Labouristická vláda a počátky sociálního státu ve VB

Labouristická vláda a počátky sociálního státu ve VB

Velká Británie, v níž jako v jedné z mála evropských zemí vládla Labouristic­ká strana, se

stala státem, kde byly provedeny ty nejzákladnější a nejvýznam­nější ekonomické a sociální

reformy. Pátého června 1945 utržil Churchill a Konzervativní strana zdrcující voleb­ní

porážku. Labouristé dosáhli v Dolní sněmovně většiny 145 hlasů.

Labouristé nicméně neprováděli nijak drastické změny, podíl státního řízení, přerozdělování

a plánováni, nebyl nikterak velký a měl spíše podobu krátkodobých reforem, než

dlouhodobějších plánů. Došlo však ke znárodnění významných průmyslových odvětví

(Bank of England, ocelářství, uhelné doly, doprava, energetika). Nicméně vláda neřídila

management těchto podniků.

Byly zaváděny nové zákony o národním pojištění a národní zdravotní péči.

Labouristé však začali ztrácet popularitu kvůli špatné obchodní bilanci a inflaci. Kvůli

financím, se VB musela pomalu vzdávat i svých imperiálních ambic (Řecko, Palestina, Indie).

Korejská válka zvedla výdaje na zbrojení, muselo se zkásnout zdravotnictví – demise

ministra­rozpad vlády­nové volby­konzervativci opět u moci.

Politický režim francouzské 4. republiky

V r. 1944 obrovské zmatky, vyřizování účtů. Hnutí svobodné francie ovládal de Gaull, ten

také po triumfálním vjezdu do Paříže ustanovil vládu. De Gaulle dosáhl politické stability

v období prozatímní vlády zejména díky spolupráci s komunisty, protože pravice se svou

kolaborací s nacisty a vazbami na loutkovou vichystickou vládu zcela zdiskreditovala.

Charta odboje přijatá jeho vůdci v březnu 1944 obhajovala hlavní ekonomic­ké a sociální

změny, k nimž mělo po válce dojít (znárodnění – doly, 4 banky, doprava; plánování).

Říjen 1945 nové volby – defacto vítězství komunistů a socialistů + lidového republikánského

hnutí; spolu požadovali novou ústavu, která by dávala Národnímu shromáždění větší

pravomoci (např. Právo odvolat ministerského předsedu).

De Gaulle, který v posílení zákonodárného sboru na úkor vlády viděl návrat slabé třetí

republiky, doufal, že ústava zvýší moc exekutivy – byl president i předseda vlády, podal však

demisi, když viděl, že nová ústava připravovaná levící ho zbaví pravomocí.

Nová ústava nakonec přes odpor MRP neprošla – vláda padla – nové volny – MRP (pravice)

vítězí.

Když byla v druhém národním referen­du v říjnu 1946 schválena nová ústava zaručující

silnou exekutivní moc a za­chovávající dvoukomorový parlamentní systém, začalo

období tzv. Čtvrté republiky.

V dalších volbách vítězství komunistů, premiérem však socialista. Několik krizí, orientace na

USA – vyloučení komunistů z trojkoalice.

Na pravém křídle politického spektra se vynoři­la další významná síla. Byla to strana vedená

Charlesem de Gaullem nazvaná Sdružení francouzského lidu (Rassemblement du Peuple

Francais, RPF) – silně antikomunistická.

Stranický systém 4. republiky

Viz. výše

Obnova demokracie v Itálii

Král Viktor Emanuel III. pod tlakem spo­jenců slíbil, že se vzdá moci ve prospěch svého

syna Umberta, jenž byl jme­nován generálním místodržitelem království, a že o budoucím

státoprávním uspořádání země rozhodne poválečné celonárodní referendum.

Levice byla silná hlavně na severu země, člen strany Činu Parri předsedou vlády – dělnické

rady – trestání kolaborantských podniků atp. Víc si levice netroufla, protože by zcela jistě

narazila na odpor spojeneckých jednotek. Nakonec padla – vojenská vláda.

Po Parriho pádu ovládla politickou scénu Křesťanskodemokratická strana (Partito della

Democrazia Cristiana, PDC), jejíž éra skončila až zdrcující vo­lební porážkou v roce 1994

poté, co došlo k odhalení řady jejích korupčních skandálů.

Musela ale vládnu spolu ze socialisty a komunisty. Socilaisté se rozpadli po rozporu

na téma spolupráce s komunisty ­ Saragat se svými přívrženci v lednu 1947 založil

Sociálnědemokratickou stranu (Partito Socialista Democratico Italiano, PSDI).

Křes. Demokraté ve volbách r. 1948 získali 48,5 % hlasů, přizvali soc. dem., liberály a

republikány – izolovali levici.

Stranický systém Itálie po roce 1945

Viz. výše

Salazarovský režim v Portugalsku

Od roku 1933, přijat hlavně proto, že Portugalci toužili po letech chaosu po míru. Ve snaze

zajistit v zemi pořádek a stabilitu zřídil Salazar namísto senátu jedinou po­radní korporativní

komoru parlamentu a dělníky podřídil jurisdikci tzv. vlád­ních syndikátů.

K nástrojům užívaným k potla­čení jakékoli opozice proti režimu patřily mládežnické

organizace, milice, politické čistky v řadách potenciálních oponentů či přísahy věrnosti vládě.

Blízké vztahy s VB, za 2sv. války poskytl námořní základny r. 1944 ukončil dodávky surovin

do Německa.

I když na sklonku čtyřicátých let byl už v zemi patrný neklid, Salazarovi se podařilo jeho

autoritativní režim udržet, především díky pomoci z Marshallo­va plánu. Přijat do NATO.

Částečná liberalizace.

Posílení evropské levice v 2. polovině 40. let

S výjimkou Španělska a Portugalska si levice získala značnou oblibu ve všech menších

evropských státech. I tam, stejně jako ve Francii a Itálii, se levicové strany postavily do čela

hnutí odporu na okupovaných územích nebo byly po­pulární už v meziválečném období.

V padesátých letech byli soci­ální demokraté u moci bud‘ sami, jako ve všech

skandinávských zemích, nebo vládli spolu s jinými stranami, jako tomu bylo v Nizozemí,

Belgii a Rakousku.

Marshallův plán

V roce 1947 vyšel vstříc zoufalé potřebě Evropy získat finanční zdroje na zahájení

obnovy. Motivem USA byla i snaha postavit hráz komunismu. V tomto rozhodnutí sehrály

nezanedbatelnou roli vlastní americké zájmy, neboť finančně ozdravená Evropa znamenala

pro americké výrobky obrov­ské odbytiště.

V roce 1949, kdy Spojené státy zasáhla recese, byla už Evropa schopná sama financovat svou

industrializaci. Díky tomuto hospodářskému oživení rychle rostl export.

Stimuly obnovy: ­ obchod, demografický (příliv nové pracovní síly)

Keynesianismus

Keynes přepracoval zásady tradičního volného trhu a tvrdil, že plná zaměstnanost vede k

vysoké spotřebě a násled­ně ke zvyšování produktivity. Plné zaměstnanosti lze podle jeho

názoru do­sáhnout vládními úpravami daňového systému a výdajů, což podpoří zacho­vání

vysoké poptávky po zboží a službách.

Většina zemi formulovala dlouhodobé plány a zaváděla centrální plánová­ní ve státních

institucích.

Sbližování pravice a levice v Itálii 60. let

Ve volbách v letech 1953, 1958 a 1963 posilovala své postavení levice. Togliatti, šokovaný

maďarskými událostmi v roce 1956, dospěl k přesvědčení, že posun jeho strany k pravici je

správný.

Značný příklon k levici vůbec, patrný od parlamentních voleb v roce 1958, naznačoval, že

voliči považují strany nalevo od středu za přijatelnější a nejsou už spokojeni s monopolem

vlády křesťanských demokratů.

Levici prospěl i nový papež Jan XXIII, který vyslovil souhlas se socialistickými ideály.

Socialisté museli akceptovat prozápadní postoj Itálie, včetně jejího člen­ství v NATO a

EHS, naopak křesťanští demokraté přistoupili na návrh socia­listů znárodnit elektrárenské

společnosti a rozšířit počet regionálních vlád.

Stranický systém SRN

V SRN se důsledky hospodářské prosperity projevovaly v politické a vládní rovině víc než v

kterékoli jiné evropské zemi. Rychlý hospodářský růst umožnil křesťanskodemokratickému

kancléři (CDU) Konradu Adenauerovi vládnout autoritativním stylem.

Snad největší změnou, k níž v důsledku hospodářské prosperity došlo, byla transformace

německé sociálnědemokratické strany (Socialdemokrati­sche Partei Deutschlands, SPD).

K nejdramatičtější změně došlo s volbou Willyho Brandta předsedou ber­línské SPD v roce

1958. Vysoké volební zisky CDU v parlamentních volbách v roce 1957 poskytly reformistům

pádný argument, že SPD musí přizpůsobit svůj program tomu, co sami nazývali „ekonomická

a politická realita dneška“.

Volby z roku 1961 navíc ukázaly, že CDU začíná mezi voliči ztrácet své vý­sadní postavení. .

Ministra obrany Franze Jose­fa Strausse (CSU) rozzuřil článek v týdeníku Der Spiegel, který

podle jeho ná­ zoru prozradil tajné vojenské informace, a tak dal pět členů redakce zatknout

– musel podat demisi a Adenauer slibil ze odstoupí v r. 1963 – celý incident zpochybnil

demokratické principy vlády CDU.

Éra Konráda Adenaurea

Kabinet kladl na prvním místě důraz na zvýšení průmyslové výroby, tepr­ve pak na sociální

rovnost. V určitém ohledu Adenauerova vláda poskytla Němcům stabilitu a sebe­důvěru, tolik

nutné k překonání traumat z porážky a k rekonstrukci zničené země, a přispěla k tomu, že

ostatní evropské státy začaly Spolkovou republi­ku přijímat mezi sebe.

Jeho zahraniční politika silně akcentovala orientaci na Západ. Vyhlášení nezávislosti

Spolkové republiky v roce 1955. Adenau­er také dovedl Německo ke členství v Evropské

radě, Evropském společen­ství uhlí a oceli a nakonec ke vstupu do EHS.

Politická nestabilita francouzské 4. republiky

Existence devatenácti rozdílných vlád v letech 1948 až 1958 bránila Fran­cii v energickém

řešení palčivých domácích i zahraničněpolitických problé­mů.

Toto paralyzování exekutivy, ve Francii nazývané immobilisme, pramenilo z vnitřního

rozkolu mezi pravicí a levicí, jenž bránil jakékoli legitimně zvolené vládě pracovat a

fungovat delší dobu.

V padesátých letech se vlády rychle střídaly, jak se problémy s koloniemi hromadily, ovšem

ani dílčí úspěchy v jejich řešení nebyly zárukou stabilní vlá­dy.

Nestabilita vyvolaná válkou v Alžírsku vedlo i k tomu, že se armáda téměř vymkla kontrole.

Pravicoví extremisté spolu s některými armádními důstojníky pak začali připravovat útok

paradesantních jednotek na Paříž.

De Gaulle a RPF

Povstání v Alžírsku ukončilo existenci Čtvrté republiky a vyneslo de Gaul­la opět k moci.

Krize poskytla de Gaullovi možnost vytvořit kabinet s takovými výkonný­mi pravomocemi, o

nichž vždy snil.

Vznik 5. francouzské republiky

Nyní mohl prosadit ústavu, která posílila exekutivní moc na úkor moci zákonodárné. Ústava,

jež zahájila období tzv. Páté republiky, byla schválena osmdesáti procenty voličů 28. září

1958. Dávala prezidentovi právo jmenovat ministerského předsedu a roz­pouštět parlament.

V pre­zidentských volbách zvítězil de Gaulle s jasnou převahou, když v osmdesáti-
tisícovém kolegiu volitelů dosáhl 78,5 % hlasů.

Doktrína a stranické zastoupení gaullismu

Generál se domníval, že má­li zvýšit prestiž a moc Francie, musí ještě roz­šířit prezidentské

pravomoci a omezit vliv jednotlivých politických stran.

I přes volební úspěchy začala de Gaullova popularita slábnout. Mnozí ne­souhlasili s tím, že

roku 1963 zablokoval vstup Velké Británie do EHS, další se od něho odvrátili v okamžiku,

kdy již bylo zřejmé, že hodlá redukovat fran­couzskou demokracii na minimum. De Gaulle

chtěl z Francie vytvořit nezávislou třetí sílu, stojící mezi oběma supervelmocemi, a proto se

rozhodl vybudovat samostatné francouzské jaderné síly.

Britská politická scéna 50. a 60. let

Po porážce vnitřně rozštěpené a ideologicky nejednotné Labouristické strany v roce

1951 znovu zvítězila Konzervativní strana, která se udržela u moci až do roku 1964,

a to především proto, že přijala koncepci sociálního státu, tě­žila z důsledků rychlého

ekonomického růstu v několika obdobích a také z pokračujícího rozkolu labouristů.

Churchill, nyní přesvědčený, že Britové chtějí žít v sociálním státě, neuči­nil nic víc, než

lehce zvýšil poplatky za lékařskou péči a labouristický pro­gram znárodnění změnil tak, že

platil pouze v ocelárnách, slévárnách a silnič­ní dopravě.

V celé této dekádě poznamenaly Labouristickou stranu rozpory týkající se sociálního

systému a vyzbrojování armády. Levicová frakce vedená Aneuri­nem Bevanem i nadále

tvrdohlavě prosazovala vyšší sociální dávky, zatímco pravicové křídlo v čele s bývalým

oxfordským profesorem ekonomie Hug­hem Gaitskellem a Clementem Attleem s

rozšiřováním sociální sítě a násled­ným růstem byrokracie nesouhlasilo.

Pozice konzervativců oslabil hospodářský pokles po roce 1959, provázený rostoucí inflací a

nepříznivou obchodní bilancí.

Sociálně demokratické strany ve Skandinávii

Ve Skandinávii naopak vláda levice a středu nevzbuzovala téměř žádné oba­vy. S výjimkou

Finska, kde se socialisté dělili o moc s agrárníky, vládly ve Skandinávii socialisty ovládané

koalice, a to od konce války až do poloviny šedesátých let.

Norská dělnická strana a sociálnědemokratické strany ve Švédsku a Dán­sku, které vládly

už od meziválečného období, si v době rychlého hospodář­ského růstu upevnily své postavení

především rozšiřováním výhod sociální­ho státu. Švédsko přijalo povinné zdravotní pojištění

a penzijní plány, rodinné přídavky a další sociální opatření, která stála zemi ročně víc jak tři

miliardy dolarů. Do roku 1965 se podobnými sociálními státy staly i Dánsko a Norsko.

Spory mezi Vlámy a Valony v Belgii

V Belgii šly spory holandsky mluvících Vlámů a francouzsky hovořících Valonů napříč

všemi politickými stranami. Obecně lze říci, že Vlámové pod­porovali katolickou stranu

­ Křesťanskosociální (Parti Social Chrétien, PSC) ­ zatímco Valoni dávali přednost

socialistům a liberálům.

Většina nových průmyslových podniků se díky kvalitnějším dopravním zařízením budovala

ve vlámských oblastech, takže hlavní tíže krize dopadla na jižní valonské regiony, neboť

tamější zásoby uhli už byly vyčerpány.

Spory mezi Valony a Vlámy pokračovaly po celá šedesátá léta a brzdily jakékoli vládní

pokusy o řešení ekonomických problémů.

Stranický systém 2. rakouské republiky

Po náhlém skončení okupace se zprvu v rakouské politice změnilo jen málo.

Sociálnědemokratická Socialistická strana Rakouska (Sozialistische Partei Österreich, SPÖ)

a křesťanskodemokratická Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei, ÖVP),

které se dělily o politické funkce a úřady státní správy v přímém poměru k počtu získaných

volebních hlasů už od po­čátku okupační správy, pokračovaly v koalici i dalších jedenáct let

poté

Opus dei

Skupinka militantních katolíků sdružených ve hnutí Opus Dei, do níž patřilo i několik

ministrů, žádala jak reformu hos­podářství, tak i těsnější sepětí s EHS.

Poté, co technokraté z Opus Dei zí­skali v roce 1957 sympatie samotného Franka, směrovali

zemi k začlenění do západního hospodářského systému. Žádost Španělska o členství v EHS

byla podaná v roce 1962 především zásluhou Opus Dei, které trvalo na tom, že mo­dernizace

země vyžaduje západní investice, obchodní vztahy a odborné zku­šenosti.

Struktura evropské společnosti po 2. sv. válce

Západní Evropa může být rozdělena do dvou samostatných a odlišných sociálně­

ekonomických oblastí. Do první z nich patří vysoce rozvinutá Skandinávie, země Beneluxu,

Velká Británie, Francie, Německo, Švýcar­sko, Rakousko a Itálie, zatímco do druhé

Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko.

I když rozdíly mezi bohatými a chudými přetrvávají, jen málokdo pochybuje, že od druhé

světové války rostly mzdy víc než výdaje.

Rozdíly mezi skupinami s vyššími příjmy a dělníky či pracovníky v sekto­ru služeb se

vyrovnávají různými státními dávkami a přídavky ­ daňovými úlevami, důchody, rodinnými

přídavky, příspěvky na bydlení ap. ­ které jsou vypláceny především osobám s nejnižšími

příjmy.

Politické konotace problému imigrantů v zemích západní Evropy

Pokud byla jejich práce v době ekonomického boomu nezbytná a jejich množství stále

zůstávalo relativně nízké, většina Evropanů je akceptovala bez nějakých vážnějších námitek.

Recese sedmdesátých let spolu s jejich rostou­cím počtem však vůči nim vyvolávala odpor.

V sedmdesátých letech začaly vlády snižovat počty zahraničních dělníků tak, že jim v

případě odjezdu nabízely odstupné a omezovaly kvóty pro emigranty. Jejich počet však

nadále stoupal.

Některá pravicová uskupení postavila část své předvolební agitace na po­žadavku omezení

přílivu emigrantů.

Na druhé straně vlády západních zemí zavedly řadu programů, které měly urychlit integraci

těch přistěhovalců, kteří chtěli v západní Evropě zůstat.

Otázka emigrantů se také stala součásti procesu evropské integrace. Schengenská smlouva

z roku 1990 uzavřená devíti z dvanácti členských států EU měla umožnit volný pohyb

obyvatel Unie bez jakýchkoli hraničních kontrol. Uvedení smlouvy do praxe však po dlouhou

dobu mnohé státy oddalovaly ze strachu, že usnadní pašování drog a nelegálních běženců.

Odkláda­ná dohoda vstoupila konečně v platnost 26. března 1995.

Politické a ekonomické elity v zemích západní Evropy po 2. sv. válce

Životní styl této nové privilegované manažerské vrstvy se zcela liší od stylu nižších vrstev.

O establishmentu lze například hovořit ve Velké Británii, protože zde působí trvalý vliv

bývalých elit a vládní představitelé získávají přibližně stejné vzdělání. Studují na stejných

soukromých středních školách, jako je Eton, a pak na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi a

své společenské kon­takty s bývalými spolužáky udržují dlouho poté, co vystudovali

Ve Francii namísto předválečné dominantní buržoazie nastoupila nová odborně a technicky

vzdělaná elita, které se říká cadres.

Žádný z jiných rozvinutých evropských států však nemá takto jasné vyme­zené vazby, jež

vládnoucí skupiny vzájemně spojují.

Nicméně s výjimkou Skandinávie pro Evropu do značné míry stále platí tvrzení Anthonyho

Sampsona ze šedesátých let, podle něhož „… šance syn­ka z dělnické rodiny získat vlivné

postavení je téměř ­ i když ne zcela ­ stej­ně tak nepatrná jako v roce 1789″.