Architektura dvacátého stojetí – abecední pojmy O

obloučkový styl, styl Legiobanky, rondokubismus – silně dekorativní geometrický styl výzdoby fasád v české architektuře 20. let 20. století. Je příkladem netektonické architektury, založené dekorativnosti, u některých děl významných architektů (J. Gočár, P. Janák) je to spojení tektoničnosti plastických článků ve formě základních geometrických tvarů s bohatou sochařskou výzdobou. Někdy byl považován za pozdní fázi kubismu (od 1922; rondokubismus), poslední dobou ne zcela oprávněně je pokládán za součást Art Deco.

Obloučkový styl byl vychází jak z ideových hledisek (vliv národního dekorativismu lidové architektury), tak z hledisek formálních (jedno z logických pokračování kubistické abstrakce). Ve výzdobě převažuje motiv těžkých, často barevných terčíků, obloučků, válců a podobně. Součástí architektury obloučkového stylu byla často i plastika. K nejvýznamnějším stavbám patří budova Legiobanky v Praze Na Poříčí (1921 – 23; J. Gočár), krematorium v Pardubicích (1922 – 23; P. Janák), spořitelna v Pardubicích (1913 – 14; P. Kropáček), administrativní budova pojišťovny Riunione Adriatica v Praze na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice (1923; P. Janák, J. Zasche).
organická architektura – 1. obecně architektura inspirující se účelností, funkčností a přirozeností přírody. Inspirace přírodou provází celé dějiny architektury (viz též bionika), v teorii se však výraz “organický“ poprvé objevil až roku 1841 v knize De l’Art et du beau (O umění a kráse) od francouzského estetika H. F. R. de Lammenaise a roku 1843 u amerického sochaře Horatia Greenougha (* 1805, † 1852). Dále termín používal i J. G. Semper a L. H. Sullivan, který vyzdvihl analogie mezi přírodou a architekturou. Silné organické motivy se projevují v díle A. Gaudího, ale též v expresionismu (potlačení pravých úhlů) a jinde.
Cílevědomě rozpracoval organickou architekturu až F. L. Wright v souvislosti s jeho programovým návratem k přírodě. Na rozdíl od architektonického purismu Wright nevycházel z abstraktně geometrických forem, ale snažil se vycházet vstříc potřebám určitého člověka a určitého prostředí. Typické je vyhýbání se ostrým hranám a úhlům a velkým plochám. Dům musí podle Wrighta růst z potřeb lidí a z charakteru země jako živý organismus. Vedle Wrighta byli stoupenci organické architektury např. P. Soleri, R. Neutra, H. Häring, H. Scharoun a A. Aalto. V českých zemích uplatňoval organickou architekturu Scharounův žák L. Šlapeta (rodinné domky na severní Moravě, např. vila zvěrolékaře v Hlučíně u Ostravy; 1933 – 34). V poslední třetině 20. stol. reaguje svou organickou architekturou na zplanělou strohost internacionálního stylu např. G. Domenig; 2. architektonický směr konce 60. let v Maďarsku, založený Imre Makoveczem (* 1935). Používá organické materiály (dřevo, rákos), je ovlivněn maďarskou lidovou architekturou. Některé stavby se inspirují tvary člověka, zvířat, rostlin.

pět článků nové architektury – základní principy moderní architektury stanovené Le Corbusierem roku 1926: 1. piloty vynášející dům nad zem, čímž byty získaly více světla a přízemní prostor se uvolnil pro parkování a zahrady; 2. uplatnění střešní zahrady jako soukromého intimního vnějšího prostoru; 3. volný půdorys; v důsledku zavedení skeletové konstrukce je možné použít konstrukčně samostatné vnitřní příčky; 4. uplatnění pásových oken, zaručujících dokonalejší osvětlení; 5. uplatnění volného průčelí, které je v konstrukčním smyslu odpoutané od základního skeletu (viz též zavěšená fasáda). – V praxi Le Corbusier uplatnil tyto zásady komplexně na budově Centrosojuzu v Moskvě (1929) a zejm. na vile Savoy v Poissy (1929 – 31).

pop-art – směr figurativní malby, grafiky a sochařství, vzniklý před rokem 1955 téměř současně v USA a v Anglii a rozvinutý v 60. letech jako jedna z alternativ k nefigurativnímu umění. Zobrazuje člověka zahrnutého prvky konzumní technické civilizace, masových médií a standardního zboží. Tematicky je pop-art zaměřen zejm. na prostředí velkoměsta (tzv. velkoměstský folklor). Příznačné je využívání prvků reálných předmětů, odpadů, nebo jejich zobrazování a povyšování na nové symboly. Pojetí pop-artu může být ironické, provokující, konstatující i poetizující.
Prvky pop-artu se uplatňují i v architektuře, a to zejm. jako dekorace, ale i ve smyslu hlubšího architektonického výrazu (F. O. Gehry, H. Hollein). Na jeden ze zdrojů postmoderní architektury povýšil princip pop-artu R. Venturi (Learning from Las Vegas, 1972 – Poučení z Las Vegas). – Zkratka anglického popular-art lidové umění.

postmoderní architektura – architektonický směr v poslední třetině 20. stol.; součást širokého proudu postmoderny. – Postmoderní architektura vznikla v USA na počátku 60. let. Jejími protagonisty jsou R. Venturi a Ph. Johnson, Ch. Moore, M. Graves. V Evropě se postmoderní architektura prosadila až v 1. polovině 70. let v díle A. Rossiho, Ch. de Portzamparc, R. Bofilla, H. Holleina, O. M. Ungerse, M. Botty. V Japonsku se výrazněji projevila v 80. letech, zejm. v dílech Fumihiko Makiho a A. Isozakiho. Významnými teoretiky postmoderní architektury jsou zejm. Ch. Jencks a R. Venturi.

 Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
hlavní rysy
postmoderní historismus
vyústění postmoderní architektury

 hlavní rysy : Společným rysem různých směrů a projevů postmodernismu je zaměření vůči dosavadnímu (modernímu) umění, exkluzivnímu, obecně nesrozumitelnému, zaměřenému převážně na kulturní elitu (viz též moderna). Postmoderní architektura se snaží překonat elitářský charakter rozšířením jazyka architektury do různých směrů.

Základním principem je tzv. dvojí kódování – vytvoření takových architektonických znaků, které oslovují elitu i lidi z ulice. Představitelé postmoderní architektury odmítají citově neutrální abstraktní funkcionalismus s jeho byty chápanými jako “stroje k bydlení“. Usilují o tvarovou pestrost a barevnost (používají mj. postupy pop-artu), rehabilitují ornament, projevují cit pro monumentalitu i pro intimitu místa (genius loci). V reakci na uniformitu internacionálního stylu usilují o prosazení lokálních stylů, kladoucích důraz na místní zvláštnost a jedinečnost.

Dvojí kódování (pro odborníky a pro laiky) je chápáno jako východisko k mnohočetnému kódování čili k vícejazyčnosti. Např. v novostavbě stuttgartské státní galerie (J. F. Stirling) odborník rozpozná inspiraci Miesem van der Rohe, tradicionista je potěšen citací Schinkelova klasicismu, místní patriot ocení připomínku stuttgarské nádražní budovy, další s uspokojením přijme např. detail zábradlí a jiné prvky kódované ve stylu pop-artu.

Architektura se však má vyvarovat povrchního eklekticismu.
R. Venturi v protikladu k Miesovi van der Rohe (jenž řekl, že “víc je méně“) razí tezi, že “víc je víc“, anebo že “méně je nuda“ (v angličtině je to slovní hříčka: “less is more“ – “less is bore“).

postmoderní historismus Pro postmoderní architekturu je dále příznačné úsilí obnovit architektonickou figuru, kterou abstraktní moderna odmítala. Architektonická figura se projevuje v archetypech jako věž, rotunda, kupole, průčelí, oblouk, brána, ulice, náměstí. Skládá se z nich “řeč architektury“, která, je-li užívána s pochopením, naplňuje naše prostředí významy. Postmoderní architektura prolomila hráz antihistorismu moderní architektury. Její představitelé vědomě čerpají (“citují“) z předchozích uměleckých stylů i jejich místních variant. Pestrosti výběru a vzájemným kombinacím různorodých prvků se nekladou meze. V tomto smyslu se postmoderní historismus označuje za radikální eklekticismus. Citace nebývají doslovné a jsou využity v jiných souvislostech a tím získávají nové významy (viz též metafora). Nemají evokovat zašlé, rádoby zlaté časy (jak tomu často bylo u “neo- stylů“ 19. a 20. stol.), ale historičnost člověka obecně. Ukazují, že dějiny jsou stálým kontextem aktuálního života. Proto se postmoderní architektura mohla sama inspirovat nejen klasickými historickými slohy, ale též původní, ještě nezprofanovanou modernou (revivalismus; viz též neoklasicismus, neoracionalismus,). – Oblíbenými motivy historizující postmoderní architektury je uplatnění osové symetrie, vytváření zdobnějšího průčelí oproti jiným stranám stavby, uplatnění antikizujícího sloupu a segmentového okna. (Paralelně s postmoderním rozmělňováním historických stylů – anebo i v přímé reakci na něj – se prosazují tendence high-tech a dekonstruktivismu; viz též pozdní moderna).

Příznačné jsou odkazy (tzv. citace) na historické slohy a styly: např. známá newyorská budova AT&T (P. Johnson) je zakončena motivem (tedy cituje motiv) roztrženého frontonu z chippendalského nábytku 18. století. Důraz je kladen na rozvíjení tvarosloví v různých měřítcích (mj. inspirace fraktální geometrií) i na barevnost.

vyústění postmoderní architektury Ve 2. pol. 80. let byla postmoderní architektura často identifikována s nostalgickým historismem a radikální, promyšlený eklekticismus se měnil v nezávaznou hru. Pokleslá část postmoderny stylový pluralismus nadužívá – všechno je nezávazná hra, svoboda umělce je chápána jako libovůle; nežádá se od něj opravdovost a přesvědčivost, ale schopnost šokovat, ohromit (komerční tendence a souvislost s reklamou je zcela zřejmá). Vzhledem k tomu, že věci šokují obvykle jen napoprvé, se efekt postmoderny snadno “opotřebovává“ a nutí architekty a umělce ke stále novým a novým manýristickým obměnám zcela analogicky jako je tomu při prezentaci běžného konzumního zboží.
Z dnešního hlediska lze říci, že postmoderna jako celek, ač oprávněně poukázala na totalizující tendence moderny, se sama stala součástí totalizujícího konzumu západní společnosti a v průběhu 90. let 20. stol. ztrácí svůj inspirativní náboj. (Příznačné je, že umělci i myslitelé zemí tzv. třetího světa zůstávají vůči postmoderně vesměs v odstupu).
Paradoxní je, že největším ohrožením postmoderny se stalo zejm. její masové přijetí v obecném (ne)vkusu, tedy to, co teoretici postmodernismu prosazovali a vítali (R. Venturi: Learning from Las Vegas, 1972 – Poučení z Las Vegas). Sterilní bezbřehá “rokoková“ líbivost zdánlivě historizujících a romantických prvků je silně patrná např. v bytové a hotelové výstavbě (hravý styl s oblouky, arkýři ap.). Protiklad mezi intelektualizující a elitářskou modernou, kterou obecný vkus nikdy zcela nepřijal, a popularizující až vulgarizující postmodernou se vyhranil způsobem ne příliš plodným. Lze-li nalézt ve vývoji architektury určité zákonitosti, můžeme snad, jako reakci na pokleslou postmodernu i abstraktní modernu, očekávat určitou obdobu hnutí Arts and Crafts pro 21. století. Ostatně tato tendence se již nyní do jisté míry projevuje ve směru nové jednoduchosti.

pozdní moderna, anglicky late modern, též neomodernismus – u některých teoretiků (zejm. Ch. Jencks) pokračování moderní architektury v poslední třetině 20. století. Reaguje na internacionální styl i na postmoderní tendence rozvojem dědictví klasického funkcionalismu. Zdůrazňuje technicko-konstrukční moment stavby, projevuje se v několika variantách, zejm. jako neoracionalismus, revivalismus, high-tech a s jistými obměnami i dekonstruktivismus (u něhož rovněž chybí historizující tendence, na druhé straně však nenavazuje přímo ani na klasický funkcionalismus).

purismus – úsilí o stylovou čistotu v tvorbě, zejm. architektonické. – Z latinského purus čistý. Architektonický purismus reprezentují dva odlišné směry: historický purismus 19 století a moderní purismus.

Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
historický purismus 19. století
moderní purismus
moderní purismus Umělecký směr v období 1918 – 25, založený francouzským malířem A. Ozenfantem a architektem Le Corbusierem, kteří vydali manifest Aprč le cubisme (1918, Po kubismu) a nový směr propagovali v revui L’Ésprit Nouveau (Nový duch, 1920 – 25). V protikladu k syntetickému kubismu jeho představitelé usilovali o návrat ke kubistickým počátkům (zpočátku v malířství; u Le Corbusiera lze předstupně nalézt již asi od roku 1910). – Podle teorie purismu má být výsledného účinku architektonického díla dosaženo co nejmenšími prostředky, důraz je kladen na konstrukci a tvarové oproštění architektury (uplatnění primárních geometrických těles) v celku i v detailu. Symbolem nového umění se stal stroj jako výraz dokonalosti a odstranění všeho, co nevyplývá z jeho funkce. Puristické principy byly přejaty a dotvořeny funkcionalismem.

Absence zdobnosti a geometrická střízlivost puristických staveb však neznamená opuštění estetického zřetele, ten byl naopak ve srovnání s eklektickou architekturou spíše vystupňován vysokými nároky na kompozici a proporce plných a prázdných ploch a na jejich vzájemné kompoziční vztahy. Charakteristické jsou precizní detaily, uvolněné vnitřní prostory, transparentní a plné světla, soulad architektury s nábytkem z kovových chromových trubek.
Významnými představiteli puristických tendencí byli kromě Le Corbusiera a A. Ozenfanta zejm. architekti sdružení v holandské skupině De Stijl (J. J. P. Oud). Do českého prostředí uvedl purismus svými studiemi J. Chochol (některými studiemi z roku 1914 purismus dokonce anticipoval), významnými představiteli byli zejm. členové Puristické čtyřky. Purismem byl ovlivněn i J. V. Kroha, J. E. Koula, J. Krejcar a B. Feuerstein, J. Zázvorka, K. Roškot, O. Tyl a další.
Le Corbusier o purismu píše: “Architektura je dovedná, přesná a skvělá hra objemů nahromaděných pod světlem, tedy harmonický rytmus ploch, světla a stínu.“