Starověká evropa
Nejstarší civilizace – Egejská oblast
Důvody – dobré spojení mezi ostrovy, Balkánským pol. a Malou Asií.
Specifikum pevninského Řecka: členité pobřeží, hornaté vnitrozemí = Řecko rozděleno na řadu drobných států.
(minojská – viz báje o králi Minoovi – labyrint, Mínótauros, Ariadnina nit, Theseus…)
Artur Evans – objevitel minojské civilizace
Specifická (i když i cizí vlivy – Egypt) – rozsáhlé palácové komplexy, vysoká úroveň řemesla (šperky, nádoby,
aj.), nástěnné malby (přírodní motivy).
Neznámé etnikum (nebyli to Řekové)
Chronologické členění:
1) Předpalácové obd. (2600-2000 př.n.l.)
Vysoká úroveň řemesla (kovové nástroje a zbraně, zlaté šperky, křišťálové a fajánsové ozdoby)
Společnost – dosud rodově založená, veliké vesnice, centrální budovy (budoucí paláce)
2) Obd. Prvních paláců (2000-1700 př.n.l.)
Knóssos, Faistos, Mallia
Písmo – obrázkové (nerozluštěno)
Paláce = hospodářská střediska (sklady, řemeslo, obchod), sídlo vládce, centrum správy. Neopevněné.
Zničeny 1700 př.n.l. zemětřesením (brzy obnoveny)
3) Obd. Druhých paláců (1700-1400 př.n.l)
Vrchol minojské civilizace. Vznik centrální říše (Knóssos). Neohrozitelná námořní převaha.
Symbol – dvojitá sekera – labrys (palác = labyrintos). Býk – posvátné zvíře
Písmo – lineární typu A (nerozluštěno)
1500 př.n.l – výbuch Théry – tsunamis – zničení krétského loďstva, spad popela – zneúrodnění půdy – počátek
úpadku. Řekové – Achájci obsazují Krétu.
1425 př.n.l. zničení knósského paláce.
4) Mykénská civilizace na Krétě (cca 1450-1200 př.n.l.)
Dobyvatelé převzali zbytky vyspělejší kultury
Písmo – lineární typu B (starořečtina)
Okolo 1200 př.n.l. vpád „mořských národů“
Okolo 2000 př.n.l. příchod řeckých kmenů do Řecka = zničení vyspělejší heladské kultury. Noví obyvatelé se
mísí s původním etnikem a přijímají zbytky vyspělejší kultury.
Mykénská společnost: válečný charakter. Šlechta na hradech („kyklopské zdi“). Vzájemné války. Od 15. stol.
př.n.l. expanze (loupežné výpravy) – ostrovy, Kréta, Malá Asie.
Umění – inspirováno krétským (v pozdější fázi ale rozvinutější). Stavby monumentálních kopulovitých hrobek.
Koncem mykénské doby – zesilování opevnění.
1200-1000 př.n.l. „Řecké stěhování národů“. Etruskové přicházejí do Itálie, Illirové do Středomoří. Dórské
kmeny přes stř. Řecko na Peloponnes, Krétu a na jih Malé Asie. Posuny iónských a achájských řeckých kmenů.
iónština
Jazykové skupiny achájština
dórština
(Chybí historické zprávy – jen Homérovy eposy)
Nové řecké kmeny – vyspělejší pouze vojensky (válečník se železnou zbraní na koni X bojovník s bronzovou
zbraní na voze) – civilizační pokles – není používáno písmo, téměř mizí kamenné stavby.
Vládnou basileové
Znovu písmo – přizpůsobená foinická abeceda (doplněné samohlásky) – znalost i ve středních a nižších vrstvách.
Nová forma státu – řecká polis (městský stát, rozhodují občané). Kromě občanů jsou zde: svobodní cizinci,
nevolníci, otroci.
Řecké obce se sdružovaly kolem kultovních míst – Apollonův chrám v Delfách – sev. a stř. Řecko (amfiktonie =
ochranný svaz obcí). Konaly se pravidelné slavnosti – sportovní a kulturní soutěže – nejznámější: v Olympii (Dia
Olympského) – první údajně 776 př.n.l.
Velká řecká kolonizace
Minojská Kréta
Mykénská civilizace (1600-1200 př.n.l.)
1100-800 př.n.l. „Temné období“
Archaické období 800-500 př.n.l.
Specifická geografie Řecka – rozvoj námořní dopravy. Již před r. 800 př.n.l. styky se zámořím – obchodní stanice
na syrském pobřeží. Okolo r. 750 př.n.l. počátek kolonizace.
Hl. příčiny: roste počet obyvatel (nedostatek půdy) – získat půdu, získat suroviny (kovy, dřevo)
Nové osady – politicky nezávislé na mateřských městech – ale silná kulturní, náboženská a obchodní pouta.
Nejstarší osady – jižní pobřeží Černého moře.
Euboia (Eretrie, Chalkis) – záp. Itálie – styk s Etrusky (předali jim písmo)
Orientální státy dovolily zakládat jen obchodní stanice (např. Naukratis v Egyptě).
Západní Středomoří kontrolovali Foiničané (Kartágo).
Hl. význam kolonizace: kontakty s jinými kulturami = obohacení řecké kultury a pohledu na svět (filosofie)
Prošly jí většina obcí (jedna z řeckých forem monarchie). Šlo o boj dému proti rodové aristokracii. Do čela
obce se dostal (státním převratem) tyran = samovládce. Opíral se o ozbrojenou družinu a nespokojený lid.
Tyranům šlo o osobní prospěch (a zajištění moci pro syny), ale zároveň podporovali jednotu obce – její kulturní a
hospodářský rozvoj = stavby chrámů, pořádání nábož. slavností atd. Pro mnohé obce znamenala tyranis vrcholné
období politického a kulturního rozvoje.
Nejstarší tyranidy: Korint, Sikyón, Megara, později Milét Efes a v 6. stol.př.nl. – Athény (Peisistratovci), Samos,
(Polikratos).
Když byla moc rodové šlechty zlomena – tyranis ztratila svou potřebnost – byla vnímána negativně – zbavovala
občany účasti na správě státu.
Nejprve privilegované postavení aristokraté – z nich vybírání archonti (na rok):
archón epónymos (soudnictví)
archón polemarchos (vojevůdce)
archón basileus (náboženské záležitosti)
Později připojeno šest thesmothetů (zákonodárců) – měli za úkol pečovat o spravedlivé zákony.
Bývalí archonti tvořili aristokratickou radu – aeropag (podle jména pahorku, kde zasedali) – ti měli rozsáhlé
pravomoci (volba úředníků, soudy těžkých zločinů aj.)
Roku 636 př.n.l. se pokusil o nastolení tyranis Kylón – neuspěl a uprchl. Jeho stoupenci byli pobiti – jejich
příbuzní se snažili je pomstít = boje mezi skupinami.
621 př.n.l. Drakont sepsal přísné zákony (do té doby zvykové právo) – byly utlumeny dopady krevní msty.
Solón r.594 př.n.l. – archontem se zvl. pravomocemi. Úkol – odstranit narůstající sociální problémy. Zrušil dlužní
otroctví. Odstranil dlužní závazky závislých rolníků a zakázal otroctví pro dluhy. Athéňany prodané do ciziny
vykoupil.
Rozdělil občany do čtyř tříd podle výnosu z půdy. Občanská práva neměli cizinci a bezprávní byli otroci. Ženy
stály stranou. Všichni plnoletí občané (muži) – právo účastnit se sněmu (ekklésia) a stát se členy soudních sborů.
Solón sepsal nové zákony a potom se odebral do ciziny (vrátil se po letech – dožil v ústraní)
V letech 546-527 př.n.l. vládl v Athénách Peisistratos – pomocí žoldnéřů (vlastnil stříbrné doly v Thrákii)
porazil vojsko athénské aristokracie. Pronásledoval aristokracii – vyhnanství, konfiskace půdy (rozdělování mezi
přívržence).
Ponechal v platnosti Solónovu ústavu (ale obsazoval úřady svými lidmi). Podpora zemědělství (půjčky, místní
soudy). Doba rozkvětu řemesel a obchodu (černofigurová athénská keramika), první athénské mince (sova).
Velkorysá výstavba Athén – Athénin chrám, Diův chrám, vodovod aj.. Dionýsie – soutěže tragických sborů,
první tragédie atd.
Po Peisistratově přirozené smrti nastoupili jeho synové – Hipparchos (zavražděn r.514 př.n.l.) a Hippios –
vyhnán r. 510 př.n.l. (do Persie) za pomoci spartského vojska (Alkmeónovci ve vyhnanství). Snaha o obnovení
aristokratické vlády se již nezdařila – do čela Athén r. 508 př.n.l. Kleisthénes (Alkmeónovec)
Raná řecká tyranis (7.-6.st.př.n.l.)
Athény
Drakontovy zákony
Solónovy reformy
Tyranida Peisistratovců v Athénách
Kleisthénovy reformy
Položil základy demokracie – rozbil stávající strukturu (kmenové a rodové vazby = opora aristokracie). Rozdělil
občany podle územního principu:
Démy – celkem 100 – zákl. administrativní jednotky – vlastní samospráva (městská čtvrť, malé město, několik
vesnic)
Trittye – celkem 30 (tři démy: přímořský, athénský, vnitrozemský)
Fýly – celkem 10 – nejvyšší správní jednotka. Z každé fýly bylo 50 členů „rady pětiset“ a jeden stratégos.
O návrzích rady pětiset rozhodovalo lidové shromáždění.
Zavedení ostrakismu (střepinový soud – vyhnanství na deset let). Zákaz mučení občanů.
Bylo však ponecháno Solónovo majetkové dělení občanů = rozhodovali příslušníci 1. a 2. třídy (archonti)
Dórští Sparťané se usadili v místě pozdější Sparty (nejprve čtyři spojené vesnice) již okolo r.1000 př.n.l.
Podrobili si jak původní předdórské obyvatelstvo – heilóty, tak okolní dórské – perioiky.
Sociální rozvrstvení
Perioikové + Sparťané = Lakedaimoňané.
Perioikové – v Lakónii, v Messénii. Zabývali se zemědělstvím, řemeslem, obchodem. Jejich obce měly vlastní
samosprávu. Odlišnost od Sparťanů: neměli právo na příděl občanské půdy (s heilóty) a na řízení státu. Měli
povinnost sloužit ve spartském vojsku – pod velením Sparťanů.
Heilóti – žádná práva (jako otroci) – bylo jich více než Lakedaimoňanů. Byli majetkem obce – přidělováni i
s půdou jednotlivým spartským rodinám. Jejich úkol – živit plnoprávné Sparťany.
Sparťané – cca 10 000 mužů. Nepracovali – věnovali se vojenskému výcviku. Chlapci od sedmi let mimo rodinu
– „spartánská výchova“ (psychická a fyzická odolnost, tvrdost, poslušnost, oddanost státu). Mladíci podnikali
preventivní „trestné výpravy“ (krypteia) proti heilótům (pobíjení nejnebezpečnějších).
Po tzv. 2. messénské válce – 660-640 př.n.l.
(vzpoura heilótů) – reforma spartského státu – utužení vojenského života – vytvořena „společnost
rovných“, „spartánský životní styl“ – okázalá skromnost v oblékání, chování, jídle. Peníze ze železa,
isolacionismus (vyhánění cizinců).
Sparta = největší pozemní vojenská moc v Řecku.
V čele státu – dva králové (vojenská, soudní a náboženská moc) – kontrolovaní sborem pěti eforů a dvaceti osmi
člennou radou starších (gerůsia), kterou volil občanský sněm (apella).
Sparta válkami a spojeneckými smlouvami získávala na svou stranu menší státy v jižním Řecku. Okolo r.550
př.n.l. vojenský spolek států na Peloponnésu (+ Korint, Megara, aj.) v čele se Spartou = „Lakedaimoňané a jejich
spojenci“
SPARTA
Státní zřízení
Peloponnéský spolek
Klasické období (500-337 př.n.l)
Řecko-perské války
Perský král Kýros II. Veliký si r.546 př.n.l podrobil řecká maloasijská města. Perská nadvláda – nepřijatelná
řecké mentalitě (orientální despocie x řecká svobodomyslnost a demokracie)
500 př.n.l – povstání maloasijských Řeků – vedené Milétem. Podpora – pouze Athény a Eretrie. Po počátečních
úspěších Řeků (dobytí Sard) – perská odveta – Milét r. 494 př.n.l dobyt a zničen (obyvatelé odvlečeni).
Pomoc evropských Řeků = vhodná záminka k útoku. Nejprve obsazení Thrákie a Makedonie (494 př.n.l) – výzva
Řekům k podrobení se (voda a hlína) – odmítnuto.
490 př.n.l První řecko-perská válka – Dareios I. (účastní se ho vypuzený Hippias). Peršané dobyli a zničili
Eretrii a odvlekli obyvatele. Athéňané se jim postavili u Marathónu (Sparta požádána o pomoc – nestačila přijít
včas). Athénské vojsko (Milthiadés) zvítězilo díky své taktice (těžkooděnci) – Peršané se nalodili a obepluli
Attiku. Athéňané se však dokázali včas vrátit a perské vojsko se vrátilo domů. Prestiž Athén velmi posílena.
V Athénách prosadil Themistoklés ⇒ výnosy ze stříbrných dolů věnovány celé na výstavbu flotily triér
(trojveslic) – 180 lodí
480 př.n.l Druhá řecko-perská válka – Xerxés
Důkladná příprava ⇒ obrovská pozemní armáda (150.000) + loďstvo (1000). Severní a střední Řecko – většinou
se podrobilo Peršanům. Na odpor se postavilo 30 řeckých polis – v čele s Athénami a Spartou (té svěřeno velení).
Na odpor se Řekové postavili u Thermopyl ⇒ v úzké soutěsce kladli úspěšně odpor dva dny perské přesile
⇒ nakonec Peršané obešli řecké pozice (díky zradě) ⇒ Leónidas + 1000 těžkooděnců (300 Sparťanů) kryli
ústup ostatních Řeků a všichni padli. Ve stejné době ⇒ námořní bitva u Artemisia (nerozhodně). Athéňané se
stáhli na ostrov Salamínu, ostatní Řekové za Korintskou šíji (opevněnou). Attika vypleněna, Athény vypáleny.
Rozhodující bitva ⇒ na moři u Salamíny ⇒ perská flotila zničena. Xerxés se stáhl se zbytkem loďstva a částí
armády do Asie. Část perské armády přezimovala v Thessalii ⇒na jaře r.479 př.n.l. znovu vtrhla do středního
Řecka ⇒ poraženi Spartou vedenými Řeky v bitvě u Plataj. Zbytek perského loďstva téhož roku zničen u
maloasijského pobřeží v bitvě u mysu Mikalé ⇒ definitivní porážka Peršanů.
Pod vedením Athén vytvořen námořní spolek řeckých států (proti perské říši) ⇒ Athény stavěly lodě – ostatní
obce přispívaly finančně do spolkové pokladny na ostrově Délos (Apollónův chrám). Athéňanům se postupně
podařilo vytlačit Peršany z Egejského moře. Po uzavření míru r.449 (maloasijští Řekové získali svobodu) však
nebyl spolek rozpuštěn ⇒ Athény přeměnily spolek ve svou říši a bývalí spojenci se změnili v podřízené státy.
Každá vzpoura byla tvrdě potlačena a trestána. Příspěvky ze změnily v daně – součást rozpočtu (např. budování
Athén)
Vzrůst moci Athén pozorovali Sparťané s rostoucím znepokojením. Před a během doby Periklovy (443-429
př.n.l) dosáhl rozkvět vzkříšených Athén vrcholu (sochař Feidiás, Parthenón, Propylaje, agora, stoa atd.).
Opevněné Athény byly spojeny s přístavem Peiraiem tzv. dlouhými zdmi = obrovský opevněný prostor ⇒ spolu
s athénským loďstvem (300 triér) – nedobytná pevnost.
Počátky roztržky spojenců – Sparty a Athén ⇒ během 3. messénské války 464-459. heilóti využili těžkého
zemětřesení ke vzpouře. Politik Kimón + 4000 athénských těžkooděnců přišli Sparťanům na pomoc ⇒ byli
však vráceni zpět ⇒ následkem této urážky vypověděli Athény své spojenectví se Spartou (v Athénách politické
otřesy – ostrakismus, atentáty). Následovalo období vojenských konfliktů a příměří (první 453-448, a r. 446
př.n.l. druhé na 30 let). Do těchto bojů byly především zapojeni spojenci obou hegemonů (Korint, Boiótie, Argos,
Megara, Epidauros atd.). Roku 433 př.n.l. se ale dostaly Athény do nového vážného konfliktu se spartskými
spojenci Korintem (dobytí Poteidaie Athénami) a Megarou (přijímání megarských otroků, pohraniční spory)
– Spartě došla trpělivost – 432 př.n.l. ultimátum ⇒ konec bojkotu Megary (přístup na trhy), svobodu Aigíně,
Poteidaí a athénským „spojencům“, vyhnání Perikla ⇒ Athény odmítly = válka.
Tři etapy peloponnéské války:
1) Archidiamská válka (431-421 př.n.l)
Athény – převaha na moři → 300 triér → přepadání pobřeží Peloponnésu. Sparta (král Archidiámos) – převaha
na zemi → 40 000 hoplitů (Athény 13 000 hoplitů, ale větší finanční rezervy).
Athéňané vyklidili Attiku (pustošena opakovaně Sparťany) → obyvatelstvo soustředěno mezi „dlouhé zdi“ →
zásobování ze zámoří. V r.430 př.n.l však vypukl v Athénách mor – zemřel i Periklés. V Athénách → strana míru
(Nikiás) – venkované a strana války (Kleón).
Vyčepávající boje – ale žádný vítěz (strana míru převládla)
2) Období Nikiova míru (421-414 př.n.l)
Uzavřen na 50 let – uznáván stav před vypuknutím války. Athény však finančně vyčerpány → nespokojenost
(vybírány zvýšené poplatky od spojenců → ztráta loajality). Přetrvávalo napětí mezi Athénami a Spartou (její
spojenci – Korint, Boiótie, Megara mír neuznali). Nakonec v Athénách znovu převážila strana války (Alkibiadés)
→ válečná výprava na Sicilii r.415-413 př.n.l (pomoc spojencům proti Syrákúsám). Syrákúsy požádaly o pomoc
Spartu a Korint – katastrofální porážka Athén na souši i na moři (velitelé popraveni, několik tisíc Athéňanů
prodáno do otroctví) → ztráta 200 lodí, 12.000 občanů (z toho 3.000 hoplitů)
3) Dekelejská válka (414-404 př.n.l)
Sparťané obsadili pevnost Dekeleiu (30 km od Athén) → permanentní pustošení Attiky. Sparta se spojila
s Persii → peníze na loďstvo → ohroženo spojení s Černomořím (dodávky obilí Athénám). Vyčerpané Athény
přes zoufalou snahu (razili mince z roztavených chrámových pokladů, k službě na lodích povoláni i otroci – za
svobodu) a řadu dílčích vojenských úspěchů nakonec podlehli r.405 př.n.l Spartě (Lýsandros) v námořní bitvě u
Aigospotamoi (v Helléspontu) → Athénské loďstvo zničeno → Athény v blokádě → vyhladovělé se r.404 př.n.l
vzdaly
Mírové podmínky = konec velmocenského postavení Athén:
– „dlouhé zdi“ strženy
– povoleno jen 12 lodí
Athénský (délský) námořní spolek
Peloponnéská válka (431-404 přn.l.)
– athénský námořní spolek rozpuštěn
– Athény členem spartského spolku
– demokratická vláda nahrazena oligarchickou („vláda 30 tyranů“)
Po vítězství v peloponnéské válce → Sparta nejmocnějším řeckým státem. Do Athén i do ostatních obcí bývalého
athénského spolku dosazovány oligarchické vlády. V r.403 př.n.l. se však podařilo nespokojeným Athéňanům
(za pomoci emigrantů) svrhnout vládu „třiceti tyranů“ a obnovit demokracii.
Sparta se v té době zapletla do vnitřních bojů o moc v perské říši → proti králi Artaxerxovi podporovali Kýra,
který byl poražen a zabit (r.401 př.n.l.)
Athény obnovily námořní spolek (r.378 př.n.l.) → menší rozsah (60 států) a význam + zaručena autonomie
spojenců (brzy přestaly respektovat a r.355 př.n.l. se spolek znovu rozpadl)
Ve Spartě se prohluboval úpadek → Sparťanů již jen 2000, vznikají majetkové rozdíly (roste napětí mezi
majetnými a nemajetnými Sparťany)
Boj Sparty a Théb
V Thébách rovněž svrhli oligarchickou vládu a vyhnali spartskou posádku. Sparta se pokusila zastavit růst moci
Théb, které se snažily pod sebou sjednotit všechny boiótské obce → r.371 však thébský vojevůdce Epameinóndás
v bitvě u Leukter uštědřil Spartě dosud největší porážku v pozemní bitvě (350 zabitých Sparťanů + král
Kleombrotos) = moc Sparty zlomena → boje na Peloponnésu → samostatnost získávají Arkádie, Messénie.
Athény střídavě podporují nejprve Théby, potom oslabenou Spartu.
⇒ Vzájemné boje Sparty – Théb – Athén ⇒ výhodná situace pro nástup nové mocnosti – Makedonie
Nástup Makedonie
Ve 2. polovině 5. stol. a v 1. pol. 4. stol. př.n.l. postupný růst Makedonie → nejprve polobarbarský stát, hlavní
zdroj bohatství – dřevo. Prudký mocenský vzestup za vlády Filipa II (král 359-336 př.n.l.).
Filip byl za svého mládí rukojmím v Thébách → zkušenosti → vojsko bylo rozděleno na jezdecké oddíly
(šlechta) a na falangu. Přes odpor Athén rozšířil své území až k moři (Athény zaměstnány bojem v tzv.
spojenecké válce 357-355 př.n.l.) R.342 př.n.l. získal Thrákii a pangajské zlaté doly (zdroj bohatství). Po vítězství
v tzv. svaté válce s Fóky (ti obsadili Delfy) získal členství v delfské amfiktyonii.
V Athénách spory mezi stranou promakedonskou (řečník Ísokratés) a protimakedonskou (Démosthenés – autor
řečí proti Filipovi = „filipik“)
Navrch nabyla protimakedonská strana → koalice řeckých obcí především Athén a Théb → ale r.338 př.n.l.
bitva u Chairóneie – vítězství Filipa II. nad Řeky → konec klasického období řeckých dějin → polis ztratila
politickou roli (ekonomickou si udržela) → na její místo makedonská monarchie.
R.338 svolal Filip II. do Korintu sněm → založen korintský spolek → cílem tažení proti Persii → ale uprostřed
příprav Filip r.336 př.n.l. zavražděn.
Nastoupil jeho dvacetiletý syn Alexandr
HELÉNISMUS
Říše Alexandra Velikého a vznik helénistických států
Po smrti Filipa II- – dvacetiletý syn Alexandr III. (výborné řecké vzdělání, věřil ve svůj herojský původ odvozený
od Achillea a Hérakla). Nejprve upevnil svou moc v Makedonii a zabezpečil její hranice, potom potlačil
protimakedonské povstání v Řecku, vedené Thébami – město zničeno, obyvatelstvo do otroctví.
Na jaře r. 334 př.n.l zahájil tažení (40.000 mužů) proti perské říši (od r.336 Dareios III.). První vítězství – u
řeky Gráníku nad vojskem maloasijských satrapů. Následovalo „osvobození“ řeckých měst v Malé Asii. Po
přezimování v Gordionu postupoval do nitra perské říše. Dareios III. se jej pokusil zastavit u 11/333 př.n.l v bitvě
u Issu – i přes značnou perskou početní převahu Alexandr zvítězil (do rukou mu padl perský tábor s Dareiovou
rodinou). Dareios nabídl Alexandrovi výkupné + téměř polovinu říše – Alexandr odmítl – chtěl vše. Následovalo
tažení na jih – přes syropalestinské pobřeží (Byblos, Sidon, Tyros, Gaza) do Egypta, který vítal Alexandra jako
osvoboditele. Založena zde nejslavnější Alexandrie. Z Egypte vytáhl Alexandr vstříc definitivnímu vítězství – r.
330 př.n.l. v bitvě u Gaugamél – Dareios III. byl na útěku zavražděn (baktrijským satrapou Béssem).
Alexandr vstoupil do Babylonu, Sús, a Persepole – tu nechal vypálit (akt pomsty za řecké chrámy). Tím oficiálně
skončilo tažení (bojovníci korintského spolku propuštěni, dál bojoval Alexandr jen pod svým jménem).
Alexandr se stal králem Persie – snažil se o integraci Řeků, Makedoňanů a Peršanů – přijal některé perské
zvyklosti, ustavoval místní hodnostáře, oženil své generály s dcerami místní aristokracie (sám si vzal Dareiovu
dceru Stateiru, později baktrijskou princeznu Róxanu), zakládal nová města (cca 90) – centra helénistické
kultury.
Tažení do Indie – r.330-325 př.n.l. (20.000 Makedoňanů + 60.000 Peršanů) – pro odpor strádajícího vojska
ukončil předčasně tažení a po Indu se dostal k pobřeží – odtud návrat – část po moři, část po souši (velká část
zahynula). Po návratu do Babylona zde r.323 př.n.l. zemřel (malárie?).
Po Alexandrově smrti – říše rozdělena mezi jeho bývalé generály – vzájemné kruté boje (zavražděna Róxana i
syn Alexandr IV.) – nejsilnější tři říše: ptolemaiovská (Egypt), seleukovská (jádrem byla Sýrie), antigonovská
(Makedonie).
Následné období helénismu – specifická kultura a filosofie, těžící z řeckých tradic, ale obohacená o cizí vlivy (na
pozadí politické nejistoty) – důraz na individualitu