USA: Wilsonova prohra a návrat izolacionismu, blahobyt dvacátých let,
USA: Wilsonova prohra a návrat izolacionismu, blahobyt dvacátých let,
rasismus, mafie. Hospodářská krize – Hoover, Roosevelt, tzv. New Deal.
WILSNOVA PROHRA A NÁVRAT IZOLACIONISMU
8. července 1919 se Wilson vracel za mohutné lidové podpory domů s versailleskou
smlouvou. Za Společnost národů se postavila 1/3 zákonodárných sborů jednotlivých států
Unie stejně jako 35 z 48 guvernérů.
Republikán Lodge však měl vážné výhrady. Nepřál si sice, aby se Spojené státy
vzdaly účasti na řešení celosvětových záležitostí, ale pochyboval o tom, že by pařížští
vyjednávači dokázali „učinit lidstvo pomocí stanov či psané ústavy zničehožnic ctnostným.“
Lodge znal spodní proudy, které už rozdmýchávaly odpor proti smlouvě: nechuť, kterou
pociťovaly německé, italské a irské skupiny; zklamání liberálů z kompromisů, které
Wilson učinil ve věci reparací a hranic; zmatky demobilizace a jimi vyvolané domácí
problémy; znovuoživení izolacionismu. Lodgeův blízký přítel Theodor Roosevelt,
Společnost národů odsoudil s tím, že zhola nedůvěřuje „člověku, jemuž na cizích národech
záleží stejně jako na národu vlastním.“
Připojili se i ostatní. Skupina tzv. „nesmiřitelných“, kterou tvořilo v Senátu 14
republikánů a 2 demokrati, nebyla ochotna svolit k americké účasti na Společnosti národů
(dále již SN). Tato skupinka mohla dozajista Lodgeovi pomoci, nicméně on sám patřil
k „zdrženlivým“, kteří byli ochotni uzavřít s Wilsonem kompromis, ale trvali na tom, aby se
Spojené státy zapojily do SN a její činnosti jen omezenou měrou. Wilson samosebou
prohlašoval, že již smlouvu pozměnil tak, aby tomuto požadavku vyhovovala, a zdůraznil, že
díky právu veta v Radě SN se Spojené státy nemohou zavázat k ničemu, co by se příčilo jejich
vůli.
Lodge však navrhl soubor změn či výhrad. Wilson vyjádřil souhlas s výhradami
týkajícími se výkladu, odmítl však vše, co by vedlo k obnovení rozhovorů. Zvláště se postavil
proti úpravám oslabujícím Článek deset, který se zabýval kolektivní akcí signatářských vlád
proti agresi.
V září, kdy dění kolem smlouvy začínalo ochabovat, se Wilson rozhodl obrátit se
přímo k lidem. Navzdory doporučení lékařů i radám přátel se vydal na cestu, proletěl
Středozápadem až k západnímu pobřeží a za jízdy mezi zastávkami bušil do stroje proslovy.
Za 21 dní procestoval 12 800 km, přednesl 32 význačnějších projevů, bojoval s názory
odpůrců a naléhavě varoval.
Chvíli se zdálo, že Wilson znovu získává iniciativu, jenže tehdy mu vypovědělo
poslušnost zdraví. Po projevu v coloradském Pueblu 25. září 1919 byly známky vyčerpání
již tak zřejmé, že lékaři další cestu odvolali a hnali prezidentův vlak zpátky do Washingtonu.
2. října postihla Wilsona těžká mozková příhoda, ochrnul na levou stranu těla a do konce
života už zůstal invalidní. Nemoc jen znásobila jeho tvrdohlavost. Nyní odmítal v čemkoli
ustoupit. (Před jedním z pobočníků se uchechtl: „Ať ustupuje Lodge.“)
V době od 7. do 19. listopadu 1919 přijal Senát 14 z Lodgeových připomínek
k versailleské smlouvě, z nichž většina se týkala právě SN. Wilson nadále odmítal učinit
jakékoli kompromisy, následkem čehož se wilsonovci ocitli v nepravděpodobném
souručenství s nesmiřitelnými, kteří smlouvu odmítali za jakýchkoli okolností. Hlasování o
smlouvě s připomínkami skončilo v Senátu 39 hlasy pro a 55 hlasy proti. Při hlasování o
přijetí smlouvy bez výhrad se spojili nesmiřitelní se zdrženlivými a ratifikaci opět znemožnili
poměrem hlasů 38:53.
Tváří v tvář mohutné vlně veřejné kritiky se však Senát rozhodl věc znovu
podrobit úvaze. Wilson ovšem zůstával stále neoblomný. V podstatě byl pro dvojí řešení:
vstoupit do SN, či stáhnout se z velmocenské souhry, která spasila svět. 19. března 1920
prezidenta opustilo 21 demokratů, kteří se přidali ke skupince zdrženlivým. Bohužel při
B 1 P
hlasování se nepodařilo získat dvoutřetinovou většinu (49 pro, 35 proti). Ze tří skupin
v Senátu (wilsonovci, zdrženliví, nesmiřitelní) se skutečným vítězem stala poslední
zmiňovaná skupina – nesmiřitelní.
Přesto Wilson věřil, že se mu podaří přeměnit příští prezidentské volby
na „slavnostní refendum“ o SN. Dělal si však klamné iluze. Když Kongres 20. května 1920
vyhlásil společnou rezolucí ukončení války, Wilson tento akt vetoval; válečný stav
s Německem a Rakouskem-Uherskem oficiálně ukončilo až společné usnesení z 2. července
1921, poté, co Wilson už opustil úřad. Mírové dohody s Německem, Rakouskem a
Maďarskem byly ratifikovány 18. října 1921 za nového prezidenta USA W. G. Hardinga.
Jak si vysvětlit Wilsonův pád?
Většina Američanů byla tehdy zjevně unavena idealistickými taženími a s nedůvěrou
pohlížela na vůdce hrající na strunu reforem. Jistý pozorovatel jej vysvětluje: „Moralista se
bezpochyby těší mezi lidem oblibě – své publikum však zároveň unavuje.“
Warren Gamaliel Harding lidem slíbil „návrat k normálním
poměrům“: „Amerika nyní potřebuje nikoli hrdinství, ale uzdravení; nikoli všelék, ale
normální stav věcí; nikoli revoluci, ale obnovu; nikoli agitaci, ale uspořádání svých
záležitostí; nikoli chirurgický zásah, ale klid; nikoli drama, ale chladnou hlavu; nikoli
experiment, ale rovnováhu; nepotřebuje propadat internacionalismu, ale potřebuje vytrvat ve
svém triumfálním vlastenectví.“ Tím se zasloužil o své vítězství v prezidentských volbách.
BLAHOBYT DVACÁTÝCH LET
Obecně se předpokládá, že „bouřlivá léta dvacátá“ byla obdobím prosperity,
lehkomyslnosti, optimismu a uvolněných mravů. Taková však byla jen pro některé
Američany, kdežto pro jiné byla obdobím zoufalství a pochyb.
Většina Američanů zůstala pevně spjata se starými hodnotami, jako byla církev,
domov, rodina, farma a drobné podnikání, avšak ve 20. letech nabyly tyto vazby charakter
obrany. Tato nálada nalezla výraz ve vzrůstající tendenci spojovat americký nacionalismus
s nativismem, rasismem a militantním protestantismem.
V roce 1924 se konaly nové prezidentské volby, tentokrát se vítězem stal John Calvin
Coolidge, „Tichý Cal“. Toto vítězství nad demokraty a pokrokáři se pochopitelně odrazilo i
v tehdejším blahobytu a technických úspěších. Střední vrstva obyvatel, která kdysi tvořila
důležitý prvek pokrokářské koalice, byla nyní pohlcena novým světem podnikání a spotřeby,
jenž vznikl pokrokem v oblasti komunikací, dopravy a podnikové organizace. Stále více
komentátorů zdůrazňovalo, že Spojené státy vstupují do „nové éry“ vyspělého kapitalismu.
RŮST KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI
Americké hospodářství se během 20. let výrazně změnilo. Prudký vzrůst produktivity
a záplava trhu novými spotřebními požitky vedla ke konzumní společnosti. Zboží, které si
dříve mohli dovolit pouze boháči – fotoaparáty, náramkové hodinky, zapalovače, vysavače,
pračky –, bylo teď přístupné i příslušníkům pracující třídy. Podnikatelé, obchodníci
nabádali lid, aby se zbavil původní protestantské etiky kladoucí důraz na prostý životní styl.
Pomáhali jim i ekonomové a novináři. V novinách se objevily články, v nichž byla obsažena
tvrzení typu: „Američan má pro svou zemi největší význam již ne jako občan, nýbrž jako
spotřebitel. Spotřeba se stala novou nutností.“
Veřejnost bylo třeba naučit radovat se ze spotřeby a newyorská Madison Avenue,
sídlo nového průmyslu masové reklamy, se ochotně tohoto úkolu ujala. Tím, že reklamní
průmysl vykreslil bezhlavé nakupování jako terapeutický prostředek zvyšující sebeúctu,
chytře pomohl podkopat názor, že člověk by měl žít prostě.
Vynálezy v oblasti spojů, sdělovacích prostředků a dopravy (film, rozhlas,
telefon, automobil) způsobily nejen společenské proměny, ale podnítili také hospodářský
B 1 P
rozmach. V této době se Hollywood stal centrem filmového průmyslu a chrlil seriály,
celovečerní filmy a westerny. V keystoneských ateliérech Macka Sennetta vznikaly
nestárnoucí grotesky, v nichž komici klaunského ražení, mezi nimiž vynikal Charlie
Chaplin, dovedli své umění k dokonalosti a učinili z něj mocný nástroj společenské kritiky.
Rozhlasové vysílání se šířilo ještě rychlejším tempem. První komerční rozhlas zahájil
vysílání v roce 1922. Koncem téhož roku již vysílalo více než 500 stanic a mezi lidem
bylo kolem tří milionů přijímačů. V roce 1927 ustavil Kongres Federální rozhlasovou
komisi s cílem řídit rozhlasové vysílání.
LETADLA, AUTOMOBILY A HOSPODÁŘSTVÍ
Majitelé obchodu s jízdními koly Wilbur a Orville Wrightové z Daytonu (Ohio)
sestrojili první letadlo a 17. prosince 1903 s ním vzlétli v Kitty Hawk v Severní Karolíně.
Letecká doprava se do 1. světové války takřka nevyvíjela, zlom nastal za války, avšak
následoval poválečný útlum. Teprve v roce 1925 ho vláda začala dotovat prostřednictvím
zakázek pro poštovní dopravu a rok nato zahájila program federální pomoci letecké
dopravě včetně financování výstavby letišť. V květnu 1927 Charles A. Lindbergh
ml. poprvé sám překonal Atlantský oceán a doletěl z New Yorku do Paříže za 33 hodiny
a 30 minut; za tento počin získal 25 000 dolarů. V roce 1931 Amelie Earhartová, první
průkopnice, přeletěla Atlantik. Tyto úspěchy pomohly leteckému průmyslu na výsluní. V roce
1930 bylo již v provozu 43 leteckých linek.
Zdaleka nejvýznamnější pokrok prožíval automobilový průmysl. První automobil na
prodej byl vyroben v r. 1895. Revoluci v automobilismu představovalo založení Fordových
závodů v roce 1903. Velice oblíbený model byl T („tin lizzie“ – plechová lízinka). Fordovým
cílem bylo „demokratizovat automobil Až s tím budu hotov, bude si ho každý člověk moci
dovolit a téměř každý ho bude mít.“ A měl pravdu:
Rok Počet vyrobených lízinek
1916 1 milion
1920 8 milionů
1929 23 milionů
Na výrobu automobilů se kromě celé řady jiných materiálů spotřebovával velký díl
celostátní produkce oceli, pryže, skla a textilu. Vznikl gigantický trh naftových výrobků a
mohutný gejzír nafty v texaském Spindletopu (1901) zvěstoval zahájení těžby na rozsáhlých
naftových polích na Jihozápadě. Rozvoj automobilového průmyslu popohnal potřebu
dobrých silnic, přispěl k zavedení účinných metod sériové výroby na montážních linkách
i v jiných odvětvích, zrychlil dopravu, povzbudil budování příměstských čtvrtí a způsobil
konjunkturu obchodu s nemovitostmi v Kalifornii a na Floridě.
ZEMĚDĚLSTVÍ
Za vlády Hardinga a Coolidge zůstalo zemědělství slabým článkem hospodářství.
Ceny zemědělských výrobků ve 20. letech klesaly v důsledku oživení zemědělství v Evropě.
Neúroda bavlny v r. 1926 měla jediný výsledek – naprostý propad cen; většinu Jihu, kde se
začal pro nezaplacené dluhy zabavovat majetek a šířily se bankroty, tak okusila první
předzvěst hospodářské krize.
Řada farem se po vzoru průmyslových podniků rozšiřovala, mechanizovala a jejich
výkonnost rostla. I přesto se zemědělcům vedlo špatně. V roce 1924 tu byl jistý McNaryho a
Haugenův plán, který byl dvakráte vetován Coolidgem. Jeho cílem bylo zvednout ceny
domácích zemědělských výrobků natolik, aby zemědělci měli v poměru k cenám ostatního
zboží stejnou kupní sílu, jakou disponovali v letech 1909 až 1914, tedy v období, které se
zpětně jevilo jako zlatý věk amerického zemědělství.
B 1 P
RASISMUS
Léto roku 1919 se stalo obdobím rasových nepokojů.
Bílí vpadli do černošských čtvrtí texaského Longview a snažili se vypátrat jakéhosi
učitele, který údajně obvinil jednu bělošku, že má poměr s černochem. Zapalovali obchody a
domy a několik černochů vyhnali z města.
Týden nato vyburcovaly zprávy o útocích na bílé ženy bělošskou lůzu ve
Washingtonu, D.C., a celé čtyři dny pak proti sobě v ulicích gangy bílých a černých
výtržníků vedly rasovou válku, dokud potyčkám neučinili přítrž vojáci a prudké deště.
Toto však byla jen pouhá předehra k nepokojům v Chicagu, k nimž došlo na sklonku
července a v nichž bylo 38 lidí zabito a 537 zraněno.
K nejostřejším nepokojům onoho léta došlo v arkansaské zemělské oblasti kolem
města Elaine, kde se černí nájemci půd pokusili založit odborový svaz. Dle oficiálních zpráv
bylo zabito 5 bělochů a 25 černých. Neoficiální zprávy hovoří o 100 mrtvých černochů.
Celkově došlo jen v roce 1919 k 25 střetům a hrozily mnohé další.
KLAN
Během poválečných let nenávist k Neameričanům nabyla nové podoby ve
znovuvzkříšeném Ku-klux-klanu vybudovaném podle skupiny z let obnovy, který však byl
nyní oddaný spíše „stoprocentnímu amerikanismu“ než staré Konfederaci a vyhrazený
pouze pro v Americe narozené bílé protestanty. Klan byl odhodlán bránit svou pokřivenou
představu amerického způsobu života nejen před černochy, nýbrž i před římskými katolíky,
židy a přistěhovalci. Amerika není žádný tavicí kotel, varoval zakladatel klanu, kazatel
William J. Simmons: „Je to popelnice!… Až přijdou hordy cizáků k volebním urnám a jejich
hlasy počtem převýší vaše, pa vás ta cizácká banda bude držet pod krkem.“
Klan, navzdory všem exotickým rituálům (duchařsky strašidelné hábity, planoucí
kříže, klečící kandidáti členství, magická liturgie), byl proti posunu morálních hodnot,
upadajícímu vlivu církví a liberální atmosféře měst a vysokých škol. Na Jihozápadě se
stal klan především morálním křižáckým tažením. „Očistí filmy…literaturu…učiní přítrž
parkování podél silníc…zjedná zákonnost…ochrání domovy…“ Toho všeho hodlal klan
dosáhnout zastrašováním a výprasky.
V největší slávě měl od 3 do 8 milionů členů. Utrpěl však odlivem protiimigračního
zápalu po schválení přistěhovaleckého zákona v r. 1924, jednak si uškodil neustálým
vnitřním rozkolem a potyčkami mezi jednotlivými frakcemi. Nejničivější však bylo
spáchané násilí, které mělo na svědomí.
MAFIE
Nejslavnějším zločincem 20. let byl dozajista Al Capone, jemuž prohibice nabízela
obrovský zdroj příjmů, zatímco automobil a samopal mu poskytovaly velkou pohyblivost a
sílu.
Pokud vůdcové podsvětí rovnou policisty a politiky neuplatili, prokazovali
pozoruhodný talent využívat skulinek v zákonu.
Capone shrábl v roce 1927 šedesát milionů dolarů, které vydělal na pašování
alkoholu a podloudném obchodu s alkoholem, na prostituci a ve své říši
hazardu. „Zjizvejenej“ Capone, synek italských přistěhovalců, se svižně propracoval
z vyhazovače v nočním podniku na šéfa zločinecké organizace. Nosil drahé obleky a
hedvábná pyžama, jezdil ve speciálně vyčalouněném a neprůstřelném cadilaku, obklopoval se
svitou tělesných strážců, štědře přispíval městským charitativním spolkům a vždy trval na
tom, že veřejnosti poskytuje pouze takové zboží a služby, které sama požaduje.
Krom toho utloukl k smrti několik spřažených policejních poručíků a nařídil
popravit tucty svých zločineckých konkurentů. V roce 1929 začaly orgány spravedlnosti
B 1 P
Caponeho podloudné obchody likvidovat, ale nebyly s to cokoli mu přišít, dokud se do jeho
gangu nevetřel agent ministerstva financí a neshromáždil důkazy, na jejichž základě ho
koncem téhož roku zatkli pro daňové úniky. Byl odsouzen k jedenácti letům vězení.
HOSPODÁŘSKÁ KRIZE, HOOVER
Většina Američanů během 20. let uvěřila, že další krize již nikdy nepřijde. Tento
optimismus se ukázal být významným faktorem, který přispěl k „volnému pádu“
hospodářství po roce 1929. Sílil názor, že americké podnikání vstoupilo do nové éry trvalého
růstu. Tato naivní představa nahrála celé řadě ztřeštěných plánů na rychlé zbohatnutí.
Konjunkturální obchod s nemovitostmi na Floridě se zhroutil v r. 1926, vývoj na
burze však tento propad vstřebal. Až do roku 1927 hodnota akcií díky ziskům rostla, pak se
však začala vznášet na křídlech fantastické spekulace. Mellonem zavedené snížení daní
uvolnilo peníze, které si s pomocí agresivních makléřských domů našly cestu na Wall
Street. Teď bylo možno dělat spekulativní nákupy akcií – složit určitou malou částku
(obvykle ve výši 10 %) a zbytek si vypůjčit u makléře, který si akcie podržel jakožto
záruku pro případ nepříznivého vývoje trhu. Jestliže pak cena akcií klesla a kupující nebyl
schopen sehnat další hotovost, makléř akcie prodal, aby tak pokryl svoji pohledávku.
Hazardéři na trhu ignorovali varovné signály. V r. 1927 bytová výstavba a odbyt
automobilů dohnaly poptávku, podnikům narostly zásoby a snížilo se tempo spotřeby.
Situace v polovině r. 1929 se již vyznačovala poklesem výroby a zaměstnanosti a
zhoršením dalších ukazatelů hospodářské činnosti.
Obchod na burze přesto kvetl – hnán nadměrnou důvěrou a věčnou chamtivostí. V r.
1929 se z burzy stala říše fantazie. Konzervativním finančníkům a makléřům, kteří radili
k opatrnosti, nikdo neposlouchal. I prezident byl znepokojen a snažil se bezúspěšně omezit
spekulaci. 4. září se ceny akcií otřásly a den nato klesly. Takový trend pokračoval do října.
23. října se ceny akcií zhroutily a den na to vypuklo divoké úsilí zbavit se akcií; trvalo
až do chvíle, kdy přišla zpráva, že přední bankéři vytvořili sdružení s cílem ceny stabilizovat.
V průběhu týdne se ceny skutečně ustálily, avšak po víkendu, kdy akcionáři měli možnost
zvážit situaci, se opět začali svých cenných papírů zbavovat.
V úterý 29. října klesl index o dalších 43 bodů, tedy téměř o 13 %. Prudký pokles cen
pokračoval tak řečeno samospádem, protože makléři začali prodávat akcie, které měli
v držení jako dlužní zástavy, když jejich dlužníci nebyli schopni splátek v hotovosti. Během
října klesla hodnota akcií na newyorské burze v průměru o 37 %.
Co následovalo? Pokles osobních příjmů Američanů o více než polovinu, růst
nezaměstnanosti geometrickou řadou (1,6 milionů do r. 1929, 12,8 milionů do r. 1933),
pokles cen zemědělských výrobků na polovinu (bankrot zemědělců), zánik 9000 bank,
dále zavírání továren a dolů, vylidnění měst, prodej tisíců zadlužených farem.
Hoover nabádal veřejnost, aby neztrácela naději, a vyzýval podnikatele, aby
nezavírali své továrny a obchody, nesnižovali mzdy, rozdělovali práci mezi zaměstnance
tak, aby nemuseli propouštět – krátce řečeno, aby nechali ránu dopadnout na podnikové
zisky spíše než na kupní sílu. Odboroví vůdce se na oplátku uvolili upustit od mzdových
požadavků a od stávek.
Hoover zrychlil tempo veřejných prací s úmyslem vytvořit pracovní příležitosti,
výdaje na veřejné účely z federální pokladny však nestačily ani kompenzovat úsporná
opatření na místní úrovni a na úrovni jednotlivých států. Na Hooverovu žádost začal
Federální rezervní fond znovu praktikovat mírnější úvěrovou politiku a Kongres
schválil mírné snížení daní, aby tak zvýšil kupní sílu obyvatelstva. Vysoká cla zavedená
na základě Hawleyho a Smootova sazebníku, jejichž původním účelem bylo pomoci
zemědělcům, vyvolala v zahraniční odvetná opatření a těžce poškodila zahraniční obchod.
B 1 P
Poblíž městských skládek a železničních tratí se v chatrčích z dehtové lepenky a
pozinkovaného plechu, ve starých bednách a opuštěných autech krčili lidé, které krize
připrava o veškerý majetek. Těmto ubohým osadám se začalo říkat „Hooverovice“. Bylo
jasné, že Hoover bude v dohledné době nahrazen.
V lednu 1932 byla zřízena Finanční korporace pro obnovu, která byla vybavena
částkou 500 milionů dolarů (a pravomocí vypůjčit si další dvě miliardy) na nouzové půjčky
bankám, společnostem poskytujícím životní pojištění, stavebním a úvěrovým společnostem,
zemědělským hypotéčním sdružením a železnicím.
V únoru 1932 byl přijat Glassův a Stegalův zákon, jenž uvolnil větší prostředky pro
obchodní úvěry. V červenci téhož roku byl přijat federální zákon o bankovních půjčkách na
bydlení, na jehož základě vznikla řada diskontních bank. 21. července 1932 podepsal
Hoover zákon o nouzové pomoci a výstavbě, který již pamatoval byť částečně na občany
Spojených států.
V roce 1932 byly uspořádány dva zásadní protesty – zemědělců a veteránů.
ROOSEVELT, NEW DEAL
V roce 1933 se stává novým americkým prezidentem Franklin D. Roosevelt,
zastánce nového údělu, nového směru, plánu.
Na pořadu dne se dostalo obnovení finančního toku. Kongres schválil zákon
o nouzové pomoci bankovnímu systému, podle kterého solidní banky mohly se
souhlasem ministerstva financí znovu zahájit provoz, zatímco problematickým bankám
byli přiděli schopní ředitelé a vedoucí pracovníci. Roosevelt promluvil 12. března 1933
ke svým občanům v rozhlasovém vysílání mj.: je bezpečnější „mít své peníze uloženy ve
znovuotevřené bance než pod matrací.“ Následujícího dne vklady převyšovaly výběry.
V rychlém sledu Roosevelt výrazně snížil vojenské penze a platy vládních
zaměstnanců a vyzval Kongres, aby schválil 21. dodatek rušící prohibici.
Přestože bankovní krize pominula, dál přetrvával akutní problém zadluženosti
zemědělců a majitelů domů, které byly zatíženy hypotékami, i pocit nedůvěry vůči
bankám, který mohl kdykoli znovu naplno propuknout. Výnosem z 27. března Roosevelt
reorganizoval veškeré instituce poskytující úvěry zemědělcům a sdružil je do Správy
pro zemědělské úvěry. Kongres tento jeho krok potvrdil a uvolnil prostředky na rozsáhlé
refinancování zemědělských hypoték s nižší úrokovou sazbou. Zákon o půjčkách majitelům
domů poskytl stejnou možnost městskému obyvatelstva prostřednictví nově ustanovené
Společnosti pro půjčky majitelům domů. Glassův a Steagallův bankovní zákon dále posílil
důvěru v bankovní systém tím, že na jeho základě vznikla Federální depozitní pojišťovna
poskytující záruku na vklady do výše pěti tisíc dolarů. Podle tohoto zákona také obchodní
banky nesměly zprostředkovávat investice.
Pozornost prezidenta Roosevelta a Kongresu se pak zaměřila na zpřísnění regulace
činnosti Wall Streetu. Federální zákon o cenných papírech zavedl povinnost registrace
nových emisí akcií a cenných papírů u Federální obchodní komise a později u Komise pro
cenné papíry a burzu.
V dubnu 1933 sáhl Roosevelt po devalvaci měny, která měla za následek snížení
hodnoty dolaru, které zvedlo ceny tuzemského zboží a akcií.
12. května 1933 byla založena Federální správa pro nouzovou pomoc (včele
Hopkins), z jejíž pomocí byla financována výstavba více než 5000 veřejných budov, 7000
mostů, programy pro odstranění negramotnosti dospělých, vysokoškolské vzdělání chudých
studentů a provoz denních školek pro rodiny s nízkými příjmy. V listopadu 1933 vznikla
Správa pro veřejně prospěšné práce nabízející lidem možnost přivýdělku.
Krom záchrany bankovního systému a pomoci nezaměstnaným se Roosevelt a jeho
poradci snažili postavit na nohy zemědělství a průmysl.
B 1 P
OŽIVENÍ ZEMĚDĚLSTVÍ: ZÁKON O REGULACI ZEMĚDĚLSTVÍ
– AAA (Agricultural Adjustment Act), z r. 1933
– plán kompenzace dobrovolné omezení výroby zemědělců
– v tutéž dobu zřízena Společnost pro zbožní úvěry CCC (Commodity Credit
Corporation) – poskytuje producentům bavlny a dalších plodin půjčky založené na
hodnotě sklizně ponechané ve skladech a neuvedené na trh
– nemalou část zemědělců zbavil půdy a vyhnal je z jejich domovů (podpora velkých
farem, nájemníci a pachtýři nic nedostali)
– zákon o regulaci zemědělství (AAA) prohlášen ve sporu Spojené státy vs Butler
(1936) za protiústavní, snaha vymyslet nový zákon: zákon o ochraně půdy a
vnitrostátních přídělech (1936)
OŽIVENÍ PRŮMYSLU: NÁRODNÍ SPRÁVA PRO OBNOVU
– zákon o národní průmyslové obnově (1933)
o dvě hlavní složky:
zřizovatel Správy pro veřejné práce, která dostala 3,3 mld. dolarů na
výstavbu veřejných budov, dálnic, protipovodňových systémů, mostů,
tunelů a mateřských letadlových lodí (tak vznikla virginská silnice
Skyline Drive, most Triborough v New Yorku, tzv. mořská dálnice
z Miami do Key West a podzemní dráha v Chicagu)
vytvoření Národní správy pro obnovu,
• stabilizace průmyslového podnikání vyhlášením zásad či
zákoníku „poctivé“ konkurenční praxe
• zvýšení kupní síly obyvatelstva vytvořením pracovních míst,
stanovením pracovních norem a zvýšením mezd
měla dva cíle:
1
– 27. května 1935 Nejvyšší soud jednomyslně zrušil zákon o průmyslové obnově
OBLASTNÍ PLÁNOVÁNÍ: ÚŘAD PRO SPRÁVU ÚDOLÍ ŘEKY TENNESSEE
= cíle:
1. posílení obranyschopnosti země (především)
2. závody směly vyrábět krom výbušnin i umělá hnojiva
3. mohly přispět k všeobecnému průmyslovém rozvoji
4. mohly vyrábět pro veřejnou potřebu levnou elektřinu – elektrifikace
– rozvoj hydroenergetiky: zlepšení protipovodňové ochrany, zavedení šetrného
půdního a lesního hospodaření, které by zabraňovalo zanesení zemědělské a lesní
půdy říčním bahnem
– vytvoření odvodňovacího systému na území sedmi spolu sousedících států na
Jihovýchodě
– stavba přehrad vyššího řádu na řece Tennessee, která měla vytvořit „Velká jižní
jezera“…
Na záchranu svého programu Roosevelt v červnu 1935 vyhlásil druhý nový úděl,
spolu s požadavkem nezbytně nutné legislativy, která byla z velké míry již přichystána.
Během následujících dvou měsíců schválil Kongres další soubor významných zákonů:
– Wagnerův zákon o pracovněprávních vztazích – pracující mají právo vyjednávat
prostřednictvím jimi zvolených odborů a zaměstnavatelé nesmí do odborové činnosti
zasahovat; vytvořena Národní rada pro pracovněprávní vztahy
– Zákon o sociálním zabezpečení – „vrcholný úspěch Roosvelta“, podstata II. údělu
o vytvoření penzijního fondu pro důchodce starší 65 let a jejich pozůstalé
Zanikla v květnu 1935.
1
B 1 P
o podpora v nezaměstnanosti, podpůrné finanční dávky pro tři programy pomoci:
starým lidem, příspěvky na nezaopatřené děti, pomoc nevidomým občanům;
mateřské dávky, příspěvky na péči o děti a veřejné zdravotnictví
– Zákon o dani z majetku – „ždímačka na bohaté“ (zvýšeno zdanění příjmů
přesahujících 50 000 dolarů ročně; vzrostla též daň z nemovitostí a darovací daň, daň
ze zisku pro všechny podniky krom malých (s nižším ročním příjme < 50 000 dolarů)
V letech 1937 – 1938 bylo přijato jen několik málo reforem ve prospěch
oněch „špatně bydlících, špatně oblečených a špatně živených Američanů“:
a) Wagnerův a Steagalův federální zákon o bydlení
b) Bankheadův a Jonesův zákon o nájemcích zemědělské půdy
c) Zákon definující spravedlivé pracovní normy
PREZIDENTI USA
1912-1921 – WOODROW WILSON
1921-1924 – WARREN HARDING
1924-1928 – CALVIN COOLIDGE
1928-1933 – HERBERT HOOVER
1933-1944 – FRANKLIN ROOSEVELT
LITERATURA:
Kol.: Kronika 20. století (CD-ROM)
Tindall, Georg B., Shi, David E.: Dějiny Spojených států amerických. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny 2000
18. duben 1930 Chicago
Gangsterské bandy v Chicagu zesílily natolik, že jejich šéfové považovali za nutné
rozdělit si sféry vlivu ve městě. Dva největší bossové chicagského podsvětí, Al Capone
a „Bugs“ Morgan, uzavřeli „mírovou dohodu“, podle níž bude napříště gang Al Capona
operovat pouze ve středu města a na jeho západě, zatímco Morgan bude působit na severu
Chicaga. „Aktivity“ obou band se soustřeďovaly na pašování alkoholu a organizování
hazardních her či prostituce.
25. říjen 1929 Krach na newyorské burze
Na newyorské burze cenných papírů vyvrcholil pád kursu akcií, jenž začal po 20.
říjnu. Do dějin vešel tento den jako „černý pátek“ a začala jím léta celosvětové recese,
masové nezaměstnanosti a úpadku produkce, což přivodilo světovou hospodářskou krizi. 25.
října zachvátila Wall Street panika, která pokračovala po dobu šesti dnů. Na trh se dostalo 13
milionů cenných papírů, které ztratily až 40 procent své hodnoty. Tisíce lidí přišly na mizinu.
Následovala série sebevražd – zoufalí bankéři se stříleli a skákali z oken mrakodrapů. Celková
ztráta za šest „černých dnů na Wall Streetu“ byla vyčíslena na 50 miliard dolarů. Krachu
předcházel triumf hospodářského liberalismu; ještě měsíc před krachem prezident newyorské
burzy tvrdil: „Zdá se, že skončily hospodářské cykly, jak jsme je znali.“ V pozadí krachu na
newyorské burze bylo spekulativní šílenství, jež v USA kráčelo ruku v ruce s prosperitou.
Mnozí spekulanti se pouštěli do odvážných podniků, přičemž vyháněli kursy akcií do
závratných výšek. Hodnota akcií se v říjnu zcela odtrhla od reality.
Krach newyorské burzy se neomezil jen na Spojené státy. Narušení úvěrových a platebních
mechanismů a možností se brzy mělo citelně dotknout jak Evropy, tak i zbytku světa. V
Evropě byly nejhůře postiženy banky německé a rakouské. Československé banky sice byly
zprvu postiženy méně, ale i v ČSR se v následujících letech projevila hospodářská krize.
B 1 P
Období prvního sta dní Roosevelta
bylo ve znamení jeho mimořádné aktivity. (V USA se ujal zvyk – později přenesený i do
Evropy – tolerovat prezidenta po dobu prvního sta dnů jeho vlády a přicházet s kritikou až po
jejich uplynutí.) Kongres od 9. března do 16. června projednal a schválil 70 různých zákonů,
týkajících se průmyslu, zemědělství, obchodu, úvěrového a peněžního systému. Celý tento
Rooseveltův projekt – jeden z nejambicióznějších, jaké do té doby lidstvo zažilo – dostal
název New Deal (Nový úděl). Jeho cílem bylo dostat hospodářství Spojených států z deprese
po krizi konce dvacátých let. Mělo se tak stát prostřednictvím administrativních i
ekonomických opatření (včetně změny zákonů), pomocí nichž měl stát vykonávat kontrolu
nad hospodářstvím a usměrňovat je plánováním výroby i daňovými opatřeními. Federální
vláda k tomu účelu dala zřídit zvláštní instituci – National Recovery Administration (Úřad
národní obnovy), jenž měl spolupracovat jak se zaměstnavateli, tak i s odbory, aby
napomohl bezkonfliktnímu řešení problémů kolem zkracování pracovní doby a omezování
výroby. Navíc pečoval i o přidělování fondů z federálních finančních rezerv, určených na
veřejné práce. Program New Deal fungoval i v dalších letech a postaral se o vzrůst
hospodářské síly USA. Jeho dalším kladem bylo nastolení sociálního smíru mezi
obyvatelstvem USA po těžkých letech krize a stanovení jasné a přitažlivé ideje dalšího vývoje
americké společnosti.
Období prvních sta dnů po nástupu F. D. Roosevelta na prezidentské křeslo