus ohrožoval pozice Jap.v

Mandž. Snaha hájit diplomatické řešení mírovou cestou, ale situace se stává neúnosnou.

Vojenský zásah nevyhnutelný.

Srpen 1931 vypracován strategický plán (generál Minami) – ve spolupráci

s minister.zahraničních věcí se zaměřil na vypracování základní politiky pro Mandž.,

konkrétní výsledky se měly projevit na jaře 1932.

Druhá skupina, armádní specialisté na čínskou problematiku, vedená generálem

Tatekawou, dávala přednost přímé vojenské akci.

Mukdenský incident vyústil v obsazení Mandžuska japonskou armádou – často

označován jako smělá akce provedená nižšími důstojníky bez vědomí jejich velitelů (x není to

pravda). Původními autory akce polní velitelé kwantungské armády plukovník Itagaki a

podplukovník Išiwara, ale v srpnu 1931 byl informován generál Tatekawa a ostatní členové

generálního štábu o plánu vyprovokovat incident, kt.by Japoncům umožnil obsadit

Mandžusko. Když se o plánu dozvěděl velitel štábu kwantungské armády, požádal velení

v Tokiu, aby vyslalo někoho, kdo by informoval kwantungskou armádu o politickém postoji

Tokia. Rozhodnutí padlo na Tatekawu. Odeslal spiklencům telegram, aby je varoval.

Telegram zůstal nedoručen.

V noci výbuch na trati Jihomandžuské dráhy severně od Mukdenu. Plukovník Itagaki

nařídil plný útok proti čínské posádce v Mukdenu a generál Hondžó zmobilizoval celou

kwantungkou armádu.

Po zahájení útoku rozhodl Wakacukiho kabinet o politice „nešíření nepřátelství“. 21.

9. překročily jednotky hranice oblasti pod správou Jihomandžuské dráhy a vstoupily na

čínské území. 24.9. jap.vláda prohlásila, že akce japonské armády byla podniknuta

v sebeobraně a tudíž byla nevyhnutelná a armáda se vrací do oblasti při železniční trati.

Postupovala ale ve skutečnosti dála jap. vláda ji nebyla schopna kontrolovat.

Počátkem r.1932 dokončena okupace celého Mandžuska, v březnu 1932 vyhlášen

nezávislý stát Man-čou-kuo, v čele poslední císař čchingské dynastie Pchu I.

Na jeře 1932 – komise SN označuje japonsko za agresora. Její zpráva předložena

Valnému shromáždění SN, ze kt.Japonsko následujícího roku 27. března 1933

demonstrativně vystoupilo ze SN. V té době již jap.armáda postupovala na Z do Mandž. A

okupovala Vnitřní Mongolsko.

Vládní kabinet roztříštěný, odstupuje.Sestavením nástupnické vlády pověřen Inukai.

Jeho Seijúkai se také zmítala v rozdílných postojích. Jedna frakce expanzi schvalovala,

většina souhlasila s obsazením Mnadžuska ale odmítala další výboj do Číny. Pokusy jednat

s Číňany. 15. 5. 1932 zavražděn ultranacionalisty.

Rok 1932 – dno hospodářské deprese a vrchol aktivit revoluční pravice. Předsedou vlády

admirál Saitó (1932 – 1934), admirál Okada (1934 – 1936) – ústup od politiky 20. let.

Vzestup a pád radikální pravice (1931 – 1936)

V průběhu 30. a 40. let velký počet vlasteneckých společností. Další součást radikálního

pravicového hnutí 30.let tvořily skupinky mladých důstojníků pozemní armády a

námořnictva.

r. 1931 – vojenské a civilní ultranacionalistické skupiny se spojily ke dvěma pokusům o

svržení vlády a nastolení státu národní obrany v čele s kabinetem vedeným armádou. Obě

spiknutí skončila neúspěchem.

Počátkem r.1932 zvavraždili stoupenci občanské Ligy krve politika a představitele

vrcholného vedení firmy Micui.

15.5. 1932 atentát na předsedu vlády Inukaie, útok na sídlo strany Seijúkai, Japonskou

národní banku, vládní budov a ústředí tokijské policie.

26.2.1936 povstání příslušníků první divize – do ulic Tokia, útok na vládní úřady, zavražděno

několik ministrů a členů Ministerstva pro záležitosti dvora, vojáci obsadili budovu

parlamentu, ministerstvo pozemní armády, generální štáb a další vládní budovy. 29.2. vzpoura

násilně potlačena. Poté čistky mezi generály. Vůdci povstání odsouzeni a popraveni.

Začíná zesilovat pronásledování levice. Nejprve radikální levice -r. 1932 zatčeni socialisté,

komunisté a odboroví předáci. R.1933 liberálně smýšlející profesoři přišli o zaměstnání.

Protichůdné názorové proudy )1936 – 1937)

Období od únorového puče r.1936 do začátku války s Čínou v létě následujícího roku

bylo plné politických zmatků.

2 protichůdné proudy: 1) větší role v armádě,

Okadův kabinet odstoupil po nezdařeném puči, sestavením nové vlády pověřen

ministr zahraničních věcí Kóki Hirota. Armáda zasahovala do složení vlády. Do vlády

nakonec 4 představitelé politických stran Tato politika vytvářela most mezi konzervatismem a

ostrým militarismem, kt.se projevil po vypuknutí války v Číně.

Přísnější zákony o kontrole nebezpečných myšlenkových proudů, zvýšený rozpočet na

krytí vojenských výdajů. V zahraniční politice postupovala vláda v souladu s požadavky

armády. Domáhala se neutralizace pěti severočínských provincií a poprvé důrazně vyjádřila i

japonský nárok na jižní oblasti Číny. V prosinci 1936 podepsalo japonsko s německem pakt

proti Kominterně.

Ministry mohou být jmenováni pouze generálové a admirálové v činné službě.

Výsledkem byla vláda závislá na libovůli vojenských složek.

2) oživení politických stran a jejich opozice proti armádě

1936 – volby, konající se po nezdařeném puči – Seijúkai prosazující nacionalistickou

pozitivní zahraniční politiku měla 301 parlamentních křesel x Minseitó 146 křesel. Minseitó

volby vyhrála.

Polit.strany začaly tvořit opozici vládě. Hirotův kabinet po vášnivém projevu

člena Seijúkai musí odstoupit. Hajašiho vláda pouhé 4 měsíce. Požadavek, aby každý, kdo

pijme vládní funkci, se vzdal stranických závazků. Rozpustil parlament a postavil se ua

militaristickou stranu Šówakai. Jeho myšlenka vytvořit v japonsku „jednu zemi“, „jednu

stranu“ byla zřejmě inspirována nacistickou ideologií. Po volbách v dubnu 1937, kdy tato

strana získává pouhých 19 křesel Hajaši podává demisi. Vládní strany nejsou schopny vyhrát

volby.

Oddanost císaři a Japonsku neznamenala, že automaticky uznávají extrémnější formy

nacionalismu v politice. Většina lidí preferovala systém dvou hlavních stran, kt.tvořily

jednotnou frontu proti Hajašiho vládě. Postupný růst stran umírněného socialismu.

K vyřešení konfliktu mezi politickými stranami a vládou a k dosažení národní jednoty

pod nacionalistickým heslem „Všeobecná obroda Šówa“ byl povolán princ Fumimaro

Konoe, kt.byl pověřen sestavením nové vlády.

Literatura: Dějiny Japonska

Johnson, P: Dějiny 20.století.