Ekonomika péče o životní prostředí

Ekonomika péče o životní prostředí

Životní prostředí a jeho význam

životní prostředí je definováno jako souhrn přírodních, umělých a sociálních složek, které

vytvářejí základní předpoklady pro život člověka a ostatních živých organismů,

životní prostředí má vysoký vliv na:

zdravotní stav a životní pohodu člověka,

délku života člověka,

ekonomické aktivity člověka,

civilizační a kulturní úroveň i organizaci způsobu života člověka,

hmotné statky.

Nástroje v oblasti ŽP

zásahy vlády:

dobrovolné nástroje:

přímé nástroje (administrativní),

nepřímé nástroje (ekonomické),

regulační,

informační,

vzdělávací.

Přímé nástroje

nařízení,

normy,

standardy,

zákazy

nejvyšší koncentrační limity.

nástroj má stimulační účinek jen tehdy, je-li velmi tvrdý,

nevýhody norem:

nenutí emitovat méně, než je stanovená hladina,

nezahrnují rozdíly mezi podniky v nákladech na eliminaci znečišťujících látek.

Nepřímé nástroje

dávají znečišťovateli volbu mezi nástrojem a snížením znečištění,

vycházejí z cenového mechanismu a mění pro účastníky relaci náklady – užitek,

účastníkům však zůstává svobodný prostor pro jejich jednání a rozhodování,

obecně jsou efektivnější než nástroje normativní, protože:

o minimalizují celkové společenské náklady nutné na dosažení stanovených environmentálních

efektů (nepůsobí plošně),

o podněcují subjekty k optimálnímu snižování znečištění (nikoliv jen dodržování limitů),

o minimalizují nároky na administrativu

poplatky z „outputu“,

poplatky za využívání přírodních zdrojů,

uživatelské poplatky,

environmentální daně,

sankce,

daňová zvýhodnění,

dary, půjčky, granty, úlevy,

depozitně refundační systém (např. vratné obaly),

obchodovatelná emisní povolení,

environmentální pojištění.

Environmentální daně a poplatky

cílem je zabránit subjektům v takovém chování, které by mělo negativní vliv na ŽP,

daň – povinná, zákonem stanovená částka, která odčerpává na nenávratném principu část

nominálního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného rozpočtu,

poplatek – povinná nenávratná platba plynoucí do veřejného rozpočtu, za níž má poplatník

nárok na ekvivalentní protiplnění ze strany státního orgánu, mající jednorázový a nahodilý

charakter.

předmětem zdanění jsou statky a služby, jejichž výroba a spotřeba vede k prokazatelnému

negativnímu dopadu na životní prostředí a lidské zdraví,

v ČR je od roku 2007 zaváděna ekologická daňová reforma,

snaha o přesun od zdanění lidské práce ke zdanění výrobků a služeb, jejichž výroba (spotřeba)

má negativní dopady

Ekologická daňová reforma v ČR

měla by probíhat postupně ve třech etapách do roku 2017,

měla by být výnosově neutrální a nezvyšovat daňové zatížení (dodatečné výnosy zvýšeného

zdanění by měly být použity na snížení jiných daní),

snahou je také dosažení minimálních administrativních nákladů zdanění.

První etapa ekologické daňové reformy

transpozice směrnice 2003/96/ES, o zdanění energetických produktů a elektřiny,

během roku 2007 tak vznikly 3 nové daně:

daň ze zemního plynu,

daň z pevných paliv,

daň z elektřiny,

od daně je osvobozena např. ekologicky šetrná elektřina (solární, vodní, z biomasy apod.),

biomasa pro výrobu tepla, energetické zdroje pro výrobu elektřiny, elektřina používaná ve

veřejné dopravě.

Druhá etapa ekologické daňové reformy

probíhá v období 2010 – 2013,

jejím cílem je snížení emisí do ovzduší,

očekávají se změny u nově zavedených daní (rozšíření, diferenciace sazeb apod.)

Třetí etapa ekologické daňové reformy

předpokládaná realizace v letech 2014 – 2017,

úpravy daní na základě vyhodnocení z 1. a 2. etapy.

Environmentální daně

v současné době lze skoro v každé dani české daňové soustavy nalézt určité ekologické prvky,

např. zdanění minerálních olejů v rámci spotřební daně,

příjmy z provozu malých vodní elektráren do 1 MW apod.

Environmentální poplatky

poplatek má dvě funkce:

výchovnou – vytvořit represivní prostředí pro ty subjekty, které se chovají

neenvironmentálně,

fiskální – získané prostředky použít na zlepšení příslušných složek ŽP tam, kde nelze

jednoznačně určit původce poškození,

poplatky naplňují zásadu „znečišťovatel platí“ a zároveň přispívají ke snižování množství

škodlivin uvolňovaných do životního prostředí,

nástroj, který přispívá k promítnutí (alespoň částečnému) negativních externalit do nákladů

původců.

poplatek za vypouštění odpadních vod,

poplatek za odběr podzemní vody,

poplatky za znečišťování ovzduší,

poplatek za výrobu a dovoz regulovaných látek, které poškozují ozónovou vrstvu Země,

odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu,

úhrada z dobývacích prostor,

úhrada z vydobytých nerostů,

poplatek z uložení odpadu na skládku apod.

Obchodovatelná emisní povolení

principem je omezování znečištění na základě stanovení přípustné zátěže území a

transformace této zátěže na tržní mechanismus,

celkový objem emisí je pro určitou oblast limitován a tím je vytvořena vzácnost tohoto zboží,

na tento objem emisí jsou vydána emisní povolení, které se následně prodávají jednotlivým

firmám.

politickým rozhodnutím se stanoví cíl kvality životního prostředí (zpravidla celkové přípustné

množství emisí za určitý čas na určitém území),

určení pravidel pro přidělení emisních práv,

práva jsou obchodovatelná (lze je transferovat na jiné znečišťovatele),

k využívání určitého statku životního prostředí je oprávněn pouze ten, kdo má příslušné

množství certifikátů,

každý znečišťovatel srovnává cenu certifikátů na trhu se svými mezními náklady na snížení

znečištění.

tržní princip se však uplatňuje pouze u tvorby ceny,

množství emisí je určeno subjektem státní správy,

výhodou je otevřenost i pro subjekty, které neznečišťují ŽP, ale mají zájem na snižování

tohoto znečištění (např. občanské aktivity),

nástroj však není vhodný pro případy řešení snižování emisí u jednotlivých zdrojů.

Porovnání systémů přímých a nepřímých nástrojů

efektivního rozdělení zdrojů za existence negativních externalit lze dosáhnout pouze

systémem nepřímých nástrojů (podniky jsou spíše postiženy poplatky a daněmi, než zákony),

rozdílné jsou transakční náklady na monitorování,

ani v jednom systému není pro znečišťovatele (i spotřebitele) výhodné pravdivě hlásit úroveň

znečištění,

monitorování tedy nikdo nebude provádět dobrovolně – musí jej provádět vláda,

kontrola nepřekračování určité úrovně znečištění je tedy levnější než systém daní založený na

přesném stanovení stavu znečištění,

vliv politického mechanismu na volbu systému a vyvolávání politického nátlaku, ke kterému

je náchylnější systém přímých nástrojů.

Dobrovolné nástroje

regulační nástroje:

informační nástroje:

vzdělávací nástroje:

zavádění environmentálních manažerských systémů,

ekodesign,

ekolabeling (označování zboží „ekologicky šetrný výrobek“),

monitoring spotřeby energií apod.,

metoda posuzování životního cyklu výrobku (LCA),

environmentální manažerské účetnictví,

environmentální benchmarking apod.

účelem je vychovávat a vytvářet vědomí odpovědnosti za stav životního prostředí.

Ekonomické hodnocení environmentálních projektů

posuzování efektivnosti nabývá na důležitosti zejména s realitou omezených peněžních

prostředků veřejných rozpočtů,

pro posuzování projektů existuje spousta přístupů,

jejich společným problémem je vyjádření hodnoty posuzovaných projektů,

využívány jsou zejména:

analýza efektivnosti nákladů,

analýza účinnosti nákladů,

analýza nákladů a užitečnosti,

multikriteriální oceňování,

analýza nákladů a přínosů.

Analýza efektivnosti nákladů

kvantifikuje přínosy, které následně porovnává s náklady,

jednotlivé alternativní projekty jsou poté vyhodnoceny a seřazeny podle nákladů na jednotku

přínosu,

k podobným výsledkům vede analýza účinnosti nákladů, která stanovuje pořadí podle poměru

přínosů k vynaloženým nákladům.

Problémy analýzy efektivnosti nákladů

jak vyjádřit cennost přínosů,

jak ocenit heterogenní přínosy vyjádřené v různých fyzických jednotkách.

Multikriteriální oceňování

snaží se komparovat různé heterogenní environmentální dopady,

založeno spíšena expertním posuzování,

větší vliv subjektivního pohledu,

klasifikace různých kritérií je založena na preferencích posuzovatelů.

Analýza nákladů a přínosů (CBA)

porovnává náklady a přínosy zkoumaných projektů nebo variant vyjádřených ve stejných

peněžních jednotkách,

pro oceňování lze použít tržní cenu,

ta však poskytuje pouze nejnižší hranici k vyjádření ochoty platit,

prospěch nebo ztráta, související s netržními statky a službami, může být oceněna pouze

netržními oceňovacími metodami,

výhodou je začlenění do analýzy faktoru času,

projekt či politika jsou přijaty v případě, že celkové výnosy v čase jsou vyšší než celkové

společenské náklady za totéž období,

toky nákladů a výnosů jsou diskontovány přiměřenou diskontní sazbou.

rozlišuje mezi náklady a výnosy jednotlivce a náklady a výnosy společnosti,

jednotlivec se rozhodne volbu projektu přijmout v případě, že:

(V – N) > 0

společenské náklady a výnosy jsou vyjadřovány jako součet nákladů a výnosů jednotlivců,

přičemž se bere v úvahu výše zmíněné diskontování,

kde: T – počet období

jakoukoli volbu lze chápat jako efektivní, pokud vyjde ČSH větší než 0

v případě environmentálních projektů či politik je situace zhoršena o to, že celková

ekonomická hodnota se skládá nejen z užitné hodnoty, ale z dalších hodnot (např. opční,

existenční atd.

základní model analýzy nákladů a výnosů musí tedy zahrnout odhady ekologických nákladů

ze ztrácených hodnot spjatých s dotčeným přírodním územím,

pravidlo CBA pro přijetí projektů v případě společenských výnosů a nákladů bude:

kde: E – celkové ekologické náklady spjaté s projektem.

Problémy při diskontování

škody na prostředí, které pravděpodobně vzniknou po dlouhé době, jsou diskontováním

sníženy do nevýznamnosti,

projekty, které přinášejí environmentální přínosy ve vzdálenější budoucnosti, neobstojí

ve srovnání s těmi, které mají okamžité výsledky (diskontování znevýhodňuje

skutečné „environmentální“ projekty),

použití vysoké míry diskontování urychlí míru využívání obnovitelných přírodních zdrojů,

jako jsou lesy, bohatství ryb a zvěře,

to vede k „exploativním“ zkreslením dříve než ke zkreslení z ochrany, a tudíž k nadměrnému

využívání těžebních koncesí apod.

Ohodnocení přínosů (ztrát)

pro ocenění se využívá zejména dvou přístupů:

kde: V – výnosy projektu či politiky, N – náklady projektu či politiky.

potom lze odvodit následující:

ochota platit (WTP – willingness-to-pay),

ochota přijímat kompenzace (WTA – willingness-to-accept),

ochota platit za určité (environmentální) zlepšení,

ochota přijímat kompenzace za vzdání se určitého (environmentálního) zlepšení,

ochota platit za vyhnutí se určité (environmentální) škodě,

ochota přijímat kompenzace za určité (environmentální) škody.

Metody environmentálního oceňování

většina metod je založena na určitém přístupu k hodnotě:

užitná hodnota,

neužitná hodnota.

užitnou hodnotu získává uživatel přímo při spotřebě,

odvozuje se většinou z aktuálního využívání (např. těžby surovin),

neužitná hodnota souvisí např. s prostou radostí, že něco existuje bez ohledu na cennost

získaného užitku, případně hodnota související s přáním zachovat hodnotu pro další

potomstvo.

přístupy mohou být založeny na:

tržní, nebo quasi tržní ceně,

určení hodnoty legislativní cestou,

expertní posuzování,

získání WTP nebo WTA při použití některé metody netržního ocenění.

Hedonická cena

hodnota zboží je ovlivněna mnoha skutečnostmi (včetně kvality ŽP),

aplikace na trh nemovitostí nebo trh práce,

cena nemovitosti v znečištěné oblasti je obvykle nižší,

mzdy porostou v rámci kompenzace vystavení rizikům nebo nepříjemným skutečnostem,

využití mnohonásobné regresní analýzy.

Metoda kontingentního oceňování

zavádí hypotetickou situaci, která na reprezentativním vzorku populace se snaží zjistit pomocí

dotazníku ochotu platit (WTP) nebo ochodu přijímat kompenzace (WTA) za případný statek,

velký potenciál jako zdroj informací v oblastech, kde jsou ostatní techniky nepoužitelné, nebo

jako kontrola dat získaných jinými metodami .