České dějiny do roku 1648

České dějiny do roku 1648

Literatura:

Počátek moderního dějepisectví – Palacký, který končí rokem 1526, kvůli Habsburkům, kterým by

musel ve svém díle ustupovat

Ukazuje se, že jednotlivec na zpracování celých dějin nestačí. Každý je specialista. Čeští vydavatelé

si toto uvědomili a na konci 19.stol se ukazuje, že Palacký je překonán, že je třeba vytvořit kolektivní

dílo. Vydavatel Leichter se rozhodl vydat ucelené dílo více autorů: V. Novotný, J.V. Šimák,

Šusta, F. Michálek Bartoš, R.Urbánek – patřili do Gollovy školy, kde se kladl velký důraz na

shromáždění faktů, ne jejich hodnocení. Z přelomu století je význačný též Josef Pekař – odborník

na Pobělohorskou dobu, napsal jednu z prvních středoškolských učebnic dějepisu: Dějiny naší říše,

po vzniku ČSR pak toto dílo přepracoval a vyšlo to jako Československé dějiny, chybí zde pravěk a

hospodářské dějiny.

 

Po roce 1945 pak vychází Čs.dějiny od Krofty a ještě od Hosáka, nebyly to učebnice, ale daly se tak pojímat.

Zvláštní kapitolou jsou dějepisné práce od února  ́48 do roku  ́89. Tato doba přinesla velkou kritiku

všeho, co bylo předtím. Jako základ všeho položili hospodářské dějiny. Kladem toho je, že se jim

poprvé a zároveň maximálně věnovali. V této době končí Leichterova edice Českých dějin.

Z Historiografického ústavu vyšlo čtyřsvazkové dílo, přičemž na konci prvního dílu je přehled všech

publikací, které vyšly k jednotlivým obdobím dějin do roku 1648, kterým se tento díl věnuje. Vzniklo

to ještě před XX. sjezdem strany.

Poprvé se objevuje myšlenka zpracovat československé dějiny jako vysokoškolskou učebnici, neboť

na vejšce by měli přednášet odborníci právě svůj obor. Vyšla skripta, čtyřdílná, pro nás je prvního dva

a půl dílu.

 

V průběhu šedesátých a sedmdesátých let pak vyšla další dvě vydání. První dvoudílné, druhé čtyřdílné.

Vedle toho vyšla i Československá vlastivěda. Jeden ze svazků byly i dějiny. Oproštěné od ideologických prvků.

Po roce  ́68 jsou však některá díla zavrhnuta a Akademie věd dostává opět za úkol napsat

Československé dějiny, práce obsahuje opět seznamy literatury, někteří autoři jsou ale vynechání.

V březnu  ́90 vyšla vysokoškolská učebnice, kde garantem starých dějin je J. Petráň a kol.– Dějiny

Československa.

Po roce  ́90 vychází spousta historické literatury, ale většinou pro střední školy. V reedici vyšel Pekař,

historikové na to reagovali rychle a vyšlo několik kolektivních děl.

O. Urban: České a slovenské dějiny do roku 1918

Marek: České a československé dějiny, tři díly,

 

Dějiny zemí koruny české I+II

Harna, Fišer: Dějiny českých zemí , Fortuna

F. Kafka: Příručka k dějinám Československa, minimální výklad, ale rozbory a prameny jsou dobré

Velké dějiny zemí koruny české – oživení Leichterova plánu, asi dvacet dílů

Pomezí dějin pravěku českých dějin – počátky slovanského osídlení

I když tato doba patří do raného středověku, jsme odkázáni téměř jen na archeologické prameny. Co

se písemných pramenů týče, máme nejisté zprávy, které skoro nelze použít. Na počátku stojí zprávy

antických historiků, z kterých se usuzuje, že by mohli psát o Slovanech. První byl Herodotos – píše

o Skythii, kde by snad mohli žít předci Slovanů. Pak zde stojí římští historikové jako Ptolemaios

– který Venedy klade na východ Evropy. Až v 6.stol stoji historikové Byzantinci, vojáci, kteří se

účastnili bojů a později stáli na dvoře císaře. Jeden byl Prokópios, který psal o válce gótské, který píše

o putování po Evropě a kmeni Herulů, kteří při svém ústupu procházeli krajem slovanských národů

kdesi nad Dunajem. Jeho současníkem je další voják Jordanés, který působil v gótském prostředí a

ti že ve střední Evropě narazili na národy Venedů. Tito se prý dělí na kmeny, a jmenují se podle řek.

A jejich pravlast kladl mezi Vislu a Dněpr. Další zprávy existují z francké říše, ale to už existovala

Velká Morava. Prameny písemné ale nejsou zdaleka sto vyřešit žádný problém, takže je hlavní úloha

na archeologii. Do 2.pol.19.stol se každý nález pokládal za slovanský předmět, až teprve poté vzniká

skutečná věda, která rozlišuje předměty na slovanské památky, a předměty z jiných dob.

J.L.Píč napsal Starožitnosti země české, kde snaží z množství nálezů vytřídit, co je a není slovanské.

Snaží se o vědeckou archeologii. Definitivní zformování slovanské archeologie jako vědy je spojeno

s L. Niederlem – Slovanské starožitnosti. Dále napsal Život starých Slovanů, kde se snaží z nálezů

rekonstruovat každodenní život starých Slovanů.

 

Dalším pokračovatelem budování je Jan Eisner, který působil na Slovensku – Děvínská Nová Ves,

pokusil se řešit vztah Avarů a Slovanů. Posléze dochází k závěru, že Avaři se neuměli přizpůsobit a

postupně jsou pohlceni domácím obyvatelstvem a v tomto prostředí mizí. Nejdříve tam byli Avaři

vládnoucí vrstvou, ale v nejmladších hrobech už není rozdíl mezi vládci a Slovany.

Ivan Borkovský – začal roku 1929, byla dostavěna Svatovítská katedrála, a díky státním dotacím

konal vykopávky na Pražském Hradě. Narazil na určité druhy keramiky, dnes zvané pražská,

korčatovská. Jistý druh byl blízký keramice, která je kladena na do oblasti kolem Dněpru. On

rozborem této keramiky stanovil cestu a přibližně časový postup slovanského putování od východu až

na naše území. Dnes je opět leccos upraveno, ale měl v mnohém pravdu. Svou práci vydal i v německé

cenzuře až roku 1940!

 

Nový trend je zkoumat jak Slované žili a migrovali.

Jedním z těchto je Zdeněk Klanica – Počátky slovanského osídlení našich zemí. Kriticky hodnotí

nálezovou mapu a srovnává dnešní znalosti o životě Slovanů.

Jiří Zeman – autor článku o nejstarším osídlení Čech. Magda Beranová se zabývá zemědělstvím,

napsal také příručku Slované. Nejnovější shrnutí představuje Encyklopedie slovanské archeologie –

Lutovský, který mapuje všechna naleziště a snaží se srovnat, co je a není slovanské.

Časopisy: Byzantinoslavika, Památky Slovanské, Vznik a vývoj Slovanů, Archeologie

Ve starověku byly dvě Evropy – římská a Barbarikum. Zpočátku se Římané stavěli k barbarům

přezíravě, ale nakonec jimi byli ovládnuti. Celá Evropa se mění a vytváří se ta středověká. Naše země

byly samozřejmě barbarské. Kromě pár lokalit na Slovensku, Mušova a Olomouce. Stěhování národů

představuje velké kořeny v Evropě, i když vše začíná v Mongolsku. Germáni z černomoří se stěhují na

západ a buď pronikají do volné barbarské Evropy, nebo už dokonce vnikají do Římské říše a Afriky.

Na troskách staré Evropy se formuje nová, založená na křesťanské. Výrazem toho je formování Svaté

říše římské.

 

Tento nový stát přebírá i určité zákony římské, vzniká kronikářství a první zprávy o prostoru střední

Evropy. Tato je především státem Avarů, vše co se v nejstarších pramenech nalézá jsou jen zprávy o

bojích mezi nimi a Franky. Na základě zpráv ale víme, že zde existuje skupina, která je podle rozboru

keramiky zcela nová. Kolem roku 450 lze zachytit stopy těchto skupin a východním Slovensku. O

padesát let později už jsou na Slovensku západním a kolem r. 550 jsou v Čechách a dostávají se

až k Hamburku, Jaderskému moři a Alpám. Otázkou je, co se stalo s obyvateli předchozími. Podle

Března u Loun asi odešla bojující vrstva, hospodařící lidé byli překryti a splynuli s novými. Podle

Franků jsou zde stejně všichni Avaři, takže zprávy jsou jen z archeologie. Těch se báli, takže jiné

národy je nezajímaly. Tento stav trvá až do roku 800, kdy Karel Veliký poráží Avary, čímž končí

jejich význam. Nyní se mohli franští kronikáři věnovat i Slovanům.

 

Nejprve asi přichází první vlna s Pražskou keramikou. Této skupině kolem roku 500 se připisují

nálezy z Pardubicka. Nešlo však nejspíš o jednu migrační vlnu, ale více.

Co se způsobu života týče víme, že byli především zemědělci. Vyhledávali úrodné oblasti. Uměli

zpracovávat železo. Základem v nejstarším období byly vesnice, které byly zemědělské. Co se obydlí

týče převládaly zemnice a polozemnice. Pozornost je věnována ochraně zemědělských produktů.

Uměli si stavět opevnění. Tato doba je nazývána hradištní. Jsou problémy a dohady, jak je časově

řadit. Perfektně je prozkoumáno hradiště Klučov u Českého Brodu. Jejich zemědělství bylo velmi

primitivní, úroda byla malá. Hovoří se o cyklickém hospodaření. Proto zabírali takovou velkou

plochu, protože k takovému stylu zemědělství potřebovali velký prostor.

Víme o ní jen díky tomu, že Dagobert už nebojuje jen s Avary, ale i se Slovany. Zpráva je

z Fredegárovy kroniky. Neví se, co tato říše byla. Kdo byl přesně Sámo, jaký měl význam. Spíše se

zdá, že šlo o sloučení kmenů – kmenový svaz. M.Lutovský – Sámova říše.

 

Počátky středověku

Sámova říše

Francký král Dagobert chtěl mít vliv na střední Evropu a chtěl poplatky – proto podniká výpravu

končící porážkou u Vogastisburgu 630-631

Slované nechtěli nadvládu a část se jich tedy sloučila – žili v tzv. kmenech, založených na

příbuzenských vztazích – vytvořili si tak určitý kmenový svaz

Po roce 631 zprávy o Slovanech mizí – Avaři znovu ovládají střední Evropu – tyto kmeny zde

nadále existovaly, ale nejsou o nich zprávy

V této době je důležitým faktorem církev. Řím je od časů Petra hlavním místem křesťanství, papeži

jsou jeho následovníci.

prameny: kroniky z východofrancké říše – boje s moravských státem

– tzv. kronika Fuldská – anály fuldské – papežská listina

– edice kronik – 5 dílů – magne maravie fontes historici – 1966 Brno

– tyto kroniky jsou z pohledu nepřátel, takže nic dobrého v nich nenajdeme

– legendy – Konstantin a Metoděj

– listiny – týkají se sporů Konstantina, Metoděje a papeže

– Josef Pavlík – Pevnost Mikuleč

– Dr. Hrubý, Galuška: Staré Město

– Články – monografie o těchto hradištích. Umožnily pohled do každodenního života, vyspělá

řemesla, zemědělství. ,umělecká řemesla, zlatnictví, zdobení knoflíků atd., ostruhy

 

Literatura:

– na počátku stojí Palacký, neznají archeologii, vychází z kronik

– Václav Novotný

– Lubomír Havlík – O knížeti Svatoplukovi, Kronika Velké Moravy

– R. 1985 Josef Pavlík – Velká Morava a počátky Československé státnosti

– Dušan Třeštík – Počátky Velké Moravy

– Zdeněk Měřínský

– J. Böhm – VM tisíciletá tradice státu a kultury

Byla zde složitá etnická situace po rozpadu římské říše, neustálé boje východofranské říše a VM –

mocenské boje, ale také důl. je křesťanství

– Církevní organizace Evropy – rozpor s bavorskými biskupy, byli pozváni Cyril a Metoděj,

– římská říše vytvořila svoji vlastní náboženskou organizaci

VELKÁ MORAVA

nejdůležitější je 1. díl

– základem bylo biskupství a některá sídla byla i na hranicích Kastra basalia – Pasov,

Magdeburg

– christianizace, chtěli ovládnout celou střední Evropu

– při šíření křesťanství po Evropě byly dvě cesty

1. iroskotská misie – náboženství šíří misijním způsobem – papežský dvůr to odmítá – musí se

vytvořit biskupství – jako pevnější orgány, známá je tzv. misie Bonifácká, od konce 8.století

se začínají tyto směry střetávat

2. biskupství

Počátky státu v Podunají

– Nejstarší francké kroniky střední Evropu přehlížení, neboť zde byli jen Avaři, základní pohled

na střední Evropu začíná roku 805, kdy Karel I. likviduje Avary a začínají se zde objevovat

slovanské kmeny, které byly překryty avarskou mocí.

– První pohled do střední Evropy je z roku 822 – vláda Ludvíka Pobožného, kdy se konal sněm, na

nějž přišli i zástupci Čechů a Moravanů a vyjádřili, že chtějí žít v míru

– Kolem roku 830 – 833 se objevuje zpráva o Nitranském knížectví – Pribina, kterému

salzburský biskup vysvětil v Nitře kostel. Tato zpráva je čistě náhodná, můžeme si říct, že

existovalo jakési správní území, ale nelze z toho vyvozovat více.

– Pak ještě existuje údaj o tom, že zde bylo jakési Moravské seskupení, jehož vládce Mojmír sesadil Pribinu.

– 845, 14 českých knížat přijalo křest v Regensburgu (Řezně) . Od této doby do 70. let je dobře

zpracovaná etapa o bojích mezi východo a západo franskými říšemi.

– Roku 846 vpadl na Moravu Ludvík Němec, tím byl sesazen Mojmír a na trůn nastoupil

Rostislav. Předpokládá, že ctižádostivý Rostislav bude poslouchat. Vojska se vracela zpátky přes

Čechy, které sahaly až k Dunaji.

– Roku 855 byl zaznamenán nový vpád na území Velké Moravy na nějakou velkou pevnost

hlavního města, neví se jaké město to bylo

– 864 – připomíná se pevnost Dovina, asi Děvín, pohraniční pevnost, nikoliv centrum

– 869-70 – byl proveden další velký zásah, dochází k sesazení Rostislava, dosazen další vládce

Svatopluk, který přejímá od Franků moc, ale Ludvík mu nevěří, nechá jej přivézt do Řezna,

dosaženi jsou místodržící, proti nim vypuká vzpoura, Svatopluk je jede porazit, ale okamžitě

se s nimi domluví a poráží spolu Franky, nakonec dochází k mírové smlouvě, Svatopluk

uhájil svůj post, přesto se nepředpokládá, že nebyla pevná moc nebo území, až v Čechách byly

zbudovány jednotlivé hrady, kde působili velmožové a hájili hranice, na Moravě jich pár bylo,

ale víc se neví

Církevní organizace

– Rostislav si byl vědom toho, že jednou z myšlenek budování státu je jednotná víra, pozval tedy

Cyrila a Metoděje

– pokřestění v této době neznamenalo, že by se všichni nechali pomazat, šlo jen o vládnoucí vrstvu,

tento akt byl ale poněkud idealizován, vlivů zde byl více, ne že misionáři nepřišli do džungle pohanů,

– dříve zde snad byla misie iroskotská u Velehradu, jsou tu i další vlivy ze západní a jižní Evropy

– Rostislav dříve žádal u papeže, ale ten jej nevyslyšel, misionáři přišli tedy do prostředí, kde se

křesťanství už šířilo, ale jejich bylo hlavně vytvořit zde pevnou organizaci, o kterou by se mohl stát opřít

– misionáři svojí činností narazili na problematiku církevního kanonického práva, že biskup má

pravomoci jen v rámci své diecéze, za její hranicí je jen knězem, na jejich činnost vznášejí

stížnosti biskupové z Řezna, Pasova a dalších, proto musí jet k papeži, tak bylo stanoveno,

které části bohoslužeb je nutné přednášet v latině a které v rodném jazyce obyvatel, papež

tedy schvaluje slovanskou bohoslužbu, co se liturgie týče, neporušili tedy žádné zásady, jak si

stěžovali sousední biskupové

– ve sporech jsou dva význačné mezníky:

– nejprve jde o jmenování Metoděje na biskupa Srijemského, tím je mu svěřena

moc nad Panonií, v které toto biskupství bylo, tím papež uznal, že Panonie tvoří

samostatnou diecézi, do zase vadilo Salzburgu, a v této situaci vzniká spisek o Nitře

– bavorští biskupové jsou stále nespokojeni, neboť toto území považují za své, jsou

zde kupříkladu doklady, že zde už existovala pasovská misie s pevným řádem, na

tom postavil Třeštík svůj názor, takže papež vydává další bulu, kterou jmenuje

Metoděje arcibiskupem Velkomoravským se všemi právy, jelikož měl dva sufragány –

srijemského a nitranského, čímž byly splněny všechny podmínky

– zásadou je také to, že biskup je titulován podle sídla a z toho se vyvozuje, že když byl Metoděj

biskup moravský, tak se jeho sídlo jmenovalo Morava

– tehdy znamenalo zřízení biskupství mezinárodní uznání státu jako rovnocenného křesťanského

celku, není to jen výjimka moravská, konalo se tak všude z praktických důvodů

– dále se ukazuje, že po Metodějově smrti dochází k vyhnání jeho žáků a Morava se orientuje

na západní latinskou víru, Svatopluk se postavil na její stranu, kolem toho se vedou diskuse,

proč k tomu došlo, objevil se názor, že slovanská liturgie byla příliš idealistická, vyžadovala

dodržování norem, panovníkovi bylo tedy bližší latinské zřízení, které bylo ochotné podpořit světskou moc

– kolem roku 900 došlo k nové úpravě církevních poměrů, je potvrzena existence arcibiskupa, jsou

zřízena další tři biskupství, jedno byla Nitra a další nejsou známa

Zánik Velké Moravy

– otázkou je, zda Svatopluk užíval titulu král a zda jej dostal od papeže, nebo ne, je to zmiňováno

už v letech 880

– po jeho smrti došlo k rozpadu a vnitřním bojům, do toho navíc přicházejí Maďaři, pod jejichž

útoky VM zaniká

– poslední zprávy jsou z let 903 –907, kde se hovoří o obchodnících, kteří jdou na trh Moravanů

– přesto se roku 972 ještě připomíná moravský biskup, neboť platí, že žádné biskupství nemůže

zaniknout, možná jej tedy někdo dostal jen jako poctu

– předpokládá se stejně, že tu nějaké zbytky státnosti zůstaly, do vymezení území VM není možné

přenášet dnešní znalosti o území

Počátky Českého státu – Čechy v 9.a 10.století

– víme velmi málo, vše co vzniká je jen řada hypotéz a problémů

– území vypadalo zcela jinak, než je dnes, větší část Čech byla pokryta lesy, pro osídlení bylo velmi

málo vhodných míst, hlavními centry byla pražská kotlina, Poohří a plzeňská pánev

– existovalo zde několik důležitých komunikací – zemských stezek – orientovaných na Prahu,

spojovaly ji s okolními zeměmi. Někdy se hovoří o Trstenické, která vedla tudy směrem na

Moravu. Názvy jsou pozdější a uměle vytvoření. V této době však byla rozhodující cesta směrem

na západ do Saska, Bavorska, Žitavy, a na východ Trstenická. V regionální literatuře se „přesně“

ví, kudy cesty vedly, ale rekonstrukce je velmi obtížná. Vodítkem nebyla cesta nejkratšího

spojení, ale bylo nutno hledat nějaká vodítka, říční toky, ale mohly být i překážkou. Faktorů pro

konkrétní vytyčení trasy bylo více. Třeba bylo důležité, kde se dá přes ty kopce přejít. Slované

často používaly už pravěké stezky. Třeba Orlické hory byly zcela mimo civilizaci. Krkonoše

nebyly takřka průchozí.

– Až ve třináctém století při kolonizaci dochází k rozvětvení sítě cest. Tímto se zabývá Historická geografie

– Co se pramenů týče, prvořadé se stávají prameny původu saského. Ne už francké. Centrum

vývoje se přesunulo sem. Dřívější Sasko bylo dále na západ, dnešní Dolní Sasko. Co se

vyprávěcích pramenů, je tu Kosmas, ale nemusíme mu věřit. Údajů také neměl moc, psal také

o dvě století staré události. Byl navíc postižen mnohými dogmaty. Co je v dalších kronikách,

je opsáno od něj. Význam mají tentokrát tři kroniky ze saského církevního prostředí: Kronika

Reginova, Kronika Vidukinda a Kronika Dětmara. V českých edicích nejsou vydány, musíme

kdyžtak sáhnout po Monumenta germaniae historica.

– Velmi důležité jsou hagiografie – legendy. O sv. Václavovi a Ludmile. Řeší se problém, která

z legend je nejstarší. Spor se točí kolem legendy Kristiánovy – Legenda o Ludmile a Václavovi,

která je datována od 2.pol. 9.stol až do 14.stol. Dnešní názory se kloní k tomu, že ta legenda je

právě z 9.stol. Legenda bylo dílo náboženské, byla psána podle určitých kanonických norem.

Řadě okolností ale můžeme věřit.

– A pak se objevují prameny listinné. Nejvíce se mluví o Zakládací listině pražské diecéze.

Výzkum Pražského hradu, kde se nachází množství pramenů a listin, začal prakticky až při

tisíciletím výročí. Pozornost se také věnuje Kouřim a výzkum probíhá na hradištích. Dalším

představitelem je Rudolf Turek, který je autorem množství archeologických prací. Slovanská

hradiště ve středních Čechách – Jiří Sláma. Je to velmi cenné dílo a takový základ pro studování

dané tematiky.

– Literatura – jejím hlavním znakem je, kde by mohla neznámá místa být.

– Patří sem dílo Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha – autor shromáždil všechny

– První o tom psal Palacký. Trochu ji zkresluje tím, že věřil v Rukopisy.

– Po druhé světové se tím zabýval Zdeněk Fiala – Přemyslovské Čechy – věnuje pozornost

– Rostislav Nový – Anfenge des Böhmisches staates – už vyšlo česky roku 1987 jako úvod

– Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců, asi největší dílo

– Dnešní generace se snaží spojovat vše s archeologií, nevěří historickým pramenům. Jejím

prameny k tomuto období existující.

legendám, lennímu vztahu k říši

k jeho práci o Slavníkovcích v českém písemnictví

představitelem je Michal Lutovský – Bratrovrah a tvůrce státu

– Boleslavovi II. se věnovala práce Přemyslovský stát kolem roku 1000, vyšla v roce 1999.

– Šole píše o Kouřimi, životě na staroslovanském hradišti, Od úsvitu křesťanství ke svatému

– Rudolf Turek – proti němu stojí Třeštík, kteří se na teoretické úrovni zabývají otázkou, jak

– Na toto období se zaměřilo množství historiků. Vzniklo mnoho, ovšem hypotetických

Je to soubor statí, kde jsou citování žijící autoři dějin.

Vojtěchovi

vznikl Český stát, jak to bylo se Slavníkovci a Přemyslovci. Turek vydal Čechy na úsvitě

dějin, pak vydal Raně středověké Čechy a nejzajímavější je první Frühmittel alter… snažil

se rozborem dokázat, že kmeny na našem území byly etnicky rozdílné. Charakteristické

pro ně jsou třeba stavby hradišť. Proti tomu vznikl opačný názor Třeštíka, která říká, že

žádné kmeny u nás nebyly – argumentuje tím, že žádný západní pramen nezná Děčany,

Litoměřice, Charvaty, ale jen Boiohaemum. V době osídlení přicházejí Slované jak

organizovaná síla a vzhledem ke geografickým podmínkám se nemohli usadit na jednom

místě, ale usadili se na místech, kde bylo možno hospodařit. Na základě toho se vytvořil

určitý počet sídel patřících jednomu kmeni. Vytvořili si vlastní správu. Sjednocení Čech

není chápáno jako boj jednotlivých kmenů, ale šlo o opětovné sloučení jednoho kmene.

Otázkou tedy je, kdo vlastně byli Slavníkovci – buď vedlejší větev Přemyslovců, nebo

jejich podřízení, kteří dostali za úkol spravovat východní Čechy. Pak pravděpodobně

přesáhli své pravomoci a když jeden Slavník začal razit mince, sáhl tím českému knížeti

na jeho regál, což vyvolalo pravděpodobné vyvraždění.

prací. Vznikla také myšlenka, že Přemyslovci byli dosaženi na český trůn z Velké

Moravy. Protože prý Bořivoj nezvládl christianizaci, tak mu muselo být pomoženo

od sousedů. Vratislav a Spytihněv tak možná nebyli rodilí Přemyslovci, ale byli na ně

pasování. Emanuel Vlček, antropolog, zkoumá lebky nejstarších Přemyslovců, vypovídá o

jejich věku a příčinách smrti, historik pak může jen srovnávat, zda to může být pravda.

– 805 francká vojska vtrhla do Čech a u Kamburku porazila Čechy, ti od té doby platili poplatek. O

něm se dovídáme od Kosmy. Otázkou je to, kde ono hradiště bylo. Někdo jej hledá u Kaniny na

Mělnicku, nedaleko Kokořína.

– 822 se poprvé mluví o účasti národů ze střední Evropy na sněmu ve Frankfurtu, kde vystupují i Češi.

– 845 14 českých duces pokřtěno v Řezně.

– Další zpráva hovoří o útoku na Čechy v roce 855

– Roku 871 měla francká vojska přepadnou průvod nevěsty jedoucí z Čech na Moravu, měla to být

nevěsta pro Svatopluka, jelikož s sebou vezla množství zlata.

– Z roku 872 se také hovoří o tom, že při franckém vpádu došlo k bitvě v údolí řeky Fuldaha –

Vltava, kde je jako šestý kníže dopsán Bořivoj.

– Roku 882 (888?) se chopil vlády v Čechách Svatopluk, neboť zde zemřel Bořivoj a jeho

následovníci byli příliš mladí

– Roku 895 už se ale oba poddali králi Arnulfovi

– Vratislav byl příliš mladý a nemohl tedy ještě jednat, tím, kdo byl u císaře byl asi Vitislav,

představitel Charvatů.

– 915 umírá Spytihněv a nastupuje Vratislav, který také roku 921 umírá, vlády se za něj ujala

Drahomíra, Václavovi totiž bylo teprve 6 let, tato je ve sporu s Ludmilou, která se snažila

prosadit určité politické záměry, Ludmila proto odešla do Tetína a 5.9. 921 je odstraněna. (psala

o ní Profantová)

– Václav – r. 922 bavorský vévoda Arnulf táhl do Čech, na území Německa se vedly v té době

spory o to, kdo ovládne celé území, vyhrálo to Sasko, Ludmila chtěla Bavorsko, s její smrtí pak

přestaly být plněny povinnosti vůči Bavorsku, což chtěl nyní Arnulf tímto tažením obnovit.

– nejsou zde ani moc důležité spory o datum smrti a podobné záležitosti, ale o střet dvou

duchovních koncepcí, nyní po převzetí vedoucí role Saskem, jsou Slované zatlačování zpět na

východ, jelikož nyní pronikli téměř až k Hamburku, šlo o to, zda se podřídí

– Václav se chtěl říši podřídit, Boleslav chtěl vlastní silný stát. O Václavovi se vedou jen legendy,

kdežto o Boleslavovi je uvedeno, že po nástupu k moci vyhnal jakéhosi subregula, což zapříčinilo

spory až do roku 950. Smrtí Václavovou tedy zvítězila koncepce samostatného státu, i když

Boleslav musel platit stále ještě tribut. Po pěti letech po míru pak Boleslav spolu s Ottou bojuje

na Lechu proti Maďarům.

– O zbytku B. života toho víme už jen málo. Předpokládá se, že aby se stál udržel, musí zde být

určitá vojenská moc, získat pro Prahu biskupství, přivést sem mnišské řády. To naplnila jeho

dcera Mlada, která zde po cestě do Říma založila klášter u sv. Jiří. Další úkol bylo biskupství,

neboť zatím Čechy patřily pod Řezno. Podmínky a souhlas je spjat s Boleslavem I., ale tyto věci

se těžko připisovaly B.,vrahovi Václava, proto jej Kosmas nechal umřít už před jeho založením.

– další otázkou je územní rozsah státu. Neví se přesně, do jaké míry se rozšířila moc B. na Moravu.

Je tu doloženo, že při vzniku biskupství byla Morava a záp. Slovensko součástí. Dokonce zde

byl výběžek až ke Kyjevské Rusi. Kosmas uvádí, že Boleslav I. rozšířil říši až za hory Krakova.

Pravděpodobně tak Boleslav rozšířil svůj stát podél důležité obchodní cesty. Zde pak působily

vojenské posádky, které vybíraly poplatky a státu z toho šly dobré příjmy. O tom jsou už i

arabské prameny, jeden z jejich obchodníků Jákob Prahu definoval jako důležité obchodní

centrum. Dokonce se zde obchodovalo i s otroky, což později vadilo Vojtěchovi. Možná zde byl

pokus obnovit Velkou Moravu s centrem v Čechách. Pravděpodobně také založil Slezsko a založil

zde Vratislav.

– po jeho smrti nastupuje Boleslav II., kterému je věnována publikace Čechy kolem roku 1000.

Za něj bylo realizováno biskupství v Praze. V Řeznu vládli benediktíni, kteří se ale nechtěli

Čech vzdát. Přišel sem první biskup Dětmar, člověk podle Kosmase nemocný, takže pořádný

rozjezd diecéze je spojen až s postavou Vojtěcha. Tato postava je mnohem viditelnější než

samotný panovník, který jej spolu se sněmem na toto místo dosadil. Pak teprve Vojtěch jel pro

určité odznaky své nové hodnosti. Zde se objevila listina Unijní, spojující moravské a pražské

biskupství, kde byl znát zájem legalizace přenesení moravské diecéze na Prahu. Vojtěch měl

prosadit určité normy, kritizoval obchod s otroky, vadilo mu, že zde s křesťany obchodují Židé

a prodávají je pohanům. Dále mu vadilo, že se obchoduje i v neděli, lidé málo ctili monogamii,

chtěl aby kostel byl azylem, kde se nevraždí. Žádal tedy na Boleslavovi, aby některé tyto věci

prosadil. Zde pak vznikly spory, kvůli kterým odešel Vojtěch do Říma vstoupil zde do kláštera,

pak se vrátil, ale spory byly stále, takže opět odešel. Boleslavova dcera Doubrava zajistila

pokřestění polského Měška, díky Vojtěchovi. On také stál u vzniku prvního uherského státu.

– Boleslav bojoval s Měškem o Krakovsko. Během sporů si Měšek zajistil vznik arcibiskupství

v Hniezdně, jehož jedním sufragánem se stalo Krakovsko. Takto jsme o něj přišli. Vojtěch se

zúčastnil jednání o připojení Krakova k Polsku, což Přemyslovci brali jako vlastizradu. No a

jelikož Slavníkovci navíc razili vlastní mince, byli ještě větším trnem v oku. Proto byli odstraněni.

Český stát se zde dostává do krize, která se projevila až později. Ztráta Krakovska je důležitá v

tom, že jsme přišli o důležité obchodní příjmy a také se sem vrátila tamní družina, která chtěla

opět něco dělat, musela se živit. V 10.století se poprvé řešila otázka, jaké místo zaujmout v

Evropě. Výsledkem bylo, že se podařilo zformovat stát, který byl rovnocenným partnerem říše,

což zastavilo její expanzi do střední Evropy

Vývoj v 11. a 12. století

− dějiště událostí je opět poměrně malé, nejsou to celé Č a M, ale jen úrodné oblasti, hlavní úlohu

hrají obchodní stezky, dochází v této době také k demografickému růstu, kolik ale bylo lidí,

to se neví, postupně se ukazovalo, že staré nejúrodnější oblasti nestačily, zemědělství nebylo

intenzivní, začínal se vytvářet dvojpolní systém, zavádí se střídání na půlku osetou a půlku neosetou

− nyní zřejmě probíhalo rozšiřování osídlení – kolonizace, dělo se to zásluhou domácího

obyvatelstva, vrcholná kolonizace proběhla až na konci tohoto období, dokladem toho jsou

místní názory Újezd, nikoli Lhota, z pověření panovníka dostali členové hradní družiny

osídlené území, k tomu pak ještě území neosídlené, toto se definovalo objetím koně, proto se později nazývá újezd

− dalším znakem této doby je to, že dochází k tomu, co se označuje jako oddělení řemesel a

zemědělství, na vesnici zůstal univerzální řemeslník, který byl schopen pokrýt tamní potřeby,

specializovaní řemeslníci se později soustřeďují na místa s větší koncentrací lidí – tedy do

blízkosti knížecích hradů, zřejmě přibývalo i peněz, tyto se ale nestaly rozhodující pro všechny

obyvatele, hlavní roli hráli v zahraničním obchodě

− co se společenských vztahů týče, byl majitelem veškeré půdy a státu kníže, on je z titulu moci

posvěcenou legendou Ludmilskou, Václavovou a Vojtěchovou. Pak jsou zde lidé, kteří moc

knížete realizují s tím, že i když tito patří k vládnoucí vrstvě, nejsou suverénní. Kníže je

mohl kdykoli zbavit úřadu. Za jejich služby se odvděčoval dary, ne však půdou. Centrem byl

hlavní hrad, Praha, potom pak byl kastelánské hrady a sídla, jejichž prostřednictvím se moc

prosazovala. Úkolem pro zemědělce a řemeslníky bylo zajistit obživu pro knížete a fungování

aparátu na hradech. Kolem hradu se tak vytvořila služebná organizace, kdy obyvatelé okolních

vesnic měli za úkol zajistit fungování hradu. Svědčí o tom místní názvy – třeba Svinary, Vinary,

Štítary, Psáry, Hrnčíře….

− beneficiální šlechta se v pozemkovou přeměnila až později, jejich cílem ale bylo získávání území

už od začátku, nejlépe se to dalo realizovat v době, kdy měl vládnoucí rod nějaké problémy –

poprvé se to stalo po roce 999, jinak tento proces se táhne od počátku 11.stol. do 12.stol. Roku

1190 to vyřešila Statuka Konrádova, která hovoří o soukromém vlastnictví půdy

− první doklady o soukromém vlastnictví jsou právě odtud, ze zakládací listiny kláštera

opatovického, kde se poprvé uvádí, že velmož Mikulec dává tomuto klášteru pozemky ve

Vratislavicích, Mikule tedy už pozemky musel vlastnit,

− Kosmas pak píše o Vratislavovi, který byl pozván do Bíliny k jednomu kastelánovi, tento byl

mohl Vratislava na svém panství sesadit, protože tam si může dělat, co chce, čehož se také

Vratislavovi přátelé obávali

− od konce 12. století se pak začíná objevovat to, že šlechta je označována podle místa, kde vlatní pozemky

− Prameny:

− ustupuje význam kronik na úkor listin, je zde jen Kosmova, existují ale kodexy

mnicha sázavského a kanovníka vyšehradského – navázaly na Kosmu.

− další byli opat Milevský a Vincensius, kanovník Pražský, význam ztrácejí

kroniky cizí provenience

− první díl kodexu, kde už něco můžeme konfrontovat s údajem v listinách

− dále zůstávají prameny hmotné, které nám umožňují pohled do deního života, o kterém písmo nepíše

− po Palackém je nejdůležitější práce Novotného v rámci Leichterových českých dějin, a nejnovější je Žemlička – Čechy v době knížecí

− Rostislav Nový: Přemyslovské Čechy v 11. a 12. století.

− co se hospodářských poměrů týče, nejlepší popis poddanství je u Třeštíka a

u jeho manželky Křemínské, práce je to K sociální struktuře přemyslovských

Čech, Služebná organizace v přemyslovských Čechách

− zajímavá a vcelku neznámá práce o prostorovém lokalizování první české

šlechty je práce německého historika Klosse – Prostorové umístění pozemkové

šlechty až do konce 12.století

− Šlechta – beneficiáři

− za nejvýznamnějšího pána je považován kníže – musí mít družinu věrných

− byla zde snaha získávat určité oblasti dědičně, zde by si pak mohl šlechtic dělat co chce

Otázka postavení církve

− měla vliv na formování státu, učila panovníky vládnout

− byla mezinárodní autoritou, jednotliví církevní hodnostáři jsou na stejné úrovní jako knížecí

úředníci, (příkladem byl Vojtěch, který nebyl volen kapitulou, ale knížecími úředníci

− biskup představoval suverenitu státu, projevuje se to v některých článcích církevní správy –

Velkofarní organizace

− postupně s budováních státu vznikají kostely, v čele s arcibiskupem – farní kostely pro správní

obvod daného kraje

− Pozemková šlechta

− vykonávají dvě důležité fce: křest a pohřeb

− jde o kostrové pohřby bez milodarů, musel se konat na vysvěceném místě

− na jednotlivých hradech byl sbor kněží

− velkofarní obvod byl také zde v HK

− 3 oblast byla majetková – dostali majetek a z něho brali příjmy, příslušníci církevní organizace

požadovali poplatek – pronájem

− fundátor poskytoval prostředky na chod organizací, za vrchního pána se považoval zakladatel, na

jedné straně má velký vliv, ala na straně druhé je jen jakýmsi úředníkem

− jednotlivá církevní organizace usiluje o osamostatnění se od knížete (příkladem byl klášter v Cluny)

− tzv. archidiakonální obvody – už ve 13.stol

− původně je biskup na kostele, pak na hradě, původně je stanovují jednotlivý šlechtici, kteří chtějí

mít svého kněze – vznikají tzv. tribunové – emporové – kostel patří vlastníkovi půdy

− pozdější kostely slouží širšímu okruhu lidí, dříve bylo rozdělení na část pro panovníka a pak pro

lid, byly i zde ve východních čechách

− kláštery a vznik biskupství – konec římské říše vyvolal zmatky v Evropě, v této situaci vzniká

myšlenka, že lidé nespokojení byl měli tento hříšný svět opustit, uchýlit se do ústraní a zde žít

podle svých ideálů a nenechal se neklidem a zmatky ovlivnit, žili zde tedy podle regulí, řádů,

řeholí, vznikaly tedy nejprve v severní Africe, Apeninách v Itálii, zcela odlehlých oblastech,

kde se žilo jinak, z toho vznikala mocenská centra církve

− tyto skupiny se šíří dál, hrají důležitou roli v šířenjí křesťanství, ekonomice – tyto řády od

svých členů vyžadovaly fyzickou prácik, podíleli se na kolonizaci

− u nás byl první řád benediktínů – k nám přichází skrz Mladu a roku 993 vznikl též mužský,

postupně vznikaly další na ostrově na Sázavě a jinde

− jak se komuniky šířily, liší se řády, jak mají vypadat, a z některých kolonií vznikají nové

řády – cisterciáci – z Cistó, v Pré Montré vznikají premonstráti

− každý kníže měl zájem řád pozvat a podpořit, což patřilo k projevu civilizačního poznání,

boj o emancipaci církve není jen záležitost farní, ale i klášterní, zde byl první v Opatovicích

− církevní vývoj se odehrává ve dvou liniích – biskup a farář, kde tito hodnostáři mají

zprostředkovat styk s ostatními věřícími, klášterní komunity zpočátku tyto fce neměly

− Fr. Hrubý – Círekvní zřízení v Č a na M do konce 10. do 13.stol, není to kniha, jen soubor článků

Byly nebo nebyly Čechy součástí Německé říše?

− jde o důležitou otázku, na české straně byly snahy o tom pomlčet, ale naše léno je doloženo

historickými prameny, Němci zase tvrdí, že zábor Sudet byl zcela legitimní, jelikož jsme stále

součástí Německa

− podle Kosmy se Češi za Václava zavázali platit tribut, zřejmě se platil Karlovcům, potom

do Bavorska asi za Václava, převedeno to bylo na Sasko, najednou se na počátku 12.stol.

objevují zprávy, že panovníci žádají císaře o udělení Čech v léno – zde někdy vznikla myšlenka

univerzální křesťanské Evropy, kde vládli císař a papež

− Čechy zůstaly součástí této říše a proto panovníci, kteří vládli od 11.stol. usilovali o

mezinárodní uznání, tehdy legalizací vlády bylo to, že někdo mocný – papež i císař – tuto vládu

schválí, zpočátku o léno žádali ti, kdo se dostali k moci nelegálně, nebo nějak diplomaticky,

kteří potřebovali svou vládu posvětit – prvním byl Vladivoj, piastovec po otci, po matce

Přemyslovec, další byl kníže Jaromír, došlo k porušení následnictví mezi vnuky Vratislava I.,

což Břetislav porušil a žádal o léno,

− Říše vždy dbala na to, aby byl panovník na shromáždění Čechů přijat, teprve v 2.pol.12.stol.

rozpory došly tak daleko, že naši nabídli císaři, aby sám zasahoval do zdejších událostí, tento si

pak dosazoval, koho chtěl a hrozilo, že Čechy vplynou do říše jako jedna kolonie

− až Fridrich I. Barbarossa se chtěl bez ohledu na zákony v Čechách zde rozhodovat, jenže zde

už byl u moci Přemysl Otakar I.

Mezinárodní situace 11. – 12. století

− ve východním a severovýchodním sousedství vznikají dva nové státy – Polsko a Uhry, které se

vyvíjejí mimo území Svaté Říše Římské, moc odvozují přímo od papeže

− dalším rysem byla existence Říše, kde se střídají období silných a slabých panovníků a hlavním

tématem je boj o investituru, s tím na české straně vzniká otázka, ke komu se připojit, komu

sloužit, šlo také o přátelství či nepřátelství k Polsku a Uhrám

Boje mezi syny Boleslava II.

− zemřel kolem roku 1002 zanechal zde pevný stát, fungovala zde organizace, od konce jeho

vlády však začal vystupovat nový soupeř – Polsko, které pomohli Přemyslovci pokřestit

− byli zde tři synové – Boleslav, Jaromír a Oldřich a členové družiny, která se dostala do krize.

Tato družina své problémy chtěla vyřešit podporováním bratrů. Do toho vstupují sousední

státy, dokonce i Říše, v roce 1003 zde zemřel Otta III. a nastaly zde také boje o trůn. Větší

zásahy jsou ze strany polské – králem se stává Boleslav Chrabrý, který tak získal vládu nad

celou Evropou

− knížetem se pak stal Boleslav III., bratři utíkají, dochází k zásahům sousedních států, výsledek

je takový, že se podařilo získat nejprve právě Poláky, Boleslav III. byl sesazen a nastoupil

Vladivoj dosazený Chrabrým, Vladivoj se ale upil, znovu nastupuje B. III., znovu je sesazen a

nastupuje B. Chrabrý, vládl na přelomu let 1003-1004, přivedl si s sebou svoji družinu, české

se to nelíbilo, došlo k povstání proti Polákům

− B. Chrabrý je vyhnán a část družiny dosazuje Jaromíra, který si také nechá potvrdit léno

− 1012 – další vnitřní boje, knížetem se stává Oldřich, potom je zase sesazen a několikrát se

mění

− Oldřich získal a ovládl Moravu, asi v roce 1025. Plán Polské nadvlády se zhroutil, Slovensko

ovládli Maďaři a Moravu pak Oldřich pro svého syna Břetislava. Oldřich umřel v roce 1034,

měl nastoupit jeho bratr, ale tento jako slepý se vzdal své vlády pro Břetislava

− Břetislav si musel unést urozenou dívku, aby mohl jako levoboček nastoupit na trůn, připojil k

Čechám Moravu, vládl v letech 1034-1055. Měl výhodu v tom, že zde nebyli další uchazeči o

trůn. Mohl se věnovat upevnění státu. Po vojenské stránce nejprve ovládl Moravu, dále mu šlo

o to, aby získal arcibiskupství, což nás mělo pozvednout.

− proto se roku 1038 rozhodl podniknout výpravu do Polska a převézt Vojtěchovy ostatky s

tím, že dosáhne i přenesení arcibiskupství, ale toto se nestalo. Došlo totiž k výměně císaře,

Konrád jako přítel Břetislava byl mrtev a Jindřich III. se postavil proti němu. Podnikl tažení do

Čech v letech 1040-1041, nejdříve byl poražen, ale poté byl úspěšný, prohlásil Břetislava za

sesazeného, měl jet do Řezna, kde by vysvětlil své jednání. On se skutečně jel, Břetislav přijal

Čechy jako léno a hovoří se už o dvou územích.

− Stal se spojencem Jindřicha III., který se angažoval v Uhrách, byly zde snaha je ovládnout.

V roce 1042 a 1051 táhl také do Uher.

− měl více dětí a byl si vědom dalších možných rozporů, proto vydal zákon, kde říká, že knížecí

hodnost přechází na nejstaršího příslušníka rodu – Seniorát, mladší pak budou zabezpečení úděly na Moravě

− situace na sklonku jeho života, byl zde jeho syn Spytihněv, Jaromír se měl stát pražským

biskupem, pro další tři byl určena Morava, Břetislav umřel roku 1055 v Chrudimi, kde se

připravoval na další tažení do Uher – toto je také první písemná zpráva o existenci Chrudimi

− 1055-1061 – Spytihněv, je s ním spjata jedna otázka, dostal od papeže povolení nosit

biskupskou mitru, dále se vede spor, co to vlastně znamená, je asi první pokus nějakým

způsobem českého knížete odlišit od ostatních v Římské říši, inklinoval k papeži, snažil se asi dostat titul královský

− Vratislav II. a později král Vratislav I., vládl 1061-1092

− ve vnitřní politice došlo k dotvoření stařešinského systému, Moravu podstoupil

− až ve 12. století se projevilo to, že Přemyslovců bylo příliš a knížaty se měli stát

− Vratislav si byl vědom, aby mu knížata na Moravě nepřerostla přes hlavu, hlídacím

Konrádovi a Otovi, Morava se rozdělila na dvě údělná knížectví – Olomoucké měl Ota

a Brněnské Konrád, dále se to pak štěpilo,

Moraváci a ne Pražáci

psem byl olomoucký biskup, nejdřív jej zde ale musel zřídit, vedl se spor o to, zda se

navázalo na Velkou Moravu, biskup byl dosazen knížetem

− toto vedlo k rozporům mezi Vratislavem a Jaromírem – biskupem v Praze, který takto

− Vratislav také založil kapitulu na Vyšehradě, s ním je pak spjat pobyt českých knížat

− roku 1068 se snažil dosáhnout toho,aby se jeho bratr nestal pražským biskupem, chtěl

− důležité mezinárodní postavení si Vratislav získal po straně císaře, když se české

− zemřel v roce 1092, velmi upevnil autoritu českého státu

− nastupuje jeho syn Břetislav II. , 1092-1100, od něj do českých dějin vstupuje soupeření s Polskem

− měl svůj úděl na východě Čech, na Hradecku

− důkazem je zakládací listina kláštera Opatovického z roku 1073

− roku 1085 získal svůj titul

− předmětem sporu se Polskem je Slezsko, boji výrazně stvrdil hranice státu = vytvořil

− podle Kosmase na počátku jeho vlády Čechové vyplenili Slezsko a po uzavření míru

− 2x porušil stařešnictví, protože po něm měl nastoupit Oldřich z brněnské větve

− došlo k nepokojům na Moravě

− roku 1107 byl proveden převrat a knížetem se stal Svatopluk, Bořivoj hledá pomoc v Polsku

− 1108 – polský vpád do Čech, Vršovci obviněni, že připravili útok pro Svatoplukovi, v září si je

pozval na Wroclav a nechal je tam povraždit, zbytek oddělali v Praze

− roku 1109 byl Svatopluk zavražděn, vlády se ujal opět Bořivoj, do bojů o trůn ale zasáhl císař

Jindřich a dal léno Otovi II. Olomouckému

− roku 1110 proběhlo jednání v Rokycanech, zde byl stanoven knížetem Bořivojův bratr

Vladislav, Bořivoj opět hledal pomoc u Poláků, vpadl sem tedy Boleslav III., porazil čs. vojska

někde u Cidliny, vybudovalo se hradisko v Miletíně

− r. 1115 byly vyřešeny spory mezi bratry: Vladislav se vzdal moci ve prospěch Bořivoje a

Soběslav získá Hradec se čtyřmi hradisky, založili klášter v Kladrubech jako poděkování za vyřešení sporů

− roku 1120 se opět stal knížetem Vladislav, o pět let později ale umírá

− roku 1125 nastoupil Soběslav, v tomtéž roce došlo ke změně na císařském trůnu, novým

panovníkem byl Lothar II., obrátili se na něj moravští Přemyslovci s tím, že byl porušen

stařešnický zákon, vytáhl tedy do Čech – došlo k bitvě, Soběslav porazil Lothara, dohodli se,

Soběslav přijal zemi v léno a císař uznal jeho právo

− nastala doba klidu v této části, pokračovaly však boje o Slezsko, kdy Češi vyjížděli do Slezska,

Poláci zase vpadali sem, zabezpečoval tak hranice proti Polákům, Uhry stály stranou

− když ale pobýval na hradě Chvojnu, onemocněl zde, byl převezen do Hostinného Hradce a na

počátku roku 1140 zde zemřel, možná však Hradec byl dnešní Hradec Králové, který byl tehdy

jednou z prvních pevností po cestě z Polska

− opět pokračoval v porušování tradice a využíval styků na císařský trůn, v roce 32 nastoupili

Hohestauffové, za kterých vrcholí císařské snahy, ale jimi i zaniká, první byl Konrád III., s ním

Soběslav vycházel a později udělil léno Vladislavovi, synovi Soběslava

− část sněmu Čechů slíbila za knížete přijmout Vladislava, takže Soběslav prosadil své zájmy před tradicí

− r. 1140 tedy zemřel a sešlo se volební shromáždění Čechů, většina tedy zvolila Vladislava, ale

syna Vladislava I., který vládl před Soběslavem, takže jeho konstrukce zcela padla

− ihned po zvolení odešel do Vamberka a přijal zemi v léno od Konráda, ovšem ani toto nebylo

zadarmo, současně byl dohodnut sňatek s Gertrudou z rodu Babenberků

− Vladislav Soběslavovič uprchl do Uher, kde doufal v podporu, opět se vzbouřili Moraváci, kde

ztratil Moravu, do tohoto období spadá konfirmace zakládací listiny pražské diecéze

na Vyšehradě, protože Pražský Hrad byl i sídlem biskupa

dosadit jednoho Němce, což vyvolalo odpor části družiny, která sněm opustila

vojsko účastnilo akcí v Itálii, za tuto podporu dostává královský titul jen pro svoji

osobu, nikoliv dědičný obrannou linii proti Polákům

dostal hrady sousedící s Kladskem, pod čs. patronátem tam pak vládl dosazený polský kníže

Přemyslovců, Břetislav to nechtěl připustit a snažil se zajistit nástupnictví pro svého

bratra Bořivoje, kterému bylo ještě za Břetislavova života udělíme české území v léno

se spojila tři knížata Konrád Znojemský, Vratislav Brněnský a ještě jeden, v roce 41 vpadli

do Čech, aby se domohli svých práv

− nejdříve opět přišli do Východních Čech, k rozhodujícímu střetu došlo u Vysoké, Vladislav

byl poražen, moraváci oblehli Prahu, Vladislav žádal o pomoc Konráda, za peníze pak

vyslal vojsko, nějaký zvěd přinesl do moravského tábora zprávu, že přichází silné vojsko a

moraváci utekli, i když o velkou armádu nešlo

− tak Vladislav svůj post uhájil, byl si ale vědom složitosti situace, snažil se hledat oporu u

církve, šlo nejen o církev, ale také o mocenské struktury

− když vznikli premonstráti, podporoval je, jelikož to bylo módní, a panovník v nich

− založil také ženský v Doksanech

− u cisterciátů, kteří zdůrazňovali fyzickou práci, nesměli přijmout žádný hotový

− významnou osobou byl olomoucký biskup Jindřich Zdík, třeba to byl syn Kosmův, byl jedním

z nejvzdělanějších v Evropě, stal se rádcem Vladislava, měl blízko k premonstrátům, nechal jim

založil klášter v Litomyšli, tento biskup získal přímo od Konráda III. rozsáhlá privilegia pro své

biskupství, je to poprvé, kdy se císař vměšuje více do vlády domácích panovníků

− hrozilo nebezpečí, že císař začne chápan olomoucké biskupství jako říšské, do kterého

− Jindřich byl ale loajální, hlídal moravské Přemyslovce, aby se nepouštěli do nějakých

− důležitou událostí byly křížové výpravy, povinností křesťana bylo navštívit svatá místa, Turci je

sem pak nechtěli vpouštět, Evropa je tedy chtěla vyhnat ze svatých míst, podařilo se Palestinu

ovládnout, ale neměli zázemí, zdejší státy potřebovaly další podporu, roku 1147 se uskutečnila

nová, které se zúčastnil i Vladislav – skončil ale v půlce MA

− Jindřich se účastnil jiné výpravy do Pobaltí

− Vladislav byl téměř rok pryč a předal vládu svému mladšímu bratrovi Děpoltovi, což mu

dodalo příliš sebevědomí a jeho potomci si poté nárokovali trůn také

− roku 1152 umírá Konrád a císařem se stal jeho synovec Fridrich I. Barbarossa, když pozval

všechna údělná knížata, náš král nepřijel, namísto něj zde byl Oldřich a císař mu slíbil pomoc v

získání moci, pražský biskup ale zprostředkoval styk mezi císařem a naším knížetem, postupně

se stal jeho největším spojencem, jezdil s ním na výpravy do Itálie

− r. 1156 se Fridrich účastnil svatby Vladislavovi s Juditou, památkou na ni byl most, založila

ženský klášter v Teplicích, byla matkou krále Přemysla I.

− r. 1157 už vystupuje jako jeden z rádců císaře a předává rakouským Babenberkům privilegium

nimus, což Rakousko vyňalo z podřízenosti Bavorsku a vytvořilo z něj samostatné říšské

vévodství, které bylo přímo podřízené císaři

− r. 1158 v lednu na sněmu v Řeznu získává Vladislav dědičně královský titul – bylo tím

zdůrazněno mimořádné postavení v Říši,

− Fridrich se totiž zrovna připravoval na cestu do Milána, které stálo v čele odboje, Češi

− česká šlechta se ale vzbouřila a odmítla táhnout do okamžiku, než Vladislav pravil, že

− Češi se zde vyznamenali ale Italové je vůbec nelíčí dobře, Milán byl poražen, brzo se

− r. 1192 došlo k dalšímu tažení a město bylo zcela zničeno

− Vladislav II. se stal králem Vladislavem I.

− přátelství s Fridrichem se ale později začalo kazit, spory vrcholily kolem roku 1190

− problémem asi byly poměry v Itálii, kdy Vl. syn Vojtěch byl zabezpečen tím, že za pomoc

Fridrichovi získal biskupství Salzburské jako biskup Arnošt, církev stála ale v boji v Itálii proti

císaři, Arnošt také a toto vyčítal Fridrich Vladislavovi

− v této době umírá i Jindřich Zdík i pražský biskup Daniel, kteří řídili zahraniční politiku

− r. 1172 se vzdal trůnu a rezignoval s podmínkou, že zatím se vládcem stane jeho syn Fridrich –

také viděl svoji oporu, založil klášter na Strahově, který tak měl strategickou polohu,

byly jim svěřeny určité vojenské záležitosti, jelikož střežili vjezd do Prahy

výrobek, vše si museli vyrobit, neměli ale ještě podporu u panovníka, nějaký Miroslav

jim založil klášter v Sedleci u Kutné hory

nemá náš panovník co mluvit

akcí, dokonce jej tito chtěli zavraždit platili za vynikající bojovníky, titul krále byl tedy určitou odplatou

za dobré služby jim vše uhradí ale vzpamatoval

Bedřich, ale jako kníže, králem se měl stát až po jeho smrti, opět porušil nástupnický řád, předal

moc bez svolení shromáždění Čechů, odešel do kláštera na Strahově

− Fridrich si byl vědom toho, že Bedřich nemá podporu, zasahuje do vnitřních záležitostí a staví

se na stranu Soběslava, nejmladšího syna Soběslava, Vladislav jej musel propustit z vězení

− roku 1173 Fridrich prosadil to, že neschválený Bedřich pozbyl moci, na jeho místo dosadil

Soběslava, ani tento nebyl schválen sněmem, ale to císaři nevadilo

− Vladislav odešel do Míšně, kde v klidu zemřel, převezli jej na Strahov

− Vojtěch nadále působil v Salzburku, Bedřich utekl do Uher, další syn zemřel, zbyli ale

− na Moravě pak byli Oldřich Olomoucký a Konrád Brněnský

− dokud vládl Soběslav II. dal pražským němcům určitá privilegia, byli vyňati z daní, ovlivnilo

to pozdější kolonizace, chtěl tak přivést do země cizí odborníky, kteří se ale chtěli řídit právem

země, z které přišli, toto jim Soběslav II. zaručil, stejně tak dostali funkci i Židé,

− později se to asi v 16.stol.vyřešilo tak, že hříchem není půjčovat do 10%!!!!!!!!

− pokusy Moraváků získat vládu vedly k tomu, že Soběslav zorganizoval tažení na Moravu a do

Rakous, zde to poplenil, vyhnal olomouckého Oldřicha, dosadil sem svého bratra Václava, což

ale opět popudilo Fridricha, sesadil jej a propůjčil Čechy v léno Fridrichovi – Bedřichovi, který

s vojskem vpadl zpět Čech

− Soběslav se mu postavil, došlo k dvěma bitvám,

− roku 1178 Bedřich ovládl Prahu, došlo pak k bitvě o Loděnic, Soběslav vyhrál,

− Bedřich opět žádal pomoc Fridricha a na konci ledna 1179 v před Prahou na Bojišti a

− r. 1179 došlo ke stanovení nepřirozené jižní hranice Moravy tak, jak trvá dodnes, do této doby

nebyla jižní Morava nijak vymezena, střídala se zde jen vláda vévodů

− císař zase nutil Bedřicha, aby odstoupil, dosadil na jeho místo Konráda Otu, za rok se

ale situace opět změnila, Bedřich se měl vrátit a Konrád dostal Moravu jako léno s titulem

markrabství, dostal ji celou, i když byla do této doby rozdělená, s tím pak souvisí zmínky, že na

konci 12.století byla ohrožena integrita českého státu

− roku 1184 došlo k dalším vnitřním rozbrojům, vystoupil zde Václav, poslední žijící syn

Soběslava, který se za pomoci německé šlechty snažil svrhnout Bedřicha, udržel se, ale musel

knížatům postoupit Vitorazsko, okolí Českých Velenic, dnes Weitra

− další rok dochází k dalším bojům, nyní se angažuje mladší syn Vladislava, Přemysl Otakar,

který vpadl na Moravu a území zde poplenil, došlo k velké bitvě u Loděnic u Kounic, kde se

vzájemně pobila velká část vznikající české šlechty

− tentýž rok došlo díky císaři ke schůzce všech žijících Přemyslovců v Kníně, dohodli se zde o

dalších krocích, uznali vládu Bedřicha a Konráda Otu jako nástupce

− roku 1187 došlo k další události, do hry totiž vstoupil pražský biskup Břetislav Jindřich, dostal

se do sporu s Děpolnici, požádal Fridricha, aby nad ním přejal ochranu, Fridrich mu tedy

biskupství, jeho pozemky, udělil jako léno, což chtěl udělat i v Olomouci, což by český stát

zlikvidovalo

− v roce 1189 zemřel Bedřich a na základě předchozí dohody se stává vládcem Konrád Ota a

jako český kníže vládl do roku 1191, nechal si Čechy i Moravu udělit v léno a tím zřejmě došlo

k opětnému spojení těchto dvou zemí v rukou jedné osoby, s Konrádem jsou spjata Statuta Konrádova

ještě dva synové od Judity – Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar

ovládl Prahu a Bedřicha vyhnat,

Soběslav definitivně prohrál

− je to první pokus nějak písemně kodifikovat právní zvyky, legalizoval soukromou držbu šlechty

− z jeho doby ale nejsou přímé zprávy o zákoníku, je jen zachována jeho novela až

z počátku 13.století, s tím, že se tam říká, že tento zákoník vznikl v době vlády Konráda Oty

− na císařský trůn nastupuje Jindřich VI., Fridrich zemřel na křížové výpravě, měl ale také

problémy se svou vládou a korunovací, Konrád Ota brzo nato zemřel

− další nástupnictví bylo problematické:

− byl zde Břetislav Jindřich , podařilo se mu spojit titul biskup a knížete, jen na čas

− pak zde ale byli synové Vladislava II.– Přemysl a Vladislav Jindřich, všichni tito tři

− roku 1192 zaútočil na Prahu drženou Václavem Přemysl a od počátku roku 1192 do

− roku 1193 Břetislav Jindřich jako nejstarší Přemyslovec viděl možnosti ovládnutí a císař udělil

léno na české knížectví právě jemu, Přemysl se nechtěl vzdát a tentýž rok došlo k bitvě, která

skončila porážkou, jelikož většina šlechty jej opustila, Břetislav Jindřich vládl čtyři roky

− roku 1197 ztratil Jindřich oporu ve šlechtě a na jaře vyrazil hledat oporu k císaři, zemřel

cestou v Chebu a otevřela se opět nástupnická otázka

− sněm všech Čechů zvolil na knížete Vladislava Jindřicha, mladšího bratra Přemyslova, tento se

připravoval na boj, jelikož si nárokoval vládu, Vladislav se s ním dohodl a vzdal se nároku na

vládu v jeho prospěch, Přemysl mu nechal markrabství Moravské

− tímto došlo k vytvoření svébytného postavení Moravy jako celku, určilo se, že o tomto lénu

bude rozhodovat český král, ne císař

− současně s tím zemřel v říši císař Jindřich VI. a další vývoj se děl v jiných podmínkách usilovali o moc

roku 1193 vládl jako kníže, Václav byl uvězněn v Míšni

Doba posledních Přemyslovců

Hospodářský vývoj ve 13.století, problematika kolonizace a měst

Kolonizace

− otázce byla od doby Palackého věnována značná pozornost českými i německými historiky,

situaci 19.století přenesli do století 13. a vytvořili si vlastní koncepce

− v kolonizace viděl Palacký model bez návaznosti, přejetí modelu z Německa, byl ovlivněn

Rukopisy, postavil tak proti slovanské demokracii germánskou diktaturu

− bylo skutečně přejímáno německé právo, šlo to i do výstavby hradů, celé bádání o této době se

pak soustředilo jen na otázku, zdali určité místo založili Češi nebo Němci, tito na první pohled

skutečně ve většině listin mohou prokázat svůj původ míst, Češi reagovali pomalu, nebyla u

nás škola historiků, kteří by byli připraveni tuto tematiku studovat, jednalo se jen o samouky,

kteří vymýšleli české názvy pro místa s německým názvem, vymýšlela se staroslovanská

slova, podle kterých jsou pojmenovány vesnice, nezajímalo je jak a proč vesnice vznikla,

ale jen kdo to založil, byla to reakce na kvalifikované práce vznikající v němčině v prostředí

německé univerzity, které se snažili dokazovat podklady místních jmen, vědci byli Julis Lippert

a Berthold Bretholz – šel tak daleko, že vystupuje s antikolonizační teorií, že žádná kolonizace

nebyla, ale že zde Němci žili od 5.století a nyní že pouze hospodářsky zesílili a dali o sobě

vědět, část německých historiků to ostře odmítla

− až Josef Vítězslav Šimák napsal Českou kolonizace pro Leichterovy dějiny, kde kolonizaci

popisoval, bral v potaz i Moravu, hlavním pramenem mu byly listiny, odmítal antikolonizační

teorii, klonil se k tomu, že řada míst je německých

− začínaly se klást otázky, jak ke kolonizaci přistupovat, co to je, hledala se metodická

východiska, jediné prameny byly listiny, na počátku moderního bádání stojí práce Miroslava

Štěpánka z roku 68-69, které vznikly na základě jeho pobytu v Záp.Evr. Ve svém díle

podal tezi, že kolonizací se zabývají i vědci v širším okruhu. Na něj navázali další, řeší

Čechy, ukazují, co lze z evropských zkušeností využít a na scénu konečně vstupují i někteří

archeologové. Výsledkem bylo, že se stanovily prameny, které je možné využít k objasnění

kolonizace.

− Prvním závěrem je, že není pravdou, že kolonizace byla až od 13.stol., ale změna trvá

− To, že jsou od 13.stol povolávání cizí kolonisté, je dáno tím, že v Čechách už nejsou lidé,

− Kolonizace nebyla jen záležitostí Čech, protože oblasti přelidněné a málo zalidněné

od příchodu Slovanů. Proces probíhá od rozšiřování Slovanů, kteří museli hledat další

území, jelikož jim stávající plochy nestačily pro jejich cyklické zemědělství. Je to

záležitost místního obyvatelstva.

kteří by pohraničí kolonizovali

byly všude. I v Německu proběhla velká kolonizace, u Severního moře, kam se stěhovali

Holanďani, protože uměli odvodňovat půdu.

− Při kolonizaci se rodilo zvláštní právo, které osadníkům zaručovalo jejich nová území.

Německé právo se tak přenášelo k nám, protože sem chodili Němci a ti vyžadovali podmínky,

na které jsou zvyklí. Navíc u nás takové zatím nebylo.

− Prameny k tématu vycházely v 70.letech v ČČH, hlavní byli Žemlička, Klápště. Ukázalo

se, že jen písemné nestačí, že je třeba i archeologie. Složitou otázkou byla i architektura.

Toponomastika, nauka o místních jménech, nám také mnohé může říct. Vladimír Šmihauer –

Osídlení Čech dle místních jmen, ukazuje, že pro určitou dobu byla typická místní jména. Podle

nich se tedy dá usoudit, kdy místo vzniklo. Další jména jsou Šimák, Rosák, Štěpánek hlavně

z metodického hlediska

− Kolonizaci samotnou dělali Němci, protože to uměli, ne Češi. Vyměřil vesnici, sehnal lidi,

dal zprávu o vykonání díla. On si ji také potom pojmenoval a nejčastěji podle sebe. V dalších

záznamech je pak název vesnice jiný, český.

Prameny

− Písemné prameny chybí, dá se usuzovat jen podle názvů vesnic a míst. Třeba název Jablonné

nemusí být vůbec podle českého jabloň, ale podle latinského Gablonne – celnice, clo. Díky

zničení velkého regionu na Mostecku mohlo dojít k rozsáhlému výzkumu, další významný je

důkladný výzkum na Chrudimsku

− Významné jsou i architektonické památky, ale není zde jasné a přesné datování, dr. Merhautová

– Ranně středověká architektura v Čechách

− Dalším dokladem je uspořádání půdy – tzv. plužina a uspořádání vesnice. Problémem zde

je fakt, že mapy jsou až z 19.stol. Když je půdorys pravidelný, dá se usuzovat na kolonizaci

a založení na zeleném drnu. Pak se také přihlíží ke kostelům a jejich patrociniím. Patronem

kolonistů byl sv. Mikuláš a ve 13. století byl ještě oblíben sv. Havel. Z doby husitské jich je asi

100.

− Kolonisté přinášeli s sebou i některé nové poznatky v zemědělství, nebo i jiné technice. Došlo

také ke zlepšení jejich postavení. Dostali svou půdu dědičně, věděli, co po nich panovník chce

a byl klid. Došlo také k omezení roboty, protože půdu obdělali kolonisté, jejich prakticky

jedinou starostí bylo zaplatit určitou finanční částku, protože docházelo i k potlačení naturálních

dávek. Lidé se tedy mohli spoléhat na to, že jejich půda připadne dědicům. Staří obyvatelé toto

privilegium neměli. Měli také stanoveno, že po určitou dobu nemusí platit nic.

Město

− v době svého vzniku se lišilo do vesnice jen tím, že bylo nějak pravidelně uspořádáno, nešlo o

postavení domů na zelené louce, Fr. Hofman: České město ve středověku, znalcem měst byl i

Zikmund Winter, ale nezajímal se o vznik města, jen o jeho pozdější chod a zřízení

− dříve převládalo myšlení, že koncentrace obchodu a řemesel a lidí u nás nebyla vžita, ale

prameny dokazují, že toto u nás fungovalo už ve 12.století. Tato místa byla vázána na správní

centra, kam přišlo více lidí a obchodníci zde mohli spíše něco vydělat. Při budování platily dvě

věci: místo musí být nějak uspořádáno, aby správně fungovalo a poté je třeba zajistit jeho právní

bezúhonnost.

− Z materiálního hlediska třeba náměstí vzniklo jako tržiště – toto bylo centrum, kolem něhož

stály domy. Co se rozmístní řemesel týče, ve větších městech se vytvořily normy, kde daná

řemesla budou. Nebezpečná byla odsunuta třeba na okraj města, kováři a podobní. Jiní,

zpracovatelé kůží, byli až za hradbami.

− Z právního hlediska bylo třeba obchodování a řemeslům dát nějaký řád. Přišlo tržní právo,

právní akt, který umožňuje, že trh bude zde a prodávat se nesmí jinde. Další důležité právo bylo

mílové. Ve velkých městech pak skladní a všude bylo podstatné právo várečné – znamenalo to,

že každý dům měl právo vařit pivo a prodávat jej. Hradební právo městu zajišťovalo jistotu –

byla snaha zničit území nepřítele a města se chtěla bránit. Výsadou bylo také pečetění červeným

voskem, což bylo dáno jen vysokým a vyvoleným. A důležitou bylo také právo správy, kdy

se majitel vzdal svého práva na spravování a nechal toto městu samotnému. Města řešila i

majetkoprávní vztahy měšťanů, tedy obyvatel. Městská rada také mohla soudit.

− Jak město rostlo a bohatlo, chtělo se reprezentovat. To znamenalo stavbu chrámu a poté také

radnice.

− Proč města vznikala? Počátek 13.století byl ve znamení rozvoje měst, protože šlo velice složité

ekonomické vazby, souvisí také s kolonizací. Kolonista zaplatil částku a měl povinnost splněnu.

On měl ale nyní starost, aby prodal své výrobky, protože potřeboval na zaplacení. Bylo třeba

nutno zajistit, aby zde byla možnost směny, při kolonizaci se tedy vytvářela určitá ekonomická

jednotka – panství, které fungovalo jako promyšlený podnik. Panství nebyl jen majetek, ale

i funkční a správní infrastruktura. Každé panství mělo hned své ekonomické centrum – tedy

město, městečko nebo vesnici, která měla tržní právo a toto dostala také za úkol. Pak zde byl

hrad, který měl panství bránit.

− Města vznikala na zeleném drnu, v centru panství, aby byla dostupná. Musely zde být také

podmínky, město muselo být hájitelné. Někdy se využilo staré existující sídliště, toto dostalo

patřičná privilegia a později došlo k jeho přebudování. Občas ale nebylo možné místo předělat.

− Obyvatelé měst byli právně zajištěni. Jejich právní postavení jim dával panovník, měšťanem

nebyli všichni, kdo zde bydlí, ale bylo vázáno na dům. Stahovali se sem bezzemci – městská

chudina, která se snažila nějak uživit. Z toho vzniká napětí mezi plnoprávnými měšťany a

řemeslníky, kteří bohatli, ale neměli třeba vlastní dům. Spory vrcholily v husitství, kdy došlo

k vyhnání Němců, protože ti byli nejčastěji měšťany.

− Součástí rozvoje měst je také rozšíření ražby peněz, která se stává důležitým zdrojem příjmů

panovníka. Využita byla časem většina území, stranou byla jen horská území. Země začala

dávat maximální užitek a umožnila českým králům, aby mohli rozvíjet zahraniční politiku.

− Město mělo poskytnout možnosti ekonomické, garantovat majetek měšťanů, jejich bezpečnost,

místo pro bohoslužbu, vznikaly také zvláštní církevní řády, které měly zharmonizovat chod

města. Řády to byly mendikantské – propagovaly a staraly se o náboženský život obyvatel

města – fatres minores a klarisky, dominikáni byli druzí. Říkalo se jim žebravé řády – neměly

mít majetek, město si je mělo samo vydržovat jako ochránce před silami pekla. Dostávaly se ale

do konfliktu se starými farami, protože oni dostali také právo křtít a vůbec všechna práva fary,

takže kláštery zasahovaly do teritoria farářů. V husitství byla většina těchto klášterů zničena.

Politický vývoj

Tomuto období vzhledem k růstu množství pramenů je věnována značná pozornost. Jedná se totiž o

vrcholné období českého státu.

Základní prameny: ustupuje význam vyprávěcích pramenů – soubor kronik pokračovatelů

Kosmových, pro svazky,

konec Přemyslovců je pak Zbraslavská kronika

Listiny jsou k dispozici v archivech a v edici Kodex, svazek II je do roku 1278, další

Na pozdější dobu jsou regesta, protože kodexy ještě nejsou zpracovány

Pro hospodářské dějiny jsou důležité prameny hmotné, které zkoumá středověká

archeologie, nejcennější jsou poznatky o podobě měst – dnes vyjde asi 30. díl

Archeologia historica – nejnovější práce ze setkání archeologů

Palacký: konec 1.a část 2. dílu

Leichterovy dějiny: díl 1 a svazek 3, 4 – pojednávají o vládě Přemyslů, na to navazuje

2.díl – jeho první část Soumrak a pád Přemyslovců od Šusty

Po době 1945 je to dílo Zdeňka Fialy – je i pro dobu knížecí

Dnes je hlavní Josef Žemlička, autor Čech knížecích, nyní je to Počátek Čech

královských – zabývá se problematikou upevnění královské moci a postavení

království, dále napsal soubor studií Století posledních Přemyslovců, dále je autorem

monografie Přemysl I.,

Kutan: Přemysl II., monografie, je to umělecký historik, hodnotí jeho přínos pro

rozvoj architektury a kultury

Vaníček: Dějiny zemí koruny české, III. díl, o 1.pol.13.stol

Fr. Graus – Venkovský lid v době předhusitské, z 50.let, z doby marxistické historiografie

Krofta – Dějiny selského stavu, zabýval se ale hlavně od 16.století dále

Jaroslav Mezník – řeší toto téma pro Moravu

Nakladatelství lidových novin začíná vydávat počátky rodů – zatím vyšli Hrabišici,

chystají se Kunštáti

Obecná charakteristika doby 13.století

Český stát přestává řešit otázku, jestli se udrží nebo ne. Je sice součástí Svaté Říše Římské, ale je

podstatnou části. Panovníci českého státu začínají hrát aktivní úlohu v politice a začít hýbat Evropou

– na to jsme byli ale moc malí. Bylo nutné území rozšířit – z této myšlenky se rodí česká koruna za Lucemburků.

Čeští panovníci si uvědomují, jaký význam hraje vztah k císaři a jestliže český stát v rámci říše

představuje určitou výjimečnost, tak by se císařem měl stát český panovník.

Panovník si začíná uvědomovat význam ekonomiky. Jde o nutnost postarat se o hospodářský rozvoj

země, nejen vojenské úspěchy. Do politiky vstupuje i další šlechta, ale z počátku se to panovníkovi

nelíbilo. Po Statutech Konrádových, kdy šlechta mohla mít moc, si začínají vyšší šlechtici klást nároky

na určitou moc ve státě. Na to dojel Přemysl Otakar II. Vyrostla zde další politická síla, kterou musel

panovník dobře ovládat, aby jej neohrozila a měla dojem, že vládne.

Další silou v politickém dění je církev. Dříve byl zcela závislá na panovníkovi. Nyní ale začíná

usilovat o stejnou nezávislost, jakou má šlechta. Boj o imunity vyvrcholil za Přemysla I.

Říše procházela značnými problémy v počátku 13.století, čehož dokázali Přemyslovci využít ve svůj

prospěch a v upevnění státu. Dalším faktorem byl Polsko, kdy prožívalo vnitřní rozpory, což se vytváří

reálný předpoklad vyvíjet se směrem na sever.

Vývoj královské moci za Přemysla Otakara I.

Syn Vladislava II. z druhého manželství, má bratra, do politiky vstupuje už v 90.letech. Má konflikty

se strýcem Břetislavem. Po jeho smrti se dohodl s bratrem Vladislavem a Přemysl zavládl jednotně na

celém území. Toto upevnilo český stát z vnějšku. Mohl se tedy vrhnout na zahraniční politiku.

Zlatá bula sicilská – v roce 1190 umírá Fridrich I. Barbarossa na křížové výpravě, snížil postavení Čech,

objevily se zde i pokus oslabit jednotu Čech,

− po něm nastoupil jeho syn Jindřich, který se oženil s dědičkou království

Neapolského, vedle problémů říše přebral i problém Neapole, čímž se zapletl do

situace v Itálii a v roce 1196 umřel při bojích v Itálii, nastalo mocenské vakuum

− na trůn prosadil svého syna Fridricha, ale část šlechty byla proti, jedna zvolila

Filipa Švábského, druhá část Ottu Brunšvického, Fridricha ale chránil papež,

o což jej požádala jeho matka, o všem ale věděl Přemysl Otakar I., uvědomil si

svou pozici a začal zasahovat do říšské politiky jako aktivní síla – ze své vůle

− nejprve se postavil za Filipa, za to mu Filip v roce 1198 potvrdil královský

titul, byl korunován v Mohuči, když ale Filip ztratil podporu, přešel na stranu

Otty, za stejné podmínky

− Otta neuznal předchozí korunovaci, Přemysl byl korunován znovu, a v roce 1204

mu dědičný titul potvrdil sám papež, v roce 1208 byl ale Otta zavražděn a

Přemysl přešel k poslednímu Fridrichovi

− Nakonec získal Fridrich podporu většiny německé říšské šlechty a v roce 1212

přejel z Neapole do Basileje, od Fridricha měl ale Přemysl zatím jen slib, jakmile

přijel Fridrich do říše, hned si žádal listinu, císař neměl ale císařská pečetidla,

proto musel listinu potvrdit pečetí krále sicilského

− Hlavním smyslem byla likvidace všech akt, které provedl jeho děd a zajištění

pevnosti státu, v bule se říká, že: Českých králům na všechny časy se ponechává

královský titul, králem bude ten, koho si Češi zvolí podle svého zákona, je také

potvrzeno, že Čechy jsou nezávislou součástí říše, byl zajištěn původní rozsah

státu, panovník získal právo uvádět do úřadu pražského i olomouckého biskupa,

povinnost zúčastnil se říšské jízdy se nyní změnila na dobrovolný akt, na sněm

musel jen tehdy, když byl blízko našich hranic

− Přemysl také dostal nějaké hrady v říši, nastal tak vývoj lén za lesem, neboli lén

nepřímo spojených se státem, nebyla to součást buly

− Další část je určena bratrovi Vladislavovi – dostal dvoje Mokřany, ale dodnes

se neví, co to má znamenat, objevil se názor, že je zkomolený název Moravy,

protože do této doby se politicky i hospodářsky dost odlišoval sever a jih

Předtím ještě vystoupil Otta Brunšvický a obvinil Přemysla ze zrady a jeho moc předal synovi

z prvního manželství.

Přemysl byl dvakrát ženatý, jednou s Adlétou Míšeňskou, její syn Vratislav byl právě jmenován

králem na popud císaře, ale nikdy se nechopil moci. Druhá manželka byla dcerou Bély III.

Konstancie, kterou si přivedl, když se stal králem. Ovlivnila jej ve směru provádění kolonizace,

protože s tím začal už její otec. S ní je spojeno založení kláštera v Tišnově, hradu v Břeclavi.

Po spříznění s uherským králem se věnoval upevnění moci doma. Byl si vědom toho, že je třeba

mít krytá záda. Chtěl nejprve zajistil primogenituru – dosud totiž měl vládnout nejstarší z rodu.

Realizoval to v roce 1216 tím, že nechal zvolit králem svého nejstaršího syna Václava a ještě v roce

1228 jej nechal korunovat. Tyto snahy vyvolaly asi poslední konflikt v rodě – mezi Přemyslem a

Děpolticem Theobaldem. V roce 1223 došlo k povstání, při dobývání Kouřimi Děpolt III. zahynul a

tím končí tato větev a už do politiky nikdy nezasáhli.

Církev

– díky clunyjskému hnutí se začíná rozmáhat snaha o to, aby církevní hodnostáři nepodléhali

panovníkovi, aby si je volila církev sama. Pražský biskup Ondřej tehdy veřejně vystupoval proti

Přemyslovi, nakonec před ním utekl.

– V roce 1221 se uskutečnila schůzka na česko-rakouském pomezí – výsledkem bylo Velké

privilegium, které představuje první krok k formování církve jako samostatné organizace. Král

často vyžadoval klášterní půjčky k ubytování svého vojska.

– Nakonec byla vydána Magna charta, která znamenala to samé co Statuta Konrádova

– Král se vzdal zemských robot církevních poddaných

Přemysl měl tři syny – nejstaršího Václava, Vladislava a Přemysla. Všechny zabezpečil

markrabstvím moravským. Nejprve zemřel Vladislav.

Nejvýznamnější roli z žen v jeho rodině sehrála Anežka Přemyslovna, která se zasloužila o založení

řádů. Byla zasnoubena s Fridrichem, ale ten ji nakonec odmítl a ji to tak znechutilo, že se dala na

církevní dráhu. Přivedla sem řád klarisek a poté založila sama jeden z mála českých řádů – Řád

křižovníků s červenou hvězdou.

V církvi se odlišují řády prvního a druhé řádu, tyto jsou ženské. Většina byla upravena tak, aby v nich

mohli působit muži i ženy. Poslání se liší jen v detailech.

U nás nejstarší jsou benediktíni, ale podle církve jsou první rytířské a hned po nich křížovnické.

1. Nejznámější rytířský řád jsou Němečtí rytíři, kteří existují dodnes. Spíše se později věnovali

činnosti špitální. Nemají kláštery, ale komendy, komtura a rytíře místo mnichů. Velmistr stojí

v čele. V Čechách skončili v době husitské, pak přišli až po Bílé hoře.

2. Druhým řádem byli Johanité, rytíři svatého Jana, byli vyhnáni na Rhodos, později také

Maltézští rytíři. První komenda u nás byla již za Vladislava II.

3. další byli Templáři, o nichž panovala řada legend. U nás byli samozřejmě také

Další jsou křížovníci, jsou si velmi blízcí s rytířskými. Ale ti už měli kláštery, ale stále platí komtur a velmistr.

1. první byli Božehrobci, ochránci Božího hrobu, přišli také do Čech, Praha, Trutnov

2. a pak to byli Křížovníci s červenou hvězdou, dodnes existují jako řád špitální

3. poslední byli cyriaci, křížovníci s červeným srdcem, s nimi je spjat počátek Pardubic, dále

byli v Klášterci nad Orlicí

Třetí jsou řády kanonické, nemají kláštery, ale kanonie, a místo opatů presbytery.

1. K nim patří hlavně premonstráti. Ve své náplni měli také za úkol hospodářský rozvoj,

kolonizaci. Strahovský klášter by se měl jmenovat kanonie. Jádro tvořili kněží, kteří žili

v určitých sborech, jež odpovídali sboru kanovníků u kostela.

2. Dále sem patřili regulovaní augustiniáni kanovníci. Další kláštery jsou Želiv, Litomyšl,

Hradisko u Olomouce.

3. Kartuziáni, jedním z významných center bylo Královo pole, Tržek u Litomyšle, žili zde

izolovaně, každý měl svou vlastní celu.

Mnišské řády, kláštery, mniši, jeptišky, především je to řád Benediktínů.

1. Benediktínský řád stál u počátku naprosté většiny evropských řádů. Čech se to týká také.

Břevnov, Ostrov, Sázava, Opatovice, Vilémov, Podlažice, Kladruby. Východní Čechy –

Broumov. Budování jejich klášterů souviselo s počáteční christianizací.

2. vedle nich jsou další Cisterciáci, kolem 11.století začali v jižní Francii hádky o způsob

života a pravidel, část řádu se vydělila a utvořili samostatnou komunitu s vlastními regulemi

a usídlili se v Cito – latinsky Cistercium milium. Vedle duchovního života položili veliký

důraz na fyzickou práci. Původně si veškerou obživu museli vytvořit sami. U nás byl první

Sedlec u Kutné Hory, zakladatelem byl jakýsi Miroslav. Další klášter byl na Velehradě, zde

bylo Svaté Pole u Třebechovic, dodnes existuje Vyšší Brod a Osek. Všechny kláštery byly

stavěny podle stejného schématu, uctívali Pannu Marii, všude musela mít chrám, neměl věže a

velikou rozetu. Jejich areálem musela téct voda, která byla třeba k příslušenství. Představovali

významnou záležitost diplomatickou, šlo o první jednání na vyšší úrovni. Vycházeli totiž

z teorie, že všichni členové řádu jsou příslušníky kláštera v Cito, což se projevovalo v tom, že

se zástupci všech komunit v Cito scházeli.

Poslední jsou řády mendikantské – neboli žebravé. Se vznikem měst totiž přišla povinnost zlidštit

a zduchovnit život ve městech. Proto bylo nutné, aby církev negativní vlivy včas překonala. Většina

dosavadních klášterů byla mimo centra. Jejich kláštery měly opět přesný řád – jeden uzavřený a

opevněný celek s chrámem různého zasvěcení – často svaté Kláře.

1. Menší bratři, Minorité, jsou téměř ve všech městech – buď ženský nebo mužský, ženský řád

byly Klarisky. Založil je František z Assisi. Byli asi nejvýznamnějším řádem tohoto druhu. Až

v patnáctém století došlo ke změnám a řád se rozštěpil na Minority a Františkány.

2. další byli Dominikáni

3. Augustiniáni Eremité – poustevníci, zdůrazňovali asketický život v ústraní a boj proti

nešvarům městského života

Řády působily zcela samostatně. Zpočátku to byly uzavřené komunity, ale časem se zapojovaly do

akcí. V církvi tak vznikly dva druhy organizací – fara a klášter.

Vláda Václava I.

− moc se o něm nepíše, protože byl relativně v porovnání s ostatními klidný a nic zvláštního se za

jeho vlády nedělo

− ve větší míře se začala rozvíjet vnější kolonizace, začaly rozsáhlé ekonomické změny využití pohraničí,

− s jeho vládou v mezinárodním ohledu jsou spjaty dvě význačné události

o první byla vpád Tatarů do střední Evropy, pod vedením Temidžina začali budovat

světovou říši a chtěli dobýt Evropu, zde po ovládnutí Kyjevské Rusi došlo k vytvoření

dvou proudů, poměrně snadno jižní proud ovládl Uhry, a severní měl jít na Čechy,

Čingischán ale umřel a vojevůdci dostali příkaz k návratu. Tataři ale neznali lesní

a hornatý terén a tak se zde Češi mohli ubránit do doby, než odjeli sněmovat. Ve

Slezsku se zde utkali u Lednice, zdejší knížata byla poražena, protože bojovali

v otevřené krajině. Neví se, zdali dorazili na Moravu.

o Další záležitostí bylo získat větší území pro náš stát. Prvním krokem byl boj o

dědictví Bábenberské – Fridrich IV. Bojovný padl v bojích o hranice s Uhrami a

zůstaly po něm jen ženy. Naskytla se myšlenka uzavřít sňatek s jednou z nich, věno

by byla východní marka Rakouska – Rakousy a Štýrsko – dříve součást Bavorska.

Chtěl toho využít Václav I. a chtěl oženit syna Vladislava I., který už byl markraběte

moravský, s Gertrudou Babenberskou. Při cestě na zásnuby Vladislav v roce 1247

umřel. Do popředí se dostává Přemysl.

− Přemysl nakonec dílo otcovo dokončil tím, že si vzal Markétu, jinou dědičku, byla dvakrát

starší než on. Přemyslovi ale stouplo mu sebevědomí a konec vlády jeho otce je ve znamení

vzpoury ve státě. Šlechta se rozdělila na dvě skupiny mezi starého a mladého krále.

− Povstání bylo neúspěšné a Přemysl se smířil s otcem, užívá titulu mladšího krále. Václav začal

vystupovat proti vzbouřeným rodům, ale roku 1253 umřel.

− Dědicem se stal Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II.

− jako král vládl v letech 1253-1278

− co se vnitřní politiky týče, byla to doba rozvoje, kolonizace přinášela první plody, prameny

opovrhují denním životem, moc se toho tedy neví

− král věnoval hlavní pozornost zahraniční politice a chtěl vytvořit z českého státu

středoevropskou velmoc a centrum říše, čemuž podřídil veškerou svou činnost

− ještě za života otce získal Bábenbersko – čímž získal nárok na vládu v Rakousku, současně si

zkomplikovat vztah k Uhrám, protože stejný nárok začali vznášet i uherští Arpádovci, to vedlo

k válce v letech 1253-54

− Druhé jeho zaměření bylo ve vztahu k říši a rozhodl se, že se chce stát římským králem a

později i císařem.

o Kumáni vpadli na Moravu, nedošlo k rozhodné bitvě, ale dědictví bylo rozděleno

tak, že Rakousy jako vévodství připadly Přemyslovi, markrabství Štýrsko pak Uhrám

o Hned v roce 1260 došlo k další potyčce a odehrála se bitva u Kressenbrunu – čímž

získal i Štýrsko. Na místě bitvy založil město Marce, současně nechal vybudovat i

klášter Zlatá Koruna jako dík.

o V Říši zrovna v roce 1250 umřel Fridrich II., nastoupil jeho syn Konrád IV. a umřel

o čtyři roky později, zůstal zde Konradin. Byl ale zajat a v roce 1268 popraven jako

oběť bojů o Neapolsko. Knížata vždy získala část šlechty, která by je podporovala,

ale nikdo se neujal vlády. Trůn byl stále prázdný, což vedlo Přemysla k tomu, aby

by se jej chopil. Není zcela jasná otázka sboru kurfiřtů, ale asi byli. Sbor se rozhodl

zvolit domácího krále. Střetli se zde dva kandidáti. Rudolf Habsburský byl jen

bezvýznamným hrabětem kdesi ve Švýcarsku.

− Po ovládnutí Rakouska a Štýrska se Přemysl dostal do problémů, které byly dány tím, že jeho

hejtmani zřejmě neznali místní mentalitu a zvyky a došlo k tomu,že svými činy si tamní šlechtu

Přemysl poštval proti sobě. Chtěl si získat Lichtenštejny a jim dal Mikulovsko na jižní Moravě,

oni jej podporovali, ale problémy vznikly ve Štýrsku a diplomat sem poslaný to měl urovnat.

− Jeho další aktivita směřovala na Prus a chtěl také rozšířit svůj vliv více na jih za alpské země

o Na sever chtěl proto, že zde byl Řád německých rytířů a Přemysl vystupoval jako

jejich ochránce a ve výpravách v letech 1265 a 1268 podporoval jejich pozici.

o Chtěl si tím naklonit papeže, protože se potřeboval rozvést s Markétou. Měl sice

levobočka, ale potřeboval legitimního potomka, kterého mu Markéta nebyla sto

zajistit. Výjimka od papeže se jmenovala dispens a nejednalo se o rozvod, ale zrušení sňatku.

o Znovu se také uvažovalo arcibiskupství, které by mělo pod svou správou pobaltí

o Výpravy do Pobaltí se konaly v zimě, když byla zdejší bažinatá půda zmrzlá, založil

se Královec, upevnil moc řádu, jeho rozvod s Markétou byl povolen roku 1261

o Druhá výprava byla směřovaná na zisk olomoucké arcidiecéze, ale papež nebyl

nakloněn, tak k výpravě nedošlo o Je s ním také spjato založení Vídně jako města a vídeňského hradu

− Po rozchodu s Markétou si vzal vnučku Bély IV. Kunhutu, která mu dala hned dědice

− Po angažovanosti na Baltu se jeho síly zaměřily do Korutan, tvořily součást SŘŘ, bylo to

vévodství, vládli zde Sponheimové, byla mezi nimi uzavřena smlouva o dědictví a Přemysl

v roce 1269 Korutany zdědil, k tomu získal v roce 1272 i Akvilej, oblast v severní Itálii u moře

− Dále získal Kraňsko, dnešní Slovinsko, opět to bylo jednání s rodem Sponheimů, dostali

za to u nás Poděbrady, tato panství si nechal udělit od jednoho z králů v Říši, od Richarda

Cornwalleského, v léno

− Po ovládnutí těchto území se opět vrátil k myšlence získat říšský trůn, od vymření Štaufů

nebyla v Říši silná osobnost, Přemysl chtěl získat trůn, jeho protikandidátem se stal Rudolf

Habsburský, v roce 1273 se konala volba, ale byl zvolen Rudolf

o Neuspěl proto, že byl příliš silný, nepustil příliš k moci význačné šlechtické rody

z Čech, což se jim nelíbilo, hlavním odpůrcem se stal Záviš z Falkenštejna – snažil se

proniknout do jejich domény založením Českých Budějovic a Zlatou Korunou

o Říšská šlechta si uvědomila, že nechce silného panovníka, kterým se Přemysl jevil

o Přemysl nemínil uznat Rudolfa za císaře, tento po něm ale žádal, aby přijal léno na

české země a aby vrátil říši alpská území, Přemysl odmítá

o V roce 1276 přerostlo napětí ve vojenský konflikt, jeho šlechta nebyla ochotna jít do

boje za krále, Přemysl svolal zemskou hotovost a vyrazil na území Říše, jeho vojsko

nebylo nijak silné a rozhodl se tedy kapitulovat – přijal své léno, vrátil alpské země,

byl to přelomový rok pro Habsburský rod, protože alpské země převzali pod svou

kontrolu, Rudolf převzal stavbu Vídně a jejího hradu, architektura byla stejná jako u

Přemysla, mír byl uzavřen smlouvou o přátelství a dohodou sňatku mezi Václavem II.

a dcerou Rudolfa Jitkou

o Přemysl se s porážkou nesmířil a připravoval odvedu, cože vedlo k bitvě na

Moravském poli – oblast severního Rakouska

Braniboři v Čechách

Rudolf sám přebral pod svou správu Moravu a do Čech přišel Ota Braniborský, aby zde hájil zájmy

vdovy Kunhuty. S oběma velmoži přišla žoldnéřská vojska a české země byly pleněny. Za této situace

se začala rozvíjet snaha české šlechty dosáhnout obnovy královské moci.

Z ochrany prince Václava se stala internace, Kunhuta ale utekla z Bezdězu a dostala se do Hradce u

Opavy, kde byla pod ochranou Mikuláše, levobočka Přemyslova.

Jedinými autoritami se stali církevní hodnostáři – olomoucký brzo zemřel, ale pražský biskup Tobiáš

roku 1281 svolal poradní sněm církve. Zde padlo rozhodnutí projednat návrat Václava II. z internace a

roku 1283 se Václav II. ujal moci. Žoldnéři museli odtáhnout.

Václav II.

Plně navázal na ambice svého otce. Přizpůsobil je ale reálné politické situaci. První krok byl zisk

dalších území. Svoji pozornost tedy obrátil směrem do Slezska a začal usilovat o proniknutí sem a

získání některých knížectví. Nevolil taktiku války, ale diplomacií a přemluvil některá knížata, aby se

mu podřídili. Místo aby přijali své léno z rukou polského krále, přijali jej z rukou Václava.

Václav také přejal Míšeňsko, za to dal dědici tohoto území Fridrichovi u nás území, která měla později

vytvořit vévodství. Ale byla napsána jen smlouva.

Vzdal se boje s Habsburky. Roku 1291 sice Rudolf umřel, jeho syn Albrecht se stal králem až později,

ale Václav pochopil, že by zde neuspěl. Nabídla se ale jiná země – Polsko.

− nebylo samostatné, vládci zde mezi sebou bojovali a to vedlo k možnosti zasáhnout a část

šlechty získat na svoji stranu.

− Roku 1300 byl v Hnězdně korunován na krále a vzal si také dědičku polských zemí Elišku

Rejčku

− Roku 1301 vymřel rod Arpádovců v Uhrách a zdejší šlechta mu nabídla korunu i této země

− Na jeho výboje navázal později Jan Lucemburský

Vzdal se ambicí na říšský trůn, manévroval jen mezi uchazeči o tento post, kteří se střídali dost často.

− 1291 umřel Rudolf, jeho syn Albrecht se ucházel o trůn, ale proti němu stál Arnošt Nasavský,

byl slabší, proto jej volili, za to Václav dostal Chebsko,

− roku 1297 začal opět podporovat Albrechta Rakouského, za což měl získat další území

Na jeho dvoře se střetly dva směry – prohabsburský a proti. První se prosadil při sňatku s Jitkou.

Druhá strana, v jejímž čele stál Záviš z Falkenštejna, který se snažil posílit moc Vítkovců. Byl druhým

manželem Kunhuty.

− po převzetí moci Václavem se snažil Záviš vyjít mu vstříc

− v letech 1285-86 tedy vyrazil na Moravu, kde chtěl porazit šlechtický odboj – hlavně Hrabišice,

a obhájce jejich dědictví na moravskotřebovsku Fridricha ze Šaumburka

− Záviš si roku 1285 Kunhutu vzal, po tomto roce se ale také uskutečnil sňatek s Jitkou

Habsburskou. Převládal vliv strany proti Závišovi. Kunhuta umřela, on ztratil svoji oporu. Vzal

si Maďarku, uchýlili se na Svojanov.

− Roku 1288 byl ale obviněn ze zrady, část Vítkovců se zmocnila Hluboké, Záviš byl popraven.

Omluvou za tento čin bylo založení cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, dostal východočeské

majetky, které patřili Závišovi.

Tím, že mu patřily tři koruny, byl nejmocnějším v Evropě. Vztah mezi jím a Albrechtem se začíná

zkalovat. Císař i papež v Polsku a Uhrách podporovali domácí odboj.

Napětí mezi králi vyvrcholilo v roce 1304, kdy Albrecht vtrhl do Čech, na tažení byl i jeho syn

Rudolf, pozdější český král. Táhli na Kutnou horu. Ve vojsku vypukla nemoc, protože pili nevhodnou

vodu, snad otrávenou. Albrecht musel ze země ustoupit, ale Václav II. 21.6.1305 umřel.

Václav III.

Jeho syn přebral ihned moc. Předtím byl jako Laczlo V. korunován uherským králem. Zdědil tedy

konflikt v Polsku a s Albrechtem. S ním ale ihned uzavřel mír a věnoval se přípravě na tažení do

Polska.

V Olomouci byl zavražděn a neví se kým.

Český stát se dostal do složité situace, protože vymřel přemyslovský rod po meči. Byl zde Jan

Paricida, ale levoboček. Dále tu byl Rudolf, ale ten se dal na církevní dráhu. Byl zde další Rudolf, syn

Albrechta Rakouského. Jan Paricida svého strýce zavraždil.

Nejprve zde vládl Rudolf Rakouský, na základě manželství s Přemyslovnou přišel Jindřich III.

Korutanský a pak si šlechta pro Elišku Přemyslovnu vybrala Jan Lucemburského.