Architektura dvacátého století- expresionismus

expresionismus – umělecké hnutí počátku 20. stol. (asi 1910 – 23). Vyznačuje se úsilím o vyjádření silných individuálních prožitků, zaměřením na psychické stavy. Obecně jej lze charakterizovat jako reakci na 1. světovou válku, která pohřbila naděje na racionální vedení společnosti (i když počátky směru sahají do doby před 1. světovou válkou). Charakteristické je stupňování výrazu v tvaru i v barvě, uplatnění kontrastu, dynamiky, tvarové stylizace až deformace. – Z latinského expresio výraz.

V architektuře tvořil expresionismus nepříliš vyhraněný směr, pod nějž lze řadit jednotlivé, navzájem velmi odlišné stavby a projekty. Uplatňovaly se kruhové plastické formy (E. Mendelsohn), krápníkové stropy (H. Poelzig), později ostré úhly (Kýlový dům v Hamburku od F. Högera, 1921). Počátky expresionismu sahají již před válku: roku 1910 vznikla amsterdamská skupina Wendingen (Směry), nazvaná podle stejnojmenného časopisu; jejím hlavním představitelem byl M. de Klerk a dále P. Kramer, F. Staal aj. Tato skupina realizovala v letech 1918 – 24 na předměstích Amsterdamu řadu měkce modelovaných obytných bloků z režných cihel. Dalšími významnými představiteli nizozemského expresionismu byli Van der Mey (administrativní budova Het Scheepvaarhius v Amsterdamu,1911 – 16) a zejm. W. M. Dudok (lázně, školy a radnice v zahradním městě Hilversrum). Roku 1926 skupina Wendingen ukončila svou činnost.

V Německu byl expresionismus zejm. reakcí na industriální styl Deutscher Werkbundu. Již roku 1914 se expresionistické tendence projevily v divadle Werkbundu, postaveném pro výstavu v Kolíně nad Rýnem. Po 1. světové válce prosazovala expresionistické tendence v Německu Dělnická umělecká rada (Arbeitsrat für Kunst; 1918 – 19), založená B. Tautem. Utopické rysy expresionismu vyvrcholily v Tautových vizích načrtnutých v publikaci Alpine Architektur (Alpská architektura, 1919); fantastické chrámy ze skla a ocele na vrcholcích hor byly chápány jako protiklad k přízemním kamenným a cihlovým domům v údolí. Dalším významným představitelem německého expresionismu v architektuře byl zejm. E. Mendelsohn (Einsteinova věž v Postupimi), expresionistickou fází však prošel i P. Behrens, H. Poelzig (Velké divadlo v Berlíně), W. Gropius (Pomník obětem války ve Výmaru; 1922), Mies van der Rohe (návrh skleněných mrakodrapů pro Berlín) a další.
Expresionismus se projevil i v Dánsku; typické bylo využívání cihel a zaoblených nároží (P. V. J. Klint, cihelný kostel Grundtvig v Kodani; 1913 – 16). Výjimečnou, kubismu blízkou stavbou, v níž není použit jediný pravý úhel, je Goetheanum II. (1923 – 28) ve švýcarském Dornachu, postavené podle modelu antroposofa Rudolfa Steinera (* 1861, † 1925). V českých zemích uplatňovali prvky expresionismu převážně němečtí architekti, a to paralelně s rozvojem osobitého českého architektonického kubismu a obloučkového stylu (rondokubismu) a později (ve 30. letech 20. stol.) též J. Kroba (Průmyslová škola v Mladé Boleslavi).