Architektura dvacátého století – abecední pojmy C,D

ciam, Congrčs Internationaux d’Architecture Moderne, Mezinárodní kongresy moderní architektury – sdružení architektů prosazujících funkcionalismus. Sdružení bylo založeno roku 1928 na I. kongresu na zámku La Sarraz u Lausanne z iniciativy Le Corbusiera, W. Gropia a švýcarského teoretika S. Giediona. Ideologie CIAM vycházela z kolektivistických a sociálních pozic; východiskem byla radikální myšlenka, že je morální povinností státu zabezpečit levné bydlení a že architektura se posouvá z oblasti umělecké do oblasti sociologické a politické. Na 4. kongresu v roce 1933 byly přijaty teze, na jejichž základě byla později vyhlášena Athénská charta. Po 2. světové válce vyzývali architekti CIAM státy k financování projektů levného bydlení a poválečné obnovy. Na IX. kongresu 1953 v Aix-en-Provence doporučila mladší generace architektů (tzv. Tým X) volnější a organičtější přístup k urbanistickému plánování (opuštění přísného funkčního zónování), než jaký byl dán Athénskou chartou. Tato skupina byla pověřena přípravou X. kongresu v Dubrovníku (1956), kde prosadila myšlenku kontinuity urbanistické kultury a postavila ji do protikladu k necitlivým projevům funkcionalismu. Organizace byla rozpuštěna roku 1959 na kongresu v nizozemském Oterloo.
Z programu: “Stavba měst, urbanismus, je organizací veškerých funkcí kolektivního života v městských aglomeracích a na venkově. Urbanizace není určována estetickými hledisky, ale výhradně funkčními potřebami.“

cityismus – architektonický směr v USA v 60. letech 20. stol. V reakci na univerzální, funkčně a místně nerozlišený městský prostor internacionálního stylu prosazují stoupenci cityismu, aby architektura respektovala a dotvářela specifický charakter určitého města. – Z anglického city město.

Coop Himmelblau – ateliér rakouských architektů Wolfa D. Prixe (* 1942) a Helmuta Swiczinského (* 1944), založený roku 1968 jako kancelář pro experimentální architekturu. Architekti odmítavě reagovali vůči soudobé architektuře zpočátku pneumatickými konstrukcemi (projekt “obytného oblaku“), antropomorfickými tendencemi (konstruktivistické plastiky “Dlouhé žluté nohy architektury“ v Rotterdamu), od 80. let dekonstruktivismem.

Kladou důraz na otevřenou geometrii a staví se proti postmodernismu. K jejich typickému tvarosloví patří šikmé zasklení, zalomené roury vystupující z fasády, špičaté a klikaté formy na podhledech. Ukázkovou stavbou dekonstruktivismu se stala zejm. přestavba advokátní kanceláře Schuppich ve Vídni (1983 – 88). Další díla: Funderova továrna v Kärntenu (1988 – 89), administrativní budova v Seibersdorfu (1996), projekt Ronacher Theatre ve Vídni (1987). Vytvořili koncepci dekonstruktivistického urbanismu: oblast Melun-Senart na periférii Paříže dynamizovali dlouhými rovnými objekty, jejichž úhly se od sebe mírně odchylují; vzniká tak dojem volně rozhozených tyčinek hry mikado (tzv. mikado-urbanismus). Ilustraci viz u hesel architektura 20. století, dekonstruktivismus.

darmstadtská umělecká kolonie – umělecká kolonie založená roku 1899 hessenským velkovévodou Ernstem Ludwigem v Darmstadtu.

Jejím cílem bylo položit nové základy umění v duchu Jugendstilu (secese) a oživit hessenská řemesla a průmysl. Vůdčí ideou byl požadavek, aby umění a život byly začleněny do “univerzální lidské existence“. Architektura byla ovlivněna střízlivou secesí Ch. R. Mackintoshe, vývoj postupně vedl k odmítnutí secese. Umělcům bylo zaručeno existenční minimum, byly postaveny unikátní ateliéry a domy umělců s individuálním vybavením. V Darmstadtu působili mj. J. M. Olbrich (od 1899) a P. Behrens. Roku 1906 se kolonie změnila na uměleckou školu.

De Stijl – skupina výtvarných umělců, kterou roku 1917 založili v Leidenu T. van Doesburg, P. Mondrian, J. J. P. Oud aj. Do 1931 vydávali stejnojmenný časopis. Roku 1918 vyšel I. manifest skupiny.

Stoupenci De Stijlu rozvíjeli Mondrianův neoplasticismus a hledali univerzální harmonii; snažili se převést rozmanitost reality na základní pratvary – horizontálu, vertikálu, přímou čáru a rovinnou plochu – a na elementární barvy nepestré (bílá a černá) a pestré (žlutá, červená, modrá). Zavedli zcela nový způsob ohraničení prostoru skladbou pravoúhlých desek nezávislých na konstrukční logice stavby (fasáda domu Café De Unie v Rotterdamu, stavby G. Rietvelda), popírajících rozlišení mezi interiérem a exteriérem (otevřený architektonický blok a půdorys, v němž se vnější i vnitřní prostory a tvary prolínají). Po roce 1921 začal do tvorby pronikat vliv ruského konstruktivismu; stavby získaly dynamičtější účinek než dříve (kavárna L’Aubette ve Štrasburku od Theo van Doesburga; 1928 – 29), vedle pravoúhlých prvků bývala zdůrazňována i diagonála. Vliv hnutí De Stijl je patrný u L. Miese van der Rohe v jeho výstavním pavilonu Německa na Světové výstavě v Barceloně (1929).

dekonstruktivismus – architektonický směr 80. a 90. let 20. stol., reagující na historizující tendence postmoderny na straně jedné a na pokračování racionální moderny (viz též revivalismus, high-tech,) na straně druhé. Patrný je vliv ruského konstruktivismu i malířského suprematismu (K. Malevič). Dekonstruktivismus v architektuře podnítil svou filosofií dekonstruktivismu francouzský filosof Jacques Derrida. Jeho myšlenky aplikovali na architekturu zejm. Američan Peter Eisenman a Švýcar Bernard Tschumi. Dalšími představiteli jsou Z. Hadíd, Daniel Liebeskind, G. Behnisch, skupina Coop Himmelblau, R. Koolhaas, F. O. Gehry.
Stoupenci dekonstruktivismu usilují o zvýraznění strukturálních problémů uvnitř zdánlivě stabilní konstrukce. Vycházejí z předpokladu mnohovrstevnatosti architektury: “za výpovědí se skrývá jiná výpověď, za textem další text“ (J. Derrida).

Typickými rysy dekonstruktivismu jsou: a) odklon od horizontály a vertikály a časté užívání diagonál; b) časté uplatnění ostrých úhlů a pootáčení geometrických těles o malé úhly, rotace; c) vzájemné posuny vrstev, překryvy, kolize; d) zdánlivě nelogické konstrukce, působící často záměrně labilním nebo provizorním dojmem; e) mozaikovité a řetězovité spojování rozložitelných fragmentů. – Veškeré tyto znaky posilují expresivitu stavby, nerozrušují však její vizuální ani konstrukční koherenci; všechno je komponováno na základě pevné sítě, která je vlastně jen posunem a deformací tradičního ortogonálního systému stavby. Nejde tedy o demontáž stavby, ale o vydělení a lokalizaci jednotlivých prvků. – Ačkoli dekonstruktivismus vytváří rozpoznatelný architektonický směr, tvorba jednotlivých osobností se různí. Mnohé stavby užívají prvků high-tech.
Derridova dekonstrukce usiluje překonat evropskou “logocentrickou“ konstrukci světa, založenou na binárních protikladech (příroda – společnost, muž – žena, označující – označované atd.), v nichž je vždy jeden z termínů privilegován na úkor druhého. Dekonstrukcí se Derrida pokouší překračovat tyto hranice vytyčené naším binárním myšlením. Podle teoretiků architektonického dekonstruktivismu přestává být architektura předmětem kompozice (konstrukce), ale stává se procesem dekonstrukce (rekonstrukce, posunů ap.). Podle Eisenmanovy teze je dekonstruktivistická tvorba existenciální výpovědí o světě zbaveném centra.