Ekonomika založená na znalostech a informační společnost

 Charakteristika pojmu. Klasifikace znalostí a znalostních procesů. Hlavní pilíře znalostní ekonomiky. Ukazatelé hodnocení úrovně znalostní ekonomiky. Charakteristika informační společnosti. E-aktivity v informační společnosti. Postavení EU ve znalostní ekonomice. Existuje v ČR informační společnost? Zdůvodněte.

 

V zemědělské ekonomice byla klíčovým zdrojem půda. V průmyslové ekonomice to byly klíčové přírodní zdroje jako uhlí, železná ruda a práce. Znalostní ekonomika je založena na využívání znalostí. Tržní prostředí je utvářeno využíváním technologického pokroku a zejména ICT (pc, internet).

„Ekonomika založená na znalostech“ je výraz vytvořený pro popis trendů v nejrozvinutějších ekonomikách směrem k jejich větší závislosti na znalostech, informacích a vysokém stupni odbornosti, a rostoucí potřebě mít k nim přímý přístup. Znalosti všech forem dnes hrají v ekonomických procesech rozhodující úlohu. Země, regiony a města, které rozvíjejí a efektivně řídí své znalostní zdroje prosperují lépe, jde o kvalitativní prvek, který zvyšuje produktivitu. Firmy s vyšším potenciálem znalostí systematicky překonávají ty, jejichž znalosti jsou slabší. Jednotlivci, kteří mají více vědomostí, získávají lépe placená zaměstnání. Této strategické roli znalostí odpovídá růst investic do výzkumu a vývoje, podpory inovačních aktivit, přenosu technologií, realizace nových technických řešení, vzdělávání, vědy a rozvoje lidských zdrojů.

 

„Informační společnost“ je společnost založená na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy. Nárůst informačních zdrojů a komunikačních toků vzrůstá do té míry, že ho nelze zvládat dosavadními informačními a komunikačními technologiemi.

 

Klasifikace znalostí

 

• Explicitní znalosti – je snadné je formalizovat a dokumentovat, je relativně lehké je zachytit a následně předat nebo sdílet.
• Neformulované znalosti – jsou uchovávány v lidské mysli, v chování jedince a jeho představách. Proto je těžké je formalizovat a komunikovat nebo nemožné převést do explicitní formy.
• Implicitní znalosti – jsou uchovávány v lidské mysli, ale v okamžiku potřeby je možné je dokumentovat a převést do explicitní formy.

 

Dimenze znalostí (klasifikace)

• Individuální a kolektivní znalost
• Umělá znalost a znalost lidí
• Kodifikovaná, formalizovaná, striktně vyjádřená, zapsaná
• Tacitní, skrytá, neuvědomělá, nevědomá, neverbalizovaná (praktické dovednosti)

 

Znalostní procesy

• Učení, vzdělávání
• Tvorba znalostí
• Šíření znalostí
• Aplikace znalostí
• Znalostní management

 

Světová banka základní principy znalostní ekonomiky ve čtyřech pilířích:

• Vzdělání a školení – vytváří, sdílí a používá znalosti, motorem znalostní ekonomiky jsou vysoké školy ve spolupráci s podnikatelskou sférou, v dnešní době je znalostí tolik, že není již důležité je získat a osvojit, jako tomu bylo ještě donedávna, ale důležitější je umět informace vyhodnocovat, porovnávat a aplikovat.
• Informační infrastruktura – umožňuje efektivní komunikaci, šíření a zpracovávání informací, převádí výsledky VaV do reálných technických a technologických procesů.
• Ekonomické pobídky a institucionální rámec – vytvořit prostředí pro volné šíření znalostí, podpora investic do ICT.
• Inovační systém – Síť výzkumných center, univerzit, výzkumných týmů, soukromých podniků a usnadní využití množství globálních znalostí a jejich   Vytváří se z velikosti investic do VaV, vyššího vzdělávání a do informačních technologií v poměru k HDP. Výsledky jsou rozděleny do tří skupin ekonomik:
• OECD – Kombinovaný indikátor investic do znalostí
• Ukazatelé hodnocení úrovně znalostní ekonomiky.
• přizpůsobení lokálním potřebám. V neposlední řadě se významně podílí na vzniku nových znalostí.

• Ekonomiky vysokých investic do znalostí jako jsou státy severní Ameriky nebo Japonsko, které investují okolo šesti procent HDP.
• Ekonomiky středních investic do znalostí jako jsou státy severní Evropy nebo Austrálie, které investují mezi třemi a čtyřmi procenty HDP.
• Ekonomiky nízkých investic do znalostí jako jsou státy jižní Evropy, které investují mezi dvěma a třemi procenty HDP.

 

Světová banka – metodika KAM

Ohodnocení připravenosti jednotlivých států na znalostní ekonomiku. Vypočítává se z více jak 80 strukturálních a kvalitativních proměnných, které jsou rozděleny do 7 skupin, na základě kterých je možné měřit výkon přes 130 zemí. Má čtyři pilíře:

• ekonomický a institucionální režim,
• vzdělávání,
• inovace,
• informační a komunikační technologie.

 

Znalostní indexy

KEI (Knowledge Economy Index – index znalostní ekonomiky) – bere v úvahu, zda dané prostředí napomáhá efektivnímu využití znalostí k rozvoji ekonomiky. Jde o jakýsi průměr výsledků země nebo regionu v oblasti 4 pilířů, a to:

• vzdělání,
• informační infrastruktura,
• ekonomický pobídkový systém,
• inovace.KI (Knowledge Index – Index znalostí) – ukazuje všeobecnou schopnost země vytvářet, přijímat a rozšiřovat znalosti, tzn. její potenciál v rozvoji znalostí

• Jde taktéž o průměr výsledků země či regionu v oblasti 3 pilířů, a to:
  • vzdělání,
  • informační infrastruktura,
  • inovace.Jak vypadá produkční funkce pro znalostní ekonomiku?

• Y = A(g,e,r,i) F(K,L)

• Determinanty faktoru F

• K – kapitál
• L – práce

• Determinanty faktoru celkové produktivity (=A)
  • g – kvalita správy a prostředí pro podnikání (institucionální a ekonomický režim ekonomiky)
  • e –Kvalita lidských zdrojů (vzdělávání a školení)
  • r – Inovační výkonnost (úroveň domácích inovací, systému inovací)
  • i – Infrastruktura ICT (úroveň informační a komunikační infrastruktury státu)
  • Tyto determinanty, spolu s ukazateli výkonnosti (růst GDP) tvoří hlavní proměnné, které určují úroveň znalostní ekonomikyInformační společnost
  • Současná definice informační společnosti může tedy znít tak, že jde o situaci, v níž práce (resp.manipulace) s informacemi je efektivnější než práce se hmotou; je to jen jiné vyjádření výše uvedeného poznatku o alokování kapitálu, pokud je význam termínu „efektivnější“ chápán čistě ekonomicky ve smyslu vyšších a rychlejších zisků na jednotku nákladů. Postupně se ovšem ukazuje, že efektivnost práce s informacemi má mnohem širší než jen ekonomickou platnost a převaha takto definovaných aktivit stejně silně platí např. v politice, v záležitostech obrany a bezpečnosti, samozřejmě ve vědě, ale i v kultuře atd., pokud upravíme chápání efektivnosti přiměřeně pro jednotlivé oblasti.

Koncepce vzdělanostní společnosti je založena na získávání poznatků (věda, výzkum) a jejich předávání v rámci vzdělávacích procesů. Základním prvkem koncepce informační společnosti je nesporně informace, což ji spojuje s koncepcí vzdělanostní společnosti. Efektivní využití informací je ovšem podmíněno jejich rychlým přenosem a včasnou dostupností všude tam kde jsou potřebné a mohou být použitelné. Jde o šíření informací všemi možnými formami, nejen vzděláváním (education), a o jejich cílený a co nejoperativnější přenos tam, kde jsou potřebné. Dalším implicitně základním prvkem koncepce informační společnosti se tak stává komunikace, ne ovšem v  úzkém psychologickém pojetí přímé mezilidské interakce. Komunikační vědy definují komunikaci jako přenos informace (v nejširším významu) mezi lidmi přímo nebo nepřímo (tj. pomocí technicko-organizačních prostředků). Tato druhá složka koncepce informační společnosti byla vystižena alternativním označením „information highway“, které bylo v 80. létech v USA přednostně užíváno v oblasti nových, tzv. informačních technologií (IT).

 

Je tedy zřejmé, že označení informační společnost je obecnější, kdežto označení jako vzdělanostní postihuje jeden konkrétnější aspekt téže skutečnosti. Na druhé straně je vzdělanost podmínkou pro to, aby konkrétní společnost (národ, stát) dosáhla vývojového stupně informační společnosti a dále se v něm rozvíjela. Nicméně sám pojem vzdělání je nástupem informační společnosti zásadně modifikován: Přestává být možné chápat vzdělání jako výsledek úsilí v jisté omezené životní etapě, protože práce s informacemi je pro stále větší podíl populace celoživotní aktivitou. Tak se stává skutečností celoživotní vzdělávání, přinejmenším v podobě rekvalifikace několikrát za život. Definicí vzdělání vhodnou pro informační společnost tedy může být celoživotní zapojení do informačních toků. Trendům informační společnosti odpovídají programy celoživotního vzdělávání, existující v nějaké podobě ve všech vyspělých zemích. Periodické rekvalifikace jsou jejich součástí, avšak nejde jen o to.

 

První významnou celoevropskou iniciativu byla eEurope v roce 1999. Jejím cílem bylo poskytnout přínosy informační společnosti skutečně všem Evropanům. Měl to být impuls směřující především do politických a řídících sfér, které by měly přestat stát v cestě, a naopak by měly tuto báječnou šanci ve vlastním zájmu aktivně podpořit. Hlavní cíle iniciativy eEurope jsou:

• Připojit každého občana, každou školu, každý domov, každý podnik i úřad on-line, a dovést je tak do nové digitální éry.
• Vybudovat „digitálně gramotnou“ Evropu, podporovanou podnikatelským prostředím připraveným financovat a rozvíjet nové myšlenky.
• Zajistit, že celý proces bude zahrnovat i řešení sociálních otázek, bude budovat důvěru spotřebitelů i posilovat sociální soudržnost.

Bylo definováno 10 oblastí, kam by měli informační technologie směřovat:

1. Podnikatelská sféra:

• e-business (elektronické podnikání),
• e-commerce (elektronický obchod),
• e-procurement (elektronický nákup),
• e-marketing (elektronický marketing),
• e-payments (elektronické platby) nebo
• e-HRM (elektronické řízení lidských zdrojů).

1. Nepodnikatelská sféra:

• e-learning (elektronické vzdělávání),
• e-government (služby elektronické státní správy).
• e-health (elektronické služby pro zdravotnictví)

 

Po přijetí Lisabonské strategie 2000 bylo konstatováno, že Evropa naléhavě potřebuje využít urychleně příležitostí, které nabízí ekonomika založená na znalostech a zejména Internet. Realizace této iniciativy potom probíhala v několika fázích:

• eEurope 2002
• eEurope +
• eEurope 2005
• i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost

 

Nejnovější iniciativou v oblasti informační společnosti je Digitální agenda pro Evropu, která jednou z iniciativ Strategie Evropa 2020. Obecným cílem digitálního programu je zajistit udržitelný hospodářský a sociální přínos jednotného digitálního trhu, založené ho na rychlém a superrychlém internetu a interoperabilních aplikacích. Jaké jsou problémy na půdě EU?:

• roztříštěné digitální trhy – cíl propojit digitální trhy členských zemí, to povede k větší liberalizace, konkurenceschopnosti, výhody pro spotřebitele apod.,
• Nedostatečná interoperabilita – přizpůsobit legislativní normy pro přenos jednotlivých technologií mezi státy a jejich propojování,
• Rostoucí počítačová kriminalita – cílem je zvýšit počet databází a nových technologií, které umožňují dálkovou kontrolu jedinců a zajistit bezpečnost a odolnost systémů a sítí IT,
• Nedostatečné inovace do sítí – vytvářet podmínky pro investice do inovací v IT a podpořit je skrze veřejné investice,
• Nedostatečný výzkum a inovace – podfinancováno jako všechna VaV, zaostáváme za USA,
• Nedostatky v PC gramotnosti

 

Česká republika

 

V české republice došlo za posledních 20 let k velkým změnám díky transformaci ekonomiky a její orientaci z průmyslu na služby. I když tento přechod stále pokračuje, informační technologie stále více zabírají místo v české ekonomice jak v průmyslu, tak i ve službách. Na trhu práce se zase tlačí znalosti, zkušenosti a vzdělání. I když Česká republika stále zaostává za průměrem EU, je na tom z pohledu zemí, které přistoupily v roce 2004 a 2007 do EU velmi dobře, a to především díky příchodu těchto technologií společně se zahraničními investory. Podpora státu v oblasti znalostní a informační společnosti však stále pokulhává. To platí především o podpoře vědy a výzkumu, strnulosti vzdělávacího systému apod.

 

Naplňování Digitální Agendy hodnotí EK pomocí Digital Agenda Scoreboard. Jako členská země Evropské unie podléháme pravidelnému hodnocení toho, jak dalece je náš sektor telekomunikací rozvinutý a jak dobře transponujeme a dodržujeme unijní právo (tzv. acquis) v této oblasti. Jednalo se tedy o hodnocení, které bylo jak kvantitativní (přinášelo řadu zajímavých statistik), tak kvalitativní (hodnotilo, co a jak jsme stihli transponovat, co děláme jinak, než si EU představuje atd.).

 

Pokud jde o „kvantitativní“ hodnocení, to je nyní řešeno docela „parádně“: k dispozici jsou jak zdrojová data (za všechny země), tak i jejich národní přehledy v podobě spreadsheet a stejně tak nejrůznější grafy, které popisují jak aktuální situaci, tak i situaci z předchozích let.

Část věnovanou telekomunikacím decentně naznačuje určité názorové rozdíly mezi představami Komise a postoji (i činy) České republiky, ale skutečně nevytýká nic zásadního. A tak snad jediná ostřejší výtka souvisí s plánovanou aukcí kmitočtů pro mobilní operátory. Pak už lze zmínit snad jen „velmi jemné“ zmínky o tom, že terminační poplatky jsou u nás stále poměrně vysoké. ČR je pod průměrem EU, pokud jde o celkové rozšíření a dostupnost internetu. Zajímavé může být to, že jsme naopak vysoko nad evropským průměrem, pokud jde o podíl „nových hráčů“ na poskytování pevného broadbandu (tzn. firem, které u nás poskytují internetové připojení). Pokulháváme i v mobilním připojení, jsme naopak výrazněji pod průměrem. Výsledky ČR v oblasti využití internetových služeb jsou v obou případech hluboko pod průměrem EU, ale asi nejvíce je to patrné v přepočtu na uživatele Internetu. Služby eGovernmentu pro firemní sektor jsou na tom mnohem lépe (a jsou také mnohem více využívány), než služby pro jednotlivce.