Vkladové (depozitní) obchody

Vkladové (depozitní) obchody

Oblast vkladových obchodů zahrnuje širokou škálu produktů. Jde o různé typy vkladů, které se liší výší

úrokových sazeb, způsobem konstrukce úrokových sazeb, likviditou vkladu včetně možnosti předčasného

výběru vkladu, vázaností na provedení určitých úkonů (např. podání výpovědi v určitém termínu či výběr v

určitém termínu).

Nejčastějšími kritérii klasifikace těchto různorodých vkladových produktů je hledisko časové, tj.

časový horizont, na který jsou vklady nakupovány (vklady krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé) a hledisko

subjektu, tj. typu vkladatele, který vklad vlastní (vklady obyvatelstva, vklady podnikatelských subjektů, vklady

municipální).

1.1.1.1. Právní rámec vkladových obchodů

Společným atributem všech těchto rozdílných vkladových produktů je jednotný právní rámec, daný

smlouvou o vkladovém účtu. Pokud jsou vklady vedeny ve formě vkladních knížek, pak jsou podmínky upraveny

Občanským zákoníkem, v § 778-787. Ostatní typy vkladu (bez ohledu na právní charakter subjektu) upravuje

Obchodní zákoník, v § 708-715 a v § 716-719.

Smlouvou o běžném účtu (Obchodní zákoník § 708-715) se banka zavazuje zřídit od určité doby na

určitou měnu běžný účet pro jeho majitele. K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná forma.

Banka se dále zavazuje přijímat na běžný účet vklady či platby, uskutečněné ve prospěch majitele účtu a

na základě písemného příkazu majitele účtu vyplatit z účtu požadovanou částku jemu či jiným osobám.

Ze zůstatku na účtu platí banka úrok, který připisuje ve prospěch běžného účtu.

Smlouva o běžném účtu může být majitelem účtu kdykoliv s okamžitou platností písemně vypovězena.

Banka může smlouvu písemně vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce, následujícího po

měsíci, v němž byla výpověď majiteli doručena.

Smlouvou o vkladovém účtu (obchodní zákoník, § 716-719) se banka zavazuje zřídit tento účet pro jeho

majitele v určité měně a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a majitel účtu se zavazuje vložit na účet

peněžní prostředky a přenechat jejich využití bance.

K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná forma. Právní úprava určuje podmínky vyplácení úroku a dále

podmínky výpovědi vkladového účtu, nebyl-li zřízen na dobu určitou.

Z textu vyplývá, že podstatnými shodnými částmi obou typů smluv je:

určení smluvních stran, tedy uvedení jména banky a jména majitele účtu;

určení měny, v níž je účet veden;

písemná forma smluv;

písemná forma výpovědi smluv (nebyl-li vkladový účet sjednán na dobu určitou).

Naopak je zřejmé, že smlouva o běžném účtu se liší od smlouvy o vkladovém účtu v tom, že v případě

vkladového účtu se majitel zavazuje přenechat využití peněžních prostředků bance. Tím je vlastně legislativně

dána bance možnost využít tyto finanční prostředky k jejím obchodním účelům.

Odlišně může být ve smlouvách stanovena též doba, po kterou jsou finanční prostředky bance svěřeny.

Mohou zde nastat v zásadě tři možnosti:

smlouva zajišťuje majiteli možnost disponovat finančními prostředky na účtu kdykoli, bez předchozího

oznámení bance;

smlouva je uzavřena na určitou pevně stanovenou lhůtu s možností či bez možnosti předčasného

výběru;

– 1 –

smlouva je uzavřena na dobu neurčitou či určitou, ovšem disponování majitele s peněžními prostředky

je vázáno na stanovenou výpovědní lhůtu.

Odlišně jsou stanoveny i podmínky ukončení platnosti smluv.

1. V případě smlouvy o běžném účtu může majitel účtu vypovědět smlouvu kdykoliv s okamžitou platností,

banka s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena

majiteli účtu.

2. Nevyplývá-li ze smlouvy o vkladovém účtu něco jiného, může klient smlouvu vypovědět s účinností za tři

měsíce ode dne doručení písemné výpovědi bance. Výpověď smlouvy o vkladovém účtu ze strany banky

není právně upravena.

Právní úprava vkladů na vkladních knížkách je upravena občanským zákoníkem (§ 778 a dále). Podle

ustanovení občanského zákoníku vzniká smlouva o vkladu mezi vkladatelem a bankou složením vkladu

vkladatelem a jeho přijetím bankou. Přijetí vkladu potvrdí banka vystavením vkladní knížky, přičemž z jejího

obsahu musí být zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav.

Vkladní knížka musí být vystavena na jméno. S vkladem lze nakládat pouze při předložení vkladní knížky,

přičemž oprávnění disponovat s vkladem má pouze ten, na jehož jméno, příjmení, adresu a datum narození

(případně identifikační znak právnické osoby) je vkladní knížka vystavena.

Vkladatel je oprávněn vázat výplatu vkladu na heslo.

Jestliže vkladatel dvacet let s vkladem nenakládal, ani nepředložil vkladní knížku na doplnění záznamů,

ruší se vkladový vztah. Vkladateli však náleží právo na výplatu zůstatku ze zrušeného vkladu.

1.1.1.2. Vklady na požádání

Do této skupiny patří běžné účty fyzických a právnických osob, kontokorentní účty a žirové účty.

Vklady na požádání jsou ihned splatné vklady, k dispozici s nimi neexistuje pro majitele žádné omezení.

Charakteristickým pro tyto vklady je (téměř) denně jiný zůstatek. Slouží především k realizaci platebního styku

mezi bankovními klienty.

Konkrétní podmínky pro zřizování, vedení a zrušení těchto účtů jsou uvedeny v písemných smlouvách

o zřízení a vedení těchto typů účtů, které banka uzavírá s majiteli těchto účtů1

a vzhledem k relativně vysokým provozním nákladům, spojených s vedením těchto vkladů, je úroková sazba

relativně nízká.

Význam těchto typů vkladů pro klienta spočívá především ve vysoké likviditě vkladu, finanční částky na

těchto vkladech je možné používat kdykoliv k vyrovnání závazků klienta. Nevýhodou je relativně nízká úroková

sazba a množství poplatků souvisejících s vedením účtů.

Pro banku spočívá význam vkladů na požádání v existenci tzv. vkladové ssedliny. Ssedlina vzniká tím, že

z celkového objemu vkladů na viděnou zůstává část těchto vkladů bance téměř trvale k dispozici. Důvodem je

skutečnost, že klienti banky za normálních okolností zpravidla nevyčerpají prostředky na účtech až k nulovému

stavu. Takto vytvořená ssedlina může být pro banku zdrojem financování aktivních obchodů.

Banky mohou profitovat i ze situace, kdy při provádění platebního styku ponechávají určitou dobu mezi

odepsáním z jednoho účtu v bance a připsáním na jiný účet v bance, z čehož jim plyne úroková výhoda.

Náležitosti, které nejsou upraveny konkrétními smlouvami o zřízení a vedení účtů, uvádějí banky ve svých

1

obchodních podmínkách pro vedení jednotlivých typů účtů, případně jsou upraveny legislativními normami

(obchodní zákoník).

– 2 –

Na druhé straně pro banky představuje vedení těchto účtů relativně vysoké provozní náklady. Provozní

náklady se banky snaží kompenzovat účtováním různých poplatků za vedení účtů.

1.1.1.3. Vklady termínované

Vklady termínované jsou vklady znějící na stanovenou, v některých případech zaokrouhlenou částku, s

předem určenou pevnou dobou splatnosti. Během této doby se klient vzdává možnosti disponovat s vkladem.

Vklad vzniká uzavřením Smlouvy o termínovaném vkladu mezi bankou a klientem, v níž jsou přesně

specifikovány konkrétní vkladové podmínky (smluvní strany, částka, měna, úroková sazba, způsob ukončení

platnosti smlouvy včetně způsobu likvidace zůstatku na vkladovém účtu, aj.). Obecnější podmínky pro tento

typ vkladů jsou vyjádřeny v Obchodních podmínkách pro zřizování a vedení termínovaných vkladů, vydávaných

jednotlivými bankami.

Podle délky splatnosti se člení na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Mezi základní typy

termínovaných vkladů patří2

1. Vklady pevné. Jde o klasický termínovaný vklad, který spočívá v jednorázovém uložení pevné částky na

předem stanovenou pevnou lhůtu, s dohodnutou úrokovou sazbou.

2. Vklady na otevřeném účtu. Jde o takový typ termínovaného vkladu, kdy klient dohodne s bankou vloženou

částku, lhůtu a úrokovou sazbu s tím, že může v průběhu trvání vkladu ukládat další částky. U těchto typů

vkladu může být mimo délky trvání vkladu dohodnuta i výpovědní lhůta, kterou klient musí uplatnit, chce-li

vklad vybrat.

3. Revolvingové termínované vklady. Jedná se o typ termínovaného vkladu, který není-li klientem vybrán

po uplynutí sjednané lhůty či nedá-li klient bance jiný pokyn, je automaticky obnoven na stejnou lhůtu a

stejnou nebo aktuální úrokovou sazbu.

V bankovní praxi je k úročení termínovaných vkladů využívána pevná, tj. po celou dobu trvání vkladu

neměnná sazba nebo pohyblivá úroková sazba, tj. měnící se za předem stanovených podmínek. Pohyblivá

úroková sazba může být konstruována jako celistvá nebo jako dvousložková, která zahrnuje tzv. pohyblivou

základní sazbu, vyhlašovanou pravidelně bankou a úrokovou přirážku, pevnou po celou dobu trvání vkladu

(zohledňuje např. bankou vyhlašovaná vkladová pásma).

Pro termínované vklady bývá bankami využíváno tzv. pásmové úročení, tzn. že s rostoucí částkou vkladu

se zvyšuje úroková sazba (opět konstruovaná jako pevná či pohyblivá)3

Teoreticky platí, že disponování s termínovaným vkladem je majitelem možné až po uplynutí smluvní

doby. Prakticky ovšem ve většině případů banky umožňují za určitých podmínek předčasný výběr vkladu

klientem. Banka však v tomto případě účtuje klientovi náhradu za nedodržení podmínek. Náhrada za předčasný

výběr je stanovena % z vybírané částky a doby předčasného výběru nebo pevným poplatkem.

Termínované vklady jsou pro banky významnou zdrojovou základnou. Jde o zdroj na pevně stanovenou

dobu, což umožňuje bance snadnější řízení její likvidity. Ve srovnání s vklady na viděnou jsou termínované

vklady zatíženy relativně nižšími provozními náklady.

Jde o definování základních typů termínovaných vkladů. V bankovní praxi se však v rámci uvedených skupin

2

termínovaných vkladů mohou vyskytovat různé modifikace, dané kombinací rozdílných typů použitých

úrokových sazeb, podmínek pro další úložky či podmínek vyplacení vkladu, aj.

Někdy se vyskytují i vklady s progresívní úrokovou sazbou, kdy úroková sazba roste s délkou spoření v rámci

3

stanoveného horizontu spoření (např. vklad na období 5 let je v 1. roce úročen 3% p.a., ve 2. roce 3,5% p.a., ve

3. roce 4% p.a., atd.).

:

.

– 3 –

Na druhé straně tento typ vkladů je spojen s vyššími úrokovými sazbami a podléhá zpravidla tvorbě

povinných minimálních rezerv.

1.1.1.4. Úsporné vklady

Úsporné vklady jsou vklady na úsporných účtech, proti nimž je vystaven bankou doklad, zpravidla

vkladní knížka. Dispozice s vkladem je možná po předložení tohoto dokladu. V souladu s ustanovením

občanského zákoníku a v souladu s obsahem zákona 21/1992 Sb., o bankách, je v ČR v současnosti možné

založit pouze vkladní knížku na jméno (nikoli na doručitele).

Podle omezenosti disponovat s vkladem jsou vkladní knížky členěny na:

1. Vkladní knížky bez výpovědní lhůty. Výhodou tohoto typu je možnost okamžité dispozice s vkladem,

ovšem za cenu relativně nízké úrokové sazby. Poplatky za založení, vedení či zrušení vkladní knížky bez

výpovědní lhůty banky zpravidla neúčtují (některé banky je účtují jen při zrušení těchto vkladních knížek).

2. Vkladní knížky s výpovědní lhůtou. Výběr z těchto knížek je vázán na předem určenou výpovědní lhůtu

s tím, že pro výběr vypovězeného vkladu je stanovena lhůta během níž trvají účinky výpovědi. Úroková

sazba je relativně vyšší. V současnosti řada bank na českém bankovním trhu nabízí tyto knížky nikoli jako

samostatný produkt, ale jako doplňkový produkt zpravidla k běžnému účtu klienta v bance. Založení,

vedení či zrušení vkladních knížek s výpovědní lhůtou je zpravidla bez poplatku, banky je účtují spíše

výjimečně. Poplatky za předčasný výběr jsou bankami účtovány většinou stanoveným % z vybírané částky.

Zvláštní skupinu tvoří výherní vkladní knížky, které mají v současnosti klesající význam. Nižší úročení je

zde kompenzováno možností výhry. Do této kategorie lze řadit i úsporné vklady s prémií (bonusem), kdy při

dodržení určité doby spoření je vkladateli vyplacena prémie. Při nedodržení této doby je vkladateli vyplacen

pouze dohodnutý úrok bez prémie.

V některých případech je možné vkladní knížku nahradit tzv. vkladním listem. Vkladní list je potvrzením

peněžního ústavu o pevném jednorázovém vkladu, jehož výše je uvedena na vkladním listu. Vkladní list může

být vystaven pouze na jméno. Legislativní úprava vkladních listů je shodná s úpravou vkladních knížek (viz

občanský zákoník).

Úroková sazba úsporných vkladů může být stanovena jako pevná či pohyblivá, obdobně jako v případě

termínovaných vkladů. I pro oblast úsporných vkladů zavádějí banky pásmové úročení.

1.1.1.5. Některé další typy vkladových produktů

Spoření na rentu. Princip spočívá ve sjednání doby a částky, kterou bude vkladatel pravidelně (zpravidla

měsíčně) spořit. Současně je mezi bankou a klientem sjednána částka, která bude vkladateli po sjednaném

spořícím období a po nashromáždění určité sumy pravidelně vyplácena. Tato forma je analogií důchodového

připojištění.

Obdobnou formou spoření je tzv. věčná renta, kdy vkladatel nashromáždí na pravidelných úložkách

tak vysokou sumu, že jsou mu ve formě renty vypláceny pouze úroky z této sumy a jistina mu zůstává trvale

k dispozici.

Depozitní směnka. Svou podstatou jde o směnku vlastní, kterou vystavuje banka proti vkladu remitenta.

Zavazuje se tím vyplatit oprávněnému majiteli směnky v době její splatnosti směnečnou částku. Depozitní

směnky jsou typem směnek „a vista“.

Náležitosti depozitních směnek a operace s nimi se řídí zákonem 191/1950 Sb., směnečným a šekovým.

– 4 –

Depozitní směnky jsou zpravidla bankami vystavovány na vyšší zaokrouhlenou částku a obsahují

úrokovou doložku s pevnou úrokovou sazbou. Při stanovení úrokové sazby banka přihlíží k výši směnečné

částky. Úrokový výnos depozitní směnky je zdaňován srážkovou daní ve výši 15%.

Depozitní směnky nejsou podle zákona 21/1992 Sb., o bankách, ve znění platných předpisů, předmětem

pojištění vkladů.

Depozitní směnku lze v souladu se zákonem směnečným a šekovým indosovat na jinou osobu a uhradit

tím závazek majitele směnky. Možnost indosace směnky zvyšuje likviditu tohoto depozitního produktu.

1.1.1.6. Pojištění vkladů

Základním cílem pojištění vkladů je ochrana bankovního klienta. Znamená, že při úpadku banky neutrpí

vkladatelé ztrátu veškerých v bance uložených vkladů. Pojištění depozit zvyšuje důvěryhodnost bankovního

systému.

Pojištění depozit může být založeno na povinném či dobrovolném základě nebo na kombinaci obou

možností.

Systém povinného pojištění depozit je zpravidla založen na existenci státní (příp. nestátní) instituce pro

pojištění depozit, do níž banky povinně odvádějí pojistné. Možnost ztráty vkladů je tak zúžena pouze na tu část

vkladů, které nejsou předmětem pojištění. Ztráta veškerých vkladů bankovních klientů je spíše teoretickou

záležitostí, spojenou s případným úpadkem samotné instituce pojišťující vklady. Aby k této eventualitě v praxi

nedošlo, je případný nedostatek zdrojů státní instituce řešen buď úvěrem od centrální banky či doplněním

chybějících zdrojů ze státního rozpočtu, zpravidla formou návratné dotace. Chybějící zdroje instituce pro

pojištění depozit včetně splácení případných úvěrů či dotací jsou pak následně řešeny zvýšením pojistného,

odváděného bankami.

Výhoda systému povinného pojištění depozit tkví především ve vyšší ochraně vkladatele. Většina

vkladatelů při rozhodování o umístění vkladů není totiž schopna přesně rozlišit zdravou a špatnou banku. Při

povinném pojištění depozit nemusí vkladatelé rozhodovat mezi „bezpečnou“ a „méně bezpečnou“ bankou.

Systém jim zajistí návratnost vkladů do výše jejich pojištění. Snižuje tím systémové riziko.

Nevýhodu systému povinného pojištění depozit lze spatřovat ve skutečnosti, že v případě krachu

některých bank postihne následné zvýšení pojistných sazeb bez rozdílu všechny banky. Tedy rentabilně

hospodařící banky tím doplácejí na špatně hospodařící a riskující banky.

Dobrovolné pojištění depozit je spojeno s existencí soukromých pojišťoven či se systémem tvorby

soukromých ochranných pojistných fondů.

V prvním případě tedy banka pojišťuje své vklady u soukromé pojišťovny, do níž na smluvním základě

pravidelně odvádí pojistné. Pro vkladatele existuje nebezpečí v případě, kdy soukromá pojišťovna nebude

schopna dostát svému plnění vůči bance, která u ní depozita pojistila. Teoreticky se toto riziko zvyšuje s růstem

hranice pojištěných vkladů.

Ochranné pojistné fondy obvykle zřizují samotné banky. Do těchto fondů pak odvádějí na smluvním

základě pojistné. Z fondu se vyplácí pojistné v případě krachu banky zúčastněné v systému.

Jako výhoda systému dobrovolného pojištění depozit se uvádí, že účast bank v ochranných fondech vede

zpravidla ke zvýšení jejich tržní disciplíny a tím ke snížení rizika ztráty pojištěných vkladů bankovních klientů.

Ovšem na druhé straně, v případě krachu jedné či více bank, může nedostatek finančních prostředků

v pojišťovně či v ochranném fondu mít za následek, že pojištěné vklady nebudou klientům vyplaceny v takové

výši a rozsahu, jak bylo původně ujednáno.

– 5 –

Kombinace obou způsobů pojištění depozit znamená, že určitá minimální část vkladů podléhá

povinnému pojištění a zbytek banky pojišťují na dobrovolném principu.

Při tvorbě systému pojištění depozit jsou kromě volby systému pojištění řešeny další základní otázky:

1. Definování okruhu depozit, která budou podléhat pojištění. V současných bankovních systémech

jsou vždy předmětem pojištění depozita primární, tj. vklady nebankovní veřejnosti. V rámci těchto

vkladů je zpravidla provedena další selekce, jejímž výsledkem je taxativní uvedení depozit, které jsou

předmětem pojištění nebo naopak definování typů primárních depozit, která pojištění nepodléhají.

2. Stanovení výše pojistného, resp. pojistné sazby. Pro stanovení výše pojistné sazby lze využít v podstatě

dvou základních způsobů:

podle nominální výše vkladů;

podle rizikovosti aktiv banky.

Stanovení pojistné sazby podle výše vkladů je v současnosti převažujícím způsobem. Předností

je jednoduchost stanovení a výpočtu bankami odváděných částek pojistného. Nevýhodou je chybějící

vazba mezi výší pojistného a rizikovostí bankovních aktiv. To může v řadě případů vyvolávat vyšší sklon

bank k morálnímu hazardu.

konkrétní banky a výší pojistné sazby. Snahou je minimalizovat morální hazard bank a zvýšit tak

ochranu vkladatelů. Přesto, že ekonomická teorie preferuje tento způsob stanovení pojistné sazby,

široká praktická realizace naráží na řadu problémů. K nim patří – stanovení vhodných koeficientů

rizikovosti pro jednotlivé skupiny aktiv v portfoliu bank, požadavek na sledování hodnoty aktiv

v tržních cenách, nebezpečí úniku interních informací bank, apod.

3. Stanovení limitů povinně pojišťovaných vkladů. Existují v podstatě čtyři možnosti pro stanovení

limitů:

a) výše pojištěných vkladů je neomezená, v případě úpadku banky dostane vkladatel vyplacenou

b) výše pojištěných vkladů je neomezená, v případě úpadku banky dostane vkladatel vyplacen

c) výše 100% pojištěných vkladů je limitována, vklady nad limit nejsou pojištěny vůbec nebo

Při stanovení pojistné sazby podle rizikovosti aktiv existuje přímá vazba mezi rizikovostí aktiv

celou výši vkladu;

stanovený podíl vkladu (např. 50 % z celkové hodnoty vkladu);

jen částečně (např. vklady do 1 mil. jsou vypláceny v plné výši, vklady nad 1 mil. nepodléhají

pojištění);

v rámci daného limitu (např. systém pojištění vkladů v ČR).

d) výše pojištěných vkladů je limitována, při úpadku banky dostává vkladatel vyplacen určitý podíl

V ČR jsou v souladu s obsahem zákona 21/1992 Sb., o bankách, ve znění platných předpisů povinně

pojišťovány pohledávky z vkladů (včetně úroků), vedených v české nebo cizí měně. Předmětem pojištění jsou

pouze neanonymní vklady. Náhrada oprávněné osobě se poskytuje ve výši 100 % ze sumy všech pojištěných

vkladů vkladatele po odečtení všech jeho splatných závazků, maximálně však do výše částky odpovídající 50 000

EUR pro jednu oprávněnou osobu u jedné banky.

– 6 –