Světová ekonomika

 

V současnosti probíhá ve světě globalizace a internacionalizace. Ty mají za následek vznik mezinárodních organizací (např. WTO).

Zlom s velkou ekonomickou krizí na konci 20. let 20. století – Zánik dosavadních ek. Vztahů. Dospělo se poznání, že jednotlivé státy se nemohou vyvíjet odděleně.

1. léta – vytváří se ek. Centra (USA)
2. léta –
3. léta – liberalizace
4. léta – transformace centrálně plánovaných ekonomik => jeden ekonomický systém ve světě

 

Světová ekonomika – vědní disciplína

Světové hospodářství – zkoumaný jev, obsah této disciplíny

 

Široké pojetí SH:

SH obsahuje určité ek. Prvky, které mezi sebou mají vztahy

prvky systému:     –     národní státy

• ekonomická sdružení, buď formální nebo neformální
• velké ekonomické subjekty (velké nadnárodní firmy)
• Mezinárodní organizace (WTO, MMF)
• Skupiny států na určitém stupni ek. vývoje => RTE, CPE, RZ SH = systém ekonomických vztahůDef.: Světové hospodářství je globální sociálně-ekonomický systém, do něhož jsou postupně integrovány různé prvky….?
• SE je ovlivňována např. politickými systémy, ekologickými systémy
• Úzké pojetí SH:

1. INTERNATIONAL ECONOMICS – málo aplikovaná, ryze teoretická
2. SE JAKO APLIKOVANÁ DISCIPLÍNA

 

Teorie světové ekonomiky – mezinárodní dělba práce, základ svět. Ek.

 

Adam Smith – 1776 – výroba není věcí izolovanou, ale má společenský charakter, dělba práce zvyšuje bohatství národa

Dělba práce má jednotlivé stupně

– v pravěku

–   společenská dělba práce

1. odděluje se zemědělství

2    řemesla

1. obchod

–   mezinárodní dělba práce – měla by obohacovat všechny národy, které jsou v ní zapojeny. Teorie absolutních výhod => země se specializuje na výrobu a vývoz výrobku s nejnižšími náklady na práci a naopak

 

1. RICARDO – Teorie komparativních výhod – země se specializuje na výrobu a vývoz té komodity, kterou vyrábí s nejnižší absolutní nevýhodou

Aby tyto teorie fungovaly je třeba zcela svobodný trh

 

Neoklasikové – na rozdíl od Smithe a Ricarda tvrdí, že hodnota zboží je dána také cenou VF => specializace zemí je dána zdroji

 

Heckser-Ohlinův teorém – různá zboží jsou různě náročná na spotřebu různých VF, různé země jsou různě vybaveny VF => různé ceny VF v různých státech

• země se bude specializovat na výrobu zboží, jehož VF je v této zemi hojně zastoupen.  Teorie globální interdependence – všechny prvky SE jsou na sobě vzájemně závisléKoncepce alternativního rozvoje – orientace na zemědělství Předpokladem pro vznik světové ekonomiky je přechod od feudalismu ke kapitalismu. Počátky kapitalismu se objevují už ve 14. – 15. stol. V sev. Itálii, v 16. století se dostává do západní Evropy, do Evropy střední až v 17. a 18. stol. Proces dělby práce:
• Koncepce vnější orientece rozvoje – rozvoj exportu. Importní substituce = některé státy se zpočátku snažily omezit dovoz a vyrábět tyto výrobky sami. Jejich výroba se rozvíjí a začíná export (př. Japonsko, JV Asie => NIZ). Teorie vnitřního impulsu = celý proces může být nastartován přílivem zahr. Kapitálu. – Úspešná koncepce
• Koncepce spoléhání na vlastní síly – Rozvojové země musí spolupracovat, důsledkem bylo, že řada RZ se izolovala a vytvářela nereálné ek. Modely (např. Čína – teorie velkého skoku; Kambodža)
• Teorie třídění
• Úloha rozvojových zemí a jejich postavení v SE
• Úskalím této teorie je, že bere v úvahu pouze jednu kombinaci VF na výrobu dané komodity.

1. Fixní dělba práce – uzavřené feudální jednotky (panství), ve kterých dochází k naturální spotřebě. Postupem času je produkce těchto panství větší než jejich spotřeba => vznikají trhy > národní státy
2. Mezinárodní dělba práce – klíčovou úlohu sehrály zámořské objevy (15. – 16. stol.). Díky zámořským objevům byly vytyčeny námořní cesty a zmapovány nové trhy > základ světového trhu.
3. Formování volné soutěže – V Anglii 1730 – 1760 – první průmyslová revoluce, zpočátku manufaktury > továrny. Vznik konjunkturního cyklu. Postupem času jsou domácí trhy příliš malé.
4. Druhá průmyslová revoluce – energie – spalovací motory, elektřina (dynamo, žárovka….); doprava – železnice, silniční doprava, námořní => nositeli průmyslového rozvoje se stávají nová prům. odvětví -> přechod z lehkého průmyslu na těžký. Vznik velkých korporací => MONOPOLNÍ EKONOMIKA, velké korporace potřebují velký nadnárodní trh.

 

V závěru 19. století byla světová ekonomika značně nerovnoměrná. Existují 1. Metropole (Francie, VB, Belgie, Holandsko, Portugalsko, Španělsko, USA, Rusko) – tyto státy vytvářejí imperiální strukturu tzn. 2. Kolonie – byly na metropolích politicky a ekonomicky závislé, metropole z nich čerpaly bohatství.

 

1. Světová válka – ztížený přístup do kolonií => oslabila výroba, z toho těží některé státy hl. USA a Japonsko => Evropa ztrácí svoji ekonomickou nadvládu, nejsilnější ekonomikou světa se stávají USA. Spojené státy se stávají věřitelem, Evropa dlužníkem.

Japonsko – rychlý růst průmyslové výroby, stává se významným exportérem.

V koloniích v tomto období se v koloniích zvýšila industrializace. Velmi nestabilní se stává německá ekonomika, problémy má i VB, není schopna obnovit svoji předválečnou politickou a ekonomickou pozici, stejné problémy má i Francie.

 

Období velké deprese (1929 – 1933) – konjunktura se ve 20. letech potýká s problémem nedostatečné poptávky. Dochází k nadhodnocení cen akcií => 1929 krach na NY burze – v USA pokles HDP o 50%. Světový obchod klesá asi o 2/3. Vzniká protekcionismus.

USA 1930 – New Deal – silné státní zásahy do ekonomiky přímé (regulace konkurence, mezd …) i nepřímé (zvyšování státních výdajů – stavba silnic, mostů …). V Německu zavedeno centrální řízení průmyslu ( koncentrace zbrojní výroby), do roku 1937 se podařilo obnovit úroveň z r. 1929, nebyl však dlouhodobě perspektivní.

 

1. Světová válka – destrukce světového hospodářství zejm. v Evropě a Japonsku. Po válce snaha o obnovu. V Evropě problémy, nedostatek financí. USA opět posílily, bojovaly však s nedostatkem poptávky.
2. Dochází ke změně poměru sil mezi vyspělými světovými ekonomikami.
3. Vznik nové skupiny zemí – důsledek rozpadu kolonií
4. Vznik socialistické soustavy.

Ve 2. polovině 20. stol. Existuje:

20 – 25 RTE soustřeďujících v sobě 60 – 70% světového HDP

120 RZ – 10% světového HDP

15 CPE – 25 – 30%

 

 

Vývoj svět. Ekonomiky po 2. Svět. Válce

 

1. Stabilizace a expanze (50. – 60. léta)

– ekonomický růst podporovala poválečná obnova a rekonstrukce, docházelo nejen k obnově, ale i modernizaci průmyslové výroby(Německo) => snižuje se předstih USA. Prorůstová politika. Rozvoj sociální politiky – stát blahobytu (zejm. záp. Evropa). Vědeckotechnický pokrok. Ekonomická integrace. Dochází k nárůstu státních zásahů, roste přerozdělování. V RTE je ek. Růst okolo 4 – 5% HDP, růst měl extenzivní povahu (levné vstupy) – počítalo se s masovou výrobou. Zkracuje se konjunkturní cyklus (6 – 7 let oproti cca 10 na poč. 20. stol.)

 

1. Etapa stagnace (70. – 80. léta)

• Dochází k prudkým ekonomickým změnám. Na počátku 70. let vyčerpání zásob ropy a zároveň válečný konflikt na blízkém východě => ropný šok tempo ekonomického růstu klesá zhruba na polovinu, roste inflace. Všechna odvětví náročná na suroviny se dostávají do potíží.
• CPE – brzdily růst cen surovin => oddalovaly krizi; RTE se ocitly pod silným tržním tlakem => museli okamžitě restrukturalizovat ekonomiku (zejm. Japonsko – nemá přírodní zdroje). V 80. letech RTE úspěšně řeší tuto krizi, CPE se s ní nejsou schopny vyrovnat. RZ – dochází k tzv. antišoku (ceny ropy klesají), RZ počítaly s růstem cen, byly závislé na příjmech z ropy => tzv. Ztracená dekáda (platí pro RZ).

1. Devadesátá léta – Centrálně plánované ekonomiky přecházejí k tržní ekonomice, nejhlubší příčinou rozpadu socialistické soustavy jsou její ekonomické problémy. Vzniká možnost propojení východních a západních ekonomik a vzniku jednotné světové tržní ekonomiky. Přetrvává řada problémů, v systémově jednotné světové ekonomice existuje velká diferenciace v ekonomické úrovni jednotlivých zemí, tento problém se projevuje od konce 2. světové války a neustále se prohlubuje. Např. většina CPE dosahuje hodnot z roku 1989 až na přelomu tisíciletí (ČR až po r. 2000). Velký rozdíl mezi CPE a RTE se projevuje zejména v podílu služeb v hospodářství.

 

Cesta k tržní ekonomice: ukázalo se, že neexistuje univerzální recept (ve většině zemí vzniká tržní ekonomika naprosto různým způsobem => jinak vznikla v USA, jinak v Německu a naprosto jinak např. v ANIZ nebo Číně – postupná eliminace socialismu a nástup kapitalismu).

            Během 80. let se v SE šíří neokonzervativní myšlenky (stát má do ekonomiky zasahovat zcela minimálně) => Washingtonský konsenzus. Naproti tomu WB soudí, že stát hraje nenahraditelnou úlohu např. v tvorbě legislativy (ukázalo se i v ČR v 90. letech), sociální ochrana atd. Během 90. let tak dochází k syntéze Keynesiánké a nekonzervativní teorie.

– Výrazným fenoménem 90. let je nezaměstnanost, ukazuje se, že tento problém může řešit stát tím, že neustále připravuje novou kvalifikovanou prac. sílu.

– Fiskální koordinace – např. Maastrichtská smlouva zavázala členské státy EU k maximální výši schodku

– Monetární politika – regulace úrokových měr.

– Životní prostředí – např. Kjótský protokol

– Rozvojové země – jejich situace je označována za globální problém. Řeší se oddlužováním.

 

Cyklické a strukturální změny v 90. letech:

– na počátku 90. let – recese SE – 1991 – 1993 v tomto období rostla SE průměrně jen o 1,5%, oživení bylo pomalé a v některých zemích (Japonsko) přechází do další recese, naproti tomu v někde po recesi velká konjunktura(USA), nerovnoměrná (např. Čína zaznamenává velký růst). Strukturální faktory – zavádění nových technologií => úbytek prac. míst.

 

Segmenty SE:

 

– tahounem SE jsou v 90. letech USA (po oživení růst HDP kolem 3%), klesá nezaměstnanost i inflace, konsolidoval se státní rozpočet. Výrazné propojení americké a světové ekonomiky (poptávka USA = 30% světové poptávky)

– Japonsko – stagnace, růst nezaměstnanosti, v r. 1998 klesá japonská ekonomika o více než 1%, pak nastává růst, ale v roce 2002 se dostává do další recese. Projevuje se deflace => japonská vláda zvyšuje státní investice, ekonomika se příliš neoživila a zvýšily se státní výdaje a schodek rozpočtu.

– hospodářství EU – nabírá dech zhruba v r. 1994, růst v období 1994 – 2000 kolem 2,5%, v roce 2000 tempo růstu 3,9%, pak se tempo opět zpomaluje. Nízká inflace. Vysoká nezaměstnanost.

– Transformující se ekonomiky – Země střední Evropy v polovině 90. let obnovují růst (některé ne např. ČR), snižuje se inflace, pod 10% klesá však velmi pomalu (kromě ČR), velká nezaměstnanost (kromě ČR). Transformační problémy zejména v jižní Evropě (Bulharsko, Rumunsko, Balkán). => TE jsou v 90. letech nestabilní

– Rozvojové země – vyhnula se jim recese, vzestup okolo 4 – 6% až do r. 1997, největší dynamiku zaznamenávají NIZ a Čína, nejhůře si vede Afrika. Inflace klesá (asi na 10%). Problémem je nezaměstnanost (20 – 30%). Od roku 1997 finanční krize. Stávají se tahounem růstu světového HDP.

 

Příčiny deflace – do r. 1998 nízké ceny ropy, růst některých (informačních) technologií.

Finanční krize – vznikají lokálně, působí globálně. Propukají zejména v méně vyspělých zemí (nestálé zahraniční investice).

 

Nová ekonomika – soubor strukturálních změn, jsou spojeny hlavně se změnami technologií (hlavně informačních). Propojenost národních ekonomik, nová kvalita spotřebitelského trhu, zvyšuje se kvalita a výkonnost managementu firem, deregulace (v USA), pracovní síla je flexibilnější, růst produktivity práce.

Recese na počátku tisíciletí a současný vývoj – v roce 2000 růst svět ekonomiky 4,8%, ale očekává se recese, od r. 2001 se růst zpomaluje (hlavně ve vyspělých zemích). Poté začíná ekonomika USA zaznamenávat větší nárůst (2004 – okolo 4%), problémem je vysoká nezaměstnanost. V Japonsku – pomalý růst, snižuje se nezaměstnanost. EU – prochází stagnací v období 2001/2004, Německo v r. 2004 pokles HDP. Rozvojové země a transformující se ekonomiky zaznamenávají velký růst, TE jsou tahounem růstu EU, vysoký růst si zachovává Čína a Rusko. Světové hospodářství v současnosti získává dynamiku.¨

 

 

 

Internacionalizace, globalizace a ekonomický růst

 

ekonomický růst – růst HDP, světová ekonomika má dlouhodobě tendence k růstu. Objevují se období se značným růstem:

– 1. průmyslová revoluce

– 2. průmyslová revoluce

– období po 2. svět. válce – tzv. vědeckotechnická revoluce, velmi intenzivně se propojuje věda a výzkum s výrobou, věda začíná diktovat výrobě, objevují se nové materiály (plasty), rozvíjí se automatizace.

– období nástupu nové ekonomiky

 

Období decelerace:

– 1. a 2. světová válka (hlavně ve spotřebním zboží)

– 30. léta

Hlavním tahounem SE byla na konci 18. stol. Velká Británie, na poč. 19. stol. se ek. centrum přenáší do západní Evropy a na přelomu 19./20. stol. do USA, v 50. a 60. letech je centrum růstové dynamiky Japonsko a SRN, v 70. letech NIZ => soudilo se, že JV Asie se stane novým ekonomickým centrem, ale pak přichází stagnace.

 

Ekonomický růst a jeho vliv na SE:

1. Fáze pozitivního oceňování růstu – po 2. svět. válce, kladen důraz na růst, růst za každou cenu, růst je základní činitel, který řeší problémy ekonomické, sociální i politické.¨
2. Fáze nulového růstu – 1. polovina 70. let. Strukturální krize, nositelem těchto myšlenek se stává Římský klub – společnost velmi rychle spotřebovává zdroje, je poškozována biosféra, byly sepsány v 1. zprávě ŘK (Hranice růstu) – pokud se bude ekonomika vyvíjet stejným způsobem, dojde ke kolapsu průmyslu, prosazují zastavení nebo záporný růst => nevkládat nový kapitál, prostá reprodukce.
3. Fáze organického růstu – 2. polovina 70. let, 2. zpráva ŘK (Lidstvo na rozcestí) – záleží na regionálních specifikách (VTE x RZ), ek. růst by si měl zachovat systém zpětné vazby (vztah ke společnosti, biosféře….) a měl by se soustředit v RZ
4. Fáze udržitelného růstu – od 80. let, růst nemusí být za každých okolností rychlý, ale musí být vyvážený (nikoli kvantitu ale kvalitu), růst musí být šetrný k ŽP.

 

Vědecko-technický pokrok – je považován za jeden z hlavních faktorů ovlivňujících ekonomický růst. Postupně roste produktivita v oblasti výroby, snižuje se podíl zemědělství a průmyslu, zvyšuje se podíl služeb (dnes ve VTE až 70%). Společnost se mění z industriální v postindustriální, rozvíjí se tzv. znalostní společnost. Roste nezaměstnanost – Jobless recovery (oživení bez přírůstku pracovních míst).

 

Internacionalizace – dochází k vytváření soustavy vazeb a propojování ekonomiky, od poslední třetiny 19. stol. Vyskytuje se v několika formách:

1. Mezinárodní směna zboží (nejstarší)
2. Vývoz kapitálu – vývoz kapitálu může být doprovázen např. stavbou továrny => silnější vazba
3. Vznik nadnárodních společností – vrcholem jejich rozvoje jsou 70./80. léta 20. století (TNC = transnacionální korporace)
4. mezinárodní ekonomická integrace – propojování národních států se děje i volným pohybem pracovních sil, služeb. Společná hospodářská politika.

 

Impulsem k internacionalizaci je zejména pozice malých zemí, surovinová potřeba (např. japonská politika je naprosto závislá na dovozu surovin)

 

Interdependence – s růstem propojení ekonomik se objevuje i vzájemná závislost, může být symetrická (2 stejně vyspělé státy), ale i asymetrická (různě vyspělé státy)

 

Globalizace ve světové ekonomice

 

– v podstatě pokračování internacionalizace, poprvé byl termín globalizace použit v 80. letech. Jde o integraci různých mezinárodně rozptýlených aktivit, tyto aktivity nejsou vázány na národní ekonomiky. Hlavním impulsem je vývoj technologie => růst produktivity práce => růst produkce => potřeba nových trhů. Zrychluje se výzkum a zavádění nových technologií do výroby. Dochází k liberalizaci trhu zboží, služeb, ale i práce a kapitálu.

Typické jevy při globalizaci jsou:

1. rozvoj homogenizace – na poč. 90. let téměř v celém světě tržní hospodářství VS fragmentace – regionální odlišnosti, ek. centra. Postup globalizace jde přes utváření jednotlivých regionů.
2. transnacionalizace –globální korporace ovládají téměř polovinu světového obchodu. Největší jsou v automobilovém průmyslu, těžbě ropy, výrobě elektroniky. Některé z nich mají rozpočet srovnatelný s menšími státy. Měří se indexem transnacionality (podíl zahraničních investic na celkových aktivech).
3. Mění se role národního státu – mizí národní produkt, národní průmysl atd. Suverenita národních států je oslabována globálními korporacemi.
4. Integrace – od 90. let se hovoří o další vlně integrace (1. vlna = období po 2. svět. válce). Některé státy a organizace se rozpadají, ale prohlubuje se integrace v jiných organizacích (EU) a rozšiřují se. Organizace jako EFTA, APEC, NAFTA, EU atd. můžeme chápat jako různé úrovně globalizace.
5. Rostoucí otevřenost národních ekonomik – po 2. světové válce roste rychleji mezinárodní obchod než světový obchod => zvyšuje se podíl importu a exportu na HDP. Některé státy se stávají závislé na přílivu zahraničního kapitálu.

 

Základním pozitivním efektem je rozvoj podmínek umožňujících další růst ekonomiky. Ekonomický růst může pozitivně působit na životní úroveň.

Negativem je například nerovnoměrný ek. rozvoj, propojenost umožňuje snadnější a rychlejší šíření ekonomických poruch, šíří se kriminalita a světový terorismus, poškozování životního prostředí, ztráta národní a kulturní identity. Zásahy proti negativním důsledkům globalizace nejsou dostatečně koordinované.

 

 

 

Globalizace a rozvojové země

 

Globalizace značně urychlila ekonomický růst některých zemí (ANIZ). Negativem je, že roste vnitřní diferenciace RZ, vytváří „periferie globalizačního procesu“ (Afrika). Prohlubují se sociální rozdíly.

 

Globalizace a RTE

 

Technologický pokrok a modernizace způsobené globalizací zesilují ekonomický růst. Negativními faktory je nezaměstnanost (v důsledku nových technologií nebo levnější zahraniční pracovní síly).

 

Svět se globalizuje ekonomicky, politicky a informačně, ale je multikulturní. Globalizační proces je nezvratný, ale je ovlivňován vnitřním rozporem – jednotlivé státy a organizace jednají v zájmu co největšího vlastního prospěchu, tento rozpor lze řešit pouze prohlubováním mezinárodní kooperace.

 

 

Mezinárodní ekonomické vztahy a instituce

 

Světové hospodářství vzniklo jako diferencované => nerovnoměrnost mezi vyspělostí jednotlivých států => komplikují se tím mezinárodní ekonomické vztahy.

 

Liberalismus – první a historicky základní tendence v mezinárodních ekonomických vztazích. Základní myšlenkou byl volný obchod a kapitalismus. Už v počátcích jeho rozvoje se však objevují jiné teorie např. teorie nezralého průmyslu – země by se měla otvírat, jen pokud je konkurenceschopná. =>

 

Protekcionismus – Slabší země se cítí být ekonomicky ohrožené => zavádějí ochranná opatření. Rozvoj ekonomického nacionalismu.

1. – 30. léta 20. století – rozpad MEV. Po 2. svět. válce rozvoj keynesiánské teorie.

Potřeba liberalizovat. Bylo třeba přejít od bilaterálních (dvoustranných) vztahů k multilatelárním => GATT, IMF atd. 70. vlna neoprotekcionismu, 80. a 90. léta neoliberalismus.

 

GATT – všeobecná dohoda o clech a obchodu. Založena v r. 1947, původně 23 států (včetně ČSR), byla to pouze dohoda => provizorium, předpokládal se vznik organizace, ke kterému však došlo až o 40 let později.

Cílem GATTu bylo zmírnit překážky mezinárodního obchodu (cla), nediskriminace a tzv. položka nejvyšších výhod => všechno co umožní jedna signatářská země druhé musí být umožněno i mezi všemi ostatními navzájem => bránila by vzniku regionální integrace => v tomto případě byla suspendována. Zásada reciprocity – cla se ruší vzájemně.

Jednání v tzv. kolech jednání, celkem jich bylo 8. Poslední byl Uruguayské kolo (1986 – 1993) – historicky nejdelší. Bylo dosaženo:

• snížení cel (před vznikem GATT cla asi 40%, snížena na 5% a v tomto kole ještě dále o 1/3) Především v textilním průmyslu a zemědělství
• snížení ochrany domácího trhu
• pravidla pro používání antidumpingových cel
• služby – dojednání závazků k otevření trhu se službami
• ochrana práv duševního vlastnictvíZávěrem Uruguayského kola je vznik WTO.1995 – 2000 – uvolnění mezinárodního obchodu, liberalizace zemědělství. Od r. 1992 v EU reforma společné zemědělské politiky. V tomto období roste tempo růstu mezinárodního obchodu, je rychlejší než růst světového HDP. Výsledky jsou diferencované, největší výhody z liberalizace obchodu měly RTE.2001 – zahájeno další kolo – Katarské kolo (Dohá) – řeší otázku pracovních standardů a dumpingu a odstraňování zemědělských subvencí. Důležitou úlohu v tomto kole mají sehrát rozvojové země (proto také někdy „Rozvojové kolo“)2004 – v Ženevě se státy dohodly, že se dohodnou na snížení zemědělských dotací. Multilaterální liberalizace – probíhá v jednotlivých regionech samostatně. Některé státy (hl. USA) tuto regionální integraci podporují. Uvolňování MO se totiž v rámci WTO děje velmi pomalu, urychlují ho právě regionální integrační celky (EU, NAFTA atd.). Existují 2 protichůdné názory na regionální liberalizaci:
• Prognózy: podle WB by měla liberalizace světového obchodu vyvést z chudoby 500 mil. Lidí.
• Prosinec 2005 – zasedání v Hongkongu – státy se dohodli, že do r. 2013 zruší subvence na vývoz zemědělských produktů, ale zatím nebyl dohodnut konkrétní postup. Dále 32 nejnerozvinutějších zemí bude moci 97% svých produktů vyvážet bezcelně.
• 2003 – konference v mexickém Cancůnu – RZ prohlásili, že pokut RTE nesníží zemědělské dotace, nebudou dále jednat => jednání přerušena
• Po skončení Uruguayského kola GATT proběhlo několik ministerských konferencí.
• regionalismus je mezikrokem (podporována OECD)
• někteří odborníci WTO tvrdí, že je škodlivá tříští mezinárodní obchodVývoj MO po 2. světové válce– charakteristický je rychlý růst objemu mezinárodního obchodu, základní tendencí je liberalizace, strukturální krize zpomalující liberalizace se objevují až v 70. letech, od poloviny 80. let rychlá akcelerace MO.- mění se struktura vyvážených komodit – po roce 1945 tvořily ½ svět. vývozu zpracované výrobky a ½ suroviny. Tento poměr se po válce zvyšuje ve prospěch zpracovaných výrobků. Spotřeba nerostných surovin neustále klesá, vyrábějí se syntetické materiály. Největším vývozcem a dovozcem po 2. světové válce byla skupina RTE (až 2/3); RZ (asi 25%). CPE tvořily do začátku 90. let uzavřenou skupinu, obchodují převážně jen mezi sebou. 70. letech podíl RZ na MO klesal, naopak objevují se NIZ, jejichž podíl v roce 2000 dosáhl až 17% => Zvyšují podíl RZ na MO. NIZ vyvážejí převážně hotové výrobky. – systém plateb za vývoz a dovoz zboží, mezinárodní pohyb kapitálu. Subjektem MMS jsou vlády jednotlivých států (mohou být liberalistické nebo protekcionistické), Centrální banky jednotlivých států (stanovují úrokové sazby) a Mezinárodní měnové instituce, hlavním nástrojem MMS jsou především měnové kurzy.Vznikly v roce 1944 v americkém Bretonwoodu => tzv. Bretonwoodský mezinárodní měnový systém. Předtím (zhruba do 1. světové války) existoval systém zlatého standardu – ten však ve 20. letech začal kolabovat. Nový systém je opřen o úlohu USD => hovoří se o tzv. zlatém dolarovém standardu – jednotlivé měny jsou fixně vázány na USD. 2 instituce:
• MMF – jeho cílem je:
• Mezinárodní měnové instituce:
• Mezinárodní měnový systém
•             V 90. letech také dochází k zapojování bývalých CPE do MO. Z RTE mají největší podíl na MO hlavně velké státy (USA), ten však neustále klesá. USA však mají už od poloviny 80. let záporný schodek obchodní bilance. Narůstá tzv. Intratrade – obchod uvnitř regionu (např. v EU je to 55% HDP). USA (50%). Na poč. 90. let se podíl Intratrade ve státech střední a východní Evropy snižoval (rozpat RVHP), pak ale začal opět růst (vstup do EU)
• – roste podíl mezinárodní směny na světovém HDP. Malé vyspělé ekonomiky jsou velmi otevřené (až 80% HDP je import/export). Ve velkých ekonomikách je tento podíl nižší (USA – 10% – 15%). Mezinárodní obchod dlouhodobě roste rychleji než světový HDP.
• zabývat se spoluprací v otázkách mezinárodního měnového vývoje
• zabezpečovat stabilitu kurzovních vztahů.
• zabezpečovat mezinárodní směnitelnost jednotlivých měn.
• Vyrovnávat platební bilanciV 90. letech se MMF soustřeďuje na pomoc při přechodu k tržnímu hospodářství ve státech bývalé RVHP (technická pomoc, úvěrová politika). Hovoří se o systému tzv. Washingtonského konsenzu – deregulace ekonomiky.
• Objevují se také názory, že existují problémy i mezi RTE (např. kolísání měn). Na konci 90. let zaznamenává MMF množství neúspěchů (Rusko, Asie, JA). => Návrhy na reformu:
• Do počátku 70. let byla základním úkolem MMF péče o stability jednotlivých měn. V 70. letech však zaniká Bretonwoodský systém a tím i systém fixních měn. =>MMF se soustřeďuje na finanční pomoc a podporu rozvojových zemí. Zprostředkovává jednání mezi dlužníky a věřiteli a navrhuje řešení jejich problémů. Vysoká zadluženost totiž neohrožuje pouze dlužníky, ale i věřitele => v 80. letech tzv. dluhová krize. MMF tak stabilizoval situaci např. ve státech Jižní Ameriky. Situace v některých afrických státech se však naopak zhoršila.
• kontrolovat pohyby mezinárodnímu kapitálu
• zrušit MMF
• vytvořit systém celosvětové měny a celosvětové centrální banky
• poslední trend je standardizace fungování jednotlivých národních ekonomik a na základě včasných a přesných informací předcházet hospodářským krizím v jednotlivých státech.Světová banka (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – IBRD):
• rozvoj členských zemí a jejich ekonomická restrukturalizace
• rozvojová instituce  – Největšími poválečnými vývozci kapitálu jsou USA, později Německo a Japonsko. Převažují investice do RTE. Hlavní toky:
• – před válkou relativní přebytek kapitálu v některých ekonomikách, v jiných naopak nedostatek. => po válce vývoz kapitálu (Poválečná obnova Evropy a Japonska). Později se stávají hlavním příjemcem zahraničního kapitálu RZ. Od 80. let nutnost investovat i v RTE a v 90. letech ve státech střední a východní Evropy. Nutná je také koncentrace kapitálových zdrojů při některých technicky náročných výrobách.
• Hlavní tendence vývozu kapitálu po 2. světové válce
• Poskytuje dlouhodobé úvěry (12 – 15 let) s nízkým úrokem méně vyspělým členských zemí.

• USA a Evropa
• USA a Japonsko              V závěru 90. let investice zesilovaly. Největším investorem se dočasně stala VB. V roce 2000 absolutní vrchol zahraničních investic (1,28 bil. USD), v letech 2001/03 permanentní pokles investic. Největším příjemcem zahr. Investic se stává Čína. Jinak jsou hlavními příjemci zahraničního kapitálu RTE. Propadem v současnosti procházejí USA.
• v letech 1991/93 – recese ve světové ekonomice, rostou investice do rozvojových zemí (v tomto období vzrostly o 70%). Řada zemí dává přednost vývozu kapitálu před vývozem zboží. Největším vývozcem zůstávají USA, ale také klíčovým dovozcem. V některých případech dochází také k přesunu kapitálu z rozvojových zemí do USA.
• 90. léta
• Dnes jsou USA čistým dovozcem.

 

Evropský makroregion (západní Evropa)

 

Neoklasická teorie integrace – integrace je proces ekonomického sbližování, spolupráce, popř. slučování ekonomik => Integrace = uvolňování obchodu. Podle neoklasiků je poválečný vývoj již třetí fází dlouhodobého procesu. Integrace je podle nich globální. Jde o vytvoření jednotného světového celku, v němž bude fungovat volný obchod.

 

Regionální teorie – probíhá roztroušeně, zejména mezi sousedními státy. Probíhá od 2. světové války a jejím základem jsou ekonomická centra:

1. USA a sev. Amerika
2. Evropa
3. Japonsko

Názory na regionální integraci jsou rozporuplné. Zastánci zdůrazňují, že na bázi regionální integrace lze vytvářet i integrační celky vyššího stupně (EU), ne pouze ekonomické.

Lze také členit na:

1. Sektorovou – např. ESUO

• Universální

 

 

Formy Integrace:

1. Preferenční oblast – státy vzájemě snižují cla
2. Zóna volného obchodu – ruší všechna cla, ale vůči třetím zemím si každá zachovává svou celní politiku
3. Celní unie – společná celní sazba vůči 3. zemím
4. Společný trh – volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil
5. Hospodářská unie – politiky jsou slaďovány nebo dokonce sjednocovány EU
6. Politická unie – vznik federativního nebo konfederativního uspořádání

 

Evropská ekonomická integrace

 

Motivem je situace v západní Evropě po WWII. Nejsou to pouze ekonomické důvody (poválečná obnova), ale i politické.

1951 – smlouva o ESUO – první krok, jeho úkolem bylo zajistit systém koordinace výroby a distribuce dvou klíčových surovin. Tyto komodity byly po válce nejrozvinutějším odvětvím a také velmi internacionalizovaným. Zakladatelské státy – Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko. Vzniká jako protiváha RVHP, formuje se také jako protiváha USA. Objevily se také snahy o politické a vojenské propojení – bez výsledků. Základem integrace musí být integrace ekonomická.

 

1957 – EUROATOM a EHS – byly založeny Římskou smlouvou. Tyto tři složky vytvořily základ dlouhodobé evropské integrace. Motivem vzniku EHS byl rychlý ekonomický růst Německa, které hledalo nové trhy. Německo chce vyvážet průmyslové výrobky (zejm. do Francie) a Francie zemědělské produkty do Německa. Hlavním motivem Itálie je vyrovnávání rozdílů mezi S a J It.

VB shledává tento proces velmi centralizovaný a byrokratický => nezapojuje se a v roce 1960 zakládá EFTA – s ambicemi stát se pouze volným tržním prostorem. VB měla silné vazby se svými bývalými koloniemi (=> levné suroviny), integraci nepotřebuje. Problémem EFTA je rozdílná vyspělost jednotlivých zemí a nekompaktnost území zemí EFTA.

 

Cíle EHS:

1. Celní unie – zrušení cel a společná obchodní politika
2. Společný trh – dlouhodobá otázka (až v roce 1993)
3. Vytváření společných politik – zemědělská, dopravní atd.
4. Sjednocení právních předpisů a vytvoření společných institucí

Základní orgány:

1. Komise EU (EHS) – exekutiva
2. Rada EU (rada ministrů)
3. Evropská rada – vedoucí představitelé členských států
4. Evropský parlament
5. Evropský soudní dvůr

 

Naplňování hlavních cílů:

Celní unie byla dotvořena v roce 1968, společná obchodní politika např. ve WTO vystupuje EU jako jeden celek. Společný trh – dlouhou dobu docházelo pouze k uvolňování trhu se zbožím, volný pohyb osob byl omezen (různé požadavky, nekompatibilita diplomů), odlišné předpisy ve službách, omezený pohyb kapitálu, v 70. letech strukturální a měnové krize. Definitivní řešení přichází až v 90. letech.

 

Společná zemědělská politika

Rozhodovací pravomoc téměř plně přenesena na evropské instituce. Systém zemědělské politiky byl vytvořen na přelomu 60. a 70. let. V prvních desetiletích fungování byl tento systém stabilní, ale od 80. a 90. let nadprodukce drahých potravin => pokles stimulace.

 

Integrace v 60. – 80. letech

 

V roce 1961 podává přihlášku do EHS i VB, zejména Francie však zablokovala její vstup. Francie také protestovala proti přechodu řízení na nadnárodní instituce, Německo naopak => 1966 tzv. Lucemburský kompromis – bude zabezpečen zájem národních států, změněn systém hlasování. 1965 – vytvořen systém ES.

1967 – nová přihláška VB =>

1973 – Vstup VB, Dánska a Irska

=> klesá význam EFTA => 1992 navázání zemí EFTA na EU = EHP (evropský hospodářský prostor).

VB neměla zájem o společnou zemědělskou politiku (britské příspěvky pohltí francouzské zemědělství) => od 80. let je část těchto příspěvků vracena. Lpí na vlastní měně. Má odlišné představy na sociální politiku. 1979 – přímé volby do EP.

 

1981 – vstup Řecka

1986 – Španělsko, Portugalsko

=> vstup většího množství chudších zemí.

 

Vztahy s RZ

Některé členské státy jsou bývalé koloniální mocnosti =>

• Dohody z Younde
• Dohody z Lomé – potřeba reformovat, v důsledku nepříznivého vývoje 70. let. Nízká konkurenceschopnost vůči USA a Japonsku – Jednotný evropský akt (1986) – první úprava Římský smluv, orientuje se na konečné zavedení jednotného evropského trhu. Vytvoření základny pro nové společné ekonomiky (hl. věda a výzkum, ekologie, měnová a sociální), změna v rozhodování => většinové rozhodování v některých oblastech (kromě např. daňové politiky, kde zůstává rozhodování jednomyslné). Evropská rada byla včleněna mezi oficiální orgány ESRealizace jednotného trhu– fyzické => překážky při převozu zboží (hraniční kontroly)- daňové => snaha sjednotit nepřímé daněSpolečný trh byl vytvořen do konce roku 1992, ale nebyly odstraněny úpně všechny překážky (např. Británie a Irsko nepodepsali Schengenskou dohodu)Integrace v 90. letechDva základní dokumenty:
• MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA (únor 1992)
• – technické překážky (normy pro zboží, rozdílná kvalifikace pracovníků)
• => Bílá kniha – uvádí základní překážky jednotného trhu:
• => snaha urychlit integraci
• Integrace v 80. letech
• Ekonomická spolupráce s těmito zeměmi bez ambicí na přistoupení, výjimkou jsou Malta a Kypr.

1. Smlouva o ES (jednotný trh, zaměstnanost atd. => ES počítá s ekonomickou spoluprací)
2. Smlouva o EU – 3 pilíře, euroobčanství, zásada subsidiarity (EU jedná pouze v těch oblastech, kde nemůžou jednotlivé země samy uspokojivě realizovat zájmy společenství), kohezní fondy, sociální politika (zpočátku nepodepsala VB).

 

Příprava a zavedení měnové unie

• už v 60. letech vytyčen tzv. Wernerův plán (zavedení měnové unie do roku 1980) – neúspěch

• Zavedení ECU v 70. letech => jednotlivé kurzy se postupně slučovaly do určitého pásma¨
• V Maastrichtu postupně vytyčeny jednotlivé etapy zavádění měnové unie
• Kritéria měnové unie(Maastrichtská):

1. veřejný dluh (max. 60% HDP)
2. deficit SR (max. 3% HDP)
3. inflace
4. něco
5. něco

 

Definitivně začala 1. 1. 1999

– zafixování kursu jednotlivých měn k Euru, ponechání stávajícího oběživa

– kromě VB, Dánska, Švédska a Řecka (nemohlo, přidává se v roce 2001, podvodem)

 

Pakt stability

– jednotlivá kritéria musí být dodržována i po zavedení MÚ, je postupně změkčován

 

Vývoj po Maastrichtské smlouvě

– začala platit až po ratifikaci (Dánové zpočátku zamítli v referendu, ve Francii pro 51%) => občané se báli ztráty suverenity

– ratifikace v říjnu 1993 => vznik EU

– v důsledku MS se začíná připravovat rozšiřování

– 1995 – Švédsko, Rakousko, Finsko

Po rozšíření se zjišťuje potřeba reformy (původní EHS pro 6 zemí)

=> 1997 – Amsterodamská smlouva – nepodařilo se rozšířit rozhodování kvalifikovanou většinou a zastoupení v EK

 

Reformy na konci 90. let

 

Prosinec 1997 rozhodnuto o zahájení jednání o vstupu nových zemí =>

Agenda 2000 – jak získávat peníze z rozpočtu v letech 2000 – 2006, je nutné zrevidovat největší výdaje (zemědělská politika, regionální a strukturální politika), bude trvat solidarita (rozdíl v přispívání do rozpočtu u jednotlivých zemí), vyčleněny prostředků pro nové země. => Po roce 2002 mohou vstoupit nové státy

 

Poslední fáze integrace

 

2000 – Smlouva z Nice – reforma institucí –

– složení EK (každý stát 1 komisař, maximální počet komisařů 27)

– Počty hlasů v Radě EU

– počet poslanců v EP

Problémy s ratifikací v Irsku.

1. 5. 2004 – východní rozšíření

 

Od roku 2002

Příprava ústavy – ratifikace pozastavena

• Prezident EU (v čele Evropské rady)
• Ministr zahraničí
• Hlasování v ER Transformace států střední a východní Evropy
• Po WWII – zestátnění ekonomiky
• Vyčlenění ze světové ekonomiky
• Centrální řízení ekonomiky¨
• Od 60. let snaha o reformy, docházet k nim začalo a v 80. letech:
• Decentralizace
• Uvolnění cen a jejich přiblížení cenám světovým
• Reformy v řízení podniků
• Transformace obsahuje 3 základní skupiny změn:
• Ke skutečným změnám však dochází až s nástupem politických změn na přelomu 80. a 90. let
• Institucionální – potřeba změnit ústavu a vytvořit institucionální rámec umožňující podnikání.
• Strukturální
• Systémové – vytvoření základních atributů TE (dominantní postavení soukromého vlastnictví)Liberalizace vnějších ekonomických vztahůReforma bankovnictví – CB vs. KBDva hlavní způsoby liberalizace
•  
• Daňové reformy – standardní systém zdaňování (přímé x nepřímé daně)
• Liberalizace cen

1. „Konzervativní“ –
2. „Sociálně-demokratický“ – větší úloha státu

Na počátku všude převaha poptávky nad nabídkou => stát přijímá opatření (inflace, snižování mezd)

Po zahájení transformace se ve většině zemí ekonomický růst zpomaluje v důsledku rozpadu některých podniků (propad HDP 10 – 30%) => obava z destabilizace. V ČR bankroty téměř neprobíhaly a nezaměstnanost byla velmi nízká, avšak ukazuje se, že ekonomika se příliš nerestrukturalizuje.

 

Výsledky transformace do konce 90. let

– ve všech zemích zavedeno tržní prostředí, problémy jsou nedostatečná legislativa, tunelování, fungování státní správy, špatně fungující bankovnictví

1. Státy, kde transformace proběhla úspěšně – střední Evropa a Pobaltí
2. Pomalejší a neúplné změny – Bulharsko a Rumunsko – nedostatečný růst, nedokončená privatizace
3. Problémové státy – bývalý SSSR, ekonomika se rozpadá, ekonomický pokles

 

Transformující státy dnes rostou mnohem rychleji než RTE, je třeba dále kultivovat tržní prostředí, provádět strukturální změny, dále rozvíjet exportní růst, proces transformace je podstatě ukončen.

USA

 

1. léta

• hosp. politika spojená s administrativou B. Clintona
• likvidace inflace
• strukturální změny
• deregulace
• zadluženost
• problémy ekonomického růstu a nezaměstnanosti
• v hospodářské politice princip neokeynesiánství

 

Reformy:

1. investice do lidského kapitálu – školství, vzdělávání, rekvalifikace
2. reforma soc. zabezpečení
3. pokus o reformu zdravotnictví – snaha zavést všeobecné pojištění
4. modernizace infrastruktury – počítač. sítě, internet
5. podpora a rozvoj moderních technologií, posílení úlohy malých podnikůV důsledku těchto reforem došlo k:

• vzrostlo tempo produktivity práce
• zvýšení daňového zatížení
• snížení podílu vojenských výdajů
• snížení deficitu státního rozpočtu (1992 – 200 mld. USD)
• od roku 1994 velká růstová dynamika (díky silné spotřebě a investicím)
• nezaměstnanost klesla ze 7 na 5%
• inflace nenarůstala
• v 90. letech se snižuje deficitHospodářská politika G. W. Buse v letech 2001 – 2005            Snižuje se úroková míra (z 6% na 1%). V roce 2003 oživení ekonomiky (úroková míra 4,5%). Snižuje daňové sazby (2001, 2003). Výrazně se zvyšují výdaje především bezpečnostní a vojenské => od roku 2002 schodek bilance (2004 – 400 mld. USD). Oslabující USD, pokles akciových trhů. V roce 2002 v důsledku finančních podvodů krachují obří podniky.Vnější ekonomické vztahy USA
• do začátku 20. století rekordní uzavřenost, protože americká ekonomika byla vybaveno zdroji, surovinami i prac. silou
• 70., 80. a 90. léta – strukturální krize, léčba šokem
• 80. léta – neokonzervativní legislativa
• 1987 – saldo obchodní bilance 170 mld. USD
• od konce 80. let bilaterální jednání s Japonskem => MANGE TRADE – Japonsko doveze určitý počet amerických výrobků.
• 1993 ukončeno uruguayské kolo GATTObchodní výměna v 90. letech
• neustále rostoucí saldo obchodní bilance (silná vnitřní poptávka, silný dovoz)

• 2 hlavní tendence:
  1. konsolidovat vztahy s RTE – Japonsko (dovoz japonských aut do USA), 2. polovina 90. let – Transatlantická agenda = odstranění obchodních překážek mezi EU a USA. TAFTA – Transatlantic free trade area.
  2. Rozšířit vztahy s některými RZ – vztahy s mexickou ekonomikou, 1994 vzniká NAFTA – snaha podpořit regionální obchodní dohody. FTAA = free trade area of Americas – 34 zemí, 800 mil. obyvatel, nárůst intratradeKanada

• nejvyspělejší (G8)
• zpracovatelský průmysl, služby
• otevřená ekonomika
• malý vnitřní trh (30 mil. obyvatel)
• závislost na USAMexiko
• vyspělejší RZ
• úspěšný vývoj do 70. let
• deficit státního rozpočtu => změna hospodářské politiky – privatizace => příliv zahraničních investicNAFTA
• cíl: vybudování pásma volného obchodu
• nárůst obchodních vazeb, efekty růstu nerovnoměrné, podniky v Mexiku při hranici s USA – montážFTAA
• 34 států => složité jednání, o roku 1994 – v rámci NAFTA komplementarita Mexika a USAAsijský makroregionJaponsko
• 2. nejsilnější ekonomika světa
• nejdynamičtější vývoj po 2. světové válce
• mnoho obyvatel (130 mil.) => rozsáhlý vnitřní trh
• HDP – 4 bil. USD (8% svět. HDP), 30 tis. USD/obyv
• Do 80. let silný růst průmyslu
• 70% služby (v USA 75%)
• 5,6% světový export, 4,5% světový dovoz, podíl exportu na HDP 8 – 10%
• Historie
• do pol. 19. století izolace
• 1867 – reformy Meiji – modernizace, fáze buržoazní revoluce, modernizace armády a školství.
• Rozvoj industrializace, roste výroba
• 2. světová válka – Japonsko vojensky ovládá jihových. Asii, po porážce okupováno USA
• vývoj se zpomalil v 80. letechJaponská ekonomikaTest: 10. 5. 11.00
•             18. 5. – 10.00 JM 203

•    nízká spotřeba, vysoká míra úspor
• výkonná pracovní sílá
• vysoká míra kolektivismu, akceptování státního řízení Základním rysem japonského podniku, je právě kolektivismus, všichni zaměstnanci mají silnou zodpovědnost. Charakteristická je pevná vazba pracovníka k podniku, systém seniority (pomalý postup v kariéře).Podnik investuje do zaměstnanců. Podnik se snaží vytvořit zájem na dlouhodobém rozvoji podniku.Stát a hospodářská politikaSilná role státu, jedná se o interakci mezi státem a tržními subjekty => ne centralismus. Po druhé světové válce je charakteristická podpora dlouhodobého rozvoje. Stát využívá k ovlivňování přímé i nepřímé (doporučení) nástroje.Indikativní plánování – plány obsahují minimum čísel, jedná se spíše o hesla. Plány mají oznamovací a informační efekt, naznačují budoucí politiku státu. Plánováním se zabývají dvě organizace – MITI a EPA (Economic Plannig Agency).Průmyslová strukturální politika – po válce kladen důraz na těžký průmysl, později na zpracovatelský průmysl (zboží s vysokou přidanou hodnotou).Hospodářská politika a vnější vztahy – Japonsko má velký vnitřní trh, po válce vláda omezovala spotřebu => musela podporovat export, kontrolovala dovoz. => Japonsko se stalo importně a exportně závislé. Hlavními obchodními partnery jsou USA (25% obchodu), EU(15%) a asijské rozvojové země (50%). Vstup na japonský trh je pro zahraniční producenty velice obtížný.            Po válce Japonsko (často nelegálně) imitovalo cizí technologie, změnilo se to v 70. letech v důsledku strukturálních krizí. Původně velmi silný důraz na export, později se ukazuje, že je sice velký ekonomický růst, ale relativně nízká životní úroveň => od 80. let podpora domácí poptávky, snaha snížit životní náklady => japonsko se např. otevřelo dovozu levnějších potravin.            V 90. letech začíná dlouhodobá recese, jednou z hlavních příčin byl tzv. Bublinový boom – stát se snažil podporovat poptávku. Vysoká poptávka a nízké úrokové míry způsobily inflaci => CB zvýšila úrokové míry => klesá poptávka. Ve snaze překonat recesi začala CB opět snižovat úrokové míry, ale nebylo to účinné. Opět snaha podpořit poptávku => ekonomické balíčky => 1996 ekonomika roste (3,6%), vláda opět snížila výdaje => ekonomika opět začala klesat. Posílení růstu teprve v roce 2000, ale v zápětí v roce 2002 prochází ekonomika další recesí. V současnosti japonská politika roste. O roku 1992 prochází Japonsko deflací. Snaha o privatizaci – Japonská pošta. Nutné je, aby se japonská ekonomika dále otevřela.Asijský makroregion a problém rozvojových zemí            Rozvojové země vznikly z koloniálního systému, kolonie byly využívány různým způsobem. Po II. Světové válce osamostatňování. HDP rozvojových zemí se v průměru pohybuje okolo 1000 USD. Problémem je struktura ekonomiky – vysoká míra zemědělské výroby. Výrobní struktura SIA – jedná se ale o zastaralé, tradiční služby. Struktura pracovní síly ASI.            Postavení RZ v SE – asi 80% světové populace ve 130 zemích a 60% světové souše. Přesto asi 40% světového HDP. Ve třech regionech:
• –   Asijský vytvářejí asi 70% HDP všech RZ
•             V ekonomice je zastoupeno velké množství předkapitalistické výroby (dílny), které brzdí rozvoj základních kapitalistických vztahů. Většina rozvojových zemí je závislá na dovozu hotových výrobků.
•             Snaha omezit aktivum obchodní bilance => na konci 80. let oslabení exportu. Během 90. let však aktivní saldo obchodní bilance opět narůstá.
•             Od 80. let má Japonsko vysoký přebytek zahraničně-obchodní bilance. Do roku 1988 je Japonsko největším vývozcem kapitálu, během 90. let snižování vývozu kapitálu.
• Latinsko Americký – nejvyspělejší
• Africký – nejzaostalejšíANIZstále řazené mezi RZ, ale řada faktorů je přibližuje RTE. Jejich intenzivní rozvoj začíná v 70. letech 20. století.ANIZ 1: Singapur, Tchaj-wan, Hong-Kong, Jižní Korea
• Faktory rozvoje:
• Charakteristická je velká růstová dynamika (8-10% ročně), silný růst exportu, změna struktury ekonomiky – SIA (podle HDP i zaměstnanosti).
• ANIZ 2: Malajsie, Indonésie, Thajsko – HDP 2000-5000 USD/obyv. V poslední době také Čína, Myanmar, Brunej

1. Pracovní síla – velmi levná a nenáročná, v posledních desetiletích však také velmi vzdělaná, kolektivismus
2. Atypická koloniální minulost – Honk-Kong se stal už za koloniálních dob velkým ekonomickým centrem
3. změny struktury zprac. Průmyslu – přechází se od jednoduchých výrobk, k výrobkům náročným na výrobu.
4. Výrazný státní vliv – většinou, alespoň v první fázi, se nejednalo o demokratické státy. Vlády však podporovali příliv investic. Systém indikativního plánování.

Jednoduché výroby se postupně přesunují z NIZ 1 do NIZ 2. Např. Korejská ekonomika byla velmi centralizovaná.

 

Integrace a regionalizace v JV Asii

 

– Neformální, zejména mezi Japonskem a NIZ.

– Formální – ASEAN – 10 zemí, vznik 1967, od roku 1992 začíná vytvářet zónu volného obchodu, v roce 2003 dokonce přijat plán na vytvoření společného trhu.

Od roku 2003 ASEAN+3 => + ČLR, J. Korea, Japonsko => snaha vytvořit zónu volného obchodu.

APEC – vznik v roce 1989, původně 12 zemí Asie a Ameriky, postupně přistupují další země jako ČLR, Mexiko, Rusko atd., dnes 29. Jde spíše o volnou spolupráci. Problémem tohoto seskupení je velký počet velmi rozdílných států (USA vs. Papua n. Guinea). Jedná se spíše o ekonomické fórum.