Proces internacionalizace
Internacionalizací rozumíme zmezinárodnění (ne znárodnění), internacionalizování.
Geneze procesu internacionalizace je vlastně ekvivalentem vývoje obchodu, kdy můžeme sledovat tržní posloupnost, a to takto:
• prodej v tuzemsku,
• export.
Později se objevují pojmy, podniky a obchodní případy:
• nadnárodní,
• multinárodní (multinacionální).
V současnosti je vše globální.
Přístupy k internacionalizaci
Proces internacionalizace má nejen počátek, určitý vývoj, ale i určité přístupy k jeho vysvětlení. V podstatě existují dva přístupy. Jsou to:
ekonomický:
• komparativní výhoda národů,
• monopolistická výhoda firem,
• transakční ekonomické náklady,
• eklektické paradigma,
behaviorální:
• uppsalský mezinárodní model,
• rozvoj vývozu (podle Cavusgila).
Přístupy k internacionalizaci – ekonomický přístup
Komparativní výhoda = komparativní výhody jsou založené na specializaci zemí na produkci určité komodity. Každá země bude obchodovat tu produkci, kterou vyrábí relativně levněji, má u ní komparativní výhodu. Státy mohou plnohodnotně mezi sebou obchodovat.
Monopolistická výhoda firem = je nejpřijatelnější forma nedokonalé konkurence s prvky monopolu i dokonalé konkurence. Je zde velký počet výrobců s výrobky, které jsou blízkými substituty – ale produkce je diferencovaná. Firma může ovlivnit cenu, bariéry vstupu minimální (restaurace, čerpací stanice).
Transakční ekonomické náklady = Transakční náklady jsou velice rozšířené, můžeme je nalézat ve všech aktivitách souvisejících se směňováním a vynucováním vlastnických práv. Považovány za negativní jev
Stát může pozitivně výši transakčních nákladů ovlivnit několika způsoby:
• Zavedením zákonných norem, které budou dobře chránit vlastnická práva a vymahatelnost smluv, aby to netrvalo dlouho
• Dobře a rychle fungujícími institucemi, které jsou ze zákona určeny k řešení sporů, vlastnická práva a vymáhání – rozhodčí soud
• Kvalitní informovaností ekonomických subjektů, o zákonných normách, postupech, obchodně-právních vztazích
R. H. Coase poprvé popsal transakční náklady v článku Povaha firmy.
Transakční ekonomické náklady = (Williamson (1974), Buckly a Casson (1976) a Hennart (1982)) Transakční náklady jsou náklady na zdroje, které jsou využity k tvorbě, udržování, užití a změně institucí a organizací.
Dělí se na:
• tržní, náklady na přípravu, uzavření a realizaci kontraktu
• manažerské, vnitrofiremní, náklady v zastoupení
• politické, náklady na vytváření, udržování a změny politického uspořádání
- firmy, které chtějí expandovat, si musí nejdříve vyčíslit náklady, které jsou spojené se vstupem na vybraný trh,
- vyrábět doma a vyvážet
- zařídit pobočku v zahraničí
Všeobecně platí to, že menší firmy vyváží do zahraničí své produkty a velké firmy většinou budují v zahraničí své pobočky či dceřiné společnosti. Lepší ekonomické zázemí velkých firem generují velké zisky.
Eklektické paradigma
Představitelem tohoto přístupu je model (teorie) OLI.
Elektrické = Sloučení několika názorů,
paradigma = soubor předpokladů pro ekonomickou teorii
Součást teorie o globální strategii a mezinárodní produkci tvoří tzv. eklektické paradigma, kterým se zabýval John H. Dunning využívající myšlenky učenců, mezi něž patřili např. Porter, Kogut, Doz atd.
Eklektické paradigma slouží k určení úrovně a struktury činností přidávajících hodnotu, které provádí daný podnik na zahraničních trzích. Předpoklad- nadnárodní firma vlastní a spravuje zahraniční aktiva
Mezi faktory stanovující dosaženou úroveň činností podniku patří následující výhody:
• Vlastnictví (Ownership),
• Umístění (Location),
• Internacionalizace (Internatialization).
Eklekticismus – způsob tvorby, vědecké nebo umělecká práce nahrazující nedostatek vlastní invence čerpáním z cizích vzorů, děl nebo starších období.
Vlastnictví (Ownership),
- Vlastnictví specifických výhod – patenty, výrobní postupy, užitné vzory, přístup k surovinám a trhu, se schopností konkurovat podnikům v hostitelské zemi, tato aktiva dále generují příjmy podniku
- Schopnost firmy řídit samostatné, ale související aktivity – úspory z rozsahu, sinergie, diverzifikace, geografická rizika, arbitráž
• Předností výhody vlastnictví je tedy snižování nákladů a/nebo zvyšování výnosů, což vede ke kompenzaci dodatečných nákladů, které jsou potřebné ke schopnosti konkurovat podnikům v hostitelské zemi.
Mezi dodatečné náklady lze zařadit:
• Náklady spojené s neznalostí tržních podmínek na zahraničním trhu (jazyková bariéra)
• náklady určené pro seznámení se s odlišnými zvyklostmi (barva a náboženství)
• náklady na řízení a provoz na velkou vzdálenost, obojí se zkracuje
Umístění (Location)
• Podnikatelské aktivity se vykonávají na takovém hostitelském trhu, který podniku přidává vyšší hodnotu než všechny ostatní trhy včetně trhu domácího. Umístění aktiv závisí na výrobních a dopravních nákladech, dále jsou to náklady na organizování ve srovnání s organizací v domácím prostředí, v rozsahu, mzdy
K rozhodnutí, na jaký trh vstoupit, slouží následující kritéria:
• Ekonomické hledisko – závisí na množství, kvalitě výrobních zdrojů v hostitelské zemi, rozsah a velikost trhu, dopravní náklady
• Politické hledisko – politické systémy – podpora svobodného podnikání a mezinárodního obchodu
• Sociální hledisko – vnímáno rozdílnou kulturou, vnímání cizinců v hostitelské zemi, jazyková bariéra, obsadit pracovní místa cizinci na místa, o které u nás není zájem
Internacionalizace (Internationalization)
• Podnik se snaží snižovat transakční náklady pomocí vnitřní hierarchie, odlišným způsobem řízení, než je obvyklé v hostitelské zemi, závislým na zkušenostech s mezinárodním podnikáním, vzniká nedokonalá konkurence, při internacionalizaci by měla firma dosáhnout lepšího zhodnocení aktiv, než kdyby pouze prodala svoje specifické výhody zahraničním podnikům
• Pokud podnik splňuje faktor vlastnictví, pak na cizí trh vstupuje formou licence. V případě, že k vlastnictví přibude kritérium internacionalizace, firma realizuje obchod formou exportu, splňuje-li podnik všechny tři faktory, pak vstupuje na zahraniční trhy formou kapitálového vstupu = přímé zahraniční investice (PZI)
• Uspořádání výše uvedených výhod se bude lišit v závislosti na zemi, druhu činností a specifických firemních vlastností, zároveň je zde tendence zapojit se do nadnárodních aktivit, tendence bude vyšší, pokud se zvýší přidaná hodnota a to z umístění na zahraničních trzích
• Teorie OLI (Ownership, Location, Internalization) autora J. H. Dunninga se snaží vysvětlit proces internacionalizace firemních aktivit.
• Podle ní je proces internacionalizace podporován třemi základními faktory.
Prvním faktorem jsou specifické výhody, které jsou vlastní danému podniku
• (Ownership). Může se jednat např. o průmyslové vlastnictví, o velikost firmy a její postavení na trhu, inovační kapacity, kvalifikaci zaměstnanců, významné kapitálové zdroje atp. Firma s rozhodujícím postavením na trhu má inovační kapacity
Druhou výhodou může být umístění mezinárodních podnikatelských aktivit
• (Location). Pokud si firma správně vybere cílový zahraniční trh, na kterém je např. k dispozici dobrá infrastruktura, dostatek kvalifikované pracovní síly, jedná se o trh se stabilním podnikatelským prostředím, trh kulturně blízký, trh, na kterém nejsou aplikovány vůči firmě obchodně-politické překážky
Třetí výhodou může být způsob řízení, tj. vnitřní faktory. Zkušenosti mateřské firmy s mezinárodním podnikáním, efektivní organizační strukturou (není dána zákonem) a dobou koordinací mezi matkou a dcerami, kontroly jakosti, nízké transakční náklady
Pokud firma zváží své možnosti na základě výše uvedených faktorů, může se např. rozhodnout pro vhodnou formu vstupu na vybraný zahraniční trh.
Forma vstupu na zahraniční trh OLI
| Forma vstupu na zahraniční trh | O | L | I |
| Kapitálový vstup na zahraniční trh | + | + | + |
| Vývoz | + | – | + |
| Poskytnutí licence | + | – | – |
Kapitálový vstup je vhodný, pokud jsou splněné všechny tři předpoklady.
• Vývozní aktivity by mohl podnik upřednostnit v případě, že zvolený cílový trh není dostatečné rozvinutý – cla
• Licenci je vhodné poskytnout do zahraničí v případě, že na cílovém trhu existují určité překážky a zároveň podnik nedisponuje vhodným organizačním zázemím, pro rozvoj mezinárodním podnikatelských aktivit
• Ekonomický přístup je spíše souborem faktorů (vlivů) či dílčích ekonomických teorií vedoucích k internacionalizaci.
Nedostatky eklektického paradigmatu
• Eklektické paradigma vysvětluje souvislosti týkající se internacionalizace, Dunning propojil hledisko klasické hledisko mezinárodního obchodu s teorií firmy, kritizováno za obecnost a šíři zaměření, nadměrnou specializací na snižování transakčních nákladů a naopak opomenutí strategického rozhodování podniků s kterým souvisí i tržní nedostatky
• Transakční náklady označují náklady, které jsou potřebné k zajištění činností v podniku. Jedná se o činnosti, které „nejsou vidět“, pomáhají získat informace z podnikového okolí a jsou důležité pro fungování společnosti např. hledání potencionálních zákazníků, uzavírání smluv s ostatními společnostmi, pojištění, reklamace. Čím více roste objem produkce podniků, tím více se snižují průměrné náklady na jednotku produkce
• Strategickým rozhodováním podniku se rozumí takové rozhodování prováděné top managementem, které směřuje ke klíčovým aktivitám podniku v dosahování dlouhodobých cílů. Poskytování jasně definovaných produktů a služeb k vymezení trhů
• Na druhou stranu slouží eklektické paradigma k pochopení mezinárodní produkce a fungování nadnárodních společností.
Dynamizace eklektického paradigmatu
Přímé zahraniční investice se poté dělí podle jejich hlavního cíle na:
Resource seeking
• Neboli hledání zdroje, kdy se podnik snaží najít strategicky výhodný výrobní zdroj v hostitelské zemi. Většina investic zaměřena na hledání zdroje slouží k zabezpečení dostatečného množství surovin, kterých nemusí být v domácí zemi dostatek. K snížení cenám surovin v hostitelské zemi nebo ke zlepšení kvality produktu pomocí využití jiných technologií dostupných v zahraničí.
Market seeking
• Neboli hledání trhu takovým způsobem, že společnost vyhledává nový trh pomocí překonávání bariér v hostitelské zemi. Pokud se na daném trhu vyskytuje zahraniční firma, může lépe obsluhovat tento trh, než vývozci z její původní země protože je zde přítomna fyzicky. Možnost dohodnou se s místními výrobci a prodat vlastní produkci pod jejich značkou, která je v zemi známá a zákazníci k ní mají důvěru. Překonáváním bariér se může rozumět vytvoření designu a funkčnosti zboží, které je určené pro trh v zemi, v níž je investice uskutečňována. Bariéry zde vznikají hlavně rozdílnou kulturou mezi domácí a hostitelskou zemí.
Efficiency seeking
• Neboli hledání efektivnosti, podnik se snaží o účinnější a výkonnější výrobu než je schopen dosáhnout na domácím trhu. Cílem je hledání efektivnosti, která je spojena s restrukturalizací, dále to může být rozšiřování existující nadnárodních společnosti s cílem zvýšit efektivitu, globální konkurenceschopnost a tato investice bývá zpravidla postupná a stává se taktéž součástí již existující společnosti v zahraničí.
Assets seeking
• Neboli hledání aktiv, kdy se podnik snaží najít specifická aktiva pro svůj zahraniční obchod. Hlavně chránit, udržovat a prosazovat globální konkurenční postavení investorské společnosti a stejně tak její hlavní nadnárodní, národní konkurenci. Takovéto investice byly zaměřovány dříve na území západní Evropy a USA.
Přístupy k internacionalizaci – behaviorální přístup
Uppsalský mezinárodní model
• Model Uppsalské školy, nazývaný také jako U-model, byl zformulován výzkumnými pracovníky z Uppsala Univerzity ve Švédku v 70. letech 20. století. Hlavními výzkumníky, kteří se podíleli na formulaci teorie, byli Jan Johanson, Finn Wiedersheim-Paul a Jan-Erik Vahlne.
• Model Johansona a Vahlnelo zkoumá rozvoj mezinárodních operací čtyř švédských firem – Sandvik, Atlas Copco, Facit a Volvo. Podle modelu firmy rozvíjejí své operace v zahraničí postupně na základě dvou dimenzí:“
• znalosti trhu: jak vzrůstá znalost zahraničního trhu, např. v souvislosti s dobou působení na trhu tak také roste šance aplikovat některé ze způsobů pronikání na zahraniční trh, které vážou kapitál
• úsilí o trh: čím více se firma o daný zahraniční trh zajímá, spíše se bude snažit na něj proniknout takovým způsobem, který váže kapitál.
• Základním předpokladem je že firmy se nejdříve rozvíjí doma a že internacionalizace podnikatelských aktivit je důsledek série krokových rozhodnutí vedení podniku.
• Dalším předpokladem U-modelu je, že podniky na jednotlivých zahraničních trzích postupně, krokově rozšiřují své operace. Počet fází a jednotlivé typy operací se mohou na jednotlivých trzích lišit.
Výzkumníky byly určeny čtyři odlišné fáze procesu internacionalizace podnikatelských aktivit:
1. Nepravidelné exportní aktivity – jsou typické pro firmy, které nemají vytvořeny žádné zdrojové vazby k trhu nebo nemají dostatek znalostí o zahraničních trzích nebo mají tendenci vyhýbat se nejistotě. Ve většině případů začínají s exportováním firmy do sousedních zemí, nebo do zemí, které jsou pro ně dobře známé a podobné s ohledem na obchodní praktiky
2. Export přes nezávislé reprezentanty (agenty) – firmy si vytvářejí určité vazby na zahraniční trh prostřednictvím nezávislých reprezentantů, agentů. Nezávislí reprezentanti jsou obstojným zdrojem pravidelných informací o situaci na zahraničních trzích
3. Prodejní dceřiné společnosti – založení dceřiné společnosti na zahraničních trzích je mimo jiné stimulováno růstem potřeby kontroly prodeje na zahraničních trzích a růstem poptávky na zahraničních trzích. Tímto zřízení informačních toků firma může přímo ovlivňovat faktory působící na prodej na zahraničních trzích
4. Výroba/produkce – firma zakládá svoji výrobu přímo na zahraničních trzích. Ustanovení produkce ovlivněno: psychická vzdálenost, celní necelní bariéry, transportní náklady
Na konci 80. let 20. století byl model uppsalské školy dále rozpracován autory J. S. Welchem a R. Loustarinenem. Tito autoři hovoří o pěti dimenzích (faktorech) internacionalizace. Mezinárodní firemní rozvoj je podle nich ovlivňován:
• předmětem mezinárodního podnikání – výrobky, produkty, služby, hmotné nehmotné statky
• volbou formy vstupu na zahraniční trh – licence, franšíza, kapitálové vstupy, obchodní metody
• volbou cílového trhu – politické prostředí, kulturní prostředí, sociální prostředí, geografická vzdálenost
• formou firemní organizační struktury – mezinárodní divize, vývozní oddělení, mezinárodní marketing
• lidskými zdroji – zkušenosti, vzdělání, znalosti
Jejich koncepce více odpovídá současné realitě globálního podnikatelského prostředí, než původní model uppsalské školy, který není možné aplikovat, např. na velké nadnárodní firmy či na odvětví služeb. Autor nepředpokládá nový fenomén na konci 20. století – IT – překročení pch. vzdálenostmi
Rozvoj vývozu podle Cavusgila
• tuzemský marketing – pouze doma
• předexportní zapojení, firma hledá informace a hodností zda uskuteční exportní podnikání
• experimentální exportní zapojení, export omezeně do blízkých zemí
• aktivní exportní zapojení, export do více zemí
• angažované exportní zapojení. Management vybírá další země ve světě
Rozvoj trhu
Vývojové kroky pro vstup na zahraniční trhy jsou následující:
• hodnocení připravenosti pro vývoz:
organizační,
výrobkové,
• hledání výhodného trhu, významný atribut
• zpracování marketingového plánu,
• rozvoj zdrojů a dovedností dané firmy, využití zdrojů v cizí zemi
• realizace vývozních operací,
• vyhodnocení.
Ze všech uvedených kroků se zaměříme nejprve na hledání (výběr) vhodného trhu.
Metodologie výběru trhu vychází z již známých postupů a má následující prvky:
• výběr ukazatelů a sběr dat,
• určení vah ukazatelů,
• hodnocení ukazatelů pro každou uvažovanou zem, politika
• určení celkového skóre pro každou zem.
Další přístupy internacionalizace
Stopfordův model internacionalizace
• Model je založen na představě, že firmy vstupují na zahraniční trhy postupně. Nejprve sondují výnosnost a zájem hostitelského trhu prostřednictvím externě řízeních aktivit
• Na základě zkušenosti, kterou tento partner získá s daným produktem, může začít zvažovat možnost lokální produkce a zažádat o udělení licence pro zahraniční trh. Jelikož firma, která poskytla licenci, po čase může zaznamenat, že nad licencí ztrácí přímou kontrolu, včetně zahraničního trhu a začne tlačit na partnera aby na místo licence vznikl společný podnik joint venture, který by snížil expozici vůči lokálním rizikům a zatímco by umožnil částečnou kontrolu nad produkcí a tím i nad přístupem k zákazníkům
• Finálním stadiem internacionalizace je zřizování plně vlastněných dceřiných firem v zahraničí.
Stopfordův model
Přístup Danielse a Radebaugha
Dimenzemi tohoto modelu jsou:
• aktivní vs. pasivní využívání příležitostí internacionalizace: zatímco na začátku procesu firemní internacionalizace společnosti obvykle pasivně reagují na konkurenční, nákladové a jiné podněty, které je nutí přesunovat aktivity do zahraničí, postupem doby se podniky aktivně zajímají o nové lokality a o možnosti jak využít lokálně specifických výhod
• interní vs. externí řízení zahraničních operací: na počátku procesu internacionalizace se firmy bojí riskovat a nechtějí vstupovat do neznáma, a proto přenechávají řízení zahraničních operací zahraničním subjektům, které jsou externí, později však přicházejí na to, že zahraniční operace musí kontrolovat, a proto řídí vlastní zahraniční aktivity přímo, aby si udržely kontrolu, dosazení zaměstnance z vlastní země
• stupeň podobnosti zahraničního a domácího trhu: na počátku procesu internacionalizace se firmy obvykle preferují takové zahraniční trhu, které jsou podobné trhu domácímu, ať již kulturně, velikostně, nebo jiné kritérium, zatímco později s rozvojem internacionalizační tendencí se přestávají bát méně známých destinací
• počet zemí, v nichž firma působí: internacionalizace obvykle začíná jednou zahraniční lokalitou, směřuje k většímu počtu
• způsob fungování: kdy firmy směřují od exportu přes externě řízenou produkci v zahraničí k vlastním závodům v cizině.
Přístup Danielse a Radebaugha nemusíme umět zpaměti !!!!
• Modely internacionalizace podnikatelských aktivit související s inovací (nazývané také jako I-modely) zahrnují modely, které vysvětlují internacionalizační proces z pohledu inovací.
• I-modely jsou reprezentovány stupni, kde vyšší stupeň reprezentuje větší zkušenosti/zapojení než nižší stupeň. Všechny modely vykazují řadu společných rysů. Model založen na postupném určení v souvislosti s inovacemi a jejich adaptací. Stejně jako U – model vychází z behaviorálních teorií. Všechny tyto modely vykazují řadu společných rysů.
Do I-modelu patří modely autorů:
W. J. Bilkey a G. Tesar (1977) chápou proces vývoje exportu na základě růstu exportního zapojení firmy směrem k psychologicky vzdálenějším trhům.
S. D. Reid (1981) předpokládá, že přijetí rozhodnutí o realizaci exportních aktivit vyžaduje příznivé postoje managementu k exportu. Příznivé postoje managementu k exportu, příležitosti se dostat na zahraniční trh, vytvoření zdrojových kapacit před vstupem
L. H. Wortzel a H. V. Wortzel (1981) stanovili pět fází procesu expanze na mezinárodní trhy, kdy každá z těchto fází je rozlišitelná mírou kontroly vykonávanou exportéry. Základním prvkem je význam nepředvídaného problému, který právě ovlivňuje rozhodování o přímých a žádoucích úrovní internacionalizačních procesů
M. R. Czinkota (1982) na základě empirického výzkumu odhalil, že firmy v různých fázích internacionalizace jsou významně odlišné v jejich organizačních a manažerských charakteristikách.
T. R. Rao a G. M. Naidu (1992) roztřídili, na základě empirického testování a potvrzení, firmy do jednotlivých skupin podle rozdílných atributů internacionalizačních aktivit firem:
• neexportéry: firma nemá v současné době exportní aktivity a nemá o ně zájem do budoucna
• exportní úmysl: firma v současné době neexportuje, ale chtěla by v budoucnu využít exporní příležitost
• o nepravidelného exportéra: exportuje ale nepravidelně
- pravidelný exportér: exportuje pravidelně
J. S. Lim, T. W. Sharkey a K. I. Kim (1991) rozšířili práci Reida (1981) a identifikovali čtyři úrovně adaptace exportu:
• o uvědomení si exportu
• o zájem o export
• o exportní záměr
• o adaptace exportu
Formy vstupu na zahraniční trh
• Při úvahách o zapojení se do mezinárodního podnikání se podnikatelské subjekty rozhodují o nejvhodnější formě takovéto účasti. Podle kapitálové náročnosti lze v principu rozlišit následující formy vstupu na zahraniční trh:
§ přímý a nepřímý export a import zboží a služeb,
§ mezinárodní pohyb know-how,
§ kapitálový vstup na zahraniční trh formou přímých zahraničních investic.
Nepřímý export/import představuje situaci, kdy se podnikatelský subjekt zapojuje do mezinárodního podnikání prostřednictvím jiných obchodních firem v tuzemsku.
Přesto můžeme hovořit o určité formě začleňování do mezinárodního podnikání, kdy je podnikatelský subjekt, byť na domácím trhu, konfrontován s požadavky zahraničního trhu, případně s požadavky jiné mezinárodně činné korporace, jejímž se stává subdodavatelem. Patří sem i reexport.
Přímý export/import nejčastější jsou následující typy:
• smlouva o výhradním prodeji,
• smlouva o obchodním zastoupení,
• komisionářská smlouva,
• piggybacking,
• exportní aliance.
Smlouva o výhradním prodeji – výhradní distribuce
• Touto smlouvou se dodavatel zavazuje dodávat do určené oblasti stanovené zboží pouze jedinému odběrateli, a to výhradnímu prodejci.
• Dodavatel však v dané oblasti může provádět propagaci a průzkum trhu.
• Pokud je část obsahu kupních smluv, na jejichž základě se provádějí jednotlivé prodeje v rámci smlouvy o výhradním zastoupení, dohodnuta již ve smlouvě o výhradním prodeji.
• Díky smlouvě o výhradním prodeji je usnadněn vstup na zahraniční trhy, výhodou jsou především vybudované distribuční cesty.
• Ověřením trhu pak může dále rozvíjet podnikatelské aktivity v podobě zřizování zahraničních dceřiných společností či přemístěním výroby do zahraničí.
Smlouva o obchodním zastoupení
• Další z forem vstupu na mezinárodní trh je využití obchodního zástupce. Uzavření smlouvy s obchodním zástupcem předchází jeho řádný výběr a stanovení rozsahu jeho působností. Vhodně zvolený zástupce dokáže překonávat překážky, které mohou znesnadňovat vstup na zahraniční trh.
• Smlouva o obchodním zastoupení řeší právní vztah, tedy mezi zastupovaným a zástupcem. Zástupce se smlouvou zavazuje, že po vymezenou, či časově určenou dobu bude vykonávat činnosti vedoucí ke sjednávání podmínek pro uzavírání smluv mezi zastupovaným a kupujícím, nebo se zavazuje ke sjednávání a uzavírání obchodu jménem zastupovaného a na účet zastupovaného.
Nevýhradní zastoupení
• Znamená, že zastoupený není omezen počtem zástupců využívaných ve stejném oboru a ve shodné oblasti.
• Zástupce je povinen respektovat podmínky a pokyny stanovené zastupovanou stranou.
Výhradní zastoupení
• je zvláštním typem smlouvy o obchodním zastoupení.
• V tomto případě nesmí zastoupená strana na stanoveném území a v určené oblasti používat jiného obchodního zástupce.
• Zastupovaný má právo provádět obchody v dané oblasti sám, na vlastní účet vlastním jménem, avšak ve většině zemí je povinen uhradit výhradnímu zástupci provizi ze všech obchodů, které byly v oblasti vyhraněné výhradnímu zástupci realizovány, jedná se o tzv. uznávací provizi.
• Výhradní zastoupení se zpravidla užívá tam, kde je zapotřebí investovat do vytvoření a udržování servisní sítě.
Piggyback (kangaroo)
• Piggyback znamená spolupráci více firem ze stejného oboru podnikání v oblasti vývozu, při které obvykle velká a známá firma dává za úplatu menším firmám k dispozici své zahraniční distribuční cesty.
• V některých případech používají piggyback jako formu mezifiremní spolupráce i velké firmy.
• Formou piggybackingu je i případ, kdy si firmy ze stejného oboru podnikání navzájem poskytují distribuční služby.
• Firmy si prakticky vyměňují výrobky a vstupují na zahraniční trh prostřednictvím zavedené distribuce partnera na jeho domácím trhu.
Exportní aliance (sdružení malých vývozců)
• Malé a střední podniky nemají často dostatečné zdroje ani zkušenosti s mezinárodním podnikáním, ale přesto mají zájem vyvážet.
• Právní forma záleží na zvyklostech a právním řádu země původu, ale ekonomická motivace a výhody jsou obecně platné.
• Hlavními výhodami, které vyplývají z účasti ve sdružení exportních firem, jsou úspora nákladů, možnost omezení exportních rizik, lepší vyjednávací pozice, a tudíž možnost docilování výhodnějších cen, možnost využívání image sdružení atp.
• Nevýhodou může být nevyváženost vztahů v rámci sdružení.
Mezinárodní pohyb know-how
Mezinárodní pohyb know-how představuje situaci, kdy je subjektu v druhé zemi poskytnuto na smluvní bázi určité know-how.
Mezi nejběžnější formy patří:
Licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví.
Franšízing, tzn. smluvní vztah mezi partnery, ve kterém poskytovatel franšízy umožňuje příjemci používat při provozování podniku např. své logo, svou obchodní známku.
Smlouva o řízení, jejímž předmětem je poskytnutí řídících znalostí a špičkových manažerů, obvykle na dobu určitou, na smluvním základě. Jde o přenos osvědčené koncepce řízení do zahraničí.
Zušlechťovací operace (Outward Processing Traffic – OPT) představuje technologicky málo náročnou aktivitu, kdy podnikatelský subjekt zajišťuje s využitím technického a organizačního know-how zahraničního příkazce určitou subdodávku.
Kapitálové vstupy podniků na zahraniční trhy
Kapitálové vstupy podniků na zahraniční trhy jsou nejvyšším stupněm internacionalizace firemních aktivit a vzhledem k investiční náročnosti jsou typické zejména pro velké firmy. Nejčastěji mají formu přímých anebo portfoliových investic.
Přímou zahraniční investici (PZI), resp. anglicky Foreign Direct Investment,
• můžeme charakterizovat jako investici, jejímž účelem je založení, získání nebo rozšíření trvalých ekonomických vztahů mezi investorem z jedné země a podnikem se sídlem v jiné zemi.
Portfoliové investice spočívají v nákupu akcií nebo jiných cenných papírů.
• Portfoliové investice odkazují na investice do zahraniční země, které mohou být „vyzvednuty“ v krátké době.
• Rozhodování o kapitálovém vstupu na zahraniční trh ovlivňuje řada faktorů, které můžeme rozdělit do čtyř skupin, a to na faktory marketingové, obchodněpolitické, nákladové a investiční.
• Faktory, které ovlivňují rozhodování o přímé zahraniční investici
§ Zahraniční investoři přinášejí do země kapitál nutný pro modernizaci a restrukturalizaci podniků, atd.
§ Většina zemí se proto snaží podporovat příliv zahraničních investic a nabízí zahraničním investorům různé výhody formou investičních pobídek.
Kapitálový vstup na zahraniční trh formou zahraničních investic může mít podobu:
• investice na zelené louce (Green Field Investment),
• akvizice a fúze,
• uzavření dohody o společném podniku – joint venture,
• získání majetkového podílu.
Investice na zelené louce jsou nově založené a nově postavené podniky.
• Obvykle přinášejí do země více kapitálu, více nových moderních technologií, zvyšují konkurenci na trhu a jsou větším přínosem z hlediska tvorby pracovních míst.
Akvizice a fúze v ekonomické oblasti akvizice znamená především převzetím určitého podniku jinou firmou, situaci, kdy dojde k nákupu podniku. Sloučení nebo spojení společností.
• Fúzí buď vzniká jeden nový podnik a ostatní podniky zanikají, nebo jeden podnik existuje dále a ostatní jsou do něj integrovány.
Společný podnik – Joint Venture – představuje samostatnou právnickou osobu, která vystupuje v závazkových vztazích svým jménem.
• Podnikatelským subjektem je tedy sám společný podnik, nikoli jeho zakladatelé nebo jednotliví společníci.
Majetkový podíl – zahraniční investor, ale může v tuzemské společnosti získat pouze určitý majetkový podíl.
Investice na zelené louce a akvizice jsou kapitálovými vstupy, při kterých se zahraniční investor stává jediným společníkem a má tedy výlučnou řídící a rozhodovací pravomoc.
Přímé zahraniční investice
• PZI jsou zajímavé především svou dynamikou.
• PZI přitom nejsou jen rozšířením mezinárodního obchodu o volný pohyb kapitálu jako výrobního faktoru, ale dotýkají se celé řady efektů přímo ovlivňujících vývoj národních ekonomik a světového trhu.
• Mimo to mohou přinést i celou řadu nepřímých pozitivních efektů.
• S přílivem know-how roste i kvalifikace domácího lidského kapitálu, a to ať jde o technické kompetence nebo o znalosti a dovednosti v oblasti podnikového řízení.
• Zapojení se do struktury nadnárodních podniků s sebou může přinést také snadnější přístup na světové trhy díky zlepšení image domácích produktů i podniků, které jsou spojovány s renomé mateřské společnosti. Svůj význam má přístup k zahraničním distribučním kanálům a kooperačním partnerům v zahraničí.
• Nepřímé efekty (Spillovers) mohou „přeskakovat“ i do dodavatelských odvětví.
• Jestliže si subdodavatelé chtějí udržet zakázky, jsou nuceni se rychle přizpůsobit požadavkům světového trhu v technických standardech i formách řízení oběhových a marketingových procesů.
• Mohou být přitom do značné míry vedeni, což může urychlit jejich vlastní rozvoj.
• Vedle pozitivních přímých a nepřímých efektů mohou být PZI potencionálně spojeny také s některými negativními jevy.
Efekty přímých zahraničních investic
Zhodnocování domácí měny
• Následkem přebytků na kapitálovém účtu po přílivu PZI může dojít ke zhodnocení domácí měny.
• Do obtíží se pak dostávají domácí vývozci, a to především ti, kteří konkurovali na zahraničních trzích především nízkou cenou a své vstupy pořizují na trhu domácím.
Útlum pracovně náročné výroby
• Pozitivním efektem PZI, jak bylo uvedeno dříve, může být příliv moderních technologií a know-how. Moderní technologie zároveň zvyšují produktivitu práce.
Růst mezd v sektoru zahraničních firem
• S tímto jevem byla česká ekonomika konfrontována na počátku 90. let minulého století, kdy došlo k výraznému nárůstu mezd právě v sektoru zahraničních společností.
Problémy dodavatelů
• Podniky vzniklé formou PZI jsou většinou výrazněji napojeny na zahraniční dodavatele a odběratele, s nimiž má jejich mateřská společnost dlouhodobější vztahy a dohodnuté standardy dodavatelsko-odběratelských vztahů, zahrnující např. kontrolu jakosti, dodávky just-in-time, spolupráci při řízení nabídky atd.
Repatriace zisků (je proces vrácení zisků zpět do místa jejího původu.)
• Nadnárodní podniky alokují své zdroje z hlediska maximální výhodnosti pro korporaci jako celek, nikoli z hlediska toho, kde vznikají.
Snížení daňového výnosu
• Vedle repatriace zisků mohou nadnárodní podniky přelévat své zdroje především díky manipulaci s transferovými cenami s cílem optimalizovat v rámci celé korporace daňovou zátěž a zisky vykazovat v zemích s výhodnějšími daňovými sazbami.
Nepřátelská převzetí hostitele (Takeovers)
• Jde o extrémní situaci, kdy zahraniční investor vstupuje do domácího odvětví nikoli s úmysly tu podnikat, ale utlumit výrobu v oboru a odstranit tak zahraniční mateřské společnosti potenciální konkurenci.
• Zde je třeba účinné ochrany ze strany antimonopolních úřadů.
Nadnárodní společnosti
• Důsledkem procesu internacionalizace je vznik nadnárodních korporací, čili velkých podniků, které nepůsobí v jednom státě, ale v několika zemích.
Multinacionální a transnacionální korporace (MNC/TNC)
• Multinational Corporate, Transnational Corporate) vytvářejí značnou masu zisku pro investice do výzkumu a vývoje, díky existenci podnikových sítí také významně ovlivňují výběr technologií, které se později rozšíří ve světovém měřítku.
• Největší světové podniky díky tomu vykazují stále nižší vázanost práce, potřebují relativně stále méně kapitálových aktiv a přitom jsou schopny zvyšovat relativní míru i masu vytvořeného zisku.
• Jednou z prvních definic multinacionální korporace bylo následující vymezení ze strany OECD.
→ „Jde o společnosti nebo jednotky, jejichž vlastnictví je soukromé, státní nebo smíšené, které jsou založeny v různých zemích a vzájemně propojené tak, že jedna nebo více z nich může vyvíjet významný vliv na činnost druhých, zvláště s ohledem na společné využívání znalostí a zdrojů.“
Za základní znaky MNC z ekonomického pohledu lze považovat:
• fyzické umístění organizačních jednotek vzniklých formou přímých zahraničních investic v druhé zemi,
• možnost mateřské společnosti vyvíjet vůči zahraničním organizačním
• jednotkám rozhodující vliv z titulu vlastníka rozhodující části akcií.
Z organizačně právního hlediska
• Mají MNC obvykle formu akciové společnosti a holdingovou strukturu, která jim umožňuje snadněji pronikat na zahraniční trh a vyhnout se ochranářským opatřením místních vlád, pružnější řízení v menších samostatných celcích a rozložení podnikatelského rizika na více subjektů.
• Obecně pak forma akciové společnosti usnadňuje generování dodatečných zdrojů z kapitálového trhu.
Transnacionální korporace
• Se obvykle rozumí určité rozvinuté stádium MNC, které je charakteristické uplatňováním globální podnikatelské strategie, organizace a řízení.
• Používání stejných měřítek a kritérií efektivnosti při řízení domácích a zahraničních aktivit se projeví ve strategii a vnitřní organizaci společnosti, v marketingových činnostech i v personální politice.
• Řízení takové společnosti je především v klíčových oblastech více centralizované, přesto se může přizpůsobovat národním a někdy i místním podmínkám.
• Novým a stále rozšířenějším jevem je přemísťování ústředí nadnárodních korporací do jiných zemí a regionů, otevírání regionálních center.
• Nadnárodní společnosti vznikly jako výsledek mezinárodního obchodu, společného podnikání (Joint Venture), zakládání dceřiných (pobočných) podniků apod.
• Mají svá ředitelství v mateřské zemi a pobočky v jiných (hostitelských) zemích.
• Některé nadnárodní společnosti se přeměňují v celosvětové transnacionální korporace.