Politika hospodářské a sociální soudržnosti

 11.1 Význam hospodářské a sociální koheze

„Na podporu celkového harmonického rozvoje Společenství rozvíjí a sleduje činnosti vedoucí k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství usiluje zejména o snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí.“

(Amsterodamská smlouva)

Sociální solidarita je předpokladem každého jednotného státu, a v případě nadnárodního seskupení, jakým je Evropská unie, tento argument vystupuje ještě intenzivněji. Výrazné regionální nerovnosti (disparity) totiž významnou měrou negativně ovlivňují výkonnost celé ekonomiky.

Vstupem do hospodářské a měnové unie a zavedením společné měny ztrácejí její členové vlastní měnovou suverenitu – nemohou již nadále ovlivňovat ekonomiku prostřednictvím měnového kurzu a dalších nástrojů – a také ztrácejí důležitý nástroj k ochraně výrobců před dopady společného trhu. Současně musí členské státy dodržovat pravidla Paktu stability a růstu, což znamená přísnou regulaci výše veřejných výdajů. Právě tyto restrikce mají být kompenzovány výdaji ze společného rozpočtu EU do oblasti regionálního rozvoje. Politika hospodářské a sociální koheze se proto stala nezbytnou, aby zajistila homogenní ekonomické prostředí potřebné pro fungování hospodářské a měnové unie.

Evropská unie věnuje zvýšenou pozornost a prostředky některým hospodářským odvětvím – například prostřednictvím společné zemědělské politiky. Nejvíce prostředků ze společného rozpočtu tak získávají země s vysoce rozvinutým zemědělstvím. Ostatním zemím má právě politika hospodářské a sociální koheze do určité míry kompenzovat negativní dopady těchto odvětvově zaměřených politik. Ve snaze o dosažení širší integrace se tak regionální politika stala nástrojem při hledání politického kompromisu.

Politika hospodářské a sociální koheze je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že její realizace spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti – tj. orgánů Evropské unie. Mimo jiné i tímto prvkem je tato politika naprosto originální a nemá ve světě obdoby.

11.2 Vznik a vývoj regionální politiky

V prvních desetiletích existence Evropských společenství se politika, orientovaná na řešení strukturálních problémů, rozvíjela jen velmi pozvolna a ve značně redukované podobě. Zpočátku téměř nebyla potřebná, protože šestka zakládajících zemí se díky „západoněmeckému zázraku“ nepotýkala s výraznými disparitami (výjimkou byl zaostalý jih Itálie).

Potřeba restrukturalizace ekonomik se realizovala prostřednictvím politik odvětvově koncipovaných a teprve vstup Irska (1973) přivodil změnu náhledu, která se potvrdila po jižním rozšíření ES. V 70. a zejména 80. letech tak získala strukturální politika výrazně regionální dimenzi. Nově se konstituovala politika regionální doplněná politikami odvětvově orientovanými. Postupné rozšiřování ES o nové státy s výrazně nižší ekonomickou úrovní její význam zvýrazňovalo, až se v devadesátých letech stala, již coby politika ekonomické a sociální soudržnosti, prioritou celé hospodářské politiky EU. Ve své současné podobě se politika hospodářské a sociální koheze začala rozvíjet až na základě přijetí Amsterodamské smlouvy, která potvrdila prohloubení integrace EU na úroveň hospodářské a měnové unie. Dnes se řadí mezi nejvýznamnější politiky v rámci EU a tomu také odpovídá její podíl na společném rozpočtu Unie, který tvoří přibližně třetinu celkových výdajů.

Popsaný vývoj lze etapizovat přibližně takto:

• období 1951 – 1973 je obdobím „důvěry ve volný trh“,
• období 1974 – 1986 znamená zrod „evropské“ regionální politiky,
• období 1987 – 1999 představuje potřebu vzniku komplexně pojaté politiky hospodářské a sociální soudržnosti,
• období 2000 – 2006 je ve znamení přípravy a realizace „východního“ rozšíření,
• období 2007 – 2013 představuje období aplikace politiky hospodářské a sociální soudržnosti v nových podmínkách EU-27.

Období „důvěry ve volný trh“ (1951 – 1973)

Počáteční fázi lze charakterizovat jako důvěru ve volný trh, od něhož se očekávalo samovolné vyrovnávání regionálních disparit. Pro vytvoření volného trhu bylo zapotřebí odstranění obchodních bariér, proto se pozornost soustředila spíše na makroekonomické otázky. Mezi tehdejšími členy neexistovaly výraznější rozdíly (s výjimku Itálie a Francie, které však prováděly vlastní regionální politiku již delší dobu).

Římská smlouva zakotvila vznik Evropské investiční banky, která poskytuje půjčky a garance na projekty v méně rozvinutých regionech. Na základě této smlouvy také vznikl Evropský sociální fond financující sociální politiku (v té době prováděnou nezávisle na regionální) a Evropský zemědělský záruční a orientační fond. Společná zemědělská politika financovaná tímto fondem měla určité pozitivní regionální dopady. V roce 1968 bylo zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku (DG XVI), které se stalo koordinačním orgánem pro regionální politiku ES.

V prvním období tedy dochází k posílení národní regionální politiky jednotlivých států bez společné koordinace. Pozornost se soustřeďovala zejména na oblasti postižené útlumem těžkého průmyslu a na zaostalé venkovské regiony.

Zrod „evropské“ regionální politiky (1974 – 1986)

Toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. Navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznějšími regionálními disparitami (Velká Británie). V této době došlo k prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie, která coby „čistý plátce“ přišla vstupem do ES o značné příjmy z cel, a právě regionální politika jí měla kompenzovat tyto ztráty a pomoci restrukturalizovat staré průmyslové oblasti.

V roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund) – základní nástroj realizace a financování regionální politiky. V tomto období také začala prosazovat podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér.

Ve druhém období lze již hovořit o regionální politice uskutečňované orgány ES na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů.

Směrem k hospodářské a sociální soudržnosti (1987 – 1999)

Počátek tohoto období začíná přijetím Jednotného evropského aktu, který formuloval úkoly pro další integrační fázi, jakými mimo jiné byly:

• vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992,
• zavedení politiky směřující k posilování hospodářské a sociální soudržnosti, která by přispívala ke snižování rozdílů v hospodářské vyspělosti různých regionů prostřednictvím strukturálních fondů.

Hlavním podnětem posílení regionální politiky byla orientace na jednotný vnitřní trh, jakož i obava, že zostřená konkurence ještě více zhorší situaci nejméně rozvinutých regionů, kterou nebudou schopny ji vlastními silami zvládnout.

Reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska – zemí s nižší výkonností své ekonomiky a značnou závislostí na zemědělské produkci. Dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemí – Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie – jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí.

Výsledkem reformy byl prvek střednědobého plánování regionálních programů a zavedení principů regionální politiky. Poprvé se objevil koncepční prvek víceletých koordinovaných rozvojových programů.

V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Fond soudržnosti (neboli Kohezní fond) – nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská konvergenční kritéria. Zároveň byl založen Výbor regionů – nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy.

Ve třetím období se regionální politika reorganizovala do podoby, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí.

Nová výzva – příprava na východní rozšíření (2000 – 2006)

Cíle strukturální politiky byly neustále kritizovány, proto byla pro další plánovací období 2000 – 2006 provedena jejich reforma v souladu s principy regionální politiky a výsledky z dosavadní realizace.

Na madridském zasedání Evropské rady v roce 1997 byla Evropská komise vyzvána, aby vypracovala materiál o rozšiřování EU. Tak vznikl dokument nazvaný Agenda 2000, který nastiňuje základní směry vývoje v kontextu rozšiřování EU. Na tento dokument navazují závěry Evropské rady ze zasedání v Berlíně z března 1999, které dále doplňují a kvantifikují předchozí ujednání.

Hlavními prioritami nové etapy dosahování hospodářské a sociální soudržnosti, na nichž se v rámci zvýšení účinnosti strukturálních fondů členské země dohodly, jsou:

• větší koncentrace finančních prostředků,
• snížení počtu cílů a menší plošnost poskytované pomoci,
• vyšší efektivita využívání pomoci,
• zdokonalení kontroly, zlepšení fungování a správy fondů,
• zjednodušení celého procesu poskytování strukturální pomoci.

Období aplikace politiky hospodářské a sociální soudržnosti v nových podmínkách 2007 – 2013

Evropská unie představuje v současnosti politicky i hospodářsky vysoce propojený celek. I přesto zde přetrvávají výrazné ekonomické a sociální rozdíly umocněné rozšířením integračního procesu do východní Evropy a do oblasti Středomoří. V rovině strukturálních problémů dominují značné rozdíly v úrovni příjmů mezi regiony EU a problémy nezaměstnanosti. K nim se připojují disparity ve výkonnosti národních ekonomik, které se rozšířením EU o dvanáct nových členů dále zvýraznily. Perspektiva dalšího rozšiřování EU na Balkán, do východní Evropy či do Malé Asie bude vyvolávat potřebu stále větších finančních zdrojů.

11.3 Principy politiky hospodářské a sociální soudržnosti

S reformou regionální politiky ES a přechodem ke komplexněji chápané politice hospodářské a sociální soudržnosti na přelomu 80. a 90.let jsou spojeny nové základní principy, které se odrážejí v programové a právní úpravě celého procesu poskytování strukturální pomoci. Jde o principy:

• programování,
• koncentrace,
• partnerství,
• adicionality (doplňkovosti),
• monitorování a vyhodnocování.

Princip programování

V zásadě jde o to, že pomoc je namířena do nejméně rozvinutých regionů a je realizována formou víceletých a víceoborových programů, pro které se zpracovávají programové dokumenty. Výsledkem je vzájemně integrovaný programový celek realizovaný v dlouhodobějším horizontu.

Princip koncentrace

Smyslem této zásady je soustředění největších prostředků do regionů s nejvážnějšími problémy, které jsou určeny pouze na předem definované cíle. Výhodami plynoucími z koncentrace jsou mimo většího efektu a větší viditelnosti také snadnější a přehlednější monitorování a kontrola.

Princip partnerství

Poskytnutí pomoci ze strany EU vyžaduje aktivní spolupráci jak samotných příjemců pomoci ve všech fázích a na všech úrovních procesu, tak i dalších subjektů (jmenovaných členským státem) – regionálních, místních a jiných příslušných veřejných orgánů, hospodářských a sociálních partnerů a dalších. Uplatňuje se zde zásada subsidiarity, přičemž celková odpovědnost zůstává na členském státě.

Princip adicionality (doplňkovosti)

Prostředky poskytnuté ze zdrojů EU mají doplňovat, respektive posilovat prostředky ze strany příjemce pomoci. Záměrem tohoto principu je důraz na finanční zainteresování členského státu a jeho orgánů, což má vést k vyšší efektivnosti a zodpovědnosti při využívání poskytnutých prostředků.

Princip monitorování a vyhodnocování

Jedná se o průběžné sledování a vyhodnocování efektivnosti využívání prostředků ze zdrojů EU, a to ve všech fázích procesu z hlediska věcného i finančního:

• předběžné hodnocení (ex ante),
• střednědobé hodnocení (interim),
• následné hodnocení (ex post).

K jednotné a konzistentní struktuře územního srovnávání a distribuci prostředků byla Evropským statistickým úřadem (Eurostat) vytvořena nomenklatura územních statistických jednotek (neboli NUTS z francouzského Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques). Od roku 1988 jsou používány v legislativě Společenství, která se týká strukturálních fondů. Mohou zahrnovat jednu nebo více územně správních jednotek v rámci státu.

 

Musí však respektovat praxi uplatňovanou v EU a samozřejmě i existenci územně správních jednotek daného státu, a také vycházet z jejich komplementarity (tzn. řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších). Pro strukturální politiku, přesněji pro systém cílů jsou nejdůležitější jednotky NUTS úrovně II a III, které jsou klíčem k zařazování regionů pod jednotlivé rozvojové programy (cíle). Od roku 2003 se používají ještě tzv. místní administrativní jednotky (LAU, Local Administrative Units), které vyjadřují úroveň NUTS IV a V.

11.4 Cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti po roce 2000

Základním cílem obecně je posílení hospodářské a sociální soudržnosti EU, především podporou aktivit v oblasti regionální, strukturální, sociální a zemědělské politiky a politiky na podporu zaměstnanosti.

Pro období 2000 – 2006 byl tento základní cíl rozpracován do tří dílčích, jejichž podíl na celkově vyčleněných finančních zdrojích je uveden v závorkách:

• Cíl 1 – Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů (69,7 %)

Jde o rozvojovou pomoc méně vyspělým regionům EU (tj. oblastem, které se nacházejí v HDP na obyvatele pod hranicí 75 % průměru EU) s cílem dosažení úrovně ostatních regionů. Důraz je kladen zejména na vybavení základní infrastrukturou či podporu investic do podnikatelských a jiných hospodářských činností.

• Cíl 2 – Podpora strukturálně postižených regionů (11,5 %)

Cíl se týká oblastí, ve kterých dochází k hospodářským a sociálním změnám v sektoru průmyslu a služeb. Důsledkem těchto změn je vznik strukturálních problémů. Jedná se zejména o venkovské oblasti upadající z důvodu nedostatku ekonomické diverzifikace, dále pak o městská sídla, která se dostala do potíží v důsledku ztráty ekonomických aktivit, či zaostávající oblasti závislé na rybolovu. Při čerpání prostředků v rámci Cílů 1 a 2 musí být dodržena podmínka, že každá jednotlivá oblast je způsobilá pro pomoc jen podle jednoho z uvedených cílů.

• Cíl 3 – Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti (12,3 %)

Záměrem cíle je rozvíjet aktivity týkající se lidských zdrojů. Jde zejména o pomoc členským státům přizpůsobovat a modernizovat jejich systémy vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti. Trhy práce by měly být modernizovány v souladu s víceletými plány zaměstnanosti a novou hlavou o zaměstnanosti včleněnou do Amsterodamské smlouvy.

Každá oblast může být zahrnuta buď pod Cíl 1, nebo Cíl 2. Oba tyto cíle mají regionální charakter, proto se označují jako „regionální cíle“. Cíl 3 se vztahuje na území celé Unie (kromě regionů spadajících pod Cíl 1), proto se o něm hovoří jako o „horizontálním cíli“.

Cíle regionální politiky pro období 2007 – 2013

V období 2007-2013 sleduje regionální politika tři cíle, k jejichž dosažení má v evropském střednědobém rozpočtovém rámci prostřednictvím strukturálních fondů a Fondu soudržnosti vyčleněno 308 041 mil. eur (přibližně 7 393 mld. Kč):

• Cíl Konvergence: podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS II s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele nižším než 75 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Dále jsou k čerpání z tohoto cíle způsobilé státy, jejichž hrubý národní produkt (HNP) na obyvatele je nižší než 90 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Tento cíl je financovaný z ERDF, ESF a Fondu soudržnosti a v České republice pod něj spadají všechny regiony soudržnosti s výjimkou Prahy.

 

 

• Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionů na úrovni NUTS II nebo NUTS I, které přesahují limitní ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. Tento cíl je financovaný z ERDF a ESF a v České republice pod něj spadá Praha.

 

• Cíl Evropská územní spolupráce: podpora přeshraniční spolupráce regionů na úrovni NUTS III nacházejících se podél všech vnitřních a některých vnějších pozemních hranic a všech regionů úrovně NUTS III podél námořních hranic, které jsou od sebe obecně vzdáleny nejvýše 150 kilometrů. Dále je podporována meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. Tento cíl je financovaný z ERDF a v České republice pod něj spadají všechny regiony.

Rozdělení prostředků fondů EU mezi cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2007-2013:

Cíl	Fondy pro EU27		Fondy pro ČR
Konvergence	251,16 mld. EUR	81,54 %	25,89 mld. EUR	96,98 %
Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost	49,13 mld. EUR	15,95 %	415,99 mil. EUR	1,56 %
Evropská územní spolupráce	7,75 mld. EUR	2,51 %	389,05 mil. EUR	1,46 %
Celkem	308,04 mld. EUR	100,00 %	26,69 mld. EUR	100,00 %

 

11.5 Nástroje politiky hospodářské a sociální soudržnosti

Cíle této politiky jsou naplňovány prostřednictvím strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a dalších nástrojů (tzv. Iniciativ Společenství a inovačních akcí). Do množiny strukturálních fondů EU patří Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), Evropský sociální fond (ESF), Evropský zemědělský záruční a orientační fond (EAGGF) – od roku 2007 nazývaný Evropský fond rozvoje venkova a Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) – od roku 2007 nazývaný Evropský rybolovný fond.

Strukturální fondy se přímo zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů členských států a snižování zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí. Strukturální fondy mohou podporovat operace následujících typů:

• přímé investice do vytváření nových pracovních příležitostí,
• služby pro malé firmy (poradenství, zahájení podnikání, zakládání nebo záchrana stávajících firem, finanční inženýrství, transfer technologií, marketing, certifikace, atd.) s cílem rozvinout regionální a místní potenciál a diverzifikovat hospodářské aktivity,
• základní hospodářská infrastruktura (doprava, telekomunikace, energie, likvidace pevného odpadu, čištění odpadních vod, obnova průmyslových lokalit, podnikatelské parky),
• výzkum a rozvoj, technologické inovace,
• infrastruktura pro vzdělávání a zdravotnictví, osobní služby,
• zlepšení struktury pro zpracování a prodej zemědělských a rybných výrobků,
• modernizace zařízení, certifikáty kvality pro místní zemědělské a řemeslné výrobky,
• diverzifikace hospodářských aktivit ve venkovských oblastech (hlavně prostřednictvím turistiky),
• ochrana životního prostředí a přírodního dědictví,
• obnova budov, rozvoj kulturních hodnot,
• obnova krizí postižených městských oblastí,
• přeshraniční a nadnárodní spolupráce, výměna zkušeností,
• vyhledávání pracovních příležitostí pro mladé lidi, nezaměstnané a ty, kteří strádají nebo jsou ohroženi sociální izolací, prostřednictvím náborové pomoci a školením (vstupní, pokračující a vícestupňové), příprava instruktorů, pracovníků průzkumu, administrativního personálu, stejné příležitosti pro muže a ženy,
• rozvoj nových kvalifikací, např. za účelem zvýšení adaptability vůči změnám na pracovním trhu,
• přizpůsobení struktury školení a zaměstnanosti.

Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund – ERDF)

Evropský fond regionálního rozvoje je co do objemu finančních prostředků největší. Byl založen v roce 1975. Ze zdrojů ERDF jsou financovány projekty v regionech spadajících do Cílů 1 a 2. Jedná se zejména o investice směřující do infrastruktury, vytváření pracovních míst a podpory malého a středního podnikání. Pomoc financovaná z prostředků ERDF se zaměřuje především na následující oblasti:

• investice do výroby určené k vytváření nových nebo stávajících pracovních míst,
• investice do infrastruktury včetně transevropských sítí pro regiony zařazené do Cíle 1,
• investice do vzdělání pro regiony zařazené do Cíle 1,
• rozvoj místního potenciálu: místní rozvoj a rozvoj malého a středního podnikání v problémových regionech, výzkum a rozvoj,
• investice zaměřené na životní prostředí.

Evropský sociální fond (European Social Fund – ESF)

Fond byl založen v roce 1960 a v souladu se strategií EU podporuje aktivity a politiky v oblastech zaměstnanosti a rozvoje lidských zdrojů. Prostředky ESF lze použít na spolufinancování všech tří Cílů politiky soudržnosti. Konkrétně je podpora z ESF zaměřena zejména na následující problémové oblasti:

• integrace nezaměstnaných, zejména osob postižených dlouhodobou nezaměstnaností,
• integrace mladých lidí do pracovního procesu,
• integrace osob vyloučených z trhu práce,
• podpora stejných příležitostí na trhu práce,
• adaptace pracovníků na průmyslové změny ,
• stabilizace a růst zaměstnanosti,
• posílení lidského potenciálu ve výzkumu, vědě a technologii,
• posílení systému vzdělávání a další kvalifikace.

Evropský zemědělský orientační a záruční fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund – EAGGF)

Fond funguje od roku 1962 a do systému strukturálních fondů patří jeho orientační sekce. Ta podporuje rozvoj venkova v souladu s Cílem 1 a 2, což se promítá do modernizace a racionalizace zemědělské výroby. Záruční sekce EAGGF slouží k financování Společné zemědělské politiky EU. Orientační sekce EAGGF, která se od roku 2007 transformovala v Evropský fond rozvoje venkova (European Rural Development Fund) financuje v rámci politiky soudržnosti hlavně následující oblasti:

• podpora farmaření a zachování životaschopných farmářských komunit v horských nebo méně příznivých oblastech,
• podpora začínajícím mladým farmářům,
• podpora ustavení producentských asociací,
• konverze, diverzifikace, reorientace a podpora kvality zemědělské produkce,
• rozvoj venkovské infrastruktury,
• podpora investic do cestovního ruchu,
• ostatní opatření, např. prevence přírodních pohrom, obnova vesnic, ochrana venkovského (kulturního) dědictví, rozvoj a využití lesů, ochrana prostředí a krajiny a finanční řízení.

Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (Financial Instrument for Fisheries Guidance – FIFG)

FIFG byl založen v roce 1993. Od roku 2007 se označuje jako Evropský rybolovný (příp. rybářský) fond (European Fisheries Fund). Zaměřuje se na podporu rybolovu a modernizaci rybářského průmyslu. Prostředky z tohoto nástroje se mohou použít na podporu Cílů l a 2, přičemž spolufinancování je určeno zejména následujícím problémovým oblastem:

• změny v rybářském sektoru,
• modernizace loďstva,
• rozvoj chovu ryb,
• ochrana některých přímořských oblastí,
• vybavení rybářských přístavů,
• výroba a obchod s rybími výrobky,
• podpora výroby,

Fond soudržnosti

Vedle strukturálních fondů existuje Fond soudržnosti (Cohesion Fund), který byl založen v roce 1993 jako zvláštní fond solidarity na pomoc nejméně rozvinutým členským státům v souvislosti s přípravou na vytvoření hospodářské a měnové unie. Jedná se o fond, který poskytuje finance na významné projekty z oblasti životního prostředí s rozpočtem minimálně 25 mil. EUR a projekty v oblasti infrastruktury (transevropských dopravních sítí) s rozpočtem minimálně 50 mil. eur. Možnost čerpat z tohoto fondu mají státy, jejichž HDP na obyvatele je nižší než 90 % průměru EU.

Uvedená kritéria v současném programovacím období (2007 – 2013) splňuje 15 členských zemí EU (Portugalsko, Řecko a Španělsko a všech 12 zemí přijatých v letech 2004 a 2007). Na rozdíl od strukturálních fondů neposkytuje FS spolufinancování programům, ale přímo se podílí na financování konkrétních projektů. Rozhodnutí jsou přijímána společně členským státem a Evropskou komisí (EK). Velká pozornost je věnována kontrole zdrojů podpory, aby se vyloučilo financování projektu z FS a strukturálních fondů současně.

Na tento nástroj je alokována téměř třetina prostředků určených na politiku soudržnosti. Míra pomoci EU poskytovaná FS se pohybuje ve výši 80 – 85 % veřejných nebo ekvivalentních výdajů. Konkrétní výše pomoci se určuje podle typu projektu, který má být realizován. Fond není specificky zaměřen na regionální politiku. Pomoc z tohoto fondu je v praxi, vzhledem k pomoci, kterou regionům poskytují strukturální fondy, většinou jen doplňující.

Iniciativy Společenství

Iniciativy Společenství jsou zvláštním nástrojem strukturální politiky k řešení specifických problémů dotýkajících se celého území EU, které doplňují jiné programy nebo usnadňují jejich provádění. Tyto iniciativy vyhlašuje a řídí Evropská komise, která dává první podnět, teprve následně je projedná s dotyčným členským státem. Z rozpočtu strukturálních fondů na ně bylo vyčleněno 5,35 % všech prostředků na politiku hospodářské a sociální soudržnosti.

12 Politika rozvoje vědy, výzkumu a nových   technologií

12.1 Význam politiky pro rozvoj ES/EU

Politika rozvoje vědy a výzkumu a rozvoje technologií se řadí mezi politiky komunitárního charakteru. Hlavní těžiště jejího provádění leží na členských státech, orgány Evropské unie hrají úlohu koordinátora. Unie se nesnaží svou politikou koordinovat veškerý výzkum, určuje však jeho priority, podporuje kooperaci výzkumných pracovišť a dalších subjektů z členských zemí a podílí se na výzkumu finančně. Výsledky této politiky lze jen obtížně hodnotit. Převládá však názor, že prostředky uvolňované na tyto aktivity jsou zatím poměrně malé.

Hlavní problém Společenství nespočíval ani tak v nedostatečném vědeckotechnickém potenciálu, jako v jeho neracionálním využívání. Hlavními důvody byly národní roztříštěnost výzkumu, paralelní výzkumy zvyšující výdaje a nekoordinovaný přístup k řešení klíčových vědeckovýzkumných úkolů. Až do poloviny 80. let 20. století probíhal výzkum v členských zemích samostatně, což bránilo realizovat projekty, které přesahovaly finanční a kapacitní možnosti jednotlivých zemí.

Její smluvní zakotvení najdeme již ve Smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a oceli a ve Smlouvě o založení Evropského společenství atomové energie. Výzkumná politika zde byla prováděna pouze v určitých sektorech (uhelném průmyslu, ocelářství, resp. v jaderné energetice) a v poměrně omezené míře.

Pod tlakem rostoucí japonské a americké konkurence v nových technologiích rozhodli představitelé států ES na vrcholné schůzce v Haagu v prosinci 1969 o překonání sektorového přístupu a rozšíření koncepce vědecko-výzkumné a technologické politiky. V sedmdesátých letech však procházela Společenství integrační stagnací, jejíž příčinou byly ropné šoky a hospodářské problémy členských států. Na začátku osmdesátých let bylo zaostávání inovačního procesu Evropských společenství za USA a Japonskem ještě zjevnější. Jednalo se zejména o obory, jako jsou informační technologie, výroba nových materiálů a biotechnologie. V těchto oborech byly státy ES závislé na dovozu, což svědčilo o jejich zastaralé struktuře průmyslu. USA v této době přicházelo s vojenským programem strategické obranné iniciativy (tzv. „hvězdnými válkami“), který dal vědeckotechnickému rozvoji silné impulsy nejen pro vojenské účely, ale i pro civilní využití. Společenství se proto rozhodlo cílevědomě podporovat vědecko-technologickou politiku, a posílit tím konkurenceschopnost evropského průmyslu v mezinárodním prostředí.

Poprvé kodifikoval výzkum a technologický rozvoj jako samostatnou politiku Společenství Jednotný evropský akt, který znamenal počátek koordinovaného postupu ve výzkumu a technologickém vývoji. Maastrichtská smlouva poté zdůrazňovala, že Společenství považuje za svůj cíl posilovat vědecké a technologické základy evropského průmyslu a rozvíjet jeho mezinárodní konkurenceschopnost a podporovat všechny k tomu nezbytné výzkumné činnosti.

12.2 Rámcové programy

Hlavním těžištěm těchto aktivit je koordinace a podpora výzkumu prostřednictvím víceletých (zpravidla čtyřletých) rámcových výzkumných programů. Ty mají stanovené vědecké a technické cíle, kterých má být dosaženo prostřednictvím tří uvedených směrů, a mají určenou celkovou výši finančních prostředků, včetně podílu finanční spoluúčasti Společenství. Rámcový program, který musí jednomyslně přijmout Rada se uskutečňuje prostřednictvím specifických programů pro každou činnost. Ty pak Rada schvaluje již jen kvalifikovanou většinou. V letech 1984-2006 se realizovalo šest rámcových programů. Od roku 2007 se realizuje Sedmý rámcový program. Od roku 1999 se těchto aktivit již plnoprávně účastnilo i Česko.

Rámcové programy soustřeďují prostředky vždy na několik vybraných prioritních směrů. Jestliže v prvním víceletém programu byla téměř polovina prostředků věnována na výzkum zaměřený na snížení energetické náročnosti průmyslové výroby, např. ve čtvrtém rámcovém programu již byla třetina prostředků věnována na informační a telekomunikační technologie.

.První rámcový program (1984-1987)

V roce 1982 předložila Komise návrh na evropskou strategii v oblasti vědy a techniky, který vedl ke schválení prvního rámcového programu vědecko-výzkumného rozvoje. Téměř polovina finančních prostředků z celkového objemu 3,7 miliard ECU byla tehdy vynaložena na snížení energetické náročnosti výroby.

Odpovědí na americkou obrannou iniciativu se v roce 1985 stala EUREKA (European Research Coordination Agency), která sdružuje nejen členy EU, ale i státy Evropského sdružení volného obchodu a později i státy střední a východní Evropy. EUREKA spočívala v realizaci zhruba 700 projektů, jak na úrovni firem, výzkumných ústavů a veřejných míst. Podpora projektu z fondu EUREKA může dosáhnout až padesáti procent nákladů.

Zásadním krokem, který měl vést ke zvýšení konkurenceschopnosti evropského průmyslu, bylo přijetí Bílé knihy (1985) pod názvem Dokončení vnitřního trhu do roku 1992. Bílá kniha zahrnovala téměř 300 legislativních opatření, které musely členské státy přijmout, aby mohl být vytvořen trh bez vnitřních hranic. V oblasti vědecko-výzkumné politiky měl jednotný vnitřní trh vytvořit prostředí, kde by podniky, univerzity a výzkumné ústavy mohly vzájemně spolupracovat a bez omezení si vyměňovat výsledky své výzkumné činnosti.

Jednotný evropský akt a vědeckotechnická politika

Jednotným evropským aktem (JEA, 1986) byly ustaveny institucionální procedury pro přijímání legislativních opatření jednotného vnitřního trhu. Smluvně zakotvil oblast výzkumu a technického rozvoje do Smlouvy o Evropském hospodářském společenství. „Zájmem Společenství je posilovat vědeckou a technickou základnu evropského průmyslu a podněcovat zvyšování jejích konkurenčních schopností na mezinárodní úrovni“, uvádí článek 24 JEA.

 

Společenství se přijetím Jednotného evropského aktu zavázalo koordinovat výzkumnou a technologickou politiku členských států následujícími aktivitami:

• realizací programů výzkumu a vývoje za podpory spolupráce podniků, výzkumných ústavů a univerzit ,
• podporou spolupráce s třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi ve výzkumu a vývoji,
• šířením výsledků vědecko-výzkumné politiky Společenství,
• podporou vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků ES.

V JEA bylo dále ustaveno pokračovat v přijímání víceletých rámcových programů (čtyř- až pětiletých), které by měly především vytýčit cíle vědecké činnosti a pravidla pro finanční účast Společenství v programu jako celku a rozdělení finančních prostředků do jednotlivých oblastí. Rámcové programy jsou realizovány prostřednictvím specifických programů, které se orientují na jednomyslně dohodnuté priority. Konkrétních specifických programů přijatých jako součást rámcových programů je celá řada (ESPRIT, RACE, BRIDGE, SPRINT). Na základě veřejné soutěže Evropská komise vždy uzavírá smlouvy s partnery ochotnými spolupracovat na takových specifických programech a vložit do nich vlastní prostředky. Přitom se požaduje, aby se finanční spoluúčast partnerů zpravidla rovnala příspěvku Společenství.

Druhý (1987-1990) a třetí rámcový program (1991-1994)

Těžiště druhého rámcového programu spočívalo ve výzkumu informačních a telekomunikačních technologií a bylo na něj vyčleněno 5,3 miliard ECU. Na třetí rámcový program bylo vynaloženo 6,6 miliard ECU. Zaměřoval se hlavně na posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu pomocí zavádění špičkových technologií.

Bílá kniha – Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost

Na začátku devadesátých let si Evropské společenství opět uvědomilo, že výzkumná a technologická politika členských zemí má řadu slabin. V prosinci 1993 předložila Evropská komise Bílou knihu Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost: Výzvy a cesty vpřed do 21. století. Komise ihned na začátku dokumentu uvádí, že konkurenceschopnost ES se ve vztahu k USA a Japonsku zhoršila, což se především promítlo:

• v zaměstnanosti,
• v podílu Společenství na vývozních trzích,
• ve výzkumu a ve využití výsledků výzkumu do zboží uváděného na trh,
• ve vývoji nových výrobků.

V úvodu kapitoly Bílé knihy věnované výzkumu a technologickému rozvoji Komise uvedla: „Výzkum a technologický rozvoj může přispět k obnovení růstu ve Společenství, posílení jeho konkurenceschopnosti a k novému podnětu zaměstnanosti.“ Podle vyjádření Komise na začátku devadesátých let existovaly tři slabiny, které sužovaly konkurenceschopnost evropského průmyslu.

• Finance

 

Evropské společenství vydalo v roce 1991 na veřejný, soukromý, civilní i vojenský výzkum a technologický rozvoj v průměru 2% HDP, USA 2,8% a Japonsko 3%. V přepočtu na osobu byly tyto rozdíly ještě markantnější, 302 ECU na osobu ve Společenství, 493 ECU v USA a 727 ECU v Japonsku. Společenství mělo také mnohem méně výzkumných pracovníků a inženýrů než USA a Japonsko. Ve Společenství byli v roce 1991 čtyři výzkumníci na 1000 ekonomicky aktivních obyvatel, v USA a v Japonsku jich na 1000 ekonomicky aktivních obyvatel připadlo devět.

• Koordinace

 

Druhou slabou stránku představoval nedostatek koordinace na různých úrovních. Chyběla zde především spolupráce jednotlivých států v oblasti výzkumu a vývoje nových výrobků. Výdaje ze společného rozpočtu ES na vědu a výzkum činily na začátku devadesátých let přibližně 4% veškerých výdajů rozpočtu. Zde se promítl skeptický pohled některých vládních činitelů na efektivnost vědecko-výzkumné politiky na úrovni Společenství.

• Využití výzkumu v praxi

 

Třetí a současně největší slabinou výzkumné politiky Společenství byla podle Bílé knihy omezená schopnost předávat vědecko-výzkumné poznatky a technologické inovace podnikům, které by je využily k technologickému rozvoji své produkce. Za hlavní příčiny nízké využitelnosti vědecko-výzkumných poznatků byly uvedeny nedostatečné vazby mezi univerzitami a podniky, nedostatek rizikového kapitálu (ve srovnání s USA), absence koordinované strategie podniků, univerzit a státních orgánů (ve srovnání s Japonskem) a soustředění se na příliš malé trhy – malá schopnost anticipace potřeb a poptávky na trhu.

Pro dosažení dynamického rozvoje technologií, který by stimuloval konkurenceschopnost evropské průmyslové základny, Bílá kniha navrhovala přijetí dvou skupin opatření. První skupina zahrnovala kroky umožňující důkladnější aplikaci výsledků výzkumu. Měly by být vytvořeny mechanismy na úrovni členských států a Společenství, pomocí kterých by docházelo k přenosu technologií z univerzitních laboratoří do podniků, z jednoho podniku do druhého a z vojenského výzkumu do civilního. Ve společných výzkumných střediscích Společenství organizuje vlastní výzkumný program. V polovině 90. let 20. století existovalo v šesti zemích osm takovýchto center; pracovalo v nich zhruba 2000 výzkumných pracovníků. Byly vyhlašovány společné programy a projekty, na nichž se podílely univerzity, výzkumné instituce a podniky z členských zemí. Evropská komise zpravidla financovala polovinu celkových nákladů výzkumu z rozpočtu Společenství. U tzv. koordinovaných akcí Komise nefinancovala přímo výzkumné aktivity, ale kryla náklady spojené s koordinací projektu (např. organizaci seminářů, dopravní náklady, vydávání publikací aj.) .

 

Druhá skupina opatření ukládala ES, aby se zaměřila na nové trhy a na rozpoznání nových potřeb společnosti. Evropské společenství a jeho členské státy by neměly směřovat pozornost při uplatňování své produkce jen na tři centra (ES, USA a Japonsko). Měly by využít nových trhů zejména zemí střední a východní Evropy, které mají zájem získávat nové výrobní technologie a které jsou jim geograficky i historicky blízké. Při vytvoření účinných mechanismů pro převádění technologií skýtají trhy rozvojových zemí obrovský potenciál pro rozvoj evropského průmyslu.

Bílá kniha také doporučila Společenství věnovat zvýšenou pozornost novým potřebám trhu, zejména pak ve třech oblastech – životní prostředí, zdravotnictví a sdělovací prostředky. Tyto obory mohly nabídnout evropským firmám možnost uplatnění své produkce a vytvoření nových pracovních míst.

Dalším cílem bylo stanoveno postupné zvyšování financování výzkumu na úroveň 3 % HDP (v roce 1991 to bylo 2 % HDP). Tento nárůst výdajů měla nést zejména soukromá sféra, kde měla být přijata regulativní a daňová opatření zvýhodňující výzkumnou činnost podniků. Společenství mělo podporovat malé podniky působící v sektorech s vyspělou technologií, neboť ty jsou významnými zdroji růstu a dokážou se pružně přizpůsobit měnícím se podmínkám trhu.

Čtvrtý rámcový program (1994-1998)

Na základě doporučení Bílé knihy Společenství zapracovalo řadu opatření do tezí čtvrtého rámcového programu. Ten se již více soustřeďoval na omezený počet klíčových technologií, důkladněji podporoval šíření výsledků výzkumu v ES a v neposlední řadě se měl vytvořit systém podpory malých a středních podniků a jejich participace na výzkumných programech.

Na čtvrtý rámcový program bylo vynaloženo 13,2 mld. ECU, částka dvojnásobně vyšší než na předcházející program. Tento program byl rozdělen do čtyř oblastí. První oblast zahrnovala patnáct oborů a byl na ni vyčleněn stěžejní objem finančních prostředků. Hlavními prioritami první oblasti byly informační a telekomunikační technologie (3,4 mld. ECU), průmyslové technologie a materiály (1,7 mld. ECU), výzkum v oblasti jaderných technologií (1,3 mld. ECU) a nejaderná energetika (1 mld. ECU). Zbývající tři oblasti jsou horizontálními aktivitami a bylo jim celkem přiděleno zhruba 6% finančních prostředků. Druhá oblast se věnovala podpoře vědecko-technické spolupráce s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi (54 mil. ECU). Třetí oblast se soustředila na optimální využití získaných výsledků výzkumu (30 mil. ECU) a čtvrtá byla zaměřena na podporu vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků (744 mil. ECU).

Čtvrtý rámcový program přinesl jednoznačný úspěch v širším zapojení malých a středních podniků (MSP) do vědecko-výzkumné politiky. Mezi třetím a čtvrtým rámcovým programem činil nárůst zapojení MSP do vědecko-výzkumných projektů přibližně 10%. Téměř dvě třetiny MSP se na předchozích rámcových programech nepodílely a téměř 60% jich dosud nebylo zapojeno do žádného regionálního, národního nebo mezinárodního programu vědecko-výzkumné spolupráce. Malé a střední podniky se účastnily více než poloviny projektů v oblasti průmyslových technologií a přibližně 75% projektů v oblasti informačních technologií.

Za hlavní zisk z účasti na čtvrtém rámcovém programu považovali malí a střední podnikatelé možnost vývoje nových výrobků a výrobních procesů, přístup k moderním technologiím a využití stávajícího know-how. Malé a střední podniky nemají ve valné většině svá výzkumná pracoviště a jsou odkázány na výsledky výzkumu ostatních institucí. Při zpracování rozpočtu a priorit pátého rámcového programu bylo významným způsobem pamatováno na integraci MSP do projektů vědecké a technologické politiky.

Konec devadesátých let – zaostávání pokračuje

Na konci devadesátých let však výzkumná a technologická politika vykazovala řadu nedostatků. Cíl Bílé knihy o navyšování prostředků na oblast vědy, výzkumu a technologií plněn nebyl a došlo dokonce ke snížení podílu těchto výdajů na hrubém domácím produktu Evropské unie ze 2 % v roce 1991 na 1,8 % v roce 1998 (v USA 2,8 %, v Japonsku 2,9 %). Největší podíl těchto výdajů zaznamenaly v roce 1998 Švédsko (3,8 %) a Finsko (2,9 %), nejméně pak Řecko (0,5 %) a Portugalsko (0,65 %). Pro srovnání v ČR bylo v roce 1998 věnováno na vědu a výzkum 1,2 % HDP, z toho 0,5 % HDP ve veřejném sektoru.

Tři čtvrtiny výdajů Unie na výzkumnou a technologickou politiku byly v roce 1998 vydávány v Německu, Francii, Itálii a ve Velké Británii. Většina byla realizována v soukromém sektoru (63 % výdajů), méně ve vzdělávacích institucích (téměř 21 %) a ve vládním sektoru (16 %). Výdaje veřejného sektoru na výzkum a vývoj v ES (vládní výzkumné ústavy a univerzity) byly srovnatelné s výdaji v USA a Japonsku. Společenství však výrazně zaostávalo za USA a Japonskem ve výzkumech a vývoji v soukromé sféře.

Evropa výrazně zaostává za USA i v počtu přihlášených patentů. USA přihlásily v roce 1998 přibližně stejný počet patentů u Evropského patentního úřadu jako Evropa. U Amerického patentního úřadu byl však podíl amerických patentů výrazně vyšší než evropských. Přihlášené patenty slouží k měření inovační aktivity a technologického rozvoje a také k mezinárodnímu srovnání technologického růstu.

Evropské firmy však v některých oborech vykázaly nepopiratelné technologické úspěchy, a to v oboru telekomunikačních technologií, dopravy, leteckého průmyslu, a zejména pak chemického a farmaceutického průmyslu, ve kterých si Evropa stále udržuje přední místo na světových trzích.

Pátý rámcový program (1998-2002)

Na pátý rámcový program byla schválena finanční částka 14,9 mld. eur, z toho 13,7 mld. na aktivity ES a 1,26 na program Euratomu. Byl rozčleněn na čtyři aktivity. První aktivitu můžeme nazvat sektorovou a z finančního hlediska do ní plyne většina finančních prostředků (10,8 mld. eur). Zahrnuje čtyři prioritní oblasti – zlepšení kvality života a řízení lidských zdrojů (2,4 mld. eur), vytvoření informační společnosti (3,6 mld. eur), podporu konkurenceschopného a udržitelného růstu (2,7 mld. eur) a energii, životní prostřední a udržitelný rozvoj (2,1 mld. eur).

Zbývající tři aktivity se snažily podpořit systémové změny ve výzkumné a technologické politice Unie. Podíl finančních prostředků na tyto tři aktivity na celkových prostředcích činil téměř 15 %. Absolutně zde došlo k více než dvojnásobnému navýšení částky. Druhá aktivita se zabývala spoluprací ve vědě a výzkumu se třetími zeměmi (475 mil. eur). Třetí aktivita zahrnovala podporu inovací a podílu malých a středních podniků na výzkumu (363 mil. eur). Na čtvrtou aktivitu bylo vynaloženo 1,2 mld. eur. Věnovala se zejména podpoře vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků. Pátého rámcového programu se také účastnily právní subjekty z Česka a z ostatních přidružených zemí EU. Podmínky a priority spolupráce v rámci rámcového programu stanovily jednotlivé Rady pro přidružení. Zapojením asociovaných zemí do rámcového programu Unie především sledovala rozšíření vědecko-výzkumného trhu na budoucí členské země a využití vzdělané a levné pracovní síly pro spolupráci na výzkumných programech.

Evropský výzkumný prostor

V lednu 2000 předložila Evropská komise zprávu o vytvoření Evropského výzkumného prostoru (European Research Area, ERA). Hlavním podnětem k této zprávě byla neustálá zaostalost evropského výzkumu a vývoje za americkým či japonským. Za stěžejní problémy vědecko-výzkumné politiky Unie se považovaly nízké veřejné a zejména soukromé výdaje na vědu a výzkum, nedostatečný počet výzkumných pracovníků (také především v privátním sektoru) a odliv studentů a výzkumných pracovníků z Evropy do USA.

Komise v dokumentu uznala přínos rámcových programů pro vědu a výzkum, považovala však tento nástroj za nedostatečný. Politika, realizovaná jednotlivými členskými státy na národní úrovni a Evropskou unií prostřednictvím rámcových programů, měla být doplněna spoluprací mezivládních organizací a dalšími nástroji. Evropský výzkumný prostor si kladl za cíl překonání roztříštěnosti a izolace vědeckovýzkumné politiky v Unii a dosažení vyšší integrace evropského vědeckého a technologického prostoru.

Úkolem Evropského výzkumného prostoru je zvýšení implementace národních a evropských výzkumných aktivit, podpora investic do výzkumu a inovací, zvýšení spolupráce vědeckých institucí západní a východní Evropy. V oblasti lidských zdrojů má EVP za úkol zvýšit mobilitu výzkumných pracovníků, nabídnout mladým lidem možnost kariéry ve vědě a výzkumu a přilákat vědecké pracovníky z neevropských zemí. Evropský výzkumný prostor by měl také vytvořit podmínky pro lepší koordinaci civilního a vojenského výzkumu a zvýšit dvojí využitelnost vědecko-výzkumných poznatků.

Evropská komise nestanoví ve svém dokumentu datum, ke kterému má být Evropský výzkumný prostor dovršen. Evropský výzkumný prostor se vyvíjí postupně. Některá opatření byla přijata v krátkém období, jiná si vyžádala delší čas na úpravu zákonů, regulací a administrativních opatření na národní a evropské úrovni. Při zavádění a realizaci vědeckovýzkumné politiky byl uplatňován princip subsidiarity, který zjednodušeně znamená, že opatření mají být přijímána na té úrovni (regionální, národní,…), kde to je nejefektivněji realizovatelné.

 

Šestý rámcový program (2002-2006)

Primárním nástrojem pro budování Evropského výzkumného prostoru se stal šestý rámcový program s rozpočtem ve výši 17,5 mld. eur. Tato částka představuje 6 % z celkové veřejné podpory určené pro výdaje na civilní výzkum v Evropské unii. Okolo tří čtvrtin tohoto rozpočtu bylo věnováno do sedmi oblastí výzkumu, jakými jsou:

• genomika a biotechnologie pro veřejné zdraví;
• technologie informační společnosti;
• nanotechnologie, inteligentní materiály a nové výrobní procesy;
• aeronautika a kosmický výzkum;
• bezpečnost potravin a zdravotní rizika;
• udržitelný rozvoj;
• ekonomické a sociální vědy.

Díky koncentraci na sedm oblastí výzkumu byl šestý rámcový program mnohem specifičtěji zaměřen než programy předchozí. Jeho cílem bylo vybudovat centra špičkového výzkumu. Zvláštní pozornost byla věnována vědeckým a technickým výzkumným programům spojeným s implementací politik EU v oblastech, jako jsou zemědělství, rybolov, zdraví a ochrana spotřebitele, životní prostředí, jednotný trh, doprava a informační společnost.

Žadatelé o finanční podporu museli prokázat, že jejich projekt bude mít skutečný užitek z nadnárodního přístupu. Ve většině případů mohl projekt získat finanční podporu, pouze pokud jeho účastníci pocházeli nejméně ze tří zemí, včetně dvou členských nebo kandidátských. Ostatní mohli být ze zemí, které s EU podepsaly smlouvu, jež je k účasti v programu opravňuje. Grant pokryje 25 až100 % nákladů podle typu projektu.

Finanční podpora byla poskytována zejména:

• na podporu budování přeshraničních sítí mezi centry špičkového výzkumu na univerzitách, výzkumných pracovištích a v obchodních podnicích;
• na podporu integrovaných projektů zahrnujících kritické množství partnerů z oblasti vědy a průmyslu (tyto projekty se zaměřily na aplikace významných produktů, procesů nebo služeb);
• na zapojení Unie do specifických programů vědecké a technické spolupráce vytvořených společně určitými vládami nebo státními výzkumnými organizacemi.

Finanční prostředky byly k dispozici i na školení a mobilitu výzkumných pracovníků, podporu vývoje, vytváření evropských vědeckých a technických infrastruktur, identifikaci priorit a na činnosti, které mají zvláštní význam pro malé a střední podniky.

Více než 5 % rozpočtu programu Šestého rámcového programu bylo určeno pro Společné výzkumné středisko [Joint Research Centre (JRC)]. Jednalo se o vlastní výzkumnou síť EU tvořenou sedmi výzkumnými jednotkami umístěnými v různých zemích Unie. Jeho klíčovou rolí je poskytovat politikům EU spolehlivá vědecká data, o které by mohli opírat svá rozhodnutí. Soustřeďuje se na výzkum potravin, chemikálií, životního prostředí a udržitelného rozvoje; na jadernou bezpečnost a ochranu zdraví. Má také odbornou základnu pro oblast technických prognóz, referenčních materiálů a měření a v oblasti ochrany veřejnosti před ekonomickými a technickými riziky.

Evropská unie disponuje uznávanými odbornými znalostmi v oblasti lékařského výzkumu a environmentálních věd a je světovým lídrem v mnoha oborech chemie, fyziky, farmacie, kosmického výzkumu, telekomunikací a dopravy. Přesto si ale v některých z těchto oblastí nevede tak dobře jako USA nebo Japonsko. EU se těmto zemím vyrovná v dosahování vědeckých úspěchů, ale je méně úspěšná při transformaci těchto úspěchů do komerčních technologií. Jedním z úkolů Šestého rámcového programu je překlenout mezeru mezi výzkumem a jeho komerčním využitím směrem k uživateli. Evropskou inovaci brzdí i mnoho jiných překážek. Pohybovat se z jedné země do druhé nebo mezi státním a soukromým sektorem není pro vědce tak snadné, jak by mělo být; směrnice a standardy, kterými se musí výrobky řídit, ztěžují vstup inovativních produktů na trh; získat patent v EU je pětkrát dražší než v USA. Evropská komise se stále více snaží brát tyto otázky v potaz při formulování politik v jiných oblastech.

Sedmý rámcový program (2007- 2013)

7. rámcový program bude probíhat po dobu 7 let (s ohledem na schválený rozpočtový rámec) s rozpočtem 73 mld. eur a jeho struktura bude založena na 4 specifických programech: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacity. Spolupráce se týká mezinárodní výzkumné spolupráce, Myšlenky pokrývají základní výzkum zavedený prostřednictvím Evropské výzkumné rady (ERC), Lidé zahrnují akce Marie Curie a další iniciativy a Kapacity se zabývají podporou výzkumných infrastruktur a malými a středně velkými podniky.

Návrhy zdůrazňují, že společný výzkum pod hlavičkou programu Spolupráce bude tvořit jádro výzkumných dotací EU. Pro tento specifický program by mělo být určeno 45 miliard Euro z celkových 73 miliard. Kromě společného výzkumu bude tento program zaměřen také na Společné technologické iniciativy (JTI) a koordinaci národních výzkumných programů a mezinárodní spolupráce. Je definováno 9 tématických priorit pro společný výzkum:

• zdraví,
• potraviny, zemědělství a biotechnologie,
• informační a komunikační technologie (ICT),
• nanovědy, nanotechnologie, materiály a nové výrobní technologie,
• energie,
• životní prostředí (včetně klimatických změn),
• doprava (včetně letectví)
• socioekonomické a humanitní vědy,
• bezpečnost a kosmický výzkum.

 

Největší tématickou prioritou jsou, stejně jako v 6. RP, informační a komunikační technologie (ICT), na kterou by měla v průběhu sedmi let připadnout částka 12,7 miliard eur. Druhou prioritou je zdraví s téměř 8,4 miliardami eur, následovaná nanovědami s necelými 5 miliardami eur. Nově vzniklá priorita bezpečnost a kosmický výzkum by měla být, co se velikosti rozpočtu týče, pátou nejdůležitější (4 miliardy eur), zatímco další nová tématická priorita – socioekonomické a humanitní vědy – bude se 797 miliony eur nejméně významná.

Co se konkrétního obsahu každé z priorit týče, návrh vysvětluje, že v této fázi jsou témata definována pouze rámcově, aby se mohla přizpůsobit aktuálním potřebám a příležitostem, které v průběhu 7. RP vzniknou. Priorita informační a komunikační technologie např. zahrnuje integraci technologií do konkrétních prostředí, robotické systémy, informační a komunikační technologie pro zdravotnictví nebo budoucí a nastupující technologie.

V rámci specifického programu Myšlenky by měly být hodnoceny a případně dotovány projekty libovolného zaměření navržené výzkumníky. Program bude zaváděn Evropskou výzkumnou radou nezávisle na 7. RP a bude disponovat rozpočtem ve výši 12 miliard eur.

Program Lidé bude pokrývat počáteční vzdělávání výzkumníků (prostřednictvím sítí Marie Curie), celoživotní vzdělávání a kariérní růst, průmyslově-akademické kontakty a partnerství a mezinárodní aktivity včetně výměn vědeckých pracovníků či stáží. Navrhovaný rozpočet je nejnižší ze všech čtyřech programů – 7,2 miliard eur.

Program Kapacity bude zaměřen na optimální využití a vývoj výzkumných infrastruktur, posilování inovačních kapacit MSP, vývoj regionálních výzkumných skupin, zvyšování výzkumného potenciálu regionů přibližujících se k EU a zlepšování integrace vědy a společnosti. K dosažení těchto cílů by mělo být použito 7,5 miliardy eur.

Ve srovnání s 6. RP klade návrh na 7. RP mnohem menší důraz na konkrétní mechanismy financování. Pro mezinárodní projekty v rámci devíti tématických priorit jsou určeny 3 hlavní nástroje: projekty spolupráce, které budou sahat od těch nejmenších výzkumných akcí až po velké integrované projekty, Sítě excelence a koordinační a podpůrné akce.

Další mechanismy financování, které by mohly být použity s ohledem na konkrétní výzvy, zahrnují individuální projekty – primárně pro základní výzkum v rámci aktivit Evropské výzkumné rady (ERC) – akce Marie Curie a výzkum ve prospěch specifických skupin (zejména MSP).

Německo oznámilo, že plánovalo využít svého evropského předsednictví v první polovině roku 2007 k rozšíření evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a výzkumu. Jeho předsednictví EU se časově shodovalo nejen se zahájením sedmého rámcového programu (7. RP), ale i se zahájením práce Evropské výzkumné rady. Po schválení sedmého rámcového programu je třeba udělat řadu navazujících rozhodnutí. Ta zahrnují evropské financování společných výzkumných programů ustavených skupinami členských států (tzv. opatření podle článku 169 Smlouvy o ES) a Společné technologické iniciativy (JTIs). Německá vláda doufala, že se jí ve spolupráci s Evropskou komisí podaří vyjasnit a uvést příklady, jak mohou být v návaznosti na 7. RP využity strukturální fondy. Dále zahájila iniciativu na vytvoření charty pro nakládání s duševním vlastnictvím ve veřejných výzkumných institucích a univerzitách. V oblasti vzdělávání položilo německé předsednictví velký důraz na mobilitu mladých lidí. Zvláštní důležitost byla věnována práci na Evropském kvalifikačním rámci (EQF) a na Evropském kreditním systému pro odborné vzdělávání a přípravu (ECVET).

Několik evropských států a organizací připravilo nový finanční program na podporu technologií umožňujících nemohoucím občanům lepší začlenění do společnosti v rámci iniciativy Ambient Assisted Living (AAL).

12.3 Vzdělanostní politika Evropské unie

Vedle výzkumu se Unie také podílí na koordinaci vzdělávacích programů. Program SOCRATES finančně podporuje výměnu studentů a pedagogů a umožňuje studovat v jiné členské zemi. Jeho podprogramy se zaměřují na různé stupně vzdělávání – COMENIUS (vzdělávání od předškolních zařízení až po vyšší odborné školy), ERASMUS (zaměřený na vysoké školy), GRUNDTVIG (týkající se celoživotního vzdělávání dospělých), LINGUA (určený pro jazykové vzdělání), MINERVA (orientovaný na podporu využívání informačních a komunikačních technologií a otevřeného a distančního vzdělávání) apod. Program LEONARDO DA VINCI usnadňuje výměnné akce v odborném vzdělávání, program YOUTH (na podporu výchovy a vzdělávání mládeže) výměnu mladých lidí. Program JEAN MONET je zaměřen na rozvoj evropských studií v rámci vzdělávacích institucí. Program ERASMUS MUNDUS je zaměřen na podporu spolupráce a mobility v oblasti vysokého školství. Univerzitám je určen i program spolupráce a mobilit TEMPUS. Česko se těchto programů se zúčastňuje již od roku 1998.

Boloňský proces – koordinace vzdělávacích programů a studia na vysokých školách

Výrazné rozdíly ve vzdělávacích systémech, v požadavcích na jednotlivé kvalifikace, jakož i rozdílné způsoby hodnocení studentů mohou být překážkou fungování jednotného vnitřního trhu. Za účelem odstranění těchto komplikací v oblasti vysokoškolského vzdělání byl v roce 1999 nastartován tzv. Boloňský proces. Jde o dobrovolnou iniciativu členských i nečlenských zemí EU realizovat do roku 2010 akční plán rozvoje evropského vysokého školství s cílem zvýšit jeho atraktivnost a konkurenceschopnost ve světovém měřítku. K tomu mají napomoci cíle, jako je transparentnost a vzájemná srovnatelnost terciárního vzdělávání (strukturovaného na bakalářskou, magisterskou a doktorskou formu), zavedení evropského kreditního systému (ECTS) a dodatku k diplomu. Významnou součástí je podpora mobilit studentů i pedagogů. Boloňský proces viditelně mění svět vysokoškolských studentů, pedagogů a výhledově i zaměstnavatelů. Uvádí akademickou Evropu do pohybu.

Boloňský proces tím, že přispívá k formování znalostní ekonomiky a vzniku Evropského vzdělávacího prostoru, je jednou z cest k realizaci Lisabonské strategie.

 

13 Energetická politika Evropské unie

13.1 Význam energetiky pro rozvoj ES/EU

Energie je jednou ze základních potřeb moderní společnosti. Evropská unie, ač nedisponuje dostatkem energetických zdrojů, se na spotřebě energie v celosvětovém měřítku významně podílí. Její závislost na dovozu způsobuje, že se členské státy EU musejí velmi pečlivě zabývat vším, co s výrobou, dovozem, transportem i prodejem energií souvisí. Část těchto aktivit se realizuje na půdě Evropské unie. Energetická politika EU je však na nadstátní úrovni pouze koordinovaná, velká část pravomocí nadále zůstává v rukou členských států. Hovořit proto o společné energetické politice – po vzoru společné zemědělské politiky či společné obchodní politiky – by bylo chybné.

Některé aspekty energetické politiky se objevovaly v procesu evropské integrace již od samého počátku, kdy se vytvářely institucionální rámce pro oblast uhelného průmyslu a pro jadernou energetiku.

Obchod s uhlím jako energetickou surovinou byl v centru pozornosti Pařížské smlouvy (1951) zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), jejíž platnost vypršela v roce 2002 a byla včleněna do Smlouvy o ES. Římská smlouva (1957) zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) se zabývá bezpečným a efektivním využíváním jaderné energie. Cílem Euratomu je koordinovat výzkumné aktivity v oblasti jaderné energie, vytvářet společný trh pro jaderné palivo a dohlížet na jaderný průmysl v členských zemích tak, aby byla zajištěna ochrana obyvatelstva. Existence obou smluv byla patrně příčinou, proč se energetická problematika nestala součástí Smlouvy o Evropském hospodářském společenství.

V rámci energetické politiky EU spojené s jadernou energií hraje od roku 1960 významnou úlohu i Zásobovací agentura Euratomu (Euratom Supply Agency) se sídlem v Bruselu. Agentura byla zřízena s cílem zajistit pro uživatele v EU dostatečné zásobování radioaktivními materiály (včetně radioaktivního paliva) z různých zdrojů,aby Evropská unie nebyla závislá pouze na jednom, potenciálně nestabilním zdroji, a zaručit rovnost podmínek distribuce radioaktivních materiálů konečným uživatelům.

V roce 1967 došlo ke sloučení institucí Euratomu s institucemi ostatních Evropských společenství. Výrazný impuls k rozvoji energetické politiky na úrovni EHS pak dala ropná krize v roce 1973, kdy došlo k radikálnímu zvýšení cen ropy a evropské státy si plně uvědomily svou zranitelnost vůči změnám na světovém trhu s touto strategickou surovinou. Evropská energetická politika se snažila tuto závislost snížit. V 70. letech tvořila ropa více než dvě třetiny energetických surovin spotřebovaných v EHS a členské státy kryly svou spotřebu ropy z méně než 20 %.

V reakci na ropnou krizi snížila do 90. let energetická politika ES společně s aktivitou členských států podíl ropy jako zdroje energie v EU na zhruba 50 %. V 90. letech, kdy se riziko ropné krize snížilo, pak energetické politice na evropské úrovni dominují problémy spojené s ochranou životního prostředí a snahy o dokončení liberalizace trhu s elektřinou a plynem.

Ve smlouvách, které v 90. letech následovaly, nebyla otázka právní báze energetické politiky Společenství dále řešena – její principy nadále vycházely z ustanovení smlouvy o Evropském společenství pro atomovou energii a ustanovení obsažených v kapitolách „vnitřní trh“ a „životní prostředí“. Ve Smlouvě o ES či ve Smlouvě o EU není pro energetiku vyhrazena zvláštní kapitola.

Evropské právo v oblasti jaderné energetiky řeší především režim zacházení s radioaktivními materiály a ochranu osob před ionizujícím zářením. Do komunitárního acquis ale nepatří povolování výstavby jaderných elektráren ani stanovení jejich bezpečnostních standardů. Ty se řídí národními právními řády a mezinárodním právem, zejména vícestrannými či dvoustrannými mezinárodními dohodami (např. Úmluvou o jaderné bezpečnosti). Na evropské úrovni se již objevily návrhy zavést pro jaderné elektrárny v EU jednotné bezpečnostní standardy. Podobné harmonizační pokusy se však nesetkaly s velkým pochopením ze strany zemí s vysokým podílem jaderné energetiky, jako jsou Francie a Velká Británie.

Strategické aspekty energetické politiky

Energetická politika souvisí i se strategickými bezpečnostními zájmy členských států i EU jako celku. Evropská unie dováží významný podíl energetických surovin. Zejména u ropy a zemního plynu jsou schopny ze svých vlastních zdrojů pokrýt svou spotřebu pouze Velká Británie a Dánsko, ostatní státy musejí dovážet mezi 90 až 100 % své spotřeby.

V souvislostí s ropnou krizí v 70. letech si (tehdejší) Evropské hospodářské společenství uvědomilo zranitelnost svých ekonomik vůči změnám na mezinárodním trhu s ropou. Bylo dohodnuto (částečně dokonce již v 60. letech), že každý členský stát musí udržovat zásoby ropy či ropných produktů, které jsou schopné pokrýt jeho tříměsíční spotřebu v případě nové ropné krize. Zájmu na fungování vlastního petrochemického průmyslu (s jeho strategickým významem) byla dokonce Evropským soudním dvorem dána přednost před zásadami nediskriminace petrochemických firem z jiných států EU. Tolerance Evropského soudního dvora vůči obhajobě preferování domácího petrochemického průmyslu pomocí strategických zájmů státu ale má své meze – v posledních letech začíná dokonce Evropský soudní dvůr pohlížet na ropu jako na „víceméně standardní“ zboží.

Infrastrukturální aspekty energetické politiky

Energie a energetické suroviny potřebují k distribuci často nákladnou infrastrukturu. Ke koordinaci jejich výstavby ve státech EU slouží mj. politika transevropských sítí. Koordinace spočívá v povinnosti členských zemí informovat Evropskou komisi o záměrech výstavby významných distribučních sítí pro ropu, plyn a elektřinu.

Projekty celoevropského významu pak mohou začít i se spolufinancováním ze zdrojů Evropské unie. Jako projekty evropského významu v oblasti energetiky již bylo vybráno několik desítek investičních záměrů – např. propojení elektrických sítí Velké Británie a Irska podmořským kabelovým systémem, propojení Velké Británie s ostrovem Man a Shetlandskými ostrovy, posílení spojení mezi Finskem a Švédskem okolo Botnického zálivu, řada nových sítí ve Francii, Španělsku nebo Itálii, ale i nové elektrické sítě mezi Řeckem, Tureckem, resp. Albánií.

Podpořeny byly rovněž mj. nový přímořský plynovod mezi Norskem a Francií, nová sít spojující Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Rusko a Pobaltí nebo nové propojení plynovodů v Německu, České republice, Rakousku a Itálii. Finanční podpora pak má podobu přímých finančních podpor (např. z Evropského fondu regionálního rozvoje) nebo půjček Evropské investiční banky.

Environmentální aspekty energetické politiky

Výroba a distribuce energie jsou schopny výrazně poškodit životní prostředí. Aktivity na úrovni Evropské unie se zaměřují na následující oblasti propojení energetiky s ochranou životního prostředí:

• standardy pro výrobní postupy při získávání energie,
• standardy pro výrobky a průmyslové obory náročné na spotřebu energie,
• programy podporující úspory energií nebo energii z obnovitelných zdrojů.

Na úrovni ES existují v současnosti programy SAVE (podpora úspor energie), SYNERGY (podpora mezinárodní spolupráce v energetickém sektoru), ALTENER (podpora využívání obnovitelných zdrojů energie), SURE (bezpečná přeprava radioaktivních materiálů), ETAP (výzkumný projekt pro studie, analýzy a předpovědi v oblasti energetiky) a CARNOT (moderní a účinné využití pevných paliv).

U vybraných domácích výrobků (např. ledničky, myčky na nádobí, pračky, trouby, ohřívače vody, svítidla a zařízení pro klimatizaci) zavádí evropské právo povinnost prodejce informovat zákazníky o výši elektrické spotřeby výrobku. Podobný cíl sleduje povinnost i poskytovat informace o energetickém režimu budov. Energetické politiky se dotýká i evropská úprava složení pohonných hmot (např. povolený obsah olova a síry) nebo povinnost členských států zajistit prodej bezolovnatého benzínu.

Snaha o podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů (program ALTENER) je dosud úspěšná pouze omezeně. Výroba energie ve vodních a větrných elektrárnách hraje výraznější roli pouze v Rakousku (66 % vlastní spotřeby elektřiny), Švédsku (46 %), Portugalsku (38 %), Finsku (19 %), Itálii (17 %) a Španělsku (17 %). Obecně však stále dominuje výroba elektřiny z neobnovitelných zdrojů.

 

Dlouhodobě se objevují návrhy na zavedení jednotné evropské energetické daně, která by zatížila emise oxidu uhličitého i výrobu vybraných druhů energie vůbec. Od daně by pak měla být osvobozena elektřina vyrobená v malých vodních elektrárnách nebo z obnovitelných zdrojů, tedy výroba šetrná k životnímu prostředí. O konečné podobě tohoto systému (a zda bude vůbec zaveden) se v současnosti jedná. Podobné argumenty zazněly i při nedávném (červenec 2002) návrhu Komise na harmonizaci spotřební daně u nafty – dle Evropské komise je nevhodné, aby byla nafta zdaněna méně než benzín, když životní prostředí zatěžuje výrazně více.

13.2 Vývoj energetické politiky od devadesátých let

Prvotním cílem evropské energetické politiky je zajistit stabilní dodávky energie a současně spotřebitelům poskytnout možnost nakupovat elektrickou energii, plyn či pohonné hmoty, apod. za dostupné ceny, a to vše při respektování ochrany životního prostředí.

Vzhledem k tomu, že energie nebyla součástí vytvářeného volného trhu před rokem 1992, mohla Evropská komise začít s liberalizačními návrhy až v průběhu devadesátých let. Výchozím dokumentem pro současnou energetickou politiku EU se stala tzv. Bílá kniha o energetické politice pro EU (1995). Tento dokument definuje tři základní cíle, na které by se energetická politika EU měla v následujících letech zaměřit:

• posilování konkurenčního prostředí v oblasti výroby elektrické energie,
• zvyšování bezpečnosti výroby elektrické energie,
• ochrana životního prostředí.

Zároveň se energetická politika EU zaměřuje na další snižování závislosti EU na dovozu energie nebo energetických zdrojů především prostřednictvím efektivnějšího využívání svých vlastních zdrojů. Za tímto účelem EU v dané oblasti finančně podporuje výzkumné projekty.

První směrnice byly schváleny v letech 1996 (elektřina) a 1998 (zemní plyn) a obě byly novelizovány roce 2003. Do té doby byly pro trh charakteristické vertikální a horizontální státem vlastněné monopoly, jež neumožňovaly konkurenci.

Energetika je jako jeden z klíčových sektorů evropské ekonomiky životně důležitá pro konkurenceschopnost a prostřednictvím ní pro realizaci Lisabonské strategie, dále pro naplňování závazků vyplývajících z Kjótského protokolu a rovněž významná je i z hlediska zajištění evropské bezpečnosti. Podle komisaře Piebalgse bude období do roku 2010 rozhodujícím momentem pro energetickou politiku EU. Zdá se pravděpodobné, že ceny ropy a zemního plynu minimálně ve střednědobém horizontu dále porostou. Unie musí zároveň podporovat Kjótský proces snižování emisí skleníkových plynů a udržovat si postavení vůdčího subjektu v odpovědnosti za životní prostředí na Zemi. Vzhledem k rozdělení přírodního bohatství je patrné, že Evropská unie bude do budoucna stále více závislejší na vnějších zdrojích energie. V závislosti na všech výše uvedených faktorech, které formují aktuální podobu evropské energetické politiky, můžeme identifikovat její tři hlavní současné cíle:

• vytvoření efektivních otevřených konkurenčních trhů s elektřinou a plynem,
• zajištění bezpečnosti dodávek energie,
• dosažení přísných environmentálních cílů, zejména v boji proti klimatickým změnám.

K naplnění definovaných cílů je potřeba realizovat těchto šest hlavních priorit:

1. zvýšit energetickou účinnost,
2. dosáhnout správně fungujícího jednotného vnitřního trhu pro plyn a elektrickou energii ku prospěchu všech občanů,
3. podporovat obnovitelné zdroje energie,
4. posilovat jadernou bezpečnost,
5. zabezpečit dodávky energie do Evropy a dále rozvíjet mezinárodní spolupráci v energetice,
6. zlepšovat vztah mezi energetickou politikou a oblastmi životního prostředí a výzkumu.

Komise doposud zveřejnila celou řadu zelených knih. Mezi nejvýznamnější patří Zelená kniha o obchodu s emisemi v EU. Podle tohoto dokumentu dostávají podniky v závislosti na úkolech jejich vlád v oblasti životního prostředí určité podíly na emisích, se kterými mohou obchodovat.

V listopadu roku 2000 vydala Komise také Zelenou knihu k evropské strategii zabezpečení energetických zásob, která analyzovala různé možnosti vůči rostoucí závislosti EU na energetických dodávkách z vnějšku a s přihlédnutím k cílům EU v oblasti ochrany životního prostředí. Záměrem Komise bylo rozpoutat debatu o energetické bezpečnosti celé EU a vytvořit strategie, které umožní problémům čelit. Základní důvody byly tři:

• Geopolitická omezení – Evropa v současné době pokrývá více než 50% svých energetických potřeb dovozem. Nejvyšší podíl na importu přitom mají státy z nesmírně citlivé oblasti Blízkého východu. Podle výsledků studií by energetická závislost na vnějších zdrojích měla přesáhnout 70 %.
• Environmentální omezení – je třeba klást větší důraz na produkci energie a způsoby dopravy, které budou mnohem šetrnější k životnímu prostředí.
• Geologická omezení – je třeba reflektovat skutečnost, že do roku 2050 budou vyčerpány všechny zásoby ropy a zemního plynu.

Proto Zelená kniha zdůrazňuje potřebu udržovat rovnováhu nabídkové politiky a jasného působení na poptávkovou politiku a vyzývá ke skutečné změně spotřebitelského chování tak, aby se zaměřilo na šetrnější a účinnější spotřebu, zejména v oblasti dopravy a stavebnictví. Dále musí být dána přednost vývoji nových a obnovitelných zdrojů na straně nabídky energie. Roku 2002 bylo vydáno krátké shrnutí Zelené knihy pod názvem  Energie: Překonejme svou závislost a v roce 2005 zpráva o naplňování tohoto dokumentu.

Důležitým dokumentem je také Směrnice 2001/77 Evropského parlamentu a Rady o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektřinou. Podle této směrnice jsou členské státy povinny stanovit národní orientační cíle pro používání elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Do roku 2010 má být dosaženo orientačního cíle 12 % podílu těchto zdrojů a dalšího cíle 20 % podílu elektrické energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020. Dalším významným aktem je Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady, kterým se přijímá víceletý program činnosti v oblasti energie: „Inteligentní energie – Evropa“ (2003 – 2006).

Větší důraz než dosavadní smlouvy klade na energetiku dosud neratifikovaná Lisabonská smlouva, která jí věnuje samostatnou kapitolu a řadí ji mezi oblasti, ve kterých EU sdílí pravomoci s členskými státy. V rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k ochraně životního prostředí má energetická politika EU podle Lisabonské smlouvy za cíl:

• zajistit fungování trhu s energií,
• zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii,
• podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie.

Otázka stanovení podmínek pro využívání energetických zdrojů i volby mezi různými energetickými zdroji je zachována v pravomoci členských států.

Za současné energetické situace stojí před Evropskou unií řada dalších důležitých úkolů, kromě jiného otevírání trhů s plynem a elektřinou, snižování energetické závislosti Evropské unie, řešení jaderné bezpečnosti a poskytnutí příslušných bezpečnostních záruk.

 

13.3 Liberalizace a institucionální rámec trhu s energií v EU

Reforma trhu přispívající k jeho liberalizaci se opírá o nutnost restrukturalizace a regulace přirozeného monopolu. Při restrukturalizaci trhu jde o vertikální oddělení výroby, rozvodu, distribuce a prodeje do různých firem. Komise se snaží zachovat nekonkurenční prostředí jen v těch segmentech trhu, kde to je z objektivních důvodů nezbytné, a uvolnění všude tam, kde to je možné. V případě elektřiny se nepředpokládá konkurence v rozvodných sítích, ale otevírá se ve výrobě a prodeji. Členské státy měly povinnost zajistit všem podnikatelským subjektům do 1. 7. 2004 a všem domácnostem do 1. 7. 2007 možnost volně jednat s výrobci o cenách a dodávkách energie.

Samotné oddělení prodeje od výroby a distribuce (tzv. unbundling), představující vertikální restrukturalizaci, však musí být doplněno i restrukturalizací horizontální, která bude spočívat v rozdělení monopolu na několik firem a v zajištění přístupu na trh novým subjektům. Aby byl firmám zajištěn rovný přístup na trh, uložila směrnice z roku 2003 všem státům povinnost vytvořit nezávislou regulační autoritu. Ta by rovněž měla bránit zneužití přirozeného monopolu při rozvodu energie. I přes postupné uvádění směrnic EU do života, není v současnosti ani trh s elektřinou ani trh s plynem zcela funkční. Příčinou je kromě přetrvávající koncentrace trhu v rukou velkých firem i ochranářská politika vlád členských zemí, které brání soutěži v těchto odvětvích mnohdy nesystémovými protekcionistickými opatřeními. Komise proto v roce 2007 vypracovala legislativu, pomocí níž chce přispět k tomu, aby se velké koncerny zcela vzdaly kontroly nad rozvodnými sítěmi a aby byla zavedena přísná regulace cen elektřiny a plynu. Kontrolou těchto záměrů se mají zabývat jak národní regulační autority, tak i nově zamýšlená kontrolní agentura na evropské úrovni.

Instituce energetické politiky

Energetická politika EU má průřezový charakter. V rámci Evropské komise sice existuje Generální ředitelství pro energetiku a dopravu, energetickou problematikou se ale zabývají i GŘ pro vnitřní trh a služby či GŘ pro životní prostředí. V politické rovině je za obor odpovědný evropský komisař pro energetiku. Na úrovni členských států se schází Rada EU pro energetiku, která sdružuje ministry členských států s energetikou ve svém portfoliu. V Evropském parlamentu je energetika v gesci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku.

Evropská agentura pro životní prostředí

Koordinační pracoviště Evropská agentura pro životní prostředí bylo založeno v roce 1993. Jeho sídlem je Kodaň. Agentura shromažďuje a vyhodnocuje údaje o životním prostředí ze všech členských států EU. Jejím úkolem je také koordinovat národní, regionální a veřejné organizace pro ochranu životního prostředí a vyhodnocovat údaje, které jí tyto organizace poskytují. Kromě toho udržuje v otázkách ochrany životního prostředí styky s jinými mezinárodními organizacemi. Činnost Evropské agentury pro životní prostředí zahrnuje také práce na programu ES CORINE.

V rámci politiky ochrany spotřebitele používá EU závazné normy, nezávazná doporučení i finanční podpůrné programy (SYNERGY, SAVE I+II, ALTENER I+II, THERME, CARNOT). Vzhledem k mezinárodním souvislostem energetické politiky jsou důležité i mezinárodní smlouvy a programy, jako např. Energetická charta (Energy Charter Treaty z roku 1994) nebo KEDO (Korean Peninsula Energy Development Organisation) zaměřený na zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky v Korejské lidově demokratické republice.

  

14 Politika ochrany životního prostředí

14.1 Vývoj ochrany životního prostředí v rámci ES/EU

Politika ochrany životního prostředí Evropské unie patří mezi koordinované komunitární politiky. Odpovědnost za ni nesou členské státy, pokud je ale možno dosáhnout stanovených cílů lépe na evropské úrovni, přecházejí kompetence na nadstátní úroveň. Tato politika si klade za cíl uchovat a vylepšit kvalitu životního prostředí a života a zdraví obyvatel.

 

Politika životního prostředí prošla dlouhým a náročným vývojem. Zprvu byla ochrana životního prostředí přecházena bez povšimnutí: ve smlouvě o Evropském společenství uhlí a oceli (1951) nebylo životní prostředí zmíněno a Společenství v této oblasti nebyly svěřeny žádné kompetence ani rozpočtové zdroje. Životní prostředí v té době také nebylo vážně ohroženo. Nepřímou zmínku o ochraně životního prostředí pak obsahovala Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (1957) – ale pouze v souvislosti s ochranou proti ionizujícímu záření. Zprvu byla ekologická legislativa pouze úzce definována a měla převážně technický charakter.

 

Důležitým mezníkem se stal rok 1972, kdy se konala Konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu. Na základě této konference přišli předsedové vlád států Společenství s výzvou, aby Komise navrhla první Akční program pro životní prostředí. Pařížský summit (1972) tak vzal důležitost ochrany životního prostředí konečně na vědomí a od této doby byly přijímány akční plány založené na vertikálním a sektorovém přístupu k ekologickým problémům. Pro období 1973-1976 byl přijat První akční plán ES pro ochranu životního prostředí. S tím souviselo i vytvoření první sekce Evropské komise, která se specializovala na ochranu životního prostředí.

Na prahu 80. let potvrdil Evropský soudní dvůr, že je možné přijímat evropské závazné normy o ochraně životního prostředí v rámci regulace vnitřního trhu (podle tehdejšího čl. 100 SES) – v rámci ES tehdy ještě neexistovala samostatná politika ochrany životního prostředí. V rámci Evropské komise bylo zřízeno samostatné Generální ředitelství pro životní prostředí a v roce 1984 i první zvláštní fond pro ochranu životního prostředí na evropské úrovni.

Jako samostatnou politiku zavedl ochranu životního prostředí až Jednotný evropský akt (1987). Na evropské úrovni však docházelo k regulaci ochrany životního prostředí již dříve – v rámci regulace vnitřního trhu tam, kde odlišnosti ve standardech životního prostředí představovaly překážku pro vnitřní trh (pak šlo vlastně o „skrytou“ politiku ochrany životního prostředí) nebo jako reakce na ad hoc vzniklé problémy celoevropských rozměrů související s životním prostředím. 

 

I přesto Jednotný evropský akt představuje zásadní zlom pro politiku životního prostředí, neboť se prosazuje myšlenka, že by požadavky na ochranu životního prostředí měly být součástí všech dalších politik realizovaných z evropské úrovně.

Pátý akční plán pojmenovaný Vstříc udržitelnosti (Towards Sustainability) pro období let 1992-2000 se zaměřil například na snížení hladiny znečištění s cílem zajistit v zemích EU trvale udržitelný růst jejich ekonomik.

Maastrichtská smlouva o EU (1993) zavádí princip, že při přijímání a provádění všech politik EU se musí přihlížet k dopadům na životní prostředí (koncept udržitelného růstu) a zmiňuje se o podpoře Fondu soudržnosti pro chudší země EU. Fond soudržnosti financuje mimo jiné právě projekty na ochranu životního prostředí. Amsterodamská smlouva (1999) již povýšila udržitelný rozvoj na jeden z cílů politiky životního prostředí a definovala vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí jako hlavní zásadu Společenství. Ochrana životního prostředí se tak stala základním předpokladem pro uchování kvality života současných i budoucích generací. Evropská unie stojí před otázkou, jak tuto ochranu spojit s pokračováním hospodářského růstu takovým způsobem, který by byl dlouhodobě udržitelný.

V současné době probíhá Šestý akční plán (2001-10) s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba, který se snaží řešit problémy životního prostředí ve čtyřech oblastech:

• změna klimatu,
• příroda a biologická rozmanitost,
• životní prostředí a zdraví a kvalita života,
• přírodní zdroje a odpad.

Cíle plánu zahrnují snahu:

• zlepšit implementaci již existující legislativy o životním prostředí na národní a regionální úrovni,
• integrovat problémy životního prostředí do jiných politik (např. dopravní nebo rozvojové),
• těsně spolupracovat s obchodními kruhy a spotřebiteli v rámci tržně řízeného přístupu při hledání řešení,
• zajistit lidem kvalitnější a přístupnější informace o životním prostředí,
• vytvořit ekologičtější a obezřetnější přístup k územnímu plánování.

Hlavní prioritou EU tak i nadále zůstává řešení problému změny klimatu, tj. dlouhodobá strategie v této oblasti, konkrétní opatření a implementace emisí z letecké dopravy do schématu obchodování s emisemi. V plánu je i přeformulování obsahu Strategie udržitelného rozvoje EU. Pozornost bude v budoucnu i nadále věnována oblasti udržitelné spotřeby a výroby.

 

14.2 Rozdělení kompetencí v oblasti ochrany životního prostředí

Politika životního prostředí působí na třech úrovních:

• regionální (příkladem je znečištění ovzduší),
• sub – regionální (příkladem je správa moří),
• mezinárodní (v rámci Kjótského protokolu).

Evropská komise má za úkol zajistit:

• aby zákony nebyly pouze schvalovány, nýbrž také prováděny;
• aby se při formulaci všech příslušných politik Evropské unie braly v úvahu dopady, které budou mít tyto politiky na životní prostředí;
• aby podnikatelská sféra a spotřebitelé byli aktivně zapojeni do hledání řešení ekologických problémů;
• aby lidé měli přístup k informacím, jež potřebují k tomu, aby se mohli chovat ekologicky;
• aby se zvýšilo povědomí o tom, jak velký význam má rozumné nakládání s půdou, které umožňuje zachovat přírodní prostředí a ráz krajiny a minimalizovat znečištění pocházející z měst.

 

V rámci Komise je hlavní role přisouzena Generálnímu ředitelství pro životní prostředí,  které připravuje většina evropských environmentálních norem, vyjednává a diskutuje se zástupci vlád, s nevládními ekologickými organizacemi a zájmovými organizacemi. Členský stát má ve fázi přípravy předpisu pouze poradní funkci. Generální ředitelství následně monitoruje, jak  členské státy převádějí unijní směrnice do své národní legislativy, a zároveň zaručuje, aby byla legislativa členskými státy správně použita.

 

Rada EU pro životní prostředí se schází 2x za dobu předsednictví a 2x ročně na neformálních setkáních. Od Komise obdrží návrhy předpisů, které projednávají dvě pracovní skupiny Rady: Pracovní skupina životního prostředí a Pracovní skupina Životní prostředí a mezinárodní otázky. Rozhodování probíhá kvalifikovanou většinou.

 

Evropský parlament disponuje v oblasti životního prostředí procedurou spolurozhodování, na základě níž se s Radou podílí na rozhodování o legislativě. V rámci Parlamentu působí Výbor pro životní prostředí, ochranu spotřebitelů a veřejné zdraví.

 

Mimo rámec Komise pak působí Evropská agentura pro životní prostředí (EEA, European Environmental Agency) v Kodani. Agentura sama nepřijímá rozhodnutí ani neprovádí politiky EU. Místo toho je pověřena shromažďováním, analýzou a rozšiřováním informací o evropském životním prostředí – směrem k evropským orgánům i veřejnosti.

 

Při formulaci evropských standardů ochrany životního prostředí hrají velmi výraznou roli zájmová sdružení zastupující ekologické aktivisty i průmyslové výrobce. Mezi nejvýznamnější patří European Environmental Bureau (sdružuje hlavně ekologické nestátní organizace), Greenpeace International, World Wide Fund for Nature, Climate Network Europe či Birdlife International na straně ekologických aktivistů a Evropské sdružení automobilového průmyslu (ACEA), Evropská rada chemického průmyslu (CEFIC) či Evropské sdružení petrochemického průmyslu (EUROPIA) zastupující průmyslovou lobby. Důležitou roli sehrává Integrovaná kontrola a prevence znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control, IPPC).

V Česku se na výkonu politiky ochrany životního prostředí podílí Ministerstvo životního prostředí. Zde byla také zřízena sekce zahraničních vazeb a v roce 1999 pak odbor evropské integrace. Ten napomáhal vytvářet podmínky pro podporu při vyjednávání v oblasti životního prostředí. Praktickou spoluprácí s EEA je pověřen Český ekologický ústav, který má úlohu tzv. národního koordinačního místa (Česká informační agentura životního prostředí).

14.3 Principy a nástroje realizace politiky na ochranu životního prostředí

• Princip „platí znečišťovatel“ – ekonomické náklady na odstranění znečištění životního prostředí by neměla hradit celá společnost, ale specifičtí původci znečištění. Jde o typický příklad internalizace negativních externalit.
• Princip udržitelného rozvoje – definován jako „rozvoj uspokojující požadavky současnosti bez toho, aby byla narušena schopnost příštích generací uspokojit své vlastní potřeby“. Tento princip se stává obecným principem ochrany životního prostředí ve členských státech.
• Princip vysoké úrovně ochrany – při přijímání evropských norem ochrany životního prostředí by se mělo vycházet z tradic „přísnějších“ členských států a nejnovějších technologií a metod ochrany. Standard EU pak může být „měkčí“ než v „nejpřísnějším“ státě EU. Jednotlivé státy si ale mohou své starší „přísnější“ normy ponechat. Princip vysoké úrovně ochrany také slouží k „exportu“ národní legislativy o životním prostředí z náročnějších států EU do ostatních členských států, čímž se omezí „nekalá konkurence“ států EU s měkčími nároky na ochranu životního prostředí.
• Princip prevence – levnější a účinnější je vzniku poškození životního prostředí zabránit, než řešit poškození, až když nastane.
• Princip ochrany co nejblíže u zdroje znečistění – škodě na životním prostředí má být zabráněno co nejblíže původci škody, a ne až na dalších stupních řetězce znečištění. Ukázkou použití tohoto principu je např. snaha zpracovávat nebezpečný odpad co nejblíže jeho původci, a ne na vzdálených zpracovatelských zařízeních.
• Princip integrované ochrany – při ochraně životního prostředí se musí přihlížet ke všem možným dopadům (tj. znečištění ovzduší a vody, ochraně živočišných a rostlinných druhů, ochraně rázu krajiny atd.). Nelze sledovat jen jeden aspekt ochrany životního prostředí a opominout ostatní. V širším smyslu princip integrované ochrany znamená, že se k dopadům na životní prostředí musí přihlížet i při navrhování a provádění ostatních politik EU (jako jsou politika ochrany spotřebitele, průmyslová politika, dopravní politika, transevropské sítě). Princip integrované ochrany je považován za vůbec nejdůležitější princip politiky ochrany životního prostředí v EU.
• Princip subsidiarity  – je společný pro všechny koordinované politiky EU a týká se rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy. EU by podle něj měla být v oblasti životního prostředí aktivní pouze tehdy, pokud by stejně účinně nemohly zasáhnout i členské státy samostatně. V principu subsidiarity mají členské státy jistou záruku proti nekontrolované expanzi pravomocí EU. V politice ochrany životního prostředí je však použití principu subsidiarity omezeno charakterem problému – problémy životního prostředí (typicky znečištění ovzduší a mezinárodních řek, migrace zvířat) nerespektují státní hranice, a regulace na úrovni EU je proto většinou účinnější.

Nástroje politiky na ochranu životního prostředí a regulační mechanismy

Ochrana životního prostředí je v rámci EU regulována závaznými i nezávaznými mechanismy.

Základem závazné regulace ochrany životního prostředí je Smlouva o ES. Ta ve svém čl. 6 (ex-čl. 3c) vyžaduje, aby byla ochrana životního prostředí integrována do všech politik Evropského společenství s důrazem na udržitelný rozvoj. Základem většiny specifických norem přijímaných k ochraně životního prostředí je čl. 95 (ex-čl. 100a), který upravuje harmonizaci předpisů členských států za účelem vytváření vnitřního trhu, nebo čl. 174-176, což je zvláštní kapitola zaměřená pouze na ochranu životního prostředí. Mezi závaznými sekundárními normami hrají hlavní roli nařízení, směrnice a rozhodnutí.

Mezi nezávazné aktivity EU patří zejména dokumenty typu akčních plánů pro ochranu životního prostředí, dále doporučení a stanoviska i financování individuálních programů z fondů ES (Fondu soudržnosti a dalších specializovaných programů týkajících se životního prostředí – např. LIFE, SAVE, ALTENER). Jinou metodou nezávazných norem je možnost, aby výrobce požádal domácí kontrolní orgány o udělení „ekologické známky“ (Eco-label) nebo aby se výrobce dobrovolně podrobil „ekologickému auditu“.

Výdaje na vnitřní politiky, pod které ochrana životního prostředí spadá, se již několik let pohybují kolem 6 % z celkového rozpočtu EU.

V jednotlivých členských zemích existují různé právní systémy, ekonomické zájmy i rozdílné stupně uvědomění mezi obyvateli o ekologických problémech. Proto je důležité, aby členské státy ještě před udělením souhlasu  k zahájení projektu žádaly  o ohodnocení  dopadů na životní prostředí (Environmental Impact Assesment, EIA). Oficiální instrukce EIA jsou však často přehlíženy. Do roku 1992 byly vedeny procesy proti jedenácti státům EU (mimo Dánska), které nedostatečně implementovaly směrnice EIA. Mnoho členských zemí také neinvestovalo dostatečně do programů, které by pomohly k plnění požadovaných standardů.

14.4 Hlavní oblasti regulace ochrany životního prostředí

Hlavními oblastmi regulace ochrany životního prostředí na úrovni EU jsou:

• regulace škodlivých látek a odpadního materiálu,
• regulace kvality vody a ovzduší ,
• ochrana ohrožených druhů a biologické rozmanitosti,
• ostatní oblasti ochrany – energetická politika, riziko porušení ozónové vrstvy, boj proti acidifikaci, regulace využívání mořských zdrojů .

Při regulaci výskytu škodlivých látek a odpadního materiálu se aktivity EU soustřeďují na následující oblasti:

• Omezení výskytu škodlivých látek ve vybraných výrobcích – jednotlivé látky jsou klasifikovány podle stupně své škodlivosti a následně je (ne)povoleno jejich  použití v jednotlivých kategoriích výrobků.
• Kontrola ekologických rizik u významných podniků – zájem ES v této oblasti byl iniciován sérií havárií průmyslových podniků v 70. letech, z nichž nejdůležitější byla havárie v italském Sevesu. V roce 1976 došlo v italském Sevesu k havárii chemického závodu na výrobu pesticidů a herbicidů. Při havárii unikla nebezpečná látka dioxin (tetrachlorodibenzoparadioxin, TCDD), která se rychle šířila po okolí. 600 lidí muselo být evakuováno ze svých domů a přibližně 2000 jich muselo být ošetřeno kvůli otravě dioxinem. Roku 1982 byla přijata tzv. směrnice Seveso (82/501/EEC), později upravená v Seveso II. Tyto směrnice pojednávají o kontrole nebezpečnosti závažných havárií s nebezpečnými látkami a vyžadují po členských státech, aby předem připravily strategii a procedury pro případ velkých průmyslových havárií. Ještě výraznější preventivní funkci má směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění, která při vzniku či změnách v podnicích zavádí komplexní povolovací proceduru zohledňující všechny dopady podniku na životní prostředí.
• Regulace dovozu a vývozu nebezpečných chemikálií – existuje notifikační systém u vybraných chemikálií, u obzvlášť nebezpečných chemikálií (např. použitelných k výrobě chemických zbraní) je vývoz podmíněn předchozím udělením souhlasu příslušného kontrolního orgánu.
• Regulace ukládání a označování odpadu – je upraven režim ukládání běžného i nebezpečného a toxického odpadu. Omezena je možnost zbavovat se nebezpečného odpadu vývozem do zemí „třetího světa“.
• Povinnost recyklace vybraných výrobků – např. u automobilů.

Při regulaci kvality vody a ovzduší se aktivity ES soustřeďují na následující oblasti:

• Standardy pro jednotlivé druhy vody – odlišné standardy jsou stanoveny pro pitnou i užitkovou vodu.
• Standardy pro škodlivé látky v ovzduší – jsou stanoveny maximální povolené koncentrace oxidů uhlíku, síry a dusíku, olova, pevných látek a ozónu v ovzduší, přičemž jednotlivé státy si mohou stanovit limity přísnější.
• Standardy pro automobilový průmysl – jsou stanoveny maximální povolené emise pro nově vyráběná motorová vozidla a standardy pro složení pohonných hmot (zejména obsah olova). Každý stát musí umožnit prodej bezolovnatého benzínu. Stále diskutovaným, ale dosud neschváleným plánem je celokomunitární daň na pohonné hmoty (např. daň uvalená na palivo letadel), která by byla určena pro financování ekologických programů EU či rozvojovou pomoc. Zatím došlo ke schválení dobrovolné „letecké daně“.

Ochrana ohrožených druhů rostlin a živočichů je na evropské úrovni založena na následujících mechanismech:

• V ES byl zakázán obchod s některými ohroženými druhy a výrobky, které z nich pocházejí – výrobky pocházející z velryb (1981), výrobky z tulení kůže (1983 – zde existuje výjimka pro výrobky zpracované Inuity v severním Finsku a Švédsku) a slonovina (1989). Dalším způsobem ochrany byl jednotný ochranný režim pro některé volně žijící živočišné druhy – nejznámější je směrnice o ochraně volně žijícího ptactva z roku 1979. Nejdůležitějším krokem pak bylo přistoupení ES k velké mezinárodní úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy(CITES – Convention on International Trade in Endangered Species of Flora and Fauna), kdy je navíc členským státům ponechána možnost přijmout ještě přísnější vnitrostátní normy.
• Ochrana prostředí, kde se ohrožené druhy vyskytují. ES je signatářem Bernské úmluvy o evropské volně žijící fauně a flóře. Na jejím základě byl vytvořen systém chráněných oblastí pod názvem NATURA 2000. V rámci soustavy NATURA 2000 vyčlenily všechny státy EU část svého území jako oblasti se zvláštním režimem ochrany přírody – nejvíce Dánsko, kde pokrývají chráněné oblasti 23 % území.
• Omezení geneticky upravovat organismy uvolňované do životního prostředí. Geneticky modifikované organismy mohou výrazně pozměnit situaci ve volné přírodě, kde mohou nové, člověkem upravené druhy vytlačit původní faunu a flóru. Odpověď EU na toto riziko spočívala ve dvou směrnicích z počátku 90. let, jež omezily volnost států při uvolňování geneticky pozměněných organismů (živočichů i rostlin) do životního prostředí. Rovněž potraviny obsahující geneticky pozměněný materiál musí být příslušně označeny. Nezodpovězenou otázkou v této souvislosti zůstává, zda by produkcí těchto rostlinných a živočišných organismů nemohl být vyřešen problém hladu v rozvojových zemích.

Soustavu lokalit zajišťujících ochranu nejvíce ohroženým druhům rostlin, živočichů a přírodním stanovištím na území EU představuje Natura 2000. Natura 2000 také umožňuje trvalou péči nejhodnotnějším přírodním lokalitám, aby zůstala zachována biologická rozmanitost. Nejvýznamnějšími předpisy v oblasti ochrany přírody tvoří tzv. směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích. Téměř 43 % ptačích druhů v Evropě vyžaduje zvýšený zájem a ochranu. Vytvoření soustavy Natura 2000 v ČR je v kompetenci Ministerstva životního prostředí společně s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.