Měnová politika EU
Evropská měnová unie
Velmi významnou součástí Maastrichtské smlouvy je projekt Evropské měnové unie. Celý tento projekt spočívá v nahrazení národních měn členských států unie jednotnou měnou, což je bezesporu nejvýznamnější měnovou událostí tohoto století. Důledky zavedení měnové unie budou bezesporu ovlivňovat nejen členské státy EU, ale i země mimo EU.
Časový rozvrh zavedení společné měny je stanoven v Zelené knize Evropské komise. Celý proces je rozdělen do tří etap:
První etapa začala v červnu roku 1990. Během této etapy členské země postupně snížily fluktuační pásma národních měn a upevnily spolupráci jednotlivých národních centrálních bank.
Druhá etapa pak začala 1.1.1994. V této etapě byl ustaven Evropský měnový institut ve Frankfurtu nad Mohanem (zárodek Evropské centrální banky; jeho členy jsou ústřední banky členských států a Lucemburský měnový institut), jehož hlavním úkolem je vytvořit podmínky potřebné pro zavedení jednotné měny EU euro. Dále se jednotlivé členské státy zaměřily na dosažení tzv. kritérií konvergence, která byla stanovena pro vstup do měnové unie. Tato hospodářská kritéria (kritéria konvergence) byla následující:
- Cenová stabilita – členství v měnové unii je podmíněno trvalou cenovou stabilitou s průměrnou mírou inflace, monitorovanou po dobu jednoho roku před konečným hodnocením, která nepřesáhne více než 1,5 % průměru indexu spotřebitelských cen s přihlédnutím k národním rozdílům (paritě).
- Úroková míra – členství v EMU vyžaduje, aby úroková míra monitorovaná po období jednoho roku před vstupem nepřesáhla o více než dvě procenta průměrnou úrokovou míru tří nejúspěšnějších členských států, co se cenové stability týče. Úrokové míry jsou měřeny na základě dlouhodobých vládních obligací nebo srovnatelných cenných papírů s přihlédnutím k národnostním odlišnostem.
- Rozpočtový deficit – členství v EMU vyžaduje, aby členský stát dosáhl rozpočtového deficitu ve výši maximálně 3 % hrubého domácího produktu.
- Veřejná zadluženost – veřejný dluh by neměl překročit hranici 60 % hrubého domácího produktu.
- Měnová stabilita – každá členská země EMU musí prokázat, že kurz její měny je stabilní vůči kurzům ostatních členských států.
Smyslem těchto kritérií je zajistit, aby všichni členové EMU dosáhli v jednotlivých základních makroekonomických aspektech přibližně stejné úrovně. Pokud by tomu tak nebylo, pak by zavedení měnové unie bylo velmi riskantní a obtížné. Zpočátku splňovala tato kritéria pouze Francie a Lucembursko, nejhůře pak v hodnocení dopadlo Řecko a Portugalsko, které nesplňovalo ani jedno z těchto kritérií. Na konci roku 1996 pak již dokonce všechna kritéria splňovalo pouze Lucembursko. Konečné vyhodnocení dosažení těchto kritérií pak bylo stanoveno na rok 19997, který se stal tzv. referenčním rokem, a o rok později v roce 1998 pak Evropská komise doporučila a Evropská rada rozhodla o konečném vymezení okruhu zemí, které tato kritéria splnily, dosáhly vysokého stupně trvalé ekonomické konvergence a jsou způsobilé zavést jednotnou měnu euro. Stanovené podmínky nakonec splnilo 11 členských států EU: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Velká Británie, Švédsko a Dánsko zůstaly mimo tento proces, nezávisle na ekonomických výsledcích, jedině Řecko kritéria konvergence nesplnilo.
Poslední třetí etapa zavedení měnové unie pak byla dále rozdělena do tří fází.
- fáze (končící datem 31.12.1998): Tuto první fázi je možné definovat jako fázi přípravnou. Během ní byl stanoven seznam zemí, které se měnové unie zúčastní, byla vytvořena Evropská centrální banka a Evropský systém centrálních bank a byla zahájena výroba mincí a bankovek euro.
Ne všechny země se však zúčastnily měnové unie od počátku. Členské státy mají podle Maastrichtské smlouvy právo a povinnost se měnové unie účastnit v případě, že splní stanovená kritéria konvergence. Výjimka platí v případě Velké Británie a Dánska, které v případě, že splní kritéria, mají možnost volby, zda se měnové unie zúčastnit či nikoli. V důsledku toho se po 1. lednu 1999 členské státy EU dělí z hlediska příslušnosti do měnové unie na členské státy měnové unie a státy nečlenské.
- fáze (tři roky následující po datu 1.1.1999): K uvedenému datu byl pevně fixován kurz měn států účastnících se měnové unie vůči nově zavedené společné měně – Euru. Tímto datem vznikla samostatná měna EU a dosavadní ECU bylo převedeno na EUro kurze 1:1. Během celé druhé fáze bude měnová politika řízena Evropskou centrální bankou a transakce na mezinárodním bankovním trhu v EU budou uskutečňovány v euru. Euro však stále ještě nebude používáno jako oběživo. Tato fáze je relativně dlouhá a pozvolná, a to z technických důvodů (stahování starých a zavádění nových peněz), ale i proto, že existují obavy ze spekulací a útoků na národní měny členů EMU, které stále ještě budou obíhat.
- fáze (několik týdnů počínaje datem 1.1.2002): Během třetí fáze mince a bankovky eura zcela nahradí mince a bankovky národních měn členů EMU a euro se stane výhradní měnou ve státech účastnících se měnové unie. Národní měny pozbudou svoji platnost a budou se nadále směňovat jen ve vybraných finančních ústavech.
Je pochopitelné, že tak podstatný a rozsáhlý zásah do měnového režimu jedenácti hospodářsky vyspělých států s sebou nutně musí přinést celou řadu nejistot a rizik, a to zejména pro finanční trhy. Důsledky by mohly postihnout veškeré subjekty operující na těchto trzích bez ohledu na to, zda se jedná o subjekty uvnitř nebo vně EU. V první fázi měnová unie ovlivnila především ty subjekty, které maí peníze jako předmět podnikání, tedy finanční instituce. Již dnes je zřejmé, že to, jak tyto instituce zvládly přípravu a přechod na jednotnou měnu, bude do značné míry rozhodovat o jejich další budoucnosti.
Komise EU doporučila, aby členské státy účastnící se měnové unie redenominovaly státní cenné papíry již na počátku první fáze. Tato redenominace bude komplikovanou a nákladnou operací vyžadující složitou přípravu. Problémy vyvstanou zejména u cenných papírů na držitele, které budou muset být vydány znova. Problematický bude také převod úvěrů na euro, který ovlivní úrokové míry. Přestože je zaručena kontinuita, je možné, že klienti budou usilovat o vypovězení smluv bez ohledu na to, zdsa to právo umožňuje či nikoli. Banky proto musí počítat s možností, že na ně bude moci být v tomto směru vyvíjen tlak.
Zavedení měnové unie bude mít své důsledky i pro podnikatelskou sféru. Evropská komise vydala pro podniky informační materiály o důsledcích měnové unie a opatřeních, které je třeba učinit v rámci přípravné fáze. Tyto materiály shrnují hlavní důsledky, kterým by podnikatelské subjekty měly věnovat pozornost. Euro jako nová měna bude hrát významnou roli na mezinárodních finančních trzích. Je velmi pravděpodobné, že to povede ke vzniku nových finančních nástrojů a možností financování. Díky daleko většímu finančnímu trhu může být financování podniků výhodnější v euru než v národních měnách. Na druhé straně však zvětšením trhu klesne význam a vliv jednotlivých subjektů na tomto trhu.
Je zřejmé, že vytvoření měnové unie významně přispěje ke zlepšení fungování jednotného vnitřního trhu EU., neboť odstraní problémy plynoucí z rozdílných měn a směnných kurzů. V důsledku zavedení jednotné měny EU také dojde k odstranění transakčních nákladů na směnárenské činnosti. Zavedení měnové unie má však i svá rizika. Hlavním je riziko tzv. udržitelnosti, tedy fakt, že je stále nejisté, zda se jednotlivýcm státům podaří současný konvergenční trend udržet. Druhé riziko pak vyvstává z tzv. asymetrie. Zavedení měnové unie bude totiž na jedné straně znamenat integraci monetární politiky členů unie, čili bude formulována na úrovni EU Evropskou centrální bankou, na straně druhé však bude fiskální rozpočtová politika stále v kompetenci jednotlivých států. Posledním významným rizikem je riziko transferu prostředků. Přes skutečnost, že členské státy EU se do značné míry vzájemně přiblížily právě splněním kritérií konvergence, existují mezi nimi stále poměrně velké ekonomické rozdíly. Vyvstává obava, že z dlouhodobého hlediska budou muset bohaté země dotovat chudší, aby se měna udržela v žádoucí relaci vůči ostatním měnám.
Zdroj: kniha
Vyvrcholením integrace měnových politik i celého evropského integračního procesu je vytvoření hospodářské a měnové unie. Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace založený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospodářské a fiskální politiky (země splňující podmínky pro přijetí jednotné měny mají jednotnou měnovou politiku). Tento proces je často označován jako evropská měnová unie, popřípadě měnová unie, jelikož hospodářská část unifikace nebyla narozdíl od měnové dosud zcela naplněna.
Měnovou unii v současném evropském modelu lze v právním smyslu vymezit existencí jednotné měny (euro) a jednotnou centrální bankou (Evropská centrální banka), která je odpovědná za provádění jednotné měnovou politikou.
Vznik měnové unie
Proces hospodářské a měnové integrace byl v podstatě zahájen se vznikem Evropských společenství. Samotná měnová unie byla v rámci Evropského společenství realizována ve třech fázích specifikovaných ve Smlouvě o založení ES (SES) ve změní Maastrichtské smlouvy (čl. 116 – 124):
- etapa (1.1.1990 – 1993): zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států;
- etapa (1.1.1994 – 1998): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů;
- etapa (1.1.1999 – 2002): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1.1.2001. 1.1.2002 byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny.
Od 1.1.2007 je členem eurozóny Slovinsko, od 1.1.2008 Malta a Kypr, Slovensko od 1.1.2009.
Podmínkou zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je splnění kritérií konvergence ve smyslu čl. 104 a 121 SES, Dodatkového protokolu o proceduře nadměrného schodku a Dodatkového protokolu o konvergenčních kritérií. Kritéria musí být plněna udržitelným, a ne pouze bodovým způsobem.
- Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
- Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřením nesmí průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
- Kritérium dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí
– veřejný deficit: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu (HDP) v tržních cenách nesmí překročit 3 %,
– hrubý veřejný dluh: poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HPD nesmí překročit 60 %.
- Kritérium stability měnového kurzu a účasti v ERM (mechanizmus směnných kurzů) – členský stát musí dodržovat normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru) z vlastní iniciativy.
- Konvergence v legislativní oblasti obsahuje podmínku nezávislosti centrálních bank včetně zákazu financování veřejných institucí ze zdrojů centrálních bank a zákaz zvýhodněného přístupu ke zdrojům úvěrových institucí (čl. 101, 102, 108 a 109 SES).
Mechanizmus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism neboli ERM, pojem ERM II se používá pro současnou vlnu rozšiřování eurozóny, ERM I platilo pro země, ve kterých se eurem platí od roku 2002) definuje pro měnu každého členského státu nacházejícího se mimo eurozónu, který se jej účastní, centrální paritu vůči euru. Základní fluktuační pásmo je 15% nad nebo pod centrální paritou.
Rozhodnutí o centrálních paritách a základním fluktuačním pásmu je učiněno vzájemnou dohodou ministrů financí členských států nacházejících se v eurozóně, Evropské centrální banky a ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských států nacházejících se mimo eurozónu. V jednotlivých případech lze na žádost dotyčného členského státu nacházejícího se mimo eurozónu stanovit užší fluktuační pásmo než standardní (Dánsko má fluktuační pásmo 2,25%).
Zdroj: http://www.euroskop.cz/674/sekce/menova-politika/
http://www.euroskop.cz/318/sekce/zakladni-informace/
3.
http://www.euroskop.cz/674/sekce/menova-politika/
4.
Evropská centrální banka
Pro potřeby měnové unie vznikly nové instituce. Jejich struktura a hlavní úkoly jsou upraveny kapitolou 2 (Měnová politika) a 3 (Institucionální ustanovení), které byly v roce 1992 doplněny do Smlouvy o Evropském společenství. Sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem.
ECB je centrální bankou pro evropskou jednotnou měnu euro. Hlavním cílem ECB je péče o kupní sílu eura, tedy o cenovou stabilitu v eurozóně. Eurozóna se skládá ze sedmnácti států Evropské unie, které od roku 1999 zavedly euro
Evropská centrální banka (ECB) odpovídá od 1. ledna 1999 za provádění měnové politiky v eurozóně, druhé největší ekonomice na světě po Spojených státech.
Eurozóna vznikla, když v jedenácti členských státech EU byla v lednu 1999 převedena odpovědnost za měnovou politiku z národních centrálních bank na ECB. Řecko se k eurozóně připojilo v roce 2001, Slovinsko v roce 2007, Kypr s Maltou v roce 2008, Slovensko v roce 2009 a Estonsko v roce 2011. Vytvoření eurozóny a nové nadnárodní instituce, ECB, představovalo významný okamžik v dlouhém a složitém procesu evropské integrace.
Pro vstup do eurozóny muselo všech těchto sedmnáct států splnit kritéria konvergence. Ta budou muset splnit i ostatní členské státy předtím, než přijmou euro. Kritéria konvergence stanovují ekonomické a právní podmínky pro úspěšnou účast v Hospodářské a měnové unii.
Evropská centrální banka
Právním východiskem pro jednotnou měnovou politiku je Smlouva o založení Evropského společenství a Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Na základě tohoto statutu byla 1. června 1998 ustavena ECB i Evropský systém centrálních bank (ESCB). ECB byla založena jako hlavní součást Eurosystému a ESCB. ECB a národní centrální banky společně vykonávají činnost, kterou byly pověřeny. ECB má právní subjektivitu podle mezinárodního veřejného práva.
Evropský systém centrálních bank
ESCB se skládá z ECB a národních centrálních bank (NCB) všech členských států EU (článek 107 odst. 1 Smlouvy) bez ohledu na to, zda zavedly, nebo nezavedly euro.
Eurozóna
Eurozóna se skládá ze zemí, které zavedly euro.
Eurosystém
Členové
Právní dokumenty, kterými byl ustaven Evropský systém centrálních bank (ESCB), tedy Maastrichtská smlouva a Statut ESCB z roku 1993, byly sepsány s předpokladem, že všechny členské státy EU zavedou euro, a že tedy veškeré úkoly související s jednotnou měnou bude plnit ESCB. Dokud však budou existovat členské státy, které euro nezavedly, bude hrát hlavní úlohu „Eurosystém“. Pojem „Eurosystém“ zahrnuje ECB a národní centrální banky těch členských států EU, které přijaly euro. Dosud neoficiální název byl poprvé zmíněn v Lisabonské smlouvě (článek 282 Smlouvy o fungování Evropské unie).
Eurosystém jakožto centrální bankovní systém eurozóny se skládá z:
- ECB a
- národních centrálních bank sedmnácti členských států EU, jejichž jednotnou měnou je euro.
Eurosystém je tedy součástí ESCB. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ECB, jako jsou měnová rozhodnutí, se logicky vztahují pouze na země v eurozóně, je to ve skutečnosti Eurosystém, který jako tým plní pro eurozónu funkce centrální banky. V rámci této činnosti přispívají k plnění společných úkolů Eurosystému ECB a národní centrální banky.
Proč jeden systém místo jedné centrální banky?
Pro existenci centrálního bankovního systému v Evropě jsou tři hlavní důvody:
- Koncepce Eurosystému vychází ze stávajících pravomocí národních centrálních bank, jejich institucionálního uspořádání, infrastruktury, znalostí a výborných provozních schopností. Několik centrálních bank plní vedle úkolů Eurosystému také další funkce.
- Vzhledem k zeměpisné rozloze eurozóny a k dlouhodobým vztahům mezi národními bankovními komunitami a jejich národními centrálními bankami se považovalo za vhodné poskytnout úvěrovým institucím v každém zúčastněném členském státě přístupový bod k centrálnímu bankovnímu systému.
- Vzhledem k množství zemí, jazyků a kultur v eurozóně byly národní centrální banky (namísto jedné nadnárodní) nejvhodnějším místem pro plnění úlohy přístupového bodu Eurosystému.
Základní úkoly Eurosystému
Smlouva o fungování Evropské unie svěřuje Evropskému systému centrálních bank (ESCB) úlohu centrální banky pro Unii. Některé členské státy se však Hospodářské a měnové unie neúčastní a pojmy „ESCB“ a „Unie“ je třeba vykládat jako „Eurosystém“ a „eurozóna“.
Měnová politika
Eurosystém odpovídá za vymezení a provádění měnové politiky eurozóny, která je jako součást veřejné politiky vykonávána především prostřednictvím operací na finančních trzích. Pro plnění tohoto úkolu je důležité, aby Eurosystém měl plnou kontrolu nad měnovou bází. ECB a národní centrální banky jsou tedy jedinými institucemi, které jsou ve skutečnosti oprávněny vydávat eurobankovky jako zákonné platidlo v eurozóně. Vzhledem k závislosti bankovního systému na měnové bázi může Eurosystém zásadně ovlivňovat podmínky a úrokové sazby na peněžním trhu.
5.
Rada guvernérů
Rada guvernérů je hlavní rozhodovací orgán ECB. Zasedá v ní
- šest členů Výkonné rady ECB a
- guvernéři národních centrálních bank sedmnácti států eurozóny.
Úkoly
- přijímání obecných zásad a rozhodnutí nezbytných pro provádění činnosti, kterou byl pověřen Eurosystém,
- určování měnové politiky eurozóny. Tato činnost zahrnuje rozhodování o zaměření měnové politiky, klíčových úrokových sazbách a vytváření měnových rezerv Eurosystému. Rada guvernérů také přijímá obecné zásady pro provádění těchto rozhodnutí.
Zasedání a rozhodování
Rada guvernérů zpravidla zasedá dvakrát za měsíc v budově Eurotower ve Frankfurtu nad Mohanem.
Na prvním zasedání v měsíci vyhodnocuje vývoj hospodářské a měnové situace a přijímá pravidelné měsíční měnověpolitické rozhodnutí. Na druhém zasedání v měsíci se Rada guvernérů zabývá ostatními otázkami spojenými s úkoly a činností ECB a Eurosystému.
Zápisy z jednání sice nejsou zveřejňovány, ale rozhodnutí o měnové politice je vždy podrobně zdůvodněno na tiskové konferenci, která navazuje na každé první zasedání v měsíci. Tiskové konferenci předsedá prezident ECB společně s viceprezidentem
http://www.ecb.int/ecb/html/index.cs.html [2001-11-02]
Nový šéf Evropské centrální banky
Nový šéf: Mario Draghi
Původní šéf: Jean-Claude Trichet
6.
-
Euro (EUR) je měna Evropské měnové unie a po americkém dolaru (USD) je druhým nejdůležitějším reprezentantem ve světovém měnovém systému.
V současnosti je oficiálním platidlem v 17 z 27 států Evropské unie (EU) a v šesti dalších zemích mimo unii. Krom toho existuje pět dalších zemí a dva měnové prostory s pevným přepočítacím kurzem k euru.
Euro bylo 1. ledna 2002 zavedeno jako jednotná měna v tehdejších 12 zemích EU (v Belgii, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Lucembursku, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Rakousku, Řecku a Španělsku).
Skupina těchto zemí, k nímž 1. ledna 2007 přibylo Slovinsko, 1. ledna 2008 Malta s Kyprem, 1. ledna 2009 Slovensko a 1. ledna 2011 Estonsko, je označována jako eurozóna. Mimo tuto eurozónu zůstávají ze starých členských zemí Velká Británie, Dánsko a Švédsko, které si zatím ponechávají vlastní národní měny, a sedm nových členských států EU.
Svůj dosavadní rekord dosáhlo euro na devizovém trhu 15. července 2008 kurzem 1,5990 amerického dolaru za euro, svůj rekordní propad zaznamenalo kurzem 0,8225 USD za euro 26. října 2000.
-
9.
Výhody fungování jednotné měny
- Společná měna znamená nepochybně větší pokrok v evropské integraci.
- Euro se mělo do tří let stát významným konkurentem amerického dolaru jako světová rezervní měna. Tyto prognózy se sice nepotvrdily, nicméně euro je široce užíváno a v některých oblastech (trh obligací) je skutečně nejpoužívanější měnou.
- Euro je měnou velkého a likvidního finančního trhu, který je se svými 290 mil. obyvatel největším na světě a reprezentuje světově nejvýznamnější kulturní i ekonomickou oblast.
- Společná měna v 17 zemích EU přináší transparentnost a srovnatelnost cen v těchto zemích. Na první pohled je jasné, které zboží je levnější a které dražší. Mezi státy odpadá kurzové riziko.
- Zrychlení a zjednodušení přeshraničních plateb v euru, které jsou v podstatě platbami vnitrostátními. Tato výhoda platí přiměřeně i pro platby v euru z ČR do zemí evropské měnové unie, protože i náš stát se připojí k trendu zjednodušování a zrychlování přeshraničních plateb v této nové měně.
- Používání nové měny znamená také výrazné snížení řady transakčních nákladů. Počínaje snížením nákladů souvisejících s poplatky na vedení účtů, odpadnutí nákladů na poplatky za dosavadní směnárenské operace.
Nevýhody a rizika spojená se zavedením jednotné měny
- Neomezený pohyb kapitálu může přinést nebezpečí přelévání zdrojů z oblastí s nižší produktivitou do oblastí, kde je produktivita vyšší.
- Směnný kurz a úrokové sazby nebude možné používat jako nástroj obchodní a měnové politiky.
- Přechod na euro přináší pro každý podnik i nové náklady spojené s adaptací na euro, včetně nákladů na přípravu managementu a zaměstnanců, informovanost klientů, informační materiály, zpracování dat atd.
Zdroj: http://www.euroskop.cz/323/sekce/menova-unie—pro-a-proti/
10.
Od 1. ledna 2002 je v oběhu 8 mincí v hodnotě 2, 1 euro, resp. 50, 20, 10, 5, 2 a 1 Cent. Každá mince má jednotnou lícovou stranu. Motivy mají symbolizovat otevřenost Evropské unie vůči celému světu a jeho problémům, jakožto sjednocení více národů v Evropě bez hranic. Rubovou stranu si mohl každý ze dvanácti států, který euro zavedl, upravit podle svého uvážení. Bez ohledu na rozdíly na rubové straně mince platí ve všech 12 státech. Například s mincí s motivem španělského krále můžete nakupovat nejen ve Španělsku, ale i jinde.
Také bankovky vypadají velmi poutavě. Odlišnosti můžete pozorovat nejen v barvě a velikosti bankovek, ale také v samotných motivech. Na předních stranách nových evropských platidel naleznete okna a portály symbolizující otevřenost a spolupráci států v jedné unii. Na rubové straně jsou zobrazeny mosty jako motiv spojení mezi evropskými národy a mezi Evropou a zbytkem světa.
Ochranné prvky na bankovkách:
- Papír
- Plastický tisk
- Vodoznak
- Neúplné číslo
- Hologram
- Zlatavý proužek
- Ochranný proužek
- Drobné perforace
- Bankovka pod ultrafialovým světlem
- Mikrotisk
ZDROJE:
http://www.finance.cz/ekonomika/informace/euro/vzhled/
http://www.finance.cz/ekonomika/informace/euro/ochranne-prvky/
http://www.euroskop.cz/325/sekce/euromince-a-eurobankovky/
http://www.ecb.int/euro/html/security_features.cs.html [2001-11-02] tady je interaktivní prezentace ohledně ochranných prvků
http://www.ecb.int/euro/html/eurocoins.cs.html [2001-11-02] a tady jsou zase všechny bankovky a mince
-
12.
13.14.
Řecko:http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/dalsi-miliardy-do-recka-nemusi-dorazit-mohou-je-odmitnout-sami-obcane-713171 [2001-11]-02
http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/recke-vlade-hrozi-pad-od-papandrea-se-odvraceji-uz-i-spolustranici-713509 [2001-11-02]
http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/co-stoji-za-planem-reckeho-referenda-lame-si-hlavu-evropa-713355 [2001-11-02]
http://zpravy.e15.cz/nazory/analyzy/navrhy-by-byly-boj-s-dluhy-vsak-zustava-otevreny-712866 [2001-11-02]
https://www.facebook.com/?sk=lf#!/studiosest [2001-11-02] nevím, jestli vám to půjde otevřít, ale je tam diskuze ohledně referenda v Řecku
http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi/c1-53464540-trhy-po-recke-otocce-prudce-padaly-italie-minus-7-nemecko-minus-5 [2001-11-02]
Shrnutí z článků:
Řecký dluh – loni bylo Řecko první zemí eurozóny, která požádala o mezinárodní finanční pomoc, aby se vyhnula riziku platební neschopnosti.
Protidluhový summit: 26 – 27.10.2011 – Brusel
Závěry:
- seškrtání poloviny řeckých dluhů
- rekapitalizace bank
- navýšení fondu pro záchranu zadlužených zemí až na 1 bilion eur
Seškrtání poloviny řeckých dluhů
Snížeí řeckého dluhu o 100 mld eur, do roku 2020 by měl dluh činit 120 % HDP Řecka, kdyby k odpuštění dluhů nedošlo, bylo by to až 173 % HDP Řecka. Banky nechtěly dluhy škrtat a když už, tak maximálně 40 %. Politici naopak žádali 60 %. Nakonec došlo ke kompromisu 50 %. Státy eurozóny chtějí do právního systému zapracovat tzv. zlaté pravidlo – povinnost respektovat vyrovnanost rozpočtu.
Rekapitalizace bank
Do roku 2012 zvýšit kapitálovou přiměřenost evropských bank na 9 %. Kapitálová přiměřenost představuje minimálni výši kapitálu, kterou musí banka vzhledem k objemu a rizikovosti svýchobchodů udržovat. Banky v ČR již dnes udržují kapitálovou přiměřenost v průměru na 13 %.
Rozhodnutí EU ohledně seškrtání řeckých dluhů dává Řecku novou šanci posunout se vpřed. Odpuštění dluhů ale od Řecka vyžaduje nová úsporná opatření, ta mají negativní dopad na ekonomickou aktivitu a vyvolávají protesty obyvatel Řecka, jelikož by došlo ke snížení důchodů, platů, sociálních dávek, propouštění a zvýšení daní. Řecký premiér Papandreu podmínil přijetí pomoci souhlasem Řeků – referendum. To rozbouřilo Sarkozyho s Merkelovou. Ti řekli, že Řekové tedy zatím nedostanou nic. Jestliže Řekové v referendu pomoc odmítnou, nic nedostanou, budou vyloučení z eurozóny (někteří mluví o rozpadu eurozóny). Pokud Řekové vysloví ano, dojde k uvolnění prostředků již do poloviny prosince 2011.
Hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny Jan Bureš tvrdí, že evropští politici by se měli nyní snažit o to, aby se napětí nepřeneslo do Itálie a Španělska.
Francie a Německo – záchrana eura je důležitější, raději stabilizace eura s Řeckem, než bez Řecka, ale když to jinak nepůjde, tak rozhodně cíl ustálení eura je důležitější než záchrana Řecka.
Ekonomové radí Řecku zůstat v Eurozóně. Sice budou muset provést drastické reformy, ale návrat k drachmě by je po čase donutil k tomutéž. Navíc dluhy vytvořené v eurech splácet v drachmě by znamenalo ještě větší zadlužení.
Rerefendum nebude – řecký ministr financí Evangelos Venizelos zastavil veškeré spekulace o referendu v Řecku, tvrdí, že referendum nebude.
Názory expertů – referendum mělo vyvolanou nejistotou přitlačit EU ke zdi, chtěli vyjednat co nejlepší podmínky přijetí pomoci, ale Evropa se nenechala vydírat. Proto nakonec referendum nebude. Jiní tvrdí, že řecký premiér nechtěl rozhodovat o budoucnosti Řecka a tuto odpovědnost nechal na lidech.
Eurozóna neví, co od Řecka čekat. Svět neví, co čekat od Eurozóny. Nejistota v Euro. Chystané referendum poslalo zámořské akcie prudce dolů. Nejhůře dopadla Société Générale, jejíž akcie klesly o 16 %.
Když Atény odejdou z Eurozóny, investoři přestanou věřit v celé euto. Začnou spokulovat, kdo by po Řecku mohl být další. Na černé listině je Itálie, Španělsko a Portugalsko.
15.
Itálie a Španělko:
http://zpravy.e15.cz/zahranicni/ekonomika/dalsi-na-rade-italie-a-spanelsko-pry-potrebuji-zahranicni-pomoc-699978 [2001-11-02]
Září 2011 – Španělsko a Itálie pro snížení dluhů a zlepšení stavu svých veřejných financí dělají dost, pokud se ale nákaze dluhovou krizí mají vyhnout, potřebují i mezinárodní pomoc. Od listopadu je situace v Itálii jiná a blíží se Řecku.
Portugalsko:
http://zpravy.e15.cz/nazory/analyzy/portugalske-drama-prihodit-ci-oddluzit-713213 [2001-11-02]
Portugalsko je od května závislé na finanční pomoci EU a Mezinárodního měnového fondu. V polovině listopadu představí unijní inspektoři posudek, nakolik se Portugalsku daří plnit úsporná opatření, která jsou podmínkou pro vyplacení záchranných půjček. Bude-li zpráva kladná, Lisabon dostane další dávku peněz, bude-li záporná, čeká Portugalsko řecká cesta. V srpnu byli inspektoři spokojeni, Portugalsko opravdu šetřilo, ale situace se na podzim změnila a někteří ekonomové už teď tvrdí, že Portugalsko musí být oddluženo.
Václav Klaus a Angela Merkelová tvrdí, že společná měna přežije, ale Evropa za to zaplatí desetiletím slabého růstu, spíše stagnací.
Stránky Evropské centrální banky:
http://www.ecb.int/ecb/html/index.cs.html [2001-11-02]
Tady je odkaz na idnes.cz, kde je vše o EU:
http://ekonomika.idnes.cz/eko_euro.aspx