Integrace

Vznik v 2.pol.20.st. (nejen v Evropě). V 50.letech byl silný proces integrace. Celosvětově – integrace v 70.-80.letech = globalizace svět. ek. = USA proti východní Asii a Evropě. Vedlo to

k zefektivňování produkce. Nyní převažují státy malé.

 

Objektivita procesu otevírání národních ekonomik světu a jejich vtažení do soustavy mezinárodních ekonomických vztahů.

 

INTERNACIONALIZACE – ekonomiky přesahují hranice jednotlivých států

REGIONALIZACE – v rámci světové ekonomiky se formují multiregionální struktury, které snaží být úspěšné proti jiným multiregionálním strukturám

 

NADNÁRODNÍ KORPORACE – vymykají se kontrole státních orgánům, malý počet firem začíná ovládat světovou ekonomiku, silnější než ekonomiky jednotlivých států (likvidace slabší konkurence)

Proti tomu se vytváří INTEGRAČNÍ USKUPENÍ. Nadnárodní korporace = multris

 

Ekonomická integrace = proces, kdy dochází k postupnému sbližování a propojování ekonomik prostřednictvím odbourávání mezinárodních překážek, cílem je vytvořit jednotný ekonomický komplex.

 

EU – politika podpory malých a středních firem (aby nadnárodní monopoly neměly na trhu tak velký prostor pro svou činnost)

Státy, které jsou menší mají větší rozměr na trhu pro svou produkci = synergický efekt (výzkum, optimální rozměr, efektivnost).

 

Teoretické přístupy k integraci:

 

• 1) funkcionalistická integrace
• – integrace by měla vytvořit prostor pro fungování trhu, pro volné působení tržních sil
• – omezuje se v podstatě na liberalizace směny
• – potlačení prvků demokracie
• – důraz na zahájení integrace tam, kde jsou nejlepší podmínky

 

v 50.letech sílily hlasy tohoto přístupu, měl být dostatek samostatnosti pro rozhodování jednotlivých členů

• – hrozilo, že tyto vize přerostou v supranacionalistický stát
• – kladli důraz na prvenství a polit. faktorů

 

• 2) federalistické integrace
• – integrace např. USA – federace s 1 ústavou, 1 prezidentem, 1 vládou

 

Integrace – př. USA = federace s 1 ústavou, 1 prezidentem, 1 vládou, pravomoce zůstávají jednotlivým zemím (Churchil). V 50.letech – funkcionalismus.

Integrace ano, ale ne podobná federalismu a aby si ponechala samostatnost jednotlivých členů. Bude docházet k potlačení prvků demokracie. Kladli důraz na zahájení integrace tam, kde jsou nejlepší podmínky.

 

Druhy integrace:

 

• 1) teritoriální hledisko
• – propojení ekonomik sousedních zemí
• – např. Benelux (vznik 1947, fungovalo jako celní unie)

 

• 2) sektorová (odvětvová) integrace
• – nedochází k propojení celých ekonomik, ale pouze některých odvětví
• – např. ESVO (vznik 1951, propojení uhelného a ocelářského průmyslu 6 zemí: Francie, Benelux, Německo, Itálie)

 

• 3) politické integrace
• – např. RVHP (1949 – 1992 – Československo, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a SSSR

 

Obecné vývojové formy (stupně) integrace

1. Pásmo volného obchodu

• – zúčastněné země se domluví, že odstraní všechny překážky, které brání pohybu zboží mezi nimi
• – ve vztahu k nečlenským zemím si každá země ponechává svoji celní politiku (vlastní celní tarify), neexistuje orgán, který by stanovil jednotnou celní politiku
• – např. NAFTA, CEFTA

 

2. Celní unie

• – stejné podmínky jako 1, ale + společná celní politika vůči nečlenským zemím
• – např. Benelux, ČR a SR

 

3. Společný trh

• – stejné jako 2, ale + odstraní překážky, které brání volnému pohybu zboží, služeb, osob a kapitál
• – např. EU v 80. letech; MESCOSUR – Jižní Amerika

 

4. Hospodářská a měnová unie

• – stejné jako 3 + sbližování HP zúčastněných zemí
• – vyvrcholením je zavedení společné měny

 

5. Politická integrace

• – úplné propojení hospodářské i politické
• – zatím ve světě neexistuje

 

Příklady integračních uskupení :

Evropa

Začátek 50.let = Evropské politické a Evropské obranné společenství(zakládající 6 s tím ale nesouhlasila)

Evropská společenství (od r.1951 ESUO, od r.1958 Euroatom, EHS)

ESVO (od r.1959)

Rada vzájemné hospodářské pomoci (1949-1992)

Středoevropská dohoda o volném obchodu (od 1992)

Společenství nezávislých států(od 1991)

 

Asie a Tichomoří

APEC – Asijsko-tichomořská hospodářská spolupráce (od 1989)

ASEAN – Sdružení národů JV Asie

ASEM – Setkání Asie a Evropy (od 1997)

 

Amerika

NAFTA – Severoamerická dohoda o volném obchodu (od 1994)

Kolumbie, Mexiko, Venezuela – snaha vytvořit společný trh v období 1995-2005

MERCOSUR – Jižní společný trh (od 1992)

CARICOM – Karibské hospodářské společenství (od 1993)

 

Afrika a středomoří – Turecko – usiluje o vstup do ES (od 1964)

Západoafrická hospodářská a měnová unie (od 1994)

MAGREB – Maroko, Alžírsko, Tunisko a Libye se díky své poloze těší zvýšené pozornosti EU

MASHREK – Arabské země Egypt, Jordánsko, Sýrie a Libanon jsou v podobné pozici jako Maghreb

1. „EVROPSKÁ MYŠLENKA“, VZNIK A VÝVOJ EVROPSKÉ INTEGRACE DO VZNIKU JEDNOTNÉHO TRHU EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ, PROMĚNY CÍLŮ HP ES

 

Architekti Evr. integrace

 

Zrod evropské integrace

Winston Churchill, George Marshall

Rober Schuman, Jean Monnet, Paul Henri Spaak, Alcido de Gasperi, Konrad Adenauer

 

Hlavní představitelé na zač. 50. let

Robert SCHUMAN

Jean MONNET

Konrad ADENAUER

Alcido de GASPERI

Paul Henri SPAAK

Walter HALLSTEIN

Altiero SPINELLI

 

 

5 Etap poválečného integračního vývoje v Evropě

 

1945-1951 etapa integračních východisek formovaných výsledky 2.sv.v.

1952-1973 etapa ek. a sociálního rozvoje a integrační dynamiky (římské smlouvy, ropné šoky)

1974-1985 etapa stagnace integračních procesů a strukturálních krizí (1978 vznik Evropského měnového systému)

1986-1992 etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru (ek.cíle) R.86 vznik jednotného evropského paktu.

Od r.1993 etapa formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie (smlouvy, které ovlivnily HPEU, r.93 Maastrická smlouva – změna na měnovou unii, r. 97 Amsterodamská smlouva – potvrdila cíl měnové unie. Od r.93 EU (do r.93 Evropské společenství)

 

3 pilíře sjednocovacího procesu dle Maastrické smlouvy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1) Evropské společenství

Celní unie, vnitřní trh společné politiky,                    na bázi nadstátní spolupráce

Hospodářská měnová unie

2) Společná zahraniční a bezpečnostní politika              mezivládní spolupráce, hlavní slovo ma

3) Spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice              členské země

 

 

 

Cíle integračního procesu v ekonomické oblasti

 

 

– „harmonický a vyvážený rozvoj ekonomických činností “

– trvalý a neinflační hospodář. růst s ohledem na ochranu životního prostředí

– vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti

– vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně

– upevňování hospodářské a sociální soudržnosti členských států

 

1. etapa (1945 – 1951)

 

• – světová válka – víra v nutnost zabránit opakování katastrofy se stala živnou půdou pro hlasy volající po integraci všech evropských států (často na federálním základě – tedy vytvoření Spojených států evropských po vzoru USA.

 

– dokončení nebyla nakloněna ani situace po II. světové válce, kdy se toto téma objevilo znovu v projevu Winstona Churchilla v r. 1946 – předseda vlády Velké Británie Sir Winston Churchill vyzývá v Zürichu k založení Spojených států evropských

1947 – USA vyhlašují Marshallův plán pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy založením 1948 – Organizace pro Evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC – pro koordinaci realizace Maschall. plánu)

 

Pozn.:

1948 vstupuje v platnost Celní unie mezi zeměmi Beneluxu

1949 podpisem Beneluxem, Francií a VB vzniká Rada Evropy – otevřená všem zemím Evropy

 

9. května 1950 – Schumanova deklarace – návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Prvními zeměmi měly být Francie a Německo.
10. duben 1951 – podepsána Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) – Benelux, Francie, Německo a Itálie

– v platnost vstoupila 27. července 1952

– cíle: ekonomický rozvoj, růst zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizace

výroby

– neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států

 

2. etapa (1952 – 1973)

 

1952 – Smlouva o Evropském obranném společenství – Francie neratifikovala

1955 – Benelux podává návrhy na další rozvoj integrace → Messinská deklarace – dohoda o ekonomické integraci

1956 – Spaakova zpráva – výsledky jednání výboru o dalším postupu

 

5. březen 1957 – Římské smlouvy – zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) – podpora vytvoření společného trhu a přispívání k rozvoji eko života a stálému hospodářskému růstu a Evropské společenství atomové energie (ESAE = Euroatom)

– v platnost vstupují v roce 1958 – V Bruselu jsou zřízeny Komise EHS a Komise Euratomu. Vzniká Parlamentární shromáždění. Působnost Soudního dvora se rozšiřuje z ESUO i na EHS a Euratom. Vzniká Evropská investiční banka (Lucemburk) a Hospodářský a sociální výbor (Brusel).

 

1958 – Řecko podává přihlášku k přidružení do EHS

– mezivládní konference klade základy Společné zemědělské politiky EHS

1960 – Stockholmská úmluva, úmluvou sedmi evropských států (Dánska, Norska, Portugalska, Rakouska, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Švédska a Švýcarska) založení Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), známého také jako EFTA – European Free Trade Association, nabývá účinnosti.

 

OEEC se mění na OECD – Organizace pro hospodářský a společenský rozvoj

1964 – Evropský zemědělský orientační a záruční fond

1965 – podepsána Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro Evropská společenství; v platnost 1967

 

1966 – Lucemburský kompromis – Po sedmi měsících bojkotu zaujímá Francie své místo v Radě výměnou za získání dohody o jejím jednomyslném rozhodování v záležitostech dotýkajících se významných národních zájmů kteréhokoli členského státu. (Prakticky šlo o zavedení práva veta.)

 

1. červenec 1967 – Slučovací smlouva. Smlouva o sloučení výkonných orgánů třech společenství vstupuje v platnost (ESUO, Euratom, EHS). Podepsána byla dne 8. dubna 1965.

1968 – dobudování celní unie – cla zrušena na dovoz průmyslových výrobků, Odstraněním posledních celních poplatků pro obchod uvnitř EHS a zavedením společného vnějšího tarifního režimu nabývá účinnosti celní unie šestice států Společenství.

1970 – odbourána cla na zemědělské produkty a přijat jednotný celní sazebník

1970 – doposud výdaje byly hrazeny prostřednictvím příspěvků; Lucemburská smlouva – samostatné příjmy – celní dávky, část DPH

1. leden 1973 – rozšíření o Dánsko, Irsko a Spojené království – – vzniká Devítka

 

3. etapa (1974 – 1985)

 

1974 – pařížský summit – přijata deklarace zřizující Evropskou radu – rozhodování základních politických otázek a řešení nejvážnějších problému v rámce ES

1975 – Smlouva o finančním hospodaření Společenství. Podepsána smlouva, kterou se předávají Parlamentárnímu shromáždění/Evropskému parlamentu širší rozpočtové pravomoci a zřizuje se Účetní dvůr se sídlem v Lucembursku (platnost od 1977)

1975 – – Závěrečný akt Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě je podepsán v Helsinkách 35 státy.

1978 – vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU) – spuštění v březnu 1979

1979 – první přímé volby do Evropského parlamentu

1981 – přistoupení Řecka – vzniká Desítka

 

4. etapa (1986 – 1992)

 

1983 – A. Spinelli předkládá EP návrh smlouvy o EU (1984 návrh prošel)

1985 – Schengenská dohoda – Německo, Francie a Benelux – odstranění hraničních kontrol (platnost 1990)

červen 1985 – Evropská rada přijímá Bílou knihu o dokončení vnitřního trhu.

            Skupiny překážek: fyzické – překážky na hranicích

technické – různé technické standardy

daňové – různé systémy zdaňování

 

1986 – vstup Španělska a Portugalska – vzniká Dvanáctka

1987 – Jednotný evropský akt (JEA) – JEA podepsaný v únoru 1986 podstatným způsobem novelizuje Smlouvu o EHS, vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšiřuje oblasti působnosti Společenství a činí z Evropského parlamentu demokratický protějšek Radě a Komisi.

1989 – Program PHARE. Hlavy států západní Evropy a Severní Ameriky rozhodují na summitu podpořit hospodářské reformy zahájené v některých zemích střední Evropy. Evropská komise byla pověřena koordinací podpory hospodářské restrukturalizace v Polsku a Maďarsku – odtud název programu PHARE – Poland – Hungary – Aid for Restructuring Economy.

1990 – EBRD – Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj – finanční podpora zemím střední a východní Evropy (zřízená 1991)

1990 – Hospodářská a měnová unie (HMU) vstupuje do 1. fáze – odstraněny zbývající překážky volného pohybu, koordinace HP a spolupráce centrálních bank zemí Společenství

1990 – Sjednocení Německa

1. listopad 1990 – Smlouva o spolupráci ES a ČSR

prosinec 1991 – Maastricht – dohoda o návrhu budoucí Smlouvy o EU, podepsána 7. února 1992

6. prosince 1991 – podepsány smlouvy o přidružení – Polsko, Maďarsko a Československo

1992 – Smlouva o Evropském hospodářském prostoru

 

5. etapa (od roku 1993)

 

Od 1. ledna 1993 – Jednotný vnitřní trh – naplněny 4 základní ekonomické svobody:

1. volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek
2. volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES
3. volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek
4. volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES

Problém rozdílných daní z přidané hodnoty byl odstraněn roku 1996

 

1. listopad 1993 – Smlouva o Evropské unii nabývá účinnosti.
2. ROZVOJ EU (OD MAASTRICHTU K NICEE). EU A JEJÍ EKONOMICKÁ VÝKONNOST NA PRAHU 21. STOLETÍ, PROMĚNY CÍLŮ HP ES

 

1993 – Maastrichtská smlouva – změna ES na EU (evropská integrace přerůstá do hosp.unie)

– červen – Zasedání Evropské rady v Kodani – odhodlání přijmout země ucházející se o členství v EU, a to co nejdříve poté, co tyto země splní stanovená politická a hospodářská kritéria.

– Deklarace o demokracii a subsidiaritě – na nadnárodní úrovně lze převádět takové kompetence, které lez efektivně řešit na nadnárodní úrovni – převládá funkcionalismus

 

1. leden 1995 – vstup Rakousko, Švédsko a Finsko

 

6. – 17. červen 1997 – Zasedání Evropské rady v Amsterodamu. Evropská rada přijímá v Amsterodamu dohodu o novele Smlouvy o Evropské unii, kterou se upravují také tři smlouvy o Evropských společenství, tzv. Amsterodamskou smlouvu. Přijímá také rezoluci o zaměstnanosti a růstu. Podepsána Radou EU 2. 10. 1997.

 

Mezistupeň pro měnovou unii – mezivládní konference

Kritéria zaměřená na měnovou politiku a fiskální část

• – inflace – ±1,5% podle průměru 3 zemí s nejmenší inflací
• – dld nominální úrokové sazby – ±2%
• – kurz domácí měny – min. 2 roky, součástí mechanismu směnných kurzů (EMR), kurz = 15% vůči střední hodnotě (měna ECU)
• – schodek SR a zadluženost – 3% vůči HDP a zadluženost 60% HDP

Členské země musí plnit Maastrichtskou smlouvu, ale kandidující nemusí (dokud se nestanou plnohodnotnými členy)

 

PAKT STABILITY A RŮSTU

• – dodržování fiskální disciplíny i v období poté, co se rozhodne o měnové unii, Německo 1996 sankce za nedodržení. Dnes má Německo a Portugalsko problémy

 

MEZIVLÁDNÍ KONFERENCE – TURÍN 3/1996 – 6/1997

Cíl: revidovat Maastrichtskou smlouvu o EU s přihlédnutím ke zkušenostem z období

po jejím podpisu a řešit konflikt mezi procesem dalšího prohlubování a rozšiřování integrace

 

 

AMSTERDAMSKÁ SMLOUVA 2. ŘÍJEN 1997

 

• 1) SVOBODA, BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCE
• – zóna svobody, bezpečnosti a spravedlnosti má být vytvořena do 5 let (Dánsko výjimka)
• – svoboda pohybu osob v Unii podle již dříve přijaté Schengenské dohody (Británie a Irsko si uchovají hraniční kontroly)
• – spolupráce v oblasti imigrace, vizové politiky a harmonizace příslušných zákonů
• – operační role bude poskytnuta policejní agentuře Europol

 

• 2) UNIE A OBČAN
• – kapitola o zaměstnanosti v omezené míře počítá se společnými projekty na podporu pracovních míst
• – sociální kapitola předpokládá harmonizace sociálních předpisů

 

• 3) EFEKTIVNÍ A KOHERENTNÍ VNĚJŠÍ POLITIKA
• – ustanovení nové instituce uvnitř generálního sekretariátu Rady, zabývající se plánováním a včasným upozorňováním na různá bezpečnostní rizika
• – posílení role generálního tajemníka Rady EU – do acquis zařazeny tzv. petersberské úkoly (humanitární a záchranné akce, bojové nasazení při řešení kriz. situací, opatření k udržení míru)
• – strategie musí být přijímána jednomyslně, při jejich realizaci je nutný souhlas většiny
• 4) INSTITUCE
• – Komise EU by neměla mít více než 20 členů
• – posílení role parlamentu EU v systému orgánů EU
• – zjednodušil se mechanismus tzv. spolupráce mezi Radou EU a EP

 

• 5) OTÁZKA UŽŠÍ SPOLUPRÁCE – FELXIBILITY
• – Maastricht umožil členským zemím postupovat různou rychlostí k cíli hospodářské a měnové unii. Do Amsterdamské smlouvy je začleněna tzv. ZMOCŇOVACÍ KLAUZULE umožňující „těsnější spolupráci“. Tím byl dán právní rámce pro diferencovanou integraci

AGENDA 2000 7/1997 (rámcově schválena 1999)

Komise předkládá dokument „Agenda 2000 – pro silnější a širší Unii“ a posudky deseti kandidátských zemí střední a východní Evropy, Kypru, Malty a Turecka ucházejících se o členství v Evropské unii.

 

• – soubor dokumentů uveřejněn Komisí
• – představuje pohled na vývoj EU a její politiku na začátku příštího století (jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie)
• – politická diagnostika současných problémů EU a náměty na politickou terapii
• – identifikovala potřebu reforem v oblasti

 

1. vnitřní politiky
2. hospodářské a sociální soudržnosti
3. společné zemědělské politiky
4. postavení EU ve světě
5. efektivní fungování komise EU

• – obsahuje 10 analýz žadatelských států o členství včetně analýz dopadu rozšíření na politiky EU.

 

Agenda 2000 je akčním programem přijatým Evropskou komisí 15. července 1997. Je oficiální odpovědí na požadavky vyslovené na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995, tj. představuje všeobecný dokument o rozšíření a o reformě společných politik a zprávu o budoucím finančním rámci Unie po 31. prosinci 1999.

Agenda 2000 se dotýká všech otázek, kterým Unie čelí na počátku 21. století. Součástí dokumentu jsou posudky Evropské komise na země, které se v té době ucházely o členství v Unii.

 

Agenda 2000 má tři části:

• První projednává otázku vnitrních mechanismu Unie, zejména reformu společné zemědělské politiky a politiky sociální a hospodářské soudržnosti. Obsahuje také doporučení, jak se nejlépe vyrovnat s nadcházejícím rozšířením a navrhuje vytvoření nové finanční perspektivy (tj. rozpočtu) na období 2000–2006.

 

• Druhá navrhuje zesílenou předvstupní strategii, zahrnující dva nové prvky: přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech Společenství a vytvoření mechanismu pro uplatňování acquis Společenství.

 

• Třetí část představuje studii o vlivu rozšíření na politiky Evropské unie. Tyto priority byly podepřeny fakty ve dvaceti legislativních návrzích podaných Evropskou komisí v roce 1998. Na zasedání Evropské rady v Berlíne roku 1999 bylo dosaženo všeobecné shody na tomto legislativním balíku a všechna opatření byla přijata v témže roce. Na období 2000 až 2006 pokrývají čtyři úzce propojené oblasti:

• reformu společné zemědělské politiky;
• reformu strukturální politiky;
• předvstupní instrumenty;
• finanční perspektivu.

 

Přidružené země: Bulharsko, , Rumunsko, Turecko, Chorvatsko

 

Nově přistopivší země

ČR, Slovensko, Slovinsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Maďarsko, Kypr, Malta

 

Kandidáti plní kritéria:

– kritéria přijatá na zasedání Evropské rady v Kodani v 1993 – kodaňská kritéria

• – ekonomiky kandidátů jsou schopny bezproblémově se začlenit do jednotného vnitřního trhu – konkurenceschopné ekonomiky
• – fungování demokratické společnosti + zabezpečující orgány

 

SMLOUVA Z NICE (12/2000)

– Zasedání Evropské rady v Nice (Francie). Formálně přijímá Chartu základních lidských práv, vítá postup v realizaci předvstupní strategie pro Turecko, postup při jednáních o vstupu s kandidátskými zeměmi střední a východní Evropy. Přijímá Evropskou sociální agendu. Na závěr dlouhého jednání se Evropská rada politicky dohodne na znění Smlouvy z Nice, která má Unii institucionálně připravit na budoucí rozšíření.

Ze summitu v Nice vyplývají:

• – institucionální změny Unie
• – politická priorita = rozšíření EU
• – charta základních práv
• – Evropská sociální agenda
• – Evropská agentura pro bezpečnost potravin
• – ostatní (klimatické změny, zahraniční otázky, rozvojová politika, obrana, lidská práva)

 

• – mezivládní konference 2004 – revize smluv – pozvány kandidátské země, které uzavřou přístup. jednání
• – rozšíření většinové volby, změna v přidělování křesel v Ev. komisi (1 komisař za každou zemi)
• – počet křesel v parlamentu 740 (20 ČR)
• – upraveno rozdělení hlasu v Radě ministrů podle počtu budoucích členů (12 ČR)
• – rozdělení hlasů Rady EU – 237 při 27. člens. státech se zvýší na 345
• – zaměření na: přesnější vymezení kompetencí mezi EU a členskými státy, status Charty zákl. práv, zjednodušení smluv a sepsání Ústavy, úloha nár. parlamentů v evr. architektuře

 

Pozn:

1985- Schengenská dohoda – SRN, Francie, Nizozemí, Belgie, Lucembursko

• – Itálie, Portugalsko, Španělsko, Rakousko,
• – 1996 – Finsko, Švédsko, Dánsko

– Island + norsko – zvláštní ujednání

 

KONVENT – má připravit půdu pro další mezivládní konferenci v roce 2004, kterého se budou účastnit také kandidátské státy

3. EU A JEJÍ EKONOMICKÁ VÝKONNOST NA PRAHU 21. ST., LISABONSKÁ STRATEGIE, PRIORITY RAKOUSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ

 

 

SUMMIT V NICE – 7. – 9. prosince 2000

• Institucionální změny Unie
• Politická priorita – rozšíření EU
• Charta základních práv
• Evropská sociální agenda
• Evropská agentura pro bezpečnost potravin
• Ostatní (klimatické změny, zahraniční otázky, rozvojová politika, obrana, lidská práva)

 

 

 

 

PRIORITY ŠVÉDSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – 1. leden – 30. červen 2001

 

 

• Proces rozšíření EU
• Zaměstnanost tzv. 3E
• Ochrana živ.prostředí
• Boj proti diskriminaci žen
• Ochrana spotřebitelů
• Modernizace práce EU
• Otevřenost, transparentnost
• Spolupráce EU s Ruskem

        

 

PRIORITY BELGICKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ V EU – 1. července – 31. prosince 2001

 

• ▪ Evropská unie musí reagovat na změny dnešního i budoucího vývoje.
• ▪ Pokračování v procesu rozšiřování EU: směrem k navrácení evropské identity.
• ▪ Vnější dimenze EU: směrem ke stabilitě evropského kontinentu a zesilování evropského hlasu ve světě.
• ▪ Deklarace o budoucnosti Evropské unie.

 

 

PRIORITY BELGICKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ V OBLASTI VNITŘNÍ POLITIKY EU

 

• Zavedení jednotné měny EURO k 1. lednu 2002 a řešení vnějších aspekt

fiskálních opatření.

• Zavedení kvantitativních a kvalitativních indikátorů zaměstnanosti.
• Modernizace systému sociální ochrany a podpora vyplácení důchodů.
• Azylová a migrační politika.
• Zřízení evropského úředníka pro občanské záležitosti.
• Podpora rozvoje a vyšší kvality života.
• Propojení evropského spotřebitelského a zemědělsko potravinového

programu.

• Evropský společenský patent.

 

 

PRIORITY DÁNSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – 07 – 12/2002

 

– rozšíření: z Kodaně do Kodaně

• – trvale udržitelný rozvoj
• – nezávadnost potravin

 

– globální odpovědnost

– svoboda, bezpečnost, spravedlnost

 

 

 

 

 

 

PRIORITY ITALSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – 07 – 12/2003

 

– Náprava vztahů mezi EU a USA po roztržce ohledně Iráku

– Zahájit novou mezivládní konferenci s cílem vyjednat novou ústavu

– Zahájit program Akce pro růst (infrastruktura v Evropě)

– Boj proti nezákonné imigraci a obchodování s lidmi

– Prohloubit spolupráci se sousedy rozšířené Unie, zejm. na Středním východě a v sever. Africe,

s Ruskem a Ukrajinou, Běloruskem a Moldavskem

 

PRIORITY NIZOZEMSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – 2. polovina 2004

 

• rozšíření Evropské unie
• udržitelný růst evropské ekonomiky
• bezpečnost
• zdravý několikaletý unijní rozpočet
• účinnější role EU ve světě

 

PRIORITY LUCEMBURSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – leden – červen 2005

 

• – finanční rámec 2007 – 2013
• – revize lisabonské strategie
• – adaptace Paktu stability a růstu
• – rozšíření – podpis smluv o přistoupení s Bulharskem a Rumunskem
• – zahájení negociací s Chorvatskem
• – příprava zahájení předvstupních negociací s Tureckem

 

 

Lisabonská strategie a cesty k jejímu naplnění

 

Do r. 2010 proměnit EU v nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa:

• znalostně orientovanou,
• schopnou dosahovat udržitelného růstu,
• nabízející více kvalitních pracovních míst,
• umožňující dosahovat sociálního konsensu.

 

Triáda cílů

• konkurenceschopnost
• trvale udržitelný rozvoj
• sociální soudržnost

 

v sobě skrývá vztahy vzájemné rivality spíše než komplementarity.

 

Komisí stanovené priority lisabonského procesu pro rok 2004

• zvýšit investice do znalostí a sítí,
• posilovat konkurenceschopnost evropské ekonomiky,
• vytvořit program na podporu aktivního stárnutí.

Hodnocení první poloviny realizace lisabonské strategie proběhne na jaře 2005.

 

Oblast výzkumu

• Vytvořit Evropský výzkumný prostor
• Cílem je dosáhnout 3% podílu výdajů na vědu a výzkum z HDP
• V EU-15 je však průměrně vynakládáno pouze 1,9% HDP, což jsou dvě třetiny úrovně USA

 

 

 

 

 

Tématické priority 6. rámcového programu (od roku 2002)

• věda o životě, genomika a biotechnologie pro zdraví,
• technologie informační společnosti,
• nanotechnologie a nanovědy, multifunkční materiály,
• aeronautika a kosmický prostor,
• kvalita potravin a jejich bezpečnost,
• udržitelný rozvoj, globální změny a ekosystémy,
• občané a vládnutí ve znalostní společnosti.

 

Principy financování

• projekty zahrnují účast několika partnerů z různých zemí,
• prostředky budou rozděleny prostřednictvím výběr. řízení,
• rozsah a cíle projektů budou odrážet priority,
• kvalita projektů bude vyhodnocena externími odborníky,
• finance nejsou dotacemi a jejich využití je přesně specifikováno.

 

Hlavní rozdíly 6. rámcového programu od předchozích

• soustřeďuje úsilí na méně priorit,
• posun směrem k progresivní integraci aktivit všech relevantních účastníků pracujících na odlišných úrovních,
• podpora výzkumných aktivit, které budou mít trvalé „strukturální účinky“,
• podpora aktivit, které posílí všeobecnou vědeckou a technologickou základnu v Evropě,
• využít vědecký potenciál kandidátských zemí.

 

 

PRIORITY RAKOUSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ – leden – červen 2006 – podruhé

 

• – musí si ujasnit, zda chtějí akceptovat problémy s Euroústavou – na summitu v červnu se to bude muset vyřešit. Rakousko se bude muset zabývat Euroústavou
• – klade důraz na otázky zaměstnanosti a hosp. růstu
• – problematika spolupráce EU se svým okolím (rok 2006 bude rok voleb v mnoha státech EU, ale i na východě (Bělorusko, Ukrajina).
• – stabilizace Balkánu ke všem zemím (Srbsko a Černá Hora – v srpnu 06 referendum o oddělení Černé Hory)
• – věci bezprostředně nesouvisející s ekonomikou
• – jednotná azylová a imigrační politika
• – řešení otázek terorismu

 

 

Rakousko musí vnímat, že Irán se brzy dostane na 1.místo s jadernou hrozbou. Musí vnímat také problém Ukrajina x Rusko. Jak se podaří vyřešit vztah EU k Ukrajině, tak se bude vyvíjet vztah k Bělorusku. Ukrajina a Bělorusko by mohli spolu spolupracovat.

 

4. INSTITUCIONÁLNÍ PŘEDPOKLADY NADSTÁTNÍ REGULACE V EU, PROCEDURY ROZHODOVÁNÍ. LOBBYISMUS V EU. INSTITUCIONÁLNÍ REFORMY SOUVISEJÍCÍ S ROZŠÍENÍM EU.

 

Evropským institucím je vytýkána nízká míra demokracie při jejich fungování. Exekutivní (výkonnou) funkci vykonávají lidé jmenovaní jednotlivými zeměmi (nejsou tedy voleni). Komise a Rada se podílejí na rozhodovacích procesech Unie, kde vzniká určitý deficit demokracie. V Parlamentu byl tento deficit odstraněn zavedením přímé volby (od roku 1979). Dále se hledají cesty k odstranění tohoto deficitu.

Evropské instituce mají tzv. duální charakter – jde o instituce nadnárodní (mají kompetence, které byly odebrány jednotlivým vládám členských zemí) a instituce mezinárodní (pro přijetí některých rozhodnutí je nutný souhlas všech zúčastněných stran – není zde možné přehlasování menšiny). Přenesení odpovědnosti na nadnárodní úroveň je pouze v jednoznačně vymezených oblastech → společné politiky (zemědělství, rybolov, doprava, obchodní a měnová politika).

Deficit demokracie by měl být odstraněn prostřednictvím Senátu EU, který funguje od roku 2002. Větší pravomoce by měly zůstávat na národních parlamentech (mluví se o systému žlutých a červených karet – žluté karty by mohly národní parlamenty použít proti evropských institucím za neoprávněné zásahy do národních věci, červené karty při úplném zamezení zasahování do národních věcí).

Rozhodovací procedury

• konzultace – znamená nejmenší možnost Parlamentu vstoupit do rozhodování (ten je pouze požádán o radu)
• spolupráce – pouze v oblasti měnové spolupráce
• spolurozhodování
• souhlasu – při uzavírání důležitých mezinárodních smluv (např. o přidružení – Rada musí rozhodnout jednomyslně, Parlament většinou), otázky ohledně Evropské banky

 

Podle smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která je součástí primárního práva evropského společenství, tedy jakési ústavy, existují tyto hlavní instituce: Evropská rada, Evropský parlament, Rada EU, Komise, Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr a od roku 1999 také Evropská centrální banka. Vedle toho má Unie řadu dalších institucí ať už poradních, jako jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, nebo odborných, jako je statistická kancelář Eurostat.

 

Sekundární legislativa

Jsou právní akty, které mohou být přijímány mezinárodními orgány (s kterými země nemusí souhlasit). Procedury jsou využívány nadstátními institucemi.

 

Procedury

Využívá je Evropský parlament spolu s Radou EU. Rada EU nemusí akceptovat stanoviska EP = je jen konzultant.

 

Spolupráce Rady EU a EP = hlavní slovo má Rada EU

Spolurozhodování = zrovnoprávňuje Radu EU a EP. Parlament může oprávněně vrátit projednanou věc. Rada EU je povinna vytvořit společně s EP Smirší výbor, kde hledá společný kompromis.

V Radě EU se musí hlasovat jednohlasně (jakékoliv rozhodování musí být přijato jednomyslně), členové jednotlivých zemí.

 

Souhlas = v určitých specifických situacích, když EP je vyzván k ratifikaci základních smluv (Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva) Nejde o smlouvy měnící základní legislativu, ale o smlouvy bilaterální nebo multilaterální (smlouva o ZO, dohody).

Převažuje procedura spolurozhodování.

 

Evropský parlament (EP) – úloha Evropského parlamentu (EP) byla a stále je nižší, než je zvykem v parlamentních demokraciích. V případě EP nelze tudíž hovořit o „suverenitě parlamentu“ či o „nejvyšším zákonodárci“, jelikož jeho pravomoci jsou zejména v zákonodárném procesu omezené. Tento rys začal být označován jako tzv. demokratický deficit. Během vývoje Evropských společenství se však EP podařilo prosadit rozšíření svých pravomocí a tím zlepšit své postavení ve vztahu k ostatním evropským orgánům. Hlavním sídlem je Štrasburk.

 

EP tvoří zástupci lidu členských zemí, kteří jsou voleni v přímých volbách na období pěti let. První přímé volby se konaly v roce 1979, poslední v červnu roku 2004. EP má v současné době 732 poslanců. Poslanci se sdružují podle politické, nikoliv národnostní příslušnosti do osmi politických klubů. Nejsilnější politickou stranou EP je Evropská strana lidová (křesťanští demokraté). Nejvyšším představitelem je předseda, který spolu se 14 místopředsedy tvoří předsednictvo. Předseda je volen na dva a půl roku. Dohlíží na činnost Parlamentu a reprezentuje jej navenek.

 

Jeden parlament pro Evropu

– zastupuje 370 mil. Evropských občanů

– postupný nárůst pravomocí EP: zákonodárné, rozpočtové, kontrolní nad výk. organizace

– od ledna 1995 v něm zasedá 626 poslanců

– Smlouva z Nice zvýšila počet poslanců na 732

 

Jako všechny parlamenty má EP tři základní pravomoci – zákonodárnou, rozpočtovou a kontrolní nad výkonnými orgány

 

Zákonodárná pravomoc – zákonodárný proces v EU předpokládá, že Evropská komise podává návrh a Rada EU rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem. V případě, že konzultační povinnost s EP nebyla respektována, považuje se zákon za neplatný. Zákonodárná pravomoc se uplatňuje čtyřmi základními procedurami:

1. a) prostá konzultace – při jednáních se vyžaduje jedno čtení – EP předloží své stanovisko k návrhu Komise před jeho přijetím v Radě EU; aplikuje se například při stanovení cen zemědělských výrobků
2. b) spolupráce – dvě čtení – právo „druhého čtení“ znamená, že EP může návrhy zákona přijmout, zamítnout nebo doplnit
3. c) spolurozhodování – tři čtení – nevzala-li Rada v úvahu stanovisko EP a její rozhodnutí pak EP zamítl ve druhém čtení, rozhodnutí nemůže být přijato. K dosažení kompromisu před třetím čtením se svolává Smírčí výbor, složení z členů EP, Rady a Komise
4. d) nezbytný souhlas EP – zejména při přistupování nových členských zemí, dohodách o přidružení, uzavírání mezinárodních dohod.

 

Rozpočtová pravomoc

– slouží pro financování zemědělství, sociální politiky, transevropských sítí, ochrany ŽP, výzkumu, kultury, činnosti ve prospěch mládeže a rozvojové či technické pomoci

– rozpočtové příjmy: cla, zemědělské daně na dovozy z třetích zemí, podíl z HDP, příspěvky členů

 

Schvalování rozpočtu

– předběžný návrh předloží komise

– definitivní návrh vypracuje Rada a předloží jej EP k prvnímu čtení

– návrh je zkoumán rozpočtovými a dalšími výbory, které připraví návrhy na modifikaci a úpravy podle politických priorit Parlamentu

– definitivní přijetí po schválení v Parlamentu

– kontrola použití schvalovaných částek

 

Kontrolní pravomoc EP

– provádí demokratickou kontrolu nad veškerou činností EU a k tomu může ustavit vyšetřovací výbory

– může vyslovit Komisi nedůvěru a donutit ji k demisi

– předseda Rady seznamuje EP se svým programem a podává zprávu o výsledcích

– předseda informuje Evropskou Radu o stanovisku EP k projednávaným tématům, Evropská rada podává Parlamentu zprávu

 

Další aktivity EP

– projednává otázky zahraniční a bezpečnostní politiky

– přikládá zvláštní význam azylové a přistěhovalecké politice, boji proti toxikomanii, podvodům a mezinárodnímu zločinu

– spolu s parlamenty zemí ACP (africko-karibsko-pacifické společnosti) vytváří „Paritní shromáždění“

 

Politické skupiny EP

Strana evropských socialistů

Evropská lidová strana

Svaz pro Evropu

Evropská strana liberálních demokratů a reformátorů

Skupina nezávislých atd.

 

Parlamentní výbory EP

– pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu

– pro zemědělství a rozvoj venkova

– rozpočtový

– pro hospodářství, min. otázky a prům. pol.

– pro výzkum, technologický rozvoj a energetiku

– pro vnější hospodářské vztahy

– pro otázky právní a práva občanů

– pro sociální záležitosti a zaměstnanost

– pro regionální politiku

– pro dopravu a turistický ruch

– pro životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů

– pro kulturu, mládež, vzdělávání a sdělovací prostředky

– pro rozvoj a spolupráci

– pro občanské svobody a vnitřní záležitosti

– pro kontrolu rozpočtu

– pro institucionální záležitosti

– pro rybolov

– pro proceduru, při imunity a ověření kompetencí

– pro práva žen

– petiční

 

Parlament předpokládá, že v letech 2004-09 bude Evropská komise sledovat tyto základní cíle: (1) zvyšovat konkurenceschopnost a dynamiku evropské sociálně-tržní ekonomiky na základě trvale udržitelného rozvoje, (2) zajišťovat soudržnost a stmelování Evropy, posílené úspěšným rozšířením, (3) budovat prostor svobody, bezpečí a spravedlnosti a přitom chránit základní práva občanů, (4) posilovat roli Evropy při budování bezpečnějšího a prosperujícího světa, (5) zvyšovat kvalitu života občanů Evropy a (6) zajistit, aby Evropa lépe fungovala a přiblížila se svým občanům. Toto sdělení je obsaženo ve společném usnesení o nové politické strategii Komise, které bylo přijato 284 hlasy ‚pro‘ při 154 hlasech ‚proti‘ a při 17 absencích. Usnesení navrhly skupiny Evropská lidová stana/Evropští demokraté (EPP-ED), Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) a Unie pro Evropu národů (UEN).

 

 

 

Rada EU

všeobecně známá jako Rada ministrů, je základním legislativním nepermanentním orgánem Společenství. Jejím úkolem je zastupovat zájmy členských zemí na evropské úrovni. Vlády členských zemí delegují do Rady jednoho ze svých členů (ministrů), který je oprávněn zavazovat vládu. Její složení je proměnlivé a závisí na projednávané záležitosti. Hovoří se proto např. o Radě ministrů zahraničních věcí (tzv. Rada pro všeobecné záležitosti), Radě ministrů zemědělství atd. Při projednávání záležitostí komplexnější povahy, mohou členské státy vyslat na zasedání Rady zástupce všech dotčených resortů, např. Rada ekonomických ministrů pro hospodářské nebo finanční otázky (ECOFIN). Radě předsedá vždy po dobu šesti měsíců jeden z členských států v pořadí stanoveném usnesením Rady.

Rada je hlavním legislativním orgánem. Významné pravomoci jí byly svěřeny v oblasti vnějších vztahů. Rada je pověřena uzavíráním nebo udělováním souhlasu s uzavíráním mezinárodních smluv. Rozhoduje o přístupu nových členských zemí a uzavírá dohody o přidružení s neelejskými zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi. Spolu s EP rozhoduje o rozpočtu Unie. Členský stát předsedající Radě zastupuje EU v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Od 1. července 1998 do 31. prosince 2006 probíhá rotace každých šest měsíců v tomto pořadí: Spojené království, Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko, Řecko, Itálie, Irsko, Nizozemí, Lucembursko, Spojené království, Rakousko a Finsko.

Rada se usnáší jednomyslně, kvalifikovanou většinou, dvoutřetinovou většinou nebo prostou většinou. Při rozhodování kvalifikovanou a dvoutřetinovou většinou disponují členské země rozdílným počtem hlasů (tzv. vážené hlasování) podle demografických, politických a ekonomických kritérií.

Ve velké většině případů (včetně zemědělství, rybolovu, vnitřního trhu, životního prostředí a dopravy) rozhoduje Rada hlasováním kvalifikovanou většinou, přičemž hlasy jednotlivých členských států mají následující váhu (v platnosti do 31.10.2004, vážení hlasů po 1.11. viz tabulka dole):

 

Složení Rady UE a její činnost

– každý stát vysílá 1 zástupce na ministerské úrovni

– rozhoduje jednomyslně či kvalifikovanou většinou, jež je tvořena 62 hlasy z celkově 87 možných, tzv. blokovací menšinu tvoří 26 hlasů

Francie, Itálie, Německo a Spojené království po 10; Španělsko a Polsko – 8; Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Česká republika a Maďarsko – 5; Rakousko a Švédsko – 4; Dánsko, Finsko, Irsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko a Estonsko – 3; Lucembursko,Kypr a Malta – 2 hlasy = celkem 124 hlasů

 

– v předsednictví se členské státy střídají po půl roce:

 

1998    Velká Británie              Rakousko

1999    Německo                    Finsko

2000    Portugalsko                 Francie

2001    Švédsko                      Belgie

2002    Španělsko                    Dánsko

2003    Řecko                         Itálie

2004    Irsko                           Nizozemí

2005    Lucembursko

 

Reforma Rady UE po summitu v Nice s platností od 1.1.2005

– Smlouva z Nice zvýšila celkový počet hlasů v Radě EU z 87 na 345

– kvalifikovaná většina bude tvořena minimálně 258 hlasy

– tato kvalifikovaná většina musí reprezentovat min. 62% populace Unie, jinak rozhodnutí nebude přijato

 

 

 

Návrh Ústavní smlouvy předpokládá podstatné zjednodušení kvalifikované většiny:

 

• hlasy musí reprezentovat dohromady alespoň 65% obyvatelstva EU a současně alespoň 55%   členských států

jde o tzv d v o j i t o u většinu

 

 

Institucionální změny po summitu v Nice:

15 členů, Rada EU – místo 87 bude 237, EP = 535

 

Role budoucích členů v orgánech Unie:

Kandidátské země, Rada EU – 108, EP – 197

V čele Rady stojí předseda. Předseda svolává, připravuje a řídí zasedání. Je považován za hlavního představitele EU. V předsednictví je podporován tzv. „Trojkou“ jejímiž členy jsou zástupci bývalé, současné a budoucí předsednické země. Rada EU sídlí v Bruselu, v dubnu, červnu a v říjnu zasedá v Lucemburku.

 

Evropská rada

– přijímá základní politická rozhodnutí o činnosti Unie

– definuje globální politickou orientaci Unie

– sdružuje hlavy států nebo vlád členských zemí, členem je i předseda Evropské komise

– schází se alespoň 2x ročně

 

Komise evropské unie

– je stálým , exekutivním, kolegiálním orgánem, jakousi evropskou vládou. Tvoří ji 25 členů (komisařů) jmenovaných společnou dohodou vlád členských zemí na období pěti let (kryje se s obdobím EP). Členem Komise může být pouze státní příslušník členského státu splňující požadované odborné předpoklady a záruku naprosté nezávislosti. Každý členský stát je v Komisi zastoupen jedním, maximálně dvěma státními příslušníky. Členové Komise nejsou narozdíl od členů Rady EU zástupci zájmů členských zemí, ale vykonávají svoji činnost nezávisle a řídí se pouze obecnými zájmy Společenství. V čele Komise stojí předseda, který řídí její činnost a zastupuje ji navenek (na období 2004 – 2009 je to José Manuel Barroso). Za ČR je komisařem Vladimír Špidla (zaměstnanost, sociální věci a rovnost příležitostí).

Komise má monopol na předkládání návrhů právních předpisů Radě, tzv. právo iniciativy. Zabezpečuje provádění zakládacích smluv a právních aktů vydaných na jejich základě. Komise je dále vrchním dozorcem dodržování zakládacích smluv a komunitárních právních aktů a dohlíží nad plněním rozsudků evropských soudců. Za tím účelem jí bylo přiznáno právo na informace od členských států, podniků a jednotlivců, právo podat soudní žalobu na sankční pravomoc (penále, pokuty). Vedle toho je oprávněna vydávat doporučení a stanoviska.

Jmenování nové Komise začíná tím, že vlády členských zemí EU společnou dohodou určí osobu, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise. Toto určení musí schválit EP. Vlády pak společnou dohodou s navrženým předsedou Komise určí ostatní osoby, které hodlají jmenovat za členy Komise (komisaře). Takto navrženou Komisi musí schválit EP. EP může vyslovit nedůvěru celé Komisi, která v takovém případě musí odstoupit, nemůže však odvolat jednotlivé komisaře. Sídlem Komise je Brusel.

 

Soudní dvůr a Soud první instituce

Soudní dvůr ES, většinou nazýván Evropský soudní dvůr, je nejvyšším ochráncem dodržování evropského práva. Je tvořen 25 soudci jmenovanými společnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let. Každé tři roky dochází k částečnému znovuobsazování míst soudců. V praxi se ustálil zvyk, že každý soudce pochází z jednoho členského státu. Soudce musí splňovat přísné kvalifikační předpoklady a poskytovat záruku naprosté nezávislosti. Soudní dvůr je ve své činnosti podporován osmi generálními advokáty. Jejich úloha spočívá ve veřejném předkládání nestranných, odborných stanovisek k projednávanému případu, tzv. odůvodněných závěrů.

 

V důsledku přetíženosti Evropského soudního dvora byl do soudního systému přičleněn Soud prvního stupně. Soud prvního stupně je oprávněn rozhodovat o sporech mezi Evropskými společenstvími a jejich úředníky (tzv. zaměstnanecké žaloby), o žalobách fyzických a právnických osob na nečinnost příslušného orgánu, neplatnost právního aktu či rozhodnutí (zejména v oblasti soutěžního, dumpingového a subvenčního práva) a na náhradu škody. Proti jeho rozhodnutí lze podávat opravné prostředky k Evropskému soudnímu dvoru. Oba soudy sídlí v Lucemburku.

Účetní dvůr

– zastupuje zájmy daňových poplatníků, kontroluje, zda Evropská unie vynakládá prostředky ze svého rozpočtu podle rozpočtových pravidel a předpisů a na účely, pro které byly tyto výdaje určeny. Má 25 členů (jeden za každý členský stát). Sídlem je Lucemburk.

Někteří považují Účetní dvůr za „finanční svědomí“ Evropské unie, jiní ho vidí jako „hlídacího psa“, který střeží evropské peníze. V každém případě je to garant, že budou respektovány určité morální, správní a účetní principy. Zprávy Evropského účetního dvora jsou bohatým zdrojem informací o hospodaření Unie a jsou také určitým nátlakovým prostředkem na instituce EU a na všechny, kdo hospodaří s prostředky Unie, aby s nimi hospodařili řádně.

Evropský účetní dvůr je samostatnou a nezávislou institucí Evropské unie. Jeho práce zásadním způsobem přispívá k průhlednosti hospodaření celé Unie. Objektivní kontrola Účetního dvora dává daňovým poplatníkům důvěru, že Unie s jejich penězi hospodaří zodpovědně – zvláště v posledních letech toho bylo třeba v souvislosti s rozšiřujícím se spektrem politik a s tím souvisejícím nárůstem výdajů.

 

Evropská investiční banka

Evropská investiční banka založená podle Římské smlouvy je finanční institucí Evropského společenství. Má za úkol podporovat hospodářskou integraci a sociální soudržnost a tím přispívat k vyváženému rozvoji Společenství.

Akcionáři EIB jsou jednotlivé členské státy EU. Banku spravuje Rada guvernérů, která se skládá z dvacetipěti ministrů financí. EIB má právní subjektivitu a je finančně nezávislá. Zajišťuje dlouhodobé financování praktických projektů, které mají zaručenou realizovatelnost z hlediska hospodářského, technického, ekologického i finančního. V zásadě poskytuje úvěry z prostředků, které si sama půjčuje na finančních trzích. Mimo těchto prostředků ještě disponuje vlastním kmenovým kapitálem. V letech 1994 až 1999 byly úvěry poskytovány především subjektům v odvětvích dopravy, telekomunikací, energetiky, vodárenství a vzdělávání.

Závěry z Lisabonského zasedání Evropské rady z března 2000 vyzývají ke zvýšení podpory pro malé a střední podniky. V této souvislosti byla vytvořena skupina „EIB Group“, která sdružuje EIB a Evropský investiční fond (EIF), a vytkla si za cíl přispět k posílení konkurenceschopnosti Evropy. EIB Group prostřednictvím iniciativy Innovation 2000 podporuje podnikání, inovace a optimální využívání lidských zdrojů, a to tím, že poskytuje střednědobé půjčky a bankovní záruky a že financuje činnost rizikového kapitálu.

Pro období 2002 – 2004 si EIB vytyčila pět prioritních oblastí pro své aktivity:

• – regionální rozvoj a hospodářská a sociální soudržnost uvnitř Unie,
• – implementace iniciativy Innovation 2000,
• – ochrana ŽP a zlepšení kvality života,
• – příprava přistupujících zemí na členství v EU,

 

rozvojová pomoc Společenství a politika spolupráce s partnerskými zeměmi

 

R.2000 Mezivládní konference – reforma institucí, aby byly akceschopné (ve fran. Nice)

Provedení změn = smlouva z Nice (ratifikační proces ve všech zemích)

Poradní orgány

Hospodářský a sociální výbor

Výbor pro regiony (oba podle smlouvy z Nice budou mít 344 členů)

 

 

 

orgány měnové unie:

Evropský systém centrálních bank / EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA /

• – má na starost fungování společné měny a společné měnové politiky

 

EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA (ECB

– je vedoucím orgánem tzv. Evropského společenství centrálních bank (ESCB), který tvoří Evropská centrální banka a centrální banky členských států EU. Svoji činnost zahájila v roce 1998. Jejím předchůdcem byl Evropský měnový institut.

 

Hlavním orgánem ECB je Rada ECB, kterou tvoří 18 členů (guvernérů) centrálních bank členských zemí a 6 členů Výkonného výboru. Jedním z nejdůležitějších znaků ECB je její nezávislost.

Prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank je udržovat cenovou stabilitu a dbát o pevnou zdravou měnu. Základními úkoly ECB je definování a provádění měnové politiky Společenství, provádění devizových operací, držení a správa oficiálních devizových rezerv členských států, podpora plynulého fungování platebních systémů. ECB má výlučné právo povolovat vydávání bankovek ve Společenství.

 

Hlavním partnerem ECB je Rada EU ve složení ministrů hospodářství a financí (ECOFIN), jejímž úkolem je koordinovat hospodářské politiky členských zemí a Evropských společenství, včetně finanční a rozpočtové politiky.

ECB je oprávněna operovat jen uvnitř ES. K provádění měnové a kursové politiky ve vztahu k třetím zemím je kompetentní Rada EU. Sídlem je Frankfurt nad Mohanem.

 

Odborné agentury

Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací, Agentura pro zbrojní a chemický průmysl …

• jejich úkolem je dohlížet na dodržování směrnic  a poskytovat informace jiným institucím

 

• př.: Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací,

Monitorovací středisko pro projevy rasismu a xenofobie,

Agentura pro ochranu životního prostředí,

instituce pro podporu sociálního dialogu Gedefop ….

 

• jsou veřejnoprávními institucemi, financovanými ze zdrojů EU

 

 

Evropský statistický úřad

 

 

Lobbing – legitivní ovlivňování evropských institucí. Cílem je zajistit tok informací.

ULICE – unie svazu průmyslu a zaměstnavatelů Evropy

Evropský odborový svaz

 

lobbistovo desatero:

1. mít jasnou strategii
2. rozvíjet dlouhodobé vztahy s úřady, až je potřebujete, je už pozdě je shánět
3. rozpoznat včas, kdo se zabývá vašim případem, včas jej navštívit, jestli nedokáže ovlivnit návrh komise v počátečním stádiu, případ jste prohrál
4. dobře se připravit na schůzky a rozšířit znalosti úředníků v oblastech, o kterých mnoho nevědí
5. představovat jasně a stručně
6. nepřelobbovat a ocenit limity, kterých je možné dosáhnout
7. zachovat všechny důvěryhodné komunikační kanály otevřené
8. …

 

Lobbing v Evropské unii

 

• Legitimní prostředek transparentního vyjevení ekonomických, politických a jiných cílů konkrétních zájmových skupin. Orientuje se na podporu pro nový legislativní návrh, jeho ovlivnění či zamítnutí, dále na ovlivňování Komise při výkonu jejích pravomocí.

 

• Př. zájmových svazů jsou Unie svazů průmyslu a zaměstnavatelů Evropy, Výbor organizací zemědělců EHS, Evropský odborový svaz.

 

• Existuje více než 3 000 zájmových skupin s téměř 10 000 zaměstnanci.

Jde o evropské a mezinárodní federace, regionální a místní úřady, jednotlivé firmy, konzultanty specializující se na řízení a styk s veřejností a firmy specializující se na komunitární právo.

5. Vymezení pravomocí v EU. Pravomoci výlučné a sdílené; podpůrné, kordinační a doplňkové činnosti. Aplikace zásad subsidiarity, proporcionality a loajální spolupráce.

 

 

 

 

6. PRÁVNÍ PŘEDPOKLADY NADSTÁTNÍ REGULACE V EU, KOMUNITÁRNÍ LEGISLATIVA, „ACQUIS COMMUNAUTAIRE“, EVROPSKÁ ÚNIE

 

1998 Hospodářská komora ČR založila Centrum pro evropskou integraci

• – organizuje semináře do Bruselu, odborné stáže …
• – neformální zájmové sdružení PO
• – monitoruje projekty v EU

 

Komunitární právo je systémem nadstátního práva.

Zavazují jak členské státy, tak i ostatní. Nepatří do práva mezinárodního, ani vnitrostátního = nadstátní právo.

 

Acquis Communautaire je nejen právo, ale vše, co EU za dobu své existence dosáhla. AC = evropské právo (všechny dokumenty EU, která kdy vytvořila , smlouvy, dokumenty, podoba bankovek a mincí, analýzy, evropská legislativa)

Acquis communautaire – základní množina integrace, jejíž podmnožinou je právo ES platné v rámci I. pilíře.

• – obsah, principy a politické cíle primárních smluv
• – sekundárním legislativa a judikatura ESD
• – stanoviska, rezoluce, společné akce, postoje, podepsané úmluvy, uzavřené mezinárodní dohody, dohody se členskými státy
• – jednotná měna Euro
• – etapy hospodářské a měnové unie
• – povinnost plnit Maastrichtská ekonomická kritéria

 

Komunitární právo je tvořeno:

• – právem primárním
• – právem sekundárním
• – rozsudky Soudního dvora
• – zvykovým právem
• –

Má následující odlišující vlastnosti:

• poměr práva nadnárodního k národnímu – nadnárod právo má přednost, a to i v případě kolize)
• bezprostřední použitelnost (přímá účinnost)

 

Existuje trvalá snaha o sladění nadnárodních a národních legislativ:

• 1) harmonizace – vyloučení protikladů (obsah, vyloučení protikladů při výkladu právních norem)
• 2) unifikace – přijímání jednotných norem v rámci celé Unie

 

Primární právo

Jsou veškeré smlouvy, které byly podepsány.

– zakladatelské smlouvy (Pařížská, Římská…)

– smlouvy, které je doplňují:

Slučovací (1995)

Jednotný evropský akt (1986)

Smlouva o EU (1992)

Amsterodamská smlouva (1997)

Smlouva z Nice (2000)

– mezinárodní smlouvy, jichž se EU účastní jako smluvní strana

 

 

 

 

sekundární právo

– nařízení

– směrnice

– rozhodnutí

Doporučení a stanoviska nemají právní závaznost. Jsou vodítkem pro interpretaci komunitárního práva. Právní akty vstupují v platnost po zveřejnění v Úředním listě ES. Jsou vymahatelné (vynutitelné) ve vtahu k orgánům nadnárodním i národním – vertikální aplikabilita, i vůči orgánům na stejné úrovni – horizontální aplikabilita.

 

Rozdíly mezi nařízením a směrnicí

Nařízení jsou určeny plošně všem subjektům. Liší se tím, jakým stupněm nařízení jsou závazné svým aktem. Jsou právně vynutitelné.

Směrnice nejsou plošné, jsou pro jednotlivé země. Závazný cíl ke kterému se má dospět, ale postupy jsou nezávazné. Směrnice nemají obecnou závaznost. Transponují se do svých právních norem.

(kauza Francovich – směrnice se zaměstnaností: zaměstnanci přišli o své mzdy a zaměstnání a chtěli za to náhradu)

 

Princip přímých účinků jsou přímo vynutitelné před Národními soudy. Mají přímý účinek.

 

 

 

Evropský soudní dvůr

Má nadstátní povahu.

Úkol: vyplňovat mezery v evropské legislativě a zajišťovat dohled na dodržování evropského práva

Další funkce: působí i jako ústavní soud (objasňuje práva a povinnosti), působí i jako správní soud (žaloby PO, FO x EU, zaměstnavatelů), (teď návrh ústavy), působí i jako občanský soud, smirčí (rozhodčí) soud.

Vyčleněn soud první instance (1989) – má urychlit plnění základních úkolů.

 

TVORBA PRÁVNÍCH NOREM – LEGISLATIVNÍ PROCEDURY

– procedura konzultace

– procedura spolupráce

– procedura spolurozhodování

– procedura souhlasu

 

Evropský ombudsman

Nová možnost zabezpečování základních práv občanů od září 1995, kdy byl jmenován prvním evropským ombudsmanem Jakob SÖDERMAN. Současným ombudsmanem je Řek Nikiforos DIAMANDOUROS

Evropský ombudsman je jmenován Evropským parlamentem po každých volbách, a to na dobu volebního období Parlamentu. Ombudsman je zmocněn přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické či právnické osoby sídlící v členském státě. Stížnosti se mohou týkat špatného řízení institucí či orgánů Společenství (s výjimkou činnosti Soudního dvora a Soudu první instance).

 

Při vyřizování stížnosti se ombudsman obrací přímo na dotčenou instituci, vede vyšetřování, hledá řešení vedoucí k odstranění problému, v nezbytných případech předkládá návrh doporučení, na který je daná instituce povinna odpovědět podrobnou zprávou nejpozději do tří měsíců.

Ombudsman předkládá Evropskému parlamentu zprávu o své činnosti na konci každého roku.

 

Hlavní výtky EU vůči českému právu

• – přejímání norem EU pokračuje pomalu
• – soudci neznají právo EU
• – počet soudů je nedostačující
• – soudy jsou přetíženy a schází jim vybavení
• – čeští soudci musí najednou řešit rozdílné věci

7. FINANČNÍ PŘEDPOKLADY FUNGOVÁNÍ EU, SPOLEČNÝ ROZPOČET, FINANČNÍ RÁMEC PRO OBDOBÍ 2007-2013, JEHO DOPADY NA ČR

 

Historie

1. etapa 1953 – 1975

• – vytváření vlastního finančního systému
• – jak sehnat prostředky na financování
• – snaha zajistit společné politiky
• – hledat rovnováhu pro rozpočtová pravidla

 

2. etapa 1975 – 1987

• – krize komunitárního rozpočtu
• – konfrontace pravomoci legislativní a rozpočtové, nedostatečné příjmy do rozpočtu.
• – problémy vzniky posílením Evropského parlamentu – 1980 odmítl schválit rozpočet

Musí se hledat koncensus. 80.léta = přijetí opatření, aby nebyly opět problémy.

 

3. etapa 1987 – 1992

• – Reforma komunitárního rozpočtu (Jack Delors – předseda). Delorsův balík = reformní názory:
• – reforma strukturálních fondů
• – reformní změny konceptu společné zemědělské politiky
• – zavedení nového příjmového zdroje = prostředky, které odváděly do rozpočtu členské země podle výše svého HDP
• – upevnění rozpočtové kázně – aby nedocházelo k plýtvání s těmito zdroji.
• – 1993 – Maastrichtská smlouva = Delorsův balík II.

 

4. etapa 1993 – 1999

• – šlo o prodloužení Delorsového balíku 1, šlo o doplnění. R. 1993byl dotvořen společný vnitřní trh.
• – novinka – koncepce hospodářské a sociální koheze = sbližování členských zemí.

 

Kohezní fond = na financování, vytváření transevropských sítí.

 

Veškeré příjmy a výdaje Společenství jsou vkládány do rozpočtu Společenství na základě ročních výhledů. Provozní náklady na implementaci hlavy V a VI Smlouvy o Evropské unii mohou ale vytvořit výjimku k tomuto pravidlu tím, že budou vyúčtovány členským státům. V roce 1998 rozpočet Společenství představoval 91 mld. eur prostředků na pokrytí závazků.

 

Rozpočet Společenství je založen na několika principech, z nichž vyplývá, že je:

• jednotný (veškeré příjmy a výdaje jsou uvedeny v jednom dokumentu);
• jednoletý (operace rozpočtu se vztahují vždy k danému rozpočtovému roku);
• vyrovnaný (výdaje nesmí přesáhnout příjmy).

 

Komise je zodpovědná za předložení předběžného návrhu rozpočtu Radě, která sdílí odpovědnost za rozpočet s Evropským parlamentem. Charakteristika výdajů na povinné a nepovinné rozhoduje o tom, která z těchto dvou institucí bude mít pro dané kapitoly konečné slovo. Celkové konečné slovo o rozpočtu má Parlament, který ho může jako celek přijmout nebo zamítnout.

 

Od roku 1993 byl rozpočet s ohledem na rozpočtovou disciplínu a vylepšení schvalovací procedury předmětem interinstitucionální dohody mezi Parlamentem, Radou a Komisí. V roce 1998 představila Komise na základě pozitivních zkušeností s implementací rozpočtu plán na obnovu interinstitucionální dohody z roku 1993 s cílem sjednotit veškeré společné deklarace a meziinstitucionálni dohody týkající se rozpočtu, které byly přijaty od roku 1982.

Jako součást reforem navržených Komisí v roce 1997 v dokumentu Agenda 2000 byla schválena nová finanční perspektiva, která stanoví růst rozpočtu na léta 2000–2006.

V současné době se začíná projednávat finanční rámec pro období let 2007-2013.

Pravidla a procedury sestavení společného rozpočtu.

• 1) rozpočtové jednotky
• 2) vyrovnanosti rozpočtu
• 3) solidarity
• 4) specifikace položek
• 5) měnové
• 6) klauzuly
• 7) „no mail“

 

1) Rozpočtová jednotka

Pravidlo, zavazuje členské země, aby realizaci finančních operací prostřednictvím společných rozpočtů také byly financovány svými (národními) rozpočty = projekty

 

2) Vyrovnanost rozpočtu

Na rozdíl od jednotlivých rozpočtů národních, rozpočet EU musí být vyrovnaný (přebytek = dochází ke ztrácení výdajů), EIB

 

3) Solidarity

Ne všechny země se podílejí zcela stejně na příjmech rozpočtu. Je dlouhodobý v rámci EU uplatňování. Členské země přispívají na integraci evropské politiky. Přístupové země budou po určitou dobu čistými příjemci.

(čistí plátci – Něm., VB, Belgie, Fr., Itálie, Nizozemí), (čistí příjemci – Irsko, Port., Řecko, Španělsko)

 

4) Specifikace položek

Mechanismus Fontainebleau (r.1998) zaručoval členským státům s nevyrovnanými příjmy a výdaji společného rozpočtu = poskytl jim dodatečné slevy (odvod části DPH)

Specifikace položek = každý společný rozpočet je sestavován v dohodnutém pořadí, které nelze jinak slučovat.

 

5) Měnové

Veškeré příjmy a výdaje jsou uváděné ve společné měně (dříve ECU, teď EURA)

 

6) Klauzuly

Rozpočet je vytvářen na základě zdrojů, které jsou z členských zemí. A neměly by do něj vstupovat eventuálně příjmy mimočlenských zemí.

 

7) No mail

Řeší vztah mezi společným rozpočtem a rozpočtem národním. Nelze využít prostředky společného rozpočtu ke krytí deficitu národního rozpočtu.

Procedury – stále větší vliv má parlament

 

Rozpočtové příjmy

• 1) celní poplatky z importu a exportu
• 2) příjmy z vyrovnávání cen zemědělských výrobků
• 3) část výnosů daní z přidané hodnoty (největší položka, 1% z vybraných DPH se odvádí do společného rozpočtu)
• 4) příspěvky odvozené z výše HNP členských států (1,27% HNP)

 

Rozpočtové výdaje 2004

1) společná zemědělská politika           45%                Ad1) dotace

2) strukturální a regionální operace       37,7%             Ad2) až po Maastrichtské smlouvě (1993/94),

3) ostatní vnitřní politiky                       6,0%                        zavedení kohezního fondu

4) vnější akce                               do100,0%

Celkové rozpočtové výdaje                 115,40 mld EUR

 

Komplikace při realizaci společného rozpočtu

• 1) nedbalost při vynakládání výdajů (plýtvání, nedostatečná kontrola od komunitárních orgánů)
• 2) záměrné, úmyslné poškozování (podvody – r.1988 Koordinační jednotka boje proti podvodům)

 

Příjmové položky

• – lze ochudit (zaměňuje dovoz EU za tranzit zboží – cla)
• – úplné osvobození od cel (společná obchodní politika, dovozy z Pákistánu a Číny = menší cla)
• – strukturální fondy

 

KAŽDOROČNÍ PŘÍPRAVA ROZPOČTU

	FÁZE PROJEDNÁVÁNÍ ROZPOČTU	TERMÍN
1.	Komisí připravený předběžný návrh na základě politických a rozpočtových priorit	červen
2.	Na základě předběžného návrhu Radou EU vypracovaný návrh	červenec
3.	První čtení v Parlamentu (připomínky k nepovinným a dodatky k povinným výdajům, možnost zamítnout jako celek)	říjen
4.	Druhé čtení v Radě Evropské unie	listopad
5.	Druhé čtení v Parlamentu a schválení – pokud by nedošlo ke schválení – rozpočtové provizorium = rozpočet jako minulý rok	prosinec

 

NOVÁ ROZPOČTOVÁ PERSPEKTIVA (2007 – 2013)

změna struktury výdajových kapitol

 

Nové rozpočtové kapitoly (podíl na výdajích v r. 2013)	Staré rozpočtové kapitoly (podíl na výdajích v r. 2006)
Udržitelný růst (48%) Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost (16%) Koheze pro růst a zaměstnanost(32%).	Zemědělství a rybolov (47%) Výdaje na SZP Rozvoj venkova
2.Udržitelnost a správa přírodních zdrojů (včetně SZP, rybolovu, ochrany ŽP) ( 37%)	Strukturální fondy (33,47)
Občanství, svoboda,bezpečnost a spravedlnost (2%) Vnitřní politiky (8%) Evropská komise jako globální partner (10%) Zahraniční akce (5%) Administrativa (3%) Administrativa (6%)

SZP = společná zemědělská politika

ČR – zaručeno (sjednanými výjimkami), že nebude čistým plátcem (jako všechny nové země EU)

 

NÁVRH REVIZE POLOŽEK EVROPSKÉHO ROZPOČTU

• stabilizovat vlastní příjmy a snížit podíl příspěvků z národních rozpočtů
• společné zdroje postavit buď na energetické dani,DPH nebo na dani z příjmu právnických osob
• nadále neudržitelnou tzv. britskou slevu z r.1984 nahradit transparentnějším systémem, v němž by měl nárok na slevu každý
• čistí přispěvatelé by měli nárok na vrácení části příspěvku, pokud jejich čistý příspěvek přesáhne 0,35% vlastního HDP (příspěvek nad tuto hranici by byl z 66% vracen, maximálně do výše 7,5 mld. eur)
• diskuse o financování regionální politiky (50% by mělo po r. 2007 jít do 10 nových zemí a mnoho stávajících regionů o tuto pomoc přijde)
• v SZP by většina dotací měla ztratit charakter příspěvků vázaných na výrobu, ušetřené prostředky použít na podporu rozvoje venkova

 

 

 

 

 

 

 

Co způsobuje podvody?

• – přemíra sekundární legislativy
• – členské země komunitární rozpočet vnímají jinak než rozpočet státní
• – neexistují komunitární sankce za podvody (v zemědělství to ale je)

 

– od r.1996 existuje Černá listina podvodníků

• – bezplatná telefonní linka (anonymní hlášení)
• – přijetí 2 aktů (nařízení): Úmluva v zavedení podvodu, Nařízení pro zabezpečení
• – snaha zamezit defrandacím

 

Další zdroje financování – Úvěry a půjčky (Evropská investiční banka) – nesmí přesahovat 250% základního kapitálů…členskými státy

 

Finanční perspektiva 2000 – 2006

Finanční perspektiva představuje základní rámec výdajů Evropské unie na období několika let. Vzniká na základě složitého vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí a představuje maximálně možný rozsah předpokládaných výdajů Společenství. Je každoročně upravována Komisí s ohledem na aktuální vývoj cen a HDP Společenství. Zde je nutno poznamenat, že finanční perspektiva není rozpočtem pro několikaleté období, protože každoroční procedura přípravy rozpočtu zůstává základem jak pro určení aktuální výše výdajů, tak i pro podíl jednotlivých rozpočtových kapitol v daném roce.

Prozatím byly uzavřeny tři interinstitucionální dohody tohoto typu. První z nich v roce 1988, druhá v roce 1992 a třetí v roce 1999:

• Finanční perspektiva 1988–1992 (Delorsův balík I);
• Finanční perspektiva 1993–1999 (Delorsův balík II);
• Finanční perspektiva 2000–2006.

Finanční perspektiva 2000–2006 je součástí interinstitucionální dohody, která je základem finanční části Agendy 2000. Dohoda, kterou schválil Berlínský summit v březnu 1999, umožnila Evropské unii v pevně stanoveném finančním rámci umožnit přijmout nové členy a zároveň posílit její jednotlivé politiky.

 

Finanční perspektiva určuje rámec působnosti na dalších sedm let (2000–2006). Přestože nemohla ještě před rozšířením Unie zahrnout veškeré výdaje, které s ním souvisejí, vyznačuje se třemi rysy, které jsou zajímavé z hlediska rozšíření:

Financování zemědělství je rozšířeno o politiku rozvoje venkova, veterinárních opatření a předvstupních nástrojů pro oblast zemědělství (Sapard) a ponechává určitou rezervu pro rozšíření;

Prostředky přerozdělované prostřednictvím strukturálních fondů, které byly vytvořeny pro 15 členských států, budou počínaje rokem 2002 postupně redukovány koncentrací priorit na omezené množství regionů. Strukturální operace zahrnují i nový předvstupní nástroj (ISPA);

Prostředky vyčleněné pro externí financování jsou navyšovány o 2 % ročně, aby pokryly rostoucí předvstupní pomoc v rámci programu Phare. Navíc, prostředky určené na předvstupní pomoc (Phare, Ispa a Sapard) zůstávají neměnné bez ohledu na počet kandidátských zemí, které se již staly členy Evropské unie v období 2000–2006. Zdroje se tak mohou soustředit na země, které je nejvíce potřebují.

Závěrem nutno uvést, že rozpočtová disciplína umožní do roku 2006 udržet současný strop výdajů na 1,27 % HNP Společenství.

 

Evropský parlament přijal rozpočet EU na rok 2005. Je to první celoroční rozpočet, který obsahuje politické priority a potřeby rozšířené Unie. Je to také první rozpočet, který přijaly Parlament a Rada reprezentující všech 25 členských států. Rozpočet pro EU25 na rok 2005 má objem výdajových limitů ve výši 106,3 miliard EUR. Je to 1,004 % hrubého národního důchodu EU a jeho hodnota je o 4,4 % vyšší, než činil rozpočet na rok 2004. Zvýšení je důsledkem plného zařazení nových členských států spolu s reformou Společné zemědělské politiky.

 

8. JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH EU – VÝCHODISKA, PRICIPY, VČETNĚ JEHO ASPEKTŮ SOCIÁLNÍCH, REGIONÁLNÍCH A EKOLIGICKÝCH. EFEKTY JEHO REALIZACE

 

1. červenec 1987 nabývá účinnosti Jednotný evropský akt (JEA). JEA podepsaný v únoru 1986 podstatným způsobem novelizuje Smlouvu o EHS, vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat

Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšiřuje oblasti působnosti Společenství a činí z Evropského parlamentu demokratický protějšek Radě a Komisi.

JVT– zakotvený v římských smlouvách, dnes upravován nadnárodní legislativou (orgány EU), národní vlády přijímají zákony, které jsou v souladu s touto nadnárodní legislativou.

 

Jednotný evropský akt v platnosti od července 1987

 

• – vytvoření JVT do konce roku 1992
• – rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni EU o nové obory
• – posilování ekonomické a sociální soudružnosti
• – sbližování hospodářských a měnových politik
• – nové formulování úkolů zahraniční politiky
• – reforma rozhodovacích procesů v orgánech EU

 

JVT představuje naplnění 4 základních ekonomických svobod

 

• 1) volný pohyb zboží – přesun zboží mezi zeměmi EU není považován za zahraniční obchod
• 2) volný prostor pro konkurenci služeb – po celém teritoriu EU
• 3) volný pohyb osob – s právem usazovat se, pracovat a žít v kterékoli členské zemi
• 4) volný pohyb kapitálu – s možností ukládat jej tam, kde k tomu existují nejvýhodnější podmínky

Poznámka: 1994 – Kodaňská kritéria – nutila členy EU, aby sbližovaly legislativu a trhy k EU.

 

Další obtíže jednotného vnitřního trhu

 

• o ekologický dumping = úmyslné změkčování norem na ochranu životního prostředí, zvýhodnění výrobků v takové zemi, i firem
• o sociální dumping – změkčení prostředí formou různých dávek ovlivňuje a komplikuje konkurenceschopnost produkce

 

AKČNÍ PLÁN NA DOKONČENÍ JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU K 1.1.1999

schválený Evropskou radou v Amsterodamu v červnu 1997

 

• transpozice a účinné zavádění zákonodárství o jednotném trhu
• zjednodušení legislativy pro jednotný trh na evropské i národní úrovni
• dokončení evropského legislativního rámce
• rozvíjení evropských politik souvisejících s jednotným vnitřním trhem

 

Sociální, ekologická a regionální dimenze jednotného vnitřního trhu

 

• přijetí Charty sociálních práv a svobod
• činnost Společenství se rozšířila na ochranu životního prostředí a ochranu spotřebitele
• opatření na podporu ekonomické a sociální soudržnosti s využitím tzv. kohezního fondu (fondu soudržnosti ) od roku 1994

 

Charta sociálních práv a svobod garantuje právo:

 

• – na práci
• – organizovat se
• – na kolektivní vyjednávání
• – na sociální zabezpečení
• – na sociální a lékařskou pomoc
• – rodin na sociální, právní a hospodářskou ochranu
• – migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc

 

Cíle haagského plánu (2004)

 

 

 

• – zabýval se otázkami přílivu pracovních sil z rozvojových zemí
• – společný azylový systém
• – zvýšení ostrahy vnějších hranic
• – zlepšení výměny informací bezpečnostních a justičních složek
• – zřízení společného azylového fondu
• – prohlubování společné vízové politiky

 

Tento plán přispěl ke zlepšení jednotného vnitřního trhu EU:

• – plán budou muset přijmout i nově přistupující země z roku 2004
• – jednotný trh je funkční, ale existují překážky, které jeho funkčnost porušují (např. ekologický dumping …)

 

1985 – Bílá kniha – návrh, co je potřeba udělat

– program, dokument obsahoval časový harmonogram jednotlivých kroků

 

1988 – Cecchinniho zpráva – analyzoval důsledky zavedení jednotného vnitřního trhu

 

Efekty JVT:

 

1. alokace zdrojů – zpočátku negativní, tlak na hospodářskou soutěž

– odstraněny neefektivní výroby

2. akumulační – akumulace výrobních faktorů, shromáždění finančních prostředků – lépe investovány
3. lokalizační – lokalizace zdrojů – mobilita výrobních faktorů

 

Příprava ČR na jednotný vnitřní trh byla součástí předvstupní strategie a vycházela z Dohody o přidružení (1993) a z Bílé knihy Příprava přidružených zemí SVE na integraci do vnitřního trhu Unie (1995). Základním předpokladem pro začlenění do JVT je dosažení takové reálné výkonnosti ekonomických subjektů, která jim umožní na tomto trhu obstát a užívat výhod, které trh bez vnitřních hranic nabízí.

 

Připravenost bankovnictví a pojišťovnictví v ČR na jednotný vnitřní trh EU

 

Cíl „otevření společného prostoru pro investory a sjednocení požadavků na kvalitu poskytovaných kapitálových a investičních služeb, které by umožnily uznávání licencí a kotací na kterémkoliv trhu Unie“ se příliš nedaří.

 

Nedostatky přetrvávají v legislativě a účetnictví bank, v konsolidovaném dohledu a kapitálové přiměřenosti. Český bankovní systém je považován za nekonkurenceschopný (nahromadění špatných dluhů bank, propojení bank a průmyslového sektoru, přetrvávají anonymní spořitelní knížky, nedostatek kvalifikovaného personálu ). Kapitálový trh neposkytuje dostatek kapitálu pro společnosti. Nulový pokrok v pojišťovnictví.

9. JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH EU – VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ, SLUŽEB, OSOB A KAPITÁLU, JEHO DŮSLEDKY PRO ČR. NEJZNÁMĚJŠÍ JUDIKÁTY.

 

1) volný pohyb ZBOŽÍ – odstranění bariér

 

Překážky JVT

1. a) technické

• – struktura technických norem
• – sladění principů a norem národních ekonomik
• – změny v primární a hlavně sekundární legislativy (300 přijatých směrnic)
• – technické překážky = tech. normy, legislativa, ochrana zdraví a bezpečnosti, práva spotřebitelů
• – pokus univerzálních technických norem – nereálný
• – aplikace Nového přístupu k normám – aplikace zásady: žádné zábrany uvedení nového výrobku na domácí trh, pak uplatnění na národní trh
• – Cassis de Dijon = umožnění francouzským výrobcům na německý trh
• – Evropský komitét parlamentu = požadavky, které musí být platné ve všech zemích

 

1. b) fyzické

• – odstranění kontrol na vnitřních hranicích členských zemích
• – řešit celní problémy, posílit vnější hranici

 

1. c) daňové

• – neuvažuje se o společné daňové politice, znemožňovala by jednotným zemím provádět svou fiskální politiku
• – nepřímé daně – ve všech zemích musí být DPH
• – spotřební daň – snaha o harmonizaci
• – přímé daně – zdanění (ČR nepřímé daně – snaží se respektovat dané směrnice)
• – DPH od 15% do 20% standardní sazba, od 5% do 10% snížená sazba ((teplo 5%), do r.2007 stavební účely 5% ( bude větší 15%), spotřební daň ( do r.2007 – postupné zvyšování tabákových výrobků – jak v zemích EU))

 

2) volný prostor pro konkurenci SLUŽEB

 

Připravenost bankovnictví a pojišťovnictví v ČR na JVT EU

Cíl: otevření společného prostoru pro investory a sjednocení požadavků na kvalitu poskytovaných kapitálových a investičních služeb, které by umožnily uznávání licencí a kotací na kterémkoliv trhu Unie „se příliš nedaří“.

 

Nedostatky přetrvávají v legislativě a účetnictví bank, v konsolidovaném dohledu a kapitálové přiměřenosti. Český bankovní systém je považován za nekonkurenceschopný (nahromadění špatných dluhů bank, propojení bank s průmyslového sektoru, přetrvávající anonymní spořitelní knížky, nedostatek kvalifikovaného personálu). Kapitálový trh neposkytuje dostatek kapitálu pro společnosti. Nulový pokrok v pojišťovnictví.

 

Liberalizace dopravních služeb = kabotáž (vytížení všech typů dopravních prostředků), celá 90. léta se tento problém řešil.

 

3) volný pohyb OSOB

 

• – přijetí Schengenské dohody (r.85 podepsaly jen Benelux, Francie, Německo).
• – Přijetí zahrnuje i Island a Norsko, které nejsou v Unii
• – Schengenský informační systém – monitorování pohybu osob přes vnější hranice EU, oblast vnitřních věcí a bezpečnosti
• – Schengenská dohoda umožnila i pohyb rodinných účastníků a osob nevýdělečně činných
• – Výjimka je jen u policie a soudnictví, kde můžou pracovat jen státní příslušníci

 

4) volný pohyb kapitálu

 

• – liberalizace
• – směnitelnost (konvertibilita) měny

 

Příprava ČR na JVT

 

Je součástí předvstupní strategie a vychází z Dohody o sdružení (1993) a z Bílé knihy Příprava přidružených zemí SVE na integraci do vnitřní Unie (1995)

Základním předpokladem pro začlenění do JVT je dosažení takové reálné výkonnosti ekonomických subjektů, která jim umožní na tomto trhu obstát a užívat výhod, které trh bez vnitřních hranic nabízí.

 

HODNOCENÍ ČR V PŘIBLIŽOVÁNÍ SE JVT (7/1997 – 11/1998)

 

Pohyb zboží – vytýkány jen dílčí jednotlivosti, pokrok se sféře standardizace a certifikace

Pohyb služeb – finanční sektor klíčovou slabinou české ekonomiky, žádny pokrok v pojišťovnictví

Pohyb osob – žádný nový vývoj

Pohyb kapitálu – schválena novela devizového zákona, která vstoupila v platnost v r. 1999

 

Nulový pokrok v oblasti ochrany dat, duševního vlastnictví, autorských práv. Malého zlepšení se dočkalo právo společností.

 

1. OCHRANA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE A OCHRANA SPOTŘEBITELE V EU

 

Závazná společná pravidla na ochranu hospodářské soutěže se vztahují jen na případy v obchodě mezi členskými státy, nikoli vnitřních členských zemí.

 

Subsidiarita – princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Princip subsidiarity je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy.

 

1. politika hospodářské soutěže
2. politika ochrany spotřebitele
3. politika jakosti

 

ad 1) OCHRANA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE NA SPOLEČNÉM TRHU

 

• – závazná společná pravidla na ochranu hospodářské soutěže se vztahují jen na případy v obchodě mezi členskými státy, nikoli uvnitř členských zemí

 

• – Římské smlouvy upravují:
• uzavírání kartelových dohod
• zneužití dominantního postavení, včetně posuzování fúzí
• jednání veřejných podniků
• poskytování podpor státem
• Þ 4 základní oblasti politiky hospodářské soutěže

 

• – hospodářská politika má vytvářet stejné předpoklady pro všechny členy, bránit nekalým praktikám na úrovni firem, kultivuje tržní prostředí
• – uplatňují ji orgány národní i nadnárodní
• – EU vytvořila pravidla, které jsou kompromisem (nejen striktní cíle, ale i např. podpora malého a středního podnikání …)
• – tato politika EU není v souladu se společnou zemědělskou politikou – zde dochází k narušení hospodářské soutěže
• – integrační struktury ve světě si s ochranou hospodářské soutěže příliš hlavu nelámou
• – v rozvojových zemích se na to také příliš nehledí
• – celosvětové uplatňování pravidel hospodářské soutěže není
• – EU se tedy snaží ovlivňovat působení v této oblasti svých členů, ale i třetích států

 

Rozdělení kompetencí mezi nadnárodními a národními institucemi členských zemí

 

• – jsou sdílené (část je přesunuta na nadnárodní úroveň – to se stalo již při založení EU)
• – na výkonu pravomocí se podílejí instituce nestejnou měrou

KOMISE – nejdůležitější v oblasti hospodářské soutěže

EP – v rámci této politiky žádné významné pravomoci nezískal

RADA EU – pouze schvalování legislativy – směrnic, které připravuje Komise

 

Role Komise při ochraně hospodářské soutěže

• je pověřena monitoringem
• vede konkrétní vyšetřování porušování pravidel
• implementuje přijaté akty
• uděluje sankce

Komise je kontrolována Evropským soudním dvorem, Evropský parlament je pouze konzultován.

• – vstup nových zemí ® existovala snaha kompetence pozměnit, protože se zvýší počet hospodářských porušení (od 10 přistupujících členů)
• – národní úřady – velká část případů se jim ponechává
• – Komise část svých kompetencí převádí na národní úřady
• – Komise si ponechala případy, které jsou komplikované ® posílila národní úroveň, ale ponechala si možnost určitý případ převzít
• – Komise vytvořila týmy, které by měly analyzovat její rozhodnutí = sbor právníků („ďáblovi advokáti“) – ti mají přešetřovat postupy, které Komise uplatňuje
• – Komise k tomu bylo dotlačena celou řadou neúspěšných sporů u Evropského soudního dvoru s různými firmami
• – Evropský kartelový úřad – uvažovalo se o něm v polovině 90. let – měl být poradním orgánem, ale neprošel ve své době ® nyní jsou to právě týmy

 

1) Kartelové dohody

 

• – jsou zakázané
• – jsou to dohody mezi podniky, jejich sdružováním mají za cíl vyloučení, omezení nebo narušení soutěže:
• stanovení ceny
• dohody o kvótách
• rozdělení trhů a zdrojů
• diskriminace obchodních partnerů

 

• – povolené dohody: výzkumné práce, standardizace výrobků …
• – důležité je prokázání efektu dohody (pozitivní efekt pro spotřebitele) – např. ­ sortiment

 

• – horizontální dohody – mezi výrobci srovnatelného zboží
• – vertikální dohody – skrytější, rafinovanější mezi výrobci, distributory a prodejci (rozdělení území, prodej distributorům za vyšší ceny …), nejznámější případ – Evropské cementářské společnosti – z 90. let, z poslední doby – opatření Komise – pokutovala Rakouské banky – společně určovaly poplatky za bankovní služby

 

• – Přijatelné kartelové dohody:

 

1. a) zaměření na malé a střední podniky, které by měly být v určité míře podporovány = BAGATELNÍ KARTELY (BK) – nejsou tak významné, aby mohly být akceptovány.

Požadavky na BK:

– musí vést k efektu, který bude prospěšný pro zákazníka (snížení ceny, zvýšení kvality výrobku, obohacení sortimentu dané komodity na trhu aj.

• – průkaznost těchto efektů

 

1. b) KARTELY KRIZOVÉ – vznik v mimořádných situacích (pohroma, povodně aj). Smyslem musí být, aby to bylo pro spotřebitele výhodné (know-how, licence, výzkum a vývoj)

 

2) Dominantní postavení

– podnik má takovou sílu, že se může chovat nezávisle na svých konkurentech a dodavatelích odlišně od zájmů spotřebitele. Může být doprovázeno cenovou válkou s cílem zničit konkurenci. Instituce Unie se zabývají také poručováním vnitřního trhu firmami z nečlenských zemí. Evropská komise rozlišuje mezi dumpingovou cenou a nepřátelskou cenou (cena je vyšší než variabilní náklady na výrobek). Mezi zneužití dominantního postavení patří:

 

• – vnucování nákupních a prodejních cen
• – omezování výroby, odbytu a technického rozvoje ke škodě spotřebitele
• – uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům
• – vázání smluv na splnění podmínek, které s předmětem smlouvy nesouvisí
• – má-li podnik takovou sílu, že se vůči odběratelům a konkurenci může chovat nezávisle a vůči spotřebitelům negativně
• – nepřátelská cena: společnost prodává za cenu nižší než jsou UN na jedince

 

Cenový dumping (cenová válka) – firmy, které přicházejí z vnitřního trh unie, firmy přicházejí s nepříznivými cenami vnitřní x vnější

Cenový test   (arroud-turner) cena je nižší než variabilní náklady = nepřátelská cena

 

Fúze

Zakoupení jedné firmy druhou = dominantní postavení na trhu.

 

Kritéria fúze:

1. a) (fúze, která ovlivní evropský trh) celkový obrat fúzujících firem musí překročit 5 mld EUR
2. b) evropský trh – alespoň 2 fúzující firmy mají na území EU obrat, který je vyšší než 250 mil EUR
3. c) komise se zabývá takovými fúzemi, kdy jeden z partnerů na zemí státu unie dosahuje obratu, který je menší než 66% celkového obratu v Unii

 

Když jsou splněny všechny tři podmínky, tak se tím zabývá Evropská komise.

1. a) situace na trhu
2. b) relevantní trh (kde je ten trh)
3. c) zda dochází k posílení dominantního postavení

 

Firmy, které nejsou z Unie, ale podnikají na trhu? = firma se zaváže poskytovat licenci na patenty

 

 

3) Postavení veřejných podniků

Podniky vznikající s cílem řešit nějaké externality. Mají měkčí podmínky ze strany státu.

 

• – nesmí být podle čl. 86 v rozporu se zásadami volné soutěže
• – Komise k tomu vydává příslušné směrnice a rozhodnutí
• – ošetřeno je i působení státních obchodních monopolů, tedy přímý podíl státu na provozování výlučné obchodní činnosti

 

4) Poskytování podpor státem

Angažovanost státních útvarů. Každý stát není lhostejný k tomu, jak jsou na tom podniky ve státě. Stát má tendenci firmy zachraňovat. Existují přípustné a nepřípustné podpory.

 

Státní podpory (čl. 87) dle EU

 

• slučitelné se společným trhem – podpory sociální povahy, pomoc určená k náhradě škod způsobených přírodními katastrofami

 

• alternativně slučitelné – poskytované oblastem s nízkou životní úrovní či vysokou nezaměstnaností, k realizace významného projektu společného zájmu, usnadňující rozvoj určité oblasti nebo hospodářské aktivity, k ochraně kulturního dědictví a rozvoje kultury

 

• neslučitelné

• – poskytnutí státní podpory je doprovázeno podpůrnými opatřeními.
• – firma musí přijmout Konsolidační plán

 

 

Přípustné podpory:

• – podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace založené na původu výrobku
• – podpory, které stát poskytuje v mimořádných situacích
• – podpory do východního Německa (po spojení Německa) = snaha odstranit nevýhody dřívějším rozdělením.

Tyto podpory by mohl být akceptovatelné kandidátským zemím vstupujících do EU.

 

Další podpory, které by mohly být poskytovány, ale nejsou jednoznačně slučitelné, Komise musí posoudit:

• – podpory napomáhající hospodářskému rozvoji, kde je vysoká nezaměstnanost a velmi nízká životní úroveň
• – podpory podnikům, které se podílejí na realizaci společného projektu
• – podpory napomáhající kulturnímu dědictví a kulturní identity

 

Druhy podpor:

• – subvence – úhrada ztráty firmy, příspěvek investičních Ná
• – úvěry – nižší úrok, odklad splátek..
• – daňové úlevy – daňové prázdniny
• – kapitálové investice státu do firmy – nákup akcií za cenu vyšší než je obvyklé např.
• – poskytování veřejných statků a služeb – za nižší cenu
• – stát nakoupí statky a služby – za vyšší cenu

 

Průběh projednávání podpor:

– stát musí požádat o schválení poskytnuté podpory Komisi a musí sdělit důvody proč

– záměr vlády publikován ve veřejném listě a ostatní státy se mohou k podpoře vyjádřit

– poskytne-li Komise souhlas → existuje konsolidační plán → nebude se podpora poskytovat opětovně

 

Vnější dumping

Je řešen Společnou obchodní politikou (aby výrobky z třetích zemí přicházely do evropských zemí za dumpingové ceny) Řeší to CLA (antidumpingové opatření)

 

Fáze před cly:

• 1) Konzultace – na základě stížnosti (ověření oprávněnosti stížnosti, výše a kompenzace újmy) je zavedeno předběžné antidumpingové clo
• 2) Šetření – jsou zvány obě dvě strany. Musí předložit řadu požadovaných podkladů, aby se prokázalo, že cena takového výrobku je nižší než normální hodnota (normální hodnota = cena obvyklá v zemi původu nebo cena na třetích trzích. Jestli se to neprokáže, tak se provádí konzultace nákladů.
• 3) Pokud se prokáže vina, je zavedena definitivní antidumpingové clo po dobu 5ti let (JVA, Čína, USA, Turecko)

 

Komise:

• Þ vydává varovné dopisy – pokud přijde na nějaké porušování hospodářské soutěže
• Þ začíná vyšetřování – v sídle podniku …
• Þ vstupuje poradní výbor ve věcech kartelů a monopolů (z každé země 1) a s tím komise konzultuje další postup: (může udělit pokutu (např. 0,5 mld. EUR pro Microsoft), zrušit vyšetřování (negativní osvědčení), osvědčení o výjimce (skupinová nebo individuální) – uzná oprávněnost argumentů firmy

 

 

 

 

 

Evropská komise se rozhodla zahájit hloubkové šetření s cílem zjistit, zda Třinecké železárny, a.s. (TŽ) v České republice nezískaly neoprávněnou státní podporu. Komise má důvod se domnívat, že určité transakce, které proběhly mezi českým státem a TŽ v dubnu 2004, mohly znamenat podporu neslučitelnou s pravidly EU. Šetření by mělo vést k přesnému zjištění věcné podstaty celého případu. Komise vyzývá zainteresované strany k předložení názorů.

 

ad 2) Evropská politika na ochranu spotřebitelů

 

• – další důležitá politika, poslední novela v ČR – leden 2004
• – dříve nebyla považována za tolik významnou
• – vstoupila v platnost v roce 1993 zakotvením v Maastrichtské smlouvě o EU, do té doby:

 

1975 – 1. program ES pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů soustřeďující se na 5 základních práv:

1. a) na ochranu zdraví a bezpečnosti
2. b) na ochranu hospodářských zájmů spotřebitelů
3. c) nárok na spolehlivé informace
4. d) na právní ochranu
5. e) na zastoupení spotřebitelů na komunální národní rovině

 

1985 „Nový přístup“ k politice ochrany spotřebitelů – směrnice o ručení za výrobky

1987 – paušálně uplatňována zásada vzájemného uznávání to, co je legální na trhu v jedné zemi, může být postupováno na trhy členských států

1992 – směrnice obecné bezpečnosti výrobku

DNES asi 160 směrnic – zákaz klamavé reklamy, zaměnitelných produktů za potraviny atd.

 

• – princip rozdělení pravomocí se tu projevil velmi důrazně
• – vznikaly Evr. poradny pro spotřebitele – aby mohli uplatňovat svá práva na větším území
• – certifikace jakosti: ISO 9001, ISO 14001 – pro systémy ŽP, UDA61, OHSAS 18001
• – každoročně se konají akce na podporu kvality – Evropské týdny kvality s cílem sjednocovat postupy pro zlepšování kvality
• – ČR se do nich zapojuje po vstupu do EU (např. značky kvality Czech made, ESČ …)

 

 

ad 3) Evropská politika jakosti

 

Základní směr EPJ se soustředil na to, aby zboží přecházející z jednoho do druhého státu bylo bezpečné. R. 1994 projekt   EPJ, který sleduje, nakolik je Evropa ve světovém měřítku konkurenceschopná.

 

Základní aktivity:

Evropská cena za jakost

Evropský týden jakosti

Evropský index spokojenosti zákazníka

Evropský program vzdělávání, kvalifikace personálu, podpora programů výzkumu a vývoje

Podpora rozvoje malých a středních firem

 

Orgán, který dohlíží na fungování jednotného vnitřního trhu je např. SOLVIT

 

Spory s úřady rozštípne SOLVIT

Při řešení sporů o pravidlech na trhu EU může pomoci systém SOLVIT. Smyslem této sítě je pomoci řešit co nejefektivněji problémy vznikající nesprávnou aplikací pravidel na vnitřním trhu EU orgány členských států.

Za využití systému SOLVIT se neplatí žádné poplatky. Systém SOLVIT tvoří síť tzv. SOLVIT center spojených navzájem pomocí speciální internetové databáze. V každém členském státě Evropské unie a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu existuje jedno takové centrum.

 

Kdy může pomoci

Na SOLVIT centrum se můžete obracet s problémy, které vám v jiných členských státech vzniknou např. v těchto oblastech:

• přístup výrobků a služeb na trh – co je možné prodávat v jedné členské zemi, musí být možné prodat i v jiných členských zemích
• registrace motorových vozidel

• uplatnění volebního práva
• hraniční kontroly
• veřejné zakázky
• daně
• zakládání obchodních společností
• usazení v členském státě jako osoba samostatně výdělečně činná
• uznávání vzdělání a odborné kvalifikace
• sociální zabezpečení

Fungování jednotného vnitřního trhu ovlivňují, narušují změny kurzů, kurzovní výkyvy u členů, kteří nemají společnou měnu – ovlivňují to i měnové krize.

Zavedení společné měny je z tohoto pohledu žádoucí.

Existují horizonty, ke kterým se předpokládá, že by nově přistoupené země mohly přijmout společnou měnu. Pro společnou měnu nutno splnit určitá kriteria. = Maastrichtská kritéria

 

Ochrana trhu před dumpingovými dovozy

 

• – dovoz z 3. zemí za dumpingové ceny ® řeší se uvalením dumpingových cel (cla stanovuje komise a pro firmu je to proces velmi nepříjemný)
• – Komise musí být opatrná – musí zjistit, že nařčení je oprávněné, aby nepoškodil danou firmu neoprávněně
• buď se zastaví řízení
• nebo se stanoví předběžné antidumpingové clo
• ð clo jde na účet a může se vrátit pokud není oprávněné
• ð může se změnit v pokutu
• – ve vlastním šetření se prokazuje, že ta cena je nižší než normální ® dumpingové rozpětí a na jeho základě se určí antidumpingové clo
• – normální hodnota ´cena obvyklá v zemi původu (na 3. trzích)
• – kalkulace nákladů – na základě podkladů výrobce pokud se zjistí, že o dumping jde – stanoví se definitivní antidumpingové clo, které firmu z trhu vyžene

1. MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE V EVROPĚ OD ZAČÁTKU 50. LET DO VZNIKU EMS. EMS – VZNIK, VÝVOJ, MECHANISMUS FUNGOVÁNÍ

 

Měnová unie = společná hospodářská politika EU.

Problematika měnové integrace byla problémová. Vznik v 50. letech. Cílem bylo vytvořit společný vnitřní trhu. Měnová unie vznikla až v 70. letech a realistická byla až v 90. letech (i o unii hospodářské).

 

• – patří mezi nejmladší politiky v EU
• – v zakladatelských smlouvách v 50. letech o měnové unii není zmínka
• – první zmínky až v souvislosti s fungováním jednotného vnitřního trhu, zde je třeba odstranit překážky (kolísání měnového kurzu jednotlivých členských zemí)

 

MĚNOVÁ SPOLUPRÁCE PŘED VYTVOŘENÍM JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU

 

Brettonwoodský systém – vázal všechny měny členských států na dolar a dolar na zlato (velice úzké fluktuační pásmo jednotlivých měn)

Robert Triffin –návrh na vytvoření Evropského rezervního fondu; budování měnové unie mělo být završeno zavedením jednotné měny a založením evropské měnové instituce.

1961 –deficit americké platební bilance vedoucí k oslabení dolaru krizi a trhu zlata; revalvace marky a nizozems. guldenu

1968 – zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify

 

V Amsterodamu vznikla myšlenka ve Wernerově zprávě (r.1970, 1. neúspěšný pokus o vtyčení měnové unie s termínem do r. 1980) vytvořit v Evropě měn. unii (bylo tam jen 6 států). Nedošlo k měn. unii, tržní ekonomiky procházely fázemi velkého poklesu, každá země se do krize dostávala v jiném období. Příčina byla celosvětová hospodářská krize. Během 3 let byla myšlenka měnové unie smetena ze stolu. Hlavní atribut Wernerovy zprávy byly hlavní cíle a volby nástrojů (to byl velký problém)

 

1972 – Dohoda o evropském společném kolísání měn, tzv. systém „hada v tunelu“ a „ červa v rámci hada v tunelu“ – propojení měn tehdejších členských zemí navzájem a vůči USD, ale moc se jim to nedařilo, některé země vystupovaly ze systému

1973 – zřízen Evropský fond měnové spolupráce

1979 – Evropský měnový systém – rozsáhlejší, podařilo se vytvořit měnu (ECU)

1988 – liberalizace pohybu kapitálu

 

V době uzavírání Římské smlouvy (1957) byl světový měnový systém založen na Breton-woodských dohodách, jež přijaly zásadu stabilních měnových kurzů a dominantní postavení amerického dolaru jako světové rezervní měny směnitelné za zlato a vytvořily pro tento mechanismus i příslušné instituce – Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. V oblasti měnové se původně předpokládala naprostá suverenita členských států, ovšem včetně respektu k zájmům ostatních členů Společenství.

 

Postupem času ovšem nabývaly na síle hlasy upozorňující, že hospodářská integrace se neobejde bez užší měnové spolupráce, která by měla vyústit až do přijetí společné měny. Prvním takovým pokusem byl dokument Evropské komise „O hospodářské a měnové unii“, obvykle nazývaný po předsedovi příslušné pracovní skupiny, lucemburském premiérovi a ministrovi financí Wernerovou zprávou. Realizace programu měla probíhat v jednotlivých časových fázích tak, že měnová unie mohla vzniknout v roce 1980. Celá historie Wernerovy zprávy skončila v roce 1974 usnesením Rady ministrů o odvolání cíle založit měnovou unii. Příčinou neúspěchu tohoto pokusu byla jednak nevhodná historická situace (souběh se zrušením Breton-woodského systému), jednak nadále trvající suverenita států v rozhodování o jejich měně i přílišná dominance německé marky.

 

 

 

 

Všechna tato poučení byla významná pro další krok v úsilí o zřízení měnové unie, jímž bylo zřízení Evropského měnového systému (EMS), ten zahájil svou činnost oficiálně dne 13. 3. 1979. Motivace ke zřízení EMS vycházela z poznatku, že dolar ztratil svoji schopnost hrát vedoucí a stabilizující roli v mezinárodním měnovém a obchodním systému a že je nutno vytvořit z ES oblast měnové stability.

 

EMS lze charakterizovat jako souhrn tří systémových prvků, jimiž jsou:

• síť parit centrálních měnových kurzů
• mechanismus udržování stanovených kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM)
• společná měnová jednotka ECU (European Currency Unit)

 

 

ERM také vytvořil úvěrový mechanismus, který měl umožnit zemi se slabou měnou (jejíž kursová odchylka překročí limitní hodnotu) si vypůjčit potřebné prostředky pro stahování své měny na trhu výměnou za jiné devizy. Již v roce 1973 byl jako reakce ES na kolaps Breton-woodského systému založen Evropský fond měnové spolupráce. Ten se po zřízení EMS stal součástí ERM. Účastněné státy do něho vložily 20 % svých zlatých a dolarových rezerv, které jim byly směněny na ECU.

 

Mechanismus ERM (mechanismus směnných kurzů) – druhá složka EMS (1979)

• – stanovovala pevná pravidla pro pohyb kurzů členských zemí
• – týkala se ECU – navázání na ni

ERM 2 – modifikovaný systém od r. 1999, který pracuje s jinými měnami (Euro)

 

EMS se skládá ze čtyř základních prvků

 

1. a) mechanismus směnných kurzů

devizové kursy se mohly pohybovat pouze uvnitř „mřížky“ a nesměly se odchýlit o více než +/- 2,25% od směnného kursu k evropské měnové jednotce. Poučil se z neúspěšných pokusů ze 70. let, vznik povoleného koridoru, měny byly vázány na ECU = neměla nahrazovat národní měny (platby jen v bezhotovosti), zánik ECU r.1999 vznikem Eura

 

1. b) Evropská měnová jednotka

uměle vytvořená poměrová veličina mez měnami ES. Jde o střední hodnotu jednotlivé měny váženou hospodářskou silou daného státu

 

 

1. c) úvěrový mechanismus

vyšel z Evropského fondu měnové spolupráce, cíl = soustřeďovat část finančních prostředků do fondů (každá země 20%). Z fondu se pak poskytovaly peníze zemím, které to potřebovaly (úvěrová výpomoc – krátkodobá, střednědobá). Všechny přistupující země EU; v 90. letech byl problém – některé země nemohly udržet koridor ± 2,25% (britská libra, italská lira), nemá tam měnu Dánsko

 

1. d) Evropský fond měnové spolupráce

úkolem je udržovat 20% dolarových a zlatých zásob členských zemí.

 

EMS v současnosti:

• – zánik ECU
• – ERM je pouze Dánská koruna, která musí udržovat pásmo v koridoru
• – EMS má perspektivu hlavně pro přistupující země EU
• – Už není tak přísný jako v minulosti, předtím ± 2,25% nyní ± 15%
• – ERM II a EMS II = pro nově přijímané státy

 

 

 

2. Myšlenka měnové unie a proces přípravy její realizace (do roku 1998). Plnění konvergenčních kritérií. Pakt stability a růstu, JEHO REFORMA

 

Měnová unie = společná hospodářská politika EU.

Vznik v 50.letech. Cílem bylo vytvořit společný vnitřní trh. Měnová unie vznikla až v 70. letech a realistická byla až v 90. letech.

 

V 50. – 60. letech byly podpisy v Brettonwoodu, nebylo potřeba měnové politiky. Americký dolar byl velmi stabilní. V 70. letech byly měny ve velkých tlacích a zanikl Brettonwoodský systém.

 

V Amsterodamu ve Wernerově zprávě (r.1970, 1. neúspěšný pokus o vytyčení měnové unie s termínem do r.1980) vznikla myšlenka vytvořit v Evropě měnovou unii (bylo tam jen 6 států). K měnové unii nedošlo, tržní ekonomiky procházely fázemi velkého poklesu, každá země se do krize dostávala v jiném období. Příčinou byla celosvětová hospodářská krize. Během 3 let byla myšlenka měnové unie smetena ze stolu.

 

3 mechanismy, které se snažily krizi podchytit

 

1. Systém hada v tunelu r. 1972

Užší vazba amerického dolaru a evropské měny. Dohoda o evropském kolísání měn, tzv. systém „hada                                       v tunelu“.

 

2. r. 1973 zřízen Evropský fond měnové spolupráce

Měl umožnit krátkodobě i střednědobě, aby se zemím poskytly prostředky na stabilitu jejich kurzu.

 

3. r. 1979 Evropský měnový systém (EMS)
4. a) mechanismus směnných kurzů

poučil se z neúspěšných pokusů ze 70. let, vznik povoleného koridoru, měny byly vázány na ECU = neměla nahrazovat národní měny (bezhotovostní platby), zánik ECU r. 1999 vznikem Eura

 

1. b) úvěrový mechanismus

vyšel z Evropského fondu měnové spolupráce, cíl = soustřeďovat část finančních prostředků do fondů (každá země 20%). Z fondu se pak poskytovaly peníze zemím, které to potřebovaly (úvěrová výpomoc – krátkodobá, střednědobá).V 90. letech byl problém – některé země nemohly udržet koridor ±2,25% (britská libra, italská lira), měnu tam nemá Dánsko.

 

4. r. 1988 – liberalizace pohybu kapitálu

 

EMS v současnosti:

• – zánik ECU
• – ERM je pouze Dánská koruna, která musí udržovat pásmo v koridoru
• – EMS má perspektivu hlavně pro přistupující země EU
• – už není tak přísný jako v minulosti, z ±2,25% na nynějších ±15%
• – ERM II a EMS II = pro nové přijímané státy

 

3 STÁDIA VZNIKU MĚNOVÉ UNIE

 

• 1. stádium 1.7.1990 – 1.1.1994- odstranění restrikcí (= omezení) kapitálových pohybů mezi členskými zeměmi
• 2. stádium 1.1.1994 – 1.1.1999 – ustavení Evropského měnového institutu a sbližování ekonomik v závislosti na plnění konvergenčních kritérií

• 3. stádium 1.1.1999 – 2002 – postupné zavádění společné měny

Země splňující kritéria pro vstup do 3. stádia měnové unie k 1.1.1999

Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko

 

MIMO EMU OD 1.1.2001 ZŮSTÁVAJÍ:

Velká Británie, Dánsko   ð   dostali odklad

Švédsko   ð   že nejsou ERM

 

PAKT STABILITY A RŮSTU

 

• – přísné dodržována pravidla fiskální politiky
• – deficit vyhodnocován 2 způsoby – nadměrný deficit – snaha zabránit

– mimořádný deficit

• – následky nadměrného deficitu – pokles HDP vyšší než 2% → sankce nenásleduje

– saldo vyšší 3% – pokles HDP dosahuje 0,75% a méně schodek nadměrný → sankce

následuje

– 0,75% – 2% – Rada posuzuje zda schodek označit za nadměrný nebo mimořádný

 

• – SANKCE – 0,2% HDP – fixní složka
  • variabilní složka – za každé 1% schodku nad hranici 3% se přidá 0,1% HDP
  • celková sankce by neměla překročit 0,5% HDP
• – krátkodobá nerovnováha –sankce má podobu kauce – může být vrácena
• – trvalá nerovnováha – kauce se mění v pokutu

 

• – přísnost vůči členům je vyšší než u nečlenů
• – nečlenové – nesankcionují se, Rada doporučí změnit fiskální politiku
• – celá řada zemí na hranici kritéria – hrozba sankcí → kritika systému → změkčení do budoucna → zavedení strukturálních reforem formou investic do lidského kapitálu nebo daňových reforem (návrh)
• – Velká Británie – měkčí pravidla – růst ekonomiky

– pravidla se kontrolují v rámci ekonomického cyklu ne za rok

– výše akceptovatelného deficitu by se měla individuálně odvozovat od

celkového státního dluhu

– vládní půjčky by měly být možné jen na investice do veřejných služeb a na

infrastrukturu

 

Pakt stability a růstu bezprostředně souvisí s třetí etapou hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. V praxi se Pakt skládá z rezoluce Evropské rady přijaté 17. června 1997 v Amsterodamu a dvou nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technická opatření (jedno o kontrole rozpočtové disciplíny a koordinaci hospodářských politik a druhé o zavádění postupu snižování nadměrného schodku). Ve střednědobé perspektivě se členské státy zavázaly, že dosáhnou vyrovnaného nebo téměř vyrovnaného rozpočtu a že Komisi a Radě do 1. března 1999 předloží program stability (který je každoročně aktualizován). Stejně tak státy, které se neúčastní třetí etapy HMU, se musí podrobit konvergenčnímu programu.

Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty zúčastněné státy, které nejsou schopné přijmout odpovídající opatření pro snížení nadměrného schodku. Zpočátku bude mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství, ale pokud nadměrný schodek nebude odstraněn během dvou let, změní se v pokutu.

 

 

EU zastavila kárné řízení proti Německu a Francii

 

Evropská komise 14. 12. 2004 zastavila vůči Německu i Francii disciplinární řízení, které se týkalo překračování limitu pro rozpočtový deficit. Rozhodla se tak ukončit tříletou bitvu s oběma zeměmi v době, kdy se snaží dosáhnout shody v otázce, jakým způsobem změnit rozpočtová pravidla Paktu stability a růstu.
Komise přijala slib obou zemí, že v příštím roce poprvé za čtyři roky sníží rozpočtové deficity maximálně na tři procenta hrubého domácího produktu, což nařizují současná pravidla Paktu stability.
Rada ministrů financí EU již loni rozhodla, že Německo a Francie nebudou za vysoké deficity potrestány. Evropský soudní dvůr však toto rozhodnutí anuloval a vrátil problém na půdu Evropské komise. Komisař pro hospodářské a záležitosti Joaquín Almunia po zasedání EK ve Štrasburku řekl, že vzhledem ke zlepšující se situaci v obou zemích není zatím třeba činit další kroky.
Komise však uvedla, že hodlá nadále pozorně sledovat vývoj rozpočtů v Německu i Francii a bez váhání zakročí v případě, že by se rozpočtová situace v některé z těchto zemí obrátila k horšímu.
Německo podle komise představilo rozpočtové škrty, které by podle něj měly v příštím roce snížit rozpočtový deficit na 2,9 z letošních 3,9 procenta HDP. Francie pak hodlá schodek zredukovat na rovná tři procenta z letošních 3,7 procenta HDP, napsala agentura Reuters.

 

3. Evropská měnová unie po 1.1.1999, společná měnová politika – její cíle a nástroje, institucionální předpoklady jejího fungování, dopady na subjekty v ČR.

Konvergence národních ekonomik EU

 

1. a) Cenová stabilita – průměrná míra inflace země nesmí v období 1 roku před prověřením převýšit o více jak 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability

 

1. b) Konvergence úrokových měr – dlouhodobá nominální úroková míra nesmí převýšit o více jak 2 procent. body průměr 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability
2. c)

Stav veřejných financí -schodek veřejných financí nesmí překro- čit 3 % z HDP a veřejný dluh v trž. cenách nepřevýší 60 % HDP

1. d)

Kursová stabilita – měnové kursy se musí udržetv rámci rozpětí stanoveného směnným mechanismem EMS alespoň 2 roky před prověřením možnosti jejich

 

 

           MÍRA INFLACE V ZEMÍCH EU                                 DLOUHODOBÉ NOMINÁLNÍ ÚROKOVÉ MÍRY

                   / meziroční % změny /                                                                           / v % /

 

Země/Rok	1995	1996	1997
Belgie	15,0	2,0	1,5
Dánsko	2,1	1,8	2,5
Finsko	1,1	1,0	1,4
Francie	1,6	1,8	2,0
Irsko	2,7	2,3	3,0
Itálie	5,8	4,1	3,0
Lucembursko	2,0	1,7	1,9
Německo	2,2	1,6	2,0
Nizozemí	1,1	1,9	2,3
Portugalsko	4,2	3,1	2,8
Rakousko	2,2	2,1	2,2
Řecko	9,5	8,3	7,5
Španělsko	4,5	3,6	3,0
Švédsko	2,7	1,7	2,4
Velká Britanie	2,6	2,7	2,8
prům třech nejlepších	2,1	1,4	1,6
Limit	3,6	2,9	3,1

Země/Rok	1995	1996	1997
Belgie	7,5	6,7	6,7
Dánsko	8,3	7,4	7,8
Finsko	8,8	7,4	7,0
Francie	7,5	6,5	5,8
Irsko	8,3	7,5	7,4
Itálie	11,9	9,7	8,8
Lucembursko	6,1	5,4	5,6
Německo	6,8	6,4	5,7
Nizozemí	6,9	6,3	5,8
Portugalsko	11,5	9,1	8,0
Rakousko	7,2	6,5	5,9
Řecko	–	–	13,0
Španělsko	11,3	9,3	8,0
Švédsko	10,2	5,8	8,2
Velká Britanie	8,2	8,0	8,3
Prům třech nejlepších	7,9	7,1	6,4
Limit	9,9	9,1	8,4

                                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Deficit státního rozpočtu   (v % HDP)                   Míra veřejného dluhu (v % HDP)

                    

Země/Rok	1995	1996	1997
Belgie	5,1	4,4	3,0
Dánsko	1,4	0,9	0,5
Finsko	5,6	3,3	2,5
Francie	4,9	4,2	3,7
Irsko	2,4	2,0	2,8
Itálie	7,1	6,3	4,3
Lucembursko	+ 0,3	+ 0,7	1,2
Německo	3,5	3,9	3,4
Nizozemí	3,4	3,5	2,4
Portugalsko	5,4	4,4	3,5
Rakousko	6,2	4,6	3,0
Řecko	9,2	8,1	6,2
Španělsko	6,2	4,8	3,5
Švédsko	8,1	5,2	2,8
Velká Britanie	6,0	4,4	4,0
Limit	3,0	3,0	3,0

Země/Rok	1995	1996	1997
Belgie	138,7	133,7	127,0
Dánsko	71,9	71,0	70,0
Finsko	59,4	62,5	62,0
Francie	53,4	56,1	58,0
Irsko	83,7	81,3	80,0
Itálie	125,6	124,8	125,0
Lucembursko	5,9	6,2	7,0
Německo	58,1	61,5	62,0
Nizozemí	78,8	79,4	78,0
Portugalsko	71,7	72,2	72,0
Rakousko	69,4	72,4	74,0
Řecko	111,4	112,0	108,0
Španělsko	65,8	67,8	70,0
Švédsko	79,9	80,8	80,0
Velká Britanie	54,1	55,6	59,0
Limit	60,0	60,0	60,0

 

 

Země účastnící se ERM (Mechanismus směnných kurzů)

 

Mezi země účastnící se ERM patří – Belgie (od 1979), Dánsko (od 1979), Francie (od 1979), Irsko (od 1979), Itálie (od 1979), Lucembursko (od 1979), Nizozemí (od 1979), Španělsko (od 1979), V. Británie (do 1992), Portugalsko (od 1992), Rakousko (od 1995), Finsko (od 1996).

 

Země splňující kritéria pro vstup do 3. stádia měnové unie k 1.1.1999

Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, od roku 2001 Řecko

 

MIMO EMU OD 1.1.2001 ZŮSTÁVAJÍ:

Velká Británie, Dánsko   ð   dostali odklad

Švédsko   ð   že nejsou ERM

 

3 FÁZE PŘECHODU NA SPOLEČNOU EVROPSKOU MĚNU

 

• 1.fáze – začátek r.1998 až 31.12.1998 stanovení data spuštění EMU a přijetí opatření nutných pro zahájení její činnosti
• 2.fáze – 1.1.1999 až polovina r. 2002 skutečné zahájení EMU spojené s fixací měn. kursů, měnová politika přechází do kompetence ESCB
• 3. fáze – druhá polovina roku 2002 fyzické nahrazení národních bankovek

 

 

VÝHODY MĚNOVÉ UNIE

• – podmiňuje další prohloubení jednotného vnitřního trhu
• – lepší podmínky pro pohyb výrobních faktorů
• – úspora nákladů spojená se vzájemnou konverzí měn
• – stabilní ekonomické prostředí stimuluje investice, ekonom. růst, růst zaměstnanosti a životní úrovně
• – zvýšení evropského vlivu v ekonomické, obchodní, finanční a politické oblasti světa
• – euro se stane významnou mezinárodní obchodní a rezervní měnou

 

NEVÝHODY MĚNOVÉ UNIE

 

• – obavy ze ztráty národní měnové suverenity, vlády členských zemí ztratí významné měnové nástroje k ovlivňování své ekonomiky
• – rozdíly v hospodářských politikách členských zemí, které nemusejí být plně v souladu s politikou ESCB
• – odstranění překážek na jednotném vnitřním trhu povede k alokaci výrob. faktorů do regionů s jejich vyšším zhodnocením, čímž dojde k prohloubení rozdílů v ekonom. úrovni regionů

 

EVROPSKÝ SYSTÉM CENTRÁLNÍCH BANK

 

tvořen			Evropskou centrální bankou
centrálními bankami členských států EU
	Orgány ESCB:
	Výkonná rada:		Řídící rada		Generální rada
	prezident, viceprezident, 4 další členové		členové výkonné rady a guvernéři CB členů měnové unie		prezident a viceprezident ECB a guvernéři CB všech zemí EU

 

Reformy řídící rady

 

• – je hlavní orgán, v němž se měnová politika tvoří
• – hlavní cíl (12 zástupců členských států + 6 členů výkonné rady); všechny země eurozony budou rozděleny do 3 skupin dle HDP, dle vyspělosti finančního sektoru (bude to platit poté, co bude 21 států)
  1. skupina – 5 největších států, 4 hlasy
  2. skupina k- ½ zemí EU, 8 hlasů
  3. skupina – ostatní (nejhorší), 4 hlasy

 

Úkoly Evropské centrální banky ve 3. stádiu vytváření měnové unie:

 

• – definovat a zavést měnovou politiku na úrovni EU
• – řídit zahraničně úvěrové operace
• – držet a spravovat měnové rezervy členských států měnové unie
• – podporovat hladké fungování platebního systému

 

Evropský měnový systém II (EMS II)

 

– stane se mostem mezi 11 eurozeměmi a 4 zbylými zeměmi EU, tzv. „Pre-Ins“, a stabilizačním   opěrným pilířem procesu konvergence ve 3 zemi EU, které se nechtějí ve střednědobém horizontu   k měnové unii připojit a přinese impulsy pro pokrok v konvergenčním procesu zemí SVE.

 

Co znamená pojem ‚ins‘ a ‚pre-ins‘? ‚Ins‘ (ti, co jsou uvnitř) jsou členské státy Evropské unie, které byly přijaty do eurozóny. ‚Pre-ins‘ (“čekatelé” na účast v eurozóně) jsou členské státy, které nepřijaly euro buď proto, že nesplňovaly požadované podmínky, nebo proto, že jim Smlouva dává možnost novou měnu nepřijmout (to je případ Dánska a Velké Británie). Pokud jde o členské státy, které zpočátku neplnily požadované podmínky (šlo o Švédsko a Řecko), usoudila Komise, že Řecko tyto podmínky splnilo v červnu 2000, takže se tato země mohla připojit k eurozóně k 1. lednu 2001. Situace Švédska se bude hodnotit každé dva roky – případně na přání Švédska častěji. Dánsko a Velká Británie systematicky hodnoceny nebudou, ale svoje setrvání mimo eurozónu mají možnost kdykoliv přehodnotit.

Jaký je vztah mezi ‚ins‘ a ‚pre-ins‘? Všechny členské státy zůstanou plnoprávnými členy Evropské unie. ‚Pre-ins’ ale budou nadále používat vlastní měny a ne euro. Vztahy mezi těmito měnami a eurem budou regulovány podle nového mechanismu směnných kursů (ERM2), jehož úkolem je zajišťovat stabilitu mezi měnami ‚ins‘ a ‚pre-ins‘.

 

 

Měnová politika eurozóny a konvergenční proces

 

Měnovou politiku eurozóny uplatňuje Evropská centrální banka

 

Primární cíl ESCB (Evropský systém centrálních bank)– udržení cenové stability Eura.

 

ESCB přispívá i k dosažení dalších hospodářsko-politických cílů Společenství, jako je zajištění udržitelného hospodářského růstu, vysoké úrovně vytváření nových pracovních míst a lepších životních podmínek.

ESCB působí v souladu s principem otevřené tržní ekonomiky, volné konkurence a upřednostňuje

efektivní alokaci zdrojů.

CB nesmí svými opatřeními bránit uplatňování cílů, musí jen přispívat.

 

Základní úkoly ESCB spočívají v:

• definování a provádění měnové politiky eurozóny,
• řízení devizových operací,
• držbě a řízení oficiálních devizových rezerv zúčastněných zemí EU,
• podpoře hladkého fungování platebních systémů,
• přispívání k hladkému výkonu politik těch institucí, jež jsou zodpovědné za dohled nad obezřetností úvěrových institucí a stabilitou finančního systému.

 

Kvantifikovaná definice cenové stability: používá cílování inflace

ECB formuluje:

• – meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen HICP v eurozóně by neměl převyšovat 2 % (udržení inflace na úrovni 2 %)
• – kvantifikace růstu peněžní zásoby = kvantifikovaná referenční hodnota růstu peněžní zásoby – 4,5 % ročně – zprostředkující cíl

 

= míra měnové expanze konzistentní s mírou inflace 2 %

• – bylo třeba provést harmonizovaný index spotřebních cen (abychom mohli jednotlivé země srovnávat, protože se lišily spotřebitelským košem)

potraviny 13,3 % zpracované

9 % nezpracované

Nástroje ECB:

• vyhlašování úrokových sazeb
• sazba povinných minimálních rezerv
• operace na volném trhu – nákupy a prodeje CP

è na základě těchto tří nástrojů posuzujeme jaká je politika ECB – je méně expanzivní (nízké úrokové sazby)

 

 

 

Nástroje měnové politiky ECB

 

• – přímo se nepoužívají (úvěrové limity, stropy)
• – nepřímé nástroje:
• – dominantním nástrojem se staly operace na volném trhu, které využívá k řízení likvidity na peněžním trhu a korigování krátkodobých úrokových sazeb – nákup a prodej CP – mění se množství peněz na trhu

 

• – navíc dvě stálé facility umožňují komerčním bankám Investovat jejich denní přebytky likvidity nebo pokrývat své okamžité potřeby likvidity

 

• – úvěrové instituce jsou povinny držet minimální výši rezerv (2% v roce 2004) na svých účtech u příslušných národních centrálních bank EMU

 

Kategorie operací na volném trhu v rejstříku ECB (typy dnes dominantních operací, které CB může

provádět)

• hlavní refinanční (repo-) operace v podobě zpětných transakcí dodávajících likviditu s dobou splatnosti dva týdny ¬ krátkodobé operace, tendery
• dlouhodobější refinanční (repo-) operace s cílem zajistit dlouhodobější refinanční potřeby ¬ měsíční tendery (cca 2 – 3 měsíce)
• „vylaďovací“ operace prováděné podle potřeby s cílem uhladit dopady na úrokové sazby při neočekávaných šocích v likviditě na peněžním trhu (nepravidelné provádění)
• emise dluhových certifikátů k provádění zpětných i přímých transakcí s cílem přizpůsobit strukturální pozici Eurosystému ve vztahu k finančnímu sektoru

 

Stálé facility

• – facility = pokrývání okamžitých potřeb, uložení aktiv overnigth u CB (= přes noc)
• – rozlišujeme:

1. výpůjční facilita – vypůjčovat si přes noc likviditu u CB
2. depozitní facilita – poskytuje uložení aktiv přes noc u CB

 

• – úroková míra pro marginální výpůjční facilitu obvykle určuje strop pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu.
• – úroková míra pro depozitní facility určuje dno pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu.

 

• – vzniká tak koridor (pásmo) pro týdenní tender a overnight úrokové sazby na peněžním trhu.
• – tyto sazby se však přesně nemusí respektovat, dávají impuls bankám na nižší úrovni, aby úrokové sazby tomuto trendu přizpůsobily (aby se dostaly do daného pásma, koridoru)

 

• – sazby jsou v EU dlouhodobě na nízké úrovni ® stimulace hospodářství eurozóny
• – nepředpokládá se, že by sazby byly zvyšovány
• – když např. cílené oslabení Eura ® je třeba zvýšit nabídku Eura na trhu

 

(např. 1. prostřednictvím snížení úrokových sazeb = pohyb úrokových sazeb) ® vzniká ale riziko růstu inflace – cílené oslabení Eura např. proto, aby bylo Euro oslabeno vůči americkému dolaru

• – jsou i jiné možnosti, jak to udělat

 

2. verbální intervence = oficiální vyjádření ECB

• – 1,3 – 1,35 za Euro ® v tomto pásmu by tyto intervence měly být využívány
• – pokud se kurz neustálí a bude posilovat na hodnotu 1,35 – 1,4 ® nezbytné

¯

 

 

3. devizové intervence – prodej Eura, nákup dolaru

• – tyto intervence nemohou být jednorázové a měly by být prováděny nejen ECB, ale celosvětově (CB USA, Japonska, Spojeným královstvím …) ® pak mohou být tyto intervence úspěšné
• – CB musí mít dostatečné devizové rezervy (aby měla za co nakupovat) ® dnes ECB drží cca 30 mld. Euro pro tyto účely

 

• – proč je nevýhodné příliš silné Euro a příliš slabý (podhodnocený) dolar?
• – prodražuje výrobky EMU na světovém trhu (prioritní zájem EU)
• – dlouhodobě podhodnocená měna (dolar) může způsobit nepříznivé efekty – např. růst inflace – proto ani USA nechce mít podhodnocený dolar

 

ČNB

• – provádí nezávislou měnovou politiku (není řízena ECB z Frankfurtu nad Mohanem), řídí se zákonem ® tak to bude, dokud nevstoupíme do EMU
• – česká měna se postupně nahradí evropskou měnou
• – minulý týden (dnes je 29. listopadu 2004) – vláda zpracovala Konvergenční program – závazky ČR, které mají připravit naši měnovou politiku připravit se na přechod na Euro, uvažuje se o roku 2009
• – vláda také stanovila aktuální schodek na 5,2 % HDP
• – nutná stabilizující fiskální politika (zajistit např. mobilitu na trhu práce, pružnost trhu práce …)
• – vláda předpokládá stanovení závazných výdajových rámců (střednědobých)
• – chování ČNB (guvernér Zdeněk Tůma) – v posledních dnech se vyjádřil k vývoji sazeb (až do poloviny roku 2004 se rok držela reposazba na úrovni 2 %, pak se zvýšila na 2,25 % a dnes je 2,5 % – zase by se neměla dlouho měnit)
• – ČNB – nový cíl: inflace by měla být stanovena horizontálně, inflace = 3 % (tzv. vodorovný inflační cíl), vytváří se koridor pro inflaci (akceptovatelný) v rozmezí 2 – 4 %

 

Platební systém TARGET

(=The Trans-European Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer Systém)

• – zajišťuje spíše technickou stránku fungování Eura

• podporuje společnou měnovou politiku a rozšíření operací v Euro,
• přispívá k rozvoji efektivního a bezpečného platebního systému v Evropě, který nabízí komerčním bankám v EU kontinuální každodenní vypořádání jednotlivých obchodů a transferů,
• je založen na systému vypořádání v reálném čase v jednotlivých zemích a na propojení těchto národních systémů.

Ekonomická konvergence

• reálná ( projevuje se sbližováním ekonomické úrovně měřené pomocí HDP na obyv. ),
• nominální ( projevuje se sbližováním maastrichtských ekonomických kritérií ).

 

Cenová konvergence

Lze jí dosáhnout nominálním zhodnocením domácí měny vůči euru (kursový kanál) nebo vyšší inflací (inflační kanál), tj. reálným zhodnocením kursu, příp. kombinací obou kanálů.

 

Pro úspěšné dosažení cenové konvergence a současně i konvergence ekonomické úrovně potřebuje česká ekonomika autonomní měnovou politiku, která nebude po vstupu do EMU možná.

Do přistoupení k ERM-II by měl být zachován kursový režim řízeného floatingu, který umožní maximální realizaci cenové konvergence prostřednictvím kursového kanálu bez narušení domácí cenové stability.

ČR je autonomní, není v ERM-II

 

Evropská měnová unie funguje už 5 let a země (předchozí evr. patnáctka) mají problém kritéria plnit – snaha změnit hlavně fiskální kritéria. Např. Německo je čistým plátcem a tak se zvyšují jejich výdaje ve státním rozpočtu a třeba i proto neplní fiskální kritéria. Další snaha je některé výdaje úplně odstranit (dát bokem) při posuzování fiskálních kritérií – aby třeba země nešetřily na vědě a výzkumu jen aby splnily kritéria.

 

Brusel 20. října 2004 – Evropská komise dnes přijala Zprávu o konvergenci za rok 2004. Zpráva posuzuje pokrok při dosahování konvergence s požadavky EMU v České republice, Estonsku, Kypru, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovinsku, Slovensku a Švédsku. Hodnotí, zda členské státy, které se o členství v eurozóně ucházejí, splňují konvergenční kritéria týkající se cenové stability, stavu veřejných rozpočtů, směnných kurzů a úrokových sazeb a zda zajišťují slučitelnost svých právních předpisů s předpisy, které jsou pro členství v eurozóně požadovány. Ve zprávě se uvádí, že žádná z posuzovaných zemí nesplňuje v této fázi všechny podmínky pro přijetí eura. Na základě toho dospěla Komise k závěru, že status jedenácti zemí označovaných nyní jako „členské státy, na které se vztahuje výjimka“ by se neměl nijak měnit.

Evropský komisař Joaquin Almunia, jenž za vypracování zprávy odpovídal, řekl: „Splnění přístupových kritérií vyžaduje značnou snahu ze strany všech nových členských států. V otázce konvergence byl učiněn velký pokrok, ale cesta k členství v eurozóně vyžaduje ještě další úsilí. Doufám, že příští zpráva, jež bude vypracována v roce 2006, je pro další pokrok dobrým podnětem.“

 

Mezi konvergenční kritéria patří:

 

Inflace – u pěti zemí, a to u České republiky, Estonska, Kypru, Litvy a Švédska, byla míra inflace pod referenční hodnotou (2,4 % v srpnu 2004). Tyto země tudíž dané kritérium splňují.

 

Stav veřejných rozpočtů – kritérium týkající se stavu veřejných rozpočtů je považována je splněno, pokud Rada pro danou zemi v souladu s čl. 104 odst. 6 nerozhodne, že zde existuje nadměrný schodek. V současné době splňuje kritérium pět z jedenácti posuzovaných zemí, a to Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko a Švédsko.

 

Stabilita směnných kurzů – kritériem směnných kurzů se podle Smlouvy rozumí dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů (ERM) Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru. Zatímco jsou všechny tři měny, které se ERM II účastní již od 28. června 2004, vůči euru stabilní, žádná z posuzovaných zemí nesplňuje požadovanou dobu účasti v ERM II.

 

Dlouhodobé úrokové sazby – pod referenční hodnotou (6,4 % v srpnu 2004) byly dlouhodobé úrokové sazby zjištěny v České republice, Kypru, Lotyšsku, Litvě, Maltě, Slovinsku, Slovensku a Švédsku. Bylo shledáno, že těchto osm zemí kritérium týkající se úrokové sazby splňuje. V případě Estonska, kde nejsou k dispozici dlouhodobé vládní dluhopisy ani srovnatelné cenné papíry, není důvod se domnívat, že by kritérium dlouhodobé úrokové sazby nebylo splněno.

 

Slučitelnost právních předpisů – toto kritérium zahrnuje přezkoumání slučitelnosti právních předpisů členských států, včetně statutů jejich národních centrálních bank s články 108 a 109 Smlouvy a se statutem ESCB. Týká se to tří oblastí: (i) cílů národních centrálních bank, (ii) jejich nezávislosti a (iii) jejich plné integrace do Evropského systému centrálních bank před přijetím eura. Zejména v posledně uvedené oblasti nedosáhly členské státy úplného souladu.

Lucemburk 16. září 2004 – Roční míra inflace v eurozóně činila v srpnu letošního roku 2,3 % a od července se nezměnila, uvádí dnes Eurostat. O rok dříve činila 2,1 %. Měsíční inflace činila v srpnu letošního roku 0,2 %. Roční míra inflace v EU25 činila v srpnu letošního roku 2,3 % a od července se nezměnila. O rok dříve činila 1,9 %. Měsíční inflace činila v srpnu letošního roku 0,1 %. Roční inflace EICP činila v srpnu letošního roku 2,1 %.

 

V srpnu 2004 byla nejnižší roční míra inflace zaznamenána ve Finsku (0,3 %), Dánsku (0,9 %), Nizozemsku a Švédsku (1,2 %) a ve Velké Británii (1,3 %), nejvyšší pak v Lotyšsku (7,8 %), Maďarsku (7,2 %), na Slovensku (7,0 %) a v Polsku (4,9 %). Oproti červenci 2004 se meziroční míra inflace zvýšila v osmi členských státech, snížila v sedmi a stagnovala v šesti. Nejnižší 12měsíční průměr až do srpna 2004 byl zaznamenán v Litvě (-0,2 %), Finsku (0,4 %), Dánsku (1,0 %), Švédsku a Velké Británii (1,3 %); nejvyšší na Slovensku (8,4 %), v Maďarsku (6,5 %), Lotyšsku (4,9 %) a ve Slovinsku (4,1 %).

 

4. Společná obchodní politika, její autonomní a smluvní nástroje, dopady na ČR

 

Společná obchodní politika – již v 50. letech v Římské smlouvě (celní politika)

– r. 1968 byla dotvořena celní unie

 

Společná obchodní politika 1.1.2003

 

je soubor zásad, opatření, nástrojů a prostředků, kterými státu (resp. EU) ovlivňuje ve vlastním zájmu styky s cizími zeměmi, zejména strukturu, podmínky a objem zahraničního obchodu. Patří k těm politikám Unie, při jejichž formulaci a prosazování mají její orgány rozhodující vliv a pravomoci. Rozhodují o zásadních opatřeních na ochranu společného trhu a o společné celní politice, uzavírají obchodní dohody se třetími zeměmi, regulují vývozní politiku a vystupují při jednáních s mezinárodními obchodními organizacemi. Jejím cílem je tedy prosazovat zájmy členských států v mezinárodním obchodě, a to prostřednictvím celní unie (od konce 60. let) a jednotného vnitřního trhu (od roku 1993).

 

Je založena na jednotných zásadách, pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních obchodních dohod, na zavádění jednotné praxe, pokud jde o liberalizační opatření, vývozní politiku, obchodně politická opatření , včetně opatření v případech dumpingu a subvencování ( čl. 113 Smlouvy o EHS ).

Za nejdůležitější nástroje, jejichž prostřednictvím je společná obchodní politika realizována, jsou považovány:

• cla
• dovozní kvóty
• dobrovolná exportní omezení
• antidumpingová opatření

 

GATT – přejmenována na Světovou organizaci obchodu (WTO)

 

Společný postup při uplatňování v těchto oblastech

 

1. při stanovení a úpravách celních tarifů při dovozu do unie (jednotný clení sazebník)
2. při liberalizaci obchodu s třetími zeměmi (nástroje smluvní; rozděluje třetí země do určitých

oblastí)

3. při uzavírání smluv o obchodu a hospodářské spolupráci s třetími zeměmi
4. při zavádění opatření na ochranu obchodu (v případě dumpingu nebo vývozních dotací)
5. při poskytování celních preferencí rozvojovým zemím

 

• – musela být realizována hned po vzniku Evropských společenství v 50. letech

 

• – 1958 – 1968 ® pracuje se na vytvoření celní unie, postupné rušení bariér, do 1968 se podařilo odstranit veškerá cla a vytvořit jednotný celní sazebník pro 3. země

 

• – hlavní opatření obchodní politiky po odstranění cel jsou obchodní kvóty (hlavně dovozní) a zpřísňování technických a jiných nařízení a norem (dovoz hovězího, rostlinné produkce …), vč. hygienických norem (= nejběžnější nástroje)

 

• – negociační (vyjednávací) nástroje – další nástroje společné obchodní politiky

 

 

 

 

 

 

 

AD 2. Liberalizace obchodních vztahů (pyramida)

 

 

 

1. EU – vnitřní trh EU, zbytek je zahraniční obchod s 3. zeměmi

 

2. E. E. A. – European Economic Area (Evropský hospodářský prostor) – smlouva s vyspělými zeměmi, které nepatří do EU, dnes Norsko + Island + Lichtenštejnsko + Švýcarsko, r. 94 smlouva o vytvoření evropského hospod.prostoru

 

3. A. C. P. – Africko-karibsko-pacifické země – bývalé kolonie členských zemí EU, EU se snaží těmto zemím zpřístupňovat své trhy a to formou:
   • stabilizačních cenových programů – např. dohody z Lomé

• – mají umožňovat státům lépe obchodovat se zeměmi EU
• – země jsou často jednostranně orientovány (např. na obchod s barevnými kovy) – snaha, aby při poklesu světových cen v této oblasti tento pokles „nezničil“ tuto ekonomiku
• – celní úlevy, které mohou výt aplikovány při dovozu do EU
• – cenové dotace sloužící ke stabilizaci cen pro zemědělství, suroviny, u kterých by hrozilo, že výkyvy cen na světových trzích by mohly rozvojové ekonomiky poškodit

 

Mechanismy cenových dotací

 

= cenové dotace, které se z rozpočtu EU vyplácejí obchodním partnerům, ale jen při splnění určitých

kritérií

 

Kritéria:

• – pokles cen na světovém příjmu vede ke snížení alespoň 6% vyvážející země
• – podíl příslušného produktu na dané struktuře musí být více než 6% na vývozní struktuře dané země

 

• – systém STABEX – zavedl příplatky k tržním cenám, pokud došlo k snížení světových cen, nutno

splnit určité podmínky (pokles příjmů země musel být větší než 6 %, na vývozní

struktuře se komodita musí podílet více než 6 %), týká se zemědělské produkce

– systém SYSMIN – týká se nerostných surovin, jinak stejné principy jako u STABEXu

 

4. asociační dohody – uzavírá se se zeměmi, které chtěla EU zvýhodnit z hlediska lepšího přístupu výrobků ne trhy (EU i dané země)

• – nejen země, které pak vstoupily do EU
• – EU se zavázala odstraňovat překážky v rychlejším tempu než to musela udělat ta druhá země (princip asymetrie)

 

Výhody asociačních dohod:

Aplikace principu asymetrie (slabší země x EU) = postupné snížení celní zátěže ve vzájemném obchodě u citlivějších položek = stanovení tarifních kvót (určitý objem komodit je dovážen při určitých úlevách, nad hranicí jsou pak už normální cla). EU odbourává cla rychleji než asociační země.

Maastrichtská smlouva (1995) zjednodušila obchodní vztahy ČR s EU, v ČR bylo odbourávání cla pomalejší (10 let r. 92 – 2002); nejdříve cla EU a pak cla asociační země.

1. 92 – 95 Smluvní úprava = dříve než proběhla ratifikace zemí (upravit obchodní smlouvy co nejrychleji).

 

5. dohody o obchodu a spolupráci – uzavírány se zeměmi na stejné úrovni (vyspělé tržní ekonomiky)

• – vytvářejí výhody ve stejné míře pro obě strany (princip symetrie)
• – opatření: dobrovolná omezení exportu – obě strany něco omezí a soustředí se na něco jiného (pak se specializují)

– státy EU s jinými ekonomicky vyspělými zeměmi; rovnocenní partneři (USA, Japonsko). Obchodní vztahy se opírají o tzv. Dobrovolné omezení vývozu (nebudou si konkurovat v jednotlivých komoditách (př. auta)

6. G. S. P. – EU se rozhodne dočasně podpořit vývoj v regionu či zemi světa (např. pro podporu

                     změny systému v dané zemi na demokratičtější systém)

= General Systém of Preferences („všeobecný systém preferencí)

• – poskytování preferenčních celních sazeb – dočasné zvýhodnění některých sazeb ® podpora daného státu

 

7. M. F. N. – Most Favorite Nations („nejvíce zvýhodňovaná teritoria“)

• – EU se u WTO něčeho zaváže, musí tyto podmínky poskytnout všem zemím, které se účastnily jednání

– země rozvojového světa, které nemají sjednaný G.S.P., ale nesmí se proti nim uplatňovat

žádná zvýhodnění. Další země, které podléhají určitým sankcím; jen humanitární pomoc

(Libye, Balkán, Irák, není tam Kuba); přístup k sankcím – vyhlašovány OSN (jak

politické, tak i ekonomické).

 

Existují „znevýhodňované“ země – většinou se netýká poskytování humanitární pomoci

• – uvaleno embargo a další znevýhodnění (bojkoty)
• – EU respektuje usnesení OSN v této oblasti (naopak třeba USA se tímto neřídí) – např. Kuba – USA embargo cca 40 let, vztahy EU jsou volnější

 

ASEAN – směřuje k vytvoření největší zóny volného obchodu na světě (do roku 2015)

• – EU na to bude muset reagovat
• – ASEAN usiluje o připojení Japonska, Jižní Korey a Indie
• – toto seskupení by převážilo nad Severní Amerikou i EU

 

Do společné obchodní politiky patří také aplikace andtidumpingové opatření (cla) – MERCOSOUR, Andský pakt.

Fungování WTO není dokonalé, bude úprava WTO ve 3 úrovních (př. posílení role generálního ředitele WTO – více nezávislosti ve finančních prostředcích).

 

 

 

 

 

5. Společná zemědělská politika – základní principy, vývoj

 

Zemědělství má nízkou pracovní sílu, je závislé na klimatických podmínkách, vědeckotechnologický pokrok v této oblasti není příliš rychlý.

 

Smyslem je regulovat pomocí souborů různých opatření a nástrojů integrovaný trh agrárních produktů a pozitivně ovlivňovat vývoj zemědělství Unie. Zpočátku bylo jejím cílem zabezpečení soběstačnosti v zásobování zemědělskými produkty a ochrana před konkurencí států s lepšími klimatickými podmínkami a vyspělejšími technologiemi. Jejím dalším úkolem byla stabilizace cen zemědělských produktů, jakož i stabilizace důchodů pracovníků v zemědělství. V současnosti se zaměřuje na restrukturalizaci zemědělství s cílem eliminovat nadprodukci tradičních komodit a preferovat komodity nepotravinářské produkce (produkce bionafty, rostlinných olejů apod.).

 

Společná zemědělská politika (SZP) byla spuštěna v roce 1962 a od té doby prošla velkým vývojem: na počátku 60. let pracovala v zemědělství jedna pětina lidí z tehdejších členských států. V roce 2002 se tento podíl pohyboval v patnácti členských státech na průměrné úrovni 4 %. Rozšířením došlo k opětovnému nárůstu z důvodu mnohem většího počtu obyvatel nových členských států pracujících v tomto sektoru: v roce 2000 totiž pracovalo v průměru 20 % obyvatel 10 nových členských států v zemědělství.

 

Důvody pro její realizaci:

• zajistit soběstačnost v zásobování zemědělskou produkcí (i v případě válečného konfliktu),
• udržet cenovou stabilitu zemědělských výrobků a příjmů zemědělských producentů – cenová nestabilita potravin se promítá do ostatních oblastí a ekonomika se vyvíjí nestabilně ® proto je cenová regulace v zemědělství respektována (bez ní to nejde – docházelo by k cenové nestabilitě celé ekonomiky),
• zabránit živelnému odchodu pracovníků z venkova do měst – s rostoucím podílem služeb klesl podíl zemědělství na HDP i zaměstnanosti ® tento vývoj začal ohrožovat vývoj venkova, odliv pracovních sil ze zemědělství do jiných sektorů, docházelo k pustnutí oblastí
• hospodaření v západní Evropě v členských zemích probíhá prostřednictvím rodinných farem ® ty jsou vystaveny nebezpečí tlaku dodavatelů, vzniku kartelů apod. ® proto SZP
• v Evropě je rozdílnost v důchodech měst a venkova tíživý, to se EU snaží spolu se státními institucemi pomocí netržních nástrojů odbourat

Cenová stabilita a intervenční zásahy do trhu

Þ to vše vedlo ke SZP

 

Graf – situace na trhu se zemědělskými produkty

• – poptávka po zemědělské produkci je nepružná ® (ovlivňují ji klimatické vlivy)
• – v ekonomice jsou velké cenové rozdíly u zemědělských komodit ® proto se přestupuje k zásahům, aby byla elasticita vyšší

P₅ – příliš vysoká cena na zemědělském trhu – nedostatek na trhu

P₁ – příliš nízká cena – při přebytku komodity, zemědělské firmy by mohly zkrachovat

• – zásahy se snaží změnit poptávkovou křivku na

 

Stabilizace cen

Postup: 1) změnit průběh D, aby byla příliš nepružná (stabilizace cen)

2) stabilizace důchodu zemědělců (konstantní důchod); jednotková cenová pružnost; realizace

intervenčních nákupů vlády

Kombinace 1+2

 

 

Jak to lze? Nástroje regulace zemědělství

 

• – snaží se je využívat vlády všech členských zemí – stabilizace cen, stabilizace důchodů (růst životní úrovně)

 

K nejdůležitějším nástrojům tržní regulace patří:

 

• regulace cen zemědělských produktů (viz. dále)
• subvencování výroby a odbytu
• podpora exportu
• organizace distribuce a skladování na úrovni států
• další opatření na vyloučení diskriminace výrobců i spotřebitelů na společném agrárním trhu
• podpora zemědělského výzkumu a odborného vzdělávání
• financování rozvojových projektů na pomoc rozvoji venkova
• řešení sociálních a ekologických problémů

 

Způsoby regulace cen

 

1. cenové dotace

• – nejstarší, ale nejméně konformní
• – P_d – cena dotovaná, která je dána rozdílem

P_{d a} P_w – přesto nedosahuje bodu E

• – Dotují se z fondů EU nebo státního rozpočtu,
• – P_w – světová cena
• – tolik se musí uvolnit výdajů na dotování cen
• – nástroj kritizován, jelikož je neefektivní

 

2. Zavedení variabilních přirážek – prahové ceny

• – platí pro domácí (prodejce) producenty a spotřebitele
• – na dovozy se uvalí variabilní (dovozní) přirážka (ve výši P_d – P_w), ta je závislá na kolísání světové ceny a čase
• – snižuje se domácí spotřeba a dovoz a odpadají výdaje na dotování cen
• – tento nástroj je spíše na ústupu, není moc příjmový pro rozpočet EU
• – omezení dovozu – dochází ke zvýšení cen pro dovozce
• – přirážky jdou do společného rozpočtu
• – Variabilní přirážku musíme rozlišovat od cla, které je stanoveno pevným procentem. Naopak variabilní přirážka je proměnlivá v čase a odvíjí se od světových cen.

 

3. Dovozní kvóty

• – vláda reguluje množství dovozu, chrání domácí producenty
• – není to intervence v cenové oblasti – při realizaci tohoto nástroje cena vzniká na trhu
• – ceny se mohou utvářet tržně díky ochránění domácího trhu
• – velikost kvóty se nastaví tak, aby zajistila určitou cenovou hladinu
• – důsledky pro ekonomiku: příjem do státního rozpočtu bude chybět, zahraniční dovozci budou inkasovat P_d a nebudou odvádět nic do rozpočtu

 

4. Kombinace dovozních a výrobních kvót

• – udržení ceny P_d může být udržováno i nezvyšováním domácí produkce (to by vedlo k poklesu cen) – administrativní opatření – absolutně netržní – ale je nutné k udržení jisté cenové hladiny

 

5. Přímé podpory (platby)

• – nezávislé na objemu výroby a mimo vlastní trh
• – ceny pouze na základě S, D a P_w – tržní působení
• – pokud hrozí úpadek – stát nebo EU poskytne zemědělci podporu
• – většinou jsou vztaženy na výrobní faktory (výměra obdělávaných ploch, množství chovaných zvířat apod. – ale i s ohledem na zájmy ekologické) – snaha motivovat zemědělce k ekologickému jednání
• – tento nástroj nepodporuje efektivnost v zemědělství – ale je pokládán za perspektivní a nebude se od něj ustupovat ®
• – protože stávající produkce EU uspokojuje potřebu EU ® není proto nutné zvyšovat efektivnost zemědělství
• – motivují k zalesňování, ale ne k obdělávání dalších ploch (protože by nebyl odbyt), využívat plochy k výrobě komodit potřebných pro chemický nebo textilní průmysl ® spíše chemický (např. produkty na olej ® řepka apod.)
• – EU stimuluje zemědělce k produkci biomasy – využití v energetice (jako doplňkový ekologický zdroj energie) – šetrné pro životní prostředí
• – pěstování rychlerostoucích dřevin (např. topol) – využití v energetice – snahy přeorientovat zemědělské plochy na jiné typy produkce

 

3 zásady společné zemědělské politiky

 

1) společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách

2) zvýhodnění produkce, která má svůj původ v zemích ES před zahraniční produkcí

3) finanční solidarita – náklady společné politiky jsou hrazeny ze společného fondu, do něhož

přispívají všechny členské státy.

 

Ceny na společném zemědělském trhu

Ceny na společném zemědělském trhu mají tři funkce :

1. Jsou vodítkem pro zemědělce a usměrňují ho při rozhodování o výrobě,
2. Jsou nástrojem intervenčního cenového mechanismu,
3. Ochraňují evropského zemědělce před zahraniční konkurencí.

 

Z čeho se vychází při určování cen zemědělské produkce a s jakými cíli jsou tyto ceny určovány? Výchozí je poznatek, že ceny této produkce jsou na světovém trhu vesměs nižší, zatímco ceny v Evropě jsou vyšší. To je odrazem toho, že zemědělská produkce se v zemích obchodních konkurentů realizuje s nižšími náklady, což při jejich exportním potenciálu determinuje také světové ceny.

 

Zemědělské ceny na vnitřním trhu ES nemohou být určovány světovým trhem, pokud má být podněcována domácí výroba v členských zemích. Cena zemědělského produktu na trzích ES musí krýt náklady a zaručit přiměřený zisk i okrajovému (marginálnímu) výrobci. Domácí zemědělští výrobci jsou zároveň ochraňování společným celním sazebníkem. Importní clo musí proto být tak vysoké, aby umožnilo výrobu i zmiňovanému okrajovému výrobci. A z toho nakonec vyplývá, že ceny zemědělských výrobků musí být společné, nemohou být stanovovány trhem a musí být stanovovány administrativně.

 

V zásadě je třeba odlišovat dvě skupiny cen na společném zemědělském trhu :

1. Ceny zemědělské produkce, která má svůj původ v zemích ES,
2. Ceny zemědělské produkce, která je dovážena z třetích zemí.

 

V první skupině jde především o tzv. cílovou cenu (target price). Na základě návrhu Komise je stanovována každoročně Radou a bere ohled na situaci na trhu příslušného zemědělského výrobku. Musí hradit náklady a běžnou míru zisku na produkci konkrétního zemědělského výrobku v oblastech s nejvyššími náklady. Zemědělec ji bere jako vodítko při svém rozhodování o objemu a struktuře své výroby. Zajišťuje srovnatelnou životní úroveň zemědělců a zaručuje dostatečně nasycený trh.

Intervenční cena (intervention price) je mírně pod úrovní cílové ceny. Je to cenová úroveň, pod níž nemůže poklesnout tržní cena, protože je garantována jako minimální, zaručená cena pro zemědělské výrobce. Tržní organizace v členských zemích jsou povinny vykoupit nabízenou produkci, pokud je producent ochoten se uspokojit s intervenční cenou, která je nižší než cílová cena. Je určována každoročně pro většinu zemědělské produkce (obiloviny, cukrovka, mléčné výrobky, hovězí, vepřové, telecí a skopové maso, rýže, tabák a některé druhy ryb). Systém intervenčních cen je spojen s tím, že vykoupená produkce je skladována a uváděna na trh podle vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Velice často se těchto zásob používá k potravinové pomoci poskytované zemím postiženým neúrodou, hladomorem nebo válečnými konflikty.

 

Pokud zemědělec (resp.obchodník) chce vyvézt produkci do nějaké třetí země (světová cena je zpravidla nižší), dostává exportní subvenci (náhradu), která pokrývá rozdíl mezi světovou a intervenční cenou.

 

Jak se postupuje při určování cen dovážené zemědělské produkce? Úroveň dovozní ceny musí být taková, aby zaručila ochranu evropských zemědělců před importem za nižší ceny. Cílová cena určuje proto úroveň dovozní ceny. Mírně od úrovní dovozní ceny je tzv.prahová cena (threshhold price), která je nižší o dopravní s skladovací náklady. Prahová cena určuje cenovou úroveň, za níž může exportér z třetí země vstoupit na společný zemědělský trh ES. Rozdíl mezi světovou cenou a prahovou cenou tvořila po dlouhou dobu dovozní dávka. Od roku 1995 po jednání tzv. uruguajského kola byly dovozní dávky nahrazeny specifickými cly, jež jsou fixovány na dobu jednoho roku.

 

Nutno dodat, že uzavření zemědělského trhu ES vůči zahraniční konkurenci není úplné. EU má preferenční obchodní dohody s jednotlivými zeměmi a regionálními seskupeními, kterým usnadňuje vstup na svůj zemědělský trh. K těmto zemím patří skupina zemí Afriky, Pacifiku a Karibiku (ACP), většina středomořských zemí, země ESVO a před přijetím také přidružené země střední a východní Evropy.

 

Financování společné zemědělské politiky

Společná zemědělská politika je financována ze zdrojů evropského rozpočtu prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu (45 % výdajů EU), který má dvě části : záruční a orientační. Fond byl založen v roce 1962 a financování se provádí od roku 1970. Jeho úkolem je podněcovat výrobu, podporovat ceny a zajistit příjmy zemědělcům.

Část (sekce) záruční (nyní zhruba 90 % celkového fondu) slouží k úhradě intervenčních opatření, vývozních subvencí a od roku 1993 také k podpoře příjmů zemědělských výrobců (přímé platby). Ze záruční sekce jsou financovány také programy na podporu venkova.

Sekce orientační slouží k podpoře dlouhodobých strukturálních změn v zemědělství. Její podíl se pohybuje kolem 10 %. Tato část zemědělských fondů se řadí ke strukturálním fondům a je využívána k dosahování Cíle 1 a Cíle 2. Prostředků se používá k modernizaci zemědělství a přestavbě venkova, ke zvyšování kvalifikace zemědělců, zejména mladých, k podpoře zpracování a odbytu zemědělských výrobků.

Správa Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu je věcí Komise, která se přitom opírá o zvláštní výbor složený ze zástupců členských zemí. Prostředky fondu směřují do členských zemí a v nich jsou také propláceny. K tomu účelu je v každé z nich zřízena zvláštní platební agentura, která provádí platby domácím zemědělcům. Naprostá většina plateb se tedy uskutečňuje prostřednictvím členských zemí, které nesou odpovědnost za to, že prostředky budou využity k odpovídajícím účelům.

 

 

 

 

6. Reformy společné zemědělské politiky a její budoucnost, dopady na ČR

 

1. reforma 1988 – byl zaveden čtvrtý zdroj rozpočtu – % odvozené z HNP → každá evr. země bude přispívat 1,2% (dnes 1,27%) z HNP do společného rozpočtu

– slouží k financování zemědělských potřeb

– budou se postupně snižovat intervenční ceny

– stanoveny výrobní kvóty za mléko, obilniny, výrobky

– členské země budou v průběhu 5 let snižovat osevní plochy v průměru na 20%

 

2. reforma 1992 – McSharryho reforma

• – stále narůstající výdaje na společnou zemědělskou politiku

Cíl: postupně odstranit rozdíly mezi garantovanou cenou a cenou světovou

+ odstraněny variabilní přirážky, které byly uvaleny na zemědělské produkty

→ zavedeny přímé platby pokud zemědělec snížil obdělávanou půdu o 15% a počet hospodářských zvířat

→ staří zemědělci mohli odejít do předčasného důchodu

+ zachovány vývozní kvóty

! → poklesla úloha cenových intervencí a roste úloha kompenzačních plateb !

 

Od roku 1992 nový cíl: Postupně odstranit rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce, a tím odstranit exportní dotace. Snížení cen se kompenzuje různými přímými platbami, podmíněnými snížením obdělávaných ploch min. o 15 % a snížením počtu hospodářských zvířat na 1 ha. Financování se přesouvá z cenových dotací na podporu strukturálních změn ( mj. na zalesňování, rekreaci a turistiku, zemědělskou výrobu pro nepotravinářské účely). AGENDA 2000 navrhuje pokračovat v reformě SZP s cílem zvýšit konkurenceschopnost Unie na domácím i světovém trhu a orientovat se na tržní řešení, jež by napomohla postupné integraci nových členských zemí a připravila Unii na další kolo jednání WTO.

 

1997 program Agenda 2000

• – pokračuje v duchu předchozí reformy

Cíl: poklesnou přímé platby ve prospěch intervencí

V průběhu 2002 – pokles intervenčních cen u mléka 20%, hovězího masa 20%, obilí 20%

 

• – objevují se kritiky, že EU omezuje dovoz z 3. zemí – kritika SZP EU: USA (protože také mají přebytky, EU dříve zakazovala dovoz zemědělských produktů, nyní už něco povoluje – např. geneticky modifikované plodiny), Austrálie, Nový Zéland, Argentina (velká produkce hovězího masa a obilí) ® EU se jejich dovozům brání a zatím neustoupila

 

 

Říjen 2002 – Bruselský summit

Znovu diskutován problém financování společné zemědělské politiky

Francie získává nejvíce prostředků ze společné zemědělské politiky → bránila se návrhům → do 2006 se nebudou zvyšovat výdaje na SZP, měly by jen kopírovat míru inflace

+ snižování produkční dotace – během 7 let mají snížit 3% přímé podpory a na max. Ná na přímé dotace – strop 300 000/ ročně

 

– v současné době výdaje na společnou hospodářskou politiku = 40% prostředků celk. rozpočtu EU (98,6 mld.EUR)

 

 

 

 

 

EAGGF – EVROPSKÝ ZEMĚDĚLSKÝ ORIENTAČNÍ A ZÁRUČNÍ FOND

 

PŘÍJMY: variabilní přirážka – to co se uvalí na dovozní cenu daně z cukru a glukózy

platby zemědělců za spoluzodpovědnost (= nadúrodu nedostává zaplaceno, ale musí platit penále do tohoto fondu)

VÝDAJE: 2 sekce

• ZÁRUČNÍ SEKCE (95% všech výdajů – souvisí s pasivními výdaji
• USMĚRŇOVACÍ SEKCE (5% všech výdajů – strukturální změny SZP; administrativa, zahr. akce, podpora vědy a výzkumu, životní prostředí, vzdělání)

– prostředky tohoto fondu jsou určeny pouze členským zemím, kandidátské země z nich nemohou čerpat!!!

 

Od r.1992 nový cíl: Postupně odstranit rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce, a

tím odstranit exportní dotace. Snížení cen se kompenzuje různými přímými

platbami podmíněnými snížením obdělávaných ploch minimálně o 15% a

snížením počtu hospodářských zvířat na 1 ha.

 

Přímé podpory vztahované na výrobní faktory, ekologicky vyráběná zemědělská produkce. Nepodněcuje k vyšší efektivnosti ve výrobě, ale je to nástroj perspektivní = využití v restrukturalizaci zemědělské produkce (má vést k tomu, aby se nevyrábělo stále více zemědělských produktů, ale aby lidé zůstávali ve vesnicích; rozvoj venkova).

5% restrukturalizace; 95% platby

 

Struktura výdajů

 

Státní zemědělská politika

1. 1990         přímé platby, cenové dotace (velmi hodně), podpora ŽP (velmi málo), strukturální

politika

1. 2002         podpora ŽP (velmi hodně), stimuly rozvoje

 

Agrární sektor r. 1997

 

Podíl na HDP                 Rumunsko     19%

Bulharsko     12,8%

Litva             10,2%

ČR                 2,9%

 

Zaměstnanost                 Rumunsko     37%

Polsko             26%

Bulharsko       23%

ČR                 4,1%

 

Financování se přesouvá z cenových dotací na podporu strukturálních změn (na zalesňování, rekreaci a turistiku, zemědělskou výrobu pro nepotravinářské účely).

 

 

7. Společná dopravní politiku, efekty pro ČR, SPOLEČNÁ POLITIKA RYBOLOVU

 

Společná dopravní politika – dopravní průmysl zaujímá v ES významnou roli. V EU o 15 členských státech vytvářel 10% unijního HNP, zaměstnával 7% z celkového počtu pracovníků, spotřebovával 40% investic a představoval 30% energetické spotřeby Unie. Poptávka, zejména po dopravě uvnitř ES, během posledních 20 let víceméně neustále stoupala, v letech 1991-2001 ročně v průměru o 2,7% u zboží a 1,7% u přepravy osob. Celkově vzrostla doprava od roku 1970 o 120 resp. 128%.

Nástup jednotného trhu byl mezníkem v rozvoji společné dopravní politiky, protože zrušení hranic a další liberalizační opatření – včetně liberalizace kabotáže, která s ním byla neodmyslitelně svázána, umožňují držet krok s rostoucí poptávkou a zabývat se problémy zahlcení a saturace trhu. Liberalizace dopravy nicméně musela počítat s různými omezeními:

• omezeními společenskými, jinak by svoboda poskytování služeb vedla k obcházení nejpřísnějších ustanovení vnitrostátního práva. Proto byla liberalizace služeb doprovázena harmonizací společenských podmínek a norem, kterými se řídí poskytování služeb a získávání kvalifikace;
• omezeními hospodářskými, jinak by investic do infrastruktury využívaly podniky, které se nijak nepodílejí na jejím financování – to platí zejména pro sféru silniční dopravy. Měla by se také přijmout opatření k zajištění takové organizace železniční dopravy, která nebude podporovat současnou rozdrobenost železničních dopravních služeb;
• omezeními, která se týkají záruk dalšího fungování určitých tras a která mají zajistit, aby nové faktory konkurence neohrozily další existenci dopravních spojů mezi periferními (ostrovními) a centrálními (pevninskými) oblastmi.

 

Důvody pro její realizaci:

 

• – napomáhá volnému pohybu zboží a služeb, má za cíl stanovit společná pravidla pro všechny obory mezinárodní dopravy (podpora jednotného trhu)
• – ovlivňuje mnoho dalších sfér a hospodářských činností
• – dopravní systémy vyžadují integraci mezi zeměmi

 

• – buď je nadměrná monopolizace (např. železniční doprava) nebo naopak velká konkurence (např. automobilová doprava) – doprava v řadě zemí je provozována monopolem ® tlak vytvořit konkurenci (ale nesnížit kvalitu ani bezpečnost dopravy), je tedy nutné:

® řízení a kontrola monopolu

® řízení externalit – hlavně záporných (doprava znečišťuje ŽP), důraz a priority na typ dopravy, který externality odbourá

• – internalizace externalit – např. silniční doprava – zpoplatnit, aby byla dražší a nebyla tak levná a více se přepracovalo třeba železnicí, která méně škodí ŽP

® snaha pokrýt potřebu veřejného zájmu – i tam, kde to není ekonomické (budování infrastruktury i v periferiích)

 

• – v zájmu každé země je zabezpečení dopravní obslužnosti
• – dále potřeba regulace cen v dopravě (snaha o to, aby se inflační tlaky nepřenášely do ekonomiky jako celku)

Výsledky společné dopravní politiky

 

Pokrok nastal v souvislosti s přechodem k jednotnému vnitřnímu trhu. Došlo k:

• – lepšímu spojení mezi hlavními centry a vzdálenějšími oblastmi a k rozvoji dopravní infrastruktury
• – zkvalitnění dopravy a snížení cen
• – rozvoji transevropských sítí s cílem vytvořit „prostor bez vnitřních hranic“
• – vytížení dopravních prostředků; liberalizaci služeb v dopravě = kabotáž

 

1) Bílá kniha o dopravní politice

Cíl: dokončit co nejrychleji liberalizaci, vybudovat transevropskou síť

Budování transevropských sítí si klade za cíl:

• – přispět k sociální a ekonomické soudružnosti bohatších a méně vyspělých zemí
• – stanovit priority při rozvíjení infrastruktury
• – upevnit konkurenceschopnost zemí unie
• – vytvořit potřebné spojení unie s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy

 

2) Akční program společné dopravní politiky pro rok 1995 – 2000

Definoval problémové oblasti a harmonogram budování transevropských sítí (TEN)

 

3) Zelená kniha

Spravedlivé a efektivní oceňování v dopravě; nový přístup k internalizaci externalitních nákladů.

 

4) Nástroje

– různé poplatky a daně; každá země má svůj systém poplatků a mýtného.

 

• – ČR – má propojeny energetické sítě, ale silnice ještě moc ne – v tom ještě zaostáváme
• – součástí transevropských sítí jsou také produktovody (zemní plyn, ropa …)
• – ČR nemá vybudované dálniční spojení s okolními zeměmi – ale ani tyto země dálnice nemají k našim hranicím
• – lepší jsou železniční koridory (např. Berlín – Praha – Vídeň)
• – letecká doprava – spojení s cizinou je dynamické – modernizace letiště Ruzyně a další zlepšení
• – vodní doprava – důraz na lepší využití říční přepravy (Labe a splavnění Odry)

 

• – EU dlouhodobě preferuje KOMBINOVANOU DOPRAVU – kontejnery přepravované kamiony, vlaky (další úseky a cesty přes např. hory) – vysoká míra priority, popř. překládku na lodě – ekologické řešení

 

• – silniční doprava – přijímána různá opatření, aby tato doprava nebyla tak výhodná (např. internalizace externalit …), zvýšit náklady na tuto dopravu – snaha sjednocování pravidel – ale každá země řeší toto individuálně (někde to jsou dálniční známky, jinde stanoviště u výjezdu), i když je tato politika společná, nedošlo v tomto k unifikaci, snaha bojovat proti přehlcení těchto cest a proti dopravcům se staršími auty (aby nejezdily „šroty“)

 

– Eu se nesnaží sjednotit a nechává zemím prostor

 

 

 

 

Program priorit pro rozvoj dopravy (1994)

• – spojení hlavních center rychlovlaky
• – výstavba silnic a dálnic a letišť – komplikace se získáváním pozemků, 1 dálniční přechod existuje se Slovenskem, s Německem jen po Rozvadov a na německé straně je nedobudován
• – vybudování evropské sítě mobilů, internet
• – propojení národních energetických sítí a plynovodů

 

Sektorové politiky – jsou upraveny zvláštními smlouvami:

• – smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (1951) – ESUO
• – smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (1957) – ESAE

 

ESUO

 

Cílem je společně koordinovat vývoj obou odvětví a vytvořit společný trh v tomto sektoru a dále uskutečnit racionálnější dělbu práce, tím snížit výrobní náklady, přispět k růstu produktivity práce, udržení vysoké zaměstnanosti a ekonomický vzestup poválečné Evropy.

Komise EU doporučila neobnovovat smlouvu po roce 2002, kdy končí její platnost.

 

Rozhodnutí o pravidlech pro poskytování státní pomoci uhelnému průmyslu na období 1994 – 2002

Do roku 2002 stabilizovat uhelný průmysl s cílem dosáhnout snížení subvencí, řešit sociální, regionální a ekologické problémy.

 

ESAE = Euratom

 

– umožnit rychlý vznik a rozvoj jaderného průmyslu,

– podporovat výzkum a šíření technologických poznatků,

– zajistit zásobování rudami a jaderným palivem

– vytvořit společný trh pro látky a zařízení používaná v jaderné oblasti,

– založit společné výzkumné centrum,

– stanovit jednotné normy pro bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků i obyvatelstva.

 

 

Společná politika rybolovu

 

 

• – má podobnost se zemědělskou politikou, používá podobné nástroje jako SZP
• – aby nedocházelo k trvalému poklesu zásob ryb v oceánech
• – volný přístup pro všechny rybáře z EU
• – jsou stanoveny kvóty ryb pro země EU
• – pásmo 12 mil od pobřeží pro rybáře, kteří se rybolovem živí; 200 mil od pobřeží pro větší společnosti příslušné země
• – čerpá finanční prostředky ze společného rozpočtu = fin. nástroj pro podporu rybolovu
• – další nástroje: a) orientační ceny (stanoveny určité cenové hladiny, pod níž nejsou výrobky   prodávány)

1. b) cla (hlavně při dovozu rybích výrobků z nečlenských států)
2. c) technické nařízení, parametry výlovu ryb
3. d) stanovení velikosti flotil jednotlivých zemí

 

• – význam má pro země, které mají moře
• – je zaměřena na přírodní produkty – rybné bohatství, které je vyčerpatelné, nadměrné výlovy mohou vést k nenahraditelným ztrátám
• – kvůli společné politice rybolovu se do EU netlačí Island – má svou vlastní politiku
• – další nástroje představují stanovení, jaké tech. nástroje mohou k rybolovu použít (sítě …)
• – mohou existovat konflikty („tresčí války“) zejména s neelejskými zeměmi (VB+Šp, Island, Kanada)
• – nástroje těchto politik jsou převedeny zejména na nadstátní úroveň

 

První společné iniciativy v sektoru rybolovu se datují do 70. let. Zakládají pravidla přístupu do rybolovných zón, ustanovují společné organizace trhu a zavádějí rámec pro strukturální politiku.
V roce 1972, krátce po přijetí těchto opatření, vstoupily do Společenství tři země se silnou rybolovnou tradicí (Spojené království, Irsko a Dánsko). To umožnilo posílit právní rámec Společné rybolovné politiky (SRP), zejména požadavku na vytvoření politiky ochrany zdrojů a zavedením výlučných práv uvnitř pásma 12 mil od pobřeží.

Nicméně teprve roku 1983, po několikaletém vyjednávání, položila Rada základy všeobecné rybolovné politiky Společenství a „modré Evropy“, a politika rybolovu se tak stala společnou politikou s vlastním právem.

SRP se pak musela přizpůsobit vystoupení Grónska ze Společenství v roce 1985, přistoupení Španělska a Portugalska v roce 1986 a v menší míře i znovusjednocení Německa v roce 1990. Tyto události měly vliv na velikost a strukturu flotily Společenství a jeho rybolovnou kapacitu.

V 90. letech se začalo s hloubkovou revizí společné rybolovné politiky založené na hodnotících zprávách předložených Komisí. Základní kámen nové politiky byl položen v roce 1992 přijetím nařízení, které zakládá Společný systém rybolovu a vodního hospodářství, které nabízí základ pro moderní politiku ochrany a řízení rybolovných zdrojů.

Nařízení o společných organizacích trhu bylo rovněž zcela přepracováno a zavedlo do rybolovného sektoru základy strukturální politiky, zejména prostřednictvím Finančního nástroje pro řízení rybolovu (FIFG).

V současné době prochází společná politika rybolovu obdobím transformace, které bylo zahájeno v roce 2002 spuštěním další rozsáhlé etapy reformy. Jejím cílem je odstranit příčiny nadměrného rybolovu a zajistit trvalou udržitelnost rybolovu

 

8. Strukturální politika – regionální a odvětvový aspekt strukturální politiky, podpora malých a středních podniků

 

Koordinované komunitární politiky

1. Strukturální politika
2. Regionální politika
3. Politika na podporu výzkumu a technologického rozvoje
4. Energetická politika
5. Politika ochrany ŽP

 

Strukturální politika:

 

Strukturální politika je chápána jako politika, která zvyšuje konkurenceschopnost každé ekonomiky; strukturální politika nastala před 10 let (vznik v 80. letech); politika koheze, politika malých a středních firem.

 

Odvětvové chápání strukturální politiky – utlumení odvětvových oborů; rozvojové = aby nezanikly tradiční obory; podpora malých a středních podniků; strukturální politiky má regionální aspekt.

 

• – komplikovaná
• – nejširší pojetí – dochází ke všem změnám ve struktuře ekonomiky (změny v odvětví, změny ve vlastnictví a další …) – velikost firem – podpora malých a středních firem je také součástí strukturální politiky

 

• – léta jen aspekt odvětvových změn
• odvětví útlumová – řízeně rušit kapacity
• odvětví rozvojová – řízeně, aby kapacity vznikaly

 

• – 1992 – Maastrichtská smlouva – odvětvově koncipovaná strukturální politika není ten správný směr, snaha o nejvyšší konkurenceschopnost – přijata Bílá kniha „Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost“ (1992)
• – cílem je zabránit vývoji hospodářských struktur, které by vedly k poklesu efektivnosti ekonomiky

 

• – nástroje:
• dotace – plynou konkrétním subjektům
• nepřímé nástroje (daňová zvýhodnění, úvěrová zvýhodnění …) – pro všechny subjekty
• dovozní kvóty, proexportní politika, státní garance, výrobní kvóty
• cenová regulace
• – ústup od přímých dotací k plošným (např. daňová zvýhodnění) a cíleným (zaměřuje se na určitou skupinu) podporám

 

Další skupina nástrojů

• – nástroje v oblasti naplňování regionálních záměrů

 

Aspekty strukturální politiky

• – politika podpory MaSP
• – regionální politika

Politika podpory malých a stř. podniků

 

• – Podpora malých a středních podniků – zákon týkající se ochrany hospodářské soutěže

 

• – zmírnění kritérií, investiční dotace (7,5% a více), prioritní investiční dotace, příspěvky na inseminaci poznatků, konzultační pomoc aj. (max. do 50% nákladů, které jsou na to určeny)
• – pravidlo DEMINIMIS (max. 50.000 EUR, 1 krát za 3 roky, nekontroluje se schvalování)
• – kartelové dohody
• – projekty (euromanagement = určitá forma auditu), vznik různých podnikatelských klubů, poskytování právních služeb, evropská informační centra
• – pomoc bývá orientována i na výzkum a vývoj, pro podniky za menší peněžní částku
• – budování sítí technologických parků

 

• – politika na podporu malých a středních podniků (patří do strukturální politiky)
• – myslí na to i Lisabonská strategie

 

• – Definice malého a středního podnikání (1998)

 

• – co je malý a střední podnik – na to má každá instituce jiný názor
• – např. Evropská komise – dle počtu zaměstnanců a obratu
• střední – méně než 250 zaměstnanců a současně roční obrat nepřesahuje

20 mil. eur případně aktiva v rozvaze ne více než 10 mil eur nejsou vlastněny více než z 25 % firmami, které nesplňují tato kritéria (ne velkými firmami)

• malý – do 50 zaměstnanců, obrat do 5 mil. eur, aktiva 2 mil. eur
• miropodnik – do 10 zaměstnanců

 

• – Evropská investiční banka
• střední – méně než 500 zaměstnanců a obrat do 75 mil. eur

 

• – zjednodušení podnikatelského prostředí, zjednodušování legislativních a správních procedur a zvyšování transparentnosti podnikatelského prostředí, zprostředkování veřejných zakázek, zjednodušování registrace podniků, zjednodušování účetních procedur, zlepšování poskytování informací …

 

• – mezi hlavní výhody pro ČR po vstupu do EU bude patřit stabilizace a zlepšení podnikatelského prostředí, zvýšení právní ochrany podnikání, přístup na rozsáhlý trh zboží bez vnitřních hranic, snadnější přístup ke kapitálu, zlepšení možnosti investování v zemích Unie, jasná pravidla hospodářské soutěže, snazší přístup k veřejným zakázkám, vyšší mobilita pracovníků, jednotné celní předpisy, zjednodušení certifikace výrobků a účast na společných programech Unie

 

odvětvová strukturální politika – považována za přežitek, nahradila ji Bílá kniha (posilování konkurenceschopnosti)

 

V současnosti jsou prosperita a její plody díky strukturální politice EU rozprostřeny na území Unie daleko rovnoměrněji.

Mnoho starých nerovností však dosud nebylo zahlazeno. Brzy se navíc se vstupem nových členských států východní Evropy a Středomoří objeví nerovnosti nové. Mohou být zapříčiněny dlouhodobými handicapy danými zeměpisnou odlehlostí nebo společenskými a hospodářskými změnami z nedávné doby, popřípadě kombinací obou faktorů. Dopad uvedených nevýhod je často patrný v sociální nouzi, nekvalitním školství, zvýšené míře nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté infrastruktuře.

 

I přes úspěchy strukturální politiky EU, která přispěla ke snížení rozdílů mezi jednotlivými regiony a státy svých členských států, rozdíly nadále přetrvávají. Rozšíření EU o 10 nových členských států odlišnou životní úroveň nadále posílilo. Do EU vstoupily státy, ve kterých je úroveň HDP na hlavu menší než 60% průměru EU o 25 členech. Růst členů z 15 na 25 sice zvýšil počet obyvatelstva o 20%, ale znamenal nárůst HDP pouze o 5%. Celkově došlo k poklesu průměrného HDP na hlavu v pětadvacetičlenném EU o více než 12%.

 

 

REGIONÁLNÍ POLITIKA

 

Regionální politika – ustanovena již v Římských smlouvách; po celou dobu existence EU;

s přibývajícími státy je regionální politika v popředí zájmu (země s menším než 50% rozvoje EU).

Jakkoli je Evropská unie jednou z nejlépe prosperujících světových oblastí, mezi jejími více než 250 regiony existuje výrazný nepoměr v příjmech a možnostech jejich obyvatel. Tyto rozdíly v úrovni jednotlivých regionů mohou být dány nedostatečnou rozvinutostí některých z nich, upadáním jejich hospodářství nebo jejich periferní zeměpisnou polohou v rámci Unie. Regionální politika EU je jak prostředkem pro vyjádření finanční solidarity, tak mocnou hnací silou ekonomické integrace.

Solidarita a soudržnost, tato dvě slova jsou shrnutím všech hodnot, na nichž je založena regionální politika EU.

Solidarita je klíčová proto, že tato politika má přinášet prospěch občanům a regionům hospodářsky a sociálně tak či onak znevýhodněným v porovnání s průměrnou situací v EU.

Soudržnost jakožto zásada s sebou nese uvědomění si toho, že je nakonec pro všechny výhodné zmenšovat rozdíly v příjmech a bohatství mezi chudšími zeměmi a regiony a těmi, jež jsou na tom lépe.

Mezi členskými státy i mezi jednotlivými oblastmi v rámci jejich vnitrostátního území existují výrazné rozdíly. Státy, které lze nazvat srdcem Unie – země Beneluxu, a části Francie, Německa a severní Itálie – měly vždy vyšší příjem na jednoho obyvatele a rozvinutější infrastrukturu než zbytek Unie.

V současnosti jsou prosperita a její plody díky strukturální politice EU rozprostřeny na území Unie daleko rovnoměrněji.

Mnoho starých nerovností však dosud nebylo zahlazeno. Brzy se navíc se vstupem nových členských států východní Evropy a Středomoří objeví nerovnosti nové. Mohou být zapříčiněny dlouhodobými handicapy danými zeměpisnou odlehlostí nebo společenskými a hospodářskými změnami z nedávné doby, popřípadě kombinací obou faktorů. Dopad uvedených nevýhod je často patrný v sociální nouzi, nekvalitním školství, zvýšené míře nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté infrastruktuře.

Cílem regionální politiky je snižování rozdílů mezi úrovní různých regionů a zmírňování zaostalosti regionů,které jsou v méně výhodné situaci, včetně venkovských oblastí, prostřednictvím výdajů ze strukturálních fondů, jež jsou součástí společného rozpočtu:

• – Evropského fondu regionálního rozvoje
• – Evropského sociálního fondu
• – Evropského fondu pro zemědělství (část orientace)
• – Fondu soudržnosti (Kohezního fondu)

 

6 prioritních cílů regionální politiky do r.2000

 

Cíl 1 – pomoc hospodářsky zaostalým regionům s HDP pod 75 % průměru Unie

Cíl 2 – pomoc regionům, trpícím úpadkem průmyslových odvětví, určená na restrukturalizaci hospodář. činnosti

Cíl 3 – pomoc všem regionům, trpícím dlouhodobou nezaměstnaností (nad 1 rok) pracovníků nad 25 let

Cíl 4 – zapojení mladých lidí do 25 let do pracovního procesu

Cíl 5a – pomoc na modernizaci a diverzifikaci zemědělské výroby

Cíl 5b -vytváření nových pracovních míst v zeměděl. sektoru

Cíl 6 – pomoc regionům skandinávských zemí s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení

 

3 cíle po roce 2000

 

Cíl 1 = pomoc zaostalým oblastem

Cíl 2 = hospodářská a sociální restrukturalizace regionů (úpadek průmyslu, vesnic, závislost na rybolovu a problémové městské celky)

Cíl 3 = lidské zdroje ( cíl 3,4,5), strategie rozvoje lidských zdrojů z Amsterodamské smlouvy, tento cíl je výrazně průřezový

• – nástroji regionální politiky jsou strukturální fondy

 

Reforma regionální politiky (politika soudržnosti)

– nové cíle:     1. konvergence

2. regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
3. evropská územní spolupráce

 

Podmínky pro čerpání z fondů EU v rámci reg. politiky:

1. HDP regionu nižší než 70% průměru EU
2. jednostranné zaměření regionu (rybolov,…)
3. dlouhodobá vysoká nezaměstnanost

 

Evropský fond regionálního rozvoje – od 70. let; pro regiony, které jsou podrozvinuté (cíl 1 a cíl 2). Pro regiony, které musí splňovat všech 7 cílů (kritérií). Nad průměrem je, jen Lucembursko a Dánsko pod průměrem je Irsko, Španělsko, Portugalsko a Řecko.

– zaměření se na oblasti, které nedosahují 75 % HDP/obyv. průměru EU

 

Evropský soc. fond – podpora zejména Itálie; je to nejstarší fond. Cílem je mobilita pracovníků, aby nacházeli uplatnění na severu It. a hlavně v Německu.

– povznesení ekonomicky slabších regionů Jižní Itálie (původní cíl) – moc se to nepovedlo – tyto třeba hledat další způsoby, vznik ERDF

 

Finanční nástroje pro rybolov a zemědělství

 

Kohezní fond (Fond soudržnosti) – cílem bylo poskytnout finance zemím, které nedosahují 90 % Unie (ne region, ale země jako celek) – 1994 splňovalo Portugalsko, Španělsko, Řecko, Irsko; Irsko se propracovalo pak k dobrým výsledkům a dnes patří k nejvyspělejším zemím EU, je dáváno za vzor, ty země, které naposledy vstoupily (2004) nedosahují 90 %

 

• – čerpání z těchto fondů podléhá kontrolám a musí splňovat kritéria

® princip dofinancování (x % EU, y % členská země, x + y = 100 %)

 

1. 1994 vznikla Politika hospodářské a sociální koheze (soudružnosti) – vedlo to ke zrychlení tempa růstu ekonomiky téměř u všech zemí, které byly v centru pozornosti; pro vyhodnocení země jako celku (pod průměrem 90% unie). Při vstupu do EU došlo k zrychlení dynamiky jejich vývoje.

 

• – fondy před vstupem = programy předvstupní pomoci
• – nejsou to strukturální fondy
• – cílem je také naučit přidružené země používat strukturální fondy, až vstoupí do EU
• – nejen pomoc při strukturálních změnách, ale i pro budování administrativy (např. ombudsman) – PHARE
• – twiningové projekty – hledají se partnerské instituce – setkání úředníků
• – další předvstupní fondy
• SAPARD – zemědělství, rozvoj venkova
• ISPA – životní prostředí, dopravní infrastruktura
• program pro rovné příležitosti pro muže a ženy
• vzdělávací programy – Sokrates, Leonardo da Vinci, Youth for Europa (Mládež pro Evropu) …
• SME – podpora malého a středního odnikání
• Raphael – kultura

 

• – další fondy pro země, které nejsou přidružení ani členové

–     program TACIS a další – hlavně strukturální změny

• – proč? aby EU měla na svých hranicích stabilizované ekonomiky a ne „železnou oponu“

 

• – strukturální politika – strukturální změny

– podpora malých a středních podniků

 

• – ČR po vstupu nových zemích

® 75 % Unie – může čerpat ze strukturálních fondů i fondu soudržnosti u regionů z Evropského fondu regionů musí mít pod 75 % – u nás všechny regiony kromě Prahy (ta má 160 % Unie)

 

 

 

 

 

 

Rizika regionální politiky

• – posílení role států při řízení prostředků ze strukturálních fondů EU
• – regiony pouze v roli realizátorů kroků centrální vlády
• – podpora regionům, aby na komunitární úrovni lobovaly ve snaze ovlivnit rozhodování o prioritách a alokaci zdrojů (souvisí se vznikem Výboru regionů jako poradního orgánu)

 

Þ deformuje se meziregionální konkurence a redukuje se efektivnost alokace zdrojů nejen mezi hospodářskými aktivitami, ale i mezi územními jednotkami

 

Evropská investiční banka – veškeré aktivity musí být zaměřeny na priority unie. Je jak pro členské země, tak i přidružené země a jiné země.

 

Fond PHARE – nejprve jen na pomoc Polsku a Maďarsku na restrukturalizaci jejich aktivit, teď se fond rozšířil i do nečlenských zemí. Slouží na vzdělávání úředníků městské státní správy a samosprávy.

 

Tyto 3 fondy jsou předvstupní fondy do EU. Mají naučit kandidátské země čerpat ze strukturálních fondů.

 

Regionální hospodářská politika musí být nově zaměřena na:

 

• – posílení zdrojů a struktur existujících v regionech tak, aby rozvíjely své komparativní výhody v soutěži s jinými regiony
• – jejími nositeli proto musí být především regionální orgány. Jimi zpracovávané regionální programy by ze státní úrovně měly být koordinovány, aby se zabránilo jejich případné konfliktní a neefektivní implementaci
• – tato kvalitativní změna se projeví v odklonu od pouhého odstraňování vzniklých disparit k aktivnímu předjímání a řešení regionálních problémů

 

V současné době tedy EU stojí z hlediska své regionální politiky dvěmi velkými výzvami. První se týká důsledků rozšíření a druhá změna politiky soudržnosti, která by měla v období let 2007-2013 doznat poměrně zásadních změn.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Podpora výzkumu a technologického rozvoje v EU, společné vědeckovýzkumné programy. politika ochrany ŽP EU.

 

KOORDINOVANÝ POSTUP NA PODPORU VÝZKUMU A TECHNICKÉHO VÝVOJE (3.1.2005)

 

• – tato politika vede k restrukturalizaci
• – zjišťuje se, kam se mají směřovat kapacity (nejen finanční …)
• – Lisabonská strategie – 3 % HDP na výzkum (cíl) – nyní jen 1,9 % HDP (před posledním rozšířením, po rozšíření ještě méně)

 

• – vlastní výzkumný program ve společných výzkumných střediscích
• – společné programy a projekty na univerzitách a výzkumných institucích a podnicích z členských zemí (není určeno pro zemi jako celek)

 

• – koordinované akce (aby 2 země nedělaly na tom samém)
• – rámcové výzkumné programy 1984 – 87, 1987 – 90, 1991 – 94, 1995 – 98, 1999 – 2001, 2002 – 2006, které se uskutečňují prostřednictvím konkrétních specifických programů – ESPRIT, RACE, BRITE atd.

 

• – nyní je aktuální rámcový program na rok 2002 – 06: rámcový program ES pro výzkum, technický rozvoj a demonstrační činnosti přispívající k vytvoření společného výzkumného prostoru (v rámci programů se vytváří projekty a ty jsou seskupovány do konkrétních specifických programů

 

• – programy nad rámec podpory výzkumu v průmyslu: ERASMUS, LINGUA, YES, TEMPUS – programy např. na podporu jazykových znalostí studentů
• – EUREKA (zaměřen na dovedení výsledků výzkumu na trh)
• – program PHARE

 

POLITIKA OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

 

Ochrana životního prostředí je základním předpokladem pro uchování kvality života současných i budoucích generací. Stojíme před otázkou, jak tuto ochranu spojit s pokračováním hospodářského růstu takovým způsobem, který by byl dlouhodobě udržitelný. Politika EU v oblasti životního prostředí se opírá o přesvědčení, že přísné ekologické normy podporují inovace a rozvoj podnikatelských příležitostí.

Základním kamenem ekologické politiky Evropské unie je Šestý ekologický akční program s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba. Tento akční program platí pro období od roku 2001 do roku 2010 a mezi jeho priority patří:

• boj se změnami klimatu a s globálním oteplováním;
• ochrana přírodního prostředí, volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin;
• řešení ekologických a zdravotních otázek;
• ochrana přírodních zdrojů a nakládání s odpady.

 

 

 

 

Evropská komise má navíc za úkol zajistit:

• aby zákony nebyly pouze schvalovány, nýbrž také prováděny;
• aby se při formulaci všech příslušných politik Evropské unie braly v úvahu dopady, které budou mít tyto politiky na životní prostředí;
• aby podnikatelská sféra a spotřebitelé byli aktivně zapojeni do hledání řešení ekologických problémů;
• aby lidé měli přístup k informacím, jež potřebují k tomu, aby se mohli chovat ekologicky;
• aby se zvýšilo povědomí o tom, jak velký význam má rozumné nakládání s půdou, které umožňuje zachovat přírodní prostředí a ráz krajiny a minimalizovat znečištění pocházející z měst.

 

HLAVNÍ ÚKOLY

 

• – udržovat, ochraňovat a zlepšovat kvalitu životního prostředí
• – přispívat k obraně lidského zdraví
• – zajistit obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů

 

ZÁSADY PRO REALIZACI

 

• – předcházet poškozování životního prostředí spíše než odstraňovat jeho následky
• – náprava ohroženého životního prostředí se má provádět u jeho původce
• – náhradu musí uhradit znečišťovatel

– impuls v 80. letech

– hranice růstu – uvedena v Římském klubu

– další impuls přinesla Maastrichtská smlouva

– smlouvy z Amsterodamu a z Nice to jen potvrdily a definovaly oblasti, kde se mají zabývat

– 90. léta nebezpečí „ekologického dumpingu“

– využívá dlouhodobých nástrojů Akční programy

 

HLAVNÍ OPATŘENÍ NA OCHRANU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

 

se týkají těchto ekologických standardů:

• – kvalitativní standardy na ochranu vody
• – limity omezující znečištění ovzduší
• – nejvyšší přípustné limity pro hlučnost
• – zásady pro výrobu a manipulaci s chemickými výrobky
• – zásady pro zpracování odpadů
• – zásady ochrany přírody

 

NÁSTROJE NA OCHRANU ŽP

 

– trvale udržitelný rozvoj

– nástroje tržní povahy (cenová politiky)

– finanční nástroje (nástroje podpor – konverze průmyslu Retex, Rechar, Resider – náprava škod vzniklých v různých odvětvích)

– nástroje průřezové

– program LIFE

 

– priority: rozděleny dle odvětví (průmysl, cestovní ruch aj.)

– URBAN – programy na ozdravění některých měst

– INTERREK

– LEADER – ochrana ŽP

– ALTENER – spolufinancující se různé technické studie

– SAVE – úspory v oblasti energetické potřeby

Podpory jsou poskytovány Evropskou investiční bankou.

 

Daňová oblast

• – individuální přístup členských zemí
• – ekologické daně, poplatky, sankce
• – nejvíc nástrojů má Norsko, Švédsko
• – nejmíň nástrojů má Itálie, Řecko, Velká Británie

 

Strategie strukturálních fondů pro nové členské státy: 24 miliard eur pro zajištění růstu a soudržnosti v letech 2004‑2006
Brusel 23. června 2004 – Strukturální fondy a Fond soudržnosti budou financovat priority a opatření, jejichž cílem je hospodářský a sociální rozvoj v nových členských státech. Kromě toho bude část přidělených příspěvků použita na opatření v oblasti technické pomoci, která mají v jednotlivých zemích posílit správní kapacitu na přípravu projektů a jejich provádění.

 

V České republice má rámec podpory Společenství, který zahrnuje celou zemi kromě pražského regionu, poskytnout pomoc ve výši 1,45 miliard eur. Tato pomoc bude rozdělena prostřednictvím těchto pěti operačních programů: průmysl a podniky, infrastruktura, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj venkova a multifunkční zemědělství a společný regionální program. V pražském regionu se jeden program (71 milionů eur) soustředí na zlepšování městského životního prostředí a další program (59 milionů) bude určen na rozvoj lidských zdrojů.

 

Na Kypru je cílem jednoho programu (28 milionů eur) dosažení udržitelného rozvoje venkova a rozvoje městských oblastí, které se potýkají s problémy. Druhý program (22 milionů eur) bude usilovat o revitalizaci trhu práce a podporu neustálé odborné přípravy a vzdělávání. Kypr rovněž z jednoho programu obdrží 3,4 milionů eur na podporu svého rybolovu.

 

V Estonsku budou strukturální nástroje (371 milionů eur) sledovat čtyři priority: rozvoj lidských zdrojů, konkurenceschopnost, zemědělství, rybolov a rozvoj venkova, infrastruktury a místní rozvoj.

 

V Maďarsku se programy (1 195 milionů eur) soustředí na zaměstnanost a lidské zdroje, hospodářskou konkurenceschopnost, dopravní infrastruktury a ochranu životního prostředí, zemědělství a rozvoj venkova a také na místní rozvoj.

 

Lotyšsko provede program (626 milionů eur) vycházející ze čtyř priorit: územní soudržnost, podniky a inovace, podpora zaměstnanosti, rozvoj venkova a rybolov.

 

Program pro Litvu (895 milionů eur) se zaměří na zlepšování sociálních a hospodářských infrastruktur, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj výrobní sféry, rozvoj venkova a rybolovu.

 

Malta (63,2 milionů eur) bude uplatňovat politiku strategických investic a opatření na zlepšení konkurenceschopnosti podniků, podporu rozvoje venkova a rybolov. Zvláštní pomoc bude určena ostrovu Gozo.

 

Rámcový program určený Polsku má hodnotu 8 276 milionů eur, jež bude rozdělena prostřednictvím programů zaměřených na konkurenceschopnost, rozvoj lidských zdrojů, dopravní infrastrukturu, modernizaci potravinářského odvětví, rozvoj venkova, rybolov a zpracování ryb a rovněž regionální rozvoj. Kromě toho bude realizován program technické pomoci.

 

Slovinsko obdrží z fondů Společenství 237,5 milionů eur a plánuje, že se zaměří na tři priority: povzbuzení konkurenceschopnosti ve výrobní sféře, rozvoj lidských zdrojů a zaměstnanost a restrukturalizace zemědělství, lesnictví a rybolovu.

 

Slovensko má rozdělit 1 041 milionů eur mezi čtyři programy věnované průmyslu a službám, lidským zdrojům, základním infrastrukturám, zemědělství a rozvoji venkova. Bratislavský region, na který se tyto programy nevztahují, má svůj vlastní program (37 milionů) na podporu investic a další program (45 milionů eur) na rozvoj lidských zdrojů.

 

PRAHA 25. listopadu 2004 – Dne 29. listopadu město Ostrava, městský obvod Moravská Ostrava, oficiálně zahájí projekt programu Phare v hodnotě 788 289 eur. Tento projekt by měl přispět ke zlepšení kulturního života a příležitostí pro drobné podnikání. Na jeho spolufinancování se podílí Národní fond Phare: Evropská unie přispěla částkou 275 901 eur, která představuje 35 % celkových nákladů. Dalších 35 % bude hrazeno ze státních zdrojů a zbytek ze zdrojů městské části. Za řádné dokončení projektu odpovídá Centrum pro regionální rozvoj.

 

1. ENERGETICKÁ POLITIKA EU

 

 

Cíle energetické politiky

 

1. léta – preference jaderné energetiky (vznik Euratomu)
2. léta – úsilí snížit závislost na dovozu ropy

1986 – 1995 restrukturalizace v energetickém sektoru

 

v současnosti –   růst úspor energie a větší efektivnost v její spotřebě

• – růst váhy pevných paliv ve spotřebě
• – stabilizace podílu zemního plynu
• – zlepšovat podmínky pro bezpečný provoz jaderných elektráren
• – jaderná energetika – EU nepodporuje, ale ani nezamítá – podpora v 50. letech, dnes hlavní priorita bezpečnost jaderné energetiky, pokud elektrárna neodpovídá předpisům, je nutné ji zastavit, v ČR obě elektrárny splňují

 

 

EVROPSKÁ ENERGETICKÁ CHARTA 1991

 

• přístup ke zdrojům energií a jejich exploataci
• liberalizace obchodu s nosiči energie – aby nedocházelo k monopolizaci energetického odvětví
• technická ustanovení
• bezpečnostní předpisy
• podpora alternativních zdrojů

 

ÚMLUVA K EVROPSKÉ ENERGETICKÉ CHARTĚ 1994

 

Podmínky týkající se výměny energií, pravidla soutěže, dopravy tranzitu, ochrany životního prostředí, investic a urovnávání sporů.

 

PODÍL OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ NA VÝROBĚ ENERGIE (1995)

 

ČR cca 2 %, cílem EU je dostat se na 10 %

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Doplnění k ústní části zkoušky:

 

Slepá mapa

 

Státy na hranici EU25: Norsko, Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Rep. Srbsko, Chorvatsko, Lichnštejnsko,

 

Státy na hranici EU26 (Turecko):

 

 

Proces východního rozšíření EU (OT. č. 3.)

Dne 1. května 2004 Evropská unie zažila své historicky největší rozšíření. Počet jejích členů se zvýšil z 15 na 25 států. Spolu s Českou republikou přistoupily následující státy: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr.

V současné době se o členství v Evropské unii uchází pět zemí: Bulharsko, Rumunsko, Turecko, Chorvatsko a Makedonie.

S Bulharskem a Rumunskem se od února 2000 vedou přístupová jednání. Pokud obě země udrží pokrok v reformách a přípravách k přístupu, mohla by být jednání úspěšně uzavřena v roce 2004. Pokud se tak stane, může být smlouva o přistoupení podepsána v roce 2005 a obě země by mohly přistoupit roku 2007.

Turecko má od roku 1999 statut kandidátské země. Pokud Evropská rada v prosinci roku 2004 rozhodne na základě zprávy a doporučení Komise, že Turecko splnilo kodaňská politická kritéria, EU neodkladně zahájí s Tureckem přístupová jednání.

Chorvatsko podalo oficiální přihlášku k členství v EU v únoru 2003. V dubnu 2004 vydala Komise kladné stanovisko k chorvatské žádosti a doporučila zahájení přístupových jednání. Evropská rada na svém červnovém summitu 2004 rozhodla, že Chorvatsko je kandidátskou zemí pro členství a že by proces přistoupení měl být zahájen během jara 2005.

Makedonie požádala o členství v březnu 2004.

 

PROCES ROZŠIŘOVÁNÍ

Rozšíření Evropské unie o osm států ze střední a východní Evropy a dva státy ze středomořského regionu představuje v historii evropské integrace největší nárůst počtu členských států, který je hodnocen jako největší příležitost a výzva Unie na počátku 21. století. Rozšíření uskutečněné v roce 2004 je sice ojedinělé, nikoli však první a určitě ne poslední. V historii evropské integrace nese pořadové číslo 5.

Evropská unie už má za sebou zkušenosti s úspěšným rozšiřováním. Pařížská smlouva (1951), která ustavila Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), a Římská smlouva (1957), která ustavila Evropské hospodářské společenství (EHS) a EURATOM, byly podepsány 6 zakládajícími členy: Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem.

 

 

Evropská unie se potom rozšiřovala celkem čtyřikrát – v letech 1973, 1981, 1986 a 1995.

1957	Římská smlouva – založení Evropského hospodářského společenství a EURATOM Zakládající státy: Belgie, Francie, Itálie, Německo, Lucembursko, Nizozemí.
1973	rozšíření – Dánsko, Irsko, Spojené království (jednání o přistoupení byla vedena také s Norskem, avšak Norsko odmítlo členství v důsledku referenda)
1981	rozšíření – Řecko
1986	rozšíření – Portugalsko, Španělsko
1995	rozšíření – Rakousko, Finsko, Švédsko

 

NA CESTĚ K PŘISTOUPENÍ – OD KODANĚ PO HELSINKY – KRITÉRIA VSTUPU

Rozšíření EU o nové členské státy bylo podmíněno splněním dvou zásadních podmínek:

• Budoucí členové museli splnit všechna kritéria vstupu
• Unie se musela připravit na přijetí nových členů

Mezníkem pro největší rozšíření se stalo zasedání Evropské rady konané v červnu 1993 v Kodani, ne kterém se členské země EU dohodly, že „přidružené státy ve střední a východní Evropě se mohou stát členy Evropské unie, pokud si to budou přát.“ Nejvyšší představitelé tehdejších členských států zároveň ale podmínili možné členství v EU splněním tří zásadních kritérií, tzv. „kodaňských kritérií“:

• stabilita a funkčnost institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a  respekt vůči menšinám a jejich ochranu;
• existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními silami působícími na jednotném trhu Společenství;
• schopnost převzít závazky vyplývající z členství, včetně schopnosti dostát požadavkům stanovených pro účast na hospodářské a měnové unii a podpořit politické cíle Unie.

Další, tzv. madridské kritérium, stanovil madridský summit Evropské rady z prosince roku 1995, který mezi podmínky členství přiřadil vytvoření správní kapacity pro převzetí acquis. Zdůraznil, že je důležité přijmout do národních legislativ celou legislativu Společenství, tzv. acquis. Stejně tak důležitá je ale efektivní implementace legislativa učiněná příslušnými administrativními a soudními strukturami. Zasedání v Madridu rovněž dalo impuls k vypracování posudků na kandidátské země a k přípravě návrhu nového rozpočtového rámce EU po roce 1999 (dokument zvaný Agenda 2000).

V prosinci roku 1997 Evropská rada na svém zasedání v Lucemburku konstatovala, že dodržení kodaňských politických kritérií představuje podmínku pro zahájení vyjednávání, splnění druhých dvou podmínek týkajících se hospodářství a závazků vyplývajících z členství bude podrobeno zkoumání později (tedy v posudcích vypracovaných Komisí). Na Zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997 byla schválena podrobná předvstupní strategie pro 10 kandidátských zemí ze střední a východní Evropy a Rada rovněž uložila Komisi zpracovávat pravidelné zprávy o pokroku, kterého dosáhly jednotlivé kandidátské země. Dále bylo rozhodnuto zahájit vyjednávání s těmito šesti kandidátskými zeměmi: Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko.

Sama Unie se musela připravit na příchod nových členů tak, že:

• provedla institucionální změny nezbytné pro rozšíření: tj. přijala a ratifikovala Smlouvu z Nice;
• schválila rozpočtový rámec na období 1999-2006, ve kterém již počítala s přistoupením nových členských států.

V červenci 1997 byla přijata Agenda 2000. Zaměřuje se na myšlenku „silnější a větší Unie“, včetně perspektiv rozvoje EU a jejích politik po roce 2000, dopad rozšíření na EU jako celek a na budoucí finanční rámec po roce 2000 se zřetelem na rozšířenou EU.

JEDNÁNÍ O VSTUPU

Lucemburský summit na konci roku 1997 rozhodl o zahájení přístupových jednání s první, tzv. lucemburskou, skupinou zemí ucházejících se o členství.

Dne 31. března 1998 byla přístupová jednání zahájena s Kyprem, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Českou republikou a Slovinskem. Přístupová jednání s druhou skupinou kandidátů začalo na jaře 2000 poté, co tak rozhodla Evropská rada v Helsinkách. Do tzv. helsinské skupiny patřilo Slovensko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko a Malta. Přístupová jednání byla s 10 kandidátskými státy zakončena na kodaňském summitu Evropské rady v prosinci 2002. Bylo rozhodnuto, že Evropská unie tyto státy uvítá jako nové členy 1. května 2004. Aby se tak mohlo stát, bylo nutné podepsat Smlouvu o přistoupení (stalo se tak slavnostním aktem 16. dubna 2003 v Aténách) a následně ji ratifikovat všemi 25 státy.

Přístupový proces 10 kandidátských států byl zakončen 30. dubna 2004, všech 10 kandidátských zemí se 1. května 2004 staly novými členskými státy Evropské unie.

Červnový summit Evropské rady roku 2004 zopakoval, že Bulharsko a Rumunsko jsou nedílnou součástí pokračující vlny rozšíření a že základní zásady uplatňované v přístupových jednání s deseti novými členskými státy se nadále uplatňují na Bulharsko a Rumunsko, které jsou součástí stejného obsáhlého a nezvratného procesu rozšiřování.

 

Institucionální reforma Evropské unie (ot. č. 4)

Postoje vůči reformě evropských institucí završené přijetím Ústavy jsou mezi českými občany poměrně nekonzistentní v porovnání s podporou hlavních evropských politik. V současné době 48 % obyvatel podporuje přijetí evropské Ústavy, čímž se Česká republika řadí spolu s Dánskem, Tureckem a Velkou Británií mezi země s nejnižší podporou tohoto dokumentu.

Polovina občanů ČR se domnívá, že by rozsah práva veta měl zůstat stejný, protože zaručuje ochranu národních zájmů.

 

Evropská Ústava

 

Evropský parlament schválil ústavu

Štrasbourg 12.ledna 2005 – Evropský parlament dnes velkou většinou schválil Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu a vyjádřil tak „bezvýhradní podporu její ratifikaci“. 500 poslanců hlasovalo pro, 137 proti a 40 se zdrželo hlasování. Česká poslanecká skupina byla nejzáporněji naladěna ze všech pětadvaceti. Pro hlasovali pouze sedm z 24 poslanců,  poslanci ODS, KSČM, Vladimír Železný a Jana Bobošíková hlasovali proti nebo se zdrželi hlasování.

Podle parlamentu je Ústava dobrým kompromisem a velikým vylepšením existujících smluv, což přinese viditelné výhody pro občany, pro členské státy, pro fungování institucí EU, tedy pro unii jako celek. V reakci na kritiky podotýká, že ústava nepovede ke vzniku centralizovaného superstátu, spíše posílí než oslabí sociální rozměr unie a neopomíjí její historické a duchovní kořeny.

Poslanci zdůraznili větší přehlednost a efektivnost Ústavy v souvislosti s posláním a cíly Evropské unie, větší demokratickou zodpovědnost Evropského parlamentu a zesílení občanských práv:

• Složitý soubor smluv Evropské unie bude nahrazen jediným, čitelnějším dokumentem, který do detailu popisuje cíle Unie. Ústava navíc uvádí společné hodnoty Unie, zjednoduší legislativní záležitosti, nechybí ani doložka solidarity v případě teroristického útoku nebo přírodní katastrofy.
• Rozsah oblastí, na které se vztahuje hlasování kvalifikovanou většinou místo jednohlasného hlasování v Radě, se výrazně rozšíří, sníží se počet členů Komise, významně se zviditelní Unie a posilní se její možnosti jako celosvětového hráče.
• Parlament se podle Ústavz bude vyjadřovat o legislativě Unie společně s Radou, při zkoumání a schvalování legislativy budou schůze Rady veřejné, přijímání všech zákonů Evropské unie bude podléhat zkoumání v národních parlamentech, národní parlamenty dostanou všechny návrhy Evropské unie v dostatečném časovém předstihu, předsedu Komise bude volit Evropský parlament, nový rozpočtový postup bude vyžadovat souhlas Rady a Evropského parlamentu v souvislosti se všemi výdaji Evropské unie bez výjimky.

Větší práva pro občany garantuje začlenění Charty základních práv EU do ústavy, přistoupení Unie k Evropskému dojednání o lidských právech, zavedení evropské občanské iniciativy a lepší možnosti Parlament zároveň zahájil kampaň, která má v členských zemích podpořit přijetí Ústavy. Podle představ poslanců by měly státy unie Ústavu přijmout nejpozději do poloviny ledna 2006. Tak aby ústava mohla vstoupit v platnost 1. listopadu téhož roku. Dva členské státy Unie, které zvolili možnost parlamentní ratifikace, tak již provedli a Ústavu pro Evropu schválili, Litva a Maďarsko. V dalších dvou členských státech, v Německu a Belgii, ústava neumožňuje uskutečnění referenda, definitivní rozhodnutí o ratifikaci však ještě nepadlo. V České republice je referendum možné, na rozhodnutí se ale stále čeká.

Předpokládaná referenda

V těchto dnech, se uskutečnění referend předpokládá v dalších devíti členských státech, přesné datumy jsou ale stanoveny pouze ve dvou z nich, ve Španělsku 20.února 2005 a v Lucembursku 10.června 2005. Ve Francii se bude konat referendum ještě před létem 2005, v Nizozemsku v prvním čtvrtletí 2005. V Portugalsku by se mělo konat referendum co nejdříve, bude ale odloženo z důvodu únorových legislativních změn. Ve Velké Británii a Dánsku se referenda uskuteční začátkem roku 2006. Přesné datum zatím není stanoveno v Polsku a Irsku.

Hlasování v národních parlamentech

Jedenáct uvedených členských států se vyslovilo pro hlasování v národních parlamentech. Většina z nich tak učiní ještě v průběhu roku 2005: Rakousko, Kypr, Estonsko, Finsko, Řecko, Itálie, Lotyšsko, Malta, Slovensko, Slovinsko a Švédsko.

 

Acquis Společenství

 

Acquis Společenství neboli společné dědictví Společenství představuje společná práva a závazky, které zavazují všechny členské státy v rámci Evropské unie. Acquis se stále vyvíjí a sestává z:

• obsahu, principů a politických cílů smluv;
• legislativy přijaté při aplikaci smluv a judikatury Evropského soudního dvora;
• deklarací a rezolucí přijatých Unií;
• opatření vztahujících se k společné zahraniční a bezpečnostní politice;
• opatření vztahujících se k justici a ke spolupráci ve vnitřních věcech;
• mezinárodních smluv uzavřených Unií a smluv uzavřených navzájem mezi jejími členskými státy v oblasti aktivit Unie.

Z tohoto důvodu acquis Společenství nezahrnuje jen striktně právo Společenství, ale také všechny akty přijaté v rámci druhého a třetího pilíře Evropské unie, a především společné cíle stanovené ve smlouvách.

Kandidátské státy musí předtím, než vstoupí do Unie, acquis přijmout. Výjimky a odlišnosti při přejímání acquis jsou dovoleny jen ve výjimečných případech a jejich rozsah je omezen. Unie se zavázala, že bude acquis v jeho celistvosti udržovat a že je bude dále rozvíjet. V žádném případě nepůjde Unie cestou opačnou.

Součástí přípravy kandidátských zemí na členství v Unii je podrobné zkoumání, jak dalece je legislativa těchto zemí přizpůsobena acquis Společenství.

 

BRUSELSKÝ SUMMIT 2006

Summit dopadl úspěšně, dohoda nastala, rozpočet 2007-2013 zajišťuje pokračování v duchu jako dosud. VB měla zefektivnit dotace v čele s T. Blairem. VB cíle nedosáhla. Největší kritici jsou Francie, Polsko. Na 2007-2013 „2. Marshallův plán“ – rozpočet umožňuje uskutečnit podobné záměry jako M.p. Celková částka bude 862,363 mld. Eur na 7 let (průměr 123 mld. eur pro každou zemi na 1 rok) → nárůst objemu prostředků. Je to 1,045% výkonu ekonomik všech 25 států (ČR 5% tempo růstu). Toni Blair ustoupil z části z výhody a větší část byla zachována. Menší část = 10 mld. VB dostala EU ke konsensu. Německo se zavázalo uhradit 13 mld → ty poplynou do nových členských zemí (o tyto peníze měly být ochuzeny nové země Polsko a Maďarsko) – v čele s Angelou Merkelovou. ČR dostala na hlavu nejvíce,

částka na hlavu 330 eur ročně. Francie bude znovu dostávat dotace do zemědělství. Německo, které to zaplatilo, si udělalo dobré jméno, vysloužilo si obdiv. Všichni vydělali. Peníze jsou určeny na infrastrukturu a čističky odpadních vod, což ještě nemusí přinést prosperitu státu.