Vnější obchodní vztahy jsou nejdůležitější součástí vnějších ekonomických vztahů vůbec. Základním kamenem ES a také prvním krokem k prohloubení integrace se tak již od padesátých let stalo budování celní unie. Členské státy se rozhodly přeskočit první fázi integrace (zónu volného obchodu) a vytvářely hned od počátku celní unii, vědomy si efektů, které s tím jsou spojeny. Je geopolitickou skutečností, že členské státy ES, mnohdy relativně malé svým rozměrem a svou ekonomikou otevřené okolí, měly od vzniku integrace vzájemně velkou obchodní výměnu. Obchodní politika upravující vztah mezi ekonomickými subjekty uvnitř ES a ve třetích zemích musí být schopna pružně reagovat na měnící se podmínky, chránit ekonomické subjekty před negativními dopady chování třetích států, a zcela jistě i podporovat obchodní výměnu. Ekonomická, tedy i obchodní liberalizace je jedním ze základních principů, na nichž je evropská integrace budována. Začalo se prokazovat, že ekonomická prosperita členských zemí a zaměstnanost je přímo závislá na rozvoji zahraničního obchodu. Velký podíl obchodu se třetími zeměmi učinil obchodní politiku nezbytností.

Vybudování celní unie v horizontu deseti let (1958-1968) bylo prvním stěžejním úkolem společné obchodní politiky. Postupné odbourání obchodních překážek ve vzájemném obchodě a sjednocení cel vůči třetím zemím umožnilo vypracovat společný celní sazebník a začít používat i další nástroje. Při tomto procesu bylo nutno vzít v úvahu rozdíly v celních sazbách jednotlivých států, rozdíly v produktivitě a efektivnosti průmyslu a dalších oborů a tedy poskytnout čas podnikatelům pro přizpůsobení se nové situaci. Spolu s odbouráváním cel se rušily i další bariéry vzájemného obchodu, zejména dovozní kvóty a jiná kvantitativní omezení.Navzdory tomuto pozitivnímu trendu přetrvávaly mnohé tzv. neviditelné překážky obchodu, např. technického rázu. Slavným případem se v roce 1978 stala kauza Cassis de Dijon. Spočívala v tom, že německý obchodník chtějící dovážet a v Německu prodávat tento francouzský likér s 20% obsahem alkoholu narazil na nesouhlas německých orgánů., které jeho prodej zakázaly s poukazem na skutečnost, že obsahuje o 5% alkoholu méně, než u likérů připouštějí německé předpisy. Evropský soudní dvůr na základě žaloby importéra rozhodl, že pokud výrobek odpovídá předpisům a standardům v členském státě ES, kde byl vyroben, musí být umožněn jeho prodej na celém území Společenství. Tento judikát se stal hlavním argumentem Komise a podnikatelů v boji za uznávání certifikátů z jedné členské země v celém ES. Likér Cassis de Dijon se stal symbolem volného obchodování na celém území ES.

Již při přípravě Římské smlouvy bylo jasné, že záměr vytvořit společný trh je společnou obchodní politikou podmíněn. Z mezinárodně právního hlediska tak vznikl ojedinělý jev: i při zachování mezinárodně právní subjektivity a suverenity členských států, vystupuje Společenství v oblasti zahraničního obchodu jako samostatný právní subjekt. Členské země převedly své suverénní pravomoci v zahraničně ekonomických vztazích na orgány Společenství. Společná obchodní politika tedy patří k těm politikám, při jejichž formulaci a prosazování mají její orgány rozhodující vliv, tedy výlučné pravomoci. Rozhodují o zásadních opatřeních na ochranu společného trhu, o společné celní politice, uzavírají obchodní dohody s třetími zeměmi, regulují vývozní politiku a vystupují při jednáních s mezinárodními obchodními organizacemi. V důsledku toho jsou nařízení a rozhodnutí ES v této oblasti vynutitelná v členských státech, včetně plnění mezinárodních závazků obsažených v obchodních dohodách se třetími zeměmi, které byly jménem členů uzavřeny Komisí a Radou ES.Základní princip společné obchodní politiky je definován v čl. 133 Amsterdamské smlouvy takto:

„Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou např. opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.“

Autonomní nástroje společné obchodní politiky

Autonomní obchodní politika je tvořena opatřeními obchodní povahy vůči nečlenským zemím mimo rámec smluvních závazků. Jde o opatření jednostranná, aplikovaná ze strany EU.

Nástroje používané na evropské úrovni se ve své šíři neliší od typických nástrojů dříve využívaných členskými státy s tím rozdílem, že dnes dopadají jednotně na celé území unie. Za nejdůležitější nástroje, jejichž prostřednictvím je společná obchodní politika realizována, jsou považovány:

 

• cla,
• dovozní kvóty,
• dobrovolná exportní omezení
• a antidumpingová opatření.

 

Nejhmatatelnějším výsledkem integračních procesů v této oblasti se stal jednotný celní sazebník EU (1968), který je každoročně aktualizován a zveřejňován v Úředním věstníku EU. Tento dokument systematicky třídí zboží podle jeho funkce, složení, účelu použití a dalších charakteristik a přiřazuje ke každé položce celní sazby. V celním sazebníku je pro účel klasifikace zboží využívána tzv. kombinovaná nomenklatura (Combined Nomenclature / CN). Rozděluje zboží do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a osmimístné podpoložky. Průměrná sazba cla se v roce 2004 odhadovala na 6,5%, u nezemědělských výrobků na 4,1% a u zemědělských produktů 16,5%. Cla se pohybují v rozmezí od 0% do 210%. Zhruba 27% položek má nulovou sazbu, clo do 10% je uvaleno na 55,5% položek a clo větší než 15% je aplikováno u 8,7% položek (přičemž 1,4% položek má clo větší než 50%. Na druhé straně existuje soubor tzv. citlivých položek (automobily, textil, oděvy a obuv), kde jsou cla výrazně vyšší než průměrná. Nejvyšší cla platí v případě importu zemědělských produktů – masa, mléčných výrobků, zpracovaných a nezpracovaných obilných produktů, zpracovaného ovoce a zeleniny. Jednou z příloh celního sazebníku jsou specifická opatření pro stanovení výše cel právě na dovoz zemědělských výrobků, neboť Unie si tento sektor z politických a historických důvodů chrání. V celním sazebníku jsou rovněž uvedeny tarifní kvóty (tj. množství zboží, na něž se uplatní nižší celní sazba, než je smluvní). Rozsah společného celního sazebníku a časté změny specifických pravidel obchodní politiky vyústily ve vytvoření elektronické databáze Integrovaného sazebníku Společenství TARIC. Díky němu dnes mají všichni účastníci mezinárodního obchodu přístup k veškerým aktuálním informacím ohledně všech podpoložek kombinované nomenklatury. Uvádí všechny druhy aplikovaných celních sazeb, včetně antidumpingových a vyrovnávacích cel, údaje o referenčních a minimálních cenách, tarifních kvótách a veškerá platná opatření vztahující se k vývozu a dovozu zboží. Postupně v souladu s mezinárodními dohodami však váha cel, coby nástroje obchodní politiky, klesá.

 

EU, i přes v zásadě liberální obchodní politiku, uplatňuje za účelem ochrany některých domácích odvětví dovozní kvóty. Ty se týkají např. importu textilního zboží, surového železa a oceli, banánů a výrobků z ryb. Nezbytným předpokladem je podmínka, že dovozy jsou uskutečňovány v takových zvýšených množstvích a za takových cenových podmínek, že to působí vážnou újmu unijním výrobcům obdobných, či přímo soutěžících výrobků. Pro stanovení dovozních kvót, platí zásada, že jejich úroveň nesmí klesnout pod roční průměr dovozu v průběhu tří předcházejících let. Proti aplikaci tohoto nástroje však vystupuje WTO, a proto přichází jeho použití v úvahu hlavně proti nečlenským zemím (jako je Rusko či Ukrajina) nebo pouze dočasně v citlivých oblastech se speciálním režimem.

 

Dobrovolná exportní omezení bývají smluvně uzavírána na základě politických tlaků nebo na základě dohody importérů a exportérů, směřující k regulaci nabídky na určitém trhu za účelem udržení cel. I přes konflikt s pravidly Světové obchodní organizace Evropská unie tento nástroj používá. Příkladem je dohoda EU s Japonskem, týkající se omezení dovozu japonských osobních automobilů do EU v 90. letech.

 

Je-li domácím výrobcům způsobována újma a dochází k poškození některého sektoru ekonomiky v důsledku dumpingu, přistupuje EU k aplikaci antidumpingových cel. Používají se při dovozu zboží, které je prodáváno za cenu nižší, než je cena uplatňovaná na domácích trzích. Nemusí jít jen o dotování ze zdrojů dané firmy, ale též o dotace státní. Ochrana má podobu vyrovnávacího cla, které dorovnává cenu subvencovaného vývozu jeho skutečné ceně. Antidumpingová opatření mají podobu nejen antidumpingových cel, ale i stanovení minimální ceny, za niž může být dotyčné zboží v Unii prodáváno. I  když se prokáže, že se o dumping nejedná, je zahraniční exportér tímto opatřením výrazně postižen. Tato ochrana je přípustná, jen když dotovaný dovoz ohrožuje určité odvětví, a to i teprve vznikající. Při povolování antidumpingových opatření musí být prokázáno, že se jedná o formu naléhavého řešení při hrozbě nárůstu nezaměstnanosti a propadu produkce určitého odvětví. V Evropské unii může být výše uvedený postup po souhlasu Komise použit navíc jen tehdy, týkají-li se zmíněné problémy alespoň dvou členských zemí, tj. jde-li o problém společný více členským zemím. Ta jsou využívána velmi často při dovozu komodit, jako jsou chemikálie, železné a neželezné kovy a elektrická zařízení.

 

Smluvní (negociační) nástroje

 

Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání EU s ostatními státy o pohybu zboží, a to formou bilaterálních (dvoustranných) či multilaterálních (mnohostranných) vztahů. Monopol na předkládání návrhů i na vedení jednání má má Komise, ovšem s tzv. jednacím mandátem Rady. Obchodní vztahy zemí EU jsou velmi členité a vyjadřují tak nejen hospodářské priority, ale často i strategickopolitické aspekty. Systém obchodních vazeb je hierarchicky uspořádán podle míry a charakteru liberalizace vzájemných vztahů a tvoří jakousi pyramidu:

 

 

                                                                    

                                                              

                                                                                                                

                                          

 

 

EU

EEA (EHP)

ACP

Asociační dohody

Dohody o obchodu a spolupráci

GSP

MFN

 

 

 

Čím vyšší postavení v pyramidě, tím více výhod obchodní partneři ve vztahu k EU požívají. Obchod mezi členy EU navzájem je liberalizován nejvíc, ale v podstatě jde o obchod vnitrounijní, nikoli zahraniční. Vedle zcela liberalizovaného pohybu zboží a zemědělských produktů vnitřní trh zahrnuje i volný pohyb služeb. Lze však konstatovat, že ani v současnosti nejsou toky většiny služeb zcela liberalizovány.

Evropský hospodářský prostor (EEA, EHP) integruje od 1.1.1994 trh EU s trhy zemí Evropského sdružení volného obchodu, které ratifikovaly příslušnou smlouvu z roku 1992. Podstatou jeho vytvoření bylo rozšířit platnost pravidel vnitřního trhu aplikovaných na území EU o území dalších třech zemí, a tak zajistit volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Norsko, Island a Lichtenštejnsko tak mohou participovat na výhodách, jež členství v EHP s sebou přináší. Obsahově podobnou, avšak bilaterální dohodu s EU má i Švýcarsko, které do EHP nevstoupilo.

Skupinu zemí ACP představuje dnes již 77 rozvojových států, které v minulosti nebyly samostatné a se zeměmi ES je pojily koloniální vztahy. Již Římská smlouva o Evropském hospodářském společenství (1957) těmto zámořským územím garantovala zvláštní obchodní režim formou přidružení. V rámci postupujícího dekolonizačního procesu pak vykrystalizoval mezi státy ACP a ES/EU velmi specifický vztah, založený na silné asymetrii, garantující zemím ACP řadu zvýhodnění, zejména při vývozu zemědělských produktů a nerostných surovin. Pro zemědělské plodiny, které byly často jedinou exportní komoditou rozvojových zemí, byly zavedeny systémy cenových příplatků STABEX a SYSMIN. Díky nim měly rozvojové země garantováno, že za svou zemědělskou produkci a nerostné suroviny dostanou jistou kontrahovanou cenu i při poklesu cen světových.

V roce 2000 uzavřená smlouva v Cotonou pokryla vzájemnou spolupráci na období dvaceti let a zapracovala nový systém flexibilních programů a operativních opatření. I když prvky asymetrie ve vzájemných vztazích přetrvávají, objevuje se vůči rozvojovým zemím větší tlak na posilování jejich konkurenceschopnosti.

Další úroveň obchodních vztahů EU je podložena asociačními dohodami (neboli dohodami o přidružení), jichž existuje více druhů. Zvláštní kategorií jsou tzv. Evropské asociační dohody, které vyúsťují ve vstup asociovaných zemí do EU. Tyto dohody obsahovaly program postupného snižování celních sazeb v asymetrickém pojetí, kdy EU otevírala své trhy rychleji než asociované ekonomiky, které si tak mohly déle ponechat jistou míru ochrany svých domácích producentů. EU také nabídla možnost účasti firem z asociovaných zemí na tendrech pro veřejný sektor jednotlivých zemích EU. Specifickou formou, přizpůsobenou západobalkánským státům, jsou stabilizační a asociační dohody., které zpřísňují svou dikci a zapracovávají požadavek na dodržování základních lidských práv a mezinárodního práva a také na rozvoj regionální spolupráce. Tyto dohody přiznávají západobalkánským zemím pouze statut potenciálního kandidáta vstupu do EU.

Běžným typem asociačních dohod jsou asociační dohody se Středomořím, zejména se státy Maghrebu (západoarabského světa – Marokem, Alžírskem, Tuniskem) i Mashreku (východoarabského světa – Egyptem, Jordánskem, Sýrií, Libanonem), Izraelem a dalšími státy Blízkého Východu. V roce 1995 bylo tzv. barcelonským procesem zahájeno budování Středomořské zóny volného obchodukterá by měla vzniknout do roku 2010 mezi EU a 13 státy Středomoří.

Jisté formy asociace (přidružení) vykazují i smlouvy s některými latinskoamerickými státy. Vzájemné vztahy s těmito zeměmi prošly poměrně intenzívním vývojem od rozvojové pomoci až po dohody o hospodářské spolupráci. Podle závažnosti kooperace se člení do tří kategorií. První byly uzavírány v průběhu 60. a 70. let a jejich obsahem byly hlavně rozvojové projekty, včetně jistých obchodních ustanoveníjako součásti rozvojových programů. Dohody druhé generace z období 80. let zahrnovaly navíc i podporu investiční činnosti evropských firem v Latinské Americe. A konečně dohody třetí generace z 90. let výrazně měnící vzájemné vztahy ve smyslu rovného partnerství ve spolupráci obchodní, technologické, ekologické a částečně i vnitřní bezpečnosti, za podmínky demokratizace společnosti a dodržování lidských práv.

Vztah EU s Ruskem prošel určitými vývojovými etapami a je poměrně citlivý. V roce 2000 byla uzavřena dohoda o obchodě a spolupráci, jež zahrnuje Rusko do hospodářského a sociálního prostoru. Jedná se o specifické vazby představující jistou formu asociace, ne reciprocitu. Vykazují dávku asymetrie, ale jinou než byla u zemí střední a východní Evropy.

Další úroveň obchodních vztahů představují smlouvy o obchodu a spolupráci, které jsou uzavírány s vyspělými tržními ekonomikami – USA, Japonskem, Austrálií, Novým Zélandem a Kanadou. Tyto dohody umožňují aplikovat specifické zvýhodňující nástroje a pravidla, včetně dobrovolných omezení exportu.

Nejvýznamnější je bezesporu obchod s USA, který je pro evropské výrobce nezastupitelný nejen z hlediska svého rozsahu, ale i z hlediska své náročnosti. Po druhé světové válce prošel vývojem odpovídajícím politickým trendům – vztahy vzájemné rivality byly doplňovány prohlubující se spoluprací. Tzv. madridský proces v 90. letech vyústil v budování Transatlantické zóny volného obchodu. V roce 1998 byo mezi USA a EU uzavřeno Transatlantické ekonomické partnerství, jež si klade za cíl nejen rozvoj bilaterální spolupráce, ale i určitou harmonizaci postojů při multilaterálních jednáních v rámci WTO. Tuto spolupráci však komplikují různé spory týkající se komodit, jako jsou banány, ocel či víno. V posledním období (2006) komplikovala vzájemná jednání zejména výše unijních a amerických dotací do zemědělství. Americká ochota k dohodě zřejmě přímo souvisí s tím, že americké zemědělství zažívá boom výroby ekologických pohonných hmot. Pro USA přestane být otázka dotací do zemědělství problémem díky rozmachu výroby a prodeje biopaliv (pohonných hmot vyráběných například z kukuřice).

Další etáž ve zmiňované pyramidě znázorňující hierarchii obchodních preferencí představuje všeobecný systém preferencí (General Systém of Preferencies, GSP), pomocí něhož může Evropská unie asymetricky zvýhodnit státy, které jsou členy Světové obchodní organizace, ale nepatří do skupiny ACP. Jde o aplikaci nižších, preferenčních celních sazeb s cílem stimulovat výrobu i vývoz nejen surovin, ale i produktů zpracovatelského průmyslu v těchto zemích, a tím přispět ke zvýšení jejich exportních příjmů, ale i k jejich industrializaci. Výhodou je možnost jeho rychlého zavedení, a tím překlenutí doby potřebné pro uzavření a ratifikaci příslušné smlouvy. GSP plní přechodnou funkci a má dočasný charakter. Od zvýhodnění se ustoupí v okamžiku, kdy ho příslušný stát již nepotřebuje. Těchto výhod plynoucích z preferenčních celních sazeb využívala i československá ekonomika na počátku devadesátých let minulého století, než se podařilo podepsat a ratifikovat asociační smlouvu (tím se zásadně změnily podmínky obchodních vztahů s ES oproti situaci před listopadem 1989). Koncem roku 2005 schválila Komise speciální obchodní preference kombinované pobídkami „GSP+“ pro 15 ohrožených rozvojových států z Latinské Ameriky a některé postsovětské nástupnické republiky.

Na poslední úrovni jsou země disponující tzv. doložkou nejvyšších výhod (MFN, most favoured countries). Podmínkou pro její udělení je členství ve Světové obchodní organizaci, dříve participace na Všeobecné dohodě o clech a obchodu GATT (General Aggreement on Tarrifs and Trade). Jednotlivé země jsou zavázány k rozšiřování nejvýhodnějších obchodních podmínek, které sjednaly s některým jiným státem WTO, i vůči ostatním členům WTO (s výjimkou oblastí volného obchodu a celních uníí). Jedná se o ty země, které nemají dohodnut režim GSP.

Mezi smluvní nástroje společné obchodní politiky lze zařadit i obchodní embargo. Jde zejména o opatření sloužící zejména k provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky ve formě regulace vývozu zboží a technologií dvojího užití (jak pro civilní, tak i vojenské účely) a vojenského materiálu. Evropská unie využívá tohoto nástroje důsledně v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Příkladem může být embargo na obchod s Jugosávskou svazovou republikou ve druhé polovině 90.let během balkánských válek nebo embargo uvalené na Irák po jeho expanzi do Kuvajtu.

Společná obchodní politika je základem ekonomických vztahů se třetími zeměmi. Jejím cílem je zjednodušit mezinárodní výměnu při zachování nástrojů zamezujících používání nepovolených nástrojů dovozci z třetích států. Samotné obchodní bariéry v podobě cel se na celosvětové úrovni podařilo díky WTO (GATT) minimalizovat. Mnohé vlády se však začínají uchylovat k používání skrytých nástrojů podpory domácího vývozu a ochrany vlastního trhu. A právě v odstraňování skrytých překážek a zamezení použití zakázaných exportních podpor třetími zeměmi lze spatřovat prostor pro další uplatňování společné obchodní politiky.

Společná zemědělská politika

Sektor zemědělství se stal předmětem první a po dlouhou dobu nejdůležitější společné politiky Unie. V Římské smlouvě byla velice podrobně propracována. V praktické činnosti Rady ministrů a Komise zaujímá velkou část jejich kapacity. Po celou dobu od svého zavedení byla finančně velmi náročná, což trvá dodnes.

Proč má sektor zemědělství ve vývoji evropské integrace tak významné postavení? Zemědělství je ve většině zemí považováno za odvětví, které vyžaduje zvláštní režim. Zemědělská výroba, rostlinná i živočišná, je vystavena na rozdíl od jiných sektorů moderní ekonomiky velkým výkyvům kvůli nepředvídatelným změnám přírodních (klimatických) podmínek, kvůli nemocem, které postihují jak hospodářská zvířata, tak úrodu. Proto kolísá jak objem výroby, tak ceny na tomto trhu a nakonec i vyhlídky příjmů zemědělských výrobců. Římská smlouva proto mluví o „zvláštní povaze zemědělské činnosti“. Zemědělský sektor se dále vyznačuje tím, že vyrábí materiál, jenž je základním vstupem pro produkci potravin, a tím se největší měrou podílí na zajištění výživy a zásobování obyvatel. I krátkodobý nedostatek potravin má dalekosáhlé sociální důsledky. Podobně v případě válečného konfliktu je zákaz vývozu potravin do znepřátelených zemí jedním z prvních strategických kroků. Logickým vyústěním je tedy ochranářská politika udržující dostatečnou úroveň domácí produkce.

Dalším aspektem vzniku společné zemědělské politky je snaha stabilizovat obyvatelstvo v zemědělství s cílem udržet kulturní ráz obdělávané krajiny a zabránit jeho masivnímu odlivu do měst. Objektivně nižší produktivita práce v tomto odvětví ekonomiky má za následek nižší mzdy ve srovnání s jinými odvětvími. Cenová stabilizace zemědělských produktů, jakož i stabilizace důchodů farmářů je nezbytnou podmínkou rovnoměrného osídlení venkova. Tento důvod nabývá stále na významu.

Ve většině členských zemí je převažující formou zemědělské výroby hospodaření na zemědělských farmách. Takový polypol může být vystaven diktátu ze strany kartelu odběratelů (masokombinátů, mlékáren, konzerváren, cukrovarů apod.). Cenová regulace z evropské úrovně tato rizika eliminuje.

Historicky nejstarším argumentem ve prospěch společné zemědělské politiky je skutečnost, že v polovině padesátých let domácí produkce zemědělského sektoru pokrývala pouze 85 % potřeby potravin. Nezávislost na dovozu, zvýšení zemědělské produkce, potravinová soběstačnost a spolehlivost dodávek potravin z vlastních zdrojů byly v tehdejší fázi studené války všemi členskými zeměmi přijímány jako prioritní a společný úkol. V současné dobé řeší Evropská unie opačný problém – co s přebytky rostlinné i živočišné výroby. Východiskem je reorientace zemědělců na nepotravinářské produkty, zejména pro chemický průmysl a energetiku, a také jejich přechod na poskytování turistických služeb.

 

Cíle společné zemědělské politiky

Cíle společné zemědělské politiky byly v Římské smlouvě formulovány takto (čl. 33) :

• zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby, jakož i optimálního využití výrobních faktorů, zvláště pracovních sil,
• zajistit slušnou životní úroveň zemědělského obyvatelstva, zejména zvýšit individuální příjmy osob pracujících v zemědělství,
• stabilizovat zemědělské trhy,
• zaručit spolehlivost dodávek potravin,
• zajistit, že ceny zboží dodávaného spotřebitelům budou přiměřené.

Společná zemědělská politika měla tedy za úkol přispět ke zvýšení zemědělské produkce, stabilizaci zemědělských trhů a tím zaručit, že obyvatelstvo zemí ES bude spolehlivě zásobováno potravinami za „rozumné“ ceny a dále pak zajistit životní úroveň zemědělců, aby se zásadně nelišila od životního standardu osob pracujících v průmyslu.

Společná zemědělská politika je dítětem mimořádných poměrů. Nemalou úlohu při jejím zavedení měly země ES s velkým zemědělským sektorem, závislé na exportu jeho produkce a tlak jejich profesních organizací. Do této skupiny patřila a patří především Francie.

 

Zásady společné zemědělské politiky

Tři hlavní zásady SZP byly formulovány již v roce 1958.

1. Pro zemědělskou produkce se zřizuje společný trh s volným pohybem výrobků mezi členskými státy. Jsou odstraněna cla, kvóty a opatření s podobným účinkem (např. národní dotace). Zavádějí se společné ceny zemědělských produktů, které stanovuje každoročně Rada ministrů na základě návrhu Komise.
2. Přednost mají zemědělské výrobky, které vznikly v zemích ES (preference Společenství). Evropští zemědělci jsou ochraňováni před konkurenčním dovozem, který je nabízen na nižší ceny. Rozdíl mezi nižší cenou na světovém trhu a vyšší cenou na trzích ES pokrývá dovozní dávka, od roku 1995 dovozní clo. Obyvatelé ES dávají přednost spotřebě domácí produkce, která je cenově zvýhodněna. Zároveň je podporován vývoz zemědělské produkce ze zemí ES na světové trhy. Vzhledem k nižším cenám této produkce na vnějších trzích, jsou vývozci ze zemí ES povzbuzováni zvláštními vývozními subvencemi. Vnější celní ochrana působí jako silný stimul pro zemědělce zemí ES, aby rozšiřovali svou výrobu, protože se nemusejí obávat zahraniční konkurence.
3. Realizace SZP je spojena se dvěma druhy nákladů : s dotacemi domácím výrobcům, aby zvyšovali svou zemědělskou produkci, a s dotacemi při vývozu na trhy třetích zemí. Tyto náklady hradí všechny členské země společně svými příspěvky do evropského rozpočtu (finanční solidarita), nezávisle na váze a výkonnosti jejich zemědělství. Financování SZP se provádí prostřednictvím Evropského záručního a orientačního fondu (EAGGF), který byl zřízen v roce 1962.

Zásady SZP přijaté v samých začátcích ES obsahují prvky, které vnesly do její realizace spory a konflikty. Hlavní problém je v tom, že náklady a přínosy jsou mezi členskými zeměmi velmi nerovnoměrně rozděleny. Proto se také některé členské země (s velkým zemědělským sektorem) angažují v obhajobě tohoto systému mnohem více než vlády jiných členských zemí, i když všechny jsou vystaveny nátlaku domácích organizací obhajujících zájmy zemědělců.

 

Ceny na společném zemědělském trhu

Ceny na společném zemědělském trhu mají tři funkce :

• jsou vodítkem pro zemědělce a usměrňují ho při rozhodování o výrobě,
• jsou nástrojem intervenčního cenového mechanismu,
• ochraňují evropského zemědělce před zahraniční konkurencí.

Z čeho se vychází při určování cen zemědělské produkce a s jakými cíli jsou tyto ceny určovány? Výchozí je poznatek, že ceny této produkce jsou na světovém trhu vesměs nižší, zatímco ceny v Evropě jsou vyšší. To je odrazem toho, že zemědělská produkce se v zemích obchodních konkurentů realizuje s nižšími náklady, což při jejich exportním potenciálu determinuje také světové ceny. Zemědělské ceny na vnitřním trhu ES nemohou být určovány světovým trhem, pokud má být podněcována domácí výroba v členských zemích. Cena zemědělského produktu na trzích ES musí krýt náklady a zaručit přiměřený zisk i okrajovému (marginálnímu) výrobci. Domácí zemědělští výrobci jsou zároveň ochraňování společným celním sazebníkem. Importní clo musí proto být tak vysoké, aby umožnilo výrobu i zmiňovanému okrajovému výrobci. A z toho nakonec vyplývá, že ceny zemědělských výrobků musí být společné, nemohou být stanovovány trhem a musí být stanovovány administrativně.

V zásadě je třeba odlišovat dvě skupiny cen na společném zemědělském trhu :

• ceny zemědělské produkce, která má svůj původ v zemích ES,
• ceny zemědělské produkce, která je dovážena z třetích zemí.

V první skupině jde především o tzv. cílovou cenu (target price). Na základě návrhu Komise je stanovována každoročně Radou a bere ohled na situaci na trhu příslušného zemědělského výrobku. Musí hradit náklady a běžnou míru zisku na produkci konkrétního zemědělského výrobku v oblastech s nejvyššími náklady. Zemědělec ji bere jako vodítko při svém rozhodování o objemu a struktuře své výroby. Zajišťuje srovnatelnou životní úroveň zemědělců a zaručuje dostatečně nasycený trh.

Další administrativně stanovenou cenou je intervenční cena (intervention price), která je mírně pod úrovní cílové ceny. Je to cenová úroveň, pod níž nemůže poklesnout tržní cena, protože je garantována jako minimální, zaručená cena pro zemědělské výrobce. Intervenční agentury v členských zemích jsou povinny vykoupit nabízenou produkci, pokud je producent ochoten se spokojit s intervenční cenou, která je nižší než cílová cena. Je určována každoročně pro většinu zemědělské produkce (obiloviny, cukrovka, mléčné výrobky, hovězí, vepřové, telecí a skopové maso, rýže, tabák a některé druhy ryb). Systém intervenčních cen je spojen s tím, že za tyto intervenční ceny vykoupená produkce je skladována a uváděna na trh podle vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Velice často se těchto zásob používá k potravinové pomoci poskytované zemím postiženým neúrodou, hladomorem nebo válečnými konflikty.

Pokud zemědělec (resp.obchodník) chce vyvézt produkci do nějaké třetí země (světová cena je zpravidla nižší), dostává exportní subvenci (náhradu), která pokrývá rozdíl mezi světovou a intervenční cenou.

Jak se postupuje při určování cen dovážené zemědělské produkce? Úroveň dovozní ceny musí být taková, aby zaručila ochranu evropských zemědělců před importem za nižší ceny. Cílová cena určuje proto úroveň dovozní ceny. Mírně pod úrovní cílové ceny je tzv. prahová cena (threshhold price), která je nižší o dopravní a skladovací náklady. Prahová cena určuje cenovou úroveň, za niž může exportér z třetí země vstoupit na společný zemědělský trh ES. Rozdíl mezi světovou cenou a prahovou cenou tvořila po dlouhou dobu dovozní dávka. Od roku 1995 po jednání tzv. uruguajského kola byly dovozní dávky nahrazeny specifickými cly, jež jsou fixovány na dobu jednoho roku.

Nutno dodat, že uzavření zemědělského trhu ES vůči zahraniční konkurenci není úplné. EU má preferenční obchodní dohody s jednotlivými zeměmi a regionálními seskupeními, kterým usnadňuje vstup na svůj zemědělský trh. K těmto zemím patří skupina zemí Afriky, Pacifiku a Karibiku (ACP), většina středomořských zemí, země ESVO a před přijetím také přidružené země střední a východní Evropy.

 

Financování společné zemědělské politiky

Společná zemědělská politika je financována ze zdrojů evropského rozpočtu prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund, EAGGF), který má dvě části: záruční a orientační. Fond byl založen v roce 1962 a financování se provádí od roku 1970. Jeho úkolem je podněcovat výrobu, podporovat ceny a zajistit příjmy zemědělcům.

Část (sekce) záruční (nyní zhruba 90 % celkového fondu) slouží k úhradě intervenčních opatření, vývozních subvencí a od roku 1993 také k podpoře příjmů zemědělských výrobců (přímé platby). Ze záruční sekce jsou financovány také programy na podporu venkova.

Sekce orientační slouží k podpoře dlouhodobých strukturálních změn v zemědělství. Její podíl se pohybuje kolem 10 %. Tato část zemědělských fondů se řadí ke strukturálním fondům a je využívána k dosahování Cíle 1 a Cíle 2. Prostředků se používá k modernizaci zemědělství a přestavbě venkova, ke zvyšování kvalifikace zemědělců, zejména mladých, k podpoře zpracování a odbytu zemědělských výrobků.

Správa Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu je věcí Komise, která se přitom opírá o zvláštní výbor složený ze zástupců členských zemí. Prostředky fondu směřují do členských zemí a v nich jsou také propláceny. K tomu účelu je v každé z nich zřízena zvláštní platební agentura, která provádí platby domácím zemědělcům. Naprostá většina plateb se tedy uskutečňuje prostřednictvím členských zemí, které nesou odpovědnost za to, že prostředky budou využity k odpovídajícím účelům.

 

Společné tržní organizace

Společný zemědělský trh je regulován prostřednictvím společných tržních organizací (common market organisations, CMOs). Postupně se staly hlavním nástrojem SZP k řízení zemědělské produkce, ke stabilizaci trhů a k zajištění příjmů zemědělců. V současné době je téměř 95 % zemědělské produkce regulováno jejich prostřednictvím. Celkem 22 společných tržních organizací lze podle způsobu regulování zemědělských trhů rozdělit do těchto čtyř skupin :

1. Tržní organizace se zaručenými minimálními cenami a zaručeným odbytem. Tento regulační systém se uplatňuje zhruba u 70 % zemědělské produkce (nejdůležitější obiloviny, kukuřice, cukr, mléčné výrobky, hovězí a skopové maso). Jestliže cena poklesne pod určenou úroveň, tržní organizace zřízená v každé členské zemi vykoupí jakékoli množství nabídnuté produkce, skladuje ho a případně prodá podle přijatých pravidel. V případě vývozu na trhy třetích zemí se vyplácí exportní subvence.
2. Ochrana proti nižším cenám zahraniční konkurence prostřednictvím proměnlivé dovozní přirážky (dávky). Uplatňuje se u 21 % zemědělské produkce (vybrané obiloviny, vybrané druhy ovoce a zeleniny, vepřové maso, drůbež a vejce). Od roku 1995 jsou dovozní přirážky nahrazeny specifickými cly.
3. Přímé dotace v různých podobách : uplatňují se zhruba u 2 % produkce,u níž se uskutečňuje dovoz za světové ceny, jež jsou nižší než ceny domácích výrobců.
4. Plošná podpora se vyplácí buď na jednotku obdělané půdy nebo na vyprodukovaný objem výroby. Uplatňuje se zhruba u 1 % produkce (např.chmel, len).

Nelze popřít, že společná zemědělská politika se úspěšně vyrovnala se svými původními úkoly: zajistit vysokou produktivitu v zemědělském sektoru a zajistit bezpečné zásobování potravinami. Společenství je už dávno soběstačné ve výrobě obilovin, mléka, másla, hovězího, telecího i vepřového masa, drůbeže a cukru. Ze zemí ES se stal druhý největší vývozce zemědělských produktů na světě. Jsou zároveň předními dovozci zemědělské produkce i potravin. Obchod se zemědělskými výrobky se na vnitřním trhu Unie zvýšil několikanásobně.

Přesto je SZP trvalým terčem kritiky pro svou nákladnost, pro administrativní řízení a pro možnost podvodů. Nechybí názory, že se SZP přežila a že jediným řešením je ji buď zcela opustit nebo velice rázně zreformovat. Uvedeme nejčastěji uváděné argumenty proti SZP a ukážeme, že postup její reformy sílu mnoha argumentů oslabil.

• SZP se přežila, protože podmínky, které ji uvedly do života, již neexistují : ani nedostatek potravin, ani ohrožení studenou válkou. Problémem přestal být nedostatek potravin, ale jejich nadbytek. K tomuto stavu SZP nesporně přispěla. Tak vznikly pověstné přebytky zemědělské produkce, neprodejné ani na domácích trzích, ani ve světě,
• SZP k tomu přispívá svou cenovou intervenční praxí, která umožňuje přežít drobným zemědělcům vyrábějícím s vysokými náklady, což zvyšuje jak cílovou, tak intervenční cenu,
• SZP je obrovsky nákladná, přihlédneme-li k váze zemědělské produkce v HDP a k počtu zemědělského obyvatelstva v zemích EU,
• Regulace společného zemědělského trhu je administrativně velmi náročná,
• Většinu dotací dostávají ti největší producenti : kolem 80 % finanční podpory dostává 2 % zemědělců, takže SZP podporuje ty prosperující,
• Zemědělský trh je sice stabilizován a bohatě nasycen, ale při relativně vysokých cenách potravin,
• Prostřednictvím SZP se udržuje neefektivní alokace zdrojů : intervenční ceny umožňují obdělávat okrajové pozemky a udržovat pracovně náročnou výrobu,
• SZP vyvolává spory nejen mezi členskými zeměmi, ale také mezi EU a těmi, které patří k velkým vývozcům zemědělské produkce (zejména USA, ale také Kanada, Austrálie aj.), jež mají ztížený vstup na evropské trhy,
• Vývoz zemědělských přebytků do rozvojových zemí podrývá podněty pro rozvoj jejich domácího zemědělství a ztěžuje řešení potravinového problému,
• Je obtížné zabránit nejrůznějším podvodům : téměř polovina zjištěných finančních podvodů, které se týkají výdajů z evropského rozpočtu, souvisí se SZP,
• SZP poškozuje životní prostředí, protože stimuluje intenzívní hospodaření a nadbytečnou zemědělskou produkci.

Výsledkem byl systém, který základním parametrům fungování volného trhu do velké míry odporoval a deformace, které vytvářel, způsobovaly narůstání nových problémů. Význam jednotlivých nástrojů regulace se proto v čase měnil. Od roku 1992 v rámci reforem SZP postupně dochází ke snižování významu regulovaných cen (cílových a intervenčních) a k jejich sbližování s úrovní cen světových. Tím se také snižuje intenzita cenové intervence a těžiště SZP se přesouvá od podpory cen k podpoře příjmů zemědělců (přímé platby). Současně se začíná k regulování zemědělské produkce používat také dalších necenových nástrojů (zalesňování zemědělské půdy, vyjímání půdy z produkce, předčasný odchod do důchodu).

EU byla nucena k reformám i vnějšími faktory, zejména díky tlaku ze strany WTO. Již v souladu se závazky ke GATT byly od roku 1995 zrušeny systémy prahových cen a variabilních cenových přirážek. WTO následně dospěla k závěru, že EU by do roku 2010 měla částečně a do roku 2013 zcela odbourat exportní subvence, stejně jako zrušit vstupní celní zátěž pro většinu produktů dovážených do EU z 50 nejchudších zemí světa.

 

Reforma společné zemědělské politiky

Od svého začátku prošla SZP mnoha dílčími reformami, avšak pouze o těch, které byly zahájeny v 90. letech a zejména o reformě z roku 2003, lze říci, že představují vážný pokus o její zásadní přestavbu.

První pokus pochází z konce šedesátých let minulého století a je znám pod jménem Mansholtův plán. Program se pokusil vyjmout okrajové plochy zemědělské půdy z užívání, přesvědčit starší zemědělce, aby zanechali hospodaření a finanční podporou uspíšit jejich odchod do důchodu. Tím se mělo zemědělství modernizovat, průměrná velikost farem se měla zvětšit, což mělo umožnit snížení cílových a intervenčních cen. Program neuspěl, neboť narazil na odpor zájmových organizací farmářů a byl také ponechán na dobré vůli vlád členských zemí.

Další pokus o reformu se odehrál ve druhé polovině 80. let. Předcházel mu dramatický vzestup výdajů ze záruční sekce Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu, jež nestačily profinancovat rostoucí náklady na zemědělské přebytky a na vývozní subvence. Během 80.let se evropský rozpočet dostal čtyřikrát do situace, kdy nebylo možno sestavit vyrovnaný rozpočet kvůli vzestupu výdajů na SZP. V únoru 1988 projevily členské země ochotu zvýšit své příspěvky do evropského rozpočtu: za tím účelem byl zaveden nový, čtvrtý rozpočtový zdroj – odvody z HNP členské země maximálně ve výši 1,2 %. Bylo to však vázáno na podmínku, že další růst výdajů na zemědělství nesmí překročit 0,74 % meziročního přírůstku HDP celého Společenství. Nebyla to jediná změna: intervenční ceny byly sníženy o 3 % a poprvé byla zavedena administrativní opatření, která měla snížit nabídku zemědělských produktů (výrobní kvóty u mléka, závazný úkol snížit výměru orné půdy alespoň o 20 % během pěti let). Ztráty na příjmech zemědělců byly kompenzovány zvláštními platbami.

Ani tato dílčí reforma nezabránila absolutnímu růstu výdajů na SZP. Potíže s financováním SZP byly podnětem k radikálnější reformě z roku 1992, která je prvním průlomem do tradičních postupů SZP.

Konkrétní kroky reformy z roku 1992 (McSharryho reforma) lze shrnout takto :

• Podstatné snížení přímé cenové podpory (intervenčních cen), aby se zemědělská produkce Unie postupně stala konkurenceschopnou na světových trzích. To se dotklo zhruba tří čtvrtin zemědělské produkce. Ceny obilovin se měly během tří let snížit o 29 %, s očekávaným poklesem cen krmiv, cen hovězího, vepřového a drůbežího masa a másla. Pokles cen se skutečně dostavil,
• Snížení intervenčních cen se bude zemědělcům kompenzovat přímými platbami, které jsou podmíněny uváděním půdy do klidu (ve výši 15 %),
• Snižování výrobních kvót u mléčných výrobků (během tří let každoročně o 2 %),
• Využívání zemědělské půdy pro jiné účely: zalesňování, agroturistika, výroba pro nepotravinářské účely ( bionafta aj.).
• Podpora odchodu starších zemědělců (nad 55 let) do předčasného důchodu, s cílem zvětšit průměrnou velikost farem.

V platnosti však zůstávají hlavní zásady SZP: společný trh zemědělských výrobků, preference zemědělské výroby Společenství, finanční solidarita členských států. Zásadní novinkou je to, že finanční podpora se začíná přesouvat od plošné podpory cen na přímé (kompenzační) platby, jež mají zamezit zvyšování zemědělské výroby. Kompenzační platby nemohly však zabránit tomu, aby se nerozvíjely intenzívní formy hospodaření. Finanční náročnost SZP nedoznala změn.

Novou strategii pro zemědělský sektor předložila v roce 1997 Komise v dokumentu Agenda 2000. Návrhy se měly promítnout do nového finančního rámce evropského rozpočtu na období 2000-2006. Komise původně navrhovala, aby výdaje na SZP byly v tomto období zmraženy na úrovni roku 1999 (40,5 mld €). Vzhledem k odporu producentských zemí byl tento horní limit mírně zvýšen a neměl ročně překračovat 42,5 mld €. Definitivní verze reformy byly přijata na zasedání Evropské rady v Berlíně v březnu 1999.

Hlavní prvky reformy SZP z roku 1999 můžeme shrnout takto :

• konkurenceschopnost evropského zemědělství byla podpořena snížením cenových podpor (15 % u obilovin, 20 % u hovězího masa, od roku 2005 také u mléka o 15 %),
• zaručuje se slušná životní úroveň zemědělců: snížení podpory k cenám je částečně kompenzováno většími přímými platbami; příspěvky k příjmům nejsou vázány na objem produkce,
• podporuje se tržní orientace zemědělců, což má význam pro postavení EU v mezinárodním obchodě se zemědělskou produkcí,
• mnohem větší důraz se klade na nezávadnost a kvalitu potravin, čímž se zohledňuje zájem spotřebitelů, na zvýšenou ochranu životního prostředí a na zacházení se zvířaty (animal welfare),
• ekologické cíle se začleňují do SZP, takže vzniká nová úloha zemědělců jako správců přírodních zdrojů a jejich udržování,
• v dalším směřování se objevuje nový aspekt: péče o rozvoj venkova s cílem ho zachovat jako součást evropského kulturního dědictví.

 

Původní podoba SZP z 50. a 60. let prodělala velké změny. Nejzávažnější je, že těžiště SZP se přesouvá k neekonomickým aspektům: nezávadnost potravin a jejich kvalita, ochrana přírody, udržení venkovských oblastí, zacházení se zvířaty. Jedním z viditelných výsledků tohoto trendu je zřízení Evropského úřadu pro potraviny v roce 2002.

 

V Agendě 2000 bylo oznámeno, že v roce 2003 bude průběh reformy SZP z roku 1999 zhodnocen a navržena její případná úprava. Na základě toho předložila Komise v červenci 2002 požadovanou zprávu (Mid-Term Review) a její návrhy se staly základem pro poslední reformu SZP z roku 2003 (spojovanou se jménem tehdejšího komisaře Franze Fischlera), která se pokouší o úplné oddělení finanční podpory zemědělství od produkce (tzv. decoupling). Její zásady vstoupily v platnost v roce 2005 a členské země mohou tento termín posunout do roku 2007. Reformní opatření lze shrnout takto :

• Zavádí se jednotná platba na farmu (single payment scheme, SPS) místo několika dosud používaných plateb, vztažených na obdělávanou plochu či na jednotku (v živočišné výrobě) bude zemědělec dostávat jednu platbu jako průměr z toho, co dostával v období 2000-2002. Vypočítána je na základě dlouhodobých produkčních a ekonomických ukazatelů (např. hospodářský obrat, výnosy za několikeré období) vážících se k danému hospodářství.
• Nárok na její získávání v plné výši je přitom vázán na kvalitativní požadavky. Výroba musí vyhovovat balíku legislativních opatření v oblasti rostlinné i živočišné výroby, čímž má dojít ke splnění požadavku na tzv. cross-compliance, což znamená, že zemědělská výroba napříč všemi členskými státy musí splňovat zhruba stejné kvalitativní či environmentální standardy (na ochranu životního prostředí, nezávadnosti a kvality potravin, na udržování zemědělské půdy v dobrém stavu, na zacházení se zvířaty). Platby tedy nebudou závislé na objemu produkce. Reforma zavedla takových standardů, které má zemědělec respektovat, celkem 19. Za porušení standardů mohou být farmáři pokutováni.
• Při poskytování přímých plateb se přihlíží k velikosti farmy, čímž se snižuje objem přímých plateb větším zemědělským podnikům.
• Pro rozvoj venkova vedle většího objemu prostředků budou zavedena nová opatření, která by měla zajistit nové zdroje příjmů pro zemědělce.
• Byla upravena cenová politika na trhu mléčných výrobků, obilovin, škrobových brambor, rýže, tvrdé pšenice, ořechů, škrobu a sušené píce.
• Byl stanoven pevný rozpočtový strop pro 25 členských zemí v období 2007-13.

Smyslem systému jednotné platby na farmu, který je doplněn posílením financování nevýrobních programů podpory venkova a ukončení či omezení produkční činnosti, je zabránit narůstání výdajů podpory produkce. Proto se aplikuje pevná fixace nárokové částky a přísné požadavky pro plnění podmínek jejího získávání.

Až do roku 2006 přetrvávaly tři velké specifické produkční sektory, které nebyly příliš zasaženy reformami ve smyslu decoupling. Byly to sektory cukru a cukrovarnictví, vína, ovoce a zeleniny. Rok 2006 již přinesl reformu cukerního pořádku, reforma sektorů vína a ovoce a zeleniny se nyní připravuje.

Poslední reformou se tedy značně mění postavení a úloha evropského zemědělce. Není to jen výrobce potravin a surovin pro průmysl. Přímé platby, které dostává, jsou odměnou za poskytované služby: za kvalitu potravin a jejich bezpečnost, za ochranu životního prostředí, za ochranu a údržbu krajiny, za udržení venkovského prostředí, za dobré zacházení se zvířaty a za zachování evropského kulturního dědictví.

 

Politika rozvoje venkova

Záměr moderněji koncipované zemědělské politiky, financované prostředky z obou sekcí Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu, dnes spočívá v podpoře modernizace venkova: v úpravě zemědělských struktur, v komplexním přístupu k jeho ekonomickým a sociálním potřebám i k ochraně životního prostředí. Konkrétně se tato politika rozvoje venkova orientuje těmito směry :

1. Posiluje se sektor zemědělství a lesnictví: modernizací zemědělských farem, podporou zpracování a odbytu kvalitních zemědělských produktů, podporou vstupu mladých osob do tohoto sektoru aj. Také lesnictví je zahrnuto do podpory venkova kvůli svým ekologickým funkcím.
2. Zlepšuje se konkurenceschopnost venkovských oblastí: podporou zlepšování životních podmínek na venkově a diverzifikací činností. Jde o to zajistit alternativní zdroje příjmů a alternativní pracovní aktivity pro farmáře a členy jejich rodin a vůbec pro obyvatelstvo žijící na venkově.
3. Udržuje se životní prostředí a zcela jedinečné venkovské kulturní dědictví. Ekologická opatření mají přispět k zavádění výrobních postupů šetrných k životnímu prostředí. Uznává se tím, že zemědělství je sektor s mnoha funkcemi.

Nový směr SZP je často nazýván jejím druhým pilířem. Jeho cíle jsou odlišné od dříve praktikované SZP : vytvořit udržitelný rámec pro budoucí rozvoj venkova na základě toho, že se usiluje o jeho konkurenceschopnost, o udržení pracovních příležitostí na venkově, pro vytvoření nových příjmových zdrojů pro zemědělce a tím pro stabilizaci venkovského osídlení. Vyznačuje se multifunkčním přístupem k úloze zemědělství, zejména orientací na udržování venkovské krajiny a kulturního dědictví.

Potvrzením výše uvedených trendů, včetně sociálních a environmentálních aspektů, v rámci finanční perspektivy pro roky 2007-2013 je zřízení nového fondu pro financování oblasti rozvoje venkovas názvem Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (European Agricultural Fund of Rural Development, EAFRD). Ač nemá být samostatným strukturálním fondem, zajímavá je jeho programová struktura. V jejím rámci byly (do určité míry s odkazem na Lisabonskou agendu) určeny čtyři osy, v jejichž dimenzích se musí pohybovat dotační programy vytvářené na úrovni národních států:

• Osa I (ekonomická): Zvýšení konkurenceschopnosti agrárního sektoru,
• Osa II (ekologická): Ochrana přírody a krajiny,
• Osa III (sociální) Zvýšení kvality života ve venkovských oblastech,
• Osa IV: Program Leader.

EAFRD v některých dimenzích propojuje zemědělskou politiku v jejím mimoprodukčním významu s politikou regionálního rozvoje.

I v případě politiky rozvoje venkova a EAFRD platí, že Evropská unie je tvůrcem legislativního rámce a „správcem“ finančních prostředků z Evropského rozpočtu. Úkolem každého státu je pak vytvořit takové dotační tituly, které by byly dostatečně kompatibilní s programy EU tak, aby státu a žadatelům na jeho úrovni umožňovaly maximálně využít všech dostupných výhod daných programů.

 

Současné rozšíření a společná zemědělská politika

Na rozdíl od předchozích rozšíření má současné rozšíření Unie o země střední a východní Evropy odlišné dopady na SZP. Souvisí to s tím, že v ekonomice většiny z nich má zemědělství větší váhu, jejich zemědělský sektor zajišťuje živobytí velkému počtu osob a země disponují také velkým rozsahem zemědělské půdy. Počet zemědělců zahrnutých do systému finančních podpor by se zapojením těchto zemí do SZP více než zdvojnásobil. S vědomím těchto možných komplikací v budoucnu byl v roce 2000 uveden do života program předvstupní pomoci SAPARD, jehož smyslem bylo přispět k restrukturalizaci zemědělství v přidružených zemích ještě před jejich vstupem a také je připravit na čerpání finančních zdrojů z EAGGF po vstupu do Unie.

Rozbory ukazovaly, že pokud nedojde ke změnám v SZP, vznikly by po rozšíření Unie neufinancovatelné nároky na evropský rozpočet. Další problém spočívá v rozdílu v cenách zemědělských produktů. V dokumentu Agenda 2000 se proto s ohledem na tyto odlišnosti navrhovalo, aby nové země prošly nejdříve přechodným obdobím. Mělo sloužit k tomu, aby se nové země připravily na zvýšení cen zemědělské produkce a aby se také jejich potravinářský průmysl připravil na zvýšenou konkurenci na trzích Unie. V žádném případě se nepočítalo, že po přistoupení budou zemědělcům nových zemí poskytovány přímé platby, zavedené po reformě SZP v roce 1992.

Na projevy nespokojenosti s tímto návrhem učinily členské země Unie v prosinci 2002 ústupek. Bylo rozhodnuto o postupném zapojování zemědělců nových zemí do SZP. V prvním roce po přistoupení budou zemědělci nových zemí získávat 25 % přímých plateb, které dostávají farmáři „starých“ členských zemí. Každým rokem se mají přímé platby zvyšovat o 5 %, od roku 2007 o 10 % ročně,. Byla také vyjednána možnost zvýšit tyto platby o 30 % proti původnímu návrhu (díky systému tzv. dorovnávacích plateb Top-Up), a to využitím prostředků EU určených pro rozvoj venkova, případně využitím národních zdrojů. Znamená to, že přímé platby mohly v roce 2004 dosáhnout až 55 % úrovně, která existuje v zemích EU, v roce 2005 – až 60 %, v roce 2006 – až 65 %, v roce 2007 – až 70 % atd. a nejpozději v roce 2013 se jejich úroveň v obou skupinách členských zemí vyrovná.

 

O asymetrii jde i v případě systému plateb svázaných s tržní regulací – jsou svázány s kvótami, které byly pro nové členy vypočítávány u komodit podléhajících dosud subvenčnímu systému. Kvóty na zaručené množství, stanovené ve Smlouvě o přistoupení, se tak týkají např. produkce mléka, bramborového škrobu, dehydratovaného krmiva, některých luštěnin či technických plodin. Specifickou oblast představuje vinařství, kde všichni noví členové v rámci přístupových smluv přijali omezení, které se týká podpory výsadby nových vinic po 1.5.2004 (nová výsadba či obnovování vinic byla povolena jen na ploše nepřesahující 2 % viniční plochy registrované k tomuto datu). Oproti tomu však přístupová smlouva neklade novým členům překážky v oblasti programů podpory venkova.

 

Závěrem

Přes oprávněnost mnoha kritických výhrad vůči SZP můžeme její přínosy pro evropské země shrnout takto :

1. Podařilo se přes velké rozdíly mezi členskými zeměmi vytvořit společný trh pro zemědělské výrobky, takže volný pohyb zboží se vztahuje také na zemědělskou produkci. Spotřebitel si může vybírat z bohaté nabídky pocházející ze všech členských států.
2. Prostřednictvím společných tržních organizací se podařilo zabránit tomu, aby byl evropský trh vystaven velkému kolísání cen na světovém trhu. Stabilita trhu byla však zajištěna i mimořádnými kroky (skladování, exportní podpory, importní dávky aj.).
3. EU se podařilo odstranit původní zranitelnost v zásobování potravinami. Případný neúspěch SZP mohl ohrozit sám proces evropské integrace. Ve srovnání se zeměmi východní Evropy, jejíž vývoj byl doprovázen nedostatky v zásobování potravinami, je stabilita v zásobování výrazným argumentem ve prospěch SZP.
4. Evropský model zemědělství se postupně vyvíjel a v současné době směřuje k tomu, aby byl zaručen udržitelný vývoj venkovských oblastí na základě diverzifikovaného a multifunkčního zemědělství. Produkce surovin a kvalitních potravin, ochrana životního prostředí spolu s udržováním životaschopných venkovských oblastí a krajiny se považují za službu, která si zaslouží, aby byla odměňována za to, že ji ve veřejném zájmu poskytují osoby žijící na venkově.
5. Evropské zemědělství nemá jen produkční funkce. Na evropské zemědělce nelze proto pohlížet jen jako na dodavatele surovin a polotovarů pro výrobu kvalitních a zdravých potravin, ale jako na skupinu osob se zvláštním posláním: ochraňovat přírodu, pečovat o ochranu zvířat, udržovat krajinu a zachovat venkov jako kulturní dědictví. Z evropského zemědělce se stále více bude stávat strážce životního prostředí a pečovatel o zachování života na venkově.
6. Další kroky reformy SZP musí směřovat k tomu, aby se z farmářů, přes určitá specifika, stali skuteční podnikatelé, kteří budou sami rozhodovat o tom, co budou vyrábět a nebudou přitom spoléhat na finanční podporu zvenčí.

 

Společná rybolovná politika

Tato politika byla zavedena Římskou smlouvou a spadala pod společnou zemědělskou politiku. Kvůli sporům mezi členskými státy se o této politice dá v plném rozsahu hovořit až od roku 1983. Se společnou zemědělskou politikou toho má hodně společného: společný trh, cenové intervence, preference Společenství, ale také řadu odlišností. Jejími specifiky jsou problém omezenosti a vyčerpatelnosti zdrojů, jejich značná mobilita a těžko definovatelné hranice lovných teritorií. Cíle této společné politiky jsou podobné jako u SZP: stabilizovat trh s rybami, zajistit zásobování za rozumné ceny, chránit a konzervovat oblast rybolovu, zajistit slušné životní podmínky pro rybáře. Není však tak náročná na financování. Její zásady lze shrnout takto :

• Zajistit přístup rybářům z členských států do vod ostatních členských zemí.
• Každým rokem v prosinci stanoví Rada „celkové přípustné výlovy“ pro všechny druhy ryb, zejména ohrožené. Tento limit, který se opírá o doporučení odborníků, se rozděluje v kvótách mezi členské země.
• Společné organizace pro trh ryb existují podobně jako u SZP. Stanovují se intervenční ceny, vyplácejí se exportní subvence.
• Zvláštní inspektorát sleduje členské země a vyžaduje od nich pravidelné zprávy o množství ulovených ryb.
• Existuje program na podporu rybolovného sektoru. K tomu účelu byl v roce 1993 zřízen zvláštní strukturální fond pro rybolov – Finanční nástroj pro řízení rybolovu (FIFG).
• Provádějí se opatření ke konzervaci rybného bohatství v mořích a pro správu mořských rybných zdrojů.
• Existuje společný celní sazebník pro ochranu rybolovného průmyslu.

Největší problém, kterému EU čelí, spočívá v nebezpečí, že zdroje mořských ryb budou vyčerpány nebo dokonce zlikvidovány. Unie tomu čelí redukcí rybolovné flotily, kontrolou rybolovu, technickými opatřeními. Všeobecně se soudí, že společná rybolovná politika zatím neuspěla v udržení (konzervaci) množství mořských ryb, což má původ v nedostatečné kontrole a benevolenci členských zemí. V prosinci 2000 rozhodla Rada o drastickém omezení přípustného výlovu, protože mnoha důležitým druhům hrozí vyhynutí.

 

Vývoj společné rybolovné politiky

První společné iniciativy v sektoru rybolovu se datují do 70. let minulého století. Zakládají pravidla přístupu do rybolovných zón, ustanovují společné organizace trhu a zavádějí rámec pro rybolovnou politiku.
V roce 1972, krátce po přijetí těchto opatření, vstoupily do Společenství tři země se silnou rybolovnou tradicí (Velká Británie, Irsko a Dánsko). To umožnilo posílit právní rámec společné rybolovné politiky (SRP), zejména ohledně požadavku na vytvoření politiky ochrany zdrojů, volného a rovného přístupu k oblastem rybolovu s výjimkami ve prospěch rybolovu ve zvláště závislých pobřežních oblastech. Postupně však docházelo k redukci volného prostoru pro rybolov. Vzhledem k tomu, že v ES převažovaly státy přímořské, soupeřily spolu o nejštědřejší rybolovné oblasti. V rámci ES se však vyžadoval nediskriminační otevřený přístup producentů i spotřebitelů na společný trh. Členské státy musely stanovit určitá pravidla rybolovu respektující základní principy vznikajícího jednotného vnitřního trhu i geografická specifika Evropy. V Evropě se totiž velmi často překrývají tzv. výlučné ekonomické zóny rybolovu, sahající do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží daného státu. Aby byli před velkými rybářskými flotilami chráněni místní drobní rybáři, jejichž obživa je na rybolovu závislá, existuje pro ně rezervované dvanáctimílové pásmo podél pobřeží členských států.Teprve roku 1983, po několikaletém vyjednávání, položila Rada základy společné rybolovné politiky a tzv. „modré Evropy“. V dalších letech byly schváleny programy na obnovu rybářské flotily a její kapacitní přizpůsobení.

SRP se také musela přizpůsobit vystoupení Grónska ze Společenství v roce 1985, přistoupení Španělska a Portugalska v roce 1986 a v menší míře i znovusjednocení Německa v roce 1990. Tyto události měly vliv na velikost a strukturu flotily Společenství a jeho rybolovnou kapacitu.

V 90. letech se začalo s hloubkovou revizí společné rybolovné politiky založené na hodnotících zprávách předložených Komisí. Základní kámen nové politiky byl položen v roce 1992 přijetím nařízení, které zakládá Společný systém rybolovu a vodního hospodářství, který nabízí základ pro moderní politiku ochrany a řízení rybolovných zdrojů.

Nařízení o společných organizacích trhu bylo rovněž zcela přepracováno a zavedlo do rybolovného sektoru základy strukturální politiky, zejména prostřednictvím Finančního nástroje pro řízení rybolovu (FIFG).

V současné době prochází společná politika rybolovu obdobím transformace, které bylo zahájeno v roce 2002 spuštěním další rozsáhlé etapy reformy. Jejím cílem je odstranit příčiny nadměrného rybolovu a zajistit jeho trvalou udržitelnost. Rada EU na základě nejnovějších výzkumů o stavu zásob jednotlivých druhů vydává směrné hodnoty povoleného výlovu. Zodpovědností každého státu je pak dohlížet na nepřekročení povolených kvót. Aby se zabránilo výlovu podměrečných ryb, je zakázáno používání hustých sítí a výlov v místech obvyklých výtěrů. Kontrolní orgány používají ve stále větší míře moderní satelitní technologie pro monitorování ryb i rybářských lodí. Členské státy i Komise mají právo provádět kontroly v teritoriích a výlučných ekonomických zónách.

V důsledku posledního rozšíření EU (2007) se zvýšil počet přímořských členských států na 22. Největším producentem rybích výrobků je mezi novými členy Polsko. Pro některé země (Norsko, Island) je společná rybolovná politika základní překážkou pro jejich vstup do EU.

společná dopravní politika

Ač společná dopravní politika (SDP) patří k historicky nejstarším společným politikám ES/EU, k jejímu razantnějšímu rozvoji dochází teprve v druhé polovině 80. let, což mimo jiné úzce souvisí právě s procesem vytváření jednotného vnitřního trhu.

Má-li být vnitřní trh skutečně funkční, integrace musí pokročit také v odvětví dopravy. Proto již Římská smlouva ji, společně s politikou obchodní a zemědělskou, označovala jako společnou a věnovala dopravní politice zvláštní oddíl. Pro odvětví dopravy totiž nelze vzhledem k jeho specifikám uplatňovat v plném rozsahu obecné principy ochrany hospodářské soutěže a pro mezinárodní dopravu týkající se členských zemí ES musí být stanovena společná pravidla a opatření ke zlepšení její bezpečnosti. Dopravní politika s sebou proto přináší řadu opatření intervenční povahy narušujících autonomní trh, zejména:

• regulaci silně monopolizovaných dopravních služeb (zejména železničních a leteckých),
• internalizaci negativních externalit v podobě dopravou poškozovaného životního prostředí a bezpečnostních rizik,
• nutnost zajistit veřejné zájmy – dopravní obslužnost odlehlých lokalit, ale i nezbytnou infrastrukturu v oblastech, které mají potenciál pro svou industrializaci (budování průmyslových zón),
• cenovou regulaci dopravních služeb, stávají-li se zdrojem inflačních tlaků.

Všechny tyto důvody ukazují na potřebu vypracovat společná pravidla pro rozvoj mezistátní dopravy v členských zemích a harmonizovat dopravní předpisy. Úkol je to složitý, neboť odvětví dopravy je tvořeno nejen dopravou silniční a železniční, ale i leteckou, námořní a dopravou po vnitrozemských vodních cestách, které se vzájemně podstatně liší. Kombinace státního monopolu (v železniční dopravě) s předimenzovaným podnikatelským sektorem (v silniční dopravě) byla pro formulování a prosazování společných postupů značnou komplikací.

Volný pohyb osob a volný pohyb zboží jsou dvě ze čtyř základních charakteristik vnitřního trhu. K plné realizaci pozitivních efektů vyplývajících z jejich volného pohybu je však zapotřebí i efektivně fungující dopravní systém, který nejen disponuje dostatečným množstvím kvalitních dopravních sítí (železničních, silničních a vodních) a infrastruktury (letiště, přístavy), ale v jehož rámci současně neexistují bariéry pro podnikatelské subjekty z jednotlivých členských států Evropské unie.

 

Vývoj dopravní politiky do 80. let

Římská smlouva určila, že se zavedou společná pravidla mezinárodní dopravy, že bude uvnitř každého členského státu pro dopravce z dalších členských států zajištěn volný přístup k poskytování dopravních služeb a že žádné odvětví dopravy nesmí být preferováno. Dopravní sektor měl být vystaven konkurenčnímu prostředí, což mělo snížit náklady. Římská smlouva se původně týkala jen vybraných odvětví dopravy (nezahrnovala námořní a leteckou dopravu).

Prakticky až do zahájení společného vnitřního trhu nebyl v společné dopravní politice zaznamenán žádný významnější pokrok. Členské státy bránily své národní zájmy: některé dopravní obory, především železnice a letecká doprava, měly v mnoha členských zemích Společenství monopolní charakter a byly dotovány státem. I proto dosáhlo EHS během prvních tří desetiletí svého trvání v oblasti dopravy jen omezených výsledků. Až do začátku 80. let v silniční dopravě přetrvaly různé národní kvóty zvýhodňující domácí přepravce, železnice byla i nadále závislá na dotacích, dopravní infrastruktura nebyla budována s ohledem na potřeby Společenství a námořní a letecká doprava zůstávala mimo společnou dopravní politiku.¨

Boom 80. let

Situace se začala měnit od poloviny 80. let 20. století. Jednou z priorit této politiky se stala liberalizace kabotáže, která představuje otevírání vnitřního trhu dopravním subjektům z různých členských zemí, bez ohledu na to, kde je dopravce usídlen či registrován. V roce 1988 byla liberalizována nákladní automobilová doprava, na níž v zemích Společenství spočívá hlavní tíha přepravy nákladů. Také námořní doprava se podřídila pravidlům volné soutěže. Liberalizací letecké dopravy zavládla konkurence i mezi různými národními leteckými společnostmi. Vzhledem k velké konkurenci mezi domácími dopravci a vzhledem k tomu, že jde o licencované podnikání (podmíněné bezúhonností, majetkovým ručením apod.), nebyl tento proces nijak jednoduchý a k úplné liberalizaci mezinárodních licencí, umožňujících kabotáž v libovolném členském státě, dochází až po roce 1998. S přijetím nových zemí v letech 2004 a 2007 vstupují v platnost přechodná období, chránící dočasně trh před konkurenčním tlakem dopravců využívajících nižší náklady, a tedy nabízejících své služby za nižší ceny, než je obvyklé ve starých zemích. V oblasti letecké dopravy se podařilo realizovat projekt jednotného evropského nebe až v roce 2005, kdy byly zrušeny vzdušné hranice mezi členy Unie.

S konkurenčním prostředím se v různých dopravních odvětvích zlepšil rozsah i kvalita nabízených služeb, došlo i k určitému snížení cen. Provoz zahájily nové spoje a vzdálenější oblasti Evropského společenství získaly rychlejší spojení s hlavními centry. Podstatně se rozšířila a zkvalitnila základní dopravní infrastruktura Společenství, zejména dálnice, železniční koridory, námořní přístavy a mezinárodní letiště. Současně vznikla potřeba zohledňovat bezpečnostní i ekologická hlediska, spojená s exhalacemi, hlučností, přetížením některých koridorů, energetickou náročností, ale i utvářením krajiny apod.

V roce 1992 byla publikována jedna ze Zelených knih pojmenovaná „Vliv dopravy na životní prostředí“, na niž později navázal Akční program společné dopravní politiky a Zelená kniha „Ke spravedlivému a efektivnímu oceňování v dopravě – možné přístupy politiky k internalizaci externích nákladů dopravy v EU“. V souvislosti s těmito aspekty se preferuje i rozvoj kombinované dopravy, spočívající v překládce nákladů či celých kamionů na vlaky při překonávání velkých vzdáleností a terénních nerovností.

Širši pojetí dopravní politiky po přijetí Maastrichtské smlouvy

Maastrichtská smlouva začlenila dopravní politiku do širšího kontextu budování transevropských sítí (Transeuropean Nets, TEN). Dopravní sítě se tak ocitly po boku sítí energetických, telekomunikačních, informačních apod., včetně sítě produktovodů, tedy ropovodů a plynovodů). V rámci systému otevřených a konkurenčních trhů se tak aktivity EU zaměřily na podporu jejich vzájemného propojení a součinnost národních sítí v oblasti technických norem. Projekt transevropských sítí je logickým dovršením úkolu vytvořit prostor bez vnitřních hranic, usnadnit uvnitř něho propojení různých částí Unie a zkrátit přepravní vzdálenosti.

Vedle základního poslání, jež souvisí s fungováním společného trhu, si projekt transevrospkých sítí klade i další cíle:

• Přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatších s méně vyspělými regiony Unie. Spolehlivější komunikace a snadnější a lacinější doprava mezi těmito oblastmi by měla urychlit ekonomický rozvoj zaostalých regionů a snížit rozdíly v HDP na obyvatele.
• Stanovit priority při rozvíjení infrastruktury, což má příznivě ovlivnit především odlehlejší a méně vyspělé regiony Unie.
• Upevnit konkurenceschopnost zemí Unie, vytvořit nové trhy a nové pracovní příležitosti.
• Vytvořit potřebné spojení jednak s novými členskými i přidruženými zeměmi střední a východní Evropy, jednak se zeměmi Středomoří.
• V energetice propojit národní sítěs dalšími státy, především v severní Africe, střední Asii a Rusku.

V roce 1994 byl v rámci tohoto projektu přijat program priorit pro rozvoj dopravy. Evropská komise předpokládala, že celkové náklady na budování transevropských sítí dosáhnou v letech 1998-2010 skoro 400 mld. eur. V nákladech byla zahrnuta například obnova nebo výstavba 70 000 km železničních tratí, z toho 22 000 km tratí vysokorychlostních (250 km/h.), vybudování přibližně 7 000 km silnic a dálnic v okrajových regionech Evropské unie a s tím spojených terminálů pro kombinovanou dopravu, či  rekonstrukce celkem 267 letišť a vnitrozemských vodních dopravních sítí. Celkem bylo realizováno 14 projektů v rámci transevropských sítí, které byly financovány Evropskou unií:

• vysokorychlostní železnice a kombinovaná doprava ve směru sever-jih,
• vysokorychlostní železnice Paříž-Brusel-Kolín-Amsterodam-Londýn,
• vysokorychlostní železnice Jih,
• vysokorychlostní železnice Paříž-východní Francie-jižní Německo,
• klasická železnice a kombinovaná doprava Benelux-Německo,
• vysokorychlostní železnice a kombinovaná doprava (Lyon-Turín-Milán-Benátky-Terst),
• rozvoj dálniční sítě v Řecku,
• multimodální koridor Portugalsko-Španělsko-střední Evropa,
• klasická železnice Cork-Dublin-Belfast-Larne-Stranraer,
• milánské letiště Malpensa,
• pevné železniční a silniční spojení mezi Dánskem a Švédskem,
• severský trojúhelník,
• navazující silniční propojení Irsko-Velká Británie-Benelux,
• vysokorychlostní železnice a kombinovaná doprava sever-jih na západním pobřeží Velké Británie.

Z toho je patrné, že Evropská unie přikládá rozvoji železniční dopravy, a to jak osobní, tak nákladní (kombinované) značný význam. K tomuto kroku ji vede zjištění, že narůstající potřebu přepravních kapacit, bez výrazných ekologických škod, lze zajistit pouze přesunem dopravy na železnici a nikoliv budováním dalších silničních sítí.

V rámci SDP sehrávají důležitou úlohu i nové vědeckotechnické poznatky a jejich uplatňování v praxi. Hlavní vědeckovýzkumné programy, které jsou zasazeny do pravidelných programů rozvoje vědy a výzkumu EU, jsou zaměřeny především na uplatnění nových digitálních technologií, jež v silniční, železniční, letecké a vodní dopravě zajistí větší bezpečnost či zlepší ovzduší. Další výzkum se soustřeďuje na vývoj nových materiálů, energetických úspor nebo elektricky poháněných vozidel. Jen v letech 1994 až 1998 vydala Evropská unie na oblast vědy a výzkumu v dopravě částku 900 ECU.

Díky Bílé knize „Evropská dopravní politika do roku 2010: čas rozhodnutí“ přijaté v roce 2001 se základními prioritami při vytváření efektivního dopravního systému se stalo:

• Zlepšení efektivity a konkurenceschopnosti

K naplnění tohoto cíle by měla pomoci především další liberalizace v oblasti dopravního trhu, zvláště v železniční dopravě, přístavních službách a civilním letectví. Dalším základním nástrojem pro zlepšení efektivity a konkurenceschopnosti se stalo vybudování integrovaného systému dopravních sítí v rámci celé Evropské unie.

• Zdokonalení kvality

Zajištění bezpečnosti dopravy a cestování je jednou z hlavních priorit SDP. Proto i nadále dochází ke stanovování takových podmínek a kritérií pro přepravce, například v oblasti civilního letectví, aby byla zajištěna maximální bezpečnost pro cestující. Významnou prioritou SPD je i nadále ochrana životního prostředí. Při velmi hustém osídlení, s výjimkou okrajových oblastí Evropské unie, již není možné nadále vytvářet husté sítě dálnic. Ty v minulosti  mnohdy nevratně narušily charakter krajiny a zároveň přispěly k produkci velkého množství škodlivých emisí. SDP proto preferuje přednostní rozvoj ekologičtějších druhů dopravy, například železniční a vnitrozemské vodní dopravy.

• Zlepšení a vytvoření vnějších vazeb

 

V souvislosti s rozšířením Evropské unie směrem na Východ je řešeno propojení stávajících dopravních sítí Evropské unie s dopravními sítěmi, které v zemích střední a východní Evropy již existují, nebo se budují. Konečným cílem jsou celoevropské dopravní koridory.

 

Evropská unie v této etapě pomohla asociovaným zemím střední a východní Evropy v jejich napojení na transevropské sítě například prostřednictvím programů předvstupní pomoci ISPA a Phare. V případě Česka šlo zejména o propojení Prahy s metropolemi sousedních zemí (Berlínem, Vídní, Varšavou a Bratislavou) vysokorychlostními železničními koridory a budováním dálničního spojení, které je však ještě i současnosti (kdy nejsou české dálnice propojeny ani s rakouskými, ani s polskými) nedostatečné.

 

Současné problémy společné dopravní politiky

Pro druhou polovinu této dekády Evropská komise schválila nový dokument nazvaný Evropa v pohybu – udržitelná mobilita pro náš kontinent. Ten je výsledkem střednědobé revize Bílé knihy o dopravní politice EU z roku 2001. Nová dopravní politika EU se zaměřuje na odstranění negativních vlivů při rozvoji dopravy a na optimální využívání všech způsobů dopravy. Tohoto cíle by mělo být dosaženo prostřednictvím integrace různých způsobů dopravy do efektivních logistických řetězců. Dalším cílem bylo dosáhnout energetické efektivnosti. Doprava se podílí 71% na celkové spotřebě ropy a produkuje 26% emisí oxidu uhličitého. Komise navrhla, aby byl v roce 2007 vytvořen strategický technologický plán pro využití energií v dopravě. O dva roky později by měl být odstartován program týkající se ekologicky poháněných dopravních prostředků. Evropská komise také zdůrazňuje nutnost zlepšit dopravu ve městech. V roce 2007 by měla být zveřejněna Zelená kniha o městské dopravě.