Světová ekonomika
- globálně ekonomický systém, někdy též nazývaný Světové hospodářství.
(Nezaměňovat se světovou ekonomií, což je společensko-vědní disciplína, jejímž předmětem je světová ekonomika, a to v teoretické rovině – mezinárodní ekonomií vycházející z mikra a makra a teoriemi mezinárodního obchodu
a v aplikované rovině – světovým hospodářstvím.)
- Vznikla provázáním národních ekonomik (při zachování jejich vnitřní heterogenity a rozporů) procesy mezinárodního obchodu (tzn. veškerými mezinárodními ekonomickými vztahy).
Národní ekonomiky v tuto chvíli uvažujeme jako nedělitelné – zajímají nás pouze vnější projevy (proto onen globálně ekonomický model – modelový přístup).
Základními kameny světové ekonomiky jsou tedy jednotlivé, různě velké a různě vyspělé národní ekonomiky. Tyto ekonomiky jsou navzájem propojeny ekonomickými vztahy, které jsou dány toky zboží a služeb, výrobních faktorů (práce, kapitálu a peněz).
Pro některé z těchto vztahů se vytváří světový trh. V této souvislosti hovoříme o světovém trhu zboží, světovém trhu kapitálu a světovém trhu peněz. (Neexistuje světový trh pracovních sil, díky mnohem nižší mobilitě, která má navíc i jiné než ekonomické příčiny).
Zvláštním fenoménem, který souvisí jak s pohybem pracovních sil, tak s pohybem zboží je pohyb vědeckotechnických informací.
Během vývoje systému světové ekonomiky v čase pozorujeme vstup a postupný úpadek či naopak nárůst významu dalších prvků. Z prvků, které pozbyly významu jmenujme např. kolonie a celé koloniální uspořádání, které fungovalo od 16. století do definitivního rozpadu koloniální soustavy v 60. letech 20. století. Prvky, jejichž význam naopak roste jsou nadnárodní korporace, jejichž ekonomická síla je mnohdy větší než mnohých menších národních ekonomik a které silně ovlivňují mezinárodní ekonomické vztahy, také ekonomická uskupení a mezinárodní ekonomické instituce (např. Mezinárodní obchodní komora, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace aj.), které v souladu se zájmy členských zemí regulují mezinárodní ekonomické vztahy.
Shrneme li:
Za prvky světové ekonomiky budeme tedy dále považovat:
- národní ekonomiky (cca 200)
- regionální ekonomická seskupení (NAFTA, CEFTA, Regionální uskupení nejméně rozvinutých zemí v Africe)
- nadnárodní společnosti
- mezinárodní organizace (cca 300 – zmíněné OSN, MMF, WTO aj.)
Jako mezinárodní ekonomické vztahy budeme brát:
- mezinárodní obchod
- mezinárodní pohyb kapitálu
- mezinárodní měnové vztahy
- mezinárodní migraci pracovních sil
- mezinárodní pohyb vědeckotechnických informací
celé toto pojetí potom definuje tzv. Mezinárodní společenství
Schematicky znázorněno následovně:
Jednotlivé země a ekonomická integrační uskupení jsou spojena toky zboží (vnější šipky), peněz (šipky uprostřed), kapitálu (vnitřní) a také pracovních sil. Zvláštním způsobem jsou zapojeny nadnárodní korporace, které propojují dvě ekonomiky, což je dáno tím, že mají závody v obou zemích a ty si prodávají své výrobky. Z hlediska korporace se jedná o vnitropodnikové dodávky, z hlediska daných ekonomik se jedná o zahraniční obchod. Vzhledem k různému typu mezinárodních institucí jsou na obrázku propojeny s národními ekonomikami pouze toky informací (bez šipek). Toky však mohou mít i charakter peněžních nebo kapitálových toků.
Rozebráním na prvky a vazby se metodologicky tedy držíme systematického přístupu s tím, že zde hovoříme o tzv. reálném systému (nejedná se o nepodloženou modelovou konstrukci), globálním (celosvětovém), otevřeném (má vnější vazby – např. vazba na ekologické systémy) a dynamickém (neustále se vyvíjejícím).
Světová ekonomika vzniká v poslední třetině 19. stol., kdy se zformovaly ekonomické vazby mezi zeměmi. Národní ekonomiky dosáhly takového stupně rozvoje, že se jejich uzavřenost stala překážkou. V té době existovala nadprodukce a nutnost expanze firem (spojená také ale na druhé straně s rostoucí výrobní specializací a nutností importů).
Vznik a existenci světové ekonomiky podmiňují tedy dva předpoklady:
- rozčlenění lidské společnosti na relativně výrobně uzavřené a ekonomicky samostatné společenské celky (vázané na určitá území)
- přeměna společenské (územní) dělby práce na mezinárodní a později světovou
– postupná koncentrace a specializace výroby
(nejprve daná různými přírodně klimatickými podmínkami, později ekonomickými – rozvoj technologií, výrobních prostředků, vědeckého výzkumu atp.)
s tím, že spotřeba jednotlivých celků světové ekonomiky zůstává pochopitelně univerzální.
Pozn. dnes již tzv. autarkní ekonomiky (tzn. zcela uzavřené) neexistují – každá země je alespoň s minimální intenzitou napojena na světový trh.
Nutno dodat, že základní charakteristikou rozvoje světové ekonomiky je jeho časová a regionální nerovnoměrnost, která je dána jednak objektivně existujícími přírodními a společenskými podmínkami (proto existují ekonomiky různé ekonomické úrovně) a dále je důsledkem vědeckotechnického pokroku, který v závislosti na schopnosti zemí generovat a aplikovat inovace tuto nerovnoměrnost prohlubuje – efekt rozvírání nůžek mezi úrovní hospodářsky vyspělých a rozvojových zemí (efekt dohánění ale není vyloučen) – teorie konvergence či divergence.
Hlavními tendencemi prosazujícími se (a stojícími za vznikem) ve světové ekonomice jsou:
Internacionalizace – prosazuje se už od období formování svět. ek., znamená proces rozšiřování a prohlubování mezinárodních vztahů v důsledku specializace ekonomik. (V duchu teorie komparativních výhod D. Ricarda). Národní ekonomiky se sice díky ní úžeji propojují, ale díky rozdílným tempům vědeckotechnického pokroku zvyšuje asymetričnost mezinárodních vztahů
(proces také moderován – urychlován nebo zpomalován – hospodářskou politikou jednotlivých zemí). Tzn. Pro vývoj některých ekonomik může představovat negativní jev.
Interdependence – trend prohlubování vzájemné závislosti ekonomik. Díky specializaci se národní ekonomiky stávají více závislé na importu i exportu z jiných zemí (specializace na tzv. spotřebitelský sortiment – výroba toho, čeho je možno úspěšně více vyvézt).Je možno říci, že právě tento jev stojí za současným zvyšováním nestability světové ekonomiky, díky přelévání problémů z jedněch zemí do druhých.
Platí, že oba trendy (internacionalizace i interdependence) jsou pozitivně zkorelovány s tím, že nezávislou proměnnou je internacionalizace (čím vyšší tím vyšší interdependence, naopak to ale neplatí)
Obě tendence ústí v tzv. globalizaci
Začíná se projevovat až v 90. letech 20. století (díky liberalizaci pohybu kapitálu). Lze ji charakterizovat jako internacionalizaci vyššího typu (vede k jejímu prohlubování, ale také k růstu ekonomické výkonnosti). Char. rysem je fakt, že firmy už jen nevyvážejí na zahraniční trhy, ale přesouvají tam i výrobu. Hlavními nositeli globalizace jsou nadnárodní společnosti.
Vede k postupnému vytváření homogenního celosvětového celku při postupném omezování vlivu jednotlivých národních ekonomik (zejména těch slabších). Vede také ke vzniku tzv. globálních problémů – tzn. Problémů řešitelných pouze celosvětovým úsilím (kromě nich rozeznáváme i tzv. subglobální problémy, tj. problémy, které mají celosvětový výskyt, ale jsou řešitelné i v národním rámci).
V současnosti se globální problémy dělí na 3 hlavní skupiny:
- Intersociální – vzniklé mezi ekonomickými, kulturními a politickými systémy, mezi subjekty rozdílných sociálních systémů – národů. Patří sem problém odstranění nebezpečí světové války, překonání zaostalosti rozvojových zemí (zavádění nových pravidel obchodování), problém světové zadluženosti (přestavba systému mezinárodních ekonomických vztahů).
- Přírodně – sociální problémy – vztahy světové populace a přírody. Problém globálního znečištění, nadměrné používání energetických a surovinových zdrojů, demograficé problémy (populační exploze)
- Problémy antroposociální – největší skupina – všelidské, sociální, kulturní a humanitní povahy. „chování světové populace sama vůči sobě“. Problém světové vzdělanosti, rozvoj a dodržování lidských práv, procesy urbanizace atd.
Vývoj světové ekonomiky
člení se do pěti etap, kdy vymezení přechodů mezi etapami je dáno komplexními společenskými změnami, spojenými většinou s válečnými konflikty.
První etapa – formování světové ekonomiky
probíhala od rozpadu feudálního uspořádání a počátku přechodu ke kapitalismu (16. století) do poslední třetiny 19. století. Podstatou je mocenské podmaňování zaostalých zemí rozvinutými (zejm. Velká Británie, Francie) – vznik politicky podřízených teritorií – kolonií (kolonializmus).
Dochází ke stupňování rozdílů v ekonomické úrovni kvůli přesunům bohatství směrem do metropolí na základě neekvivalentní směny – odkup primární zemědělské produkce kolonií za velmi nízké ceny a naopak prodej průmyslového zboží (vyšší přidaná hodnota, kolonie jej nebyly schopny produkovat samy) za monopolně vysoké ceny.
Druhá etapa – konec 19. stol. až konec 1.světové války
charakteristická mohutným ekonomickým rozvojem a zároveň zostřujícími se národními i mezinárodními rozpory, zejm. rozpory mezi metropolemi o znovurozdělení kolonií, což vyústilo až ve vznik 1.sv války. Zároveň sílící sociální rozpory na národních úrovních, které vyústily v r. 1917 v socialistickou revoluci v carském Rusku.
Třetí etapa – meziválečný vývoj světové ekonomiky
Charakterizována sílícími rozpory mezi vítěznými a poraženými zeměmi 1. sv. války. V tomto období proběhla dosud nejhlubší ekonomická krize (1929 – 1933), začíná také krize koloniální soustavy – národněosvobozenecká hnutí v Číně, Indii, Íránu, Íráku a v Egyptě. V Rusku a Mongolsku začalo budování centrálně plánovaného hospodářství, tržní ekonomika tak už nepokrývá celý svět. Vyústěním ekonomického a politického vývoje byla 2. světová válka.
Čtvrtá etapa – poválečný vývoj světové ekonomiky
sahá od konce 2. sv. v. do přelomu 80. a 90. let 20. stol.
2 fáze:
- – 60. léta
rozpad světové ekonomiky na dvě ekonomické soustavy – kapitalistickou a socialistickou, vznik nové skupiny zemí, tzv. centrálně plánované ekonomiky (CPE) (přelom 40. a 50. let) definitivní rozpad koloniální soustavy v 60. letech, vstup skupiny rozvojových ekonomik do světové ekonomiky (RoE), utvoření pozice Japonska, coby třetího jádra světové ekonomiky, díky jeho mimořádným hospodářským úspěchům. (USA, západní Evropa, Japonsko)[1]
Hlavními faktory růstu vyspělých zemí se v tomto období staly státní zásahy do ekonomiky,rozvoj transnacionálních společností a rozvoj integračních procesů v západní Evropě.
- – 80. léta
změna dosavadního vývoje odstartována tzv. strukturálními krizemi, které se prolínaly se všeobecnou krizí měnovou + rostoucími ekologickými problémy. Termín strukturální krize označuje krizi potravinovou, surovinovou (včetně krize ropné) a energetickou.
Potravinová krize probíhala 1972 – 1974,
za jejím vznikem stála stoletá neúroda v jihovýchodní Asii a v subsaharské Africe + předchozí hospodářsko-politická opatření vyspělých zemí (především USA), která omezovala osevní plochy v době poklesu světových cen zemědělské produkce. Nejvýraznější dopad měla potravinová krize na RoE.
Surovinová a energetická krize probíhala ve stejném období jako potravinová, příčinou byl časový souběh konjunktury v USA, Japonsku a záp. Evropě.
Ropné krize – počátek ropné krize v říjnu 1973, v období války Izraele s arabskými zeměmi. Země sdružené v organizaci OPEC vyhlásily embargo na prodej ropy státům podporujícím Izrael – označováno jako 1. ropný šok (cena za 1 barel – tzn. 159 litrů stoupla do konce roku ze 3 na téměř 12 USD). V r. 1979 začal další prudký cenový nárůst – od ledna 1979 do ledna 1981 vzrostla z 13.3 na 36.2 USD za barel. – označováno jako 2. ropný šok.
Reakce vyspělých zemí snahami o strukturální změny spojené s útlumem starých, energeticky a materiálově náročných výrob.
Vzhledem k uvedeným opatřením se počátkem 80. let tendence na trhu ropy obrátila a došlo k postupnému cenovému poklesu – od 1982 do 1986 spadla zpět na 10 USA za barel, což bývá označováno jako ropný antišok.
Strukturální krize způsobily výrazné změny směnných relací potravin, surovin a paliv ve srovnání s průmyslovými výrobky – dovozci surovin a potravin utrpěli a naopak velmi získali exportéři (hl. země OPEC – roční zisk údajně cca 100 mld. USD) – příjmy za exportovanou ropu označovány jako tzv. „petrodolary“ byly ukládány u amerických a západoevropských bank, které díky nim mohly poskytovat dostupnější úvěry RoE – růst vnějšího dluhu a dluhové služby těchto zemí.
Kromě strukturálních krizí dochází také počátkem 70. let k růstu inflace, což ústí do všeobecné měnové krize, jejímž hlavním projevem byl rozpad existujícího měnového systému. (V roce 1971 byla zrušena vnější směnitelnost amerického dolaru za zlato).
Míra inflace se zrychlovala a od r. 1973 probíhala při současné stagnaci či poklesu výroby – nový jev stagflace.
Tyto okolnosti vedly k vytváření mezinárodních obchodních bariér a růstu celního protekcionismu. Na přelomu 80. let se vedle inflace stala významným problémem rostoucí nezaměstnanost.
Do rozsáhlých problémů se dostaly také centrálně plánované ekonomiky, kvůli vyčerpávajícím se faktorům extensivního růstu slábla ekonomická výkonnost a naplno se projevovaly nedostatky centrálně direktivního řízení. Vyústěním ekonomické a politické krize CPE byl rozpad socialistické ekonomické soustavy na přelomu 80. a 90. let.
Pátá etapa – od 90. let 20. století
sílící úloha tržních vztahů jak v transformujících se bývalých CPE, tak i v dosud existujících asijských socialistických zemích (Čína, Vietnam). Rozvoj tržních vztahů v mezinárodním měřítku – světová ekonomika se definitivně stala jednotnou tržní ekonomikou. (Rozdíly v ekonomické úrovni jednotlivých zemí ale samozřejmě zůstaly zachovány). Sílící globalizace světové ekonomiky prohlubuje ekonomickou diferenciaci zemí – tendence k polarizaci podle ekonomické úrovně.
Boj proti tomuto jevu si vynutil do té doby nevídanou úroveň mezinárodní spolupráce. K výraznějšímu oživení ekonomického růstu došlo v 2. polovině 90. let. V posledních letech pozorujeme opět výrazné zpomalení u rozvinutých ekonomik, šířící se z USA.
[1] Poznámka: Dle Mezinárodního měnového fondu je do kategorie vyspělých zemí zařazeno 29 zemí, a to 12 členských zemí Evropské měnové unie a dále (abecedně): Austrálie, Dánsko, Hong-Kong, Island, Izrael, Japonsko, Korea, Kanada, Kypr, Norsko, Nový Zéland, Singapur, Švédsko, Švýcarsko, Tchajwan, USA a Velká Británie. Do skupiny ostatních zemí jsou zařazeny rozvojové země a nově vznikající trhy (tzv. emerging markets), mezi které patří i nové členské země Evropské unie ze střední a východní Evropy.