Porážka mocností Osy

13 – Porážka mocností Osy: jednání „Velké trojky“ – Teherán, Jalta, Postupim. Dohady

o poválečném uspořádání (rozdělení) světa. Otevření fronty na Západě. Postup a přístup

Sovětského svazu na obsazovaném i osvobozovaném území. Polská otázka. Kapitulace

Německa. Kapitulace Japonska – Hirošima, Nagasaki.

Porážka mocností Osy

Druhá světová válka a kapitulace mocností Osy změnily od základu politickou situaci

ve světě. Z kruhu velmoci vypadlo Německo, Itálie a Japonsko (státy Osy). Stará Evropa

definitivně ztratila svoji kdysi vedoucí roli ve světové politice. Do mocensko-politického

vakua pronikly dva vítězné státy protihitlerovské koalice: USA a SSSR. Oba státy

představovaly úplně novou mocenskou kvalitu, protože disponovaly atomovými zbraněmi:

USA od roku 1945, SSSR od roku 1949. Ostatní tři vítězné mocnosti: VB, Francie a Čína

nedosáhly statutu supervelmocí. Po roce 1945 se světová politika nesla ve znamení přechodu

od vícepólovosti k dvoupólovosti. Tento přechod k „vládě dvou bloků“ (USA, SSSR)

neprobíhal pokojně, ale v tvrdé konfrontaci (studená válka).

Když si 25. 4. 1945 sovětští a američtí vojáci podali v Torgau na Labi (v Německu) ruce,

svět unavený válkou uvěřil, že nastupuje nový začátek – mír. Torgau představovalo vítězství

Spojenců nad nacismem. Protihitlerovská koalice však byla vnitřně znesvářena. Nebyl

dořešen rozpor v otázce, co má následovat po porážce Německa a Japonska. Napětí, které

vyvolala otázka mírového uspořádání, se objevilo už v roce 1943. Na podporu a zabezpečení

míru založili 26. 6. 1945 Spojenci pod taktovkou USA a za spolupráci Sovětského svazu

OSN.

Teherán

Ve dnech 28. 11. – 1. 12. 1943 se v Teheránu (Írán) konala první společná konference

vedoucích představitelů tří nejdůležitějších států antihitlerovské koalice.

Americký prezident Roosevelt, britský premiér Churchill a sovětský vůdce Stalin jednali

o dalším vedení války proti mocnostem Osy a o poválečném uspořádání v Evropě. Dohodli se

na současném zahájení spojeneckých ofenzív na jaře 1944. Vylodění Spojenců v Normandii a

jižní Francii mělo být sladěno se zahájením velké ofenzívy na východní frontě.

Sovětský svaz se měl zapojit do války proti Japonsku teprve po vítězství v Evropě. Balkán,

pokládaný Stalinem za sovětskou zájmovou sféru, byl ponechán stranou plánování Britů a

Američanů.

Co se týče poválečné politiky, naplánovali Spojenci „posunutí Polska na západ“ ve

prospěch SSSR. Stalin si totiž činil nárok na oblasti východního Polska a část východního

Pruska. Stalin požadoval území v tom rozsahu, který získal podle spojenecké smlouvy

s Německem v roce 1939. Spojenci souhlasili a bylo dohodnuto, že Polsko získá jako

kompenzaci část německé říše na západě (území po Odru a Nisu). Polské východní hranice

měly zůstat na tzv. Curzonově linii. Stalin rozhodně odmítl poskytnout suverenitu pobaltským

státům. Otázka možného rozdělení Německa a redukování německého průmyslového

potenciálu byla odročena na pozdější dobu. V úvahu byla vzata možnost rozdělení Německa

na řadu malých států.

V potřebě rozdělení třetí říše byli účastníci konference vcelku zajedno, spornou zůstala

spíše forma takového dělení. Konferenci charakterizovalo především osobní porozumění

mezi Rooseveltem a Stalinem. Také pokus o získání Turecka do protihitlerovské koalice se

nezdařil.

Na cestě do Teheránu jednali Roosevelt a Churchil v Káhiře s Čankajškem o vojenských

operacích proti Japonsku. Dohodli se, že Japonsko musí kapitulovat a vrátit všechna zabraná

území včetně Mandžuska a Tchán-wanu. Korea se měla stát nezávislým státem. Po teheránské

konferenci uzavřela 12. 12. 1943 čsl. emigrační vláda smlouvu o přátelství a vzájemné

pomoci se SSSR. S Anglií a USA uzavřela obdobné smlouvy již dříve.

Jalta

V letovisku Jalta na Krymu se konala ve dnech 4. – 11. 2. 1945 (krycí název Argonaut)

druhá konference tzv. Velké trojky. Stejní muži jako v Teheránu (Roosevelt, Churchill a

Stalin) se dohodli na zásadách poválečné politiky Spojenců vůči Německu, Francii, Polsku a

osvobozeným evropským zemím obecně, jednak se vznikem Organizace spojených národů a

se vstupem SSSR do války proti Japonsku.

Bylo dosaženo dohody v následujících otázkách:

– SSSR se zavázal vstoupit 2 až 3 měsíce po kapitulaci Německa do války proti

Japonsku na straně USA

– Polskou východní hranici bude tvořit Curzonova linie, Varšava za to obdrží

kompenzaci na účet Německa

– Francie byla přijata za 4. člena plánovaného kontrolního mechanismu. Francie měla

obsadit i okupační zónu v Německu a Rakousku.

– Byla vytvořena komise pro stanovení německých reparací, jež měly být realizovány

formou demontáží a poskytnutí pracovních sil

– Německo mělo být demilitarizováno a denacifikováno

– Tři velmoci se zavázaly poskytnout pomoc státům, postiženým nacistickou agresí.

Jaltská konference zřetelně ukázala politickou sílu SSSR. Britové byli stále častěji

odsouváni do pozadí a jednotlivé otázky projednávány mezi SSSR a USA. Ve svém počátku

znamenala rozdělení Evropy do dvou táborů a nevyřčené akceptování panství SSSR nad

východní Evropou.

V otázce Německa opustili Spojenci v Jaltě své starší plány na jeho rozdělení na několik

nezávislých států, dohodli se na potrestání německých válečných zločinců.

Za budoucí účast na válce proti Japonsku však museli Churchill s Rooseveltem Stalinovi

zaplatit. Tzv. „Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu,“ posoudila Sovětskému

svazu „jižní část ostrova Sachalinu a všech ostrovů k ní přilehlých,“ spolu s Kurilskými

ostrovy a garantovala mu nájem přístavu Port Artur a výsadní práva v přístavu Dairen (oba

v Číně).

Záhy po skončení Jaltské konference začalo ve vztazích mezi SSSR a západními Spojenci

přibývat rozporů, způsobených především vývojem v zemích osvobozených Rudou armádou,

ve kterých SSSR v rozporu s uzavřenými dohodami znemožnil vznik demokraticky zvolených

orgánů. Britové a Američani dlouho hledali způsob, jak donutit Stalina, aby plnil přijaté

závazky. Trvalo zhruba rok, než západní politika plně akceptovala fakt, že jaltský pokus a

kompromis se sovětským diktátorem selhal.

Část dohod uzavřených v Jaltě byla tajná a veřejnost byla jejich obsahem seznámena až na

samotném sklonku války nebo dokonce až v roce 1946.

Polská otázka

V otázce Polska ustoupili šéfové britské a americké delegace Stalinovu tlaku a vzdali

se původního požadavku odvolání loutkové (tzv. lublinské) vlády, kterou SSSR dosadil

na polském území obsazeném Rudou armádou. Spokojili se pak se Stalinovým slibem, že

lublinská vláda bude doplněna o zástupce legální polské vlády, sídlící v londýnském exilu,

a domácího polského odboje. Stalin zároveň ujistil západní Spojence, že „nejpozději do

měsíce“ vypíše v Polsku svobodné volby.

V poválečném Polsku byly 2 vlády – lublinský výbor se prohlásil za prozatímní polskou

vládu. Vytvořil tak protiváhu k londýnské exilové vládě. Komunisticky orientovaný

Lublinský výbor byl založen 21. 7. 1944 v Chelmu a 25. 7. přesídlil do Lublinu. Sovětský

svaz, který měl území spravovat, odmítl v létě 1944 uznat londýnskou exilovou vládu. Polská

vláda chtěla vytvořit federací východoevropských států, čímž by zabezpečila své hranice proti

Německu a SSSR. Proti tomu se postavil E. Beneš, jež uzavřel se Sověty roku 1943 smlouvu.

Beneš byl připraven akceptovat přítomnost komunistů v poválečné vládě a SSSR mu za to

přislíbilo obnovení Československa v původních hranicích (i s Podkarpatskou Rusí). Situace

v Polsku byla ještě dlouho zdrojem konfliktů.

Postupim

V Postupimi skončilo setkání vedoucích představitelů vítězných mocností antihitlerovské

koalice. Nástupce Churchilla Clement Attlee, Harry Truman a Stalin podepsali

Postupimskou dohodu, jež předpokládala denacifikaci a demilitarizaci Německa a

upravovala podmínky reparačních plateb. Francie se k závěrům konference připojila 7. 8.

1945.

Dne 5. 6. 1945 převzaly 4 vítězné mocnosti nejvyšší vládní moc v Německu. Země byla

rozdělena do 4 okupačních zón. Bylo dohodnuto, že o všech otázkách týkajících se Německa

jako celku má být rozhodováno společně a jednomyslně.

V Postupimi (u Berlína, na zámečku Cecilienhof) na konferenci se sešly 17. 7.

1945 (konference trvala do 2. 8. 1945) vítězné mocnosti a na 13 zasedáních schválily

patřičná ustanovení. Dohodly se na demilitarizaci Německa a na denacifikaci všech jeho

společenských institucí. (Program čtyř D: demilitarizace, denacifikace, demokratizace,

dekartelizace)

Rozpory nastaly pouze v otázce státních hranic. Zatímco západní mocnosti vycházely ze

stavu k 31. 12. 1937, přenechal již SSSR území východně od Odry a Nisy polské správě a

odmítal rovněž zasahování západních mocností do záležitostí Polska, Bulharska, Maďarska a

Rumunska.

Po marných pokusech o dohodu se západní státy zřekly práva spolurozhodovat o

uspořádání této oblasti. Severovýchodní Prusko zůstalo pod sovětskou správou, jihovýchodní

Prusko a oblasti na východ od Odry a Nisy připadly Polsku. Definitivní hranice měly být

stanoveny mírovou konferencí.

Území Německa bylo rozděleno do 4 okupačních zón spravovaných jednotlivými

vítěznými mocnostmi (SSSR, USA, Británie, Francie), přičemž Berlín měl být spravován

společně.

Dohady o poválečném uspořádání světa

Mezi 11. a 19. srpnem 1944 jednali Chuchill s Rooseveltem v kanadském Quebecku

o situaci na frontě v Pacifiku, ale dohodli se také na spolupráci v boji proti Německu a na

koncepci jeho poválečného uspořádání.

V září 1944 začala i jednání delegací USA, VB, SSSR, Číny v Dumbarton Oaks

(dambártn ouks) u Washingtonu o poválečném uspořádání světa, na kterých byl přijat

návrh zřídit mezinárodní organizaci bezpečnosti. Výsledky jednání se staly podkladem pro

vypracování Charty OSN.

Problematika světového hospodářství a jeho obnovy se stala hlavním tématem konference

v Breton-Woodsu v USA v červenci 1944. Jednání položila základ vzniku Mezinárodního

měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. Tyto instituce navazovaly na Dohodu

o správě Spojených národů pro okamžitou pomoc a první poválečnou obnovu známou pod

zkratkou UNRRA, uzavřenou Spojenými národy 9. 11. 1943 ve Washingtonu.

Nejdůležitější však byla jednání politická. Pro vývoj střední a východní Evropy vedl

osudové rozhovory Churchill a Stalin ve dnech 9.-18. 10. 1944 v Moskvě – tzv. Moskevská

jednání. Nejvíce pozornosti na moskevských jednáních věnovali oba muži Polské otázce,

která nebyla vyřešená a zůstala otevřena až do Jaltských jednání.

Vítězné mocnosti – USA a Sovětský svaz vyšly z války posíleny. USA se dostaly do

pozice vedoucí síly západního světa. Sovětský svaz vybudoval svoji sféru ve východní

Evropě, téměř na celém Balkáně a v části bývalé Německé říše. VB ztratila své prioritní

mocenské postavení. Koncem války stáli Britové před finančním krachem. VB se zadlužila

u USA do výše 14 mld. amerických dolarů, což vyvolalo znehodnocení měny a nedostatek

potravin. V obdobné situaci jako VB se ocitla i Francie. Kapitulací Japonska došlo k vzestupu

Číny a vzniku nových států.

Otevření fronty na západě

Po vylodění Spojenců na Sicílii 10. 7. 1943 (došlo ke svržení fašistické diktatury

Mussoliniho) začal útok na Evropu také na západě.

Na jaře 1944 vrcholily přípravy na vylodění angloamerických spojeneckých vojsk

v Normandii a na přenesení bojů do západní Evropy. Ve VB se soustředily statisíce tun

výzbroje a na vylodění čekaly invazní jednotky. Americký generál Eisenhower stanovil jako

den „D“ 6. 6. 1944 – operace OVERLORD. Do pohybu se dalo téměř 5 tis. plavidel s vojáky

+ 1 tis. plavidel jako ozbrojený doprovod. Vyloďovací operaci zajišťovalo ve vzduchu 10 tis.

letadel.

Dne 6. 6. 1944 se v 6,30h na pobřeží Normandie vylodilo v první útočné vlně 8

spojeneckých divizí. K vylodění došlo v úseku mezi městy St. Mere Enklise a Caen. Za nimi

následovalo dalších 78 divizí. K 18. 6. 1944 bylo ve Francii již 619 tis. spojeneckých vojáků.

Zatímco americké jednotky dokázaly v průběhu prvního dne invaze vzhledem k tuhému

něm. odporu vytvořit pouze dvě malá předmostí, pronikli Britové a Kanaďané v poměrně

krátkém čase do hloubky 10 km na frontě široké 30 km.

Adolf Hitler byl tehdy ještě stále přesvědčen, že se jedná o klamný útok. Nedal proto

svolení k posílení vojsk bránících se těžce v Normandii. 9. 6. 1944 ztroskotal první rozsáhlejší

pokus německé tankové skupiny Západ o protiútok. Teprve 12. 6. byly do Normandie

přeloženy jednotky z východní fronty. 31. 6. dosáhli Američané rozhodujícího průlomu

v bitvě u Avranches. Mezitím byl ve Francii více než milion spojeneckých vojáků, kteří

postupovali směrem na Paříž, do Belgie a k Rýnu.

V srpnu 1944 vstoupila do Paříže fr. vojska, když už předtím vypuklo ve fr. hlavním městě

povstání vedené domácími odbojovými silami. V průběhu září postupovali Spojenci Belgií

a Nizozemím a podařilo se jim osvobodit celou Francii. Dne 11. 9. 1944 dosáhly Spojenci

německých hranic severně od Trevíru. O tři dny později došlo k prolomení německého

obranného valu – Siegfriedovy linie.

Postup a přístup Sovětského svazu na obsazovaném i osvobozovaném území

Sovětská ofenzíva, jež začala v červnu 1944, vyvolala v zemích jihovýchodní Evropy

řadu povstání proti německým okupantům a vedla k uzavření příměří se Spojenci. Sovětská

ofenzíva se soustředila proti německé skupině armád Střed a byla účinně podporována

činností partyzánských skupin.

V červenci 1944 zničila Rudá armáda obkličovací operací u Minska německou 4. armádu.

Čtyři týdny po zahájení ofenzívy byla skupina armád Střed téměř zničena. V červenci

zatlačila Rudá armáda německou skupinu Nord (Sever) až do Kuronska. Počátkem října

vstoupili Sověti do Východního Pruska.

Koncem srpna 1944 pronikly sovětské jednotky do centrální části Rumunska, dobyly

rumunská naftová pole a hlavní město Bukurešť. 23. 8. 1944 byl svržen maršál Antonesku,

24. 8. 1944 vyhlásila nová vláda válku Německu a 12. 9. uzavřela příměří se SSSR, USA a

VB.

Poté, co sovětská vojska pronikla na území Bulharska, vypuklo zde 8. 9. povstání

komunistů a důstojnické organizace Zveno. Dne 28. 10. 1944 uzavřelo Bulharsko příměří se

SSSR, USA a VB a zavázalo se k účasti ve válce proti nacistickému Německu.

Dne 19. 9. 1944 podepsaly SSSR a VB příměří s Finskem.

28. 9. 1944 začala sovětská ofenzíva proti Bělehradu, podporovaná bulharskými,

rumunskými a jugoslávskými jednotkami. 20. 10. obsadily sovětské a jugoslávské oddíly

Bělehrad. Německá vojska byla nucena vyklidit jih Jugoslávie.

V říjnu provedl vůdce maďarských fašistů Ferenc Szálasi puč proti maďarskému regentovi

Miklósi Horthymu, který se pokoušel uzavřít příměří se západními Spojenci. Proto bylo

nutno dobýt maďarské území silou. Sověti zaútočili ze 2 směrů na Budapešť a 24. 12. byla

Budapešť obklíčena sovětskými vojsky.

V severním směru postupovala Rudá armáda od Pobaltí, přes Bělorusko a Ukrajinu na

polské území. V okupovaném Polsku působilo silné odbojové hnutí, politicky napojené na

polskou emigrační vládu v Londýně. Demokraticky orientovaní Poláci nezapomínali na

úlohu, kterou sehrál Sovětský svaz při rozbití Polska v září 1939, a připomínali si i masakr

polských důstojníků v běloruské Katyni. Polské obavy ze sovětské politiky se potvrdily. Když

1. 8. 1944 vypuklo ve Varšavě povstání vyvolané polskými odbojovými silami (povstání

proti německé okupaci), sovětská vojska nezasáhla v jeho prospěch. Po dva měsíce nečinně

přihlížela z protějšího břehu Visly zoufalému boji povstalců. J. V. Stalin nechal povstání

vykrvácet, neboť mu to politicky vyhovovalo. Jádro polských demokratických odbojových

sil tak bylo likvidováno. Povstání stálo životy 16 tis. příslušníků polské Národní armády,

mezi civilním obyvatelstvem bylo 150 tis. mrtvých. Většina města byla za bojů zdemolována,

v centru Varšavy zůstaly jen trosky.

Dne 25. 4. 1945 se u německého města Torgau na Labi poprvé sešli vojáci Rudé armády

a armády USA. Spojením obou částí bylo Německo rozštěpeno na 2 části. Kapitulace

Německa se stala pouhou otázkou času.

Rudá armáda pronikala do Rakouska, ze severu chystala útok na Berlín. Zatímco na

západní frontě se hroutila „pevnost Holandsko“, prolomily sovětské jednotky německou

frontu na Odře. 25. 4. 1945 se kolem Berlína uzavřel obkličovací kruh. Sověti obsadili

13. 4. 1945 Vídeň a pokračovali odtud na sever. Válka v Evropě skončila prakticky

v Československu, kde se pokusily uchytit zbytky Schörnerovy armády. 9. 5. 1945 dorazily

do Prahy tanky Rudé armády.

Kapitulace Německa

Z nařízení poslední říšské vlády velkoadmirála Dönitze podepsal generálplukovník Alfred

Jodl 7. 5. 1945 ve 2:41 h v hlavním stanu vrchního velitele vojsk západních spojenců,

generála Dwighta D. Eisenhowera v Remeši (Francie) bezpodmínečnou kapitulaci německé

branné moci.

Za námořnictvo podepsal dokument admirál Hans Georg von Friedeburg, za letectvo

generál Wilhelm Oxenius.

Podmínky bezpodmínečné kapitulace vešly v platnost 9. 5. 1945 v 00:01 h. Téhož dne

v 00:16 h se kapitulační akt opakoval za přítomnosti sovětské generality v budově ženijního

učiliště v Berlíně-Karlshorstu. Za německou stranu podepsali generál polní maršál Wilhelm

Kejtek, generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff a admirál von Friedeburg.

Pád Berlína – od počátku roku 1945 bylo Německo ze všech stran obklíčeno. Němci

byli vytlačeni i ze severní Itálie (Musollini se svou milenkou Clarou Petacciovou zastřeleni

partyzány 28.4. 1945). Angloamerická vojska směřovala v širokých proudech do německého

vnitrozemí. Již v únoru 1945 stanula Rudá armáda pouhých 60 km před Berlínem. Od dubna

zahájila Rudá armáda přípravu na berlínskou operaci, která proběhla od 16. 4. do začátku

května 1945. Německo mělo být na poslední chvíli bráněno starci a dětmi, veškerá obrana

Berlína však byla marná. Přesila sovětských vojsk byla až pětinásobná. Dne 2. 5. 1945

skončilo dobývání města a Berlíňané se vzdali.

Německá vláda sídlící v Mürwiku u Flensburgu byla 23. 5. 1945 zatčena britskými

jednotkami a uvězněna. Nacistická říše přestala tímto jako samostatný stát existovat.

V následujících dnech se vzdávaly zbylé německé jednotky postupujícím Spojencům. Ve

všeobecném zmatku těchto dnů se pokoušeli o útěk také zbylí nacističtí vůdcové.

Reichsführer SS Heinrich Himmler a říšský maršál Hermann Göring, které Hitler pro

údajnou velezradu zprostil veškerých funkcí a vyloučil je ze strany, hledali rovněž záchranu

v útěku. Hermann Göring padl 9. 5. 1945 do rukou Spojenců, Himmler spáchal 23. 5. 45

v britském zajetí sebevraždu.

1. 5. 1945, den po Hitlerově sebevraždě, převzal vládu velkoadmirál Dönitz. O Hitlerově

smrti jej informoval telegram, který mu do Plönu zaslal Martin Bormann. Dönitz vytvořil

na základě tohoto telegramu novou říšskou vládu, jež ovšem zůstala jen na papíře. Dönitz

svůj prvořadý úkol spatřoval v maximálním oddálení kapitulace Německa. Dönitz se marně

pokoušel uzavřít separátní mír se západními Spojenci. Jeho nové vládě nezbylo než přistoupit

na podpis všeobecné a bezpodmínečné kapitulace. Stalin trval na tom, aby byla kapitulace

podepsána v Berlíně. Stalo se tak v noci z 8. na 9. května 1945 (viz výše).

Kapitulace Japonska – Hirošima, Nagasaki

Strategickým cílem Američanů bylo přinutit Japonce leteckým útokem ke kapitulaci a

vyhnout se tak invazi (vpádu), který by jistě znamenal veliké ztráty.

V květnu 1945 byl proveden nálet na Tokio, který je považován za jeden z nejničivějších

leteckých útoků historie, Tokio se ocitlo v troskách.

2. 8. 1945 podniklo asi 800 bombardérů B-29 dosud nejsilnější nálet na Japonsko. Na

čtyři města a centrum chemického průmyslu Kawasaki bylo svrženo 6000 tun zápalných

fosforových bomb. Po dobytí japonského ostrova Okinawy 22. 6. 1945 americkými

jednotkami byla cesta k dobytí Japonska volná.

Kapitulace Japonska však Američané dosáhli až po svržení atomových bomb na Hirošimu

a Nagasaki.

Američané začali vyrábět atomové zbraně po vstupu USA do války (1941), a to

v rámci „Projekt Manhattan“. Konstruktérem první atomové bomby byl fyzik Robert

Oppenheimer, pokusné výbuchy byly odzkoušeny na střelnici v Alamogordu v poušti Nového

Mexika.

Ke svržení bomb byly vybrány 3 cíle. O tom, že 6. 8. 1945 byla puma svržena na

Hirošimu, rozhodlo počasí a také to, že se v Hirošimě nacházelo velitelství obrany Jižních

ostrovů a také množství průmyslových závodů. V Nagasaki šlo o odzkoušení bomby

v hornatém terénu.

Dne 8. 8. 1945 vyhlásil Sovětský svaz válku Japonsku a vtrhl do Mandžuska

V Hirošimě a Nagasaki byly poprvé v dějinách lidstva použity atomové zbraně. Poté,

co Japonci odmítli kapitulovat, dal americký prezident Truman rozkaz ke svržení atomové

bomby na Hirošimu. Po svržení bomb si japonský císař Hirohito vynutil na vojenském velení

souhlas s příměřím a bezpodmínečnou kapitulací – tu oznámil dne 14. 8. 1945. Císařovo

vystoupení se konalo i přes odpor vojenského velení, zastávajícího koncepci boje až do

posledního muže. Po oznámení kapitulace spáchaly stovky japonských vojáků rituální

sebevraždu.

K podpisu konečné kapitulace došlo 2. 9. 1945 na palubě amerického křižníku Missouri,

kotvícího v Tokijské zátoce.

Japonsko bylo okupováno americkými vojsky generála Douglese Mac Arthura. Situace

v Japonsku na konci války byla velmi špatná. Japonsko ztratilo 1,8 mil. lidí, válečné škody šly

do miliard. Kromě toho se Japonsko muselo zavázat k placení válečných reparací.

Hirošima

Dne 6. 8. 1945 svrhl americký bombardér B-29 atomovou pumu na Hirošimu, ležící

v jihozápadní části ostrova Honšů. Bombardér doprovázely dva letouny s měřicí aparaturou.

Ihned zemřelo 80 tis. lidí a dalších 100 tis. bylo zraněno.

Z ostrova Tinian (Mariany) odstartoval 6. 8. 1945 ve 02:45 h bombardér B-29 „Enola

Guy“ s atomovou bombou „Little boy“ na palubě. Bomba na Hirošimu (záměrný bod

v Hirošimě byl most Aoi) byla svržena v 8:15 h a již za 45 sekund mohla posádka

letadla „Enola Guy“ přes ochranné brýle zahlédnout oslnivý záblesk a poté růžový hřibovitý

oblak. Bomba padala z výšky 9 500 m.

V Hirošimě zuřila po dopadnutí bomby ohnivá bouře, ženoucí se rychlostí 1200 km/h.

Této ničivé síle padly za oběť téměř všechny budovy. Radioaktivní záření způsobilo v okruhu

1 km od epicentra jistou smrt. Ranění byli těžce popáleni, k dalším následkům patřila

rakovina a vážné změny dědičných vlastností.

Ničivé účinky radioaktivního záření v postižených oblastech (Hirošima, Nagasaki)

přetrvávaly desetiletí – způsobovaly choroby z ozáření a porody znetvořených dětí.

Po náletu USA apelovala na Japonce, aby přijaly mírové podmínky. Odpovědí bylo jasné

NE, proto došlo k útoku na Nagasaki.

Nagasaki (leží na ostrově Kjúšú)

Útok byl proveden o 3 dny později, tedy 9. 8. 1945. Letoun Great Artiste, nesoucí bombu,

měl značné potíže. Počasí bylo zatažené až nad Nagasaki a navíc alarmovaná protivzdušná

ochrana zahájila na letoun palbu. Při náletu na cíl posádka zjistila, že mraky pokrývají 9/10

cíle. Až po 5 min. nervy drásajícího kroužení uviděl bombometčík Ken Way díru. Rychle

bombu zaměřil a shodil. Zahynulo 60 tis. lidí a 80 tis. bylo raněno.

V ten den zahájila Rudá armáda útok na Mandžusko. Japonsku bylo sděleno, nevzdají-li

se, bude celý národ podroben atomovému vyhlazení. Od Američanů to byl chytrý tah, protože

další bomby by byly k dispozici až koncem září, nicméně vyšlo to a 14. 8. 1945 požádalo

Japonsko o příměří. Císař Hirohito vystoupil s tímto návrhem i přes odpor vojenského velení

zastávajícího koncepci boje až do posledního muže. Po oznámení kapitulace spáchaly stovky

japonských vojáků rituální sebevraždu.

K podpisu konečné kapitulace došlo 2. 9. 1945 na palubě amerického křižníku Missouri,

kotvícího v Tokijské zátoce.

Japonsko bylo okupováno americkými vojsky generála Douglese Mac Arthura. Situace

v Japonsku na konci války byla velmi špatná. Japonsko ztratilo 1,8 mil. lidí, válečné škody šly

do miliard. Kromě toho se Japonsko muselo zavázat k placení válečných reparací.

.

Čerpala jsem z: Encyklopedie Diderot,

Encyklopedie politiky,

Světové dějiny II.,

Kronika lidstva,

Dějepis 4 – pro gymnázium a střední školy.