Příjmy a výdaje státního rozpočtu
Příjmy a výdaje státního rozpočtu
A. Příjmy státního rozpočtu
Příjmy státního rozpočtu se v zásadě člení na daňové a nedaňové. Do daňových příjmů se
zahrnují:
– daně (z příjmů, z nemovitostí, dědická, darovací a z převodu nemovitostí, silniční, DPH,
daně spotřební)
– cla
– poplatky (za užívání dálnic, soudní, správní – za služby státní správy)
V ČR se do daňových příjmů státního rozpočtu zahrnuje i pojistné na sociální
zabezpečení, které zahrnuje:
– důchodové pojištění
– nemocenské pojištění
– příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Jedná se o největší příjmovou položku státního rozpočtu (cca 38 % veškerých příjmů).
Jde o určitou zvláštnost ČR, že pojistné na sociální zabezpečení je odváděno do státního
rozpočtu. Ve většině vyspělých zemí jsou platby na sociální zabezpečení soustřeďovány do
samostatných finančních účelových fondů (sociální pojišťovny).
Do nedaňových příjmů se zahrnují:
– odvody od státních podniků, organizačních složek státu a od příspěvkových organizací
– přijaté úroky a výnosy ze státního majetku
– přijaté splátky vládních úvěrů poskytnutých domácím subjektům i do zahraničí
– přijaté splátky návratných finančních výpomocí
– emisní výnosy ze státních dluhopisů a státních pokladničních poukázek
Příjmy státního rozpočtu se člení z různých hledisek. Nejčastější je věcné členění podle
formy zdrojů.
1. Členění příjmů státního rozpočtu dle zdrojů
a) Daně
Daně jsou povinné, zákonem stanovené platby nenávratného charakteru vybírané
státními orgány (finanční úřady) od fyzických a právnických osob ve prospěch státního
rozpočtu. Veškeré daňové náležitosti jsou upraveny zákonem. Nenávratný charakter
představuje pro poplatníka újmu na příjmech nebo majetku bez nároku na reciproké plnění.
Z ekonomicko-finančního hlediska je daň finanční kategorií, která vyjadřuje vztah mezi
plátcem daně (poplatníkem) a státem. Daně jsou základním zdrojem pro rozdělování a
přerozdělování důchodů ve společnosti. Plátci daně jsou soukromé osoby, právnické i fyzické,
tj podnikatelské subjekty a obyvatelstvo. Zdaněná část důchodu při platbě daně mění svou
formu vlastnictví – ze soukromého na státní. Platba daně je dána pevně stanovenou sazbou.
b) Odvody
Odvody jsou povinné zákonem stanovené platby nenávratného charakteru (stejně
jako daně), které odčerpávají část výnosů státních podniků, příspěvkových organizací
a organizačních složek státu. Jsou finančně ekonomickou kategorií, jejíž ekonomickou
podstatou je přerozdělování finančních prostředků v rámci státního vlastnictví. Od daní se
tedy liší tím, že forma vlastnictví odváděného výnosu se nemění, sazba odvodu nemusí být
pevně stanovena.
c) Poplatky
Poplatky jsou platby, které jsou povinny hradit fyzické a právnické osoby za služby
státní správy (např. výpis z trestního rejstříku, vystavení živnostenského listu, občanského
průkazu apod.). Od daní se liší tím, že jsou vybírány za určitou protihodnotu. Existují
však i sankční poplatky – pokuty (znečišťování životního prostředí, skládkování odpadu
apod.). Zatímco pokuty postihují činnost nepovolenou, poplatky se vybírají za činnost
povolenou. Věcnou podstatou poplatků je chránit státní orgány před zbytečnými úkony.
Ekonomickou podstatou je získávání peněžních prostředků na úhradu veřejných potřeb.
Poplatky lze vybírat kolkovými známkami, v hotovosti nebo exekučními formami.
Vybírání poplatků prostřednictvím kolků může vybírat pouze státní orgán.
Podle toho, na jaké úrovni státní správy a samosprávy jsou poplatky vybírány, se
rozlišují poplatky státní a místní. Státní poplatky jsou příjmem státního rozpočtu, jsou
tvořeny poplatky správními a soudními. Poplatky místní a správní jsou příjmem obecních
rozpočtů.
d) Cla
Zařazení cla do daňových příjmů státního rozpočtu vychází z názoru, že clo je
formou nepřímé daně, vybírané při dovozu, průvozu a vývozu zboží. Prostřednictvím cla
stát odčerpává část prodejní ceny při přechodu zboží přes hranice, přičemž celní břemeno
je přesunuto na konečného spotřebitele. Jako ostatní nepřímé daně je tedy clo součástí
ceny, má tedy cenotvornou funkci.
Předchůdcem dnešního cla je mýtné (poplatek za využívání cest) a tržní poplatky
(poplatek ze možnost zúčastnit se trhu v příslušném městě). Poplatky se vybíraly ve
vnitrozemí. Historickým vývojem spolu s rozvojem států a jejich národních ekonomik se
tyto poplatky ve vnitrozemí rušily a přenášely se na hranice státu.
Prvotní příčinou vzniku cla bylo získání peněžních prostředků do pokladny města
nebo státu. Později se clo stává nástrojem obchodní politiky státu. Základy tohoto pojetí
položili merkantilisté.
Clo v současném pojetí je ekonomickým nástrojem státu, který plní funkci ochrany
vnitřního trhu, má tedy především ochranářský charakter. Jeho prostřednictvím stát
zdražuje zboží dovezené ze zahraničí a tím zhoršuje podmínky jeho prodejnosti na
domácím trhu. Clo tak může být využito i jako nástroj regulace domácí spotřeby
příslušného zboží. Dlouhodobě uplatňované vysoké celní bariéry však mohou vést
k nehospodárné výrobě v tuzemsku a ke snížení konkurenceschopnosti domácích výrobců
na světových trzích.
Za realizaci celní politiky státu zodpovídá Celní správa ČR. Vrcholným orgánem je
Generální ředitelství cel, nižšími složkami jsou Celní ředitelství a Celní úřady. Správa cla
je vykonávána pro tzv. celní území, které je zpravidla totožné s územím státu. Splývá-li
více států v jedno celní území, jde o celní unii, která vzniká na základě celních dohod.
e) Splátky
Splátky představují příjmy státního rozpočtu z dříve poskytnutých půjček (úvěrů) a
finančních výpomocí. Mají podobu buď návratné plné dluhové služby (tj., jsou tvořeny
splátkou jistiny a úrokem z dlužné částky) nebo návratné částečné dluhové služby (jsou
poskytovány bez úroku, splácí se pouze jistina).
Návratná finanční výpomoc je poskytována rozpočtům nižších stupňů rozpočtové
soustavy (obce, kraje) k překlenutí časového nesouladu mezi příjmy a výdaji. Poskytuje
se zpravidla na začátku rozpočtového období.
f) Emisní výnosy
Emisní výnosy jsou příjmy státního rozpočtu plynoucí z emise státních dluhopisů a
státních pokladničních poukázek.
2. Členění příjmů státního rozpočtu podle četnosti výskytu
Z tohoto hlediska se rozlišují příjmy pravidelné a nepravidelné. Příjmy pravidelné jsou
stálým a trvalým zdrojem státního rozpočtu (např. DPH, daň z příjmů ze závislé činnosti,
pojistné na sociální zabezpečení apod.). Příjmy nepravidelné jsou příjmy jednorázové,
mimořádné nebo dočasné. Vyskytují se v případech, kdy pravidelné příjmy nestačí na krytí
výdajů (např. státní půjčky, výnosy z emise dluhopisů, jednorázové mimořádné daně apod.).
3. Členění příjmů státního rozpočtu podle stupně dobrovolnosti
Do státního rozpočtu plynou jednak příjmy vynucené, jednak příjmy dobrovolné.
Příjmy vynucené jsou příjmy upravené příslušným zákonem, kdy daňový subjekt je ze zákona
povinen odvést určitou částku svého příjmu do státního rozpočtu. Za příjmy dobrovolné lze
považovat např. dary, výnosy z emise dluhopisů, státní půjčky.
4. Členění příjmů státního rozpočtu podle vlastnické dispozice
Zdrojem příjmů státního rozpočtu je jak sektor soukromý, tak sektor veřejný. Z tohoto
hlediska se příjmy státního rozpočtu člení na příjmy pocházející ze soukromého vlastnictví
majetku a příjmy pocházející ze státního vlastnictví majetku.
Existují i další hlediska, podle kterých lze příjmy státního rozpočtu členit. Např. podle
toho, odkud plynou, se rozlišují příjmy od soukromých podnikatelských subjektů (osob
fyzických i právnických), od obyvatelstva, z organizačních složek veřejného sektoru,
z geografického hlediska se pak jedná o příjmy z tuzemska nebo ze zahraničí.
Faktory ovlivňující výši příjmů státního rozpočtu
Na výši příjmů státního rozpočtu působí celá řada faktorů. Za nejdůležitější lze
považovat následující:
• Úroveň a vývoj cen výrobků, služeb a majetku – v podstatě platí přímá závislost, protože
ceny zvyšují základ daně
• Úroveň vlastních nákladů podnikatelské sféry – ovlivňují základ daně z příjmů. Čím vyšší
daňově uznatelné náklady, tím nižší základ daně a naopak.Úroveň nákladů však může být
přímo ovlivněna i daňovou politikou, protože některé daně jsou součástí nákladů, čímž je
vlastně zvyšují. Naopak jsou zákonem stanoveny nákladové položky, které se do daňově
uznatelných výdajů zahrnovat nesmějí.
• Uplatňovaná mzdová politika – ovlivňuje velikost zdanitelných příjmů zaměstnanců.
S růstem mezd rostou i daně ze závislé činnosti. Na druhé straně mzdy jako pracovní
náklad ovlivňují základ daně z příjmů z podnikatelské činnosti ve směru snižování
daňového základu.
• Zdaňování bezpracných příjmů – jedná se o příjmy z kapitálového majetku (úroky
z vkladů, dluhopisů, dividendy apod.), z výher apod. V některých zemích zdaňovány jsou,
někde jen některé z nich, nebo od určité výše.
• Uplatňování dotační politiky – ačkoli dotace představují výdaj státního rozpočtu, přesto
mohou přispět ke zvýšení příjmů státního rozpočtu. Jedná se o to, že poskytnuté dotace
mohou vést ke zlepšení výsledků hospodaření a tím ke tvorbě přebytku příjmů nad výdaji,
který je pak základem daně z příjmu.
• Rozsah daňové soustavy a výše daňových sazeb – vyplývá z mocenské pozice státu.
V zásadě platí přímá úměra. Na druhé straně však příliš vysoké zdanění vede ze strany
daňových poplatníků ke snaze placení daní minimalizovat.
• Rozsah majetku spravovaného státem – stát jako vlastník má právo požadovat po
správcích tohoto majetku odvod části jejich příjmů ve prospěch státního rozpočtu.
B. Výdaje státního rozpočtu
Výdaje státního rozpočtu zabezpečují plnění základních funkcí státu. Představují peněžní
vztahy rozdělování a použití centralizovaného peněžního fondu na principu nenávratnosti.
V zásadě se jedná o dvě skupiny výdajů:
a) výdaje na nákup zboží a služeb – jedná se o zabezpečení běžného fungování státních
orgánů (inventář, výpočetní technika, dopravní prostředky, uniformy, mzdy státních
zaměstnanců, spotřeba energií apod.)
b) transferové platby – jedná se o výdaje státního rozpočtu, za které stát nezískává od
příjemce žádnou protihodnotu (výplata důchodů, různých dávek sociální pomoci
obyvatelstvu)
Členění výdajů státního rozpočtu
Stejně jako příjmy, tak i výdaje státního rozpočtu lze členit z různých hledisek, která
jsou výsledkem praktické aplikace rozpočtové politiky.
1. Členění výdajů státního rozpočtu podle funkcí státu
Jedná se o nejčastější členění. Zohledňuje úlohu veřejných financí v rozvoji jednotlivých
složek veřejného sektoru. Jde o výdaje do následujících oblastí:
• Výdaje ekonomického charakteru – jsou spojeny se zásahy státu do ekonomiky na
podporu ekonomického vývoje (budování infrastruktury, podpora vývozu, podpora
podnikání, financování vědy a výzkumu apod.).
• Výdaje na státní správu, armádu, policii a justici – jsou spojeny s péčí státu o zabezpečení
vnitřního pořádku, vnější a vnitřní bezpečnosti a spravedlnosti.
• Výdaje na sociální, zdravotní, školské a kulturní účely – jedná se o výdaje na péči o
udržení a další zkvalitňování lidského rozvojového potenciálu.
• Splácení státního dluhu
2. Členění výdajů státního rozpočtu podle závaznosti
Podle míry povinnosti financovat určité aktivity se výdaje státního rozpočtu člení na
mandatorní a fakultativní. Mandatorní výdaje jsou takové, které nemohou být změněny bez
změny zákona, příp. jiné právní normy, kterými jsou upraveny. Do mandatorních výdajů
se zahrnují jednak výdaje dané zákonem (např. dávky sociálního zabezpečení, podpora
v nezaměstnanosti, příspěvek na penzijní připojištění apod.), dále výdaje dané jinými
právními normami nebo vyplývající ze smluvních závazků (např. transfery mezinárodním
organizacím, podpora úroků z hypotéčních úvěrů, státní záruky apod.) a tzv. kvazimandatorní
výdaje (např. mzdy státních zaměstnanců, zahraniční pomoc vyplývající z členství
v mezinárodních organizacích apod.). Největší podíl mandatorních výdajů představují výdaje
dané zákonem (v r. 2000 činily cca 54 % celkových výdajů státního rozpočtu, při započtení
ostatních složek mandatorních výdajů se pak již jednalo o téměř 82 %).
Výdaje fakultativní jsou takové, které vláda a parlament mohou měnit bez omezení (např.
dotace, některé běžné výdaje na provoz jednotlivých resortů), ale v krátkém období je to
technicky neproveditelné.
3. Členění výdajů státního rozpočtu podle ekonomického určení
V podstatě se jedná o to, zda jsou výdaje státního rozpočtu směrovány do rozvoje nebo do
spotřeby. Z tohoto hlediska se člení na:
• Výdaje investiční (kapitálové) – jsou určeny k financování investic
• Výdaje neinvestiční (běžné), které se dále člení na osobní (mzdy, sociální dávky) a věcné.
Jedná se o výdaje organizačních složek státu, o příspěvky na činnost příspěvkových
organizací, dotace, platby a příspěvky podnikům, občanským sdružením, politickým
stranám, obyvatelstvu, územním rozpočtům, státním účelovým fondům, do zahraničí
apod.
• Vládní úvěry domácím subjektům i do zahraničí.
4. Členění výdajů státního rozpočtu podle cíle financování
• Transfery domácnostem (např. důchody, sociální dávky, podpora v nezaměstnanosti)
• Veřejná spotřeba obyvatel (např.školství, zdravotnictví, kultura, příspěvky
zdravotním pojišťovnám)
• Bytová politika (např. příspěvky na stavební spoření, podpora hypoték, bezúročné
úvěry na individuální bytovou výstavbu)
• Dotace podnikům (doprava, zemědělství, podpora perspektivních a útlum
neperspektivních oborů), dotace místním rozpočtům
• Veřejná spotřeba státu ( např. státní správa, armáda, policie)
• Kapitálové výdaje (např.investice do infrastruktury, ekologie)
• Vládní úvěry (poskytování půjček domácím a zahraničním subjektům)
• Dluhová služba (splátky státního dluhu a platba úroků)
• Transfery do zahraničí (plnění závazků plynoucích z členství v mezinárodních
organizacích).
Z praktických důvodů se výdaje státního rozpočtu člení i z řady jiných hledisek, např.
podle jednotlivých resortů, podle druhů (dotace, úroky, návratné finanční výpomoci,
subvence), podle cílů rozpočtové politiky (regulační, stabilizační, sociální, stimulační) apod.
Tok veřejných výdajů vyžaduje permanentní řízení. Řízení výdajů státního rozpočtu se
uskutečňuje prostřednictvím řízení jednak rozpočtových, jednak pokladních operací. Řízení
rozpočtových operací spočívá v časovém rozvrhování a plánování jednotlivých výdajů tak,
aby byly zabezpečeny rozpočtové potřeby jednotlivých subjektů co nejefektivněji. Řízení
pokladních operací je zaměřeno na včasné a plynulé zabezpečení peněžních prostředků. Je
komplexem činností spočívajících v řízení likvidity, řízení dluhu a v dohledu nad finančními
aktivy státu, případně nad jeho jměním. Řízení rozpočtové likvidity představuje schopnost
vydat peníze v daném čase. Je zajišťováno pokladním manažerem, který na základě odhadů
příjmů a výdajů mobilizuje disponibilní zdroje , řídí výdajové transakce, případně investuje
krátkodobé pokladní přebytky.
Řízení vládního dluhu je v kompetenci dluhového manažera. Jeho úkolem je zabezpečit na
finančním trhu potřebný objem peněžních prostředků s minimálními náklady a minimalizovat
vliv operací řízení státního dluhu na finančním trhu.
C. Vztah příjmů a výdajů státního rozpočtu
Mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu může nastat vztah shody nebo různosti. Podle
vztahu příjmů a výdajů se rozlišuje:
– vyrovnaný státní rozpočet → příjmy = výdaje
– nevyrovnaný státní rozpočet → příjmy ≠ výdaje
Jsou –li příjmy větší než výdaje, jedná se o rozpočet přebytkový, jsou-li příjmy menší
než výdaje, jedná se o rozpočet schodkový (deficitní).
Otázka vyrovnanosti státního rozpočtu, resp. problematika fiskální nerovnováhy, je
řadu let předmětem diskusí ekonomů i politiků. Historicky lze vymezit dva základní přístupy
k realizaci fiskální politiky:
1. Keynesiánský přístup, který je založen na předpokladu, že fiskální politika může být
jedním z nástrojů ovlivňování agregátní poptávky a může tedy zmírňovat kolísání
produkce a zaměstnanosti v průběhu hospodářského cyklu. V případě, že se ekonomika
nachází ve stavu nedostatečného využití výrobních faktorů lze zvýšením veřejných výdajů,
snížením daní nebo obojím podpořit agregátní poptávku a umožnit tak rychlejšího dosažení
potenciální produkce. Ačkoliv je tato koncepce fiskální politiky podrobována značné
kritice, přesto se těmito principy fiskální politiky řídí většina vyspělých zemí. Předpokládá
se přitom, že rozpočtové deficity vyvolané expanzivní fiskální politikou v době
hospodářského poklesu budou kompenzovány rozpočtovými přebytky ve fázi rozmachu
národního hospodářství, takže v delším časovém horizontu je rozpočet vyrovnán.
2. Fiskální monetarismus, který je založen na striktním odmítání úlohy státu při stabilizaci
poptávky (Chicagská škola – Friedman). Prosazuje princip, že při koncipování fiskální
politiky je třeba vyjít z velikosti výdajů na čistě veřejné statky, které jsou efektivněji
poskytovány veřejným sektorem nežli sektorem tržním. Takto určená výše veřejných
výdajů umožňuje určit potřebnou výši daňových příjmů. Rozpočet přitom nemusí být
nutně vyrovnaný. Jde o to, aby se schodek vyvíjel úměrně růstu peněžní zásoby. Existují
limity, které určují, nakolik jsou schodky státního rozpočtu slučitelné s mírou růstu peněžní
zásoby.
Oba přístupy přitom odmítají velké státní dluhy (nahromaděné deficity státního rozpočtu).
První přístup upozorňuje na růst úrokových sazeb a s tím spojený pokles investic, druhý
přístup varuje před růstem inflace.
Snahy o udržení vyrovnaného rozpočtu mají své přednosti i nedostatky. Pozitivem je, že
nutí sestavovatele rozpočtu určit výdajové priority, omezují růst počtu výdajových programů.
Přispívají také ke zvýšení důvěryhodnosti státu jako dlužníka na kapitálovém trhu. Na druhé
straně však mohou znemožnit dokončení rozsáhlejších investičních akcí při nepředvídaném
poklesu příjmů, omezují i plánování rozpočtových programů s ohledem na nejistotu
budoucích výnosů.
Tradičním požadavkem ekonomie veřejných financí byla vyrovnanost státního rozpočtu.
Postupně se však tento princip opouštěl a je preferován tzv. funkcionální přístup, kdy otázka
vyrovnanosti státního rozpočtu je podřízena účelu, kterému mají výdaje sloužit. Tento
přístup sice může vést k nepřetržitému růstu státního dluhu, ale restriktivní politika může
přinést větší problémy, spojené s řešením nezaměstnanosti, s růstem sociálního neklidu, se
znehodnocováním kapacit apod. Otázkou, která vyvstává do popředí je pak velikost deficitu
státního rozpočtu a způsob jeho úhrady. V zásadě existuje dvojí možnost úhrady schodku
státního rozpočtu:
a) emisí nových peněz
b) pomocí státního dluhu
Emise nových peněz představuje jednorázové zvýšení peněžní zásoby, tzn., že do oběhu
se dostává více peněz. Jde o emisní financování deficitu státního rozpočtu. Emise nových
peněz a jejich poskytnutí státu však vede k inflaci. Ve vyspělém světě jsou však jediným
nástrojem řešení schodku státního rozpočtu emise dluhopisů. Stejně je tomu tak i v ČR.
Tab. č. 1: Vývoj příjmů a výdajů státního rozpočtu ČR (mld. Kč běž. cen)
Rok Příjmy Výdaje Saldo
1989
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
20001)
2001
2002
20032)
222,3
358,0
390,5
440,0
482,8
509,0
537,4
567,3
586,2
626,2
705,0
684,1
220,5
356,9
380,1
432,7
484,4
524,7
566,7
596,9
632,3
693,9
750,7
795,4
+ 1,8
+ 1,1
+ 10,4
+ 7,3
− 1,6
− 15,7
− 29,3
− 29,6
− 46,1
− 67,7
− 45,7
– 111,3
1) 1) První návrh deficitního státního rozpočtu, přijatý Sněmovnou
2) Schválený rozpočet na r. 2003
Podíl příjmů a výdajů státního rozpočtu, resp. všech veřejných rozpočtů, na hrubém
domácím produktu jsou důležitým ukazatelem rozsahu veřejného sektoru v té které zemi.
V evropských zemích je tradičně větší úloha státu ve společnosti provázena také větším
podílem HDP, který projde státním, respektive veřejnými rozpočty. V posledních letech se
však vlády zemí EU snaží o snížení tohoto podílu. Souvisí to se snahou dodržet, respektive
dosáhnout kriterií pro přijetí dané země do Evropské měnové unie, která stanovila
Maastrichtská smlouva. Podle těchto kriterií může činit schodek veřejných rozpočtů
maximálně 3 % HDP a veřejný dluh maximálně 60 % HDP.
Jaká je pozice ČR ve srovnání se zeměmi EU dokumentují následující tabulky.
Tab. č. 2: Příjmy a výdaje veřejných rozpočtů v ČR a EU (v % HDP)
Rok Příjmy ČR Příjmy EU Výdaje ČR Výdaje EU
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
44,7
43,9
42,7
41,0
40,3
38,6
39,1
39,3
39,5
40,1
43,5
43,2
43,1
43,8
44,1
44,1
44,6
44,5
44,0
43,4
44,6
45,8
44,1
42,3
41,6
42,5
44,5
44,8
44,9
44,8
49,9
48,8
48,4
48,2
46,6
45,8
45,4
43,9
44,7
44,9
Pramen: Ministerstvo financí ČR
Statistická ročenka ČR
Z údajů v tabulce č. 2 je patrné, že jak podíl příjmů, tak podíl výdajů na HDP je v ČR
trvale nižší než v zemích EU. Podíl výdajů se však v posledních letech sbližuje.
Kriterium dodržení 3 % schodku veřejných rozpočtů nebylo v ČR, jak je patrné
z oficiálních údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem ve Statistické ročence ČR,
dlouhodobě problémem (viz. tab. č. 3). V odborných časopisech se však začaly objevovat
informace, že tento podíl byl v roce 2000 překročen. Příčinou jsou různé metodické přístupy
k vyčíslování schodku veřejných rozpočtů, související s problematikou zápočtu
transformačních a jiných mimořádných nákladů a příjmů (ztráty Konsolidační banky, čerpání
příjmů Fondu národního majetku apod.).
Tab. č. 3: Saldo veřejných rozpočtů v ČR, podíl na HDP v ČR a v EU
Rok Saldo v mld. Kč % HDP v ČR % HDP v EU1)
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
1) Bezděk V.: Deficit veřejných rozpočtů nezavinil hospodářský cyklus, Hospodářské noviny, 28.8.2001
+ 12,2
+ 9,3
+ 4,0
– 11,0
– 20,5
– 27,9
– 11,1
– 61,9
– 52,1
– 67,0
+ 1,3
+ 0,9
+ 0,3
– 0,7
– 1,2
– 1,6
– 0,6
– 3,1
– 2,4
– 2,9
– 6,0
– 5,4
– 5,2
– 4,2
– 2,4
– 1,5
– 0,6
– 0,4
– 0,3
– 1,3
Veřejný sektor
1. Vymezení veřejného sektoru
2. Ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru
a) názory na opodstatněnost veřejného sektoru a jím plněných funkcí
b) „Trh zabezpečí optimální alokaci zdrojů,“ Proč tedy ale existuje veřejný sektor?
c) podmínky paretovsky optimální ekonomiky
d) důvody zásahů státu do ekonomiky
– tržní selhání
– rozdělování příjmů a obecně prospěšné statky
3. Co by tedy stát měl dělat?
***************************************************************************
Veřejný sektor
1. Vymezení veřejného sektoru
Veřejný sektor je obecně představován státem, konkrétně různými institucemi státní správy a
samosprávy a jejich aktivitami v nejrůznějších oblastech života té které země (s jeho činností
se setkává každý od svého narození).
V podstatě lze říci, že jej představují:
– prezident, resp. Kancelář prezidenta ČR
– zákonodárné instituce – parlament (Sněmovna, Senát)
– vláda – výkonný a řídící orgán se svými institucemi (ministerstva, ústřední orgány státní
správy, rady, výbory a komise)
– armáda (obranná složka)
– justice
– policie, vězeňská služba (represívní složka)
– krajské úřady (hejtman)
– městské úřady (primátor)
– obecní úřady (starosta), včetně obcí s rozšířenou působností (převzaly některé činnosti
okresních úřadů)
Jen z uvedeného vyplývá, že stát zodpovídá za vytváření legislativního rámce, ve
kterém se společnost pohybuje, za vnější a vnitřní bezpečnost. Dále zabezpečuje služby
prospěšné všem (kromě již uvedené bezpečnosti). Spory existují v tom, nakolik má stát
zasahovat do ekonomiky, nakolik může omezovat svobodu jednotlivce.
Veřejný sektor je tedy určitý organismus, který musí fungovat podle určitých zásad.
Hlavní okruhy problémů:
– jak uspořádat veřejný sektor, aby byl spravedlivý a zároveň neomezoval svobodu
jednotlivce
– jaký by měl být jeho rozsah, tj. jakou měrou by se měl podílet na HDP
– jak uspořádat veřejné instituce a stanovit jejich dělbu práce a rozsah pravomocí
– jak zabezpečit příjmy pro fungování veřejného sektoru
– jak řídit výdaje veřejného sektoru
– „soužití“ a vzájemná koexistence, vzájemné ovlivňování soukromého a veřejného sektoru
⇒ úloha státu ve společnosti a v ekonomice je v historii lidstva velmi diskutovanou
otázkou filosofů, ekonomů, právníků, politiků (a protože se dotýká každého z nás, je
oblíbeným předmětem diskusí většiny dospělé populace).
2. Ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru
Rozsah veřejného sektoru závisí na politickém zřízení, resp. na důrazu, kladeném na ziskový
nebo neziskový sektor NH. V ekonomikách bývalých socialistických zemí byl veřejný sektor
rozhodujícím nositelem nejen právních, sociálních, obranných, ale i ekonomických aktivit. Ve
smíšených ekonomikách, kde vedle sebe existují firmy soukromé i státní , je rozsah veřejného
sektoru ovlivněn vládnoucí politickou stranou, která svoje ideologické principy realizuje
prostřednictvím vlády a dalších orgánů.
a) Otázka opodstatněnosti veřejného sektoru a jím plněných funkcí
Názory různé, vyvíjejí se historicky
– 16.-18. stol. – merkantilisté – veřejný sektor by měl podporovat průmysl a obchod, které
jsou hlavním zdrojem bohatství země
– fyziokraté – (2. pol. 18. stol.) – půda a zemědělství jediný zdroj blahobytu – úlohu
veřejného sektoru omezit pouze na ochranu před vnějším napadením nebo před vnitřním
násilím, do mechanismu trhu zasahovat minimálně – zajišťovat jen statky, o které
soukromý sektor nemá zájem.
– A. Smith (18.-19. stol.) – vystupoval proti merkantilistům. Veřejný sektor by měl
zasahovat výjimečně (v případě celospolečenské potřeby nebo tam, kde soukromý sektor
nemá dostatek informací ke zhodnocení užitečnosti příslušného chování, nebo nedokáže
dostatečně zhodnotit hospodářské riziko).
K optimálnímu uspokojení zájmů celé společnosti nejlépe slouží zájem na dosahování
zisku a neomezená konkurence – přežijí jen firmy, hospodařící co nejefektivněji ⇒
ekonomika vedená neviditelnou rukou trhu funguje nejefektivněji.
Existenci soukromého majetku považoval za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje
– chce-li jednotlivec prospět společnosti, stačí, aby sledoval své vlastní zájmy. Vlastní
prospěch je mnohem větší a trvalejší stimul, než potřeba činit dobro, a proto je mnohem
lepším předpokladem pro efektivní fungování společnosti. Jednotlivec ví velmi dobře, co
je v jeho zájmu.
Omezení veřejného sektoru, význam samoregulace trhu zdůrazňuje též Friedman (20. st.)
– Keynes (30. léta 20. stol. – krize) – zdůrazňuje význam regulační funkce státu
(nezaměstnanost, inflace, podpora investičních aktivit – vede ke zvýšení poptávky a tím i
HDP, ND)
– Marx, Owen, Sismondi – oponenti Smithe – ze soukromého majetku vyvozovali všechny
problémy společenského řádu 19. stol. (nezaměstnanost, rostoucí nerovnost příjmů,
životní podmínky námezdních pracovníků) ⇒ požadovali posílení úlohy veřejného
sektoru v ekonomice
– Současnost – ekonomové se shodli, že neviditelná ruka trhu funguje efektivně jen za
určitých podmínek. Řadu problémů trh není schopen úspěšně řešit. Převládá názor, že
omezené zásahy státu mohou zmírnit (nikoli zcela řešit) nejzávažnější problémy, týkající
se především sociální oblasti (nezaměstnanost, chudoba). Rozhodující roli v ekonomice
by však měl mít soukromý sektor. Pokračují však diskuse o míře zásahů veřejného sektoru
do ekonomiky. Jde o to, jak která názorová skupina nahlíží
a) na selhání trhu
b) na efektivnost státních programů, které mají selhání trhu řešit.
Galbraith – větší aktivita státu
Friedman, Stiegler – menší aktivita s.
I u nás názorové rozdíly ( ODS, ČSSD)
b) Ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru (vlády)
Podstatou tržní ekonomiky je, že největší část výroby a distribuce statků se uskutečňuje
v rámci soukromého sektoru. Soukromý sektor, fungující na bázi soukromého podnikání má
své přednosti:
– statek se vyrábí, pokud splňuje požadavky trhu, tj. je-li někdo ochoten za něj zaplatit víc,
než byly náklady na něj vynaložené ⇒ trh zabezpečuje uspokojování potřeb ⇒ existuje-li
potřeba, existuje i nabídka
– efektivnost výroby je zajištěna konkurencí (neefektivní firma je z trhu vytlačena, výrobní
zdroje se přesunou na místo, kde jsou využity efektivněji) ⇒ trh zabezpečuje optimální
alokaci a využití zdrojů
⇒ není třeba žádných institucí, které by tento proces řídily, neviditelná ruka trhu funguje
v zájmu optimálního vývoje celé společnosti. Pokud je tomu tak, proč existuje veřejný
sektor?
Vývoj ukázal, že existují oblasti, kde tržní mechanismy nefungují tak dokonale
(dokazuje to období vysoké nezaměstnanosti, zhoršování životního prostředí, nevyužívání
kapacit, regionální rozdíly).
***************************************************************************
1. Podmínky efektivního využívání zdrojů v tržní ekonomice
(2 základní věty ekonomie blahobytu)
a) za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k takové alokaci zdrojů, kdy si nikdo
nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný pohoršil (tj. na úkor jiného) – tzv.paretovsky
optimální alokace zdrojů ⇒ ekonomika je na hranici užitkových možností
⇒ =
MMZ
U
U 2
→
1
∆
U
1
0
=
∆
U
2
MMZ = mezní míra záměny U1 (užitku jedné skupiny)
za U2 (užitek druhé skupiny)
(neříká ale, jak je to správné, zda
při tom jeden není příliš bohatý a jiný příliš chudý)
b) každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních
mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu,
tj. přerozdělením zdrojů se vytvoří nový bod tržní rovnováhy (E ́), tj. dojde k efektivnímu
rozdělení zdrojů při dodržení požadovaného rozdělení příjmů. Předpokládá to dokonalou
konkurenci, kdy hlavním cílem je maximum zisku.
U1
E/
E
U2
Paretovsky optimální ekonomika znamená, že zlepšení stavu kteréhokoliv účastníka trhu
není možné bez zhoršení stavu (snížení užitku) druhého, tzn. že ekonomika je na hranici
užitkových možností.
Paretovská optimalita a tržní ekonomika
Konkurence vede k efektivnímu rozdělení zdrojů, protože zákazníci při rozhodování o tom,
kolik určitého statku koupí, porovnávají mezní užitek, který jim přinese další jednotka daného
statku, s mezními náklady (mN), které musejí na koupi této další jednotky vynaložit. Přičemž
tyto mN = ceně statku, která je rozhodující při porovnávání mN na produkci další dodatečné
jednotky i pro firmy ⇒ mezní užitek ze zvýšení spotřeby o jednotku je porovnáván s mN na
její výrobu:
Tedy:
optimum spotřebitele: Y
optimum firmy: Y
mU = mezní užitek mT = mezní tržby
mN = mezní náklady Y = statek (spotřebovaný, vyrobený)
Cy = cena statku
∆
U
∆
N
=
∆
Y
∆
∆
∆
N
T
=
∆
∆
Y
∆
N
Cy Y
=
∆
∆
T
Cy Y
=
∆
∆
mN
=
∆
mT
=
∆
N
mU
∆
Y
T
Y
∆
U
=
∆
Y
⇒
ΔU
ΔN
= = Cy
ΔY
ΔY
C mN
cen
a
E
P
množství
křivka mezního užitku křivka mN, zároveň určuje nabízené množství
Zároveň určuje poptávané
množství (poptávka)
Rovnost, tj. mezní užitek = mezním nákladům = ekonomická rovnováha
(agreg poptávka) = (agregovaná nabídka)
mN – udávají o kolik Kč se změní náklady, zvýší-li se produkce o jednotku
mU – vyjadřuje změnu užitku spotřebitele při zvýšení spotřeby určitého statku (produkce) o
jednotku
mT = udávají změnu tržeb podniku při zvýšení produkce o jednotku, v krátkém období se
rovnají ceně produktu. Spotřebitel bude kupovat tak dlouho, dokud mezní užitek bude vyšší
nebo roven mN na jejich zakoupení, tj. ceně:
∆
U
Cy Y
∆
Výrobce bude vyrábět tak dlouho, dokud mN budou menší nebo rovny ceně:
(nabídka)
≥
∆
N
Cy Y
≤
∆
Kdyby
∆
∆
U
〉
∆
∆
Y
∆
U
∆
〈
∆
Y
∆
N
….společnost by jako celek získala větší užitek při vyšší výrobě
Y
N
….společnost by si mohla polepšit snížením produkce
Y
2. Důvody zásahů státu do ekonomiky
A: Tržní selhání
⇒ Paretovsky optim. alokace zdrojů nastává při dodržení určitých podmínek. Existují však
okolnosti, které to mohou znemožnit-tzv. tržní selhání – a to zdůvodňuje vládní zásahy do
ekonomiky.⇒ 1.- 6. = důvody zásahů státu do ekonomiky:
Selhání konkurence
viz výše (rovnost mN a mU)
Nedostatečná nabídka veřejných statků
Existence externalit
Konkurence je nezbytná pro fungování neviditelné ruky trhu. Neregulovaný monopol
omezuje svoji produkci, aby dosáhl vyšší ceny ⇒ dochází ke ztrátě užitku pro celou
společnost.
Trh je neposkytuje, nebo jen v omezené míře, protože náklady na ně vynaložené jsou
větší, nežli efekt, který jednotlivci přinesou.
tj. případů, kdy činnost jednotlivce nebo firem způsobuje vyšší náklady u jiných
spotřebitelů nebo výrobců (negativní externality), resp. přináší prospěch jiným (pozitivní).
Důvod : jednotlivé subjekty nezapočítávají do svých nákladů plné důsledky své činnosti
⇒ tržní mech. nezabezpečí efektivní alokaci zdrojů ⇒ firmy budou produkovat více než
je efektivní (nákl. jsou podhodnocené). V příp. pozitivních externalit, budou produkovat
méně, protože jejich náklady nejsou plně hrazeny.
externality
⇒ nutnost zásahu vlády:
– omezování aktivit prostřednictvím předpisů (emisní limity, kvalita odpadních vod)
– uvalení sankcí (poplatky, daňová znevýhodnění)
– subvencování pozitivních jevů, daňová zvýhodnění
Tím se vláda snaží přiblížit náklady soukromých firem celospolečenským nákladům na jejich
činnost.
Existence neúplných trhů
Forma tržního selhání, kdy soukromý trh není schopen zabezpečit určitý statek , i když
spotřebitel je ochoten zaplatit za něj více, než činí náklady na výrobu.
(Týká se především oblasti poskytování půjček a pojištění).
⇒ stát může zabezpečit pojištění nákladů, pojištění proti rizikům , živelným pohromám,
půjčky na financování mezinárodního obchodu, půjčky pro studenty, půjčky pro mladé
podnikatele apod.
Chybějící doplňkové trhy – jeden statek se nevyrábí, protože není výrobce na druhý
statek, bez kterého první nemůže být používán.
V odstraňování nedokonalostí trhu je třeba postupovat opatrně, protože soukromé
firmy mají velmi dobré důvody, proč daný statek nevyrábět (vysoké náklady, velké riziko).
Nedostatek informací
Trh ponechaný sám sobě neposkytuje spotřebitelům úplné a dostatečné informace.
Stát řeší buď:
– nařízením, že soukromé firmy musí poskytovat informace ⇒ náklady na kontrolu
(např. označování výrobků)
– poskytuje sám informace zdarma nebo za cenu vynaložených nákladů na jejich předání
jako veřejný statek (meteorologická služba, „zelená vlna“, veřejnoprávní rozhlas a
televize)
Nezaměstnanost, inflace a nerovnováha
Považovány za nejdramatičtější selhání trhu a řešení za nejsložitější.
Shrnutí:
Tržní selhání se většinou vyskytují společně ⇒ nedostatek informací ⇒ chybějící trhy
chybějící trhy ⇒ vznik externalit
nezaměstnanost ⇒ selhání trhu práce
Bez zásahu vlády by při tržním selhání nedošlo k efektivní alokaci zdrojů ⇒ tržní ekonomika
by sama nebyla schopná dosáhnout paretovské optimality.
B. Rozdělování příjmů a obecně prospěšné statky
I když v ekonomice dochází k paretovsky optimálnímu rozdělení zdrojů, jsou vládní zásahy
nutné.
1. důvod – rozdělení příjmů. I když je ekonomika paretovsky optimální, může docházet
k extrémnímu rozdělení příjmů, kdy určitá skupina obyvatel se může ocitnout pod hranicí
minima ⇒ přerozdělování příjmů je jedním z nejdůležitějších úkolů vlády.
2. důvod – lidé se nechovají tak, jak by bylo v jejich nejlepším zájmu. Ocenění vlastního
užitku jednotlivcem často není objektivní. Přestože má dokonalé informace ( ví, že jeho
chování je škodlivé, že se poškozuje), může dělat chybná rozhodnutí (alkohol, kouření, drogy,
sladkosti, rychlost automobilů na silnicích,). Tento problém stát může řešit zákazem, nebo
zákonnou povinností (školní docházka), vícenáklady zohlednit v ceně škodlivého statku.
Názor, že stát by měl zasahovat, protože zná potřeby občanů lépe než oni sami se
nazývá paternalismus. Oponenti namítají, že stát by měl respektovat preference jednotlivců
(tzv. individualismus). Proč by měla jedna skupina vnutit svůj názor jiné? Mohly by
vzniknout nátlakové skupiny a využít ve svůj prospěch to, že vnutí vládě představy o tom, co
by měli lidé spotřebovávat a jak se chovat.
Co by tedy stát měl dělat?
1. Korigovat nedokonalou alokaci zdrojů
2. Stanovit pravidla podnikání v oblasti právní, měnové, sociální s ohledem na lidská
práva a ochranu životního prostředí
3. Čelit monopolním jevům v ekonomice
4. Produkovat veřejné statky
5. Vyrovnávat působení externalit
6. Uplatňovat stabilizační politiku v oblasti ekonomické a sociální (měnová, úroková,
cenová, sociální síť)
3. Funkce veřejného sektoru
– alokační alternativa (jiní autoři)
– distribuční
– stabilizační →
– regulační
– kontrolní
– stimulační
a) alokační fce.- je spojena s problematikou zabezpečení tzv. veřejných statků. Spočívá
v rozdělování zdrojů mezi výrobu soukromých a veřejných statků.
Zatímco produkce souhrnných statků je výsledkem působení tržního mechanizmu,
vzájemného působení nabídky a poptávky, produkce veřejných statků je výsledkem
politického rozhodnutí ⇒ politické rozhodnutí nahrazuje individuální preference.
b) distribuční fce. spočívá v zásazích do procesu rozdělování důchodů a bohatství
za účelem zmírnění důchodových a sociálních nerovností. Jedná se zejména o
oblast sociální péče.
Trh sice v zásadě zajišťuje diferenciaci důchodů a bohatství v závislosti na individuálních
schopnostech a možnostech, ale tato diferenciace může být sociálně neúnosná a
považována za nespravedlivou.
c) stabilizační fce. – vyplývá z makroekonomické působnosti veřejného sektoru. Hlavním
cílem je zajištění
– růstu ekonomického potenciálu země
– přiměřené stability cen
– co nejmenší nezaměstnanost, resp. max. využití lidského faktoru
K plnění této funkce slouží nástroje stabilizační politiky
– měnové (cena peněz, povinné rezervy, peněžní operace na měnovém trhu)
– fiskální (daňové zatížení, rozsah výdajů a povaha státního rozpočtu)
Otázkou je míra zásahů, aby dobře míněná stabilizační opatření nebyla naopak zdrojem
nerovnováhy, nebrzdila ekonomický růst.
d) regulační fce. – spočívá v omezování nežádoucích vlivů na vývoj výroby, cen,
nezaměstnanosti, resp. všech faktorů ohrožujících rovnováhu ekonomického vývoje
e) kontrolní fce. – vyplývá z celostátní působnosti veřejného sektoru. Podstatou je,
aby efekty ekonomického vývoje odpovídaly rozsahu faktorů vynaložených na jejich
dosažení
f) stimulační fce. – spočívá v podpoře a ovlivňování chování soukromého sektoru
žádoucím směrem, tj. k posilování ekonomické rovnováhy.
Otázkou je, v jaké míře se jednotlivé funkce uplatňují v různých zemích a na různých
úrovních státní správy, veřejného sektoru.
1. Otázka významu fce. v různých ekonomikách
Jednotlivé fce. veřejného sektoru mají v různých zemích různou váhu. V zemích, kde podíl
veřejného sektoru je rozsáhlejší má větší význam fce.:
– kontrolní (kontrola vynakládání veřejných zdrojů a jejich efekt, činnost aparátu)
– stimulační (stimulace správců stát. majetku)
– distribuční (rozděluje se hodně)
V zemích s větším podílem soukromého sektoru má větší význam fce. alokační, stabilizační,
distribuční.
• ekonomická
• sociální
• politická
• etická
Není třeba vysvětlovat,
představu si každý udělá sám.
Dá se říci, že přechodný charakter (na polovině cesty) má funkce regulační.
2. Otázka významu fce. na různých úrovních veřejného sektoru
a) na celostátní by měla mít hlavní význam fce.:
– distribuční (redistribuční) – jde o přerozdělování HDP podle převážně sociálních
kritérií. Jde tedy o určitou spravedlnost podle jednotlivých kategorií, jednak lze účinně
využít k vyrovnání mezioblastních rozdílů
– stabilizační – jde o posilování stability NH jako celku k harmonizaci ekonomického
vývoje země. Místní extrémy mohou být řešeny zakládáním místních stabilizačních
fondů.
– regulační – týká se regulace nežádoucích vlivů na utváření ekonomické rovnováhy
b) na místních úrovních veřejného sektoru především alokační – předpokladem
efektivnosti rozdělování zdrojů pro vývoj země je znalost místních poměrů a potřeb.
Stanoví-li centrum určitou průměrnou úroveň spotřeby, pak úroveň poptávky po
příslušném veřejném statku se v různých oblastech liší a tím také spotřeba tohoto statku
je odlišná. Výsledkem je, že v jedné oblasti je služba pro stát ztrátová (ztráta na
efektivnosti) – poptávka je menší než centrálně stanovená spotřeba, naopak v jiné
oblasti dojde u občanů ke ztrátě na blahobytu, protože poptávka je větší než stanovená
centrální potřeba (viz obr)
Na státní úrovni tuto funkci uplatňovat jen ve vztahu k celostátně prospěšným veřejným
statkům (základní zdravotní péče, základní vzdělání).
c) na obou úrovních
– fce kontrolní → maximum efektů s minimem zdrojů
– fce stimulační → záleží na tom, zda se jedná o problém místní, či celostátní
Ztráty na efektivnosti z centrálního stanovení úrovně veřejných statků
cena
P1
P2
D
A
E
V
N
C
B
Q1
Q Q2
c
objem
služeb
P1= poptávka po službě v oblasti. 1
P2= poptávka po službě v oblasti. 2
V = cena služby, resp. marginální (mezní náklady) N služby
na občana
Qc = úroveň stanovená centrem (kompromisní)
ABC = ztráta na efektivnosti
CDE = ztráta blahobytu
Q1= spotřeba služby v oblasti 1
Q2 = úroveň spotřeby v oblasti 2
VEŘEJNÉ ROZPOČTY
Veřejné rozpočty slouží k financování veřejných statků. V České republice zahrnují:
– státní rozpočet
– rozpočty organizačních složek státu
– rozpočty krajských a obecních úřadů
– státní finanční účelové fondy (např. Fond národního majetku, Pozemkový fond, Fond
kultury, Fond životního prostředí ad.)
– státní pojistné fondy (Všeobecná zdravotní pojišťovna)
V případě federálního uspořádání země je soustava veřejných rozpočtů doplněna rozpočtem
federálním. V případě členství v EU půjde pak o napojení na nadnárodní rozpočty.
Státní rozpočet
1. Historie vzniku státního rozpočtu
Vznik státního rozpočtu je spojen s vývojem společensko-ekonomických formací a státu jako
takového. Prapůvodní příčinou vzniku jakéhosi centralizovaného zdroje financování bylo
financování válek. Určitou roli zde hrálo také financování potřeb panovnického dvora.
Hlavním zdrojem příjmů byly zpočátku válečné kořisti, výnosy z panovníkova
majetku (tzv. domény) a poplatky za propůjčení práv – právo lovu, těžby nerostných surovin,
vaření piva, lihu apod. (tzv. regály). Na ně později navazoval výběr daní, zpočátku
v naturální podobě, později v penězích, zpočátku nepravidelný, později pravidelný.
Za feudalismu dochází k postupnému upevňování státu, rozvíjí se peněžní
hospodářství, kromě státních daní se začínají vybírat dané církevní, případně městské.
V pozdním feudalismu dochází k oddělení hospodaření panovníka od ekonomiky
státu. Postupně jsou vymezeny funkce státu, s tím souvisí i potřeba finančních prostředků ke
krytí správních výdajů a k financování veřejně prospěšných potřeb. Jako podklad pro
stanovení majetkových daní se zavádějí se katastry, tj. seznamy nemovitostí. Dochází
k pravidelnému výběru daní. Vzniká síť různých pokladen, předchůdkyň dnešních veřejných
rozpočtů.
V otrokářské a feudální společnosti bylo hlavním cílem soustřeďování financí do
státní pokladny především financování armády a státní správy. S rozvojem kapitalistické
společnosti se stát začíná podílet na financování programů, podporujících rozvoj podnikání
(budování železniční sítě, elektrifikace, telefonizace apod.), začíná se angažovat ve
zmírňování negativních jevů rozvíjejícího se tržního mechanismu. Státní rozpočet přestává
být jen zdrojem financování chodu státu a začíná plnit další funkce.
2. Podstata, pojem a funkce státního rozpočtu
Podstata státního rozpočtu spočívá v rozdělování a zejména v přerozdělování důchodů.
Představuje souhrn peněžních vztahů v oblasti tvorby, rozdělování a užití centralizovaného
peněžního fondu. Historicky a i v důsledku ekonomických a politických změn dochází i ke
změnám v rozsahu a obsahu těchto peněžních vztahů.
Pojem „státní rozpočet“ nelze jednoznačně vymezit, záleží na tom, z jakého hlediska
(právního, ekonomického, účetního aj.) jej posuzujeme. Z tohoto důvodu bývá státní rozpočet
definován jako:
a) centralizovaný peněžní fond – jedná se o fond peněžních prostředků obhospodařovaný
státem na principu nenávratnosti a neekvivalentního způsobu rozdělování
b) bilance příjmů a výdajů (účetní hledisko) – obsahuje rozvržení předpokládaných příjmů
státu na straně jedné a výdajů na straně druhé
c) finanční plán na rozpočtové období (časové hledisko) – obsahuje plánované příjmy a
výdaje na dané rozpočtové období. Součástí je též rozpočtová závěrka, tj. bilance státního
hospodaření vlády za uplynulé rozpočtové období, vyplývající z dosažené úrovně příjmů a
výdajů státu.
d) ekonomický vztah – souvisí se shromažďováním a rozdělováním peněžních prostředků.
Představuje ekonomickou kategorii, která ztělesňuje jednotu finančních kategorií jako
jsou daně, poplatky, cla, státní půjčky, dotace, transfery aj.
e) finanční zákon (právní hledisko) – představuje právní normu, na které se usnesly
zákonodárné orgány (parlament) a který opravňuje výkonnou moc k vybírání příjmů,
k realizaci výdajů a k vedení státního sektoru národního hospodářství na základě
závazných pravidel.
Projevem podstaty státního rozpočtu jsou pak funkce, které plní a které vyplývají
z funkcí veřejného sektoru.
Funkce státního rozpočtu
1. Alokační – je výrazem postavení státu jako produkčního subjektu. Pomocí státního
rozpočtu stát alokuje zdroje do produkce veřejných statků převážně sociálního charakteru.
Příjemcem je především obyvatelstvo.
2. Redistribuční – je spojena s přerozdělováním HDP, resp. ND. Cílem je zmírnění
negativních dopadů tržního mechanismu do sociální oblasti.
3. Stabilizační – cílem je eliminace tržních selhání a minimalizace společenských ztrát
z nevyužití zdrojů. Stát může pomocí státního rozpočtu za určitých okolností ovlivňovat
inflaci, zaměstnanost, platební bilanci a celkově ovlivňovat ekonomický růst země.
Stabilizační funkce státního rozpočtu se uplatňuje zejména v obdobích nerovnovážného
vývoje tržní ekonomiky.
4. Regulační – je rovněž uplatňována v období nerovnoměrného vývoje ekonomiky.
Představuje přímé zásahy státu do soukromého sektoru (regulace cen, mezd,
zaměstnanosti, podpora investic apod.)
5. Kontrolní – cílem je sledování vlivu finančních vztahů na reprodukční proces. Konkrétně
se jedná o celospolečenský požadavek na kontrolu příjmů a výdajů státního rozpočtu.
3. Rozpočtové zásady
Formování státního rozpočtu jako centralizovaného zdroje peněžních prostředků,
kterými disponuje veřejný sektor prostřednictvím vlády a dalších institucí, vedlo postupně
k formulaci určitých zásad (pravidel), kterými se má státní hospodaření řídit.
Většinou se jedná o požadavky na konstrukci státního rozpočtu v tom smyslu, aby
hospodaření vlády bylo průhledné a aby byla zároveň umožněna kontrola vládního nakládání
s veřejnými zdroji parlamentem.
Rozpočtovými zásadami by se měl řídit celý rozpočtový proces, tj. všechny fáze
prací s rozpočtem.
Rozpočtové zásady
– z. úplnosti
– z. jednotnosti
– z. reálnosti
– z. každoročního sestavování a schvalování
– z. vyrovnanosti
– z. přehlednosti
– z. publicity
a) Zásada úplnosti státního rozpočtu
Státní rozpočet má zachycovat všechny finanční operace vlády a centrálních institucí. Musí
být uvedeny všechny příjmy a výdaje v úplných částkách (brutto systém). Umožňuje to získat
přehled o velikosti a struktuře příjmů a výdajů státního rozpočtu. Podle této zásady by neměly
existovat jiné státní peněžní fondy.
b) Zásada jednotnosti státního rozpočtu
Spočívá v tom, že všechny příjmy a výdaje procházejí jedním centrálním rozpočtem, tzn. že
všechny příjmy a výdaje jsou zachyceny v jediném dokumentu a jednotným způsobem. Cílem
je podchytit hospodaření vlády co nejúplněji v jednom dokumentu.
Časem však dochází k určitému odklonu od této zásady. Zdůvodňuje se to rozsahem,
příliš velkým počtem a různorodostí příjmů a výdajů státního rozpočtu. Sestavují se rozpočty
mimořádné, dodatečné, doplňkové.
Systém několika dílčích rozpočtů, uplatňovaný zejména v podmínkách
decentralizace rozpočtové soustavy, se nazývá zásada rozpočtové plurality.
c) Zásada reálnosti SR
Je výsledkem požadavku zamezit rozpočtovým přesunům, tj. zamezit převodu výdajů
určených pro daný účel na účel jiný (tzv. zápověď virementu). Převody výdajů k jiným
účelům se buď zapovídají nebo velmi ztěžují. Cílem je zabránit zkreslování údajů
v rozpočtu.
Uplatňování zásady reálnosti závisí na řadě činitelů (stupeň poznání, kvalita analýzy
ekonomických procesů, kvalita prognózování aj.) – v podmínkách tržní ekonomiky dost
obtížné.
d) Zásada každoročního sestavování a schvalování rozpočtu
Umožňuje lepší přehled o struktuře příjmů a výdajů státu. Při značném množství
účetních položek státního rozpočtu by delší rozpočtové období ztížilo uplatňování kontrolní
funkce rozpočtu. Ztížilo by též možnost kontroly parlamentem.
Rozpočtové období se ve většině zemí kryje s kalendářním rokem, tzn., že trvá od 1.1. do
31.12. V některých zemích však přetrvává tradice z dob, kdy zemědělství bylo hlavním
odvětvím národního hospodářství. V důsledku toho se státní hospodářství a tedy i státní
rozpočet přizpůsobuje výrobnímu cyklu v zemědělství (USA – 1.10.-30.9.; Velká Británie,
Austrálie – 1.4.-31.3.)
Termín schvalování rozpočtu se stanovuje tak, aby rozpočet byl projednán a schválen před
započetím rozpočtového období, pro které má platit. V případě, že se to nepodaří, je vláda
dočasně zmocněna k uplatnění tzv. rozpočtového provizoria. Vláda je zmocněna k vybírání
příjmů a realizaci výdajů.
Rozpočtové provizorium nastává:
– není-li rozpočet schválen před zahájením rozpočtového období (nebyl včas zpracován a
předložen nebo se při jeho projednávání neshodne na konečné verzi moc zákonodárná a
výkonná, tj. parlament a vláda).
– rozpočet nelze vůbec reálně sestavit (z důvodu mimořádně těžké hospodářské situace,
ohrožení státu, války).
e) Zásada ( dlouhodobé) vyrovnanosti státního rozpočtu
Jedná se o tzv. „zlaté pravidlo rozpočtové politiky“. Výdaje jsou sestavovány tak, aby
odpovídaly příjmům. U nás se vždy při sestavování státního rozpočtu tato závada uplatňovala.
Byla typická pro začátek minulého století, přispěla k ní i Keynesova teorie regulační úlohy
státu v tržní ekonomice. V poslední době řada států uplatňuje spíše deficitní státní rozpočet (u
nás byl poprvé přijat na rok 2000).
f) Zásada přehlednosti státního rozpočtu
Uplatňuje se prostřednictvím rozpočtové bilance, je zajišťována pomocí rozpočtové
skladby. Jedná se o pevné stanovení věcné struktury rozpočtu, v jejímž rámci jsou
seřazeny příjmy a výdaje.
Umožňuje přehlednost, srovnatelnost v čase a provedení kontroly. Za tímto účelem
jsou vypracovány tzv. stupně rozpočtové klasifikace, tzn. členění na kapitoly, skupiny,
oddíly, pododdíly, paragrafy a položky.
g) Zásada publicity státního rozpočtu
(zásada zveřejnění, zásada veřejnosti)
Prapůvodním důvodem uplatňování této zásady bylo zabránit tajnému hospodaření vlády
(obvykle ve středověku). Uplatňuje se především v demokratické společnosti, a to tak., že
státní rozpočet se veřejně projednává v parlamentu a poté se zveřejňuje v tisku nebo ve sbírce
zákonů. Otázkou je podrobnost zveřejněných údajů.
I v podmínkách tržní ekonomiky lze najít období, kdy se tato zásada stává
nepohodlnou. Případně se realizuje ve formě veřejnosti málo srozumitelné.
Uvedené zásady se postupně začaly prosazovat v moderních tržních ekonomikách.
Většina se uplatňuje dodnes nejen na úrovni státního rozpočtu, ale i na úrovních nižších
(kraje, obce). Některé se začaly postupně opouštět (zásada vyrovnanosti, zásada. jednotnosti).
4. Rozpočtová pravidla
a) pravidlo institucionálního určení navrhovatele rozpočtu
Spočívá v zákonném vymezení instituce, která má za povinnost vypracovat návrh rozpočtu.
Většinou je to ministr financí (resp. ministerstvo financí). V USA prezident a jeho rozpočtová
kancelář, v některých zemích premiér (předseda vlády).
b) pravidlo způsobu vypracování výdajové stránky rozpočtu
Určuje, kdo a jakým způsobem vypracovává návrh výdajů státního rozpočtu. Buď každý
ministr za svůj resort, přičemž ministr financí může nebo nesmí stanovit jednotlivým
ministrům rozsah rozpočtových výdajů (fixní rozpočet či měnící se rozpočet), příp. prezident
nebo premiér.
c) pravidlo přednosti výdajů před příjmy
Vychází z názoru, že příjmy státního rozpočtu by se měly využívat ke stabilizaci
ekonomiky (daňové stabilizátory a multiplikátory) a výdaje k podpoře ekonomického růstu
(stabilizátory růstu a expanze).
Problémem je nadhodnocení nebo podhodnocení výdajů státního rozpočtu.
K nadhodnocení dochází tehdy, kdy má vláda zájem na tom, aby státní závěrečný účet byl
uzavřen jako přebytkový. K podhodnocení dochází tehdy, kdy vláda usiluje o schválení
výdajů v parlamentu, přičemž v průběhu rozpočtového období počítá s dodatečnými zdroji.
d) pravidlo schvalování rozpočtu
Závisí na tom, jak je v Ústavě vymezena zákonná moc ve státě, jaké role v tomto směru hraje
parlament.
e) pravidlo omezení přesunů v rozpočtu
Možnosti přesunu jednotlivých položek v rámci struktury výdajů jsou stanoveny zákonem.
Jsou do značné míry omezeny, či zcela zakázány. Určité možnosti k provedení změn mohou
být delegovány na ministra financí nebo premiéra, ale často se souhlasem parlamentu.
Zákaz přesunů ve výdajové stránce rozpočtu vychází z toho, že by došlo ke změně
orientace výdajů státního rozpočtu.
f) pravidlo alokace výdajů
Je uplatňováno v zemích s federativním uspořádáním a v zemích, které jsou členy
nadnárodních uskupení (nad státními rozpočty je rozpočet nadnárodní). Podstatou tohoto
pravidla je to, že část výdajů slouží k zabezpečení potřeb na úrovni federace (federální
rozpočet na financování federálního programu) a zbývající část výdajů je rozdělena mezi
jednotlivé územní celky k zabezpečení jejich potřeb podle určitého klíče, schváleného
zákonodárným orgánem. Federální rozpočet pak slouží k vyrovnávání rozdílů mezi
územními celky (ekonomické, sociální, odvětvové) nebo podporuje rozvoj určitého druhu
služeb, případně financuje projekty federálních investic.
g) pravidlo vymezení příjmů, výdajů a rezerv
Všechny druhy příjmů a výdajů státního rozpočtu jsou vymezeny zákonem (daně, cla, dotace,
půjčky ap.). Ke krytí nepředvídaných výdajů se vytvářejí ve státním rozpočtu rezervy. Mohou
sloužit i ke krytí úbytku rozpočtových příjmů. Velikost rezervy navrhuje vláda, schvaluje
parlament. Vláda pak rozhoduje o možnosti rozpouštění této rezervy.
h) pravidlo rozpočtového provizoria
Je definováno pro případ, že státní rozpočet není schválen jako zákon k 1. dni rozpočtového
období. Většinou je vláda zmocněna k řízení rozpočtového hospodaření (tj. k vybírání příjmů
a realizaci výdajů státního rozpočtu) až do doby schválení rozpočtového zákona.
i) pravidlo časového užití a účelovosti výdajů
Vymezuje uvolňování peněžních prostředků z časového hlediska (průběžně po celé
rozpočtové období,čtvrtletně, v určitém měsíci či čtvrtletí, případně určuje absolutní či %
část výdajů na určité časové úseky), určuje, k jakým účelům lze výdaje použít. Závazným
právním předpisem mohou být stanoveny odchylky od časového a účelového použití
prostředků státního rozpočtu.
j) pravidlo úhrady rozpočtově nezajištěných potřeb
Vymezuje možnosti úhrady neplánovaných potřeb v průběhu rozpočtového období. Zpravidla
se využívá následujících možností:
– využití zdrojů z vytvořené rezervy
– využití zákonného rozpočtového opatření (přesun rozpočtových prostředků mezi
jednotlivými druhy příjmů nebo výdajů)
– použití mimorozpočtových zdrojů (pokud existují)
– zvýší se příjmy státního rozpočtu nebo se uspoří na jiných výdajích ze státního
rozpočtu
– odsunou se nebo omezí méně naléhavé akce a tím se získá potřebná částka v rámci
jednotlivých druhů rozpočtových výdajů.
k) pravidlo sestavení a schvalovací procedury státního závěrečného účtu
Určuje instituci, která ve spolupráci s ostatními úředními orgány zpracuje státní závěrečný
účet, který obsahuje výsledky hospodaření s rozpočtovými prostředky – v podstatě se jedná o
zprávu o plnění státního rozpočtu. Zpravidla je touto činností pověřeno ministerstvo financí.
V případě přebytku nebo deficitu státního rozpočtu navrhuje vláda parlamentu způsob
rozdělení přebytku nebo řešení deficitu.
Dalším pravidlem je v tržních ekonomikách zpravidla neúčelovost příjmů. Některé příjmy
však mohou být účelově vázány, ale zcela výjimečně. Příčiny mohou být politické či jiné.
Například sankce za poškozování životního prostředí by měly být zdrojem výdajů na ochranu
životního prostředí; silniční daň, spotřební daň a DPH z pohonných hmot na opravu a
budování silnic.
5. Rozpočtová soustava
Je součástí finančního systému celého národního hospodářství. Rozsah závisí na
tradicích, na velikosti státního útvaru, na politickém a územním uspořádání státu.
Rozpočtová soustava
a) v širším pojetí – soustava veřejných rozpočtů a institucí včetně rozpočtových vztahů
uvnitř této soustavy, které zabezpečují tvorbu, rozdělování, užití a kontrolu finančních
prostředků, které obíhají v rámci této soustavy.
b) v užším pojetí
– státní rozpočet
c) – rozpočty organizačních složek státu
– regionální rozpočty (střední stupeň)
– místní rozpočty (nejnižší stupeň)
– rozpočty finančních účelových fondů (včetně VZP)
– soustava rozpočtových orgánů
– peněžní vztahy spojené s oběhem peněžních prostředků v rámci rozpočtové soustavy.
Veškeré vztahy uvnitř rozpočtové soustavy (tvorba, rozdělování, užití a kontrola
veřejných rozpočtů,vztahy mezi jednotlivými rozpočtovými subjekty) jsou upraveny zákonem
(Zákon ČR č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, Zákon č.218/2000
Sb. o rozpočtových pravidlech).
V zemích s federálním uspořádáním je ústředním rozpočtem federální rozpočet, státní
rozpočty jsou pak středním stupněm rozpočtové soustavy (např. SRN a Rakousko mají
rozpočty spolkových zemí, Švýcarsko – kantonů, USA – států, bývalá ČSFR – státní rozpočet
ČR a SR.).
a) Státní rozpočet unitárního státu je nejvyšším,tj. ústředním rozpočtem. Soustřeďuje
rozhodující část veškerých finančních prostředků celé rozpočtové soustavy. Jeho dílčí
součástí jsou rozpočty subjektů hospodařících se státními financemi.
b) Regionální rozpočty představují střední stupeň rozpočtové soustavy. V ČR se jedná
o rozpočty krajů . V jiných zemích to závisí na vnitřním uspořádání (země, oblasti,
departementy, provincie ap.)
c) Místní rozpočty představují nejnižší stupeň rozpočtové soustavy. Zahrnují rozpočty
místních orgánů a samospráv. Dílčí součástí rozpočtů obcí jsou rozpočty subjektů,
hospodařících s financemi obcí (např. škola, bytové hospodářství ap.)
d) Rozpočty finančních účelových fondů – mohou být zřizovány na všech úrovních
rozpočtové soustavy jako samostatné veřejné rozpočty za účelem financování
konkrétních projektů. Tvorba a čerpání finančních prostředků z těchto fondů jsou
upraveny samostatnou právní normou.
e) Soustava rozpočtových orgánů je tvořena orgány, které mají právo účasti na
rozpočtovém procesu ve všech jeho fázích a na všech stupních rozpočtové soustavy
(parlament,vláda, ministerstvo financí, ostatní rezortní ministerstva a ústřední orgány,
krajské úřady a krajská shromáždění, obecní úřady a obecní zastupitelstva). Dále sem
patří orgány, které mají právo kontrolovat hospodaření s rozpočtovými prostředky
(Nejvyšší kontrolní úřad, finanční orgány – finanční ředitelství a finanční úřady).
f) Finanční vztahy uvnitř rozpočtové soustavy
Jednotlivé veřejné rozpočty jsou v rámci rozpočtové soustavy relativně samostatné, i
když mezi nimi dochází k finančním vztahům. Stupeň samostatnosti je ovlivněn řadou
faktorů. Konkrétně se jedná o přijatá rozpočtová pravidla,stupeň fiskálního federalismu,
stupeň pravomoci obcí ve vybírání daní, rozpočtové určení výnosů, rozsah úkolů, které
stát deleguje na obce.
Rozpočtové soustavy a vztahy uvnitř nich se historicky vyvíjely. V podstatě se uplatňují 3
základní modely soustav rozpočtů:
1. Model jediného rozpočtu
Rozpočet vyššího stupně zahrnuje příjmy a výdaje vlastního rozpočtu a kromě toho
celkový sumář rozpočtů nižších stupňů. V případě ČR by to znamenalo, že státní
rozpočet by zahrnoval vlastní státní rozpočet ČR a souhrn všech příjmů a výdajů všech
rozpočtů okresních (krajských) úřadů a místních úřadů ⇒ státní rozpočet = soustava
veřejných rozpočtů
2. Model relativní samostatnosti rozpočtů
Rozpočet vyššího stupně zahrnuje kromě vlastního rozpočtu jen některé příjmy a výdaje
rozpočtů nižších stupňů. To znamená, že některé články rozpočtové soustavy jsou
relativně samostatné, resp.jsou samosprávné. Peněžní prostředky z rozpočtů vyššího
stupně se poskytují rozpočtům nižšího stupně formou přídělů, dotací nebo subvencí.
V rozpočtu vyšším se jedná o výdaje, v rozpočtu nižším o příjmy.
3. Model autonomie rozpočtu
Podstatou je, že státní rozpočet je zcela oddělen od ostatních veřejných rozpočtů ⇒
souhrnný rozpočet je sumarizací příjmů a výdajů státního rozpočtu a rozpočtů
nižších stupňů.
Jednotlivé modely se uplatňují jak v unitárních tak ve federálních státech.
Rozpočtová soustava v každé zemi je v neustálém pohybu. Všechny její orgány
mají vymezenou činnost, která zabezpečuje sestavování návrhů příslušných rozpočtů,
přípravu podkladů pro jejich projednávání a schvalování, realizaci rozpočtu během
rozpočtového období, kontrolní plnění rozpočtu v průběhu rozpočtového období a přípravu
závěrečného účtu. Časovou posloupnost všech těchto činností s jednoznačně vymezenou
pravomocí všech zúčastněných nazýváme rozpočtový proces.
6. Rozpočtový proces a rozpočtová skladba
Z výše uvedeného vyplývá, že rozpočtový proces zahrnuje 6 základních okruhů
činností, které musí zabezpečit pracovníci orgánů rozpočtové soustavy.
a) sestavení návrhu rozpočtu
b) projednání a schválení rozpočtu v zákonodárném sboru
c) problematika změny rozpočtů
d) realizace veřejného rozpočtu
e) uplatňování kontrolní funkce v průběhu rozpočtového období
f) postrozpočtová kontrola plnění rozpočtu
Sestavení návrhu rozpočtu
Práce spojené se sestavením návrhu musí být zahájeny včas (cca v polovině
předcházejícího rozpočtového období), aby mohly být zodpovědně zpracovány všechny
informace potřebné k sestavení příjmové a výdajové stránky rozpočtu. V úvahu je nutné vzít i
čas potřebný k projednání návrhu v ústředních rezortních orgánech,ve vládě a v parlamentu.
Projednání a schválení rozpočtu v zákonodárném sboru (v parlamentu)
Doba potřebná ke schválení je dána prioritní schvalovací procedurou. Komplikace
mohou nastat, dochází-li ke změnám v daňové soustavě, v celní politice, v podmínkách
poskytování vládních úvěrů, zavádí-li se nový druh příjmů či výdajů, nastolí-li se otázka
charakteru státního rozpočtu (vyrovnaný, přebytkový, deficitní). Výsledkem může být vrácení
návrhu rozpočtu k jeho dodatečnému upřesnění, dopracování nebo přepracování. Příčinou
bývá zejména prosazování protichůdných zájmů politických stran.
Problematika změny rozpočtů
Řeší případy, kdy se musí realizovat určité zásahy do rozpočtu v průběhu
rozpočtového období. Změna rozpočtu se provádí rozpočtovým opatřením.
Pravomoc ke změnám v rozpočtu uděluje:
– Parlament ČR vládě a ministru financí
– Krajské shromáždění hejtmanovi
– Obecní zastupitelstvo, případně obecní rada z pověření zastupitelstva, starostovi.
Realizace veřejného rozpočtu
Představuje plnění úkolů spojených jednak s inkasem příjmů státního rozpočtu a
jednak s používáním jeho zdrojů k realizaci veřejných projektů (čerpání rozpočtu). Projevem
realizace veřejného rozpočtu je pokladní plnění rozpočtu, spočívající v uskutečňování
plateb a naplňování příjmového účtu. Tuto službu správcům rozpočtových prostředků
zabezpečují banky.
Příjmové i výdajové účty státního rozpočtu ČR vede ČNB. Účty krajů a obcí vedou
banky, které si zvolí. Většinou KB, případně ČS.
Uplatňování kontrolní funkce během rozpočtového období
Je zaměřeno na pokladní plnění rozpočtu. Kontrolu zajišťuje jednak banka, která účty
vede, jednak jednotlivé rozpočtové orgány, zodpovědné za realizaci rozpočtu.Cílem je
zabránit jednak zneužití zdrojů či výdajů k jiným účelům nebo pro jiné subjekty než bylo
schváleno, jednak vzniku neplánovaného deficitu v delším časovém úseku v průběhu
rozpočtového období. Každý vzniklý deficit je úvěrován a znamená zvýšení nákladů na
dluhovou službu, tzn. zvýšení výdajů státního rozpočtu.
Kontrolu příjmů a používání dotací poskytovaných ze státního rozpočtu nebo ze
státních fondů různým subjektům provádějí územní finanční orgány (finanční ředitelství a
finanční úřady).
Postrozpočtová kontrola plnění rozpočtu
Provádí se po skončení rozpočtového období. Výsledkem je sestavení státního
závěrečného účtu. Předkládá jej ministerstvo financí vládě a poté parlamentu. Musí
obsahovat návrh na rozpuštění přebytku státního rozpočtu nebo řešení jeho deficitu.
Spolu se státním závěrečným účtem předkládá vláda parlamentu zprávu o stavu
státních finančních aktiv a pasiv (evidenci vede ministerstvo financí) a o souhrnných
výsledcích veřejných rozpočtů.
Ve všech etapách rozpočtového procesu se dodržuje zásada publicity, tj. zveřejňování
údajů o státním rozpočtu i o rozpočtech místních. Využívají se též sdělovací prostředky.
Různorodost příjmů a výdajů státního rozpočtu vyvolala potřebu jejich jednotného,
přehledného a závazného třídění podle několika hledisek. Realizací této potřeby je
rozpočtová skladba. Zabezpečuje srovnatelnost a souměřitelnost jednotlivých rozpočtových
položek.
Hlediska třídění příjmů a výdajů v platné rozpočtové skladbě:
a) hledisko organizační – vyjadřuje, kdo odpovídá za danou oblast příjmů a výdajů SR.
Podle tohoto hlediska se rozpočet člení do kapitol.
b) hledisko odvětvové – vyjadřuje, které odvětví národního hospodářství je s realizací
rozpočtu spojeno a který subjekt rozpočtový proces zajišťuje. Z tohoto hlediska se
rozpočet člení na skupiny, oddíly, pododdíly a paragrafy.
c) hledisko druhové – vyjadřuje členění podle ekonomických druhů příjmů a výdajů.
Z tohoto hlediska se příjmy a výdaje člení do položek a seskupení položek.
Výsledkem je přehled o tom, jaké příjmy byly do rozpočtu přijaty a jaké projekty byly
z rozpočtu financovány.
Předpokladem pro funkční uplatnění rozpočtové skladby v praxi je uplatňování
určitých zásad:
a) zásada jednotnosti – představuje důsledné dodržování jednotné položkové skladby
příjmů a výdajů a jednotný číselník odvětvové skladby příjmů a výdajů
b) zásada závaznosti – celé třídění rozpočtu, obsah každého dílčího údaje a propojení
organizačního, odvětvového a druhového třídění je pro všechny zúčastněné závazné.
c) zásada odvětvové shody příjmů a výdajů – spočívá v tom, že v organizačním i
odvětvovém třídění je do jednoho místa v paragrafu zařazena stejná činnost, bez
ohledu na to, zda přináší příjmy nebo vyvolává výdaje.
Rozpočtová skladba je vymezena jak slovně, tak číselně (důležité pro uplatnění
výpočetní techniky).