Obecné dějiny středověku – Třicetiletá válka (1618–1648)

OBECNÉ DĚJINY STŘEDOVĚKU

TŘICETILETÁ VÁLKA (1618–1648)

– velký vojenský konflikt, největší své doby; původní název pro tuto válku byla „německá“

– začalo to stavovským povstáním, skončilo Vestfálským mírem

– pozadí konfliktu v otázkách politiky, hospodářství, demografie (obyvatelstvo) → produktivní věk lidí byl od 20 do 30 let, nad 30

let byli lidé ve velké většině nemocní, velkým problémem vysoká úmrtnost novorozenců

I. fáze česká, popř. stavovské povstání (1618–1620)

II. fáze falcká (1621–1623)

II. fáze dánská (1625–1629)

IV. fáze švédská (1630–1635)

V. fáze švédsko-francouzská (1635–1648)

→ do konfliktu se zapojily všechny tehdejší velmoci; naše země byla tehdy součástí Svaté říše římské

– tehdejší situace v Evropě: Anglie byla v občanské válce; Habsburkové byli jak němečtí, tak i španělští (mnoho kolonií, válčili

v Nizozemí; Nizozemsko nakonec uznáno za samostatný stát Vestfálským mírem); boj křesťanů proti islámu (největší konflikty

s Turky); Dánsko-norské království (dánský král nejbohatší v Evropě); Švédsko v unii s Finskem a dalšími pobaltskými zeměmi;

Moskevská říše; západní vs. východní křesťanství; katolické křesťanství vs. Protestanti

– Katolická liga (podporováni papežem, Habsburkové) vs. Protestantská unie (v čele Fridrich Falcký)

– důvody války: náboženský problém, mocenský dynastický boj, ekonomické důvody (prosperující státy měli větší demografii);

klimatické důvody (v 17. století proběhla malá doba ledová)

– východní Evropa (velká obilnice, dřevo); obchodním centrem Atlantik; na severu pivo, na jihu víno, lidé pili hodně alkoholu,

obyčejnou vodu téměř nepili, byla velmi špatná

– armáda: žoldnéřské armády (mnohdy lidé s trestnou minulostí), ke konci války vojenská povinnost; vojáci neměli stejnokroje;

zemská hotovost (= složeno z mužů každého panství; různá profesní kvalita: sedláci ze statku, mušketýři ze zámku); armáda se

dělila na námořnictvo (nejlepší Nizozemci a piráti), infanterie (= pěší vojsko), kavalerie (= jízda), artilerie (= dělostřelectvo);

u pěšáků byli v první řadě mušketýři (mušketa), za nimi kopiníci (kopí, až 3m dlouhé); jednotky dle korouhví; jízdy byla

polovina co pěšáků; těžká jízda (Husaři = polská Andělská jízda) se sestávala většinou ze šlechticů, bylo to velmi drahé; ti chudší

byli v řadách lehké jízdy (Tataři, Kozáci, Chorvati), ta byla obratnější na koních; arkebuzíři (lehká jízda s palnými zbraněmi,

arkebuzami)

– velikost armád: před povstáním 2 000 pěšáků, 1 500 jízdy, 1-2 těžkých děl, 10-20 lehkých děl, po povstání 6 000 vojáků

včetně Moravy a Slezska; za české zájmy a české peníze (jako žoldáci) bojovaly různé národy: Vlámové, Poláci, Němci, Irové,

stejná praxe byla i na straně druhé; kdo víc platil, za toho se bojovalo, což byl problém Bílé hory (žoldákům se včas nezaplatilo,

zadarmo nebojovali); v naší armádě profesionálové: Václav Budovec z Budova, Jindřich Šlik, Jindřich Matyáš Turn, dělostřelec

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Kryštof se při obléhání Vídně bavil střílením do Ferdinandova paláce, císař se mu odměnil

smrtí na Staroměstském náměstí)

– Albrecht z Valdštejna, skvělý logistik (svým vojákům včas platil, měl dobré zásobování), skvělý vojenský obchodník, jeho

armáda čítala na 30 000 vojáků (věděl, že pro úspěch je třeba 3x více vojáků než má protivník), gáži jim platil ze svého, čímž mu

byl císař dlužníkem, dával za to Valdštejnovi území (vévoda frýdlantský, meklenburský, zaháňský a hlohovský, generalissimus

císařských armád a viceadmirál severní a baltské flotily)

→ 1. manželka Lukrécie Nekšovna z Landeka (vzal si ji již jako vdovu, po její smrti získal rozsáhlá území na Moravě)

→ 2. manželka Marie Elizabeta z Harrachu (díky ní získal severní Čechy, syn zemřel necelý měsíc po narození, dcera velmi

hezká, nic nezdědila, po svém otci, ani po své matce, na což by měla minimálně nárok)

– Valdštejn byl egoista, kariérista, přitom pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny z Heřmanic (mezi Jaroměří a Kuksem)

– největší protivník Valdštejna byl Gustav II. Adolf švédský král (voják tělem a duší, sám se svou jednotkou nejlepších mužů

bojoval v největších bitevních vřavách; v bitvě i zemřel); švédská armáda byla dobře vycvičení, ve vedení dobří stratégové

(Lenoar Torstenson, Johan Baner), jazykem švédské armády němčina (pro vojáky tak bylo snazší přecházet z armády do armády

jako žoldnéři, celoevropský jazyk)

– další významní vojevůdci: Henri Duval Dampierre (císař), Karel Bonaventura Buquoy (císař), hrabě Jindřich Matyáš Thurn

(české stavy), Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (české stavy), Linhart Colona z Felsu (české stavy), Jindřich Šlik (české stavy),

kníže Kristián I. Anhaltský (české stavy), Petr Arnošt II. Mansfeld (české stavy), Gottfried Heinrich Pappenheim (Valdštejn), Jan

Tserclaes Tilly (bavorský kurfiřt Maxmilián I.), Ottavio Piccolomini (Valdštejn), hrabě Matyáš Gallas (Valdštejn)

– panovníci: český král Fridrich Falcký, švédský král Gustav II. Adolf, polský král Vladislav IV. Vasa, sedmihradský kníže

Gabriel Betlen, císař Svaté říše římské Ferdinand II. Štýrský, francouzský král Ludvík XII., dánský král Kristián IV.

– diplomaté: hrabě Olivarez (Španělsko); kardinál Richelieu, kardinál Mazarin, páter Josef (Francie); hrabě Maxmilián

Trauttmansdorff (Svatá říše římská); hrabě Axel Oxenstierna (Švédsko)

– fenomén českého exilu: centrum v Haagu, kde působil česká král Fridrich Falcký; po Obnovení zřízení zemského (1627;1628)

čeští protestanti prchali do Uher, do polského Lešna, do Saska, do Nizozemí; osobnosti českého exilu: Jan Ámos Komenský –

Anglie, Nizozemí, Sedmihradsko, Švédsko (doučoval královnu Kristýnu), Polsko, Francie (znal se s kardinálem Richeliem, snahy

o založení tamější university s Komenským jako učitelem, on odmítl z náboženských důvodů), Václav Hollar – Anglie (zachytil

Londýn před velkým požárem roku 1666); část emigrace do Londýna a dál do S Ameriky

– důsledky třicetileté války: úbytek obyvatel o 80% (před válkou v Českých zemích žilo 1,5 milionů lidí, po válce 500 000);

úpadek hospodářství (trvalo 150 let, než se situace navrátila do původního stavu); položeny základy manufaktury; počátky

statistických záznamů, vznikají katastry

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ (962–1806)

– Svatá říše římská navazuje na říší římskou; název Romanum imperium užíval už francký král Karel Veliký, ale za faktického

zakladatele je považován až východofrancký král, později císař Ota I.; přízvisko sacrum je doloženo za vlády Fridricha I.

Barbarossy; od konce 15. st. nový název Svatá říše římská národa německého; existence tohoto státu skončila fakticky až roku

1806, kdy se František II., vzdal titulu římský císař, ale ve skutečnosti svou moc Svatá říše římská ztratila už po třicetileté válce,

po vestfálském míru byla pouze seskupením samostatných států

= komplikovaný státoprávní útvar, volební monarchie (panovník, císař, byl volen kurfiřty, elektory, titul nebyl dědičný)

– kurfiřti: král český (arcičíšník = při slavnosti po korunovaci naléval a ochutnával pití císaře), falckrabě rýnský (arcistolník),

saský kníže (říšský maršálek), markrabě braniborský; arcibiskup mohučský (kancléř německý), arcibiskup trevírský (burgundský

kancléř), arcibiskup kolínský (italský kancléř)

– do roku 1648 bylo součástí i Švýcarsko; biskupská území: Metti, Verden a Toul; východní hranice: Pomořansko, Braniborsko

(za Karla IV. bylo Braniborsko součástí Koruny české)

– Země Koruny české: České království, Markrabství moravské, Slezské vévodství (horní a dolní), Horní a Dolní Lužice

(markrabství), Braniborské markrabství → tato území jsme měli až do vlády Zikmunda Lucemburského; České země byly

nejvýchodnějším státem Svaté říše římské, Polsko ani Uhry už tam nepatřily

– na jihu říše bylo 250 říšských lén (severoitalská území: Řím – korunovace, Savojsko, Milánsko (Lombardie), Benátská republika

součástí nebyla)

– mocní ve Svaté říši římské: nejmocnější celek Země Koruny české – čeští králové nebyli vazaly; Braniborsko – vládl markrabě,

který byl zároveň kurfiřtem, základ dnešního Německa; Bavorsko; Rakousy; Sasko; Rýnská Falc; Brunšvicko; Lünebursko

– kromě nás a Švýcarska byla území Svaté říše římské rozdělena na kraje: rakouský kraj (odpovídá dnešní rozloze Rakouska),

burgundský kraj, bavorský kraj (významný rod Witelsbachů, Salcburský biskup), Francký kraj (Hohenzollernové), Švábský kraj

(würtenberská knížata, hlavní město Augšpurk – významný rod Fugerů, půjčovali peníze Habsburkům na jejich „volební kampaň,

úplatky, tzv. podmazánky), falcký kraj (falckrabě rýnský, 3 arcibiskupové: mohučský, trevírský, kolínský), Hornorýnský kraj

(hesenský kníže, landkrabě, zemský hrabě), Dolnorýnský kraj (Vestfálský, Dortmund luteráni Kolín nad Rýnem křesťané, Cáchy),

kraj Hornosaský a Dolnosaský (Berlín vznikl z dvouměstí Berlín+Kolín nad Sprévou; ve Schlesvicku-Holštýnsku vládl dánský

král v pozici říšského knížete)

– Habsburkové měli dědičné země: Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko

– dualismus moci: vztah mezi císařem a mezi teritoriálními vládci, mezi vládci a centrálními orgány; existuje konkurence, rivalita;

zápas mezi šlechtou a panovníkem; panovníci stále uvažovali dynasticky

– regionalismus: v Německu historické regiony; Země Koruny české – historická území Čechy, Morava, Horní a Dolní Lužice

– naše země decentralizované, Ferdinand I. se po Bílé hoře snažil zemi centralizovat; v říši tomu bylo naopak, po Bílé hoře a po

Vestfálském míru probíhala decentralizace

– snaha vytvořit stavovsko-federativního státu (Rzeczpospolita Polska); švýcarský model: konfederativní uspořádání, federativní-

stavovské uspořádání (Švýcarsko, Spojené nizozemské provincie)

– již za Jiřího z Poděbrad myšlenka politicky sjednotit Evropu

– lanfrýdy – zemský mír: právě v lanfrýdech začaly vznikat projekty zemských mírů; odpovědní právo (pokud někdo ublížil

jednomu šlechtici, mohl ten druhý toho prvního nějak exekuovat)

– císař Maxmilián trval na změně právního systému: říšský soud (soudní reforma), říšský obecný fenik (finanční reforma), další

změnou říšský regiment (říšské stavy mohli spolurozhodovat o panovníkových propozicích

– 1512 exekuční říšský řád – upravoval sankce proti rušitelům zemského míru; říšské exekuční právo platilo pro většinu říše

– v čele každé země zemský sněm, každá země říše měla svou pokladnu, archiv, kancelář; říšské a krajské matriky (zapisovaly se

vybrané peníze)

– na zemském sněmu byly tři stavy: šlechta, duchovenstvo a městský stav; z menších sněmů vybrali své kandidáty, ti pak

reprezentovali na větším sněmu, tzv. legáti

– vyhlášení říšského achtu – nad rušitelem zemského míru vyhlášena klatba, dotyčný byl postaven mimo zákon (Fridrich Falcký)

– říšský sněm (reichstag) – centrální mocenský orgán na vnitropolitické scéně; říšská knížata + říšští stavové = říšský sněm; od

roku 1495 se reichstag ustálil, vytvořeny tři základní kurie: kurfiřtská kurie, říšská knížata a stavové (šlechta), říšská svobodná

města; v čele římský císař; za vlády Rudolfa II. bylo svoláno 5 sněmů, Rudolf byl pouze na dvou

– hoftag = poradní orgán; radil císaři, co má říkat

– politicky činní byli jen ti, co působili na sněmech; stavovská obec = příslušníci stavů v dospělém věku, pouze muži

Kurie kurfiřtu: kurfiřti světští i duchovní, vlastní sněm, tzv. Kurfürstentag, například za 30leté války bez nich nemohla být

schválena žádná právní norma; kalvinista Fridrich Falcký, český král, přišel o svou pozici kurfiřta, nahradil ho katolík Maxmilián

Bavorský, po Vestfálském míru se titul kurfiřta vrátil pánům z Falcu, od té doby tedy byli oba dva + další kurfiřt hannoverský

→ tedy dohromady 9 kurfiřtů (když nebyl císař, římský král, vládl buď falcký, nebo saský kurfiřt z pozice římského vikáře; za

reformace v 16. st. se kurfiřti dělili ještě dle vyznání (arcibiskupové katolíci, falcký a braniborský kalvinisté, saský luterán)

Kurie říšských knížat a stavů: do této kurie patřili například ostatní dospělí muži z kurfiřtských rodů; různé tituly: markrabě,

vévoda, kníže, landkrabě, baron, svobodný pán → všichni císařovými leníky; u nás pouze svobodní páni a rytíři, až po Bílé hoře

invaze šlechtických rodů, nové tituly (hrabata, vévodové); do této kurie patřili i církevní preláti (politicky podřízeni přímo císaři),

za reformace sekularizace  ́zabavování majetku církvi, pro šlechtu bylo výhodnější hlásit se k protestantismu, velmi se obohatili;

majetek církve byl taky jedním z důvodů 30leté války, neboť císař si tento církevní majetek též nárokoval; na sněmu bylo 70 až

120 říšských knížat a stavů (dohromady 1 hlas) + 70 prelátů (2 hlasy)

Kurie svobodných říšských měst: města podřízená císaři, aristokracií diskriminovány, utlačovány; tato města byla velmi dobrá na

financování různých věcí v říši, neboť byla bohatá (centra obchodu, řemesel), ale jakmile chtěla jednat o politice, nebylo jim to

příliš umožněno; bylo 86 zástupců (dohromady 1 hlas)

– na sněmu byli přítomni i ti, jež neměli právní kvalifikaci a nemohli hlasovat (drobná rytířská šlechta)

– sněm svolal císař, vyslal posly s listinami (co se bude projednávat) → doma se dohodli na své politice a na sněm vyslali

zástupce; na sněmu lavice s názvy krajů (např. švábská lavice)

– právo příliš neuspořádáno, vše záleželo na kurfiřtech

– emancipace regionů, postupně měly větší a větší moc; naopak císař se stával větší a větší loutkou v moci šlechty

– říšský komorní soud – ve Špýru, druhý nejdůležitější orgán po Reichstagu, nejvyšší soudní instance; v čele komorní rychtář

(volen císařem), dále 16 sudí, k soudu mohli jen ti, co zasedali na zemském sněmu; zásadní hlas měl říšský kancléř (tedy

mohučský arcibiskup)

– císaři náleželo právo udělit erb, právo nobilitace, týkající se říšské aristokracie (v rámci krajů to mohli udělovat všichni šlechtici,

ale v rámci říše jen císař)

– orgány centrální správy: tajná rada (= ministerstvo vnitra), dvorská válečná rada (zlomila vaz Valdštejnovi, členové této

rady měli vliv na císaře a neměli v lásce Valdštejna, Jindřich hrabě Šlik prezidentem této rady), dvorská rada, dvorská komora

(císařovy komorní statky, tedy bezprostřední majetek císaře), říšská kancelář (vydávány bully, listiny)

STOLETÁ VÁLKA (1337–1453)

– jedná se o důležitý konflikt ve středověku mezi Francií a Anglií; boj o moc na západě Evropy

– válka vypukla v důsledcích krizových jevů v ekonomice (dluhy), demografický pokles (snížení populace z důvodu epidemií,

morů), ve Francii navíc krize vnitropolitická

– záminkou války bylo sporné nástupnictví na uvolněný francouzský trůn; již v roce 1317 shromáždění sestávající se ze šlechty

a duchovenstva se dohodlo, že na francouzský trůn nikdy nenastoupí žena; 1328 zemřel francouzský král Karel IV. z rodu

Kapetovců, neměl mužského potomka, trůn si nárokovala vedlejší linie kapetovců – Filip VI. z Valois, který byl skutečně na trůn

dosazen a vládl mezi lety 1328–1350

– avšak francouzskou korunu si nárokoval i anglický král Eduard III. → Filip VI. vs. Eduard III.

– mezi Francií a Anglií byly územní spory už od 12. st. (o francouzské pobřeží, kde měla své enklávy Anglie: Normandie);

nyní i spory o Flandry (Vlámsko, dnešní Belgie) – nejvyspělejší část západní Evropy, její vládce hrabě Ludvík Nevers a šlechta

byli spojenci Francie, zatímco patricijové svobodných mocných měst byli spojenci Anglie → 1338 povstání měšťanů v Gentu,

Bruggách a Iprech (obyvatelstvo povstalo proti Ludvíkovi, lídrem povstání byl Jakob van Artelvede, povstalci prohlásili

francouzským králem Eduarda III.)

1. FÁZE: (úspěchy na straně Anglie)

– v jihozápadní Francii si Eduard upevnil své pozice, a to roku 1346 bitvou u Krésy (Kresčak), kde na straně Francouzů bojoval a

zemřel i český král Jan Lucemburský a jeho syn Karel, který na rozkaz svého otce bitvu opustil, aby zachránil rod Lucemburků;

vyhráli Angličané, byli zvýhodněni přítomností skvělých velšských lučištníků, jejichž dlouhé luky měly daleký dostřel

– 1347 Anglie dobyla přístavní město Calais; 1356 bitva u Poatiers (do zajetí se dostal francouzský král Jan II. Dobrotivý)

– 1360 bylo podepsáno příměří, přičemž anglickému králi zůstalo v držení město Calais a západní oblasti Francie (tak by měl být

anglický král vazalem Francie, ale nebylo tomu tak, tato místa na území Francie přímo patřila a podléhala Anglii, což bylo pro

Francouze nanejvýš zdrcující) → problém s obchodem, neboť obchodníci museli cestou k moři přecházet anglické území a platit

poplatky, zboží se prodražovalo (rána pro ekonomiku), francouzský král nemohl zvyšovat daně, neboť by došlo k nepokojům →

nedostatkem financí, nedostatečná armáda

– konflikt obnoven 1363, tentokrát šlo o Burgundsko, kde měla Francie silné pozice, vládl tam syn krále Filip Smělý

– francouzský král držel Lion a další významná města

– po smrti Karla V. komplikace vztahů ve Flandrech, opět povstal Gent proti flanderskému hraběti (vedeno Filipem z Antervelde)

→ dobyl Bruggy, nastal chaos, 1382 francouzský král upevnil ve Flandrech opět pozice; lepší a stabilnější i vnitropolitická scéna

ve Francii (různá vylepšení, zákony)

– 1388 Karel VI. prohlásil sám sebe za plnoletého, stal se francouzským králem: „šílenec na trůnu“ (záchvaty, deprese), vládl

za něj vévoda Jan z Berry, vévoda Ludvík Orleánský a nejsilnější z nich vévoda burgundský Filip Smělý (1369 připojil si další

území, Flandry, území kolem Artois → sňatková politika apod., proto dnes části Belgie dodnes mluví francouzsky); proti Filipově

převaze se postavil Ludvík Orleánský, byl poražen a zavražděn

2. FÁZE: (úspěchy na straně Francie díky Johance z Arku)

– Filip se chtěl zmocnit Paříže (s podporou měšťanů), povedlo se, 1413 svolal sněm, podporoval nižší šlechtu a měšťany, neboť

od nich měl hlasy a neznamenali pro něj konkurenci; konkrétní orgány v rámci regionů, reformy státní správy; Filip však vytlačen

pařížským patriarchátem, nucen vrátit se do Flander a Burgundska

→ této situace zneužil anglický král, těžil z vnitřní krize Francie: 1415 se Angličané vylodili na západě Francie, tedy na svém

území, následně vyhráli v bitvě u Azincourtu, Filip (který se vrátil opět do Francie) se přidal k Angličanům

– Angličané zvítězili v bitvě u Rouanu, obsadili město; 1420 musel francouzský král uznat za svého nástupce krále Anglie

Jindřicha V., který si měl vzít za ženu Karlovu dceru, tato dohoda nakonec nebyla realizována (zástupcem krále Jindřicha

v jednáních byl vojevůdce Betford)

– 1428 anglická vojska oblehla Orleans; u nás probíhaly husitské války, a tak v nás Francie neměla spojence

– Evropa byla sudem se střelným prachem, jen a jen vybuchnout; na scénu Johanka z Arku – snaha přesvědčit Karla VII.,

aby se choval statečně a byl razantnější vůči Anglii; následně dojde k osvobození Orleans; Karel oficiálně korunován králem

v Remeši, Francouzi opět získali sever své země, problém až u Paříže, burgundským vévodou byla zajata Johanka z Arku, předána

Angličanům a 1431 upálena – byla symbolem vlastenectví, který zvrátil výsledek celé stoleté války ve prospěch Francie; od té

doby francouzská vítězství

– 1435 Filip změnil tábor, dohoda mezi ním a Karlem VII. → společná politika; vévoda získal Brabantsko, Hennegavsko, Seland

a Holland (oblasti dnešního Nizozemí), získal dále nezávislost pro Burgundsko (neměl lenní povinnost vůči Karlovi)

– upevnění Francii zevnitř – zlepšení finančnictví, administrativy, placení pravidelných daní (král nemusel svolávat sněm a

diskutovat o výši daní); v rukou Angličanů Normandie

3. FÁZE:

– snaha vytěsnit Angličany z Francie → 1450 Normandie v rukou Francie; 1453 získali přístav Bordeaux → Angličanům nakonec

zůstal pouze přístav Calais a jeho okolí (až do 16. století), přesto měla Anglie vliv na území Francie i za 30ileté války (hugenoti,

La Rochele)

FRANCIE – SPOLEČNOST:

– 14. a 15. st. bylo ve znamení revolt, povstání a odporu, panovaly sociální nepokoje, nesouhlas s vládou

– osobnost Ètienna Marcela pařížského kupce, který stál v čele povstání pařížských měšťanů a podpořil povstání sedláků, tak

zvané Jacquerie; nakonec přestal být oblíbený a byl zavražděn radikály z pokynu pařížských měšťanů

– v Paříži ekonomické důvody pro tuto situaci: prvky raného kapitalismu = manufaktury → zlevnění výrobků, což se přirozeně

nelíbilo cechům, které tak byly postupně likvidovány; majitelé manufaktur byli bohatá obchodnická oligarchie a na zakládání

manufaktur notně bohatli, počali se vyrovnávat šlechtě; naopak ti, co dříve bohatli z cechů, nyní zchudli a revoltovali

– lidé nuceni pracovat v manufakturách (drastické nutící metody), neboť stoletou válkou se populace snížila, přirozeně především

řady mužů prořídly → nižší vrstvy nenáviděly vládu bohaté oligarchie → povstání

– únor 1358 v čele pařížských řemeslníků Ètienne Marcel; vzbouřenci obsadili královský palác, vláda prchla, popraveni tři královi

rádci, samotný král pod ochranou šlechty na SV Francie

– na venkově povstání Jacquerie (Champagne, S Francie) – vesničané zvaní Jacquové; dále neúroda, epidemie, nuceni odvádět

daně, francouzský král se nedokázal postarat o své poddané; když to zachvátilo i venkov, začali mít šlechtici strach; Jacquové se

ukrývali v lesích, byli podporováni zchudlými měšťany z malých měst

– Jacquerie ztroskotalo jako většina selských bouří (špatná organizace, bez výcviku, bez zbraní); následovaly represe,

20 000 venkovanů povražděno

POLSKO A LITVA

– Litvu obývaly baltské kmeny, které uznávaly kyjevská knížata či dánské krále; název dostala podle říčky Letavy; první písemná

zmínka o Litvě 1009 v Kelimburských análech, později z ruských letopisů a bylin

– středověká Litva se dělila na Žmuď (nejblíže k Baltskému moři), Aukštola a jádro Litvy (kolem řeky Němen, kolem dnešního

Vilniusu, dosud stojící hrad Trakaj, Troky)

– dlouhou dobu byla Litva pohanským státem, až do 14. st.; ve svém středu byla země bažinatá a pustá (lesy), proto se výpravy

proti pohanství konaly jedině v zimě, kdy byly bažiny pevnou zemí, díky tomu se pohanství dlouho udrželo

– Litva se vyhnula i nájezdům Mongolů, kteří Litvu obešli, zpět se vraceli za Volhou (kde rozvrátili Kyjevskou Rus a podřídili ji

chanátu Zlatá horda – kultura, obyvatelstvo i pohanské náboženství však přetrvalo)

– ve 12. a 13. st. řád německých rytířů (v Marienburgu, dnešním Malborgu, na řece Nogat, stál hrad – toť sídlo velmistra řádu

německých rytířů; další významné místo Královec, dnešní Kaliningrad), na území Livonska (dnešní Riga) řád mečových rytířů →

snaha o christianizaci, likvidace pohanských Prusů, na jejich místo kolonizátoři z Německa a Polska; jednalo se o řádová území,

nikoli o stát

– Polsko se skládalo z Malopolska (centrem Krakov, sídlo polských králů; Vavel, dnešní polko-slovenská hranice), z Velkopolska

(Poznaň; centrem Hnězdno, ostatky sv. Vojtěcha); z Kdaňského pomoří (přístav Kdaňsk; o toto území Polsko přišlo za vlády

Ladislava Lokýtka ve prospěch řádu německých rytířů, Polsko ztratilo přístup k moři), z Mazovska (nezávislé autonomní území,

dnešní Varšava), ze Slezska (to připojili poslední Přemyslovci a dále Lucemburkové k našemu území; Horní Slezsko – město

Vratislav, Dolní Slezsko – město Opole), z Haličcko-voliňských knížat (oblast připojená později; táhne se až k řece Dněpr)

-Moskevské knížectví a Velkoknížectví litevské se snažila o sjednocení území Ruska

– kníže Mendok byl sjednotitelem Litvy, němečtí rytíři si žádali křest, nechal se pokřtít, poté titulován Juané král, křest však pouze

na oko, posléze zavražděn, což vyvolalo zmatek ve východní Evropě

– kníže Gedimin byl zakladatelem litevských knížat z dynastie Gediminovců, další sjednocování Litvy: expandovali na JV (oblast

bývalé Kyjevské Rusi, dnešní Bělorusko a Ukrajina: Polotz, Vitebsko, Smolensk, Kyjev, Černigov, Voliň) → knížectví litevské se

rozpínalo od Baltského moře k Černému moři, od řeky Buk po Moskvu, Litva se rozléhala na 100 tisících km2

bezmála milionu km2

zajišťoval ochranu před Mongoly, nerušil jejich kulturu, vše zůstalo při starém = politika „sbírání ruských zemí“ → jednalo

se o multietnický stát, pouze 1/10 rodilí Litevci, dále Tataři, Židé, křesťané, Františkáni, pravoslavní → převládalo pohanství

(nejdůležitější bůh Perun) → knížectví napadáno řádem německých rytířů (toužili po oblasti Žmudi, neboť se nacházela mezi

územím řádu německých rytířů a mezi územím řádu mečových rytířů, byla to oblast nejvíce pohanská a nejvíce bojovná)

– kníže Olgert, jeho bratr Kejstut – říše byla už příliš velká, a tak byla rozdělena: východní část získal Olgert, měl na starosti další

sbírání ruských zemí; západní část získal Kejstut, jeho záležitostí byl boj s německými rytíři

– na severu se rozpínal Velký Novgorod – samostatný stát, na způsobu republiky, sami sobě vládli místní kupci; v celé říši

probíhal čilý obchod, obchodními artikly byly kožešiny, vosk, jantar, polské plátno, dřevo z východu na stavbu domů, lodí i hrází

– Gediminovci postavili ve Vilniusu hrad, své sídlo, podhradí se stalo živým multietnickým městem, působila zde v míru různá

náboženství, ochranu měla na starost elitní tatarská vojska; období rozkvětu Vilniusu; jazykem říše byla staroběloruština

– Gediminovci si za manželky brávaly Rusínky, tedy ženy z bývalého slavného rodu Rurikovců → děti vychovávaný k pravoslaví

– bojaři (šlechta), naměstná (vrchní hejtman), klučnik (kastelán, správce hradu)

– po smrti knížete Olgerta nastoupil jeho syn Jogajla (konec 14. st., u nás právě vládl Karel IV.: kontakty Prahy s východem);

200leté kulturní zpoždění oproti západnímu světu; Jogajla byl na západě zván Jagelo; v litevské říši: tlak Kyjevské Rusi, která

se vzpamatovala a porazila Zlatou hordu, tlak Tatarů, tlak německých rytířů + vnitřní krize, Jogajla má kolem sebe ctižádostivé

bratry a strýce Kejstuta; uvolnil se polský trůn, poslední z Piastovců byl Kazimír → trůn nabízen uherskému králi Ludvíkovi

z Anjou; dědici trůnu dcery bývalého polského krále, Marie a Hedvika: Marie + Zikmund Lucemburský, ale korunu nakonec

získala Hedvika, která se provdala za vládce litevského velkoknížectví, za Jogajla – podmínkou byl křest (jeho i celé země),

pro Polsko i Litvu výhodné spojení → Polsko-Litevská unie, Jogajla, přejmenován na Vladislava II. Jagelo – založil dynastii

, oproti tomu Polsko mělo rozlohu 270 tisíc km2

; Gedimin měl titul velký kníže litevský; novým územím

Jagellonců (polští králové, litevská velkoknížata, čeští a uherští králové); založil Jagellonskou universitu; už Vladislav II.

v dobách, kdy u nás zuřilo husitství, pomýšlel na zábor Českého království, mimo jiné Češi nesouhlasící se Zikmundem tehdy

prchali do Krakova; když Hedvika zemřela, Češi nabízeli trůn Vladislavovi II. + novou ženu, vdovu po Václavovi IV. (nastoupil

však Zikmund, trůn získal až Vladislavův syn „z rukou“ Jiřího z Poděbrad); Jogajlovi je přisuzováno vítězství u Grünvaldu (na

území tehdejšího Polska) → střet jeho armády a řádem německých rytířů a jejich spojenců, přesto se rytířů zcela nezbavil, tato

bitva byla mezníkem

KRIZE V 17. STOLETÍ

– před rokem 1990 byla historie z pohledu marxismu-leninismu chápána takto: prosazována beztřídní společnost (v minulosti

pravěk, v budoucnosti komunismus, socialismus), kritika třídní společnosti, která byla v historii stále aktuální; starověk = otrokáři

vs. otroci; středověk = feudálové vs. poddaní; novověk = buržoazie vs. dělnická třída → a právě nepřátelství mezi třídami dalo

vzniknout rebeliím, nepokojům, které vedly k revoluci, ke změně poměrů

– jak krize vznikají? Každá krize má svou základnu = ekonomika, hospodářství, peníze a nadstavbu = kultura, náboženství

– hospodářská krize je dlouhodobý proces; období krize se střídají s obdobím vzestupu

– jádra obchodu, formujícího se kapitalismu, ve středověku: Středozemní moře – Janov a Benátky; problémy s Turky; hledaní

nových cest a míst, objevné plavby; nové centrum obchodu Amsterodam, odtud cesty do Nového světa, do Ameriky; Velká

Británie a Francie tak nahradily postavení Itálie; Británie koloniální říší, Londýn kapitalistickým centrem; později se centrum

přeneslo do New Yorku (před krachem na New Yorské burze, po černém pátku opět centrem)

– Německo před Hitlerem: deprese, stagnace hospodářství → krach, nezaměstnanost (8 milionů přihlášených

nezaměstnaných+3,5milionu nepřihlášených+ženy v domácnosti) → sud se střelným prachem, „vyřešeno“ nacismem

– v 17. st. obdobné historické okolnosti; vládla všeobecná nespokojenost, nepokoje, vzpoury, revolty

– krize lze vyřešit pomocí přenesení bojů jinam, nejlépe do jiné země, což jednak odpoutá pozornost, dále pak zisky v cizině

– v 17. st. zemědělské krize, neboť většina států byla ještě agrární; naopak v Británii průmyslová revoluce

– demografická krize, vnitropolitická krize, mezinárodní krize atd.; krize evropského obchodu, který byl narušen stálými válkami

– na počátku 17. St. bylo území, jež ovládali španělští Habsburkové, na vrcholu své moci; problémy na tomto území: katalánské

hnutí (1640), baskické hnutí (dodnes snahy o separatismus), nepokoje v Andalusii a Aragonii, boj Portugalců za nezávislost

(roku 1668 bylo Portugalsko osamostatněno)

– problémy na Apeninském poloostrově: hladové bouře v Palermu; nepokoje na Sicílii; Masanielovo povstání (v čele rybář

Tommaso Anielo zvaný Masanielo)

– zámořské oblasti: v Karibiku probíhaly pirátské války (1655 se Británie zmocnila Jamajky, klíč ke Karibiku); v Chile

ornamentní boje Araukánci (ukončeno až v 19. st.); Nové Španělsko (dnešní Mexiko, naleziště stříbra, boje s Chichimeky, Máji

a Apači); Čína vs. Mandžusko (1644, do čela se dostala nová dynastie Čing); přední Indie (V Dílí, povstání Siků); nepokoje

v Indonésii (oblast Batávie, centrum Jakarta)

– území střední Evropy: Stavovské povstání (Bílá hora); povstání v Uhrách (1606–1711, Štěpán Bočkaje, Gabriel Betlehen,

František II. Rákoči); povstání Vlachů (Karpaty, Beskydy, 1642–1644); povstání Hornorakouských sedláků; nevolnické povstání

ve východních Čechách (sedláci u Chlumce)

– Evropa celkově: boj švýcarského svazu o nezávislost; odboj stavů ve Skandinávii (proti Kristiánovi I.); Švédsko (hladový rok

1650); éra smuty = období zmatku na Rusi (Bolotrikovo povstání; za vlády Michala Fjodoroviče Romanova); měděná vzpoura

v Moskvě (1662); povstání Stěnky Razince; povstání kozáků (Ukrajina, 1647, povstání hejtmana Bohdana Chmelnického proti

Řeči pospolité (Polsko-Litva), po jeho smrti Ukrajina rozdělena Dněprem na levobřežní a pravobřežní)

– v 80. letech válka Nizozemí proti Habsburkům

– konflikty ve Francii proti kardinálu Richelieovi a Mazarénovi

– puritánská revoluce v Británii, Oliver Cromwell, cesta ke kapitalismu; parlamentarismus, ale po jeho smrti opět království

– 1807 vznikl Velké Británie, vládl Jakub V.(pouze skotský král) → Jakub I. (král celé Británie)

– povstání ve Skotsku proti nastolování anglikánské církve; ve Skotsku katolíci

– jambická válka – irský boj za nezávislost; irští katolíci na straně Jakuba II.

– manufaktury – pracovníci již nemuseli být kvalifikovaní jako tomu bylo v cechu, odborníkem je mistr, který stojí nad nimi, vede

manufakturu; buď centralizované (vše pod jednou střechou), nebo decentralizované (rozptýlené)