Architektura dvacátého století – funkcionalismus, futurismus

funkcionalismus – architektonická teorie a směr ve 20. – 50. letech 20. stol. (některé jeho principy, postupy a vzory jsou uplatňovány dodnes). Program funkcionalismu je založen na předpokladu, že “forma následuje funkci“, tedy že má být určována pouze provozními, ekonomickými, sociálními, hygienickými aj. funkcemi stavby. Vynechány mají být všechny samoúčelné dekorativní prvky, estetické působivosti lze dosáhnout samotnou jasností a věcností formy a přiznáním racionální konstrukce. Stoupenci funkcionalismu hledali nová řešení konstrukcí. Budovy mají obvykle tvar vzniklý skladbou hranolů, bývají rozevřené do prostoru, bez dvorů, obvykle jsou asymetrické (což odpovídá rozdílným funkčním požadavkům jednotlivých částí objektu), vyjadřují jasně vztah vnějšího a vnitřního prostoru. Uplatňuje se na nich nejčastěji skeletová konstrukce. Téměř pravidlem bývá plochá (později i sklonitá) střecha, oblíbena jsou pásová okna, hladká fasáda, často zavěšená fasáda, bílá nebo se střízlivou barevností. Část funkcionalistické architektury byla silněji ovlivněna strojovou estetikou.

Funkcionalismus podnítil průmyslové výtvarnictví, zasáhl do vybavení interiéru. V interiérech se uplatňovalo linoleum, koženka, chrom, sklo a lakované dřevo. Nábytek bývá strohý, geometrických tvarů, jako materiál se uplatňují zejm. chromované a niklované trubky, umělé hmoty, popř. kouřové sklo.

Vedle nesporných kladů se v průběhu vývoje zřetelně projevily i nedostatky funkcionalismu. Patří k nim necitlivý přístup k historické zástavbě, nedostatek uměleckosti, necitlivost k lokálním podmínkám a nerespektování psychických potřeb člověka (přílišná redukce života na jeho materiální aspekty).
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
vývoj
významní představitelé

Název funkcionalismus se poprvé objevil v titulu knihy italského teoretika umění Alberta Sartorise Gli elementi dell architettura funzionale (1931, Základy funkcionální architektury).
Funkcionalistická estetika na odiv vystavené konstrukce byla však mnohdy umělá: například v USA se v důsledku požárních předpisů musela kovová konstrukce opatřit betonovým obalem, a proto nebyla viditelná. Mies van der Rohe estetický problém vyřešil tak, že na povrch budovy umístil falešnou kovovou konstrukci-masku (Illinoiský institut technologie v Michiganu).
Předstupně funkcionalismu (redukce tvaru na základní tělesa koule a kvádru) lze sledovat u některých představitelů neoklasicismu 2. pol. 18. stol. (C. N. Ledoux, E. L. Boullée, J. N. Sobre), v teoretické rovině v díle J. G. von Sempera v pol. 19. století. Vznik a rozvoj funkcionalismu souvisel s technickým pokrokem a řešením ekonomických a sociálních problémů bydlení a výstavby měst. Funkcionalismus byl dále podnícen uměnovědnými pracemi H. Greenougha, poprvé explicitně formulován v chicagské škole (L. H. Sullivan), rozvíjen W. Gropiem v Bauhausu, teoreticky připravován Le Corbusierovým purismem. Inspirativní byly i ideje hnutí De Stijl a expresionismu. Zpočátku byl funkcionalismus výrazně ovlivněn sociálním utopismem. Od roku 1922 se rozšířil do Belgie, Holandska, Německa, ČSR, Švýcarska. Hlavními centry funkcionalistické architektury bylo ve 20. letech Německo, Holandsko a Československo (zcela ojedinělá byla výstavba Zlína podle funkcionalistického regulačního plánu F. L. Gahury), zatímco např. ve Francii s výjimkou Le Corbusiera a jeho spolupracovníků funkcionalismus nenalezl téměř uplatnění. V Rusku se funkcionalistické principy rozvíjely v osobité podobě konstruktivismu. Podnětem pro větší rozšíření funkcionalismu byla výstava moderního bydlení ve Weissenhofu u Stuttgartu, uspořádaná Werkbundem roku 1927 a zejména založení mezinárodního sdružení architektů CIAM (1928), prosazující funkcionalistické myšlenky na mezinárodní úrovni.

V průběhu 30. let se funkcionalismus dále rozšiřoval, zároveň však došlo i k určitému uvolnění jeho pravidel. Začalo se více přihlížet k psychické funkci architektury a interiér i exteriér staveb získával pestřejší podobu. Rozšířila se též stavba deskových výškových domů; mají tvar kvádru, jehož hloubka je ve srovnání s výškou i šířkou velmi malá, což umožňuje bohaté prosvětlení i snadné větrání interiérů. Ve stále větším měřítku se uplatňovala typizace a standardizace stavebních dílů i postupů (panelové montované stavby, skeletové montované stavby). Kromě administrativních věžových staveb se od poloviny 30. let začaly stavět (podstatně řidčeji) i věžové domy obytné. Funkcionalismus tehdy ztrácel jednu ze svých základních charakteristik – architektura přestala vyjadřovat svou funkci (opuštění asymetrického půdorysu, odlišujícího různé funkční zóny ap.).
V průběhu 30. let se téměř ve všech zemích projevila historizující reakce (viz též historismus). V Německu, SSSR a Japonsku se tzv. národní (historizující) pojetí plně prosadilo v důsledku zásahů státní moci a funkcionalismus byl přímo zavrhován. Funkcionalističtí architekti odešli z Německa zejm. do USA, kde podnítili další rozvoj směru. Obdobné tendence byly patrné i v Itálii, kde však dominovala osobitá syntéza funkcionalismu a nehistorizujícího klasicismu v podobě racionalismu.
Významným impulsem pro rozvoj idejí funkcionalismu byla poválečná obnova v Evropě (zejm. bytová výstavba) i poválečná komerční konjunktura v USA, která však znamenala definitivní ústup od socialistických tendencí funkcionalismu a většinou i od jasnosti a střízlivosti stylu, který je ve skutečnosti mimořádně náročný na jasnou a promyšlenou kompozici (což si uvědomovali zakladatelé směru, ale nikoliv mnozí jeho pokračovatelé). V nových podmínkách, kdy byly některé základní konstrukční i ideové principy klasického funkcionalismu oslabeny a jiné naopak nabyly masového rozšíření, bývá funkcionalismus často označován jako internacionální styl (název je však již předválečný). Velký rozvoj zaznamenal funkcionalismus v 50. letech v Japonsku, Africe a Brazílii, od 2. pol. 50. a zejm. od 60. let se tento směr po období socialistického realismu znovu vrátil i do zemí sovětského bloku. –

Typickým prvkem 50. let byl tzv. rastr – dělení průčelní plochy rovnocennými horizontálami a vertikálami (viz též strukturalismus), osobitou variantou byl tzv. bruselský styl. V 60. letech získávaly oblibu terasovité stavby (ustupující patra), nejrozšířenější bylo svislé členění fasády. Projevovala se i tendence o posílení plasticity fasády (vysouvání a zasouvání oken ap.).

Jako reakce na puristickou strohost funkcionalismu se po celou dobu jeho trvání rozvíjela organická architektura (F. L. Wright, P. Soleri, R. Neutra, H. Scharoun, A. Aalto).

Od 60. let sílila kritika funkcionalismu (internacionálního slohu), reprezentovaná zejm. teoretiky postmoderní architektury. Zároveň se však projevují i tendence návratu k idejím původního funkcionalismu (pozdní moderna, revivalismus), k jeho osobitým směrům architektonickým (neoracionalismus) i k vymoženostem konstrukčním (high-tech). Tzv. umírněná moderna zůstává i na sklonku 20. stol. nejrozšířenějším architektonickým směrem, byť nestojí v popředí teoretického zájmu. O postmoderní kritice funkcionalismu viz v heslech postmoderní architektura, lokální styl.

Rozvoj funkcionalismu (internacionálního stylu) byl ovlivněn i aspekty politickými. Vzhledem k tomu, že totalitní státy (Itálie, Německo a SSSR před 2. světovou válkou, po válce zejména SSSR) dávaly přednost těžkopádnému klasicismu (tzv. “Heimatstilu“ a socialistickému realismu) začal být po 2. světové válce funkcionalistický styl považován za výraz demokracie obdobně jako například Pollockovo nefigurativní malířství. V tomto smyslu byl funkcionalismus zčásti společenským konsensem “kanonizován“. Utopicko-sociální aspekt funkcionalismu však již v této době zanikl a funkcionalismus (respektive internacionální styl) se stal výrazem úspěšnosti kapitalistického podnikání.

významní představitelé W. Gropius, L. Mies van der Rohe, Le Corbusier, H. Meyer, E. May, B. Taut, G. Asplund, M. L. Breuer, P. Behrens, H. Scharoun, L. Costa, O. S. F. Niemeyer, P. Johnson a další. Centry funkcionalistické architektury v českých zemích byly Praha, Hradec Králové, Zlín a Brno, významnými představiteli byli např. O. Tyl, B. Fuchs, J. Fuchs, B. Feuerstein, J. E. Koula, J. Havlíček, J. Kittrich, J. Hrubý, J. Gočár, F. L. Gahura, V. Karfík, J. Krejcar, J. Chochol, J. Fragner, J. Kroha, R. F. Podzemný, Č. Šlapeta, L. Šlapeta, O. Janák a další. Významným teoretikem byl K. Teige.
futurismus – umělecký směr vzniklý v Itálii kolem roku 1910 (Manifest futuristického malířství od F. T. Marinettiho). Vyjadřoval dynamiku moderní civilizace, jeho představitelé byli fascinováni pohybem a strojovou estetikou. Zpočátku byli jeho stoupenci převážně jen malíři a sochaři. Architektonicky byl futurismus ovlivněn mj. F. L. Wrightem, který ve své knize In the Cause of Architecture (1908, Ve věci architektury) očekává vznik nové průmyslové společnosti, v níž se bude strojů užívat jako běžných nástrojů. Vlastní koncepce futuristické architektury byla předvedena roku 1914, kdy A. Sant’Elia vystavoval sérii návrhů La Citta Nuova (Město budoucnosti) a byl poté Marinettim získán pro skupinu futuristů. Sant’Eliův text k výstavě (upravený Marinettim) byl téhož roku publikován jako Manifesto dell Architettura Futurista (Manifest futuristické architektury). Architekt se v něm přihlašuje k modernímu strojovému věku; významné stavby již nejsou katedrály, ale hotely, nádraží,silnice, tovární haly. Za ideální považoval jednoduché nezdobené stavby z moderních materiálů, schody označil za zastaralé – vše bude řešeno zdvižemi. Viz též Maschinenstill. Futuristickému pojetí byli blízcí italští architekti V. Marchi, P. Bozzi a M. Chiattone.
Z manifestu: “…využívat všeho, co poskytuje věda a technologie, řešit ušlechtile každou potřebu našich zvyků a našeho ducha, zavrhnout všechno, co je těžké, groteskní a nesympatické (tradici, styl, estetiku, proporce), vytvářet nové formy, nové linie, nové důvody pro existenci, a to pouze ze specifických podmínek moderního života, a ten promítat jako estetickou hodnotu do naší senzibility.“