Politika rozvoje vědy, výzkumu a nových technologií

1. Význam politiky pro rozvoj ES/EU

Politika rozvoje vědy a výzkumu a rozvoje technologií se řadí mezi politiky komunitárního charakteru. Hlavní těžiště jejího provádění leží na členských státech, orgány Evropské unie hrají úlohu koordinátora. Unie se nesnaží svou politikou koordinovat veškerý výzkum, určuje však jeho priority, podporuje kooperaci výzkumných pracovišť a dalších subjektů z členských zemí a podílí se na výzkumu finančně. Výsledky této politiky lze jen obtížně hodnotit. Převládá však názor, že prostředky uvolňované na tyto aktivity jsou zatím poměrně malé.

Hlavní problém Společenství nespočíval ani tak v nedostatečném vědeckotechnickém potenciálu, jako v jeho neracionálním využívání. Hlavními důvody byly národní roztříštěnost výzkumu, paralelní výzkumy zvyšující výdaje a nekoordinovaný přístup k řešení klíčových vědeckovýzkumných úkolů. Až do poloviny 80. let 20. století probíhal výzkum v členských zemích samostatně, což bránilo realizovat projekty, které přesahovaly finanční a kapacitní možnosti jednotlivých zemí.

Její smluvní zakotvení najdeme již ve Smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a oceli a ve Smlouvě o založení Evropského společenství atomové energie. Výzkumná politika zde byla prováděna pouze v určitých sektorech (uhelném průmyslu, ocelářství, resp. v jaderné energetice) a v poměrně omezené míře.

Pod tlakem rostoucí japonské a americké konkurence v nových technologiích rozhodli představitelé států ES na vrcholné schůzce v Haagu v prosinci 1969 o překonání sektorového přístupu a rozšíření koncepce vědecko-výzkumné a technologické politiky. V sedmdesátých letech však procházela Společenství integrační stagnací, jejíž příčinou byly ropné šoky a hospodářské problémy členských států. Na začátku osmdesátých let bylo zaostávání inovačního procesu Evropských společenství za USA a Japonskem ještě zjevnější. Jednalo se zejména o obory, jako jsou informační technologie, výroba nových materiálů a biotechnologie. V těchto oborech byly státy ES závislé na dovozu, což svědčilo o jejich zastaralé struktuře průmyslu. USA v této době přicházelo s vojenským programem strategické obranné iniciativy (tzv. „hvězdnými válkami“), který dal vědeckotechnickému rozvoji silné impulsy nejen pro vojenské účely, ale i pro civilní využití. Společenství se proto rozhodlo cílevědomě podporovat vědecko-technologickou politiku, a posílit tím konkurenceschopnost evropského průmyslu v mezinárodním prostředí.

Poprvé kodifikoval výzkum a technologický rozvoj jako samostatnou politiku Společenství Jednotný evropský akt, který znamenal počátek koordinovaného postupu ve výzkumu a technologickém vývoji. Maastrichtská smlouva poté zdůrazňovala, že Společenství považuje za svůj cíl posilovat vědecké a technologické základy evropského průmyslu a rozvíjet jeho mezinárodní konkurenceschopnost a podporovat všechny k tomu nezbytné výzkumné činnosti.

2. Rámcové programy

Hlavním těžištěm těchto aktivit je koordinace a podpora výzkumu prostřednictvím víceletých (zpravidla čtyřletých) rámcových výzkumných programů. Ty mají stanovené vědecké a technické cíle, kterých má být dosaženo prostřednictvím tří uvedených směrů, a mají určenou celkovou výši finančních prostředků, včetně podílu finanční spoluúčasti Společenství. Rámcový program, který musí jednomyslně přijmout Rada se uskutečňuje prostřednictvím specifických programů pro každou činnost. Ty pak Rada schvaluje již jen kvalifikovanou většinou. V letech 1984-2006 se realizovalo šest rámcových programů. Od roku 2007 se realizuje Sedmý rámcový program. Od roku 1999 se těchto aktivit již plnoprávně účastnilo i Česko.

Rámcové programy soustřeďují prostředky vždy na několik vybraných prioritních směrů. Jestliže v prvním víceletém programu byla téměř polovina prostředků věnována na výzkum zaměřený na snížení energetické náročnosti průmyslové výroby, např. ve čtvrtém rámcovém programu již byla třetina prostředků věnována na informační a telekomunikační technologie.

.První rámcový program (1984-1987)

V roce 1982 předložila Komise návrh na evropskou strategii v oblasti vědy a techniky, který vedl ke schválení prvního rámcového programu vědecko-výzkumného rozvoje. Téměř polovina finančních prostředků z celkového objemu 3,7 miliard ECU byla tehdy vynaložena na snížení energetické náročnosti výroby.

Odpovědí na americkou obrannou iniciativu se v roce 1985 stala EUREKA (European Research Coordination Agency), která sdružuje nejen členy EU, ale i státy Evropského sdružení volného obchodu a později i státy střední a východní Evropy. EUREKA spočívala v realizaci zhruba 700 projektů, jak na úrovni firem, výzkumných ústavů a veřejných míst. Podpora projektu z fondu EUREKA může dosáhnout až padesáti procent nákladů.

Zásadním krokem, který měl vést ke zvýšení konkurenceschopnosti evropského průmyslu, bylo přijetí Bílé knihy (1985) pod názvem Dokončení vnitřního trhu do roku 1992. Bílá kniha zahrnovala téměř 300 legislativních opatření, které musely členské státy přijmout, aby mohl být vytvořen trh bez vnitřních hranic. V oblasti vědecko-výzkumné politiky měl jednotný vnitřní trh vytvořit prostředí, kde by podniky, univerzity a výzkumné ústavy mohly vzájemně spolupracovat a bez omezení si vyměňovat výsledky své výzkumné činnosti.

Jednotný evropský akt a vědeckotechnická politika

Jednotným evropským aktem (JEA, 1986) byly ustaveny institucionální procedury pro přijímání legislativních opatření jednotného vnitřního trhu. Smluvně zakotvil oblast výzkumu a technického rozvoje do Smlouvy o Evropském hospodářském společenství. „Zájmem Společenství je posilovat vědeckou a technickou základnu evropského průmyslu a podněcovat zvyšování jejích konkurenčních schopností na mezinárodní úrovni“, uvádí článek 24 JEA.

 

Společenství se přijetím Jednotného evropského aktu zavázalo koordinovat výzkumnou a technologickou politiku členských států následujícími aktivitami:

• realizací programů výzkumu a vývoje za podpory spolupráce podniků, výzkumných ústavů a univerzit ,
• podporou spolupráce s třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi ve výzkumu a vývoji,
• šířením výsledků vědecko-výzkumné politiky Společenství,
• podporou vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků ES.

V JEA bylo dále ustaveno pokračovat v přijímání víceletých rámcových programů (čtyř- až pětiletých), které by měly především vytýčit cíle vědecké činnosti a pravidla pro finanční účast Společenství v programu jako celku a rozdělení finančních prostředků do jednotlivých oblastí. Rámcové programy jsou realizovány prostřednictvím specifických programů, které se orientují na jednomyslně dohodnuté priority. Konkrétních specifických programů přijatých jako součást rámcových programů je celá řada (ESPRIT, RACE, BRIDGE, SPRINT). Na základě veřejné soutěže Evropská komise vždy uzavírá smlouvy s partnery ochotnými spolupracovat na takových specifických programech a vložit do nich vlastní prostředky. Přitom se požaduje, aby se finanční spoluúčast partnerů zpravidla rovnala příspěvku Společenství.

Druhý (1987-1990) a třetí rámcový program (1991-1994)

Těžiště druhého rámcového programu spočívalo ve výzkumu informačních a telekomunikačních technologií a bylo na něj vyčleněno 5,3 miliard ECU. Na třetí rámcový program bylo vynaloženo 6,6 miliard ECU. Zaměřoval se hlavně na posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu pomocí zavádění špičkových technologií.

Bílá kniha – Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost

Na začátku devadesátých let si Evropské společenství opět uvědomilo, že výzkumná a technologická politika členských zemí má řadu slabin. V prosinci 1993 předložila Evropská komise Bílou knihu Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost: Výzvy a cesty vpřed do 21. století. Komise ihned na začátku dokumentu uvádí, že konkurenceschopnost ES se ve vztahu k USA a Japonsku zhoršila, což se především promítlo:

• v zaměstnanosti,
• v podílu Společenství na vývozních trzích,
• ve výzkumu a ve využití výsledků výzkumu do zboží uváděného na trh,
• ve vývoji nových výrobků.

V úvodu kapitoly Bílé knihy věnované výzkumu a technologickému rozvoji Komise uvedla: „Výzkum a technologický rozvoj může přispět k obnovení růstu ve Společenství, posílení jeho konkurenceschopnosti a k novému podnětu zaměstnanosti.“ Podle vyjádření Komise na začátku devadesátých let existovaly tři slabiny, které sužovaly konkurenceschopnost evropského průmyslu.

• Finance

Evropské společenství vydalo v roce 1991 na veřejný, soukromý, civilní i vojenský výzkum a technologický rozvoj v průměru 2% HDP, USA 2,8% a Japonsko 3%. V přepočtu na osobu byly tyto rozdíly ještě markantnější, 302 ECU na osobu ve Společenství, 493 ECU v USA a 727 ECU v Japonsku. Společenství mělo také mnohem méně výzkumných pracovníků a inženýrů než USA a Japonsko. Ve Společenství byli v roce 1991 čtyři výzkumníci na 1000 ekonomicky aktivních obyvatel, v USA a v Japonsku jich na 1000 ekonomicky aktivních obyvatel připadlo devět.

• Koordinace

Druhou slabou stránku představoval nedostatek koordinace na různých úrovních. Chyběla zde především spolupráce jednotlivých států v oblasti výzkumu a vývoje nových výrobků. Výdaje ze společného rozpočtu ES na vědu a výzkum činily na začátku devadesátých let přibližně 4% veškerých výdajů rozpočtu. Zde se promítl skeptický pohled některých vládních činitelů na efektivnost vědecko-výzkumné politiky na úrovni Společenství.

• Využití výzkumu v praxi

Třetí a současně největší slabinou výzkumné politiky Společenství byla podle Bílé knihy omezená schopnost předávat vědecko-výzkumné poznatky a technologické inovace podnikům, které by je využily k technologickému rozvoji své produkce. Za hlavní příčiny nízké využitelnosti vědecko-výzkumných poznatků byly uvedeny nedostatečné vazby mezi univerzitami a podniky, nedostatek rizikového kapitálu (ve srovnání s USA), absence koordinované strategie podniků, univerzit a státních orgánů (ve srovnání s Japonskem) a soustředění se na příliš malé trhy – malá schopnost anticipace potřeb a poptávky na trhu.

Pro dosažení dynamického rozvoje technologií, který by stimuloval konkurenceschopnost evropské průmyslové základny, Bílá kniha navrhovala přijetí dvou skupin opatření. První skupina zahrnovala kroky umožňující důkladnější aplikaci výsledků výzkumu. Měly by být vytvořeny mechanismy na úrovni členských států a Společenství, pomocí kterých by docházelo k přenosu technologií z univerzitních laboratoří do podniků, z jednoho podniku do druhého a z vojenského výzkumu do civilního. Ve společných výzkumných střediscích Společenství organizuje vlastní výzkumný program. V polovině 90. let 20. století existovalo v šesti zemích osm takovýchto center; pracovalo v nich zhruba 2000 výzkumných pracovníků. Byly vyhlašovány společné programy a projekty, na nichž se podílely univerzity, výzkumné instituce a podniky z členských zemí. Evropská komise zpravidla financovala polovinu celkových nákladů výzkumu z rozpočtu Společenství. U tzv. koordinovaných akcí Komise nefinancovala přímo výzkumné aktivity, ale kryla náklady spojené s koordinací projektu (např. organizaci seminářů, dopravní náklady, vydávání publikací aj.) .

 

Druhá skupina opatření ukládala ES, aby se zaměřila na nové trhy a na rozpoznání nových potřeb společnosti. Evropské společenství a jeho členské státy by neměly směřovat pozornost při uplatňování své produkce jen na tři centra (ES, USA a Japonsko). Měly by využít nových trhů zejména zemí střední a východní Evropy, které mají zájem získávat nové výrobní technologie a které jsou jim geograficky i historicky blízké. Při vytvoření účinných mechanismů pro převádění technologií skýtají trhy rozvojových zemí obrovský potenciál pro rozvoj evropského průmyslu.

Bílá kniha také doporučila Společenství věnovat zvýšenou pozornost novým potřebám trhu, zejména pak ve třech oblastech – životní prostředí, zdravotnictví a sdělovací prostředky. Tyto obory mohly nabídnout evropským firmám možnost uplatnění své produkce a vytvoření nových pracovních míst.

Dalším cílem bylo stanoveno postupné zvyšování financování výzkumu na úroveň 3 % HDP (v roce 1991 to bylo 2 % HDP). Tento nárůst výdajů měla nést zejména soukromá sféra, kde měla být přijata regulativní a daňová opatření zvýhodňující výzkumnou činnost podniků. Společenství mělo podporovat malé podniky působící v sektorech s vyspělou technologií, neboť ty jsou významnými zdroji růstu a dokážou se pružně přizpůsobit měnícím se podmínkám trhu.

Čtvrtý rámcový program (1994-1998)

Na základě doporučení Bílé knihy Společenství zapracovalo řadu opatření do tezí čtvrtého rámcového programu. Ten se již více soustřeďoval na omezený počet klíčových technologií, důkladněji podporoval šíření výsledků výzkumu v ES a v neposlední řadě se měl vytvořit systém podpory malých a středních podniků a jejich participace na výzkumných programech.

Na čtvrtý rámcový program bylo vynaloženo 13,2 mld. ECU, částka dvojnásobně vyšší než na předcházející program. Tento program byl rozdělen do čtyř oblastí. První oblast zahrnovala patnáct oborů a byl na ni vyčleněn stěžejní objem finančních prostředků. Hlavními prioritami první oblasti byly informační a telekomunikační technologie (3,4 mld. ECU), průmyslové technologie a materiály (1,7 mld. ECU), výzkum v oblasti jaderných technologií (1,3 mld. ECU) a nejaderná energetika (1 mld. ECU). Zbývající tři oblasti jsou horizontálními aktivitami a bylo jim celkem přiděleno zhruba 6% finančních prostředků. Druhá oblast se věnovala podpoře vědecko-technické spolupráce s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi (54 mil. ECU). Třetí oblast se soustředila na optimální využití získaných výsledků výzkumu (30 mil. ECU) a čtvrtá byla zaměřena na podporu vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků (744 mil. ECU).

Čtvrtý rámcový program přinesl jednoznačný úspěch v širším zapojení malých a středních podniků (MSP) do vědecko-výzkumné politiky. Mezi třetím a čtvrtým rámcovým programem činil nárůst zapojení MSP do vědecko-výzkumných projektů přibližně 10%. Téměř dvě třetiny MSP se na předchozích rámcových programech nepodílely a téměř 60% jich dosud nebylo zapojeno do žádného regionálního, národního nebo mezinárodního programu vědecko-výzkumné spolupráce. Malé a střední podniky se účastnily více než poloviny projektů v oblasti průmyslových technologií a přibližně 75% projektů v oblasti informačních technologií.

Za hlavní zisk z účasti na čtvrtém rámcovém programu považovali malí a střední podnikatelé možnost vývoje nových výrobků a výrobních procesů, přístup k moderním technologiím a využití stávajícího know-how. Malé a střední podniky nemají ve valné většině svá výzkumná pracoviště a jsou odkázány na výsledky výzkumu ostatních institucí. Při zpracování rozpočtu a priorit pátého rámcového programu bylo významným způsobem pamatováno na integraci MSP do projektů vědecké a technologické politiky.

Konec devadesátých let – zaostávání pokračuje

Na konci devadesátých let však výzkumná a technologická politika vykazovala řadu nedostatků. Cíl Bílé knihy o navyšování prostředků na oblast vědy, výzkumu a technologií plněn nebyl a došlo dokonce ke snížení podílu těchto výdajů na hrubém domácím produktu Evropské unie ze 2 % v roce 1991 na 1,8 % v roce 1998 (v USA 2,8 %, v Japonsku 2,9 %). Největší podíl těchto výdajů zaznamenaly v roce 1998 Švédsko (3,8 %) a Finsko (2,9 %), nejméně pak Řecko (0,5 %) a Portugalsko (0,65 %). Pro srovnání v ČR bylo v roce 1998 věnováno na vědu a výzkum 1,2 % HDP, z toho 0,5 % HDP ve veřejném sektoru.

Tři čtvrtiny výdajů Unie na výzkumnou a technologickou politiku byly v roce 1998 vydávány v Německu, Francii, Itálii a ve Velké Británii. Většina byla realizována v soukromém sektoru (63 % výdajů), méně ve vzdělávacích institucích (téměř 21 %) a ve vládním sektoru (16 %). Výdaje veřejného sektoru na výzkum a vývoj v ES (vládní výzkumné ústavy a univerzity) byly srovnatelné s výdaji v USA a Japonsku. Společenství však výrazně zaostávalo za USA a Japonskem ve výzkumech a vývoji v soukromé sféře.

Evropa výrazně zaostává za USA i v počtu přihlášených patentů. USA přihlásily v roce 1998 přibližně stejný počet patentů u Evropského patentního úřadu jako Evropa. U Amerického patentního úřadu byl však podíl amerických patentů výrazně vyšší než evropských. Přihlášené patenty slouží k měření inovační aktivity a technologického rozvoje a také k mezinárodnímu srovnání technologického růstu.

Evropské firmy však v některých oborech vykázaly nepopiratelné technologické úspěchy, a to v oboru telekomunikačních technologií, dopravy, leteckého průmyslu, a zejména pak chemického a farmaceutického průmyslu, ve kterých si Evropa stále udržuje přední místo na světových trzích.

Pátý rámcový program (1998-2002)

Na pátý rámcový program byla schválena finanční částka 14,9 mld. eur, z toho 13,7 mld. na aktivity ES a 1,26 na program Euratomu. Byl rozčleněn na čtyři aktivity. První aktivitu můžeme nazvat sektorovou a z finančního hlediska do ní plyne většina finančních prostředků (10,8 mld. eur). Zahrnuje čtyři prioritní oblasti – zlepšení kvality života a řízení lidských zdrojů (2,4 mld. eur), vytvoření informační společnosti (3,6 mld. eur), podporu konkurenceschopného a udržitelného růstu (2,7 mld. eur) a energii, životní prostřední a udržitelný rozvoj (2,1 mld. eur).

Zbývající tři aktivity se snažily podpořit systémové změny ve výzkumné a technologické politice Unie. Podíl finančních prostředků na tyto tři aktivity na celkových prostředcích činil téměř 15 %. Absolutně zde došlo k více než dvojnásobnému navýšení částky. Druhá aktivita se zabývala spoluprací ve vědě a výzkumu se třetími zeměmi (475 mil. eur). Třetí aktivita zahrnovala podporu inovací a podílu malých a středních podniků na výzkumu (363 mil. eur). Na čtvrtou aktivitu bylo vynaloženo 1,2 mld. eur. Věnovala se zejména podpoře vzdělávání a mobility výzkumných pracovníků. Pátého rámcového programu se také účastnily právní subjekty z Česka a z ostatních přidružených zemí EU. Podmínky a priority spolupráce v rámci rámcového programu stanovily jednotlivé Rady pro přidružení. Zapojením asociovaných zemí do rámcového programu Unie především sledovala rozšíření vědecko-výzkumného trhu na budoucí členské země a využití vzdělané a levné pracovní síly pro spolupráci na výzkumných programech.

Evropský výzkumný prostor

V lednu 2000 předložila Evropská komise zprávu o vytvoření Evropského výzkumného prostoru (European Research Area, ERA). Hlavním podnětem k této zprávě byla neustálá zaostalost evropského výzkumu a vývoje za americkým či japonským. Za stěžejní problémy vědecko-výzkumné politiky Unie se považovaly nízké veřejné a zejména soukromé výdaje na vědu a výzkum, nedostatečný počet výzkumných pracovníků (také především v privátním sektoru) a odliv studentů a výzkumných pracovníků z Evropy do USA.

Komise v dokumentu uznala přínos rámcových programů pro vědu a výzkum, považovala však tento nástroj za nedostatečný. Politika, realizovaná jednotlivými členskými státy na národní úrovni a Evropskou unií prostřednictvím rámcových programů, měla být doplněna spoluprací mezivládních organizací a dalšími nástroji. Evropský výzkumný prostor si kladl za cíl překonání roztříštěnosti a izolace vědeckovýzkumné politiky v Unii a dosažení vyšší integrace evropského vědeckého a technologického prostoru.

Úkolem Evropského výzkumného prostoru je zvýšení implementace národních a evropských výzkumných aktivit, podpora investic do výzkumu a inovací, zvýšení spolupráce vědeckých institucí západní a východní Evropy. V oblasti lidských zdrojů má EVP za úkol zvýšit mobilitu výzkumných pracovníků, nabídnout mladým lidem možnost kariéry ve vědě a výzkumu a přilákat vědecké pracovníky z neevropských zemí. Evropský výzkumný prostor by měl také vytvořit podmínky pro lepší koordinaci civilního a vojenského výzkumu a zvýšit dvojí využitelnost vědecko-výzkumných poznatků.

Evropská komise nestanoví ve svém dokumentu datum, ke kterému má být Evropský výzkumný prostor dovršen. Evropský výzkumný prostor se vyvíjí postupně. Některá opatření byla přijata v krátkém období, jiná si vyžádala delší čas na úpravu zákonů, regulací a administrativních opatření na národní a evropské úrovni. Při zavádění a realizaci vědeckovýzkumné politiky byl uplatňován princip subsidiarity, který zjednodušeně znamená, že opatření mají být přijímána na té úrovni (regionální, národní,…), kde to je nejefektivněji realizovatelné.

 

Šestý rámcový program (2002-2006)

Primárním nástrojem pro budování Evropského výzkumného prostoru se stal šestý rámcový program s rozpočtem ve výši 17,5 mld. eur. Tato částka představuje 6 % z celkové veřejné podpory určené pro výdaje na civilní výzkum v Evropské unii. Okolo tří čtvrtin tohoto rozpočtu bylo věnováno do sedmi oblastí výzkumu, jakými jsou:

• genomika a biotechnologie pro veřejné zdraví;
• technologie informační společnosti;
• nanotechnologie, inteligentní materiály a nové výrobní procesy;
• aeronautika a kosmický výzkum;
• bezpečnost potravin a zdravotní rizika;
• udržitelný rozvoj;
• ekonomické a sociální vědy.

Díky koncentraci na sedm oblastí výzkumu byl šestý rámcový program mnohem specifičtěji zaměřen než programy předchozí. Jeho cílem bylo vybudovat centra špičkového výzkumu. Zvláštní pozornost byla věnována vědeckým a technickým výzkumným programům spojeným s implementací politik EU v oblastech, jako jsou zemědělství, rybolov, zdraví a ochrana spotřebitele, životní prostředí, jednotný trh, doprava a informační společnost.

Žadatelé o finanční podporu museli prokázat, že jejich projekt bude mít skutečný užitek z nadnárodního přístupu. Ve většině případů mohl projekt získat finanční podporu, pouze pokud jeho účastníci pocházeli nejméně ze tří zemí, včetně dvou členských nebo kandidátských. Ostatní mohli být ze zemí, které s EU podepsaly smlouvu, jež je k účasti v programu opravňuje. Grant pokryje 25 až100 % nákladů podle typu projektu.

Finanční podpora byla poskytována zejména:

• na podporu budování přeshraničních sítí mezi centry špičkového výzkumu na univerzitách, výzkumných pracovištích a v obchodních podnicích;
• na podporu integrovaných projektů zahrnujících kritické množství partnerů z oblasti vědy a průmyslu (tyto projekty se zaměřily na aplikace významných produktů, procesů nebo služeb);
• na zapojení Unie do specifických programů vědecké a technické spolupráce vytvořených společně určitými vládami nebo státními výzkumnými organizacemi.

Finanční prostředky byly k dispozici i na školení a mobilitu výzkumných pracovníků, podporu vývoje, vytváření evropských vědeckých a technických infrastruktur, identifikaci priorit a na činnosti, které mají zvláštní význam pro malé a střední podniky.

Více než 5 % rozpočtu programu Šestého rámcového programu bylo určeno pro Společné výzkumné středisko [Joint Research Centre (JRC)]. Jednalo se o vlastní výzkumnou síť EU tvořenou sedmi výzkumnými jednotkami umístěnými v různých zemích Unie. Jeho klíčovou rolí je poskytovat politikům EU spolehlivá vědecká data, o které by mohli opírat svá rozhodnutí. Soustřeďuje se na výzkum potravin, chemikálií, životního prostředí a udržitelného rozvoje; na jadernou bezpečnost a ochranu zdraví. Má také odbornou základnu pro oblast technických prognóz, referenčních materiálů a měření a v oblasti ochrany veřejnosti před ekonomickými a technickými riziky.

Evropská unie disponuje uznávanými odbornými znalostmi v oblasti lékařského výzkumu a environmentálních věd a je světovým lídrem v mnoha oborech chemie, fyziky, farmacie, kosmického výzkumu, telekomunikací a dopravy. Přesto si ale v některých z těchto oblastí nevede tak dobře jako USA nebo Japonsko. EU se těmto zemím vyrovná v dosahování vědeckých úspěchů, ale je méně úspěšná při transformaci těchto úspěchů do komerčních technologií. Jedním z úkolů Šestého rámcového programu je překlenout mezeru mezi výzkumem a jeho komerčním využitím směrem k uživateli. Evropskou inovaci brzdí i mnoho jiných překážek. Pohybovat se z jedné země do druhé nebo mezi státním a soukromým sektorem není pro vědce tak snadné, jak by mělo být; směrnice a standardy, kterými se musí výrobky řídit, ztěžují vstup inovativních produktů na trh; získat patent v EU je pětkrát dražší než v USA. Evropská komise se stále více snaží brát tyto otázky v potaz při formulování politik v jiných oblastech.

Sedmý rámcový program (2007- 2013)

7. rámcový program bude probíhat po dobu 7 let (s ohledem na schválený rozpočtový rámec) s rozpočtem 73 mld. eur a jeho struktura bude založena na 4 specifických programech: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacity. Spolupráce se týká mezinárodní výzkumné spolupráce, Myšlenky pokrývají základní výzkum zavedený prostřednictvím Evropské výzkumné rady (ERC), Lidé zahrnují akce Marie Curie a další iniciativy a Kapacity se zabývají podporou výzkumných infrastruktur a malými a středně velkými podniky.

Návrhy zdůrazňují, že společný výzkum pod hlavičkou programu Spolupráce bude tvořit jádro výzkumných dotací EU. Pro tento specifický program by mělo být určeno 45 miliard Euro z celkových 73 miliard. Kromě společného výzkumu bude tento program zaměřen také na Společné technologické iniciativy (JTI) a koordinaci národních výzkumných programů a mezinárodní spolupráce. Je definováno 9 tématických priorit pro společný výzkum:

• zdraví,
• potraviny, zemědělství a biotechnologie,
• informační a komunikační technologie (ICT),
• nanovědy, nanotechnologie, materiály a nové výrobní technologie,
• energie,
• životní prostředí (včetně klimatických změn),
• doprava (včetně letectví)
• socioekonomické a humanitní vědy,
• bezpečnost a kosmický výzkum.

 

Největší tématickou prioritou jsou, stejně jako v 6. RP, informační a komunikační technologie (ICT), na kterou by měla v průběhu sedmi let připadnout částka 12,7 miliard eur. Druhou prioritou je zdraví s téměř 8,4 miliardami eur, následovaná nanovědami s necelými 5 miliardami eur. Nově vzniklá priorita bezpečnost a kosmický výzkum by měla být, co se velikosti rozpočtu týče, pátou nejdůležitější (4 miliardy eur), zatímco další nová tématická priorita – socioekonomické a humanitní vědy – bude se 797 miliony eur nejméně významná.

Co se konkrétního obsahu každé z priorit týče, návrh vysvětluje, že v této fázi jsou témata definována pouze rámcově, aby se mohla přizpůsobit aktuálním potřebám a příležitostem, které v průběhu 7. RP vzniknou. Priorita informační a komunikační technologie např. zahrnuje integraci technologií do konkrétních prostředí, robotické systémy, informační a komunikační technologie pro zdravotnictví nebo budoucí a nastupující technologie.

V rámci specifického programu Myšlenky by měly být hodnoceny a případně dotovány projekty libovolného zaměření navržené výzkumníky. Program bude zaváděn Evropskou výzkumnou radou nezávisle na 7. RP a bude disponovat rozpočtem ve výši 12 miliard eur.

Program Lidé bude pokrývat počáteční vzdělávání výzkumníků (prostřednictvím sítí Marie Curie), celoživotní vzdělávání a kariérní růst, průmyslově-akademické kontakty a partnerství a mezinárodní aktivity včetně výměn vědeckých pracovníků či stáží. Navrhovaný rozpočet je nejnižší ze všech čtyřech programů – 7,2 miliard eur.

Program Kapacity bude zaměřen na optimální využití a vývoj výzkumných infrastruktur, posilování inovačních kapacit MSP, vývoj regionálních výzkumných skupin, zvyšování výzkumného potenciálu regionů přibližujících se k EU a zlepšování integrace vědy a společnosti. K dosažení těchto cílů by mělo být použito 7,5 miliardy eur.

Ve srovnání s 6. RP klade návrh na 7. RP mnohem menší důraz na konkrétní mechanismy financování. Pro mezinárodní projekty v rámci devíti tématických priorit jsou určeny 3 hlavní nástroje: projekty spolupráce, které budou sahat od těch nejmenších výzkumných akcí až po velké integrované projekty, Sítě excelence a koordinační a podpůrné akce.

Další mechanismy financování, které by mohly být použity s ohledem na konkrétní výzvy, zahrnují individuální projekty – primárně pro základní výzkum v rámci aktivit Evropské výzkumné rady (ERC) – akce Marie Curie a výzkum ve prospěch specifických skupin (zejména MSP).

Německo oznámilo, že plánovalo využít svého evropského předsednictví v první polovině roku 2007 k rozšíření evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a výzkumu. Jeho předsednictví EU se časově shodovalo nejen se zahájením sedmého rámcového programu (7. RP), ale i se zahájením práce Evropské výzkumné rady. Po schválení sedmého rámcového programu je třeba udělat řadu navazujících rozhodnutí. Ta zahrnují evropské financování společných výzkumných programů ustavených skupinami členských států (tzv. opatření podle článku 169 Smlouvy o ES) a Společné technologické iniciativy (JTIs). Německá vláda doufala, že se jí ve spolupráci s Evropskou komisí podaří vyjasnit a uvést příklady, jak mohou být v návaznosti na 7. RP využity strukturální fondy. Dále zahájila iniciativu na vytvoření charty pro nakládání s duševním vlastnictvím ve veřejných výzkumných institucích a univerzitách. V oblasti vzdělávání položilo německé předsednictví velký důraz na mobilitu mladých lidí. Zvláštní důležitost byla věnována práci na Evropském kvalifikačním rámci (EQF) a na Evropském kreditním systému pro odborné vzdělávání a přípravu (ECVET).

Několik evropských států a organizací připravilo nový finanční program na podporu technologií umožňujících nemohoucím občanům lepší začlenění do společnosti v rámci iniciativy Ambient Assisted Living (AAL).

3. Vzdělanostní politika Evropské unie

Vedle výzkumu se Unie také podílí na koordinaci vzdělávacích programů. Program SOCRATES finančně podporuje výměnu studentů a pedagogů a umožňuje studovat v jiné členské zemi. Jeho podprogramy se zaměřují na různé stupně vzdělávání – COMENIUS (vzdělávání od předškolních zařízení až po vyšší odborné školy), ERASMUS (zaměřený na vysoké školy), GRUNDTVIG (týkající se celoživotního vzdělávání dospělých), LINGUA (určený pro jazykové vzdělání), MINERVA (orientovaný na podporu využívání informačních a komunikačních technologií a otevřeného a distančního vzdělávání) apod. Program LEONARDO DA VINCI usnadňuje výměnné akce v odborném vzdělávání, program YOUTH (na podporu výchovy a vzdělávání mládeže) výměnu mladých lidí. Program JEAN MONET je zaměřen na rozvoj evropských studií v rámci vzdělávacích institucí. Program ERASMUS MUNDUS je zaměřen na podporu spolupráce a mobility v oblasti vysokého školství. Univerzitám je určen i program spolupráce a mobilit TEMPUS. Česko se těchto programů se zúčastňuje již od roku 1998.

Boloňský proces – koordinace vzdělávacích programů a studia na vysokých školách

Výrazné rozdíly ve vzdělávacích systémech, v požadavcích na jednotlivé kvalifikace, jakož i rozdílné způsoby hodnocení studentů mohou být překážkou fungování jednotného vnitřního trhu. Za účelem odstranění těchto komplikací v oblasti vysokoškolského vzdělání byl v roce 1999 nastartován tzv. Boloňský proces. Jde o dobrovolnou iniciativu členských i nečlenských zemí EU realizovat do roku 2010 akční plán rozvoje evropského vysokého školství s cílem zvýšit jeho atraktivnost a konkurenceschopnost ve světovém měřítku. K tomu mají napomoci cíle, jako je transparentnost a vzájemná srovnatelnost terciárního vzdělávání (strukturovaného na bakalářskou, magisterskou a doktorskou formu), zavedení evropského kreditního systému (ECTS) a dodatku k diplomu. Významnou součástí je podpora mobilit studentů i pedagogů. Boloňský proces viditelně mění svět vysokoškolských studentů, pedagogů a výhledově i zaměstnavatelů. Uvádí akademickou Evropu do pohybu.

Boloňský proces tím, že přispívá k formování znalostní ekonomiky a vzniku Evropského vzdělávacího prostoru, je jednou z cest k realizaci Lisabonské strategie.