Finanční cíle

Finanční cíle

Každý podnikatelský subjekt si již při svém zakládání stanovuje cíl podnikání. Cílem se rozumí reálná

představa toho, kam by se chtěl podnik dostat nebo čeho by chtěl dosáhnout v určitém časovém

horizontu. Proces určování cílů vychází z vnějších a vnitřních podmínek daného podniku a týká

se prakticky všech jeho činností. Pro určování cílů je důležité, aby byly seřazeny podle významu.

Pomocí dílčích cílů se pak snadněji postupuje k cíli základnímu – primárnímu. Podnikatel tak může

lépe sledovat průběh přibližování k původní představě a pružněji reagovat na nastalé situace

bránící požadovanému vývoji. S významem jednotlivých cílů souvisí také jejich velikost. Cíle se pak

rozlišují na omezené a neomezené. V případě omezeného cíle si podnikatel dopředu exaktně stanoví

hodnotu, jaké chce dosáhnout, například výši tržeb. Pokud je cíl neomezený, podnikatel usiluje

o dosažení maximální hodnoty. To se pozoruje například na zisku.

Velmi důležité je také časové hledisko, které podnikateli určí, zda chce cíle dosáhnout v krátkém

období či dlouhodobě. Krátkodobé cíle se vyznačují zejména tím, že jsou více operativní a

nastavené na dobu do jednoho roku, popřípadě do tří let. Na jejich plnění se také více podílí střední

management, který za ně i nese odpovědnost. Oproti tomu dlouhodobé cíle podléhají rozhodnutí top

managementu, týkají se spíše celého podniku a jeho strategie. Jejich realizace trvá delší dobu. Platí,

že krátkodobé cíle by měly směřovat k naplnění cílů dlouhodobých

Finanční cíle se prosazují do cílů podniků tím více, čím více je nutné samofinancování a likvidita

podniku nutností pro jeho přežití. Finanční cíle mohou být odlišně formulovány z hlediska

managementu podniku a odlišně jeho vlastníky (např. akcionáři). Management se snaží o

maximalizaci vlastního kapitálu podniku, avšak akcionáři mohou mít za cíl maximalizace příjmů

(dividend) nebo maximalizace majetku. V obou případech (cíle managementu i cíle vlastníků) jsou

primárními cíly zisk, resp. rentabilita a likvidita.

Likvidita a rentabilita představují dva globální navzájem se podmiňující cíle podniku. Rentabilita je

výrazem efektivnosti, přičemž likvidita představuje velmi důležitou podmínku pro její dosažení.

Finanční politika

Vychází ze strategických cílů podniku. Spolu s finančními cíli vymezují prostor pro investiční a finanční

řízení podniku. Hlavní oblasti finanční politiky:

• Politika získávání finančních zdrojů – zásady, dle kterých priorit přistupovat k internímu a

externímu financování podniku.

• Politika užívání finančních zdrojů – investiční politika, v jejímž rámci lze rozlišit politiku

investic do reálných prostředků a do finančních prostředků (nákup akcií, obligací…)

• Finanční strukturální politika – koordinuje politiku získávání finančních zdrojů a politiku

užívání finančních zdrojů. Udává směr a zásady v oblasti prostředků (aktiv) a kapitálu (pasiv)

a jejich vzájemných vztahů (uplatnění horizontálních a vertikálních finančních pravidel).

• Politika platebního styku – zásady a pravidla kritérií cest platebního styku a výběru

instrumentů platebního styku (garance, rabaty…)

• Měnová politika – orientace na minimalizaci měnových rizik (valuty, transfery…)

• Organizační politika – kterou rozdělujeme na institucionální (zásady pro hierarchii a

výstavbu finančního řízení, rozdělení kompetencí, odpovědnosti…) a funkcionální (plánování,

rozhodování, kontroly).

Cílově orientované finanční řízení

Na řetězec „globální cíle-podniková politika-finanční cíle-finanční politika navazuje proces finančního

plánování, realizace a kontroly. Tyto tři prvky označujeme jako cílově orientované finanční řízení.

Můžeme identifikovat 6 základních úloh, které mají společný atribut – zajišťování likvidity.

• Získávání finančních zdrojů,

• užití finančních zdrojů,

• zabezpečení kapitálové a majetkové struktury,

• zabezpečení platebního styku,

• zabezpečení měny,

• organizace finančního řízeni.

Hlavní úkoly finančního řízení podniku:

Získávání finančních zdrojů pro běžné potřeby a činnosti podniku v adekvátním čase a rozhodovat o

jeho struktuře a jejich změnách. Kapitál cizí – úvěr nebo emise obligací, vlastní emise akcií.

Užití finančních zdrojů buďto jako investice do podnikového majetku (aktiv), jednak je lze uložit

v bankách a nebo na úhradu závazků.

Zabezpečování kapitálové a majetkové struktury, tedy tzv. finanční rovnováhu determinovanou

především lhůtovostí finančních zdrojů a lhůtovostí prostředků.

Zabezpečení platebního styku a jeho racionálního způsobu, tedy volbu cesty a nástrojů z hlediska

nákladů, rychlosti a spolehlivosti.

Rizika

Zajišťování likvidity finančním řízením znamená nutnost vysoké centralizace finančního

managementu v hierarchii podnikového vedení. Finanční management je téměř vždy zastoupen ve

vrcholovém vedení podniku. Rozsáhlá centralizace finančního vedení však koncentruje rozhodovaní

na úzkou skupinu manažerů a nakonec k omezení flexibility a výkonnosti finančního řízení. Dochází

proto k delegování kompetencí a zodpovědnosti na nižší řídicí úroveň.

Likvidita

Likvidita podniku je předpokladem finanční stability (rovnováhy) podniku. Je-li podnik trvale

nelikvidní, podnik se nachází v platební neschopnosti (insolvenci). Na druhou stranu, příliš vysoká

likvidita snižuje výnosnost podniku (volné peněžní prostředky nepřináší výnosy). Výnosy zvyšují

především nové stroje, technologie, nové materiály. Management podniku musí proto usilovat o

optimální likviditu a současně o co nejvyšší rentabilitu.

Likvidita, chápaná jen z hlediska vázanosti peněžních prostředků v různých formách majetku podniku

(v aktivech rozvahy) nazýváme absolutní likvidita. Je zde velmi obtížné určení u jednotlivých složek

majetku časový okamžik a možnost transformace v peníze. Relativní likvidita – přístup založený

na relaci mezi možnostmi získávat peněžní prostředky a splatnými závazky. O relativní likviditě se

dozvídáme z rozvahy podniku.

Likviditu podniku vyjadřují poměrové ukazatele likvidity vycházející z rozvahy a výkazu zisků a ztrát

(výsledovky):

• Běžná likvidita

Běžná likvidita = oběžná aktiva/krátkodobé závazky

Běžná likvidita se vypočítá jako podíl krátkodobých závazků na oběžných aktivech. Tento ukazatel

nám tedy říká, kolikrát je ekonomický subjekt schopen uspokojit pohledávky věřitelů v případě, kdy

promění všechna svá oběžná aktiva v peněžní prostředky. Doporučená hodnota pro běžnou likviditu

1,5 – 2,5.

• Pohotová likvidita

Pohotová likvidita = (oběžná aktiva – zásoby)/krátkodobé závazky

Pohotová likvidita z výpočtu vylučuje zásoby, coby artikl nezbytný pro zachování chodu firmy a

zároveň coby artikl, který často není možné pohotově přeměnit na peněžní prostředky. Optimum je 1

– 1,5.

• Okamžitá likvidita

Okamžitá likvidita = finanční majetek/krátkodobé závazky

Okamžitá likvidita je ukazatel, který vyjadřuje okamžitou schopnost společnosti uhradit své

krátkodobé závazky. Pro úhradu těchto závazků může být použit finanční majetek – tj. hotovost

v pokladnách, na běžných účtech společnosti a hotovost uložená v krátkodobě obchodovatelných

cenných papírech. Optimum je 0,2 – 0,5.