(často nazývaný jen „Soudní dvůr“) byl založen v roce 1952 Smlouvou o založení ESUO. Má sídlo v Lucemburku.

Jeho úkolem je zajišťovat, aby právní předpisy EU byly vykládány a uplatňovány ve všech zemích EU stejně, tj. tak, aby bylo právo stejné pro každého. Například zajišťuje, že vnitrostátní soudy nevydají v téže věci různá soudní rozhodnutí.

Soudní dvůr také zajišťuje, aby členské státy a orgány EU jednaly v souladu s požadavky evropského práva. Soudní dvůr má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy EU, orgány EU, podniky i fyzickými osobami.

Soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu, je zde tedy zastoupeno všech 27 vnitrostátních právních systémů EU. V zájmu efektivnosti se však zřídka zasedá v plénu. Obvykle zasedá jako „velký senát“ složený pouze ze 13 soudců nebo v senátech po pěti nebo třech soudcích.

Soudnímu dvoru je nápomocno osm „generálních advokátů“. Jejich úkolem je předkládat odůvodněná stanoviska k věcem předloženým soudu. Musejí tak činit veřejně a nestranně.

Soudci a generální advokáti jsou lidé, jejichž nestrannost je nade vší pochybnost. Mají kvalifikaci nebo profesionální způsobilost potřebnou pro jmenování do nejvyšších soudních funkcí ve svých domovských zemích. K Soudnímu dvoru jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států EU. Každý z nich je jmenován na funkční období šesti let, které může být prodlouženo.

Aby byl Soudní dvůr schopen zvládnout vysoký počet případů, které mu jsou předkládány, a aby mohl občanům nabídnout lepší právní ochranu, byl v roce 1988 zřízen „Soud prvního stupně“. Tento soud (který je přičleněn k Soudnímu dvoru) odpovídá za vydávání rozsudků u určitých druhů právních sporů, zejména žalob fyzických osob, společností a některých organizací, a věcí týkajících se práva hospodářské soutěže. Také tento soud se skládá z jednoho soudce z každé země EU.

V případě sporů mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci rozhoduje Soud pro veřejnou službu Evropské unie. Tento soud se skládá ze sedmi soudců a je přičleněn k Soudu prvního stupně.

Soudní dvůr, Soud prvního stupně a Soud pro veřejnou službu mají své předsedy, které volí jejich kolegové soudci na tříleté funkční období, jež je obnovitelné.

Jaké jsou úkoly Soudního dvora, Pět případů

1. Řízení o předběžné otázce

Vnitrostátní soudy každé země EU odpovídají za řádné provádění práva EU ve své zemi. Existuje však riziko, že v různých zemích může být právo EU vykládáno různým způsobem.

Aby se tomuto riziku zabránilo, existuje tzv. „řízení o předběžné otázce“. Znamená to, že pokud by měl vnitrostátní soud jakékoli pochyby o výkladu či platnosti práva EU, může, a někdy i musí, požádat Soudní dvůr o radu. Tato rada je vydána ve formě „rozhodnutí o předběžné otázce“.

2. Řízení o porušení Smlouvy

Komise může iniciovat toto řízení, má-li důvod se domnívat, že členský stát neplní své závazky dle práva EU. Toto řízení může iniciovat také jiná členská země.

V obou případech Soudní dvůr prošetří obvinění a vynese rozsudek. Pokud je obviněný členský stát skutečně shledán vinným, musí dát věci neprodleně do pořádku. Jestliže Soudní dvůr shledá, že členský stát neplní povinnosti vyplývající z jeho rozhodnutí, může takové zemi uložit pokutu.

3. Řízení o prohlášení neplatnosti

Pokud se kterýkoli z členských států, Rada, Komise nebo (za určitých okolností) Parlament domnívá, že je některý konkrétní předpis EU protiprávní, může Soudní dvůr požádat o jeho zrušení.

Tato „řízení o prohlášení neplatnosti“ mohou využívat také fyzické osoby, které chtějí, aby Soudní dvůr zrušil konkrétní předpis, protože se jich jako fyzických osob přímo a nepříznivě dotýká.

Pokud Soudní dvůr shledá, že dotyčný předpis nebyl přijat správně nebo nemá správný právní základ ve smlouvách, může ho prohlásit za neplatný.

4. Řízení o nečinnosti

Smlouva vyžaduje, aby Evropský parlament, Rada a Komise přijaly za určitých okolností určitá rozhodnutí. Pokud tak neučiní, mohou členské státy, jiné orgány Společenství a (za určitých podmínek) fyzické osoby nebo společnosti podat stížnost k Soudnímu dvoru, aby byla tato nečinnost oficiálně zaznamenána.

5. Žaloba o náhradu škody

Každý jednotlivec nebo společnost, kterým vznikla škoda v důsledku konání nebo nekonání Společenství nebo jeho pracovníků, může podat žalobu k Soudu prvního stupně.

Jak je práce Soudního dvora organizována?

Žaloby se podávají v registrační kanceláři a každému případu je přidělen určitý soudce a generální advokát.

Řízení, které následuje, sestává ze dvou fází: nejdříve písemné a potom ústní.

V první fázi předloží všechny zúčastněné strany písemné prohlášení a soudce přidělený k případu sepíše zprávu, která shrnuje jednotlivá stanoviska a právní pozadí případu.

Poté nastává druhá fáze – veřejné slyšení. Podle významu a složitosti případu se toto slyšení může konat před plénem tří, pěti nebo třinácti soudců nebo před celým Soudním dvorem. V rámci slyšení předloží právní zástupci stran svůj případ soudcům a generálnímu advokátovi, kteří jim mohou pokládat otázky. Poté generální advokát oznámí své vyjádření, soudci se odeberou k poradě a vynesou rozsudek.

Od roku 2003 se požaduje, aby generální advokáti podávali vyjádření k případu pouze tehdy, má-li Soudní dvůr za to, že právě tento případ přináší novou právní otázku. Soud se ale také nutně neřídí vyjádřením generálního advokáta.

Rozsudky Soudního dvora jsou vydány na základě usnesení většiny a vyhlášeny ve veřejném slyšení. Nesouhlasné názory se neuvádějí. Soudní rozhodnutí se zveřejňují v den jejich vynesení.

Postup u Soudu prvního stupně je podobný, nepodává se zde však stanovisko generálního advokáta.

Evropský účetní dvůr

Účetní dvůr byl založen v roce 1975. Má sídlo v Lucemburku. Úkolem Účetního dvora je kontrolovat, zda finanční prostředky EU pocházející od daňových poplatníků jsou řádně vybírány a zda jsou vynakládány v souladu s právními předpisy, hospodárně a pro plánovaný účel. Jeho cílem je zajistit, aby daňoví poplatníci získali za své peníze nejvyšší hodnotu, a má právo prověřovat jakoukoli osobu nebo organizaci, která nakládá s finančními prostředky EU.

Účetní dvůr sestává z jednoho člena z každé země EU jmenovaného Radou na obnovitelné funkční období šesti let. Členové volí ze svých řad prezidenta na obnovitelné funkční období tří let. V lednu 2008 byl prezidentem zvolen Vítor Manuel da Silva Caldeira z Portugalska.

Jaké jsou úkoly Účetního dvora?

Hlavní funkcí Účetního dvora je kontrolovat, zda je rozpočet EU řádně naplňován – tj. zda jsou příjmy a výdaje EU zákonné a řádné, a zajišťovat řádné rozpočtové hospodaření. Jeho práce je tedy zárukou efektivního a otevřeného fungování systému EU.

Aby mohl Účetní dvůr vykonávat své úkoly, prověřuje dokumentaci kterékoli osoby nebo organizace, která nakládá s příjmy a výdaji EU. Často provádí kontroly přímo na místě. Jeho závěry jsou shrnuty ve zprávách, které upozorňují Komisi a vlády členských států EU na jakékoli problémy.

Aby Účetní dvůr mohl svou práci vykonávat efektivně, musí zůstat zcela nezávislý na jiných institucích, zároveň však s nimi musí zůstat ve stálém kontaktu.

Jednou z jeho klíčových funkcí je napomáhat Evropskému parlamentu a Radě tím, že jim každý rok předkládá revizní zprávu o uplynulém finančním roce. Před rozhodnutím, zda schválit či neschválit nakládání Komise s rozpočtem, Parlament podrobně přezkoumá zprávu Účetního dvora. Dojde-li Účetní dvůr k uspokojivým závěrům, zasílá Radě a Parlamentu také prohlášení s ujištěním, že peníze evropských daňových poplatníků byly použity řádným způsobem.

Účetní dvůr dále vyjadřuje své stanovisko k návrhům na finanční nařízení EU a na kroky EU v boji proti podvodům.

Jak je práce Účetního dvora organizována?

 

Účetní dvůr má přibližně 800 zaměstnanců včetně překladatelů, administrativních pracovníků a auditorů. Auditoři jsou rozděleni do „auditorských skupin“. Ty připravují návrhy zpráv, o nichž Účetní dvůr rozhoduje.

Auditoři často vyjíždějí na inspekce do ostatních orgánů EU, členských států či kterékoli jiné země, která dostává podporu od EU. Samozřejmě se činnost Účetního dvora sice týká především peněz, za něž odpovídá Komise, ale ve skutečnosti je 80 % těchto příjmů a výdajů spravováno vnitrostátními orgány.

Sám Účetní dvůr nemůže podnikat žádné právní kroky. Pokud auditoři objeví podvod nebo nesrovnalosti, předají tyto informace Evropskému úřadu pro boj proti podvodům – „OLAF“.

Poradní orgány

Evropský hospodářský a sociální výbor

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) založený v roce 1957 Římskou smlouvou je poradním orgánem, který zastupuje zaměstnavatele, odborové svazy, zemědělce, spotřebitele a další zájmové skupiny, které společně tvoří „organizovanou občanskou společnost“. Předkládá jejich stanoviska a chrání jejich zájmy v politických rozhovorech s Komisí, Radou a Evropským parlamentem. Má 344 členů.

EHSV tím tvoří spojnici mezi Unií a jejími občany, čímž v Evropě podporuje existenci společnosti, která je ochotna k větší spoluúčasti a integraci, a tím se stává demokratičtější.

Členové jsou nominováni vládami EU, pracují ale politicky zcela nezávisle. Jsou jmenováni na čtyřleté funkční období, přičemž mohou být jmenováni znovu.

Výbor se schází na plenárním zasedání, jehož jednání připravuje šest podvýborů známých jako „sekce“, z nichž každá se specializuje na konkrétní oblasti politiky. Výbor volí předsedu a dva místopředsedy na funkční období dvou let. Předsedou EHSV se v říjnu 2008 stal pan Mario Sepi z Itálie.

Evropský hospodářský a sociální výbor má tři hlavní úkoly:

• poskytovat rady Radě, Komisi a Evropskému parlamentu buď na základě jejich žádosti nebo z vlastního podnětu výboru;
• podporovat občanskou společnost, aby se více zapojila do tvorby politiky EU;
• posilovat úlohu občanské společnosti v zemích, které nejsou členy EU, a pomáhat zakládat poradní struktury.

Členové výboru většinou pracují ve své vlasti a dělí se do tří skupin, které zastupují zaměstnavatele, zaměstnance a nejrůznější hospodářské a sociální zájmy.

Skupina zaměstnavatelů se skládá z členů ze soukromých a veřejných průmyslových odvětví, malých a středních podniků, obchodních komor, velkoobchodu a maloobchodu, bankovnictví a pojišťovnictví, dopravy a zemědělství.

Skupina zaměstnanců zastupuje všechny kategorie zaměstnaných, od dělnických profesí až po vedoucí pracovníky. Její členové pocházejí z národních odborových organizací. 

Třetí skupina zastupuje široké spektrum zájmů: nevládní organizace, zemědělské organizace, malé podniky, řemeslníky a živnostníky, družstva a neziskové organizace, organizace spotřebitelů a organizace pro ochranu životního prostředí, vědecká a akademická sdružení a asociace, které zastupují rodiny, ženy, postižené osoby atd.

 

Výbor regionů

Výbor regionů byl založen v roce 1994 Smlouvou o Evropské unii a je poradním orgánem složeným ze zástupců evropských regionálních a místních úřadů. Výbor regionů je třeba konzultovat před rozhodnutím EU v otázkách místní a regionální správy, jako je regionální politika, životní prostředí, vzdělávání a doprava.

Členy výboru jsou volení politici působící v rámci obecních či regionálních úřadů, často představitelé regionálních správ.

Jsou nominováni vládami EU, pracují ale politicky zcela nezávisle. Rada Evropské unie je jmenuje na funkční období čtyř let s možností jejich opětovného jmenování. Musejí mít také mandát od úřadů, které zastupují, nebo jim musejí být politicky odpovědní.

Výbor regionů jmenuje ze svých řad předsedu na funkční období dvou let. Současným předsedou je Belgičan Luc Van den Brande, který byl zvolen v únoru 2008

Úkolem Výboru regionů je prosazovat názory místních a regionálních orgánů na právní předpisy EU. Výbor tak činí předkládáním stanovisek k návrhům Komise.

Komise a Rada musejí konzultovat Výbor regionů v otázkách, které se přímo dotýkají místních a regionálních orgánů, mohou však výbor konzultovat i kdykoli jindy. Výbor může z vlastní iniciativy zaujímat stanoviska a předkládat je Komisi, Radě a Parlamentu.

Výbor regionů pořádá každý rok pět plenárních zasedání, v jejichž rámci je definována jeho obecná politika a jsou přijímána stanoviska.

Členové výboru jsou rozděleni do odborných „komisí“, jejichž úkolem je připravovat plenární zasedání. Těchto komisí je celkem šest:

• Komise pro politiku územní soudržnosti (COTER)
• Komise pro hospodářskou a sociální politiku (ECOS)
• Komise pro udržitelný rozvoj (DEVE)
• Komise pro kulturu a vzdělávání (EDUC)
• Komise pro ústavní záležitosti a vládu v Evropě (CONST)
• Komise pro vnější vztahy (Relex).

 

FINANČNÍ ORGANY

Evropská investiční banka (EIB),

založená v roce 1958 Římskou smlouvou, je institucí EU pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Půjčuje peníze subjektům veřejného i soukromého sektoru na projekty v evropském zájmu, a to zejména v těchto oblastech: soudržnost a konvergence regionů EU; podpora malých a středních podniků; životní prostředí; výzkum, vývoj a inovace; doprava; energetika.

EIB působí v EU a v dalších asi 140 zemích světa, s nimiž EU uzavřela dohodu o spolupráci.

Prezidentem EIB se 1. ledna 2000 stal Philippe Maystadt z Belgie.

EIB je nezisková banka, jejíž činnost sleduje politicky stanovené cíle. Na rozdíl od komerčních bank nespravuje osobní účty, neobsluhuje klienty za přepážkou ani neposkytuje investiční poradenství soukromým osobám. EIB poskytuje dlouhodobé úvěry na projekty kapitálových investic (zejména do dlouhodobých aktiv), avšak neposkytuje dotace.

EIB je vlastněna členskými státy Evropské unie.Státy společně upisují kapitál banky na základě klíče, jenž odráží jejich hospodářský význam v unii. EIB nevyužívá žádné prostředky z rozpočtu EU,nýbrž se samofinancuje prostřednictvím půjček na finančních trzích.

Díky tomu, že akcionáři EIB jsou členské státy EU, má banka nejvyšší možný rating (AAA) na peněžních trzích. Může tak získávat velké množství kapitálu za velmi výhodných podmínek. Jelikož funguje na neziskovém základě, podmínky, za nichž poskytuje úvěry, jsou též výhodné. EIB ovšem nemůže půjčit více než 50 % celkových nákladů na projekt.

Projekty, do kterých banka investuje, jsou pečlivě vybírány na základě těchto kritérií:

• musí přispívat k dosahování cílů EU;
• musí být ekonomicky, finančně a technicky smysluplné a šetrné k životnímu prostředí;
• měly by přitahovat další zdroje financování.

EIB podporuje též udržitelný rozvoj v kandidátských zemích a potenciálních kandidátských zemích, v zemích sousedících s EU na jihu a východě a v dalších partnerských zemích.

Je také většinovým akcionářem Evropského investičního fondu.

 

EIB je nezávislou institucí. O vlastních půjčkách a úvěrech rozhoduje čistě na základě užitku jednotlivých projektů a možností finančních trhů. V souladu se zásadou transparentnosti podává zprávy o všech svých aktivitách.

EIB úzce spolupracuje s orgány EU v zájmu dosahování cílů unie. Je zastoupena v některých výborech Evropského parlamentu a v Radě ministrů hospodářství a financí (Ecofin).

Rozhodnutí banky přijímají tyto statutární orgány:

• Rada guvernérů je složena z ministrů (obvykle ministrů financí) všech členských států EU. Určuje obecnou úvěrovou politiku banky, schvaluje rozvahy a výroční zprávy, povoluje financování projektů mimo EU a rozhoduje o zvyšování základního kapitálu.

• Správní rada schvaluje výpůjční a zápůjční operace a dbá na řádné řízení EIB. Skládá se z 28 členů – každý členský stát EU jmenuje jednoho a jeden je jmenován Evropskou komisí.

• Řídící výbor je výkonným orgánem banky. Řídí každodenní činnost EIB a má devět členů.

• Výbor pro audit je nezávislý orgán přímo odpovědný správní radě, jehož úkolem je prověřovat řádnost operací a účetnictví banky

 Evropský investiční fond

(dále jen „EIF“) byl založen v roce 1994 za účelem poskytování pomoci malým podnikům. Jeho většinovým podílníkem je Evropská investiční banka, s kterou tvoří „skupinu EIB“.

EIF poskytuje rizikové investice malým a středním podnikům, zejména novým firmám a firmám zaměřeným na technologie. Přebírá také záruky vůči finančním institucím (jako např. bankám) tím, že ručí za půjčky malým a středním podnikům.

EIF není půjčovním ústavem: neposkytuje firmám půjčky či finanční podpory, ani do žádných firem neinvestuje přímo. Pracuje skrze banky a jiné finanční prostředníky. Používá buď své vlastní finanční prostředky nebo prostředky, které mu byly svěřeny EIB nebo Evropskou unií.

Tento fond působí v členských státech Evropské unie, v Chorvatsku, Turecku a ve třech státech ESVO (na Islandu, v Lichtenštejnsku a v Norsku).

Evropská centrální banka (dále jen „ECB“)

byla založena v roce 1998 Smlouvou o Evropské unii a má sídlo ve Frankfurtu (v Německu). Jejím úkolem je řídit euro – jednotnou měnu EU – a zabezpečovat stabilitu cen pro více jak dvě třetiny občanů EU, kteří používají euro. ECB rovněž odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU.

V rámci své funkce ECB spolupracuje s „Evropským systémem centrálních bank“ (ESCB), ke kterému náleží všech 27 zemí EU. Pouze 16 z těchto zemí však zatím přijalo euro. Těchto 16 zemí společně vytváří tzv. „eurozónu“ a jejich centrální banky společně s Evropskou centrální bankou tvoří tzv. „eurosystém“.

ECB pracuje naprosto nezávisle. Ani ECB ani národní centrální banky eurosystému ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů nemůže žádat ani přijímat pokyny od žádného jiného orgánu. Orgány EU a vlády členských států musí tuto zásadu dodržovat a nesmí se snažit ovlivňovat ECB ani národní centrální banky.

V úzké spolupráci s národními centrálními bankami EIB připravuje a provádí usnesení přijatá rozhodovacími orgány eurosystému – Radou guvernérů, Výkonnou radou a Generální radou.

Prezidentem ECB se v listopadu roku 2003 stal Jean-Claude Trichet z Francie

 

Jedním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. Cílem ECB je zajistit, aby meziroční zvýšení spotřebitelských cen bylo nižší, ale blížilo se 2 % ve střednědobém výhledu.

To zajišťuje dvěma způsoby:

• Prvním je kontrola množství peněz v oběhu. Bude-li totiž množství peněz v oběhu ve srovnání s množstvím zboží a služeb příliš velké, dojde k inflaci.
• Druhým způsobem je monitorování cenových trendů a posuzování rizik, které ovlivňují cenovou stabilitu v eurozóně.

Kontrola množství peněz v oběhu mimo jiné spočívá v určování úrokových sazeb v rámci eurozóny. To je snad nejznámější činnost banky.

Práce Evropské centrální banky je organizována prostřednictvím následujících rozhodovacích orgánů.

Výkonná rada

Tato rada sestává z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou všichni jmenováni na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny. Členové Výkonné rady jsou jmenováni na jedno funkční období osmi let, které nelze obnovit.

Výkonná rada odpovídá za provádění měnové politiky, jak ji definuje Rada guvernérů (viz. níže), a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Připravuje rovněž zasedání Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB.

Rada guvernérů

Rada guvernérů je nejvyšším rozhodovacím orgánem Evropské centrální banky. Tvoří ji šest členů Výkonné rady a guvernéři 15 centrálních bank eurozóny. Předsedá jí prezident ECB. Jejím prvotním posláním je definovat měnovou politiku eurozóny, a zejména určovat úrokové sazby, za kterých mohou obchodní banky obdržet peníze od Centrální banky.

Generální rada

Generální rada je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Sestává z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech 27 členských států EU. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti ECB a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny

 

Interinstitucionální orgány

Úřad pro úřední tisky

Úplný název tohoto orgánu zní Úřad pro publikace Evropské unie. Působí jako vydavatelství institucí EU, které vydává a distribuuje veškeré úřední tisky Evropské unie v papírové i v elektronické podobě.

Úřad pro výběr personálu Evropských společenství

Úřad pro výběr personálu Evropských společenství (EPSO) zahájil svou činnost v lednu 2003. Jeho úkolem je připravovat výběrová řízení pro výběr pracovníků pro všechny orgány EU. Je to efektivnější, než kdyby si každá instituce organizovala svá vlastní náborová řízení. Roční rozpočet Úřadu pro výběr personálu Evropských společenství ve výši zhruba 21 milionů eur je o 11 % nižší, než kolik instituce EU vydávaly za nábor dříve.

Evropská správní škola

pracovníkům všech orgánů a institucí EU a tím přispívá k šíření společných hodnot, zlepšuje porozumění mezi zaměstnanci institucí a dosahuje úspor z rozsahu. Úzce spolupracuje se vzdělávacími odděleními Evropská správní škola byla založena dne 10. února 2005. Jejím úkolem je zajistit zaměstnancům EU vzdělávání v některých konkrétních oblastech. Jejím hlavním rysem je, že její kurzy jsou otevřeny všech institucí, aby se zabránilo překrývání činností.

AGENTURY

Členským státům EU a jejich občanům pomáhá řada specializovaných a decentralizovaných agentur, které řeší nové úkoly právního, technického nebo vědeckého charakteru. Při zřizování agentur se bere v úvahu snaha o rovnoměrné geografické rozmístění evropských institucí po celé EU. Existuje 5 skupin agentur EU:

Agentury Společenství
Agentura Společenství se řídí evropským veřejným právem. Tyto agentury nejsou orgány EU (jako je Rada, Parlament, Komise apod.) a mají svou vlastní právní subjektivitu. Jsou zřizovány sekundárním právním aktem za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých nebo řídících úkolů.

Agentury společné bezpečnostní a obranné politiky
Tyto agentury byly zřízeny za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých a řídících úkolů v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) Evropské unie.

Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech
Další skupina agentur byla zřízena, aby napomáhala členským státům EU spolupracovat v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu.

Výkonné agentury
Výkonné agentury jsou organizace zřízené v souladu s nařízení Rady (ES) č. 58/2003 (Úř. věst. L 11, 16.1.2003) a pověřené některými úkoly při správě jednoho nebo více programů Společenství. Tyto agentury se zřizují na dobu určitou. Agentury mají sídlo v místě, kde je umístěna Komise (Brusel nebo Lucemburk).

Agentury a orgány EURATOM
Tyto orgány byly vytvořeny proto, aby pomáhaly plnit cíle stanovené Smlouvou o založení Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). Mezi ty patří koordinace výzkumných programů členských států k mírovému využití atomové energie, poskytování informací, infrastruktury a financování projektům spojeným s atomovou energií a zajišťování jejích dodávek v dostatečném množství.