Globalizace světové ekonomiky

 a proces integrace

 

 

TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K INTEGRACI:

• – federalistické
• – funkcionalistické

 

Příklady integračních uskupení v Evropě:

• Evropská společenství (od 1951 Evrop. sdružení uhlí a oceli, od 1958 Euratom, EHS )
• Evropské sdružení volného obchodu (od 1959)
• Rada vzájemné hospodářské pomoci (1949-1992)
• Středoevropská dohoda o volném obchodu (od 1992)
• Společenství nezávislých států (od 1991)

 

Příklady integračních uskupení v Americe:

• NAFTA – The North American Free Trade Agreement (od 1994) Severoamerická dohoda o volném obchodu
• KOLUMBIE,MEXIKO,VENEZUELA – snaha vytvořit společný trh v období 1995 – 2005
• MERCOSUR – Mercado Común del Sur (od 1992) Jižní společný trh
• CARICOM- Caribean Community Karibské hospodářské společenství (od 1993)

 

Integrace v Asii a Tichomoří:

• APEC – Asia Pacific Economic Cooperation Asijsko-tichomořská hosp. spolupráce (od 1989)
• ASEAN – Association of South-East Asia Nations Sdružení národů jihovýchodní Asie
• ASEM – Asia-Europe Meeting Setkání Asie a Evropy (od 1997)

 

Integrační spolupráce v Africe a Středomoří:

• West African Economic And Monetaryy Union – Západoafrická hospodářská a měnová unie ( od 1994 )
• MAGHREB – Maroko, Alžírsko,Tunisko a Libye se díky své poloze těší zvýšené pozornosti EU
• MASHREK – arabské země Egypt, Jordánsko, Sýrie a Libanon jsou v podobné pozici jako Maghreb
• Turecko – usiluje o vstup do ES ( od 1964 )

 

Stupně ekonomické integrace:

• – Pásmo volného obchodu (např. NAFTA, CEFTA)
• – Celní unie (složitější forma, např. BENELUX, celní unie mezi ČR a SR)
• – Společný trh (nejedná se pouze o volný obchod, ale také odstranění překážek přesunu výrobních faktorů)
• – Hospodářská (měnová) unie (měnová unie je v tomto případě jádrem hospodářské unie)
• – Úplná hospodářská a politická unie (nejrozšířenější forma)

 

Mezi ekonomicky nejsilnější integrační uskupení ve světě patří – APEC (2 150 mil. populace), EHP (375 mil.), NAFTA (380 mil.), MERCOSUR (210 mil.), Mexiko, Kolumbie a Venezuela (140 mil.), CEFTA (66 mil.).

 

 

Evropská myšlenka – vznik a vývoj evropské integrace

 

Mezi architekty evropské integrace patří:

• – Sir Winston CHURCHILL
• – Robert SCHUMAN
• – Jean MONNET
• – Konrad ADENAUER
• – Alcido de GASPERI
• – Paul Henri SPAAK
• – Walter HALLSTEIN
• – Altiero SPINELLI

 

Pět etap poválečného integračního vývoje v Evropě:

• 1945 – 1951 etapa integračních východisek formovaných výsledky 2. světové války
• 1952 – 1973 etapa ekonomického a sociálního rozvoje a integrační dynamiky
• 1974 – 1985 etapa stagnace integračních procesů a strukturálních krizí
• 1986 – 1992 etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru
• od 1993 etapa formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie

 

Cíle integračního procesu v ekonomické oblasti:

• – „harmonický a vyvážený rozvoj ekonomických činností “
• – trvalý a neinflační hospodář. růst s ohledem na ochranu životního prostředí
• – vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti
• – vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně
• – upevňování hospodářské a sociální soudržnosti členských států

 

 

Tři pilíře sjednocovacího procesu podle Maastrichtské smlouvy:

 

 

 

 

Historický vývoj viz.: http://www.evropska-unie.cz/cz/print.asp?id=789#2

 

 

 

 

 

1. etapa (1945 – 1951)

 

9. září 1946 – předseda vlády Velké Británie Sir Winston Churchill vyzývá v Zürichu k založení Spojených států evropských

 

5. červen 1947 – USA vyhlašují Marshallův plán k obnově zničené Evropy.

 

6. duben 1948 – založena Organizace pro Evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), aby koordinovala realizaci Marshallova plánu.

 

8. duben 1951 – Pařížská dohoda, Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli – ESUO, podepsána představiteli Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska – tzv. Šestkou.

 

2. etapa (1952 – 1973)

 

5. březen 1957 – Římské smlouvy – založení EHS a Euratomu, podepsány Šestkou.

 

1. leden 1958 – Římské smlouvy vstupují v platnost. V Bruselu jsou zřízeny Komise EHS a Komise Euratomu. Vzniká Parlamentární shromáždění. Působnost Soudního dvora se rozšiřuje z ESUO i na EHS a Euratom. Vzniká Evropská investiční banka (Lucemburk) a Hospodářský a sociální výbor (Brusel).

 

4. leden 1960 – Stockholmská úmluva, úmluvou sedmi evropských států (Dánska, Norska, Portugalska, Rakouska, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Švédska a Švýcarska) založené Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), známé také jako EFTA – European Free Trade Association, nabývá účinnosti.

 

8. – 29. leden 1966 – Lucemburský kompromis. Po sedmi měsících bojkotu zaujímá Francie své místo v Radě výměnou za získání dohody o jejím jednomyslném rozhodování v záležitostech dotýkajících se významných národních zájmů kteréhokoli členského státu. (Prakticky šlo o zavedení práva veta.)

 

1. červenec 1967 – Slučovací smlouva. Smlouva o sloučení výkonných orgánů třech společenství vstupuje v platnost (ESUO, Euratom, EHS). Podepsána byla dne 8. dubna 1965.

 

1. červenec 1968 – Celní unie EHS. Odstraněním posledních celních poplatků pro obchod uvnitř EHS a zavedením společného vnějšího tarifního režimu nabývá účinnosti celní unie šestice států Společenství.
2. leden 1973 – První rozšíření. Dánské království, Irská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska se stávají členy Společenství – vzniká Devítka.

 

 

3. etapa (1974 – 1985)
4. červenec 1975 – Smlouva o finančním hospodaření Společenství. Podepsána smlouva, kterou se předávají Parlamentárnímu shromáždění/Evropskému parlamentu širší rozpočtové pravomoci a zřizuje se Účetní dvůr se sídlem v Lucembursku.
5. srpen 1975 – Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě je podepsán v Helsinkách 35 státy.
6. březen 1979 – Evropský měnový systém (EMS) vstupuje v platnost.
   Osm účastnických zemí se zavazuje udržovat výměnné kurzy svých měn v dohodnutém rozpětí. Vznik evropské měnové jednotky ECU – European Currency Unit.
7. leden 1981 – Druhé rozšíření. Řecká republika se stává desátým členem Evropských společenství – vzniká Desítka.

 

 

 

 

4. etapa (1986 – 1992)
5. leden 1986 – Třetí rozšíření. Portugalská republika a Španělské království se připojují ke Společenství – vzniká Dvanáctka.
6. červenec 1987 – Jednotný evropský akt (JEA) nabývá účinnosti. JEA podepsaný v únoru 1986 podstatným způsobem novelizuje Smlouvu o EHS, vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšiřuje oblasti působnosti Společenství a činí z Evropského parlamentu demokratický protějšek Radě a Komisi.
7. červenec 1989 – Program PHARE. Hlavy států západní Evropy a Severní Ameriky rozhodují na summitu podpořit hospodářské reformy zahájené v některých zemích střední Evropy. Evropská komise byla pověřena koordinací podpory hospodářské restrukturalizace v Polsku a Maďarsku – odtud název programu PHARE – Poland – Hungary – Aid for Restructuring Economy.
8. únor 1992 – Smlouva o Evropské unii podepsána v Maastrichtu.

 

5. etapa (od roku 1993)
6. leden 1993 – Jednotný vnitřní trh zakládající volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu vstupuje v platnost.
7. listopad 1993 – Smlouva o Evropské unii nabývá účinnosti.
8. březen 1994 – Čtvrté rozšíření. Finská republika, Rakouská republika, Švédské království a Norské království završují jednání o vstupu do Evropské unie.
9. leden 1995 – Rakousko, Švédsko a Finsko se stávají členy Evropské unie – vzniká tzv. Patnáctka.

 

6. – 17. červen 1997 – Zasedání Evropské rady v Amsterodamu. Evropská rada přijímá v Amsterodamu dohodu o novele Smlouvy o Evropské unii, kterou se upravují také tři smlouvy o Evropských společenství, tzv. Amsterodamskou smlouvu. Přijímá také rezoluci o zaměstnanosti a růstu. Podepsána Radou EU 2. 10. 1997.

Hlavní body Amsterodamské smlouvy:

SVOBODA, BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCE

• – zóna svobody, bezpečnosti a spravedlnosti má být vytvořena do 5 let (Dánsko má výjimku)
• – svoboda pohybu osob v Unii podle již dříve přijaté Schengenské dohody (Británie a Irsko si uchovají hraniční kontroly )
• – spolupráce v oblasti imigrace, vízové politiky a harmonizace příslušných zákonů
• – operační role bude poskytnuta policejní agentuře Europol

 

UNIE A OBČAN

• – kapitola o zaměstnanosti v omezené míře počítá se společnými
• – projekty na podporu pracovních míst
• – sociální kapitola předpokládá harmonizaci sociálních předpisů

 

 

 

EFEKTIVNÍ A KOHERENTNÍ VNĚJŠÍ POLITIKA

• – ustavení nové instituce uvnitř generálního sekretariátu Rady, zabývající se plánováním a včasným upozorňováním na různá bezpečnostní rizika
• – posílení role generálního tajemníka Rady EU
• – do acquis zařazeny tzv. petersberské úkoly ( humanitární a záchranné akce, bojové nasazení při řešení krizových situací, opatření k udržení míru), perspektiva začlenění ZEU do systému EU
• – strategie musí být přijímána jednomyslně, při její realizaci je nutný souhlas většiny

 

INSTITUCE

• – Komise EU by neměla mít více než 20 členů
• – posílení role parlamentu EU v systému orgánů EU
• – zjednodušil se mechanismus tzv. spolupráce mezi Radou EU a EP

 

OTÁZKA UŽŠÍ SPOLUPRÁCE – FLEXIBILITY

Maastricht umožnil členským zemím postupovat různou rychlostí k cíli – hospodářské a měnové unii. Do Amsterdamské smlouvy je začleněna tzv. zmocňovací klauzule umožňující „těsnější spolupráci“. Tím byl dán právní rámec pro diferencovanou integraci.

 

 

6. červenec 1997 – Agenda 2000. Komise předkládá dokument „Agenda 2000 – pro silnější a širší Unii“ a posudky deseti kandidátských zemí střední a východní Evropy, Kypru, Malty a Turecka ucházejících se o členství v Evropské unii.

 

Agenda 2000 – politická diagnóza současných problémů EU a náměty na politickou terapii. Identifikovala potřebu reforem v oblastech:

• vnitřní politiky
• hospodářské a sociální soudržnosti
• společné zemědělské politiky
• postavení EU ve světě
• efektivnější fungování Komise EU

 

Agenda 2000 obsahovala 10 analýz žadatelských států o členství v EU, včetně analýz dopadu rozšíření na politiky EU.

 

Agenda 2000 je akčním programem přijatým Evropskou komisí 15. července 1997. Je oficiální odpovědí na požadavky vyslovené na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995, tj. představuje všeobecný dokument o rozšíření a o reformě společných politik a zprávu o budoucím finančním rámci Unie po 31. prosinci 1999.

Agenda 2000 se dotýká všech otázek, kterým Unie čelí na počátku 21. století. Součástí dokumentu jsou posudky Evropské komise na země, které se v té době ucházely o členství v Unii.

 

Agenda 2000 má tři části:

• První projednává otázku vnitrních mechanismu Unie, zejména reformu společné zemědělské politiky a politiky sociální a hospodářské soudržnosti. Obsahuje také doporučení, jak se nejlépe vyrovnat s nadcházejícím rozšířením a navrhuje vytvoření nové finanční perspektivy (tj. rozpočtu) na období 2000–2006.

 

• Druhá navrhuje zesílenou předvstupní strategii, zahrnující dva nové prvky: přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech Společenství a vytvoření mechanismu pro uplatňování acquis Společenství.

 

 

 

 

 

 

 

• Třetí část představuje studii o vlivu rozšíření na politiky Evropské unie. Tyto priority byly podepřeny fakty ve dvaceti legislativních návrzích podaných Evropskou komisí v roce 1998. Na zasedání Evropské rady v Berlíne roku 1999 bylo dosaženo všeobecné shody na tomto legislativním balíku a všechna opatření byla přijata v témže roce. Na období 2000 až 2006 pokrývají čtyři úzce propojené oblasti:

• reformu společné zemědělské politiky;
• reformu strukturální politiky;
• předvstupní instrumenty;
• finanční perspektivu.

 

 

 

 

7. – 11. prosinec 2000 – Zasedání Evropské rady v Nice (Francie). Formálně přijímá Chartu základních lidských práv, vítá postup v realizaci předvstupní strategie pro Turecko, postup při jednáních o vstupu s kandidátskými zeměmi střední a východní Evropy. Přijímá Evropskou sociální agendu. Na závěr dlouhého jednání se Evropská rada politicky dohodne na znění Smlouvy z Nice, která má Unii institucionálně připravit na budoucí rozšíření.

Ze summitu v Nice vyplývají:

• – institucionální změny Unie
• – politická priorita = rozšíření EU
• – charta základních práv
• – Evropská sociální agenda
• – Evropská agentura pro bezpečnost potravin
• – ostatní (klimatické změny, zahraniční otázky, rozvojová politika, obrana, lidská práva)

 

 

1. leden 2001 – Švédsko přebírá předsednictví v Radě.

Priority švédského předsednictví:

• proces rozšíření EU
• zaměstnanost                                          tzv. 3 E
• ochrana životního prostředí
• boj proti diskriminaci žen
• ochrana spotřebitelů
• modernizace práce v EU
• otevřenost, transparentnost
• spolupráce EU s Ruskem

 

1. červenec 2001 – Belgie přebírá předsednictví v Radě.

Priority belgického předsednictví:

• EU musí reagovat na změny dnešního i budoucího vývoje
• pokračování v procesu rozšiřování EU – směrem k navrácení evropské identity
• vnější dimenze EU – směrem ke stabilitě evropského kontinentu a zesilování evropského hlasu ve světě
• deklarace o budoucnosti EU

Mezi priority belgického předsednictví v oblasti vnitřní politiky EU patří:

• zavedení jednotné měny EURO k 1. lednu 2002 a řešení vnějších aspekt fiskálních opatření.
• zavedení kvantitativních a kvalitativních indikátorů zaměstnanosti.
• modernizace systému sociální ochrany a podpora vyplácení důchodů.
• azylová a migrační politika.
• zřízení evropského úředníka pro občanské záležitosti.
• podpora rozvoje a vyšší kvality života.
• propojení evropského spotřebitelského a zemědělsko potravinového programu.
• Evropský společenský patent

 

 

1. červenec 2002 – Dánsko přebírá předsednictví v Radě.

Priority dánského předsednictví:

• trvale udržitelný rozvoj
• nezávadnost potravin
• globální odpovědnost

 

1. červenec 2003 – Itálie přebírá předsednictví v Radě.

Priority italského předsednictví:

• náprava vztahů mezi EU a USA po roztržce ohledně Iráku
• zahájit novou mezivládní konferenci s cílem vyjednat novou ústavu
• zahájit program Akce pro růst (infrastruktura v Evropě)
• boj proti nezákonné imigraci a obchodování s lidmi
• prohloubit spolupráci se sousedy rozšířené Unie, zejména na Středním východě a v severní Africe, s Ruskem a Ukrajinou, Běloruskem a Moldavskem

 

Lisabonská strategie

Na jaře roku 2000 přijala Evropská rada tzv. lisabonskou strategii, nazvanou podle místa, kde byl tento nový strategický cíl všemi patnácti členskými zeměmi schválen. Tato komplexní strategie, která byla rozvržena na celé desetiletí 2000-2010, byla v závěrech lisabonského zasedání Evropské rady formulována takto: Unie se má stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“.

Více na: www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=2843&page=1

 

 

 

 

 

Předpoklady nadstátní regulace v Evropské unii

1. a) institucionální – instituce pro výkon hospodářské politiky v EU
2. b) právní – legislativa pro fungování ekonomiky EU
3. c) finanční – umožňují úspěšnou realizaci

 

Institucionální předpoklady

Evropským institucím je vytýkána nízká míra demokracie při jejich fungování. Exekutivní (výkonnou) funkci vykonávají lidé jmenovaní jednotlivými zeměmi (nejsou tedy voleni). Komise a Rada se podílejí na rozhodovacích procesech Unie, kde vzniká určitý deficit demokracie. V Parlamentu byl tento deficit odstraněn zavedením přímé volby (od roku 1979). Dále se hledají cesty k odstranění tohoto deficitu.

Evropské instituce mají tzv. duální charakter – jde o instituce nadnárodní (mají kompetence, které byly odebrány jednotlivým vládám členských zemí) a instituce mezinárodní (pro přijetí některých rozhodnutí je nutný souhlas všech zúčastněných stran – není zde možné přehlasování menšiny). Přenesení odpovědnosti na nadnárodní úroveň je pouze v jednoznačně vymezených oblastech → společné politiky (zemědělství, rybolov, doprava, obchodní a měnová politika).

Deficit demokracie by měl být odstraněn prostřednictvím Senátu EU, který funguje od roku 2002. Větší pravomoce by měly zůstávat na národních parlamentech (mluví se o systému žlutých a červených karet – žluté karty by mohly národní parlamenty použít proti evropských institucím za neoprávněné zásahy do národních věci, červené karty při úplném zamezení zasahování do národních věcí).

Rozhodovací procedury

• konzultace – znamená nejmenší možnost Parlamentu vstoupit do rozhodování (ten je pouze požádán o radu)
• spolupráce – pouze v oblasti měnové spolupráce
• spolurozhodování
• souhlasu – při uzavírání důležitých mezinárodních smluv (např. o přidružení – Rada musí rozhodnout jednomyslně, Parlament většinou), otázky ohledně Evropské banky

 

Podle smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která je součástí primárního práva evropského společenství, tedy jakési ústavy, existují tyto hlavní instituce: Evropská rada, Evropský parlament, Rada EU, Komise, Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr a od roku 1999 také Evropská centrální banka. Vedle toho má Unie řadu dalších institucí ať už poradních, jako jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, nebo odborných, jako je statistická kancelář Eurostat.

EVROPSKÁ RADA – je složena z předsedů vlád členských států, s výjimkou Francie, která je zastoupena prezidentem, a z předsedy Komise. Členové Rady jsou podporováni ministry zahraničních věcí, případně dalšími členy Komise. Evropskou radu je třeba rozlišovat od Rady Evropy (mezinárodní organizace se sídlem ve Štrasburku) a od Rady Evropské unie (orgán ES ve složení zástupců členských zemí na úrovni ministrů). Evropská rada je z právního hlediska pouze orgánem Evropské unie, nikoliv Evropských společenství. Schází se alespoň dvakrát ročně, pravidelně na území předsednické země. Předsedá jí zástupce toho členského státu, který předsedá Radě EU.

Úkolem Evropské rady je schvalovat základní směry vývoje EU a rozhodovat o věcech zásadního významu, jakými je např. revize zakládacích smluv a rozšiřování EU. Evropské radě byly dále přiznány pravomoci v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, v hospodářské a měnové politice a v politice zaměstnanosti.

 

EVROPSKÝ PARLAMENT – úloha Evropského parlamentu (EP) byla a stále je nižší, než je zvykem v parlamentních demokraciích. V případě EP nelze tudíž hovořit o „suverenitě parlamentu“ či o „nejvyšším zákonodárci“, jelikož jeho pravomoci jsou zejména v zákonodárném procesu omezené. Tento rys začal být označován jako tzv. demokratický deficit. Během vývoje Evropských společenství se však EP podařilo prosadit rozšíření svých pravomocí a tím zlepšit své postavení ve vztahu k ostatním evropským orgánům. Hlavním sídlem je Štrasburk.

EP tvoří zástupci lidu členských zemí, kteří jsou voleni v přímých volbách na období pěti let. První přímé volby se konaly v roce 1979, poslední v červnu roku 2004. EP má v současné době 732 poslanců. Poslanci se sdružují podle politické, nikoliv národnostní příslušnosti do osmi politických klubů. Nejsilnější politickou stranou EP je Evropská strana lidová (křesťanští demokraté). Nejvyšším představitelem je předseda, který spolu se 14 místopředsedy tvoří předsednictvo. Předseda je volen na dva a půl roku. Dohlíží na činnost Parlamentu a reprezentuje jej navenek.

Jako všechny parlamenty má EP tři základní pravomoci – zákonodárnou, rozpočtovou a kontrolní nad výkonnými orgány

Zákonodárná pravomoc – zákonodárný proces v EU předpokládá, že Evropská komise podává návrh a Rada EU rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem. V případě, že konzultační povinnost s EP nebyla respektována, považuje se zákon za neplatný. Zákonodárná pravomoc se uplatňuje čtyřmi základními procedurami:

1. a) prostá konzultace – při jednáních se vyžaduje jedno čtení – EP předloží své stanovisko k návrhu Komise před jeho přijetím v Radě EU; aplikuje se například při stanovení cen zemědělských výrobků
2. b) spolupráce – dvě čtení – právo „druhého čtení“ znamená, že EP může návrhy zákona přijmout, zamítnout nebo doplnit
3. c) spolurozhodování – tři čtení – nevzala-li Rada v úvahu stanovisko EP a její rozhodnutí pak EP zamítl ve druhém čtení, rozhodnutí nemůže být přijato. K dosažení kompromisu před třetím čtením se svolává Smírčí výbor, složení z členů EP, Rady a Komise
4. d) nezbytný souhlas EP – zejména při přistupování nových členských zemí, dohodách o přidružení, uzavírání mezinárodních dohod.

 

Rozpočtová pravomoc – EP schvaluje rozpočet Unie; na základě předběžného návrhu rozpočtu, který předkládá Komise, vypracuje Rada definitivní návrh a předloží ho EP k prvnímu čtení.

Kontrolní pravomoc – v rámci kontrolní funkce EP schvaluje nové členy Evropské komise a má právo Komisi odvolat. Poslanci parlamentu mohou ústně či písemně interpelovat členy Komise a Rady ministrů. Zároveň ve spolupráci s Účetním dvorem dohlížejí na finanční hospodaření v rámci EU.

Mezi další aktivity EP patří – projednávání otázek zahraniční a bezpečnostní politiky, přikládání zvláštního významu azylové a přistěhovalecké politice, boji proti toxikomanii, podvodům a mezinárodnímu zločinu, spolupráci s parlamenty zemí ACP („Paritní shromáždění“).

Parlamentní výbory EP

• pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu
• pro zemědělství a rozvoj venkova
• rozpočtový
• pro hospodářství, měnové otázky a průmyslovou politiku
• pro výzkum, technologický rozvoj a energetiku
• pro vnější hospodářské vztahy
• pro otázky právní a práva občanů
• pro sociální záležitosti a zaměstnanost
• pro regionální politiku
• pro dopravu a turistický ruch

Parlamentní výbory EP pro

• životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů
• kulturu, mládež, vzdělávání a sdělovací prostředky
• rozvoj a spolupráci
• občanské svobody a vnitřní záležitosti
• kontrolu rozpočtu
• institucionální záležitosti
• rybolov
• proceduru, pro imunity a ověřování kompetencí
• práva žen
• petiční

 

 

Politické skupiny EP

• Strana evropských socialistů
• Evropská lidová strana
• Svaz pro Evropu
• Evropská strana liberál.demokratů a reformátorů
• Konfederační skupina jednotné evropské levice / Nordická zelená levice
• Skupina Zelených v Evropském parlamentu
• Skupina Evropské radikální aliance
• Skupina Nezávislých
• Nezařazení

 

Parlament předpokládá, že v letech 2004-09 bude Evropská komise sledovat tyto základní cíle: (i) zvyšovat konkurenceschopnost a dynamiku evropské sociálně-tržní ekonomiky na základě trvale udržitelného rozvoje, (ii) zajišťovat soudržnost a stmelování Evropy, posílené úspěšným rozšířením, (iii) budovat prostor svobody, bezpečí a spravedlnosti a přitom chránit základní práva občanů, (iv) posilovat roli Evropy při budování bezpečnějšího a prosperujícího světa, (v) zvyšovat kvalitu života občanů Evropy a (vi) zajistit, aby Evropa lépe fungovala a přiblížila se svým občanům. Toto sdělení je obsaženo ve společném usnesení o nové politické strategii Komise, které bylo přijato 284 hlasy ‚pro‘ při 154 hlasech ‚proti‘ a při 17 absencích. Usnesení navrhly skupiny Evropská lidová stana/Evropští demokraté (EPP-ED), Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) a Unie pro Evropu národů (UEN).

 

RADA EVROPSKÉ UNIE – všeobecně známá jako Rada ministrů, je základním legislativním nepermanentním orgánem Společenství. Jejím úkolem je zastupovat zájmy členských zemí na evropské úrovni. Vlády členských zemí delegují do Rady jednoho ze svých členů (ministrů), který je oprávněn zavazovat vládu. Její složení je proměnlivé a závisí na projednávané záležitosti. Hovoří se proto např. o Radě ministrů zahraničních věcí (tzv. Rada pro všeobecné záležitosti), Radě ministrů zemědělství atd. Při projednávání záležitostí komplexnější povahy, mohou členské státy vyslat na zasedání Rady zástupce všech dotčených resortů, např. Rada ekonomických ministrů pro hospodářské nebo finanční otázky (ECOFIN). Radě předsedá vždy po dobu šesti měsíců jeden z členských států v pořadí stanoveném usnesením Rady.

Rada je hlavním legislativním orgánem. Významné pravomoci jí byly svěřeny v oblasti vnějších vztahů. Rada je pověřena uzavíráním nebo udělováním souhlasu s uzavíráním mezinárodních smluv. Rozhoduje o přístupu nových členských zemí a uzavírá dohody o přidružení s neelejskými zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi. Spolu s EP rozhoduje o rozpočtu Unie. Členský stát předsedající Radě zastupuje EU v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Od 1. července 1998 do 31. prosince 2006 probíhá rotace každých šest měsíců v tomto pořadí:
Spojené království, Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko, Řecko, Itálie, Irsko, Nizozemí, Lucembursko, Spojené království, Rakousko a Finsko.

Rada se usnáší jednomyslně, kvalifikovanou většinou, dvoutřetinovou většinou nebo prostou většinou. Při rozhodování kvalifikovanou a dvoutřetinovou většinou disponují členské země rozdílným počtem hlasů (tzv. vážené hlasování) podle demografických, politických a ekonomických kritérií.

Ve velké většině případů (včetně zemědělství, rybolovu, vnitřního trhu, životního prostředí a dopravy) rozhoduje Rada hlasováním kvalifikovanou většinou, přičemž hlasy jednotlivých členských států mají následující váhu (v platnosti do 31.10.2004, vážení hlasů po 1.11. viz tabulka dole):

Francie, Itálie, Německo a Spojené království:	10 hlasů
Španělsko a Polsko:	8 hlasů
Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Česká republika a Maďarsko:	5 hlasů
Rakousko a Švédsko:	4 hlasy
Dánsko, Finsko, Irsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko a Estonsko:	3 hlasy
Lucembursko,Kypr a Malta:	2 hlasy
Celkem:	124 hlasů

V čele Rady stojí předseda. Předseda svolává, připravuje a řídí zasedání. Je považován za hlavního představitele EU. V předsednictví je podporován tzv. „Trojkou“ jejímiž členy jsou zástupci bývalé, současné a budoucí předsednické země. Rada EU sídlí v Bruselu, v dubnu, červnu a v říjnu zasedá v Lucemburku.

 

EVROPSKÁ KOMISE – je stálým , exekutivním, kolegiálním orgánem, jakousi evropskou vládou. Tvoří ji 25 členů (komisařů) jmenovaných společnou dohodou vlád členských zemí na období pěti let (kryje se s obdobím EP). Členem Komise může být pouze státní příslušník členského státu splňující požadované odborné předpoklady a záruku naprosté nezávislosti. Každý členský stát je v Komisi zastoupen jedním, maximálně dvěma státními příslušníky. Členové Komise nejsou narozdíl od členů Rady EU zástupci zájmů členských zemí, ale vykonávají svoji činnost nezávisle a řídí se pouze obecnými zájmy Společenství. V čele Komise stojí předseda, který řídí její činnost a zastupuje ji navenek (na období 2004 – 2009 je to José Manuel Barroso). Za ČR je komisařem Vladimír Špidla (zaměstnanost, sociální věci a rovnost příležitostí).

Komise má monopol na předkládání návrhů právních předpisů Radě, tzv. právo iniciativy. Zabezpečuje provádění zakládacích smluv a právních aktů vydaných na jejich základě. Komise je dále vrchním dozorcem dodržování zakládacích smluv a komunitárních právních aktů a dohlíží nad plněním rozsudků evropských soudců. Za tím účelem jí bylo přiznáno právo na informace od členských států, podniků a jednotlivců, právo podat soudní žalobu na sankční pravomoc (penále, pokuty). Vedle toho je oprávněna vydávat doporučení a stanoviska.

Jmenování nové Komise začíná tím, že vlády členských zemí EU společnou dohodou určí osobu, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise. Toto určení musí schválit EP. Vlády pak společnou dohodou s navrženým předsedou Komise určí ostatní osoby, které hodlají jmenovat za členy Komise (komisaře). Takto navrženou Komisi musí schválit EP. EP může vyslovit nedůvěru celé Komisi, která v takovém případě musí odstoupit, nemůže však odvolat jednotlivé komisaře. Sídlem Komise je Brusel.

 

 

 

 

EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR A SOUD PRVNÍ INSTANCE – Soudní dvůr ES, většinou nazýván Evropský soudní dvůr, je nejvyšším ochráncem dodržování evropského práva. Je tvořen 25 soudci jmenovanými společnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let. Každé tři roky dochází k částečnému znovuobsazování míst soudců. V praxi se ustálil zvyk, že každý soudce pochází z jednoho členského státu. Soudce musí splňovat přísné kvalifikační předpoklady a poskytovat záruku naprosté nezávislosti. Soudní dvůr je ve své činnosti podporován osmi generálními advokáty. Jejich úloha spočívá ve veřejném předkládání nestranných, odborných stanovisek k projednávanému případu, tzv. odůvodněných závěrů.

V důsledku přetíženosti Evropského soudního dvora byl do soudního systému přičleněn Soud prvního stupně. Soud prvního stupně je oprávněn rozhodovat o sporech mezi Evropskými společenstvími a jejich úředníky (tzv. zaměstnanecké žaloby), o žalobách fyzických a právnických osob na nečinnost příslušného orgánu, neplatnost právního aktu či rozhodnutí (zejména v oblasti soutěžního, dumpingového a subvenčního práva) a na náhradu škody. Proti jeho rozhodnutí lze podávat opravné prostředky k Evropskému soudnímu dvoru. Oba soudy sídlí v Lucemburku.

 

EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA (ECB) – je vedoucím orgánem tzv. Evropského společenství centrálních bank (ESCB), který tvoří Evropská centrální banka a centrální banky členských států EU. Svoji činnost zahájila v roce 1998. Jejím předchůdcem byl Evropský měnový institut.

Hlavním orgánem ECB je Rada ECB, kterou tvoří 18 členů (guvernérů) centrálních bank členských zemí a 6 členů Výkonného výboru. Jedním z nejdůležitějších znaků ECB je její nezávislost.

Prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank je udržovat cenovou stabilitu a dbát o pevnou zdravou měnu. Základními úkoly ECB je definování a provádění měnové politiky Společenství, provádění devizových operací, držení a správa oficiálních devizových rezerv členských států, podpora plynulého fungování platebních systémů. ECB má výlučné právo povolovat vydávání bankovek ve Společenství.

Hlavním partnerem ECB je Rada EU ve složení ministrů hospodářství a financí (ECOFIN), jejímž úkolem je koordinovat hospodářské politiky členských zemí a Evropských společenství, včetně finanční a rozpočtové politiky.

ECB je oprávněna operovat jen uvnitř ES. K provádění měnové a kursové politiky ve vztahu k třetím zemím je kompetentní Rada EU. Sídlem je Frankfurt nad Mohanem.

 

EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA (EIB) – Evropská investiční banka založená podle Římské smlouvy je finanční institucí Evropského společenství. Má za úkol podporovat hospodářskou integraci a sociální soudržnost a tím přispívat k vyváženému rozvoji Společenství.

Akcionáři EIB jsou jednotlivé členské státy EU. Banku spravuje Rada guvernérů, která se skládá z dvacetipěti ministrů financí. EIB má právní subjektivitu a je finančně nezávislá. Zajišťuje dlouhodobé financování praktických projektů, které mají zaručenou realizovatelnost z hlediska hospodářského, technického, ekologického i finančního. V zásadě poskytuje úvěry z prostředků, které si sama půjčuje na finančních trzích. Mimo těchto prostředků ještě disponuje vlastním kmenovým kapitálem. V letech 1994 až 1999 byly úvěry poskytovány především subjektům v odvětvích dopravy, telekomunikací, energetiky, vodárenství a vzdělávání.

 

 

Závěry z Lisabonského zasedání Evropské rady z března 2000 vyzývají ke zvýšení podpory pro malé a střední podniky. V této souvislosti byla vytvořena skupina „EIB Group“, která sdružuje EIB a Evropský investiční fond (EIF), a vytkla si za cíl přispět k posílení konkurenceschopnosti Evropy. EIB Group prostřednictvím iniciativy Innovation 2000 podporuje podnikání, inovace a optimální využívání lidských zdrojů, a to tím, že poskytuje střednědobé půjčky a bankovní záruky a že financuje činnost rizikového kapitálu.

Pro období 2002 – 2004 si EIB vytyčila pět prioritních oblastí pro své aktivity:

• – regionální rozvoj a hospodářská a sociální soudržnost uvnitř Unie,
• – implementace iniciativy Innovation 2000,
• – ochrana ŽP a zlepšení kvality života,
• – příprava přistupujících zemí na členství v EU,
• – rozvojová pomoc Společenství a politika spolupráce s partnerskými zeměmi.

 

EVROPSKÝ ÚČETNÍ DVŮR – zastupuje zájmy daňových poplatníků, kontroluje, zda Evropská unie vynakládá prostředky ze svého rozpočtu podle rozpočtových pravidel a předpisů a na účely, pro které byly tyto výdaje určeny. Má 25 členů (jeden za každý členský stát). Sídlem je Lucemburk.

Někteří považují Účetní dvůr za „finanční svědomí“ Evropské unie, jiní ho vidí jako „hlídacího psa“, který střeží evropské peníze. V každém případě je to garant, že budou respektovány určité morální, správní a účetní principy. Zprávy Evropského účetního dvora jsou bohatým zdrojem informací o hospodaření Unie a jsou také určitým nátlakovým prostředkem na instituce EU a na všechny, kdo hospodaří s prostředky Unie, aby s nimi hospodařili řádně.

Evropský účetní dvůr je samostatnou a nezávislou institucí Evropské unie. Jeho práce zásadním způsobem přispívá k průhlednosti hospodaření celé Unie. Objektivní kontrola Účetního dvora dává daňovým poplatníkům důvěru, že Unie s jejich penězi hospodaří zodpovědně – zvláště v posledních letech toho bylo třeba v souvislosti s rozšiřujícím se spektrem politik a s tím souvisejícím nárůstem výdajů.

 

 

Komunitární právo a mechanismus financování EU

Pakt stability a růstu

Pakt stability a růstu bezprostředně souvisí s třetí etapou hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. V praxi se Pakt skládá z rezoluce Evropské rady přijaté 17. června 1997 v Amsterodamu a dvou nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technická opatření (jedno o kontrole rozpočtové disciplíny a koordinaci hospodářských politik a druhé o zavádění postupu snižování nadměrného schodku). Ve střednědobé perspektivě se členské státy zavázaly, že dosáhnou vyrovnaného nebo téměř vyrovnaného rozpočtu a že Komisi a Radě do 1. března 1999 předloží program stability (který je každoročně aktualizován). Stejně tak státy, které se neúčastní třetí etapy HMU, se musí podrobit konvergenčnímu programu.

Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty zúčastněné státy, které nejsou schopné přijmout odpovídající opatření pro snížení nadměrného schodku. Zpočátku bude mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství, ale pokud nadměrný schodek nebude odstraněn během dvou let, změní se v pokutu.

 

EU zastavila kárné řízení proti Německu a Francii

 

Evropská komise 14. 12. 2004 zastavila vůči Německu i Francii disciplinární řízení, které se týkalo překračování limitu pro rozpočtový deficit. Rozhodla se tak ukončit tříletou bitvu s oběma zeměmi v době, kdy se snaží dosáhnout shody v otázce, jakým způsobem změnit rozpočtová pravidla Paktu stability a růstu.
Komise přijala slib obou zemí, že v příštím roce poprvé za čtyři roky sníží rozpočtové deficity maximálně na tři procenta hrubého domácího produktu, což nařizují současná pravidla Paktu stability.
Rada ministrů financí EU již loni rozhodla, že Německo a Francie nebudou za vysoké deficity potrestány. Evropský soudní dvůr však toto rozhodnutí anuloval a vrátil problém na půdu Evropské komise. Komisař pro hospodářské a záležitosti Joaquín Almunia po zasedání EK ve Štrasburku řekl, že vzhledem ke zlepšující se situaci v obou zemích není zatím třeba činit další kroky.
Komise však uvedla, že hodlá nadále pozorně sledovat vývoj rozpočtů v Německu i Francii a bez váhání zakročí v případě, že by se rozpočtová situace v některé z těchto zemí obrátila k horšímu.
Německo podle komise představilo rozpočtové škrty, které by podle něj měly v příštím roce snížit rozpočtový deficit na 2,9 z letošních 3,9 procenta HDP. Francie pak hodlá schodek zredukovat na rovná tři procenta z letošních 3,7 procenta HDP, napsala agentura Reuters.

 

Komunitární právo je systémem nadstátního práva a je tvořeno:

• – právem primárním
• – právem sekundárním
• – rozsudky Soudního dvora           struktura evropského práva
• – zvykovým právem

Má následující odlišující vlastnosti:

• poměr práva nadnárodního k národnímu – nadnárodní právo má přednost, a to i v případě kolize)
• bezprostřední použitelnost (přímá účinnost)

Existuje trvalá snaha o sladění nadnárodních a národních legislativ:

• 1) harmonizace – vyloučení protikladů (obsah, vyloučení protikladů při výkladu právních norem)
• 2) unifikace – přijímání jednotných norem v rámci celé Unie

 

Primární právo – vychází z prvních smluv a dalších přijatých (doplňujících), musíme dát pozor, ze které vychází. Dosud není dořešena právní subjektivita EU, proto se používá pojem legislativa evropského společenství. Z primárního práva vychází právo sekundární.

• o zakladatelské smlouvy – Pařížská, Římská
• o smlouvy, které je doplňují – Slučovací (1965), Jednotný evropský akt (1986), Smlouva o Evropské unii (1992), Amsterodamská smlouva (1997), Smlouva z Nice (2001), Smlouva o ústavě pro Evropu (2004)
• o mezinárodní smlouvy, jichž se EU účastní jako smluvní strana

 

 

 

 

Sekundární právo – vychází z něj skoro všechny aktivity EU, jeho jednotlivá doporučení a stanoviska mají různý dopad. Mezi tři hlavní prvky sekundárního práva patří:

1. a) nařízení – obecně platná ve všech zemích EU, zveřejňována v Úředním listě ES
2. b) směrnice (direktivy) – mají dopad na všechny subjekty, závaznost spočívá v povinnosti dosáhnout cíle formulovaného ve směrnici prostřednictvím své legislativy (nástroje a kroky si volí každá vláda sama), mají normativní charakter
3. c) rozhodnutí – mají individuální dopad jen na subjekty (státy, osoby), který jsou určeny

Doporučení a stanoviska nemají právní závaznost. Jsou vodítkem pro interpretaci komunitárního práva. Právní akty vstupují v platnost po zveřejnění v Úředním listě ES. Jsou vymahatelné (vynutitelné) ve vtahu k orgánům nadnárodním i národním – vertikální aplikabilita, i vůči orgánům na stejné úrovni – horizontální aplikabilita.

 

Tvorba právních norem – legislativní procedury

• – procedura konzultace
• – procedura spolupráce
• – procedura spolurozhodování
• – procedura souhlasu

 

Evropský ombudsman

Nová možnost zabezpečování základních práv občanů od září 1995, kdy byl jmenován prvním evropským ombudsmanem Jakob SÖDERMAN. Současným ombudsmanem je Řek Nikiforos DIAMANDOUROS

Evropský ombudsman je jmenován Evropským parlamentem po každých volbách, a to na dobu volebního období Parlamentu. Ombudsman je zmocněn přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické či právnické osoby sídlící v členském státě. Stížnosti se mohou týkat špatného řízení institucí či orgánů Společenství (s výjimkou činnosti Soudního dvora).

Při vyřizování stížnosti se ombudsman obrací přímo na dotčenou instituci, vede vyšetřování, hledá řešení vedoucí k odstranění problému, v nezbytných případech předkládá návrh doporučení, na který je daná instituce povinna odpovědět podrobnou zprávou nejpozději do tří měsíců.

Ombudsman předkládá Evropskému parlamentu zprávu o své činnosti na konci každého roku.

 

HLAVNÍ VÝTKY EU VŮČI ČESKÉMU PRÁVU

• – přejímání norem EU pokračuje pomalu
• – soudci neznají právo EU
• – počet soudů je nedostačující
• – soudy jsou přetíženy a schází jim vybavení
• – čeští soudci musí najednou řešit rozdílné věci

 

 

ROZPOČET EVROPSKÉ UNIE

Veškeré příjmy a výdaje Společenství jsou vkládány do rozpočtu Společenství na základě ročních výhledů. Provozní náklady na implementaci hlavy V a VI Smlouvy o Evropské unii mohou ale vytvořit výjimku k tomuto pravidlu tím, že budou vyúčtovány členským státům. V roce 1998 rozpočet Společenství představoval 91 mld. eur prostředků na pokrytí závazků.

Rozpočet Společenství je založen na několika principech, z nichž vyplývá, že je:

• jednotný (veškeré příjmy a výdaje jsou uvedeny v jednom dokumentu);
• jednoletý (operace rozpočtu se vztahují vždy k danému rozpočtovému roku);
• vyrovnaný (výdaje nesmí přesáhnout příjmy).

Komise je zodpovědná za předložení předběžného návrhu rozpočtu Radě, která sdílí odpovědnost za rozpočet s Evropským parlamentem. Charakteristika výdajů na povinné a nepovinné rozhoduje o tom, která z těchto dvou institucí bude mít pro dané kapitoly konečné slovo. Celkové konečné slovo o rozpočtu má Parlament, který ho může jako celek přijmout nebo zamítnout.

Od roku 1993 byl rozpočet s ohledem na rozpočtovou disciplínu a vylepšení schvalovací procedury předmětem interinstitucionální dohody mezi Parlamentem, Radou a Komisí. V roce 1998 představila Komise na základě pozitivních zkušeností s implementací rozpočtu plán na obnovu interinstitucionální dohody z roku 1993 s cílem sjednotit veškeré společné deklarace a meziinstitucionálni dohody týkající se rozpočtu, které byly přijaty od roku 1982.

Jako součást reforem navržených Komisí v roce 1997 v dokumentu Agenda 2000 byla schválena nová finanční perspektiva, která stanoví růst rozpočtu na léta 2000–2006.

V současné době se začíná projednávat finanční rámec pro období let 2007-2013.

Mezi pravidla a procedury sestavení společného rozpočtu patří:

• rozpočtové jednotky
• vyrovnanosti rozpočtu
• solidarity – podíly na příjmech a výdajích nejsou rovnoměrné (od 80. let mechanismus Fontainebleau = stát, který má příliš nevyrovnaný vztah mezi příjmy a výdaji do evropského rozpočtu může dostat určité slevy na výdajích)
• specifikace položek – položky jsou přesně specifikovány a nelze je jinak agregovat
• měnové – všechny příjmy a výdaje jsou v měně EURO
• klauzury – je určen postup pro získávání příjmů od členských zemí (pokud jsou příjmy i od třetích zemí, jsou evidovány mimo rozpočet EU)
• „no mail“ – zakazuje poskytovat prostředky z evropského rozpočtu pro vyrovnávání národních deficitů

Rozpočtové příjmy

• – celní poplatky z importu zboží
• – příjmy z vyrovnávání cen zemědělských výrobků
• – část výnosů daní z přidané hodnoty
• – příspěvky odvozené z výšen HNP členských států

Rozpočtové výdaje (2004)

• – společná zemědělská politika … 45 %
• – strukturální a regionální operace … 37,7 %
• – ostatní vnitřní politiky … 6,0 %
• – vnější akce, administrativa … do 100,0 %

→ celkové rozpočtové výdaje … 115,40 mld. eur

Finanční perspektiva 2000 – 2006

Finanční perspektiva představuje základní rámec výdajů Evropské unie na období několika let. Vzniká na základě složitého vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí a představuje maximálně možný rozsah předpokládaných výdajů Společenství. Je každoročně upravována Komisí s ohledem na aktuální vývoj cen a HDP Společenství. Zde je nutno poznamenat, že finanční perspektiva není rozpočtem pro několikaleté období, protože každoroční procedura přípravy rozpočtu zůstává základem jak pro určení aktuální výše výdajů, tak i pro podíl jednotlivých rozpočtových kapitol v daném roce.

Prozatím byly uzavřeny tři interinstitucionální dohody tohoto typu. První z nich v roce 1988, druhá v roce 1992 a třetí v roce 1999:

• Finanční perspektiva 1988–1992 (Delorsův balík I);
• Finanční perspektiva 1993–1999 (Delorsův balík II);
• Finanční perspektiva 2000–2006.

Finanční perspektiva 2000–2006 je součástí interinstitucionální dohody, která je základem finanční části Agendy 2000. Dohoda, kterou schválil Berlínský summit v březnu 1999, umožnila Evropské unii v pevně stanoveném finančním rámci umožnit přijmout nové členy a zároveň posílit její jednotlivé politiky.

Finanční perspektiva určuje rámec působnosti na dalších sedm let (2000–2006). Přestože nemohla ještě před rozšířením Unie zahrnout veškeré výdaje, které s ním souvisejí, vyznačuje se třemi rysy, které jsou zajímavé z hlediska rozšíření:

Financování zemědělství je rozšířeno o politiku rozvoje venkova, veterinárních opatření a předvstupních nástrojů pro oblast zemědělství (Sapard) a ponechává určitou rezervu pro rozšíření;

Prostředky přerozdělované prostřednictvím strukturálních fondů, které byly vytvořeny pro 15 členských států, budou počínaje rokem 2002 postupně redukovány koncentrací priorit na omezené množství regionů. Strukturální operace zahrnují i nový předvstupní nástroj (ISPA);

Prostředky vyčleněné pro externí financování jsou navyšovány o 2 % ročně, aby pokryly rostoucí předvstupní pomoc v rámci programu Phare. Navíc, prostředky určené na předvstupní pomoc (Phare, Ispa a Sapard) zůstávají neměnné bez ohledu na počet kandidátských zemí, které se již staly členy Evropské unie v období 2000–2006. Zdroje se tak mohou soustředit na země, které je nejvíce potřebují.

Závěrem nutno uvést, že rozpočtová disciplína umožní do roku 2006 udržet současný strop výdajů na 1,27 % HNP Společenství.

 

Evropský parlament přijal rozpočet EU na rok 2005. Je to první celoroční rozpočet, který obsahuje politické priority a potřeby rozšířené Unie. Je to také první rozpočet, který přijaly Parlament a Rada reprezentující všech 25 členských států. Rozpočet pro EU25 na rok 2005 má objem výdajových limitů ve výši 106,3 miliard EUR. Je to 1,004 % hrubého národního důchodu EU a jeho hodnota je o 4,4 % vyšší, než činil rozpočet na rok 2004. Zvýšení je důsledkem plného zařazení nových členských států spolu s reformou Společné zemědělské politiky.

 

 

 

JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH A JEHO DŮSLEDKY PRO ČESKOU REPUBLIKU

1. červenec 1987 nabývá účinnosti Jednotný evropský akt (JEA). JEA podepsaný v únoru 1986 podstatným způsobem novelizuje Smlouvu o EHS, vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšiřuje oblasti působnosti Společenství a činí z Evropského parlamentu demokratický protějšek Radě a Komisi.

Vyplývá z něj tedy:

• – vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992
• – rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni EU o nové obory
• – posilování ekonomické a sociální soudržnosti
• – sbližování hospodářských a měnových politik
• – nové formulování úkolů zahraniční politiky
• – reforma rozhodovacích procesů v orgánech EU

Jednotný vnitřní trh představuje naplnění čtyř základních ekonomických svobod:

• volný pohyb zboží – přesun zboží mezi zeměmi EU není považován za zahraniční obchod
• volný prostor pro poskytování služeb – po celém teritoriu EU
• volný pohyb osob – s právem usazovat se, pracovat a žít v kterékoli členské zemi
• volný pohyb kapitálu – s možností ukládat jej tam, kde k tomu existují nejvýhodnější podmínky

Z Akčního plánu na dokončení Jednotného vnitřního trhu k 1. 1. 1999 schváleného Evropskou radou v Amsterodamu v červnu 1997 vyplývá:

• – transpozice a účinné zavádění zákonodárství o jednotném trhu
• – zjednodušení legislativy pro jednotný trh
• – na evropské i národní úrovni dokončení evropského legislativního rámce
• – rozvíjení evropských politik souvisejících s jednotným vnitřním trhem

Příprava ČR na jednotný vnitřní trh byla součástí předvstupní strategie a vycházela z Dohody o přidružení (1993) a z Bílé knihy Příprava přidružených zemí SVE na integraci do vnitřního trhu Unie (1995).

Základním předpokladem pro začlenění do JVT je dosažení takové reálné výkonnosti ekonomických subjektů, která jim umožní na tomto trhu obstát a užívat výhod, které trh bez vnitřních hranic nabízí.

 

Připravenost bankovnictví a pojišťovnictví v ČR na jednotný vnitřní trh EU

Cíl „otevření společného prostoru pro investory a sjednocení požadavků na kvalitu poskytovaných kapitálových a investičních služeb, které by umožnily uznávání licencí a kotací na kterémkoliv trhu Unie“ se příliš nedaří.

 

Nedostatky přetrvávají v legislativě a účetnictví bank, v konsolidovaném dohledu a kapitálové přiměřenosti. Český bankovní systém je považován za nekonkurenceschopný (nahromadění špatných dluhů bank, propojení bank a průmyslového sektoru, přetrvávají anonymní spořitelní knížky, nedostatek kvalifikovaného personálu ). Kapitálový trh neposkytuje dostatek kapitálu pro společnosti. Nulový pokrok v pojišťovnictví.

 

 

Sociální, ekologická a regionální dimenze jednotného vnitřního trhu

• – přijetí Charty sociálních práv a svobod
• – činnost Společenství se rozšířila na ochranu životního prostředí a ochranu spotřebitele
• – opatření na podporu ekonomické a sociální soudržnosti s využitím tzv. kohezního fondu (fondu soudržnosti) od roku 1994

 

Charta sociálních práv a svobod garantuje právo:

• na práci
• organizovat se
• na kolektivní vyjednávání
• na sociální zabezpečení
• na sociální a lékařskou pomoc
• rodin na sociální, právní a hospodářskou ochranu
• migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc

 

 

Cíle haagského plánu (2004)

• společný azylový systém
• zvýšení ostrahy vnějších hranic
• zlepšení výměny informací bezpečnostních a justičních složek
• zřízení společného azylového fondu
• prohlubování společné vízové politiky

 

Ochrana hospodářské soutěže na společném trhu

Závazná společná pravidla na ochranu hospodářské soutěže se vztahují jen na případy v obchodě mezi členskými státy, nikoli uvnitř členských zemí.

 

Subsidiarita – princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Princip subsidiarity je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy.

Římské smlouvy upravují:

• uzavírání kartelových dohod
• zneužití dominantního postavení, včetně posuzování fúzí
• jednání veřejných podniků
• poskytování podpor státem

 

Role Komise při ochraně hospodářské soutěže

• je pověřena monitoringem
• vede konkrétní vyšetřování porušování pravidel
• implementuje přijaté akty
• uděluje sankce

Komise je kontrolována Evropským soudním dvorem, Evropský parlament je pouze konzultován.

 

Kartelové dohody – dohody mezi podniky, jejich sdružování a případné jednání ve vzájemné shodě mající za cíl vyloučení, omezení nebo narušení soutěže. Mezi konkrétní formy narušení patří:

• – stanovení ceny
• – dohody o kvótách
• – rozdělení trhů a zdrojů
• – diskriminace obchodních partnerů

 

Dominantní postavení – podnik má takovou sílu, že se může chovat nezávisle na svých konkurentech a dodavatelích odlišně od zájmů spotřebitele. Může být doprovázeno cenovou válkou s cílem zničit konkurenci. Instituce Unie se zabývají také poručováním vnitřního trhu firmami z nečlenských zemí. Evropská komise rozlišuje mezi dumpingovou cenou a nepřátelskou cenou (cena je vyšší než variabilní náklady na výrobek). Mezi zneužití dominantního postavení patří:

• – vnucování nákupních a prodejních cen
• – omezování výroby, odbytu a technického rozvoje ke škodě spotřebitele
• – uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům
• – vázání smluv na splnění podmínek, které s předmětem smlouvy nesouvisí

 

 

5 fází vyšetřování porušení článků 81 a 82

 

1. Předběžná fáze – Komise se snaží vyjasnit základní skutečnosti
2. Formální otevření řízení
3. Vlastní vyšetřování vedené Komisí
4. Konzultace s Poradním výborem ve věcech kartelů a monopolů
5. Závěr – negativní osvědčení (udělení pokuty, rozhodnutí o výjimce)

 

Slučování podniků – komise sleduje, zda fúze nevede ke vzniku dominantního postavení. Schvalovacímu procesu podléhají fúze, které současně vedou k překročení určitého objemu obratu ve světovém i komunitárním měřítku a splňují tzv. dílčí test postavený na sledování obratu v členských zemích. Komise provádí nejprve šetření, zda je podání důvodné. Vlastní vyšetření fúze, včetně závěrečného rozhodnutí.

 

Postavení veřejných podniku – nesmí být podle č. 86 v rozporu se zásadami volné soutěže. Komise k tomu vydává příslušné směrnice a rozhodnutí. Ošetřeno je i působení státních obchodních monopolů, tedy přímý podíl státu na provozování výlučné obchodní činnosti.

 

Státní podpory:

1. a) slučitelné se společným trhem ( podpory sociální povahy, pomoc určená k náhradě škod způsobených přírodními katastrofami…)

 

1. b) alternativně slučitelné (poskytované oblastem s nízkou životní úrovní či vysokou nezaměstnaností, určené k realizaci významného projektu společného zájmu, usnadňující rozvoj určitých oblastí nebo hospodářských aktivit, k ochraně kulturního dědictví a rozvoji kultury)

 

1. c) neslučitelné

 

 

Evropská komise se rozhodla zahájit hloubkové šetření s cílem zjistit, zda Třinecké železárny, a.s. (TŽ) v České republice nezískaly neoprávněnou státní podporu. Komise má důvod se domnívat, že určité transakce, které proběhly mezi českým státem a TŽ v dubnu 2004, mohly znamenat podporu neslučitelnou s pravidly EU. Šetření by mělo vést k přesnému zjištění věcné podstaty celého případu. Komise vyzývá zainteresované strany k předložení názorů.

 

Evropská politika na ochranu spotřebitelů

Vstoupila v platnost v roce 1993 zakotvením v Maastrichtské smlouvě o EU. Do té doby existoval:

1975 – 1. program ES pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů soustřeďující se na 5 základních práv:

• na ochranu zdraví a bezpečnosti
• na ochranu hospodářských zájmů spotřebitelů
• nárok na spolehlivé informace
• na právní ochranu
• na zastoupení spotřebitelů na komunální a národní rovině

1985 – „nový přístup“ k politice ochrany spotřebitelů (směrnice o ručení za výrobky)

1987 – paušálně uplatňována zásada vzájemného uznávání

 

Evropská politika jakosti

Základní směr evropské politiky jakosti se soustředil na to, aby zboží přecházející z jednoho do druhého státu bylo bezpečné. Roku 1994 projekt Evropská politika jakosti, který sleduje, nakolik je Evropa ve světovém měřítku konkurenceschopná.

 

Základní aktivity: Evropská cena za jakost, Evropský týden jakosti, Evropský index spokojenosti zákazníka, Evropský program vzdělávání, kvalifikace personálu, podpora programů výzkumu a rozvoje, Podpora rozvoje malých a středních firem.

 

 

Spory s úřady rozštípne SOLVIT

Při řešení sporů o pravidlech na trhu EU může pomoci systém SOLVIT. Smyslem této sítě je pomoci řešit co nejefektivněji problémy vznikající nesprávnou aplikací pravidel na vnitřním trhu EU orgány členských států.

Za využití systému SOLVIT se neplatí žádné poplatky. Systém SOLVIT tvoří síť tzv. SOLVIT center spojených navzájem pomocí speciální internetové databáze. V každém členském státě Evropské unie a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu existuje jedno takové centrum.
Kdy může pomoci

Na SOLVIT centrum se můžete obracet s problémy, které vám v jiných členských státech vzniknou např. v těchto oblastech:

* přístup výrobků a služeb na trh
* registrace motorových vozidel
* uplatnění volebního práva
* hraniční kontroly
* veřejné zakázky
* daně
* zakládání obchodních společností
* usazení v členském státě jako osoba samostatně výdělečně činná
* uznávání vzdělání a odborné kvalifikace
* sociální zabezpečení

SOLVIT pro ČR
Ministerstvo průmyslu a obchodu, odbor komunitárního a mezinárodního práva, Politických vězňů 20, 112 49 Praha 1, tel.: +420 224 221 701, SOLVIT@mpo.cz (MIG)

Hospodářská a měnová unie

 

Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie s výhledem na zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991.

 

Měnová spolupráce před vytvořením jednotného vnitřního trhu

 

1970 – Wernerova zpráva – 1. neúspěšný pokus o vytvoření měnové unie s termínem do r. 1980

1972 – Dohoda o evropském společném kolísání měn, tzv. systém „hada v tunelu“ a „ červa v rámci

           hada v tunelu“

1973 – zřízen Evropský fond měnové spolupráce

1979 – Evropský měnový systém

1988 – liberalizace pohybu kapitálu

 

V době uzavírání Římské smlouvy (1957) byl světový měnový systém založen na Breton-woodských dohodách, jež přijaly zásadu stabilních měnových kurzů a dominantní postavení amerického dolaru jako světové rezervní měny směnitelné za zlato a vytvořily pro tento mechanismus i příslušné instituce – Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. V oblasti měnové se původně předpokládala naprostá suverenita členských států, ovšem včetně respektu k zájmům ostatních členů Společenství.

 

Postupem času ovšem nabývaly na síle hlasy upozorňující, že hospodářská integrace se neobejde bez užší měnové spolupráce, která by měla vyústit až do přijetí společné měny. Prvním takovým pokusem byl dokument Evropské komise „O hospodářské a měnové unii“, obvykle nazývaný po předsedovi příslušné pracovní skupiny, lucemburském premiérovi a ministrovi financí Wernerovou zprávou. Realizace programu měla probíhat v jednotlivých časových fázích tak, že měnová unie mohla vzniknout v roce 1980. Celá historie Wernerovy zprávy skončila v roce 1974 usnesením Rady ministrů o odvolání cíle založit měnovou unii. Příčinou neúspěchu tohoto pokusu byla jednak nevhodná historická situace (souběh se zrušením Breton-woodského systému), jednak nadále trvající suverenita států v rozhodování o jejich měně i přílišná dominance německé marky.

 

Všechna tato poučení byla významná pro další krok v úsilí o zřízení měnové unie, jímž bylo zřízení Evropského měnového systému (EMS), ten zahájil svou činnost oficiálně dne 13. 3. 1979. Motivace ke zřízení EMS vycházela z poznatku, že dolar ztratil svoji schopnost hrát vedoucí a stabilizující roli v mezinárodním měnovém a obchodním systému a že je nutno vytvořit z ES oblast měnové stability.

 

EMS lze charakterizovat jako souhrn tří systémových prvků, jimiž jsou:

• síť parit centrálních měnových kurzů
• mechanismus udržování stanovených kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM)
• společná měnová jednotka ECU (European Currency Unit)

 

 

 

ERM také vytvořil úvěrový mechanismus, který měl umožnit zemi se slabou měnou (jejíž kursová odchylka překročí limitní hodnotu) si vypůjčit potřebné prostředky pro stahování své měny na trhu výměnou za jiné devizy. Již v roce 1973 byl jako reakce ES na kolaps Breton-woodského systému založen Evropský fond měnové spolupráce. Ten se po zřízení EMS stal součástí ERM. Účastněné státy do něho vložily 20 % svých zlatých a dolarových rezerv, které jim byly směněny na ECU.

 

Tři stádia vzniku měnové unie

1. stádium (1990 – 1994) – odstranění restrikcí kapitálových pohybů mezi členskými zeměmi
2. stádium (1994 – 1999) – ustavení Evropského měnového institutu a sbližování ekonomik v závislosti na plnění konvergenčních kritérií
3. stádium (1999 – 2002) – postupné zavádění společné měny

Konvergence národních ekonomik EU

Cenová stabilita – průměrná míra inflace země nesmí v období 1 roku před prověřením převýšit o více jak 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.

Konvergence úrokových měr – dlouhodobá nominální úroková míra nesmí převýšit o více jak 2 procentní body průměr 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.

Stav veřejných financí -schodek veřejných financí nesmí překročit 3 % z HDP a veřejný dluh v tržních cenách nepřevýší 60 % HDP.

Kursová stabilita – měnové kursy se musí udržet rámci rozpětí. Stanoveného směnným mechanismem EMS alespoň 2 roky před prověřením možnosti jejich vstupu do závěrečného stádia.

 

 

Brusel 20. října 2004 – Evropská komise dnes přijala Zprávu o konvergenci za rok 2004. Zpráva posuzuje pokrok při dosahování konvergence s požadavky EMU v České republice, Estonsku, Kypru, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovinsku, Slovensku a Švédsku. Hodnotí, zda členské státy, které se o členství v eurozóně ucházejí, splňují konvergenční kritéria týkající se cenové stability, stavu veřejných rozpočtů, směnných kurzů a úrokových sazeb a zda zajišťují slučitelnost svých právních předpisů s předpisy, které jsou pro členství v eurozóně požadovány. Ve zprávě se uvádí, že žádná z posuzovaných zemí nesplňuje v této fázi všechny podmínky pro přijetí eura. Na základě toho dospěla Komise k závěru, že status jedenácti zemí označovaných nyní jako „členské státy, na které se vztahuje výjimka“ by se neměl nijak měnit.

Evropský komisař Joaquin Almunia, jenž za vypracování zprávy odpovídal, řekl: „Splnění přístupových kritérií vyžaduje značnou snahu ze strany všech nových členských států. V otázce konvergence byl učiněn velký pokrok, ale cesta k členství v eurozóně vyžaduje ještě další úsilí. Doufám, že příští zpráva, jež bude vypracována v roce 2006, je pro další pokrok dobrým podnětem.“

Mezi konvergenční kritéria patří:

Inflace – u pěti zemí, a to u České republiky, Estonska, Kypru, Litvy a Švédska, byla míra inflace pod referenční hodnotou (2,4 % v srpnu 2004). Tyto země tudíž dané kritérium splňují.

Stav veřejných rozpočtů – kritérium týkající se stavu veřejných rozpočtů je považována je splněno, pokud Rada pro danou zemi v souladu s čl. 104 odst. 6 nerozhodne, že zde existuje nadměrný schodek. V současné době splňuje kritérium pět z jedenácti posuzovaných zemí, a to Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko a Švédsko.

Stabilita směnných kurzů – kritériem směnných kurzů se podle Smlouvy rozumí dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů (ERM) Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru. Zatímco jsou všechny tři měny, které se ERM II účastní již od 28. června 2004, vůči euru stabilní, žádná z posuzovaných zemí nesplňuje požadovanou dobu účasti v ERM II.

Dlouhodobé úrokové sazby – pod referenční hodnotou (6,4 % v srpnu 2004) byly dlouhodobé úrokové sazby zjištěny v České republice, Kypru, Lotyšsku, Litvě, Maltě, Slovinsku, Slovensku a Švédsku. Bylo shledáno, že těchto osm zemí kritérium týkající se úrokové sazby splňuje. V případě Estonska, kde nejsou k dispozici dlouhodobé vládní dluhopisy ani srovnatelné cenné papíry, není důvod se domnívat, že by kritérium dlouhodobé úrokové sazby nebylo splněno.

 

 

Slučitelnost právních předpisů – toto kritérium zahrnuje přezkoumání slučitelnosti právních předpisů členských států, včetně statutů jejich národních centrálních bank s články 108 a 109 Smlouvy a se statutem ESCB. Týká se to tří oblastí: (i) cílů národních centrálních bank, (ii) jejich nezávislosti a (iii) jejich plné integrace do Evropského systému centrálních bank před přijetím eura. Zejména v posledně uvedené oblasti nedosáhly členské státy úplného souladu.

 

 

Lucemburk 16. září 2004 – Roční míra inflace v eurozóně činila v srpnu letošního roku 2,3 % a od července se nezměnila, uvádí dnes Eurostat. O rok dříve činila 2,1 %. Měsíční inflace činila v srpnu letošního roku 0,2 %. Roční míra inflace v EU25 činila v srpnu letošního roku 2,3 % a od července se nezměnila. O rok dříve činila 1,9 %. Měsíční inflace činila v srpnu letošního roku 0,1 %. Roční inflace EICP činila v srpnu letošního roku 2,1 %.

V srpnu 2004 byla nejnižší roční míra inflace zaznamenána ve Finsku (0,3 %), Dánsku (0,9 %), Nizozemsku a Švédsku (1,2 %) a ve Velké Británii (1,3 %), nejvyšší pak v Lotyšsku (7,8 %), Maďarsku (7,2 %), na Slovensku (7,0 %) a v Polsku (4,9 %). Oproti červenci 2004 se meziroční míra inflace zvýšila v osmi členských státech, snížila v sedmi a stagnovala v šesti. Nejnižší 12měsíční průměr až do srpna 2004 byl zaznamenán v Litvě (-0,2 %), Finsku (0,4 %), Dánsku (1,0 %), Švédsku a Velké Británii (1,3 %); nejvyšší na Slovensku (8,4 %), v Maďarsku (6,5 %), Lotyšsku (4,9 %) a ve Slovinsku (4,1 %).

 

 

Mezi země účastnící se ERM patří – Belgie (od 1979), Dánsko (od 1979), Francie (od 1979), Irsko (od 1979), Itálie (od 1979), Lucembursko (od 1979), Nizozemí (od 1979), Španělsko (od 1979), V. Británie (do 1992), Portugalsko (od 1992), Rakousko (od 1995), Finsko (od 1996).

 

Mezi země splňující kritéria pro vstup do 3. stádia měnové unie k 1. 1. 1999 patřily:

• – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, od roku 2001 Řecko

Mimo EMU dobrovolně od 1. 1. 2001 zůstávají – Velká Británie, Dánsko a Švédsko.

 

Tři fáze přechodu na společnou evropskou měnu:

1. fáze (začátek roku 1998 – konec roku 1998) – stanovení data spuštění EMU a přijetí opatření nutných pro zahájení její činnosti
2. fáze (1999 – polovina roku 2002) – skutečné zahájení EMU spojené s fixací měnových kurzů, měnová politika přechází do kompetence ESCB
3. fáze (druhá polovina roku 2002) – fyzické nahrazení národních bankovek a mincí

 

Výhody měnové unie

• – podmiňuje další prohloubení jednotného vnitřního trhu, lepší podmínky pro pohyb výrobních faktorů
• – úspora nákladů spojená se vzájemnou konverzí měn
• – stabilní ekonomické prostředí stimuluje investice, ekonomický růst, růst zaměstnanosti a životní úrovně
• – zvýšení evropského vlivu v ekonomické, obchodní, finanční a politické oblasti světa
• – EURO se stane významnou mezinárodní obchodní a rezervní měnou

Nevýhody měnové unie

• – obavy ze ztráty národní měnové suverenity, vlády členských zemí ztratí významné měnové nástroje k ovlivňování své ekonomiky
• – rozdíly v hospodářských politikách členských zemí, které nemusejí být plně v souladu s politikou ESCB
• – odstranění překážek na jednotném vnitřním trhu povede k alokaci výrobních faktorů do regionů s jejich vyšším zhodnocením, čímž dojde k prohloubení rozdílů v ekonomické úrovni regionů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Evropský systém centrálních bank:

Úkoly Evropské centrální banky ve 3. stádiu vytváření měnové unie:

• – definovat a zavést měnovou politiku na úrovni EU
• – řídit zahraničně úvěrové operace
• – držet a spravovat měnové rezervy členských států měnové unie
• – podporovat hladké fungování platebního systému

Evropský měnový systém II (EMS II)

EMS II se stane mostem mezi 12 eurozeměmi a 13 zbylými zeměmi Evropské unie, tzv. „Pre-Ins“, a stabilizačním opěrným pilířem procesu konvergence v těch zemích EU, které se chtějí ve střednědobém horizontu k měnové unii připojit, a přinese impulsy pro pokrok v konvergenčním procesu zemí SVE.

Co znamená pojem ‚ins‘ a ‚pre-ins‘? ‚Ins‘ (ti, co jsou uvnitř) jsou členské státy Evropské unie, které byly přijaty do eurozóny. ‚Pre-ins‘ (“čekatelé” na účast v eurozóně) jsou členské státy, které nepřijaly euro buď proto, že nesplňovaly požadované podmínky, nebo proto, že jim Smlouva dává možnost novou měnu nepřijmout (to je případ Dánska a Velké Británie). Pokud jde o členské státy, které zpočátku neplnily požadované podmínky (šlo o Švédsko a Řecko), usoudila Komise, že Řecko tyto podmínky splnilo v červnu 2000, takže se tato země mohla připojit k eurozóně k 1. lednu 2001. Situace Švédska se bude hodnotit každé dva roky – případně na přání Švédska častěji. Dánsko a Velká Británie systematicky hodnoceny nebudou, ale svoje setrvání mimo eurozónu mají možnost kdykoliv přehodnotit.

Jaký je vztah mezi ‚ins‘ a ‚pre-ins‘? Všechny členské státy zůstanou plnoprávnými členy Evropské unie. ‚Pre-ins’ ale budou nadále používat vlastní měny a ne euro. Vztahy mezi těmito měnami a eurem budou regulovány podle nového mechanismu směnných kursů (ERM2), jehož úkolem je zajišťovat stabilitu mezi měnami ‚ins‘ a ‚pre-ins‘.

Primární cíl ESCB – udržení cenové stability.

ESCB přispívá i k dosažení dalších hospodářsko-politických cílů Společenství, jako je zajištění udržitelného hospodářského růstu, vysoké úrovně vytváření nových pracovních míst a lepších životních podmínek. ESCB působí v souladu s principem otevřené tržní ekonomiky, volné konkurence a upřednostňuje efektivní alokaci zdrojů.

 

Základní úkoly ESCB spočívají v:

• – definování a provádění měnové politiky eurozóny,
• – řízení devizových operací,
• – držbě a řízení oficiálních devizových rezerv zúčastněných zemí EU,
• – podpoře hladkého fungování platebních systémů,
• – přispívání k hladkému výkonu politik těch institucí, jež jsou zodpovědné za dohled nad obezřetností úvěrových institucí a stabilitou finančního systému.

 

 

Kvantifikovaná definice cenové stability: meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen HICP v eurozóně by neměl převyšovat 2 %. Kvantifikovaná referenční hodnota růstu peněžní zásoby – 4,5 %.

 

 

Nástroje měnové politiky ECB

Dominantním nástrojem se staly operace na volném trhu, které využívá k řízení likvidity na peněžním trhu a korigování krátkodobých úrokových sazeb. Navíc dvě stálé facility umožňují komerčním bankám

Investovat jejich denní přebytky likvidity nebo pokrývat své okamžité potřeby likvidity. Úvěrové instituce jsou povinny držet minimální výši rezerv (2% v roce 2004) na svých účtech u příslušných národních centrálních bank EMU.

 

 

Kategorie operací na volném trhu v rejstříku ECB

• – hlavní refinanční (repo-) operace v podobě zpětných transakcí dodávajících likviditu s dobou splatnosti dva týdny
• – dlouhodobější refinanční (repo-) operace s cílem zajistit dlouhodobější refinanční potřeby „vylaďovací“ operace prováděné podle potřeby s cílem uhladit dopady na úrokové sazby při neočekávaných šocích v likviditě na peněžním trhu
• – emise dluhových certifikátů k provádění zpětných i přímých transakcí s cílem přizpůsobit strukturální pozici Eurosystému ve vztahu k finančnímu sektoru

 

 

S t á l é f a c i l i t y

Úroková míra pro marginální výpůjční facilitu obvykle určuje strop pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu. Úroková míra pro depozitní facility určuje dno pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu. Vzniká tak koridor (pásmo) pro týdenní tender a overnight úrokové sazby na peněžním trhu.

 

 

Platební systém T A R G E T (The Trans-European Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer Systém)

• podporuje společnou měnovou politiku a rozšíření operací v Euro,
• přispívá k rozvoji efektivního a bezpečného platebního systému v Evropě, který nabízí komerčním bankám v EU kontinuální každodenní vypořádání jednotlivých obchodů a transferů,
• je založen na systému vypořádání v reálném čase v jednotlivých zemích a na propojení těchto národních systémů.

 

 

 

 

 

 

Ekonomická konvergence

• reálná – projevuje se sbližováním ekonomické úrovně měřené pomocí HDP na obyvatele
• nominální – projevuje se sbližováním maastrichtských ekonomických kritérií

 

 

Cenová konvergence

Lze jí dosáhnout nominálním zhodnocením domácí měny vůči euru (kursový kanál) nebo vyšší inflací (inflační kanál), tj. reálným zhodnocením kursu, příp. kombinací obou kanálů.

 

Pro úspěšné dosažení cenové konvergence a současně i konvergence ekonomické úrovně potřebuje česká ekonomika autonomní měnovou politiku, která nebude po vstupu do EMU možná. Do přistoupení k ERM-II by měl být zachován kursový režim řízeného floatingu, který umožní maximální realizaci cenové konvergence prostřednictvím kursového kanálu bez narušení domácí cenové stability.

 

SPOLEČNÉ A SEKTOROVÉ POLITIKY EU

Evropská unie, která je mezinárodním ekonomicko-politickým společenstvím nezávislých států, má působnost pouze v těch oblastech, které jí byly plně nebo částečně svěřeny v zakládajících smlouvách (Pařížská smlouva, Římské smlouvy, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva apod.). Tyto oblasti působnosti se obecně označují jako politiky. Ty oblasti, ve kterých byla působnost členských států zcela převedena na EU, se označují jako společné politiky, a jsou to:

• – společná obchodní politika
• – společná zemědělská politika
• – společná dopravní politika,
• – společná měnová politika,
• – společná rybolovná politika.

 

Společná obchodní politika – je soubor zásad, opatření, nástrojů a prostředků, kterými státu (resp. EU) ovlivňuje ve vlastním zájmu styky s cizími zeměmi, zejména strukturu, podmínky a objem zahraničního obchodu. Patří k těm politikám Unie, při jejichž formulaci a prosazování mají její orgány rozhodující vliv a pravomoci. Rozhodují o zásadních opatřeních na ochranu společného trhu a o společné celní politice, uzavírají obchodní dohody se třetími zeměmi, regulují vývozní politiku a vystupují při jednáních s mezinárodními obchodními organizacemi. Jejím cílem je tedy prosazovat zájmy členských států v mezinárodním obchodě, a to prostřednictvím celní unie (od konce 60. let) a jednotného vnitřního trhu (od roku 1993).

Je založena na jednotných zásadách, pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních obchodních dohod, na zavádění jednotné praxe, pokud jde o liberalizační opatření, vývozní politiku, obchodně politická opatření , včetně opatření v případech dumpingu a subvencování ( čl. 113 Smlouvy o EHS ).

Za nejdůležitější nástroje, jejichž prostřednictvím je společná obchodní politika realizována, jsou považovány:

• cla
• dovozní kvóty
• dobrovolná exportní omezení
• antidumpingová opatření

 

 

Společný postup je uplatňován v těchto oblastech:

• – při stanovení a úpravách celních tarifů při dovozu do Unie
• – při liberalizaci obchodu se třetími zeměmi
• – při uzavírání smluv o obchodu a hospodářské spolupráci se třetími zeměmi
• – při zavádění opatření na ochranu obchodu (v případě dumpingu nebo vývozních dotací)
• – při poskytování celních preferencí rozvojovým zemím

 

Společná zemědělská politika – smyslem je regulovat pomocí souborů různých opatření a nástrojů integrovaný trh agrárních produktů a pozitivně ovlivňovat vývoj zemědělství Unie. Zpočátku bylo jejím cílem zabezpečení soběstačnosti v zásobování zemědělskými produkty a ochrana před konkurencí států s lepšími klimatickými podmínkami a vyspělejšími technologiemi. Jejím dalším úkolem byla stabilizace cen zemědělských produktů, jakož i stabilizace důchodů pracovníků v zemědělství. V současnosti se zaměřuje na restrukturalizaci zemědělství s cílem eliminovat nadprodukci tradičních komodit a preferovat komodity nepotravinářské produkce (produkce bionafty, rostlinných olejů apod.).

Společná zemědělská politika (SZP) byla spuštěna v roce 1962 a od té doby prošla velkým vývojem: na počátku 60. let pracovala v zemědělství jedna pětina lidí z tehdejších členských států. V roce 2002 se tento podíl pohyboval v patnácti členských státech na průměrné úrovni 4 %. Rozšířením došlo k opětovnému nárůstu z důvodu mnohem většího počtu obyvatel nových členských států pracujících v tomto sektoru: v roce 2000 totiž pracovalo v průměru 20 % obyvatel 10 nových členských států v zemědělství.

Důvody pro její realizaci jsou následující – zajistit soběstačnost v zásobování zemědělskou produkcí, udržet cenovou stabilitu zemědělských výrobků a příjmů zemědělských producentů, a zabránit živelnému odchodu pracovníků z venkova do měst.

K nejdůležitějším nástrojům tržní regulace patří:

• regulace cen zemědělských produktů (viz. dále)
• subvencování výroby a odbytu
• podpora exportu
• organizace distribuce a skladování na úrovni států
• další opatření na vyloučení diskriminace výrobců i spotřebitelů na společném agrárním trhu
• podpora zemědělského výzkumu a odborného vzdělávání
• financování rozvojových projektů na pomoc rozvoji venkova
• řešení sociálních a ekologických problémů

Tři zásady společné zemědělské politiky:

• – společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách,
• – zvýhodnění produkce, která má svůj původ v zemích ES před zahraniční produkcí,
• – finanční solidarita. Náklady společné politiky jsou hrazeny ze společného fondu, do něhož přispívají všechny členské státy.

Způsoby regulace cen

• 1) regulace vládních dotací
• 2) prahová cena – na výrobky je uvalena variabilní přirážka^* (omezená nabídka zvyšuje cenu)
• 3) stanovení dovozních kvót – cena se tvoří nabídkou a poptávkou, na dovozní zboží je stanovena kvóta (dovozní množství)
• 4) stanovení výrobních kvót – domácím výrobcům je stanovena výrobní kvóta a pokud vyrobí více, není jeho produkt vykoupen
• 5) přímá podpora – zemědělec se musí zavázat, že bude postupně redukovat svou zemědělskou produkci

* Variabilní přirážku musíme rozlišovat od cla, které je stanoveno pevným procentem. Naopak variabilní přirážka je proměnlivá v čase a odvíjí se od světových cen.

 

Ceny na společném zemědělském trhu

Ceny na společném zemědělském trhu mají tři funkce :

1. Jsou vodítkem pro zemědělce a usměrňují ho při rozhodování o výrobě,
2. Jsou nástrojem intervenčního cenového mechanismu,
3. Ochraňují evropského zemědělce před zahraniční konkurencí.

Z čeho se vychází při určování cen zemědělské produkce a s jakými cíli jsou tyto ceny určovány? Výchozí je poznatek, že ceny této produkce jsou na světovém trhu vesměs nižší, zatímco ceny v Evropě jsou vyšší. To je odrazem toho, že zemědělská produkce se v zemích obchodních konkurentů realizuje s nižšími náklady, což při jejich exportním potenciálu determinuje také světové ceny. Zemědělské ceny na vnitřním trhu ES nemohou být určovány světovým trhem, pokud má být podněcována domácí výroba v členských zemích. Cena zemědělského produktu na trzích ES musí krýt náklady a zaručit přiměřený zisk i okrajovému (marginálnímu) výrobci. Domácí zemědělští výrobci jsou zároveň ochraňování společným celním sazebníkem. Importní clo musí proto být tak vysoké, aby umožnilo výrobu i zmiňovanému okrajovému výrobci. A z toho nakonec vyplývá, že ceny zemědělských výrobků musí být společné, nemohou být stanovovány trhem a musí být stanovovány administrativně.

V zásadě je třeba odlišovat dvě skupiny cen na společném zemědělském trhu :

1. Ceny zemědělské produkce, která má svůj původ v zemích ES,
2. Ceny zemědělské produkce, která je dovážena z třetích zemí.

V první skupině jde především o tzv. cílovou cenu (target price). Na základě návrhu Komise je stanovována každoročně Radou a bere ohled na situaci na trhu příslušného zemědělského výrobku. Musí hradit náklady a běžnou míru zisku na produkci konkrétního zemědělského výrobku v oblastech s nejvyššími náklady. Zemědělec ji bere jako vodítko při svém rozhodování o objemu a struktuře své výroby. Zajišťuje srovnatelnou životní úroveň zemědělců a zaručuje dostatečně nasycený trh.

Intervenční cena (intervention price) je mírně pod úrovní cílové ceny. Je to cenová úroveň, pod níž nemůže poklesnout tržní cena, protože je garantována jako minimální, zaručená cena pro zemědělské výrobce. Tržní organizace v členských zemích jsou povinny vykoupit nabízenou produkci, pokud je producent ochoten se uspokojit s intervenční cenou, která je nižší než cílová cena. Je určována každoročně pro většinu zemědělské produkce (obiloviny, cukrovka, mléčné výrobky, hovězí, vepřové, telecí a skopové maso, rýže, tabák a některé druhy ryb). Systém intervenčních cen je spojen s tím, že vykoupená produkce je skladována a uváděna na trh podle vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Velice často se těchto zásob používá k potravinové pomoci poskytované zemím postiženým neúrodou, hladomorem nebo válečnými konflikty.

Pokud zemědělec (resp.obchodník) chce vyvézt produkci do nějaké třetí země (světová cena je zpravidla nižší), dostává exportní subvenci (náhradu), která pokrývá rozdíl mezi světovou a intervenční cenou.

Jak se postupuje při určování cen dovážené zemědělské produkce? Úroveň dovozní ceny musí být taková, aby zaručila ochranu evropských zemědělců před importem za nižší ceny. Cílová cena určuje proto úroveň dovozní ceny. Mírně od úrovní dovozní ceny je tzv.prahová cena (threshhold price), která je nižší o dopravní s skladovací náklady. Prahová cena určuje cenovou úroveň, za níž může exportér z třetí země vstoupit na společný zemědělský trh ES. Rozdíl mezi světovou cenou a prahovou cenou tvořila po dlouhou dobu dovozní dávka. Od roku 1995 po jednání tzv. uruguajského kola byly dovozní dávky nahrazeny specifickými cly, jež jsou fixovány na dobu jednoho roku.

Nutno dodat, že uzavření zemědělského trhu ES vůči zahraniční konkurenci není úplné. EU má preferenční obchodní dohody s jednotlivými zeměmi a regionálními seskupeními, kterým usnadňuje vstup na svůj zemědělský trh. K těmto zemím patří skupina zemí Afriky, Pacifiku a Karibiku (ACP), většina středomořských zemí, země ESVO a před přijetím také přidružené země střední a východní Evropy.

 

Financování společné zemědělské politiky

Společná zemědělská politika je financována ze zdrojů evropského rozpočtu prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu, který má dvě části : záruční a orientační. Fond byl založen v roce 1962 a financování se provádí od roku 1970. Jeho úkolem je podněcovat výrobu, podporovat ceny a zajistit příjmy zemědělcům.

Část (sekce) záruční (nyní zhruba 90 % celkového fondu) slouží k úhradě intervenčních opatření, vývozních subvencí a od roku 1993 také k podpoře příjmů zemědělských výrobců (přímé platby). Ze záruční sekce jsou financovány také programy na podporu venkova.

Sekce orientační slouží k podpoře dlouhodobých strukturálních změn v zemědělství. Její podíl se pohybuje kolem 10 %. Tato část zemědělských fondů se řadí ke strukturálním fondům a je využívána k dosahování Cíle 1 a Cíle 2. Prostředků se používá k modernizaci zemědělství a přestavbě venkova, ke zvyšování kvalifikace zemědělců, zejména mladých, k podpoře zpracování a odbytu zemědělských výrobků.

Správa Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu je věcí Komise, která se přitom opírá o zvláštní výbor složený ze zástupců členských zemí. Prostředky fondu směřují do členských zemí a v nich jsou také propláceny. K tomu účelu je v každé z nich zřízena zvláštní platební agentura, která provádí platby domácím zemědělcům. Naprostá většina plateb se tedy uskutečňuje prostřednictvím členských zemí, které nesou odpovědnost za to, že prostředky budou využity k odpovídajícím účelům.

 

Reforma SZP

Od roku 1992 nový cíl: Postupně odstranit rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce, a tím odstranit exportní dotace. Snížení cen se kompenzuje různými přímými platbami, podmíněnými snížením obdělávaných ploch min. o 15 % a snížením počtu hospodářských zvířat na 1 ha. Financování se přesouvá z cenových dotací na podporu strukturálních změn ( mj. na zalesňování, rekreaci a turistiku, zemědělskou výrobu pro nepotravinářské účely). AGENDA 2000 navrhuje pokračovat v reformě SZP s cílem zvýšit konkurenceschopnost Unie na domácím i světovém trhu a orientovat se na tržní řešení, jež by napomohla postupné integraci nových členských zemí a připravila Unii na další kolo jednání WTO.

 

 

 

 

 

 

Společná dopravní politika – dopravní průmysl zaujímá ve Společenství významnou roli. V EU o 15 členských státech vytvářel 10 % unijního hrubého národního produktu, zaměstnával 7% z celkového počtu pracovníků, spotřebovával 40 % investic a představoval 30 % energetické spotřeby Unie. Poptávka, zejména po dopravě uvnitř Společenství, během posledních 20 let víceméně neustále stoupala, v letech 1991-2001 ročně v průměru o 2,7 % u zboží a 1,7 % u přepravy osob. Celkově vzrostla doprava od roku 1970 o 120 resp. 128 %.

Nástup jednotného trhu byl mezníkem v rozvoji společné dopravní politiky, protože zrušení hranic a další liberalizační opatření – včetně liberalizace kabotáže -, která s ním byla neodmyslitelně svázána, umožňují držet krok s rostoucí poptávkou a zabývat se problémy zahlcení a saturace trhu. Liberalizace dopravy nicméně musela počítat s různými omezeními:

• omezeními společenskými, jinak by svoboda poskytování služeb vedla k obcházení nejpřísnějších ustanovení vnitrostátního práva. Proto byla liberalizace služeb doprovázena harmonizací společenských podmínek a norem, kterými se řídí poskytování služeb a získávání kvalifikace;
• omezeními hospodářskými, jinak by investic do infrastruktury využívaly podniky, které se nijak nepodílejí na jejím financování – to platí zejména pro sféru silniční dopravy. Měla by se také přijmout opatření k zajištění takové organizace železniční dopravy, která nebude podporovat současnou rozdrobenost železničních dopravních služeb;
• omezeními, která se týkají záruk dalšího fungování určitých tras a která mají zajistit, aby nové faktory konkurence neohrozily další existenci dopravních spojů mezi periferními (ostrovními) a centrálními (pevninskými) oblastmi.

Důvody pro její realizaci jsou následující:

• – napomáhá volnému pohybu zboží a služeb, má za cíl stanovit společná pravidla pro všechny obory mezinárodní dopravy
• – ovlivňuje mnoho dalších sfér a hospodář. činností
• – dopravní systémy vyžadují integraci mezi zeměmi

Výsledky společné dopravní politiky

Pokrok nastal v souvislosti s přechodem k jednotnému vnitřnímu trhu. Došlo k:

• lepšímu spojení mezi hlavními centry a vzdálenějšími oblastmi a k rozvoji dopravní infrastruktury
• zkvalitnění dopravy a snížení cen
• rozvoji transevropských sítí s cílem vytvořit „prostor bez vnitřních hranic“

Budování transevropských sítí si klade za cíl:

• přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatších a méně vyspělých zemí
• stanovit priority při rozvíjení infrastruktury
• upevnit konkurenceschopnost zemí Unie
• vytvořit potřebné spojení Unie s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy

 

Program priorit pro rozvoj dopravy (1994)

• spojení hlavních center rychlovlaky
• výstavba dálnic a letišť
• propojení národních energetických sítí a plynovodů
• vybudování evropské sítě mobilních telefonů

 

Sektorové politiky jsou upraveny zvláštními smlouvami:

1. a) smlouvou o EVROPSKÉM SPOLEČENSTVÍ UHLÍ A OCELI (1951)
2. b) smlouvou o EVROPSKÉM SPOLEČENSTVÍ PRO ATOMOVOU ENERGII (1957)

 

Evropské společenství uhlí a oceli

Cílem je společně koordinovat vývoj obou odvětví a vytvořit společný trh v tomto sektoru a dále uskutečnit racionálnější dělbu práce, tím snížit výrobní náklady, přispět k růstu produktivity práce, udržení vysoké zaměstnanosti a ekonomickému vzestupu poválečné Evropy. Komise EU doporučila neobnovovat smlouvu po roce 2002, kdy končí její platnost.

 

Rozhodnutí o pravidlech pro poskytování státní pomoci uhelnému průmyslu na období 1994 – 2002

Do roku 2002 stabilizovat uhelný průmysl s cílem dosáhnout snížení subvencí, řešit sociální, regionální a ekologické problémy.

 

EURATOM

• umožnit rychlý vznik a rozvoj jaderného průmyslu,
• podporovat výzkum a šíření technických poznatků,
• zajistit zásobování rudami a jaderným palivem
• vytvořit společný trh pro látky a zařízení používaná v jaderné oblasti,
• založit společné výzkumné centrum,
• stanovit jednotné normy pro bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků i obyvatelstva.

 

 

KOORDINOVANÉ KOMUNITÁRNÍ POLITIKY

Tyto politiky nejsou realizovány zcela Evropskou unii a převažují tady národní přístupy. EU má ale mnoho směrnic pro jejich případné ovlivňování.

Regionální politika

Jakkoli je Evropská unie jednou z nejlépe prosperujících světových oblastí, mezi jejími více než 250 regiony existuje výrazný nepoměr v příjmech a možnostech jejich obyvatel. Tyto rozdíly v úrovni jednotlivých regionů mohou být dány nedostatečnou rozvinutostí některých z nich, upadáním jejich hospodářství nebo jejich periferní zeměpisnou polohou v rámci Unie. Regionální politika EU je jak prostředkem pro vyjádření finanční solidarity, tak mocnou hnací silou ekonomické integrace.

Solidarita a soudržnost, tato dvě slova jsou shrnutím všech hodnot, na nichž je založena regionální politika EU.

Solidarita je klíčová proto, že tato politika má přinášet prospěch občanům a regionům hospodářsky a sociálně tak či onak znevýhodněným v porovnání s průměrnou situací v EU.

Soudržnost jakožto zásada s sebou nese uvědomění si toho, že je nakonec pro všechny výhodné zmenšovat rozdíly v příjmech a bohatství mezi chudšími zeměmi a regiony a těmi, jež jsou na tom lépe.

Mezi členskými státy i mezi jednotlivými oblastmi v rámci jejich vnitrostátního území existují výrazné rozdíly. Státy, které lze nazvat srdcem Unie – země Beneluxu, a části Francie, Německa a severní Itálie – měly vždy vyšší příjem na jednoho obyvatele a rozvinutější infrastrukturu než zbytek Unie.

V současnosti jsou prosperita a její plody díky strukturální politice EU rozprostřeny na území Unie daleko rovnoměrněji.

Mnoho starých nerovností však dosud nebylo zahlazeno. Brzy se navíc se vstupem nových členských států východní Evropy a Středomoří objeví nerovnosti nové. Mohou být zapříčiněny dlouhodobými handicapy danými zeměpisnou odlehlostí nebo společenskými a hospodářskými změnami z nedávné doby, popřípadě kombinací obou faktorů. Dopad uvedených nevýhod je často patrný v sociální nouzi, nekvalitním školství, zvýšené míře nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté infrastruktuře.

I přes úspěchy strukturální politiky EU, která přispěla ke snížení rozdílů mezi jednotlivými regiony a státy svých členských států, rozdíly nadále přetrvávají. Rozšíření EU o 10 nových členských států odlišnou životní úroveň nadále posílilo. Do EU vstoupily státy, ve kterých je úroveň HDP na hlavu menší než 60% průměru EU o 25 členech. Růst členů z 15 na 25 sice zvýšil počet obyvatelstva 20 %, ale znamenal nárůst HDP pouze o 5%. Celkově došlo k poklesu průměrného HDP na hlavu v pětadvacetičlenné EU o více než 12%.

V současné době tedy EU stojí z hlediska své regionální politiky před dvěma velkými výzvami. První se týká důsledků rozšíření a druhá změny politiky soudržnosti, která by měla v období let 2007-2013 doznat poměrně zásadních změn.

Aspekty strukturální politiky

– regionální politika

– politika podpory MaSP:      – ne více než 250 zaměstnanců

– roční obrat do 20 mil. EUR a celková aktiva do 10 mil. EUR

– nejsou vlastněny z více než 25% jednou či více společnostmi, jež

nesplňují výše uvedená kritéria

 

Cílem regionální politiky je snižování rozdílů mezi úrovní různých regionů a zmírňování zaostalosti regionů,které jsou v méně výhodné situaci, včetně venkovských oblastí, prostřednictvím výdajů ze strukturálních fondů, jež jsou součástí společného rozpočtu:

• – Evropského fondu regionálního rozvoje
• – Evropského sociálního fondu
• – Evropského fondu pro zemědělství (část orientace)
• – Fondu soudržnosti (Kohezního fondu)

Šest prioritních cílů regionální politiky

• Cíl 1 – pomoc hospodářsky zaostalým regionům s HDP pod 75 % průměru Unie
• Cíl 2 – pomoc regionům, trpícím úpadkem průmyslových odvětví, určená na restrukturalizaci hospodář. činnosti
• Cíl 3 – pomoc všem regionům, trpícím dlouhodobou nezaměstnaností (nad 1 rok) pracovníků nad 25 let
• Cíl 4 – zapojení mladých lidí do 25 let do pracovního procesu
• Cíl 5a – pomoc na modernizaci a diverzifikaci zemědělské výroby
• Cíl 5b -vytváření nových pracovních míst v zemědělském sektoru
• Cíl 6 – pomoc regionům skandinávských zemí s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení

 

 

Reforma regionální politiky (politika soudržnosti)

– nové cíle:    1. konvergence

2. regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
3. evropská územní spolupráce

 

Podmínky pro čerpání z fondů EU v rámci reg. politiky:

1. HDP regionu nižší než 70% průměru EU
2. jednostranné zaměření regionu (rybolov,…)
3. dlouhodobá vysoká nezaměstnanost

Koordinovaný postup na podporu výzkumu a technického vývoje

• – vlastní výzkumný program ve společných výzkumných střediscích
• – společné programy a projekty na univerzitách a výzkumných institucích a podnicích z členských zemí
• – koordinované akce
• – rámcové výzkumné programy 1984 – 87, 1987 – 90, 1991 – 94, 1995 – 98, které se uskutečňují prostřednictvím konkrétních specifických programů – ESPRIT, RACE, BRITE atd.
• – programy nad rámec podpory výzkumu v průmyslu: ERASMUS, LINGUA, YES
• – EUREKA (zaměřen na dovedení výsledků výzkumu na trh)
• – program PHARE

 

 

Strategie strukturálních fondů pro nové členské státy: 24 miliard eur pro zajištění růstu a soudržnosti v letech 2004‑2006
Brusel 23. června 2004 – Strukturální fondy a Fond soudržnosti budou financovat priority a opatření, jejichž cílem je hospodářský a sociální rozvoj v nových členských státech. Kromě toho bude část přidělených příspěvků použita na opatření v oblasti technické pomoci, která mají v jednotlivých zemích posílit správní kapacitu na přípravu projektů a jejich provádění.

V České republice má rámec podpory Společenství, který zahrnuje celou zemi kromě pražského regionu, poskytnout pomoc ve výši 1,45 miliard eur. Tato pomoc bude rozdělena prostřednictvím těchto pěti operačních programů: průmysl a podniky, infrastruktura, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj venkova a multifunkční zemědělství a společný regionální program. V pražském regionu se jeden program (71 milionů eur) soustředí na zlepšování městského životního prostředí a další program (59 milionů) bude určen na rozvoj lidských zdrojů.

Na Kypru je cílem jednoho programu (28 milionů eur) dosažení udržitelného rozvoje venkova a rozvoje městských oblastí, které se potýkají s problémy. Druhý program (22 milionů eur) bude usilovat o revitalizaci trhu práce a podporu neustálé odborné přípravy a vzdělávání. Kypr rovněž z jednoho programu obdrží 3,4 milionů eur na podporu svého rybolovu.

V Estonsku budou strukturální nástroje (371 milionů eur) sledovat čtyři priority: rozvoj lidských zdrojů, konkurenceschopnost, zemědělství, rybolov a rozvoj venkova, infrastruktury a místní rozvoj.

V Maďarsku se programy (1 195 milionů eur) soustředí na zaměstnanost a lidské zdroje, hospodářskou konkurenceschopnost, dopravní infrastruktury a ochranu životního prostředí, zemědělství a rozvoj venkova a také na místní rozvoj.

Lotyšsko provede program (626 milionů eur) vycházející ze čtyř priorit: územní soudržnost, podniky a inovace, podpora zaměstnanosti, rozvoj venkova a rybolov.

Program pro Litvu (895 milionů eur) se zaměří na zlepšování sociálních a hospodářských infrastruktur, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj výrobní sféry, rozvoj venkova a rybolovu.

Malta (63,2 milionů eur) bude uplatňovat politiku strategických investic a opatření na zlepšení konkurenceschopnosti podniků, podporu rozvoje venkova a rybolov. Zvláštní pomoc bude určena ostrovu Gozo.

Rámcový program určený Polsku má hodnotu 8 276 milionů eur, jež bude rozdělena prostřednictvím programů zaměřených na konkurenceschopnost, rozvoj lidských zdrojů, dopravní infrastrukturu, modernizaci potravinářského odvětví, rozvoj venkova, rybolov a zpracování ryb a rovněž regionální rozvoj. Kromě toho bude realizován program technické pomoci.

Slovinsko obdrží z fondů Společenství 237,5 milionů eur a plánuje, že se zaměří na tři priority: povzbuzení konkurenceschopnosti ve výrobní sféře, rozvoj lidských zdrojů a zaměstnanost a restrukturalizace zemědělství, lesnictví a rybolovu.

Slovensko má rozdělit 1 041 milionů eur mezi čtyři programy věnované průmyslu a službám, lidským zdrojům, základním infrastrukturám, zemědělství a rozvoji venkova. Bratislavský region, na který se tyto programy nevztahují, má svůj vlastní program (37 milionů) na podporu investic a další program (45 milionů eur) na rozvoj lidských zdrojů.

Země	Cíl 1	Cíl 2	Cíl 3	Interreg	Equal	Fond soudržnosti	Celkem v milionech eur
Česká republika	1454,27	71,30	58,79	68,68	32,10	936,05	2621,19
Kypr**	0,00	28,02	21,95	4,30	1,81	53,94	113,44
Estonsko	371,36	0,00	0,00	10,60	4,07	309,03	695,06
Maďarsko	1995,72	0,00	0,00	68,68	30,29	1112,67	3207,36
Lotyšsko	625,57	0,00	0,00	15,26	8,03	515,43	1164,29
Litva	895,17	0,00	0,00	22,49	11,87	608,17	1537,70
Malta	63,19	0,00	0,00	2,37	1,24	21,94	88,74
Polsko	8275,81	0,00	0,00	221,36	133,93	4178,60	12809,70
Slovinsko	237,51	0,00	0,00	23,65	6,44	188,71	456,31
Slovensko	1041,04	37,17	44,94	41,47	22,27	570,50	1757,39
Celkem	14959,64	136,49	125,68	478,86	252,05	8495,04	24451,18

*průměr  **včetně Finančního nástroje pro orientaci rybolovu (FNOR) 

PRAHA 25. listopadu 2004 – Dne 29. listopadu město Ostrava, městský obvod Moravská Ostrava, oficiálně zahájí projekt programu Phare v hodnotě 788 289 eur. Tento projekt by měl přispět ke zlepšení kulturního života a příležitostí pro drobné podnikání. Na jeho spolufinancování se podílí Národní fond Phare: Evropská unie přispěla částkou 275 901 eur, která představuje 35 % celkových nákladů. Dalších 35 % bude hrazeno ze státních zdrojů a zbytek ze zdrojů městské části. Za řádné dokončení projektu odpovídá Centrum pro regionální rozvoj.

Politika ochrany životního prostředí

Ochrana životního prostředí je základním předpokladem pro uchování kvality života současných i budoucích generací. Stojíme před otázkou, jak tuto ochranu spojit s pokračováním hospodářského růstu takovým způsobem, který by byl dlouhodobě udržitelný. Politika EU v oblasti životního prostředí se opírá o přesvědčení, že přísné ekologické normy podporují inovace a rozvoj podnikatelských příležitostí.

Základním kamenem ekologické politiky Evropské unie je Šestý ekologický akční program s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba. Tento akční program platí pro období od roku 2001 do roku 2010 a mezi jeho priority patří:

• boj se změnami klimatu a s globálním oteplováním;
• ochrana přírodního prostředí, volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin;
• řešení ekologických a zdravotních otázek;
• ochrana přírodních zdrojů a nakládání s odpady.

Evropská komise má navíc za úkol zajistit:

• aby zákony nebyly pouze schvalovány, nýbrž také prováděny;
• aby se při formulaci všech příslušných politik Evropské unie braly v úvahu dopady, které budou mít tyto politiky na životní prostředí;
• aby podnikatelská sféra a spotřebitelé byli aktivně zapojeni do hledání řešení ekologických problémů;
• aby lidé měli přístup k informacím, jež potřebují k tomu, aby se mohli chovat ekologicky;
• aby se zvýšilo povědomí o tom, jak velký význam má rozumné nakládání s půdou, které umožňuje zachovat přírodní prostředí a ráz krajiny a minimalizovat znečištění pocházející z měst.

Hlavní úkoly:

• – udržovat, ochraňovat a zlepšovat kvalitu životního prostředí
• – přispívat k obraně lidského zdraví
• – zajistit obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů

Zásady pro realizaci:

• – předcházet poškozování životního prostředí spíše než odstraňovat jeho následky
• – náprava ohroženého životního prostředí se má provádět u jeho původce
• – náhradu musí uhradit znečišťovatel

Hlavní opatření na ochranu ŽP se týkají těchto ekologických standardů:

• kvalitativní standardy na ochranu vody
• limity omezující znečištění ovzduší
• nejvyšší přípustné limity pro hlučnost
• zásady pro výrobu a manipulaci s chemickými výrobky
• zásady pro zpracování odpadů
• zásady ochrany přírody

Energetická politika

Cíle energetické politiky

• 50. léta – preference jaderné energetiky
• 70. léta – úsilí snížit závislost na dovozu ropy
• 1986 – 1995 – restrukturalizace v energetickém sektoru
• v současnosti – růst úspor energie a větší efektivnost v její spotřebě

• – růst váhy pevných paliv ve spotřebě
• – stabilizace podílu zemního plynu
• – zlepšovat podmínky pro bezpečný provoz jaderných elektráren

Evropská energetická charta (1991)

• – přístup ke zdrojům energií a jejich exploataci
• – liberalizace obchodu s nosiči energie
• – technická ustanovení
• – bezpečnostní předpisy

Úmluva o energetické chartě (1994)

Podmínky týkající se výměny energií, pravidla soutěže, dopravy tranzitu, ochrany životního prostředí, investic a urovnávání sporů.

Doplnění k ústní části zkoušky:

 

 

Slepá mapa

 

Státy na hranici EU25: Norsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Rep. Srbsko, Chorvatsko, Lichnštejnsko,

 

Státy na hranici EU26 (Turecko):

 

 

Společná politika rybolovu (ot. č. 18)

 

První společné iniciativy v sektoru rybolovu se datují do 70. let. Zakládají pravidla přístupu do rybolovných zón, ustanovují společné organizace trhu a zavádějí rámec pro strukturální politiku.
V roce 1972, krátce po přijetí těchto opatření, vstoupily do Společenství tři země se silnou rybolovnou tradicí (Spojené království, Irsko a Dánsko). To umožnilo posílit právní rámec Společné rybolovné politiky (SRP), zejména požadavku na vytvoření politiky ochrany zdrojů a zavedením výlučných práv uvnitř pásma 12 mil od pobřeží.

Nicméně teprve roku 1983, po několikaletém vyjednávání, položila Rada základy všeobecné rybolovné politiky Společenství a „modré Evropy“, a politika rybolovu se tak stala společnou politikou s vlastním právem.

SRP se pak musela přizpůsobit vystoupení Grónska ze Společenství v roce 1985, přistoupení Španělska a Portugalska v roce 1986 a v menší míře i znovusjednocení Německa v roce 1990. Tyto události měly vliv na velikost a strukturu flotily Společenství a jeho rybolovnou kapacitu.

V 90. letech se začalo s hloubkovou revizí společné rybolovné politiky založené na hodnotících zprávách předložených Komisí. Základní kámen nové politiky byl položen v roce 1992 přijetím nařízení, které zakládá Společný systém rybolovu a vodního hospodářství, které nabízí základ pro moderní politiku ochrany a řízení rybolovných zdrojů.

Nařízení o společných organizacích trhu bylo rovněž zcela přepracováno a zavedlo do rybolovného sektoru základy strukturální politiky, zejména prostřednictvím Finančního nástroje pro řízení rybolovu (FIFG).

V současné době prochází společná politika rybolovu obdobím transformace, které bylo zahájeno v roce 2002 spuštěním další rozsáhlé etapy reformy. Jejím cílem je odstranit příčiny nadměrného rybolovu a zajistit trvalou udržitelnost rybolovu.

 

Proces východního rozšíření EU (OT. č. 3.)

Dne 1. května 2004 Evropská unie zažila své historicky největší rozšíření. Počet jejích členů se zvýšil z 15 na 25 států. Spolu s Českou republikou přistoupily následující státy: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr.

V současné době se o členství v Evropské unii uchází pět zemí: Bulharsko, Rumunsko, Turecko, Chorvatsko a Makedonie.

S Bulharskem a Rumunskem se od února 2000 vedou přístupová jednání. Pokud obě země udrží pokrok v reformách a přípravách k přístupu, mohla by být jednání úspěšně uzavřena v roce 2004. Pokud se tak stane, může být smlouva o přistoupení podepsána v roce 2005 a obě země by mohly přistoupit roku 2007.

Turecko má od roku 1999 statut kandidátské země. Pokud Evropská rada v prosinci roku 2004 rozhodne na základě zprávy a doporučení Komise, že Turecko splnilo kodaňská politická kritéria, EU neodkladně zahájí s Tureckem přístupová jednání.

Chorvatsko podalo oficiální přihlášku k členství v EU v únoru 2003. V dubnu 2004 vydala Komise kladné stanovisko k chorvatské žádosti a doporučila zahájení přístupových jednání. Evropská rada na svém červnovém summitu 2004 rozhodla, že Chorvatsko je kandidátskou zemí pro členství a že by proces přistoupení měl být zahájen během jara 2005.

Makedonie požádala o členství v březnu 2004.

PROCES ROZŠIŘOVÁNÍ

Rozšíření Evropské unie o osm států ze střední a východní Evropy a dva státy ze středomořského regionu představuje v historii evropské integrace největší nárůst počtu členských států, který je hodnocen jako největší příležitost a výzva Unie na počátku 21. století. Rozšíření uskutečněné v roce 2004 je sice ojedinělé, nikoli však první a určitě ne poslední. V historii evropské integrace nese pořadové číslo 5.

Evropská unie už má za sebou zkušenosti s úspěšným rozšiřováním. Pařížská smlouva (1951), která ustavila Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), a Římská smlouva (1957), která ustavila Evropské hospodářské společenství (EHS) a EURATOM, byly podepsány 6 zakládajícími členy: Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem. Evropská unie se potom rozšiřovala celkem čtyřikrát – v letech 1973, 1981, 1986 a 1995.

1957	Římská smlouva – založení Evropského hospodářského společenství a EURATOM Zakládající státy: Belgie, Francie, Itálie, Německo, Lucembursko, Nizozemí.
1973	rozšíření – Dánsko, Irsko, Spojené království (jednání o přistoupení byla vedena také s Norskem, avšak Norsko odmítlo členství v důsledku referenda)
1981	rozšíření – Řecko
1986	rozšíření – Portugalsko, Španělsko
1995	rozšíření – Rakousko, Finsko, Švédsko

NA CESTĚ K PŘISTOUPENÍ – OD KODANĚ PO HELSINKY – KRITÉRIA VSTUPU

Rozšíření EU o nové členské státy bylo podmíněno splněním dvou zásadních podmínek:

• Budoucí členové museli splnit všechna kritéria vstupu
• Unie se musela připravit na přijetí nových členů

Mezníkem pro největší rozšíření se stalo zasedání Evropské rady konané v červnu 1993 v Kodani, ne kterém se členské země EU dohodly, že „přidružené státy ve střední a východní Evropě se mohou stát členy Evropské unie, pokud si to budou přát.“ Nejvyšší představitelé tehdejších členských států zároveň ale podmínili možné členství v EU splněním tří zásadních kritérií, tzv. „kodaňských kritérií“:

• stabilita a funkčnost institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a  respekt vůči menšinám a jejich ochranu;
• existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními silami působícími na jednotném trhu Společenství;
• schopnost převzít závazky vyplývající z členství, včetně schopnosti dostát požadavkům stanovených pro účast na hospodářské a měnové unii a podpořit politické cíle Unie.

Další, tzv. madridské kritérium, stanovil madridský summit Evropské rady z prosince roku 1995, který mezi podmínky členství přiřadil vytvoření správní kapacity pro převzetí acquis. Zdůraznil, že je důležité přijmout do národních legislativ celou legislativu Společenství, tzv. acquis. Stejně tak důležitá je ale efektivní implementace legislativa učiněná příslušnými administrativními a soudními strukturami. Zasedání v Madridu rovněž dalo impuls k vypracování posudků na kandidátské země a k přípravě návrhu nového rozpočtového rámce EU po roce 1999 (dokument zvaný Agenda 2000).

V prosinci roku 1997 Evropská rada na svém zasedání v Lucemburku konstatovala, že dodržení kodaňských politických kritérií představuje podmínku pro zahájení vyjednávání, splnění druhých dvou podmínek týkajících se hospodářství a závazků vyplývajících z členství bude podrobeno zkoumání později (tedy v posudcích vypracovaných Komisí). Na Zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997 byla schválena podrobná předvstupní strategie pro 10 kandidátských zemí ze střední a východní Evropy a Rada rovněž uložila Komisi zpracovávat pravidelné zprávy o pokroku, kterého dosáhly jednotlivé kandidátské země. Dále bylo rozhodnuto zahájit vyjednávání s těmito šesti kandidátskými zeměmi: Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko.

Sama Unie se musela připravit na příchod nových členů tak, že:

• provedla institucionální změny nezbytné pro rozšíření: tj. přijala a ratifikovala Smlouvu z Nice;
• schválila rozpočtový rámec na období 1999-2006, ve kterém již počítala s přistoupením nových členských států.

V červenci 1997 byla přijata Agenda 2000. Zaměřuje se na myšlenku „silnější a větší Unie“, včetně perspektiv rozvoje EU a jejích politik po roce 2000, dopad rozšíření na EU jako celek a na budoucí finanční rámec po roce 2000 se zřetelem na rozšířenou EU.

JEDNÁNÍ O VSTUPU

Lucemburský summit na konci roku 1997 rozhodl o zahájení přístupových jednání s první, tzv. lucemburskou, skupinou zemí ucházejících se o členství.

Dne 31. března 1998 byla přístupová jednání zahájena s Kyprem, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českou republikou a Slovinskem. Přístupová jednání s druhou skupinou kandidátů začalo na jaře 2000 poté, co tak rozhodla Evropská rada v Helsinkách. Do tzv. helsinské skupiny patřilo Slovensko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko a Malta. Přístupová jednání byla s 10 kandidátskými státy zakončena na kodaňském summitu Evropské rady v prosinci 2002. Bylo rozhodnuto, že Evropská unie tyto státy uvítá jako nové členy 1. května 2004. Aby se tak mohlo stát, bylo nutné podepsat Smlouvu o přistoupení (stalo se tak slavnostním aktem 16. dubna 2003 v Aténách) a následně ji ratifikovat všemi 25 státy.

Přístupový proces 10 kandidátských států byl zakončen 30. dubna 2004, všech 10 kandidátských zemí se 1. května 2004 staly novými členskými státy Evropské unie.

Červnový summit Evropské rady roku 2004 zopakoval, že Bulharsko a Rumunsko jsou nedílnou součástí pokračující vlny rozšíření a že základní zásady uplatňované v přístupových jednání s deseti novými členskými státy se nadále uplatňují na Bulharsko a Rumunsko, které jsou součástí stejného obsáhlého a nezvratného procesu rozšiřování.

 

Institucionální reforma Evropské unie (ot. č. 4)

Postoje vůči reformě evropských institucí završené přijetím Ústavy jsou mezi českými občany poměrně nekonzistentní v porovnání s podporou hlavních evropských politik. V současné době 48 % obyvatel podporuje přijetí evropské Ústavy, čímž se Česká republika řadí spolu s Dánskem, Tureckem a Velkou Británií mezi země s nejnižší podporou tohoto dokumentu.

Polovina občanů ČR se domnívá, že by rozsah práva veta měl zůstat stejný, protože zaručuje ochranu národních zájmů.

 

Evropská Ústava (OT. č. 5.)

 

Evropský parlament schválil ústavu

Štrasbourg 12.ledna 2005 – Evropský parlament dnes velkou většinou schválil Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu a vyjádřil tak „bezvýhradní podporu její ratifikaci“. 500 poslanců hlasovalo pro, 137 proti a 40 se zdrželo hlasování. Česká poslanecká skupina byla nejzáporněji naladěna ze všech pětadvaceti. Pro hlasovali pouze sedm z 24 poslanců,  poslanci ODS, KSČM, Vladimír Železný a Jana Bobošíková hlasovali proti nebo se zdrželi hlasování.

Podle parlamentu je Ústava dobrým kompromisem a velikým vylepšením existujících smluv, což přinese viditelné výhody pro občany, pro členské státy, pro fungování institucí EU, tedy pro unii jako celek. V reakci na kritiky podotýká, že ústava nepovede ke vzniku centralizovaného superstátu, spíše posílí než oslabí sociální rozměr unie a neopomíjí její historické a duchovní kořeny.

Poslanci zdůraznili větší přehlednost a efektivnost Ústavy v souvislosti s posláním a cíly Evropské unie, větší demokratickou zodpovědnost Evropského parlamentu a zesílení občanských práv:

• Složitý soubor smluv Evropské unie bude nahrazen jediným, čitelnějším dokumentem, který do detailu popisuje cíle Unie. Ústava navíc uvádí společné hodnoty Unie, zjednoduší legislativní záležitosti, nechybí ani doložka solidarity v případě teroristického útoku nebo přírodní katastrofy.
• Rozsah oblastí, na které se vztahuje hlasování kvalifikovanou většinou místo jednohlasného hlasování v Radě, se výrazně rozšíří, sníží se počet členů Komise, významně se zviditelní Unie a posilní se její možnosti jako celosvětového hráče.
• Parlament se podle Ústavz bude vyjadřovat o legislativě Unie společně s Radou, při zkoumání a schvalování legislativy budou schůze Rady veřejné, přijímání všech zákonů Evropské unie bude podléhat zkoumání v národních parlamentech, národní parlamenty dostanou všechny návrhy Evropské unie v dostatečném časovém předstihu, předsedu Komise bude volit Evropský parlament, nový rozpočtový postup bude vyžadovat souhlas Rady a Evropského parlamentu v souvislosti se všemi výdaji Evropské unie bez výjimky.

Větší práva pro občany garantuje začlenění Charty základních práv EU do ústavy, přistoupení Unie k Evropskému dojednání o lidských právech, zavedení evropské občanské iniciativy a lepší možnosti Parlament zároveň zahájil kampaň, která má v členských zemích podpořit přijetí Ústavy. Podle představ poslanců by měly státy unie Ústavu přijmout nejpozději do poloviny ledna 2006. Tak aby ústava mohla vstoupit v platnost 1. listopadu téhož roku. Dva členské státy Unie, které zvolili možnost parlamentní ratifikace, tak již provedli a Ústavu pro Evropu schválili, Litva a Maďarsko. V dalších dvou členských státech, v Německu a Belgii, ústava neumožňuje uskutečnění referenda, definitivní rozhodnutí o ratifikaci však ještě nepadlo. V České republice je referendum možné, na rozhodnutí se ale stále čeká.

Předpokládaná referenda

V těchto dnech, se uskutečnění referend předpokládá v dalších devíti členských státech, přesné datumy jsou ale stanoveny pouze ve dvou z nich, ve Španělsku 20.února 2005 a v Lucembursku 10.června 2005. Ve Francii se bude konat referendum ještě před létem 2005, v Nizozemsku v prvním čtvrtletí 2005. V Portugalsku by se mělo konat referendum co nejdříve, bude ale odloženo z důvodu únorových legislativních změn. Ve Velké Británii a Dánsku se referenda uskuteční začátkem roku 2006. Přesné datum zatím není stanoveno v Polsku a Irsku.

Hlasování v národních parlamentech

Jedenáct uvedených členských států se vyslovilo pro hlasování v národních parlamentech. Většina z nich tak učiní ještě v průběhu roku 2005: Rakousko, Kypr, Estonsko, Finsko, Řecko, Itálie, Lotyšsko, Malta, Slovensko, Slovinsko a Švédsko.

 

Acquis Společenství

Acquis Společenství neboli společné dědictví Společenství představuje společná práva a závazky, které zavazují všechny členské státy v rámci Evropské unie. Acquis se stále vyvíjí a sestává z:

• obsahu, principů a politických cílů smluv;
• legislativy přijaté při aplikaci smluv a judikatury Evropského soudního dvora;
• deklarací a rezolucí přijatých Unií;
• opatření vztahujících se k společné zahraniční a bezpečnostní politice;
• opatření vztahujících se k justici a ke spolupráci ve vnitřních věcech;
• mezinárodních smluv uzavřených Unií a smluv uzavřených navzájem mezi jejími členskými státy v oblasti aktivit Unie.

Z tohoto důvodu acquis Společenství nezahrnuje jen striktně právo Společenství, ale také všechny akty přijaté v rámci druhého a třetího pilíře Evropské unie, a především společné cíle stanovené ve smlouvách.

Kandidátské státy musí předtím, než vstoupí do Unie, acquis přijmout. Výjimky a odlišnosti při přejímání acquis jsou dovoleny jen ve výjimečných případech a jejich rozsah je omezen. Unie se zavázala, že bude acquis v jeho celistvosti udržovat a že je bude dále rozvíjet. V žádném případě nepůjde Unie cestou opačnou.

Součástí přípravy kandidátských zemí na členství v Unii je podrobné zkoumání, jak dalece je legislativa těchto zemí přizpůsobena acquis Společenství.