Právní úprava úvěrového vztahu

1.1.1. Právní úprava úvěrového vztahu

Právním základem úvěrového vztahu je smlouva o úvěru. Tu uzavírá banka jako věřitel s klientem, který

je v pozici dlužníka.

V českém právním řádu je úvěrová smlouva upravena obchodním zákoníkem. Podle § 497 obchodního

zákoníku se věřitel zavazuje, že poskytne dlužníkovi peněžní prostředky do určité částky a naopak dlužník se

zavazuje tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

V souladu s ustanoveními obchodního zákoníku jsou obvyklými náležitostmi úvěrové smlouvy:

1. Určení smluvních stran. V případě bankovního úvěru je věřitelem banka a dlužníkem klient banky.

2. Výše úvěru a měna. Úvěr může být poskytnut i v jiné než české měně, pokud to není v rozporu s

devizovými předpisy. Pokud není dohodnuto jinak, splácí dlužník jistinu i úroky v měně, v níž mu byl úvěr

poskytnut.

3. Úroková sazba z úvěru. V úvěrové smlouvě bývá stanovena na roční bázi, při pochybnostech se má za to,

že je úroková sazba stanovena pro roční období. Pokud není výše úrokové sazby ve smlouvě stanovena,

platí úroková sazba v nejvyšší přípustné výši, stanovené zákonem. Nestanoví-li zákon výši úrokové sazby,

odvodí se výše úrokové sazby z obvyklých úrokových sazeb, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v

době uzavření smlouvy.

4. Lhůta pro čerpání peněžních prostředků dlužníkem. Není-li lhůta stanovena, může tento nárok dlužník

uplatnit dokud poskytnutí úvěru některá ze stran nevypoví. Dlužník může úvěr vypovědět s okamžitou

platností a věřitel ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena

dlužníkovi.

5. Účel úvěru. Nemusí být ve smlouvě vždy uveden, bývá sjednán v případě účelových úvěrů. V tom případě

banka může omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na definovaný účel. Pokud dlužník použil

peněžní prostředky z úvěru k jinému účelu je banka oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení

půjčených peněžních prostředků i s úroky. Odstoupení banky od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z

této smlouvy.

6. Způsob splácení úvěru. Závazek vrátit vypůjčené peněžní prostředky je současně spojen se závazkem

splácet úroky. Jestliže lhůta pro vrácení peněžních prostředků je delší než jeden rok, jsou úroky splatné

vždy koncem kalendářního roku. V termínu vrácení zbytku poskytnutých peněžních prostředků jsou splatné

i úroky, které se zbytkové částky týkají. V případě splácení úvěru ve splátkách jsou součástí každé splátky i

úroky.

7. Splatnost úvěru. Úvěr je splatný ve stanovený termín. V případě, že splatnost úvěru není stanovena, je

dlužník povinen splatit poskytnuté peněžní prostředky do jednoho měsíce ode dne kdy byl o jejich vrácení

věřitelem požádán. Dlužník je oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve

smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu vypůjčení peněžních prostředků.

8. Prodlení ve splátkách. Je-li dlužník v prodlení ve splátce po dobu delší než 3 měsíce, je banka oprávněna

od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení dlužné částky i s úroky. Toto odstoupení nemá vliv na zajištění

závazků z této smlouvy.

9. Zajištění úvěru. Zanikne-li či zhorší-li se zajištění úvěru, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní

rozsah. V případě, že tak dlužník neučiní, je banka oprávněna odstoupit od smlouvy a požadovat po

dlužníkovi vrácení poskytnuté peněžní částky i s úroky. Odstoupení věřitele nemá vliv na zajištění závazku z

této smlouvy.

– 1 –

K zániku úvěrové smlouvy může dojít některým z následujících způsobů:

splněním podmínek smlouvy ze strany dlužníka i věřitele;

dohodou mezi bankou a klientem;

výpovědí některé ze zúčastněných stran;

odstoupením od smlouvy, ke kterému může banka přistoupit v případě, že úvěr nebyl dlužníkem

použit ke stanovenému účelu, dále v případě prodlení dlužníka se splátkami úvěrů a konečně i v

případě, že úvěru nelze ke stanovenému účelu použít.

1.1.2. Průběh úvěrového obchodu

Ačkoliv se v jednotlivých podrobnostech může průběh úvěrových obchodů odlišovat, má jeho obecná

podoba unifikovaný charakter. Průběh lze popsat následující kroky:

1. Žádost klienta o bankovní úvěr.

1. Prověření úvěruschopnosti klienta včetně návrhu na poskytnutí (či zamítnutí) úvěru.

2. Návrh úvěrové smlouvy a její schválení oběma stranami.

3. Zajištění úvěrové pohledávky a převzetí úvěrových záruk bankou.

4. Čerpání úvěru.

5. Splácení úvěru.

6. Kontrola dodržování podmínek úvěrové smlouvy.

7. Uvolnění záruk bankou.

1. Žádost klienta o bankovní úvěr.

Výchozím bodem úvěrového vztahu je žádost klienta o bankovní úvěr. Žádost bývá na speciálních

formulářích, které klientovi usnadňují uvedení bankou požadovaných údajů, včetně případných příloh.

Obecnými náležitostmi žádostí bývají:

osobní údaje o žadateli (v případě fyzických osob nepodnikatelů – jméno a příjmení, datum a místo

narození, bydliště, rodinný stav, zaměstnavatel, apod.; v případě podnikatelských subjektů – název a

sídlo firmy, IČO, zastupující osoby, aj.);

předmět a oprávnění k podnikatelské činnosti;

výše požadovaného úvěru, příp. měna, ve které je úvěr žádán;

účel požadovaného úvěru;

návrh předpokládaného čerpání a splácení úvěru;

údaje o možnostech zajištění úvěru;

přílohy dokladující finanční a majetkovou situaci žadatele.

Vzhledem k existenci úvěrové strategie každé banky je vhodná předchozí konzultace klienta s bankou

o možnostech poskytnutí požadovaného úvěru. Může totiž nastat situace, že banka žádost o úvěr zamítne z

důvodu, že požadovaný úvěr nekoresponduje s úvěrovou strategií a politikou banky.

2. Prověření úvěruschopnosti klienta včetně návrhu na poskytnutí (či zamítnutí) úvěru.

Metodika bank k prověřování úvěruschopnosti klienta nemá unifikovaný charakter. Má však jednotný cíl

– snížit úvěrové riziko banky, plynoucí z daného úvěrového obchodu. Existují v zásadě dva základní typy metodik

k prověření úvěruschopnosti klienta. První z nich je úvěrová analýza u podnikové klientely a druhou úvěrová

analýza fyzických osob. Při realizaci uvedeného procesu u podnikatelských subjektů banka prověřuje:

– 2 –

finanční riziko klienta;

obchodní riziko úvěrového obchodu.

Výsledkem analýzy finančního rizika je identifikace finanční schopnosti klienta splácet úvěr. Základem

je analýza finančních výkazů za několik posledních období. K požadovaným výkazům patří výkaz zisků a ztrát,

bilance a výkaz cash flow. Banka si ovšem může vyžádat další doplňující údaje o finanční situaci a majetkových

poměrech klienta. Banka nejprve předložené finanční údaje posoudí, především jejich reálnost a jejich hodnoty

ve vztahu k výši požadovaného úvěru a následně provede finanční analýzu. Ta spočívá především ve využití

poměrových ukazatelů. Poměrový ukazatel vyjadřuje vztah mezi jednou či více položkami bilance nebo účtu

zisků a ztrát. Výsledkem finanční analýzy je posouzení finanční a majetkové situace klienta v těchto základních

oblastech – v oblasti likvidity, v oblasti ziskovosti, v oblasti kapitálové struktury, apod.1

ukazatele je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech se zhodnocením jejich možných vývojových trendů v

budoucnosti.

Při posuzování obchodního rizika banka posuzuje úvěrový případ v širších souvislostech a řeší

problémové okruhy typu:

kvalita podnikatelského záměru, jeho zaměření vzhledem k úvěrové strategii banky, požadovaná

částka úvěru;

charakter odvětví resp. prostředí, v němž firma podniká, podíl firmy na trhu, klienti a dodavatelé firmy;

charakter produktu (služeb) firmy;

kvalita vedení firmy;

úroveň vztahu mezi bankou a klientem;

forma a hodnota zajištění úvěru;

celkový stav ekonomiky;

aj.

Po zhodnocení finančního rizika a obchodního rizika stanoví úvěrový pracovník v souladu s danou

metodikou celkovou rizikovost úvěrového obchodu a doporučí jeho realizaci či zamítnutí. Při úvěrovém

hodnocení je třeba postupovat velmi obezřetně. Je chybou celý proces zjednodušit akcentem pouze na číselné

údaje. Celý úvěrový případ je třeba posoudit komplexně, slabiny v jedné oblasti mohou být vyváženy silnými

stránkami v jiné oblasti klienta, často je významný subjektivní úsudek zkušeného úvěrového pracovníka. Stejně

důležité je nezávislé posouzení úvěrového případu managementem banky (resp. osobou odpovědnou za

konečné schválení úvěru).

Výsledkem zhodnocení všech finančních i obchodních faktorů je návrh na poskytnutí (či neposkytnutí)

úvěru, který zpracovává úvěrový pracovník banky. Tento návrh s konečnou platností schvaluje odpovědný

subjekt, např. ředitel pobočky či úvěrový výbor banky.

V případě fyzických osob nepodnikatelů je podstata prověřování bonity klienta obdobná s tím, že celý

proces je zjednodušen – zpravidla standardizován. Důvodem standardizace úvěrového procesu je relativně malý

objem většiny půjček a tudíž relativně nižší riziková částka úvěru a dále obdobné charakteristiky půjček.

Všechny získané

3. Návrh úvěrové smlouvy a její schválení oběma stranami.

Výsledkem prověření bonity klienta je návrh úvěrové smlouvy. Podpisem této smlouvy oběma stranami

se smlouva stává závazným dokumentem. Obecně jsou podmínky úvěrové smlouvy upraveny v České republice

Obchodním zákoníkem (viz kap. 2.2.1.).

Podrobněji jsou úvěrové podmínky řešeny v Obchodních podmínkách bank. Z nich pak vychází konkrétní

obsah úvěrové smlouvy. V případě, kdy nejsou některé úvěrové podmínky ve smlouvě upraveny řídí se v těchto

bodech úvěrový vztah obchodními podmínkami banky a obchodním zákoníkem.

Výklad poměrových ukazatelů finanční analýzy je nad rámce tohoto textu. Podrobnější výklad je uveden např.

1

v publikacích Peeraer, M.: Úvěrové obchody II, Bankovní institut, Praha, 1996.

– 3 –

4. Zajištění úvěrové pohledávky a převzetí úvěrových záruk bankou.

Zajištění úvěru je proces, kterým banka minimalizuje úvěrové riziko, plynoucí z úvěrového obchodu.

Úvěrové záruky dávají bance možnost uspokojit úvěrovou pohledávku realizací sjednaných záruk v případě, že

klient nebude schopen či ochoten splatit svůj úvěrový závazek.

V bankovní praxi existuje řada forem zajištění úvěrových pohledávek i jejich klasifikací. Mezi nejčastěji

používanou patří klasifikace podle formy zajištění. V souladu s tímto kritériem lze rozlišit následující zajištění:

osobní zajištění – je takovou formou zajištění úvěru, kdy závazek za zaplacení úvěrové pohledávky

přejímá za klienta další fyzická či právnická osoba;

věcné zajištění – spočívá v tom, že banka může realizovat sjednaná majetková aktiva dlužníka, příp.

třetí osoby v případě, že dlužník nedostojí svým smluvním závazkům vůči bance.

Ručení je formou osobního zajištění. V ČR je ručení upraveno obchodním zákoníkem, § 303-312.

Podstatou je jednostranné prohlášení ručitele, že uspokojí věřitele, jestliže dlužník nesplní vůči němu určitý

závazek.

Ručením lze zajistit celý závazek dlužníka či jeho část. Ručením lze zajistit i budoucí závazek dlužníka.

V případě, že ručitel splní závazek, za nějž ručí, nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele a je oprávněn

požadovat po dosavadním věřiteli všechny potřebné dokumenty, nutné k uplatnění nároků vůči dlužníkovi.

V bankovní praxi se vyskytuje řada forem ručení. K nejčastějším patří:

spoluručení – vzniká v případě, kdy tentýž závazek zaručí více ručitelů, z nichž každý ručí za celou

hodnotu závazku, ručitel je v tomto případě v postavení spoludlužníka;

částečné ručení – vzniká v situaci, kdy více ručitelů ručí vedle sebe, tj. každý za smluvně vymezenou

část závazku;

následné ručení – je založeno na existenci dalšího, následného ručitele, který ručí za hlavního ručitele.

aj.

Ručení zaniká:

zánikem závazku, který ručení zajišťuje, nezaniká však, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění

dlužníka a je splnitelný ručitelem;

dohodou mezi věřitelem a ručitelem;

uplynutím doby či podmínky, na kterou byl ručitelský závazek sjednán.

Převzetí dluhu je další využívanou formou osobního zajištění úvěrové pohledávky. Právně je upraveno

v občanském zákoníku, § 531-532. Podstatou převzetí dluhu je písemná dohoda třetí osoby s dlužníkem, že

přejímá jeho dluh, že nastoupí na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas.

Dluh lze převzít i smlouvou s věřitelem, pak se třetí osoba stane dlužníkem vedle původního dlužníka.

Obsah závazku se převzetím dluhu nemění.

Přistoupení k závazku (občanský zákoník, § 533-534) vzniká písemnou dohodou třetí osoby s věřitelem,

že třetí osoba splní za dlužníka jeho peněžitý závazek. Tato osoba se pak stává dlužníkem vedle původního

dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Při smlouvě třetí osoby s věřitelem není nutný

souhlas dlužníka.

Pokud se třetí osoba dohodne s dlužníkem, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění věřiteli.

Věřiteli však z toho přímé právo nevznikne.

– 4 –

Dalšími formami osobního zajištění jsou bankovní záruka2

Depotní (kauční) směnka je zpravidla vystavená jako blanco (bianko) směnka. Jde o neúplně vyplněnou

směnku, která neobsahuje údaj o směnečné částce a údaj o splatnosti směnky. Směnku vystavuje žadatel o

úvěr (či jiná osoba), remitentem je banka. V tom případě jde o směnku vlastní.

Depotní směnkou může být i směnka cizí. V tom případě směnku vystavuje banka, příjemce úvěru (nebo

jiná osoba ) ji akceptuje. Akceptant směnky je pak přímým dlužníkem.

Po dobu trvání úvěrového vztahu je směnka uložena u banky jako prostředek zajištění úvěru.

V případě, že klient nedodrží podmínky úvěrové smlouvy a dojde k realizace směnky, jsou bankou

doplněny chybějící údaje a předkládá ji k proplacení. V případě splnění podmínek úvěrové smlouvy je směnka

vrácena bankou zpět klientovi (resp. směnečně závaznému dlužníkovi).

Zástavní právo k nemovitosti má charakter věcného zajištění úvěru. Jeho podstatou je uspokojení

pohledávky zástavního věřitele (banky) z výtěžku prodeje nemovitosti v případě, že dlužník nedodrží podmínky

úvěrové smlouvy, nezaplatí dluh či jeho část.

Nemovitostmi se rozumí pozemky a stavby spojené s pozemky pevným základem.

Podmínky vzniku, trvání a zániku zástavního práva jsou v ČR upraveny občanským zákoníkem, § 152-172.

V souladu s ustanoveními občanského zákoníku zástavní právo k nemovitosti vzniká vkladem

zástavního práva do listu vlastnictví na katastrálním úřadě. Z novelizace ustanovení občanského zákoníku dále

vyplývá, že zástavní právo k nemovitosti může v určitých případech vzniknout zápisem do Rejstříku zástav

vedeného Notářskou komorou ČR (např. v případě nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru

nemovitostí).

Podmínkou vzniku zástavního práva k nemovitosti je zástavní smlouva mezi bankou (zástavním

věřitelem) a vlastníkem nemovitosti. Smlouva musí mít písemný charakter.

Zástavní právo k nemovitosti je převoditelné, tzn. působí i vůči každému pozdějšímu vlastníkovi zástavní

nemovitosti.

V případě, že klient nedostojí svým úvěrovým závazkům vůči bance, je realizace zástavního práva možná

dvojím způsobem:

ve veřejné dražbě na základě návrhu banky jako zástavního věřitele;

výkonem soudního rozhodnutí, kdy soud na návrh banky rozhodne o prodeji zastavené nemovitosti.

Při zániku zástavního práva k nemovitosti, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, dojde k

výmazu vkladu zástavního práva v listu vlastnictví na katastru nemovitostí. Stejně tak při zániku zástavního

práva zapsaného v Rejstříku zástav provede notář na požádání zástavního věřitele výmaz zástavního práva

v Rejstříku zástav.

a depotní směnka.

Zástavní právo k věci movité je věcným zajištěním úvěrové pohledávky banky. Jako zástava jsou pro

banky vhodné movité věci, které mají tyto vlastnosti:

jsou schopny ocenění;

mají relativně stabilní hodnotu;

jsou likvidní;

jsou jednoznačně specifikovatelné.

Bankovní záruce je věnována kapitola 2.5.1.

2

– 5 –

V souvislosti s výše uvedeným jsou proto jako zástava úvěrové pohledávky vhodné např. termínované

a úsporné vklady, starožitnosti, zboží obchodovatelné na komoditních burzách, některé druhy cenných papírů,

apod.

Obecným legislativním rámcem, upravujícím zástavu věcí movitých v ČR, jsou ustanovení občanského

zákoníku, §152-172. Pro banky z této právní úpravy vyplývá, že zástavní právo k věcí movité vzniká na základě

písemné zástavní smlouvy, která musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zajišťuje a dále

odevzdáním zastavené věci zástavnímu věřiteli, nestanoví-li zákon jinak. Odevzdání věci zástavnímu věřiteli

může být nahrazeno jejím předáním do úschovy u třetí osoby.

Občanský zákoník umožňuje v § 158 vznik zástavního práva k věcem movitým i cestou notářského zápisu

do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou ČR.

Zástavy movitých věcí bývají bankami zpravidla využívány ke krytí krátkodobých úvěrů. Při stanovení

výše úvěru přihlíží banka k stanovené hodnotě movité věci.

Zajištění úvěru cennými papíry patří mezi frekventované formy zajištění úvěrových pohledávek.

Podmínky zástavy cenných papírů se řídí v ČR zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech.

V případě dematerializovaných cenných papírů je proveden vklad zástavního práva (registrace) ve

prospěch banky ve středisku cenných papírů. Podmínkou jeho vzniku je:

příkaz k registraci cenných papírů, který musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti;

přiložení zástavní smlouvy mezi bankou a majitelem cenných papírů.

V případě řádného ukončení úvěrového vztahu může příkaz k výmazu takto vzniklého zástavního práva

podat banka jako zástavní věřitel, dlužník či zástavce spolu s přiložením dokladu prokazujícího zánik pohledávky

či zástavního práva.

V případě převodu zastavených cenných papírů působí zástavní právo i vůči novému nabyvateli těchto

cenných papírů.

Při realizaci zástavního práva může banka zastavený cenný papír prodat s tím, že o této skutečnosti

informuje zástavce.

V případě listinných cenných papírů3

podpisem zástavní smlouvy mezi bankou a zástavem a

fyzickým předáním listinného cenného papíru zástavnímu věřiteli, příp. jeho předání do úschovy třetí

osobě. Tato osoba jej bez souhlasu zástavního věřitele nesmí vydat.

Teoreticky lze jako zástavu využít všechny cenné papíry, které splňují požadavky na zástavy. V bankovní

praxi však banky akceptují pouze ty cenné papíry, které splňují požadavky na likviditu a rizikovost.

Nejčastěji přicházejí do úvahy akcie obchodovatelné na burze, kdy se výše bankovního úvěru pohybuje

do výše 60-70 % tržní ceny akcií, obligace kótované na burze, přičemž pro nižší kurzové výkyvy je možné získat

úvěr až do výše 90 % ceny obligace.

Zajištění úvěru určitým typem vkladu patří také k zajištění úvěrové pohledávky věcí movitou. Lze jej

využít v případech, kdy klient vlastní typ vkladu, který okamžitě nechce či nemůže vypovědět, dále v případě,

kdy klient má vklad v cizí měně a peněžní prostředky potřebuje v měně tuzemské nebo i v případě, že vklad je

soukromým majetkem podnikatele a on nechce finanční prostředky z vkladu vložit do podnikání. Pro snížení

Pro zástavu šeků a směnek platí zákon č. 151/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.

3

vzniká zástavní právo

– 6 –

rizikovosti zajištění banka využívá vinkulace vkladu.

Zajištění úvěru cesí (postoupením) pohledávek spočívá v prohlášení příjemce úvěru, ve kterém

postupuje své pohledávky vůči třetí osobě ve prospěch banky, a to jako formu zajištění úvěru.

Právní úprava postoupení pohledávky je obsažena v občanském zákoníku, § 524-530. Smlouva musí mít

písemnou formu. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Majitel pohledávky nepotřebuje k jejímu postoupení souhlas dlužníka. Ovšem majitel pohledávky má

povinnost oznámit postoupení pohledávky dlužníkovi.

Majitel pohledávky je povinen předat bance všechny doklady a potřebné informace, týkající se

postoupené pohledávky.

Banka nepřijímá k cesi všechny pohledávky žadatele o úvěr, ale pouze vybrané, a to na základě

hodnocení bonity dlužníka. Protože úvěrová pohledávka banky a pohledávka příjemce úvěru vůči třetí osobě

(dlužníkovi) jsou samostatně stojící, na sobě nezávislé vztahy, neznamená splácení postoupených pohledávek

automaticky snižování dluhu, tedy splácení úvěru. Banka zpravidla požaduje, aby splácení pohledávek, které

jsou předmětem cese, probíhalo na účet, který má klient u ní otevřen. Pouze v případě nesplácení úvěru

provádí jejich inkaso.

V bankovní praxi se uplatňují následující druhy cesí:

Individuální cese, tj. dochází k postoupení pouze jedné pohledávky. Využívá se v bankovní praxi

výjimečně, pouze v případě, kdy se jedná o velmi vysokou pohledávku s dlouhou dobou splatnosti.

Krycí cese je založena na postoupení pohledávek, jejichž splatnost je kratší, než splatnost úvěru, který

zajišťují. Namísto uhrazených pohledávek pak klient postupuje bance další vzniklé pohledávky. Ve smlouvě o

postoupení pohledávky jsou pohledávky vymezeny pouze rámcově, k jejich postoupení dochází až v okamžiku

předání dohodnutých dokumentů (faktury, apod.).

Globální cese, kdy klient banky postupuje bance své současné i budoucí pohledávky. Narozdíl od krycí

cese zde dochází k postoupení pohledávky již v okamžiku uzavření smlouvy, tedy okamžitě po vzniku budoucích

pohledávek, nikoli až v okamžiku jejich přesné specifikace.

5. Čerpání úvěru.

V bankovní praxi existují v podstatě dva základní způsoby čerpání úvěru:

jednorázově, při nákupu nemovitosti, nákupu zařízení, apod.;

v částkách, a to buď v pevných, předem stanovených termínech nebo v plovoucích termínech, např.

na základě klientem předložených faktur.

Způsob čerpání v konkrétním úvěrovém obchodě je určen především typem úvěrované investice a je

stanoven v úvěrové smlouvě. Čerpání úvěru klientem je zpravidla vázáno na splnění smluvních podmínek.

Těmito podmínkami mohou být např. složení stanovené částky vlastních zdrojů na bankovní účet, potvrzení

katastrálního úřadu o vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí, apod.

6. Splácení úvěru.

Podmínky a způsob splácení úvěru, tzv. splátkový kalendář, určí banka po dohodě s klientem v úvěrové

smlouvě. Stanovení splátkového kalendáře předchází finanční analýza ověřující předpoklady žadatele dodržovat

splátkový kalendář, tedy především posouzení reálnosti očekávaných peněžních toků žadatele o úvěr. Mezi

nejčastěji využívané způsoby splácení bankovního úvěru patří:

– 7 –

splácení jednorázové, kdy úroky jsou klientem spláceny v předem stanovených periodách a jistina je

součástí poslední klientem realizované splátky;

splácení formou variabilních splátek, přičemž jednotlivé splátky zahrnují variabilní úrok a konstantní

úmor;

splácení formou konstantní anuity, kdy se v jednotlivých anuitních splátkách mění poměr úroku a

úmoru.

7. Kontrola dodržování podmínek úvěrové smlouvy

Po celou dobu trvání úvěrového vztahu provádí banka průběžnou kontrolu finanční situace dlužníka a sleduje

dodržování podmínek úvěrové smlouvy. O provedených kontrolách vede banka písemné záznamy. Předmětem

monitoringu jsou především následující skutečnosti:

sledování účelovosti úvěru, tedy zda klient čerpá úvěr v souladu se sjednaným účelem;

obchodní postavení a finanční situace dlužníka, především zda nedochází ke zhoršování tržních

a obchodních podmínek klienta s negativním dopadem do jeho finančního hospodaření; v této

souvislosti banka monitoruje a analyzuje i varovné signály, které by mohly vést k problémovému

úvěru;

dodržování splátkového kalendáře, tedy zda klient ve sjednaných termínech platí úroky a úmor,

jak se vyvíjí hodnota úvěrových záruk.

Smyslem bankovního monitorování je včasná identifikace problémového úvěrového obchodu, tj.

identifikace situace, kdy se standardně vyvíjející úvěr mění na úvěr, jehož návratnost je ohrožena. Pokud

je identifikace včasná, má banka možnost přiměřeným způsobem reagovat, aby pokud možno napomohla

k normalizaci situace a zajistila tím návratnost úvěrové pohledávky.

Bankou přijatá opatření musí být úměrná rozsahu a významu zjištěných nedostatků a varovných signálů.

Pro řešení takovýchto situací neexistuje v bankovní praxi jednoznačný návod.

Méně závažné nedostatky porušování smluvních podmínek, jako např. opožděné splátky úroků či

úmoru nebo nesjednání pojištění zástavy, může banka řešit předepsáním a inkasem finančních sankcí. V jiných

případech, vyžaduje-li to změněná hospodářská situace dlužníka, může banka přistoupit k restrukturalizaci

úvěru. Ve velmi závažných případech porušení úvěrové smlouvy může banka úvěrový vztah ukončit a požadovat

okamžité splacení úvěrové pohledávky.

8. Uvolnění záruk bankou.

Po splacení úvěru klientem, včetně jeho příslušenství (úroky, poplatky a provize, apod.) banka uvolňuje záruky. Uvolnění záruk má rozdílný charakter dle způsobu zajištění úvěru. Může jít o jejich fyzické předání klientovi, či návrh na výmaz vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí nebo vrácení směnky, apod.