Úvod do bankovních obchodů

Úvod do bankovních obchodů

1.1. Česká národní banka

Česká národní banka je ústřední bankou České republiky. Hlavním cílem činnosti ČNB je

péče o cenovou stabilitu prostřednictvím cílování inflace. Pokud není dotčen její hlavní cíl,

podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, vedoucí k udržitelnému hospodářskému

růstu. V souvislosti se svým hlavním cílem pak

– určuje měnovou politiku,

vydává bankovky a mince,

– řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank

– vykonává bankovní dohled nad činností bank

– provádí další činnosti např. podle zákona o bankách.

1.2. Obchodní banky

Obchodní banky se ve své činnosti řídí zákonem č.21/1992 Sb., o bankách.

Po pojmem banka se podle tohoto zákona rozumí právnická osoba, založená jako akciová

společnost se sídlem v České republice, která

– přijímá vklady od veřejnosti

– poskytuje úvěry

a má k těmto činnostem bankovní licenci, o jejímž vydání rozhodne ČNB.

Obchodní banka může vykonávat také další činnosti, pokud je má povoleny v udělené licenci,

např. platební styk a zúčtování, poskytování záruk nebo směnárenskou činnost.

Poznámka: Jednotná bankovní licence dává jejímu držiteli právo, aby svoji činnost

vykonával vedle svého „domácího státu“, tj. státu, jehož orgán licenci vydal, i na území

jiného členského státu Evropské unie a Islandu a Norska, a to bez licence vydané příslušným

orgánem tohoto státu (tzv. hostitelského státu). Aby banka obdržela „jednotnou licenci“, musí

současně splnit následující podmínky:

– mít sídlo na území členského státu,

– mít licenci od příslušného orgánu domovského státu,

– být dohlížena orgánem dohledu domovského státu,

– splnit oznamovací postup stanovený právem Evropské unie.

1.3. Česká bankovní asociace

Česká bankovní asociace byla založena v roce 1990 jako dobrovolné sdružení právnických

osob, podnikajících v peněžnictví a v oblastech úzce navazujících.

Předmětem činnosti asociace je zejména:

– zastupovat a prosazovat společné zájmy členů ve vztahu k Parlamentu, vládě, České

národní bance a dalším právním subjektům,

– prezentovat roli a zájmy bankovnictví vůči veřejnosti a zahraničí,

– podílet se na standardizaci postupů v bankovnictví a na vytváření odborných

zvyklostí, podporovat harmonizaci bankovní legislativy s legislativou Evropské unie.

Od poloviny 2004 je ČBA plným členem Evropské bankovní federace a Evropské platební

rady.

1.4. Spotřební a úvěrová družstva

Spotřební a úvěrové družstvo (družstevní záložna) je družstvo, které pro podporu hospodaření

svých členů provozuje finanční činnosti, především přijímání vkladů a poskytování úvěrů,

ručení za úvěry a různé další formy peněžní činností. Ve své činnosti se řídí zákonem č.87/

1995 Sb., o spotřebních a úvěrových družstvech a o některých opatřeních s tím souvisejících.

Družstevní záložna není bankou podle zákona č.21/1992 Sb., o bankách.

1.5. Charakteristika obchodů obchodních bank

Obchodní banka je společnost, která

– přijímá vklady od veřejnosti,

– poskytuje úvěry,

– provádí další činnosti, pokud jsou uvedeny v její licenci (investuje do cenných papírů

na vlastní účet, zajišťuje pro své klienty platební styk, provádí směnárenské operace,

poskytuje záruky, otevírá akreditivy, pronajímá bezpečnostní schránky atd.).

Jednotlivé typy obchodů banky jsou patrné na její rozvaze (bilanci). Rozvaha obchodní

banky je tvořena aktivy a pasivy, jejichž výše se musí rovnat. V pasivech jsou uvedeny zdroje

banky, v aktivech je uvedeno použití těchto zdrojů.

Pasiva rozvahy obchodních bank jsou tvořena vlastními a cizími zdroji.

– Vlastní zdroje jsou tvořeny akciovým kapitálem banky (základním jměním),

rezervními a dalšími fondy a nerozděleným ziskem z minulých let.

– Cizí zdroje jsou tvořeny vklady klientů, a to jak nebankovních, tak i bankovních.

Vklady nebankovních klientů se nazývají privátními vklady, vklady bankovních

subjektů se nazývají sekundárními vklady. Vklady klientů se dále člení na.,

střednědobé a dlouhodobé, a to podle doby, na kterou jsou v bance uloženy.

Nejvýznamnějšími krátkodobými vklady jsou běžné účty, mezi střednědobé a

dlouhodobé vklady se řadí spotřební účty a termínové vklady.

Součástí pasiv banky jsou také dluhopisy vydané bankami. Prostřednictvím emise

dluhopisů banky získávají dlouhodobější prostředky, které jim slouží jako zdroj financování

dlouhodobých úvěrů.

Za vlastní a cizí zdroje musí obchodní banka platit – vlastníkům akcií vyplácí dividendy,

vkladatelům vyplácí úroky, majitelům dluhopisů musí platit úroky a po v dluhopisu uvedené

době musí od nich dluhopis „odkoupit zpět“.

Aktiva rozvahy obchodní banky ukazují, jakým způsobem banka investuje pasiva, tedy

především cizí zdroje, tj. vklady klientů. Mezi aktiva patří:

– úvěry, které banka poskytuje svým klientům, tj. podnikům nebo občanům nebo jiným

bankám. Za poskytnuté úvěry banka dostává od svých klientů úroky.

– Pokladní hotovost – jedná se o bankovky a mince v domácí měně i v zahraničních

měnách. Toto aktivum nevytváří žádný úrokový výnos, proto se snaží banky

minimalizovat používání hotovostí.

– Vklady u jiných peněžních ústavů (včetně centrální banky)

– Úvěry jiným peněžním ústavům

– Nakoupené cenné papíry (např. státní pokladniční poukázky nebo směnky),

– Pozemky, budovy, zařízení a ostatní majetek banky.

Rozvaha banky:

Aktiva Pasiva

Pokladní hodnoty (hotovost) Závazky vůči ČNB

Směnky (eskontní úvěry), pokladniční

poukázky

Šeky Vklady klientů

Úvěry klientům Vlastní emise dluhopisů (obligací)

Vklady u ostatních peněžních ústavů (včetně

centrální banky)

Státní pokladniční poukázky, státní dluhopisy

a jiné cenné papíry)

Konsolidační účasti Ostatní fondy (např. kapitálové fondy tvořené

Hmotný a nehmotný majetek banky

(pozemky, budovy, zařízení)

Ostatní aktiva (zůstatky na účtech časového

rozlišení nebo na uspořádacích účtech)

Zisk obchodní banky je tvořen z největší části rozdílem mezi přijatými a placenými úroky, tj.

rozdílem mezi úroky, které banka příjme od svých klientů, jimž poskytla úvěr, a úroky, které

banka musí platit svým klientům, kteří si u ní uložili svoje volné peněžní prostředky.ě

Protože úvěrové obchody jsou poměrně rizikové a tudíž je i výnos (přijaté úroky) z nich

relativně nejistý, snaží se banka zvýšit podíl zisku, tvořený příjmy z poskytování jiných

služeb, např. poplatky za vedení účtů, za provádění platebního styku.

Na základ rozvahy (bilance) obchodní banky členíme také typy (druhy) obchodů, které banky

provádějí. Jedná se o

– obchody pasivní, tedy o obchody „se vztahem“ ke straně pasiv rozvahy. Jde o

obchody depozitní – banka vede např. běžné účty, spořící účty nebo termínové vklady.

– obchody aktivní, tedy o obchody, které „mají vztah“ ke straně aktiv rozvahy. Jedná

se hlavně o poskytnuté úvěry.

– obchody bilančně neutrální, které nemají přímý vztah k rozvaze banky. Jedná se

především o platební styk nebo o pronájem bezpečnostních schránek.

1.6. Identifikace klientů banky

Banka je povinna zabezpečit identifikaci vkladatele při vedení jeho účtu nebo jiné formě

přijetí vkladu a identifikační údaje o vkladateli vést ve své evidenci. Identifikační údaje se

podle zákona o bankách rozumí:

– u fyzických osob jméno a příjmení, adresa a datum narození nebo rodné číslo, popř.

identifikační číslo,

– u právnických osob, obchodní firma nebo název právnické osoby, její sídlo a u

tuzemských právnických osob také identifikační číslo.

Na základě zákona č.61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné

činnosti atd. je banka povinna své klienty identifikovat vždy při

– uzavření smluv o běžném nebo spotřebním účtu, termínovaném vkladu nebo jiné

formě vkladu

Vklady jiných bank, příp. i úvěry od jiných

bank

Akciový kapitál

Zákonné rezervní fondy

např. emisním ažiem z emise akcií)

Nerozdělený zisk minulých let, který nebyl

použit na tvorbu příslušných fondů, na

výplatu dividend akcionářům atp.

Ostatní pasiva (např. zůstatky na účtech

časového rozlišení)

– uzavření smlouvy o pronájmu bezpečnostní schránky nebo nočního trezoru i smlouvy

o poskytování jakékoli jiné služby

– při jednání o poskytnutí úvěru,

– při přijímání věcí do zástavy,

– uzavření obchodu v hodnotě převyšující částku 15 000 Euro, resp. tomu odpovídající

částku v českých korunách nebo jiné měně.

Smlouva o poskytování jakékoli služby s klientem banka uzavře pouze tehdy, když prokáže

svou způsobilost k právním úkonům, a to jako fyzická osoba občan, fyzická osoba podnikatel

nebo právnická osoba. Podnikatelský účet banka nemůže založit tomu, kdo neprokáže , že

podniká.

1.7. Bankovní tajemství

Bankovní tajemství znamená, že obchodní banka nesmí nikomu sdělovat žádné informace

o svých klientech a o zůstatcích na jejich účtech, o poskytnutých úvěrech a ani o jiných

bankovních obchodech svých klientů. Z tohoto ustanovení platí několik důležitých výjimek.

Banka musí podat takové informace o klientech, které spadají pod institut bankovního

tajemství, pokud je písemně požadují

– soud pro potřeby občanského soudního řízení,

– orgány činné v trestním řízení (Policie ČR),

– správci daní – finanční úřady ve věci vymáhání daňových nedoplatků,

– ministerstvo financí a Komise pro cenné papíry

– orgány sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny ve věci řízení o nedoplatcích

pojistného,

– soudní exekutor, který je pověřen provedením exekuce,

– úřad práce v souvislosti s vracením nebo vymáháním poskytnutých prostředků.

Kromě toho se mohou banky (na základě zákona o bankách) vzájemně informovat

o identifikačních údajích svých klientů, o jejich bankovních spojení a jejich bonitě a

důvěryhodnosti. Na základě tohoto ustanovení Česká národní banka provozuje tzv. Centrální

registr úvěrů.

Depozitní obchody

2.1. Systematika depozitních obchodů

Depozitní neboli vkladové obchody vytvářejí pasiva, tedy zdroje obchodní banky, které banky

používají pro provozování aktivních obchodů, např. pro poskytování úvěrů. Proto se jim

někdy také říká pasivní obchody.

Depozitní obchody lze rozdělit podle nejrůznějších hledisek.

Z hlediska času se dělí na

– krátkodobé – se splatností do jednoho roku,

– střednědobé – se splatností jeden rok až čtyři roky,

– dlouhodobé – se splatností čtyři a více let.

Při stanovování úrokových sazeb, tedy ceny, za kterou banky tyto prostředky získávají,

obvykle platí přímá úměra

– mezi délkou vkladu a výší úroku,

– mezi výší vkladu a výší úroku.

Z hlediska typu produktu lze depozitní obchody členit zjednodušeně řečeno na

– vklady na viděnou, tedy běžné účty nebo vkladní knížky bez výpovědní lhůty.

– úsporné neboli spořící účty (vklady)

– termínové vklady,

– depozitní certifikáty a vkladové listy.

Banky svým klientům nabízejí tzv. balíčky služeb, jedná se o více produktů a služeb

najednou, které banka v rámci balíčku nabízí za zvýhodněnou cenu oproti ceně, kterou by

klient musel zaplatit, kdyby si tyto produkty kupoval samostatně. Balíčky služeb obvykle

obsahují např.

– alespoň jeden korunový účet vedený v Kč,

– běžný účet vedený v cizí měně,

– platební kartu včetně na ni navázaného pojištění,

– povolený debet na běžném účtu, tj. přečerpání do minusu čili poskytnutí úvěru neboli

proplacení plateb, na které klient nemá dostatek vlastních prostředků na účtu,

– vybraný produkt tzv. přímého bankovnictví, např. internetové bankovnictví nebo

služby telefonního centra.

Balíček služeb obsahuje povinné produkty, které si klient musí zvolit, a nepovinné produkty,

které si může, ale nemusí zvolit.

2.2. Pojištění vkladů

Podle zákona o bankách jsou všechny vklady (v českých korunách i v cizí měně) včetně

úroků pojištěny, pokud jsou klienti – majitelé těchto vkladů – řádně identifikováni.

Systém pojištění vkladů se nevztahuje na směnky a jiné cenné papíry.

Náhrada vkladateli se poskytuje ve výši 90% vložené částky, nejvýše ale do výše 25 OOO

Eur (nebo protihodnoty této částky v jiné měně, např. českých korunách) pro jednoho

vkladatele u jedné banky, a to prostřednictvím Fondu pojištění vkladů.

Všechny banky a pobočky zahraničních bank jsou na základě zákona o bankách povinni

účastnit se tohoto systému pojištění depozit.

Zdrojem Fondu pojištění vkladů jsou

– příspěvky od bank,

– výnosy z investování peněžních prostředků,

– návratné finanční výpomoci

– výtěžky z ukončených konkurzních a likvidačních řízení.

Pokud prostředky Fondu pojištění vkladů nepostačují k vyplacení zákonem stanovených

náhrad, obstará si potřebné finanční prostředky na trhu.

2.3. Výpočet úroků

Úrok je odměna (cena) za poskytnutí prostředků, a to jak za vklad v bance, kdy úrok platí

banka klientovi, tak za bankou poskytnutý úvěr, kdy úrok platí klient bance.Pro toho, kdo

platí, se jedná o náklad, pro příjemce úroků se jedná o výnos.

Výše úroku je vyjadřována úrokovou mírou čili úrokovou sazbou, vyjádřenou v procentech

nejčastěji za jeden kalendářní rok (p.a. tj. per annum).

U účtů, vedených ve většině měn se používá pro výpočet metoda 30/360. To znamená, že při

výpočtu je používána fikce, že rok má 360 dnů a měsíc 30 dnů.

Úrokovací období je období, za které banky klientovi zaúčtují úroky z jeho účtu – obvykle

se jedná o kalendářní měsíc, ale může to být i v jiné periodě (např. čtvrtletně, pololetně nebo

ročně). Banky úroky klientovi připíší na účet, resp. úrok z něj odepíší poslední den daného

období (tzv. k ultimu tohoto období).

U termínovaných vkladů mohou být úroky připisovány v termínu ukončení (splatnosti) tohoto

vkladu.

Banky často depozita úročí tzv. pásmově neboli pomocí tzv. vrstvené sazby. To znamená, že

výše úrokové sazby je přímo úměrná výši vložené částky, resp. zůstatku na účtu. Zde může

banka využívat jednu z následujících variant:

– např. zůstatek do 50 000 Kč je úročen nižší sazbou než zůstatek mezi 50 001 Kč a

100 000 Kč a nejvyšší úrokovou sazbou může být úročen zůstatek nad 100 001 Kč;

prakticky to znamená, že na jednom účtu se současně využívá více úrokových sazeb,

– na účtu může být použito více úrokových sazeb, ale používat se může pouze ta, která

odpovídá reálnému zůstatku na účtu.

Úročení, tj. výpočet úroku kreditního zůstatku, peněžních prostředků na účtu, začíná běžet

dnem, kdy byly připsány ve prospěch účtu a končí v den, který předchází dni, kdy byly tyto

peněžní prostředky z účtu odepsány, tj. kdy byly zaúčtovány na jeho vrub.

Úročení, tj. výpočet úroku debetního zůstatku, začíná dnem vzniku debetního zůstatku na

účtu a končí dnem, který předchází dni jeho vyrovnání.

Úrokový výnos, tj. zaúčtovaný úrok z kreditního zůstatku na účtu, je zdaňován podle platných

předpisů, které platí v době připsání úroku. Pokud je připsaný úrok na účtu zdaňován, banka

daň z úroku sama odvede na účet správce daně – jedná se o tzv. srážkovou daň.

Vzorec pro výpočet úroků. Úrok (z depozit i z úvěrů) se počítá podle následujícího vzorce:

Úrok

kde jistina je zůstatek na účtu v daném dni, resp.v daných dnech,

úroková sazba je číselné označení konkrétní sazby (např. v případě sazby 1,5%

jde o hodnotu 1,5)

počet dní znamená počet dní, kdy byl daný zůstatek na účtu, ze kterého se úrok

počítá,

konstanta 360 znamená, že se používá metoda výpočtu 30/360

Uvedený vzorec je nutno použít tolikrát, kolikrát se v daném úrokovacím období změnil

zůstatek na účtu.

jistina úrokovásazba početdní

⋅ ⋅

=

360⋅100

2.4. Smlouvy o založení a vedení depozitních účtů

2.4.1. Smlouva o založení a vedení depozitního účtu

O založení depozitního účtu musí být uzavřena smlouva mezi bankou a klientem. Smlouva

musí mít vždy písemnou formu s výjimkou smlouvy o vkladu podle zákona č.40/1964 Sb.,

občanského zákoníku. Nedodržení písemné formy má za následek její absolutní neplatnost.

Smlouva o založení a vedení účtu musí obsahovat:

– označení obou smluvních stran (klienta i banky),

– odvolávku na právní předpis, podle něhož je smlouva uzavírána,

– den, ke kterému se zřizuje účet a od kdy je klient oprávněn disponovat s prostředky na

tomto účtu,

– číslo účtu,

– měnu, ve které je účet veden,

– podmínky, za kterých je účet veden, tzn. jak je účet úročen, jak jsou jednotlivé služby

spojené s účtem zpoplatňovány (odkazem na platný Sazebník za poskytování služeb

a Přehled aktuálních úrokových sazeb), jak často a jakým způsobem jsou klientovi

zasílány zprávy o zúčtování (výpisy z účtu), jaká je frekvence pro zúčtování úroků a

poplatků,

– odkaz na obchodní podmínky, kde jsou stanoveny obecné povinnosti obou smluvních

stran,

– podpisy obou smluvních stran.

Účet může být zrušen:

– z podnětu majitele účtu (dohodou nebo výpovědí),

– z podnětu banky (výpovědí nebo okamžitým odstoupením ode smlouvy),

– uplynutím doby, na kterou byl účet zřízen (u termínovaných vkladů),

– splněním účelu, pro který byl účet zřízen,

– z důvodu úmrtí klienta

– z důvodu likvidace nebo konkurzu právnické osoby.

2.4.2. Podpisový vzor

Při uzavírání smlouvy o vedení depozitního účtu je nutné, aby klient určil, kdo má právo

disponovat s prostředky na jeho účtu. Toto tzv. dispoziční právo neboli podpisový vzor neboli

právo s disponování s prostředky na účtu bývá samostatný formulář.

2.4.3. Změny údajů ve „smlouvě..“

Veškeré změny ve „smlouvách…“ se provádějí formou číslovaných dodatků ke smlouvě,

veškeré změny v podpisových vzorech se provádějí buď výměnou stávajících podpisových

vzorů za nové nebo přidáním nového listu podpisového vzoru a „zneplatněním“ starého

podpisového vzoru.

Formou dodatků ke smlouvě jsou řešeny také různé změny obchodních podmínek nebo

ostatní ustanovení smlouvy.

2.4.4. Úmrtí klienta

Fyzická osoba – občan získává právní způsobilost svým narozením a pokud zemře, zaniká

také jeho schopnost k právním úkonům. Smrtí majitele však příslušná smlouva nezaniká. Po

smrti fyzické osoby nezanikají žádná zmocnění, týkající se daného účtu, pokud majitel účtu

za svého života nedohodl s bankou něco jiného. Pokud je ale stanoven správce dědictví, tak je

tento správce oprávněn spravovat účty zemřelého.

2.5. Běžné účty

Běžné účty patří mezi tzv. vklady na viděnou, tzn. že s prostředky na něm uloženými může

klient v kterémkoli okamžiku, tedy bez výpovědních lhůt, disponovat. Smyslem těchto účtů je

mít prostředky kdykoli k dispozici – zejména pro potřeby platebního styku jak hotovostního,

tak i bezhotovostního.

Jedná se o základní depozitní produkt. K prostředkům na běžném účtu je možné mít přístup

prostřednictvím řady produktů, jako jsou např. platební karty či internetové bankovnictví.

Ve smlouvě o běžném účtu může být dohodnuto, že v případě nedostatku volných prostředků

na tomto účtu banka poskytne klientovi úvěr na tomto účtu – jedná se o tzv. povolený debet

na běžném účtu, resp. o kontokorent.

Běžné účty nabízejí svým klientům všechny banky.

2.6. Spořící účty

Spořící účty (konta) je depozitním produktem, který je spojením výhod běžného a

termínového účtu, tj. prostředky jsou klientovi kdykoli k dispozici (jako u běžného účtu) a

zároveň jsou výhodněji úročeny než běžné účty.

Spořící účet může být propojen s běžným účtem nebo termínovaným vkladem, takže mezi

nimi lze převádět prostředky a zajistit si tak co největší úrokový výnos. Úroky mohou být

připisovány na klientův spořící účet nebo převáděny na jiný účet, který si klient zvolí.

Spořící účty nabízejí všechny banky působící v České republice, mohou být vedeny fyzickým

osobám, podnikatelům i právnickým osobám.

2.7. Termínované vklady

Termínované vklady jsou úročeny výhodněji než běžné nebo spořící účty.

Termínovaný vklad může být propojen (např. prostřednictvím trvalého příkazu nebo

automatického převodu) s běžným účtem, takže disponibilní prostředky je možné lépe

zhodnocovat.

Termínované vklady mohou být zřizovány buď s výpovědní lhůtou nebo bez ní. Banky

nabízejí buď jednorázové, nebo revolvingové čili automaticky obnovované termínované

vklady.

Úroky mohou být připisovány na klientův termínovaný vklad (tzn. kapitalizovány) nebo

převáděny na jiný účet, který si klient stanoví.

Termínované vklady nabízejí všechny banky v České republice, mohou být vedeny fyzickým

osobám, podnikatelům i právnickým osobám.

2.8. Vkladní knížky

Vkladní knížky jsou vkladem ve smyslu zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník,. Jsou

spořícím produktem, který není určen pro platební styk. Z hlediska právní úpravy jsou vkladní

knížky potvrzením o vkladu, nikoli smlouvou o vkladu.

Vkladní knížky musí banky vést tzv. na jméno, tzn. také jejich majitel musí být identifikován.

2.9. Depozitní směnka

Depozitní směnka je bankovní produkt, který slouží k jednorázovému zhodnocení volných

peněžních prostředků.

Jedná se zpravidla o směnku, jejímž výstavcem a dlužníkem je banka, a která je vystavena ve

prospěch klienta této banky. Klient za tuto směnku zaplatí částku, která je nižší než směnečná

částka.

Minimální částka, nutná k založení depozitní směnky bývá stanovena v řádu milionu korun.

Úroková sazba obvykle bývá neměnná po celou dobu trvání směnky.

2.10. Vklady přes noc

Princip tohoto depozitního produktu spočívá v tom, že odpoledne se převedou volné

prostředky „na jednu noc“ na zvláštní, nadstandardně úročené konto a druhý den ráno se

převedou tyto prostředky zpět na „původní“ účet.

V rámcové smlouvě pro využívání overnightů bývají stanovena následující pravidla:

– nutný značný volný zůstatek (v řádu milionů korun),

– způsob jejich zakládání (na základě telefonického požadavku klienta např. do 14

hodiny.

2.11. Účty úschov

Jedná se o zvláštní typ účtu, určený pro notáře nebo advokáty, příp. také exekutory, který

slouží k ukládání prostředků třetích osob.

2.12. Bankopojištění

Bankpojištění (bankassurance) je kombinace bankovních a pojistných produktů v rámci

balíčku služeb. Banky nabízejí obvykle jednu z následujících forem:

– prodej různých pojistných produktů klientům bank, které většinou patří do stejné

finanční skupiny jako pojišťovna nebo

– prodej finančních produktů, ve kterých je spojen finanční a pojistný produkt, např.

pojištění k platební kartě.

Bankopojištění v sobě zahrnuje pojistný produkt, který nejčastěji kryje rizika smrti nebo

vážnějších úrazů a současně si klient touto formou spoří, resp. zhodnocuje finanční

prostředky.

2.13. Depozitní účty v zahraničí

V současné době lze založit jakákoli depozitní účet v kterékoli světové bance. Od ledna 2001

si občan ČR může v zahraničí otevřít účet bez jakýchkoliv povolení a nemá ani oznamovací

povinnost vůči České národní bance.

Důvodem založení depozičních účtů v zahraničí je snaha občana ČR ušetřit na daních, tzn.

nepřiznat a nezdanit v ČR úrokové výnosy. Směrnice Rady 203/48/ES z června 2003 se snaží

tomu zabránit. Na základě této Směrnice musí finanční instituce ze zemí aplikujících tuto

Směrnici poskytovat informace daňovým správám ostatních zemí alespoň jednou za rok a

nebo aplikovat srážkovou daň na vyplacené úroky. Tato směrnice platí pouze pro fyzické

osoby.

Založit si běžný účet v zahraniční bance má smysl v okamžiku, kdy v cizí zemi, ve které je

tento účet založen, je prováděn platební styk , tj. je ve prospěch tohoto účtu zaúčtováno hodně

kreditních plateb, resp. je z něj odúčtováno hodně debetních plateb, tzn. pokud klient ušetří za

provádění zahraničního, resp. přehraničního platebního styku.

Úvěrové obchody

3.1. Úvodní informace

Úvěrové obchody jsou nejvýznamnější částí bankovních aktivních obchodů.

Úvěr je možné definovat jako časové omezení, úplatné zapůjčení peněz k volnému nebo

smluvně vázanému použití.

Úvěry lze rozdělit na:

– úvěry zbožové, které jsou poskytovány ve zboží. Nejznámější z nich je obchodní

úvěr. Vedle něj se za zbožový úvěr považuje také prodej zboží na splátky.

– úvěry peněžní, které jsou poskytovány v peněžních (hotovostních nebo

bezhotovostních) a to nejčastěji obchodními bankami, přičemž není podstatné,

čím jsou tyto úvěry spláceny, zda penězi nebo zbožím. Z peněžních úvěrů je

nejrozšířenější úvěr bankovní.

Dále lze úvěry dělit :

– podle subjektu, tedy z hlediska věřitele, tedy toho, kdo \úvěr poskytuje, nebo

z hlediska dlužníka, tedy toho, kdo úvěr přijímá, na úvěry mezibankovní, mezivládní

či mezistátní, obecní atd.

– podle objektu na účelové a neúčelové. Mezi neúčelové bankovní úvěry patří klasický

spotřební úvěr, úvěrové platební karty, kontokorentní úvěr nebo tzv. americká

hypotéka. Podnikatelské úvěry bývají většinou účelové.

– podle zajištění na zajištěné a nezajištěné. Záruky za úvěr mohou být věcné (např.

dům) nebo osobní (ručení třetí osobou),

– podle doby splatnosti na krátkodobé (splatné do jednoho roku), střednědobé (splatné

do čtyř až pěti let), dlouhodobé (s dobou splatnosti více než pět let, u nás maximálně

10 let)

– podle měny na úvěry korunové a cizoměnové.

V bankovní praxi je používáno členění úvěrů na :

– provozní úvěry, které jsou používány k financování investic do provozního majetku,

– investiční úvěry, které slouží k financování investic do fixního investičního majetku.

3.2. Druhy úvěrů

3.2.1. Provozní úvěry

Provozní úvěry jsou úvěry, jejichž pomocí podniky financují běžný provoz, nákup, výrobu

nebo prodej svých výrobků. Ve většině případů se jedná o krátkodobé úvěry.

Provozní úvěry banky se člení z následujících hledisek:

– Z hlediska metody poskytování se dělí na úvěry případové (jednorázové) , které

jsou posuzovány jednorázově na základě jednotlivých žádostí, a na úvěry kontinuální

(průběžné), které jsou dlužníkem průběžně čerpány podle jeho potřeby a průběžně

spláceny podle jeho možností.

– Z hlediska účelu se dělí na účelové, u nichž je možné určit, na co byly použity (např.

úvěr na zásoby) a neúčelové, u nichž nejde jednoznačně říci, na co byly použity

(např. kontokorentní úvěr).

– Z hlediska způsobu zajištění úvěru je rozlišujeme na zajištěné, tedy na úvěry, které

jsou zajištěné kontokorentní zajišťovací hodnotou, např. směnečné nebo lombardní,

na úvěry kryté, jejichž návratnost je zajištěna kvalitou hospodaření dlužníka (např.

úvěry kontokorentní) a na úvěry nekryté, což jsou zejména úvěry typu úvěrových

výpomocí, např. úvěry na mzdy, na pokrytí ztráty atp.

Provozní potřeby jsou tedy potřeby plynoucí z „běžného provozu“ – základem je financování

oběžných aktiv.

Úvěry na zásoby

Pomocí úvěrů na zásoby se financuje:

– nákup výrobních zásob, surovin a energie určených ke spotřebě ve výrobě nebo

poskytování služeb

– náklady vložené do nedokončené výroby

– zásoba hotových výrobků vlastní výroby před jejich prodejem.

Problémem zajištění úvěrů na zásoby spočívá v oceňování zásob, tedy ve stanovení

maximální výše, do které lze úvěr poskytnout.:

– pro financování nákupu se používá tzv. cena pořízení,

– k prodeji cena prodejní,

– u výrobních zásob se používají tzv. nákladové ceny (které zahrnují veškeré

vynaložené náklady),

Zásoby jsou úvěrovány jednou z následujících metod:

– metodou „úvěrování podle stavu“ – úvěr je poskytován tehdy, když stav zásob roste,

splácen je tehdy, když stav zásob klesá. Úvěr je poskytován až následně, po vzniku

potřeby;

– metodou „úvěrování podle obratu“ – banka z úvěrového účtu proplácí za podnik

všechny faktury, které souvisejí s úvěrovanými zásobami, a dlužník splácí úvěr tak,

že dohodnutou část svých tržeb průběžně odvádí zpět na úvěrový účet, tj. ve prospěch

úvěrového účtu.

Úvěr na náklady

Úvěr na náklady se používá ke krytí finančních potřeb, které jsou vyvolány sezónními

změnami např. v cenách surovin nebo energií.

Úvěr na pohledávky

Jedná se o úvěry:

– na pohledávky za odběrateli,

– na pohledávky za již prodané zboží

– na pohledávky za poskytnuté služby.

Pokud nejsou tyto pohledávky splaceny, jedná se o úvěry na pohledávky po lhůtě splatnosti –

což jsou rizikové úvěry a patří do skupiny úvěrových výpomocí.

Úvěr na pohledávky bývá obvykle zajištěn tzv. cesí neboli postoupením pohledávky bance

(pohledávky která vznikla v dlouhodobém obchodním styku).. Tím se přibližuje z hlediska

techniky klasickému eskontnímu úvěru, kdy úvěr bance nesplácí její dlužník, který bance

pohledávky podstoupil, ale odběratel, což je dlužník přímého dlužníka, tedy dlužník vedlejší.

Revolvingový úvěr

Revolvingový úvěr je úvěr, u kterého banka stanovuje maximální výši jejího čerpání, tzv.

úvěrový rámec a termín, k němuž bude úvěr po splnění předem dohodnutých podmínek opět

obnoven.

Revolvingový úvěr je obvykle poskytován na dobu kratší než jeden rok.

Úvěr kontokorentní

Kontokorentní úvěr je poskytován na běžném nebo kontokorentním účtu – banka umožňuje jít

klientovi na tomto účtu do debetu. Ostatní úvěry jsou poskytovány na úvěrových účtech.

Vyčerpaný úvěr je často nutné splatit nejpozději do jednoho roku.

Směnečné úvěry

Jejich návratnost je zajišťována směnkou jako rozhodujícím zajišťovacím mechanismem. Dělí

se na eskontní a akceptační.

Při eskontním úvěru banka odkupuje od jejich majitele směnku a umožňuje mu tak, aby

získal hotové peníze před dobou splatnosti směnky. Banka zde vystupuje jako věřitel, který

směnku v době splatnosti předloží výstavci vlastní směnky nebo směnečníkovi u cizí směnky,

ne tedy majiteli směnky, od něhož ji odkoupila.

Akceptační úvěr je spojen výhradně s cizími směnkami – úvěrující banka přebírá roli

směnečníka, který je ochoten zaplatit směnku.

Základní rozdíl mezi eskontním a akceptačním úvěrem spočívá v tom, že u eskontu poskytne

banka úvěr majiteli směnky, tj. směnečnému věřiteli, ale u akceptace směnky banka poskytuje

úvěr výstavci směnky, tj. vedlejšímu dlužníkovi.

Specifickou variantou eskontního úvěru je úvěr reeskontní – eskontovaná směnka je

obchodní bankou reeskontována centrální bance.

Lombardní úvěry

Lombardní úvěry jsou úvěry, poskytované na základě zástavy cenných papírů. Slouží-li jako

zástava směnka, jedná se o lombardní úvěr směnečný.

Dlužník o tento úvěr žádá, pokud potřebuje hotovost, ale nechce prodat svoje cenné papíry.

Banky poskytují lombardní úvěry do 40 až 60 % tržní hodnoty zastavených cenných papírů.

Lombardní úvěry se staly základem pro tzv. repo úvěry (repurchasing). Majitel cenných

papírů si v tomto případě půjčuje peníze na základě prodeje cenných papírů kupujícímu s tím,

že se zaváže tyto cenné papíry koupit po stanovené době zpět. Kupující se zavazuje tyto cenné

papíry opět prodat zpět.

Ostatní druhy provozních úvěrů

Úvěrový příslib neboli úvěrová facilita je v podstatě závazek banky, že za určitých podmínek

poskytne svému klientovi úvěr na pokrytí jeho dočasných potřeb. Příslib blokuje bance

disponibilní zdroje, a proto si za úvěrový příslib účtuje poplatek, i když klient úvěr reálně

nečerpá.

Úvěrové výpomoci jsou úvěry, které banka poskytuje svému klientovi, aby mu tak umožnila

překonat nepříznivou finanční situaci. Jde poměrně o rizikový druh úvěru.

3.2.2. Investiční úvěry

Investiční úvěry jsou úvěry určené na financování projektů, které řeší financování investic

Investice se rozdělují do tří skupin:

– investice kapitálové, tedy investice do hmotného investičního majetku (nemovitosti,

stroje a technologie)

– investice nehmotné (do know how)

– investice finanční, tedy investice do cenných papírů majetkového (akcií) nebo

dluhového (dluhopisů) charakteru.

Investiční majetek může sloužit jako kvalitní fixní záruka za splácení úvěru.

Klasické investiční úvěry

Klasické investiční úvěry banky poskytují na výstavbu nebo na pořízení investičních celků,

tedy na nákup pozemků, výstavbu inženýrských sítí nebo budov, nákup strojů a zařízení atp.

V případě úvěru na nákup se jedná o jednorázové poskytnutí úvěru, v případě rekonstrukce

nebo modernizace nebo na výstavbu se vyžaduje spoluúčast klienta na financování investice.

Úvěry konsorciální a syndikátní

Úvěry konsocionární a syndikátní se používají při požadavcích klientů na objemově velké

úvěry.

Konsorcium bank je vytvořeno na základě smlouvy o sdružení, syndikát je pevnější propojení

zainteresované skupiny bank.

U velkých investičních akcí konsorcia vyžadují rovněž záruky ostatních účastníků investiční

akce jak ze strany investorů, např. státu, obcí nebo sdružení soukromých investirů, tak ze

strany;dodavatelů.

Hypotéční úvěry

Využití nemovitostí (staveb nebo pozemků) jako záruk je spojeno s hypotéčními úvěry.

Hypotéční úvěr je dlouhodobý úvěr na investice do nemovitostí, jehož splacení je zajištěno

zástavním právem k nemovitosti určité hodnoty.

Právní úprava hypotéčního úvěrování je řešena v zákoně č.190/2004 Sb., o dluhopisech.

Pro hypotéční úvěry je typické, že jsou:

– zajišťovány nemovitostmi (většinou zástavním právem),

– financovány ze zdrojů získaných zvláštní formou dluhopisů – hypotečními zástavními

listy (z důvodu dlouhé doby splatnosti).

Obvykle se hypotéční úvěry dělí na dvě velké skupiny:

– hypotéční úvěry na bydlení (residential mortages)

– hypotéční úvěry na podnikání (commercial mortages)

Banky obvykle dodržují následující pravidla pro poskytování hypotéčních úvěrů:

– pohledávky z hypotéčního úvěru obvykle nepřekračují 70% ceny obvyklé zastavených

nemovitostí

– v okamžiku podpisu úvěrové smlouvy by nemělo na zastavené nemovitosti váznout

žádné jiné zástavní právo,

– nemovitosti sloužící jako jištění hypotéčních úvěrů nesmí banka použít jako zástavu

ke svým jiným obchodním aktivitám.

Stanovení ceny nemovitosti. Ta část ceny nemovitosti, na kterou hypotéční banka poskytuje

úvěr, představuje zadluženou cenu nemovitosti. Podíl zástavní hodnoty, na který banka

poskytuje úvěr, se nazývá pupilární neboli sirotčí jistina.

Doplňkové a předhypotéční úvěry

Pokud klient banky nemá dostatečné prostředky, aby profinancoval tu část investice do

nemovitosti, která nemůže být ze zákona profinancována hypotéčním úvěrem, má možnost

použít tzv. doplňkové úvěry, poskytované až do výše 20% zastavené ceny nemovitosti-
Zvláštní skupinu představují:

– úvěry předhypotéční (stavební). Tímto způsobem se pokryje doba před dostavění a

kolaudací.

– hypotéční úvěry na výstavbu – na dostavení rozestavěné nemovitosti, aby mohla být

zapsána do katastru jako rozestavěná.

Úvěry komunální

Jde o úvěry poskytované na investice do budování, údržby, opravy a modernizaci obecní

infrastruktury, které jsou dlouhodobého charakteru.

Jde o bezpečné úvěry , které jsou zajišťovány převážně budoucími obecními příjmy.

Úvěry rozvojové

Rozvojové úvěry jsou investiční úvěry na financování rozvojových investic. Dlouhodobost a

praktická nemožnost zajistit návratnost rozvojových úvěrů vede k tomu, že

– jsou poskytovány specializovanými , tzn. rozvojovými bankami,

– jejich poskytování je podporováno státem

Úvěry konsolidační

Jsou poskytovány za účelem záchrany dlužníka před úpadkem nebo insolvencí a tedy zároveň

na ochranu dříve poskytnutých úvěrů ohrožených možným úpadkem dlužníka.

V zásad existují tři způsoby konsolidace:

– restrukturalizace dříve poskytnutých úvěrů,

– odkup dříve poskytnutých úvěrů jinou organizací,

– sekuritizace dříve poskytnutých úvěrů.

Restrukturalizace obvykle představuje přeměnu krátko- a střednědobých úvěrů na úvěry

dlouhodobé.

Sekuritizací dříve poskytnutých úvěrů dochází k přeměně pohledávek z poskytnutých úvěrů

na kapitál dlužníka v podobě akciového kapitálu.

Realizace konsolidačního programu si obvykle vyžaduje další dodatečné náklady, které je

možné profinancovat sanačním úvěrem.

3.2.3. Americká hypotéka

Poskytování tzv. americké hypotéky je umožněno zákonem č.190/2004 Sb., o dluhopisech. Je

to půjčka určená pouze lidem, kteří vlastní nemovitost (dům, chatu) a jsou ochotni ji dát bance

do zástavy. Na rozdíl od klasických hypoték nemusí být prostředky z americké hypotéky

využity na nákup nemovitostí, ale mohou být použity prakticky na jakékoli zboží a služby.

Výhodou americké hypotéky je nižší úrok než u jiných půjček jištěných nemovitostmi a delší

doba splatnosti (15 až 20 let). než u klasických spotřebitelských půjček. Nevýhodou jsou

poměrně vysoké poplatky s poskytnutím a správou úvěru.

3.2.4. Spotřebitelské úvěry

Spotřebitelské (spotřební) úvěry, poskytují banky ( ale i různé splátkové společnosti)

občanům k financování nákupu spotřebních předmětů. Dělí se na účelové a neúčelové.

Splácení spotřebitelského úvěru je možné rozložit do několika let (obvykle až do 5 let).

3.3. Žádosti o poskytnutí úvěru

3.3.1. Žádost o poskytnutí podnikatelského úvěru

Pokud klient – firma žádá banku o poskytnutí úvěru, banky od něho požadují následující

doklady:

– podnikatelský plán,

– účetní výkazy za několik let

– informace o předmětu podnikání,

– základní informace o společnosti,

– finanční plán na dobu úvěrové angažovanosti,

– potvrzení, že klient nemá žádné závazky vůči finančnímu úřadu a České správě

sociálního zabezpečení,

– prohlášení o vzájemných vazbách k jiným podnikům

– materiály týkající se navrhovaného zajištění.

3.3.2. Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru

Při žádosti o poskytnutí spotřebitelského (spotřebního) úvěru po klientovi banka vyžaduje

následující doklady:

– doklad o trvalém příjmu

– doklad ověřující místo trvalého pobytu

– dokumenty, které se vztahují k zajištění úvěru,

– popř. životní nebo jiné pojištění.

3.4. Smlouva o úvěru

Každý bankovní úvěr je poskytován na smluvním základě. Každá smlouva o úvěru musí mít

písemnou formu a musí obsahovat následující ustanovení:

– identifikaci obou smluvních stran

– charakteristiku a výši úvěru,

– výši úroků a poplatků,

– způsob čerpání úvěru (čerpán jednorázově nebo postupně),

– způsob splácení úvěru,

– zajištění úvěru,

– specifické podmínky pro splácení úvěru,

– podpisy smluvních stran a závěrečnou klauzuli o platnosti a účinnosti úvěrové

smlouvy.

3.5. Zajištění úvěru – ručení za úvěr

Ručení představuje způsob zajištění závazku, ve formě písemného prohlášení ručitele vůči

věřiteli, tedy bance, že uspokojí jeho nároky, jestliže dlužník (tj. povinná neboli zavázaná

osoba) svůj závazek nesplnil. Písemné prohlášení ručitele neboli ručitelské prohlášení čili

záruční listina představuje záruku.

Účastníky ručení jsou:

– Osoba povinná čili zavázaná tedy dlužník – při ručení vystupuje zároveň jako

příkazce, resp. objednavatel této bankovní služby, protože je tím, kdo žádá ručitele o

vystavení záruky.

– Osoba oprávněná čili beneficient neboli použivatel záruky, tedy ten, v jehož

prospěch byla záruka vystavena.

– Ručitel, který záruku vystavuje a tím na sebe bere závazek uspokojit nároky osoby

oprávněné.

Smluvní ručení obvykle vzniká na základě příkazní neboli mandátní smlouvy, kdy dlužník

neboli povinná osoba v roli mandanta žádá ručitele o vystavení záruky.

Pokud se za stejný závazek zaručilo více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za celý dluh –

zaplatí-li ho, může se na ostatních ručitelích domáhat, aby splnili svůj závazek v rozsahu na

ně připadajících podílů.

Do záruční listiny se uvádí:

– závazek, resp. pohledávka, za kterou se bručí,

– výše ručení,

– doba jeho trvání,

– druh nebo účel ručení,

– osoby vstupující do vzájemných vztahů – dlužník, věřitel nebo ručitel.

Platnost záruky má prekluzivní charakter, tj. propadá uplynutím doby platnosti.

3.6. Úrokové míry

Úroková míra z úvěrů se liší podle odvětví, bonity úvěrovaného klienta a nabídky a poptávky

po penězích.

Úrok rozlišujeme na hrubý a čistý. Hrubý úrok zahrnuje náklady spojené se získáním úspor,

riziko, správní náklady a zisk. Čistý úrok obsahuje jen čistý zisk po odečtení nákladů od

hrubého úroku. Je označován také jako efektivní úrok.

Banky obvykle stanoví tzv. pevné úrokové sazby, vycházející z ceny zdrojů a pevné

odchylky. Sazby jsou neměnné po celou dobu trvání daného bankovního obchodu, a jsou

proto vhodné především pro krátkodobé obchodní případy. Stanovení pevné odchylky od

pevné úrokové sazby vychází z konkrétního obchodního případu, rizik s ním spojených,

posouzení bonity, kvality záruk apod. Tato odchylka vyjadřuje stupeň rizika.

Další možností jsou pohyblivé úrokové sazby, které se tvoří prostřednictvím pevné nebo

neměnné odchylky po celou dobu obchodního případu a indikativní sazby (např. PRIBOR

nebo LIBOR). Tyto sazby lépe odrážejí momentální cenu peněz na mezibankovním trhu,

proto jsou pro banku i pro klienta méně rizikové, pokud by došlo k výraznějším pohybům.

3.7. Technika poskytování a splácení úvěrů

3.7.1. Poskytování úvěrů

Z hlediska poskytování (čerpání) úvěru rozlišujeme dva základní způsoby: jednorázové a

postupné, kdy je domluvena maximální doba čerpání apod.

Z hlediska lhůty splatnosti se rozlišují:

– úvěry s určenou lhůtou splatnosti – u nichž je stanovena pevná, maximální možná

doba splatnosti. Dělí se na úvěry uzavřené, které nelze bez postihu splatit před

dohodnutou dobou splatnosti a na úvěry otevřené, které je možno bez postihu splatit

kdykoliv;

– úvěry s neurčitou dobou splatnosti – úvěry splatné na požádání nebo úvěry splatné

po uplynutí dohodnuté výpovědní lhůty.

3.7.2. Splácení úvěrů

Splátka úvěrů se skládá:

– ze splátky vlastního dluhu, tedy půjčené částky neboli tzv. jistiny čili úmoru,

– ze splátky úroku.

Hlavní metody splácení úvěrů jsou:

– splácení jednorázové, které se využívá v případech, kdy je úvěrovaný objekt určen

k prodeji,

– splácení postupné, při kterém banky využívají několik variant, a to pravidelné

(periodické) splácení, které využívá tři systémy : degresivní (splátkový neboli systém

konstantní splátky jistiny), lineární (neboli anuitní) a progresivní.

Systém degresivních splátek vychází z toho, že úmor se stanoví pevnou, konstantní částkou

jako funkce doby splatnosti úvěru a časového intervalu splátek. Úmor je po celou dobu

splatnosti konstantní, úrok stále klesá a celková splátka tak má trvale klesající čili degresivní

charakter. Úrok se vypočte jako násobek dosud nesplacené jistiny a úrokové sazby.

Výhoda systému degresivních splátek je v tom, že je relativně jasný a průhledný. Dlužník (v

porovnání s jinými systémy) zaplatí celkově nejméně na úrocích.

Jeho nevýhoda spočívá v tom, že nejvyšší splátky jsou na počátku splácení úvěru, kdy se

výsledky úvěrované akce teprve rozjíždějí. Proto bývají tyto systémy (např. u investičních

nebo rozvojových úvěrů) doplňovány možností odkladu splátek úmoru.

Systémy lineárních (anuitních) splátek jsou konstruovány tak, aby splátka byla po celou

dobu konstantní, přičemž by úmor rostl úměrně poklesu úroku. Základní předností tohoto

systému je neměnná výše splátek.

Využívá se u komunálních úvěrů a u dlouhodobých hypotéčních a spotřebitelských úvěrů.

Systém progresivních splátek je založen na rychlejším růstu splátek úmoru než je pokles

úroku. Splátky pak celkově rostou.

Výhodou je to, že v počátečních fázích jsou splátky poměrně nízké a po dobu jednoho roku

jsou splátky konstantní.

K této metodě obchodní banky přistupují v obdobích vyšší míry inflace, kdy se předpokládá,

že příjmy dlužníků rostou.

Nepravidelné metody splácení jsou výhodné pro dlužníka, protože mu dávají možnost

přizpůsobit splátky vlastnímu finančnímu plánu. Jsou ale nevýhodné pro úvěrující banku,

protože oslabují její přehled nad platební morálkou klienta.

3.8. Další možnosti financování podnikání z cizích zdrojů

Vedle bankovních úvěrů je možné získat prostředky na financování potřeb i některým

z následujících způsobů:

– soukromou půjčkou,

– od faktoringové nebo forfaitingové společnosti, forma financování vhodná pro

firmy, které nemají z hlediska banky „vhodnou historii“ nebo jejichž bonita je nižší

než bonita jejich odběratelů.

– ve formě dotace nebo grantu, které vypisují např. ministerstva nebo specializované

fondy

– z fondů tzv. rizikového kapitálu (venture fondů), který vloží prostředky do

společnosti výměnou za podíl na jejím základním jmění.

Další možností získat finanční prostředky jsou také tzv. nebankovní úvěry, které poskytují

firmy, které nejsou bankami. Tyto úvěry jsou poskytnuty rychle (např. do tří dnů), ale jsou

dražší než bankovní úvěry. Úroková sazba se většinou udává v měsíčním vyjádření.

Další služby poskytované bankami

Banky (resp. jejich společnosti) kromě již uvedených obchodů a zprostředkování platebního

styku poskytují i další služby, např. leasing, faktorinfg a forfaiting nebo obchodují s cennými

papíry.

4.1. Leasing

Leasing je pronájem investičního zařízení, předmětů dlouhodobé spotřeby a jiných předmětů

uživateli za sjednané nájemné na určitou nebo neurčitou dobu. Pronajímatel dává nájemci

(uživateli) právo užívat předmět náhradou za platbu stanovených splátek po sjednané časové

období.

Leasing charakterizuje určitý druh financování. Mezi výrobce investičního nebo spotřebního

zboží a subjekt, který tuto investici potřebuje, přitom vstupuje specializovaná leasingová

společnost, která příslušné zboží koupí a pronajímá klientovi.

Pronajímateli leasingových předmětů jsou výrobci, obchodníci a leasingové společnosti.

Banky se leasingových obchodů zúčastňují tím, že:

– pomáhají pronajímatelům úvěrem financovat leasingové smlouvy

– samy zakládají finanční leasingové společnosti jako své dceřiné podniky, popřípadě se

kapitálově podílejí na jiných leasingových společnostech.

Podle druhu pronajímaných věcí se rozlišuje leasing movitých věcí a leasing nemovitostí.

Podle typu leasingové společnosti se rozlišuje

– finanční leasing, kdy dochází k pronájmu prostřednictvím „volné“ leasingové

společnosti,

– operační (operativní) leasing, kdy dochází k pronájmu prostřednictvím společnosti

spojené s výrobcem, který takto podporuje odbyt svých výrobků.

Předností leasingu vyplývají ze skutečnosti,. že pronajatý předmět není ve vlastnictví

nájemce.

4.2. Faktoring

Faktoring je odkup krátkodobých pohledávek bankou nebo faktoringovou společností

z iniciativy majitelů pohledávek, tj. věřitelů bez jejich zpětného postihu při insolvenci

dlužníka.

Faktoring se vyvinul z eskontu směnek a cese pohledávek, kdy jde v podstatě rovněž o

odkup nebo o postup či převod pohledávky bance. Dodavatelský úvěr totiž odběrateli

zpomaluje obrat prostředků dodavatele, dodavatel je nucen čerpat jiný úvěr, zůstávají mu

rizika. Na rozdíl od směnek přitom většinou i riziko z pohledávky přechází na faktora, tedy

na provozovatele leasingu, tedy na provozovatele faktoringu.

Nejdůležitějšími výhodami faktoringu pro dodavatele / výrobce jsou, že zejména přispívá

ke zvýšení jeho likvidity a snižuje jeho rizika, která vyplývají z nezaplacení závazků, změn,

devizových kurzů nebo změn úrokových měr.

4.3. Forfaiting

Forfaiting znamená odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek bankou nebo

speciálním ústavem, aniž by tento příjemce pohledávky čili forfaitér mohl uplatnit vůči

prodejci pohledávky regres.

Jde o odkup pohledávky zajištěné vhodným úvěrovými nástroji. Forfaitingové obchody

provádějí většinou banky nebo jejich konsorcia.

Předmětem forfaitingu mohou být:

– směnečné pohledávky z obligací a dlužných závazkových listů,

– účetní pohledávky,

– nároky vyplývající z akreditivů splatných určitou dobu po viděné,

– pohledávky bank včetně značně rizikových pohledávek.

4.4. Penzijní připojištění

Některé banky prostřednictvím svých dceřiných společností (penzujních fondů) nabízejí

službu penzijního připojištění. Penzijní připojištění je upraveno zákonem č.42/1994 Sb., o

penzijním připojištění se státním příspěvkem…

Cílem této služby je zajistit klientovi pravidelný doplňkový příjem po skončení jeho pracovní

aktivity. Klient, který je penzijně připojištěn, pravidelně ukládá pevnou částku domluvenou

ve smlouvě na svůj osobní účet vedený u penzijního fondu. Z tohoto účtu po přičtení

státního příspěvku a podílu z výnosu na hospodaření fondu je klientovi po splnění smluvních

podmínek pravidelně vyplácena sjednaná penze.

4.5. Obchodování bank s cennými papíry

Obchody bank s cennými papíry zahrnuje:

– emisní obchody,

– nákupy a prodeje,

– úschovu, uložení a správu,

– akvizice a fúze.

K obchodování s cennými papíry v ČR musí být obchodníkovi uděleno povolení

ministerstvem financí.

4.5.1. Emisní obchody

Emise cenných papírů znamená uvedení nově vydávaných cenných papírů na primární trh.

Emitent je subjekt oprávněný zákonem vydávat cenné papíry a povinný plnit nároky majitele

cenného papíru.

Obchodní banky

– uvádějí na trh vlastní cenné papíry a primárně emitované cenné papíry svých klientů

(akcie, dluhopisy)

– na komisionálním základě pro své klienty zpracovávají všechny nebo vybrané činnosti

spojené s emisemi jeho cenných papírů nebo na základě generální dohody zaplatí

tyto papíry klientovi předem a poté veškeré práce spojené s emisí a prodejem emise

provádět vlastním jménem na vlastní účet,

– emitují a na primárním trhu prodávají cenné papíry všech druhů a různých klientů,

např. státní dluhopisy a státní pokladniční poukázky, komunální dluhopisy, akcie a

dluhopisy privátních společností.

4.5.2. Nákupy a prodeje cenných papírů

Banky obchodují s cennými papíry zejména na burze. Tyto obchody provádějí jednak jako

vlastní investoři (obchody na vlastní účet, vlastním jménem a z vlastního rozhodnutí), jednak

pro své klienty. Jsou to obchody na sekundárním trhu, stejně jako primární prodeje buď

na cizí účet a cizí jméno, nebo na vlastním jménem na cizí účet , nebo vlastním jménem na

vlastní účet banky.

Banky působí jako burzovní makléři a angažují se v obchodech s cennými papíry buď přímo

nebo prostřednictvím svých dceřiných společností.

Pro své klienty poskytují banky zprostředkovatelské služby – drobní investoři do cenných

papírů totiž mohou využívat svoji banku jako makléře, aby za ně na jejich příkaz vykonávala

příslušné operace, a dále jako správce svého portfolia, který svým jménem obchoduje se

svěřenými prostředky.

Kromě toho je velmi významná role banky jako investorů, tzn. zadavatelů burzovních

obchodů, kteří provádějí své obchody na svůj účet.

4.5.3. Úschova, uložení a správa cenných papírů

Úschova cenných papírů

Na žádost klienta banka uschovává ve svých prostorách jeho listinné cenné papíry odděleně

od cenných papírů ostatních uschovatelů a spravuje je. Banka na základě uzavřené smlouvy

ručí za to, že svěřené papíry nebudou odcizeny, zneužity, zničeny nebo poškozeny, a že je na

výzvu klienta vydá zpět. Je povinna vrátiti tentýž cenný papír, který ji byl svěřen do úschovy.

Uložení cenných papírů

Banky přijímají od klientů jejich listinné cenné papíry s tím, že je fyzicky ukládají ve svých

prostorách, ale účetně a fakticky je vedou a obhospodařují hromadně ve svém portfóliu

cenných papírů stejného druhu. Uschovatel nemá právo požadovat při vrácení týž cenný

papír, který svěřil bance do úschovy. Proto poplatky za uložení a správu cenných papírů

v centrálním depotu banky bývají nižší než poplatky za úschovu a správu individuální.

Správa cenných papírů

Správa cenného papíru se týká listinného i zaknihovaného cenného papíru. V širším pojetí lze

správou cenných papírů rozumět řízení celého klientova portfólia cenných papírů.

Správa cenných papírů znamená, že banka

– inkasuje úroky z dluhových cenných papírů,

– v případě jejich splatnosti inkasuje příslušnou listinu,

– inkasuje výnosy z majetkových cenných papírů.

Za tyto služby pobírá od klienta poplatky, stanovené procentuálně většinou podle výše

hodnoty uložených cenných papírů a podle standardu poskytovaných služeb spojených se

správou a úschovou.

4.5.4. Akvizice a fúze

Pod pojmem fúze a akvizice se rozumí splynutí nebo převzetí jedné společnosti jinou, příp.

prostřednictvím nákupu aktiv v množství umožňujícím výkon rozhodujících vlastnických práv

a plné kontroly převzaté společnosti.

Při akvizicích dochází ke spojování podniků, kdy se mezi právně samostatnými podniky

vytvářejí nové vlastnické vazby.

Po fúzi čili sloučení dvou či více společností pokračuje ve své činnosti pouze jediná

společnost, která nabyla aktiv i pasiv těch společností, které okamžikem fúze zanikly.

Konsolidace neboli splynutí představuje založení zcela nové společnosti, na kterou

přecházejí aktiva i pasiva těch společností, které se vznikem nové společnosti zanikají

(konsolidovaných společností).

4.6. Devizové obchody

Devizové obchody (operace) probíhají na devizovém trhu, což je místo, kde se setkává

poptávka po cizí měně s její nabídkou, tedy místem, na němž se různé měny nakupují a

prodávají. Tyto obchody souvisejí s platbami za dovoz a vývoz zboží a služeb. Tyto operace

provádějí také obchodní banky.

Dělí se na:

– promptní čili spot operace, což je konvertze nebo devizová arbitráž,

– termínové čili forwardové operace, což jsou např. swapy, operace financial futures

nebo opce.

4.6.1. Promptní operace

Promptní čili spot operace je devizovou operací, při které se dodávka devizy provádí do dvou

pracovních dnů po uzavření kontraktu.

Konverze deviz představuje takové nákupy a prodeje devizových aktiv na převážně

mezinárodních peněžních trzích, které slouží k prosté přeměně devizových aktiv v jedné měně

do aktiv v jiné měně.

Devizová arbitráž se snaží využít rozdílů ve výši devizových kurzů určitých měn na

teritoriálně různých peněžních trzích s cílem

– devizové prostředky co nejlevněji nakoupit nebo nejdráže prodat, pak se jedná o

devizovou arbitráž vyrovnávací,

– získat na kurzové diferenciaci, pak se jedná o rozdílovou arbitráž.

Základní odlišnost devizové arbitráže od devizové spekulace spočívá v tom, že arbitráž

operuje se stávajícími známými kurzy, zatímco spekulace operuje s kurzy budoucími,

neznámými.

4.6.2. Termínové operace

Termínové operace čili forwardové jsou nástrojem pro zajišťování devizových pohledávek

a závazků proti kursovým rizikům při očekávaných platbách nebo inkasech v budoucnosti.

V ČR se používají forwardy na období jeden týden až jeden rok.

Umožňují prodat nebo koupit danou měnu za předem fixovaný kurz a tím eliminovat kurzové

riziko (po uzavření kontraktu). Výhoda jejich používání spočívá v tom, že lze při plánování

finančních toků vycházet z předem známých a zaručených kurzů.

Swapy

Swap je kombinací dvou současných aktů v opačném směru, tj. koupě a prodeje téže částky

v téže devize, z nichž jedna je promptní a druhá termínovaná.

Například: nákup amerických dolarů za euro současně s prodejem euro za dolary na forward

např. za týden.

Devizové operace typu „financial futures“ a opce

Devizové kontrakty tohoto typu jsou smluvní ujednání, že standardizované množství

určité devizi bude předáno, popř. odkoupeno za předem stanovený kurz v určitý budoucí

standardizovaný den splatnosti.

Opce je právo vlastníka koupit nebo prodat (podle druhu opce) dohodnutoé množství měny

při stanoveném kursu za prémii, která je cennou opce. Opce je vhodný nástroj pro zajištění

kurzového rizika. Opce jsou dvojího druhu: kupní (call option) a prodejní (put option).

Financial Futures sledují dva cíle:

– hedging – tj. zajistit se na trhu pře ztrátou způsobenou prudkým výkyvem dané

veličiny, např. ceny komodity nebo devizového kurzu.

– trading – tj. využít těchto výkyvů za účelem dosažení zisku neboli spekulaci.

4.7. Úvěrové deriváty

Pojem úvěrový derivát je obecným termínem, který se používá k označení různých

swapových nebo opčních kontraktů určených k převodu úvěrového rizika spojeného s úvěry

nebo jinými aktivy od jednoho partnera (tzv. prodávajícího úvěrového rizika) na jiného

partnera, tzv. kupujícího úvěrového rizika.

4.8. Zajištění úrokového rizika

Úrokové riziko je riziko negativních dopadů změn a relací mezi výnosovými a nákladovámi

úroky do zisku. Ke snižování tohoto rizika lze využívat také speciální zajišťovací operace na

bázi opcí a forwardových operací.