Vliv klasicismu, osvícenství a preromantismu na českou literaturu počátku národního obrození
klasicismus
- z lat. classicus = vzorový, vynikající
- umělecký sloh konce 17. stol., 18. stol., poč. 19. stol.
- příklon k antickým vzorům, důraz na jasnost, uměřenost a harmonii; potřeba řádu
- společenský a kulturní vývoj
· doba absolutismu (absolutistické monarchie)
- vláda Ludvíka XIV. – barokní klasicismus – Versailles u Paříže
- vláda Ludvíka XV., XVI.
- velká francouzská revoluce 1789
- období císařství – Napoleon Bonaparte 1804 – empír (císař sloh)
- v Čechách – reformy Josefa II.
- zrušení nevolnictví, rozvoj měst, dále viz počátky národního obrození
- Umění
- sochařství a malířství: Jacques Louis David, Francisco de Goya, Antonio Canova, Jean Dominique Ingres
- hudba: Christoph Willibald Gluck, Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven
- klasicismus v literatuře
- Klasicismus vznikl v 17. století ve Francii v souvislosti se sjednocujícím vlivem absolutistického státu. Zejména formou navazoval na antiku. Byl přímo ovlivněn racionalismem René Descarta (1596 – 1650), který vyslovil přesvědčení, že jedinou nezpochybnitelnou jistotou je představa sebe samého jakožto myslící bytosti (Myslím, tedy jsem.). Přívrženci této filozofie věří, že pouze rozumem lze dosáhnout průkazného a obecně platného poznání.
- Proti baroku, které se vyznačovalo mysticismem založeným na dualismu ducha a hmoty, postavil klasicismus střídmost a rozumovou kázeň. Snažil se racionálně vysvětlit krásu. Měřítkem krásy měla být pravda, rozvaha a rozumnost. Za životní ideál považovali klasicisté vyrovnanost a uměřenost.
- Na rozdíl od renesančního individualismu zdůrazňoval klasicismus podřízenost soukromým cílů cílům nadosobním, veřejným. Umělci se nezaměřovali na intimní problémy člověka, snažili se ho vyjmout z vlivu prostředí i doby a ztvárnit ho jako obecný typ (vliv antiky).
- Uměleckost díla byla hodnocena podle pevně stanovených estetických pravidel. Literatura se rozlišovala na vysokou a nízkou. Například tragédie, jež byla považována za nejvznešenější žánr, mohla zobrazovat pouze život vyšších společenských vrstev. Komedie, byť měla v Moliérovi velmi výrazného představitele, bylo vyhrazeno místo v literatuře nízké.
- V klasicistickém písemnictví převažují žánry, v nichž složka rozumová převládá nad složkou citovou. Autoři nevyslovují své osobní názory a svůj vztah k dobové problematice (alespoň navenek), zaměřují se naopak na obecně platné a závazné normy společenské morálky. Lidské soukromí zůstává utajeno. A tak v poezii převládá popisnost a poučení (např. La Fontainovy bajky), v próze moralizující přístup (četné eseje a úvahy). Z jisté uniformity klasicismu se nejvýrazněji vymyká tvorba dramatická (Pierre Corneille, Jean Racine).
- vysoké: óda, epos, tragédie: nadčasové myšlenky, historická témata, tragické konflikty, vnitřní rozpory hrdinů
- nízké: bajka, satira, komedie: běžné životní záležitosti, postavy z nižších vrstev, hovorový jazyk
- jednota času (příběh se odehrával během 24 hodin, výjimečně 30)
- místa (na jediném místě)
- děje (hl. děj bez odboček a vedl. motivů)
- typický verš klasicistické tragédie – alexandrín: dvanácti až třináctislabičný jambický verš se závaznou rozlukou po šesté slabice; pojmenování podle dvorského eposu o Alexandrovi (z 12. století); v češtině pro „vysokou“ poezii
- divadlo: méně okázalé než v baroku
- Molliere: vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin: herec, dramatik, režisér, divadelní ředitel;; považován za největšího klasicistního tvůrce (ačkoli se prosadil žánrem nižšího stylu: komedií); vycházel z antických komedií, lidových frašek a italské commedie dell´arte;; Zdravý nemocný: kritizuje šarlatánství lékařů a hypochondrii pacientů; Lakomec: nesmrtelný typ: chamtivý Harpagon, chtěl se oženit s mladou dívku, své děti nutil ke sňatkům bez lásky; Tartuffe: tato hra vyostřila jeho konflikt s církví; Don Juan: odsuzuje cynismus a krajní individualismus; Misantrop: fanatický zastánce pravdy a upřímnosti, neohlíží se na důsledky svého postoje (zamiluje se do ženy ztělesňující přetvářku
- bajky
- La Fontaine: autor dvanácti knih veršovaných bajek; zachycoval člověka se všemi jeho slabostmi a předsudky; pokrytectví ve společnosti
· literární žánry
· klasicistické drama
· zákon tří jednot (Aristoteles – Poetika: umění chápáno jako napodobení přírody; umění mělo zachycovat: stálé, obecné, nadčasové):
· francouzský klasicismus
· tragedie
· Pierre Corneille: Cid: zobrazuje konflikt povinnosti a vášně, odsouvá stranou válečné motivy; hlavní postavy: Chimena a Rodrigo – láska; souboj mezi Rodrigem a Chimeniným otcem (umírá), který urazil Rodrigova otce, příběh končí šťastně
· Jean Racine: hlavní postavy (ženy) podléhají zuřivým vášním Faidra: žena ničí svůj i život ostatních kvůli neopětované lásce
· komedie
OSVÍCENSTVÍ
- Osvícenství vzniklo v Anglii, kde se v 17. století dostalo k moci měšťanstvo. U kolébky této ideologie stál Francis Bacon (1561 – 1626), předchůdce filozofie zdůrazňující význam lidské zkušenosti – empirismu. Filozof a pedagog John Locke (1632 – 1704) připouštěl sice existenci Boha, ale pouze jako bytosti rozumové, nikoli nadpřirozeně působící (deismus).
- S rostoucím významem techniky a průmyslu se vyvíjely přírodní nauky. Ty předpokládaly svobodu vědeckého poznání. Ve jménu racionalismu (kultu rozumu) prosazovali osvícenci práva „přirozeného člověka“. Víra v rozum je vedla k optimistickému pohledu na budoucnost. Typickým znakem osvícenské filozofie, odlišujícím ji od dřívějších myšlenkových systémů, bylo její zaměření na praktické otázky života jedince a společnosti.
- Velkého rozmachu doznalo osvícenství ve Francii, kde k šíření jeho myšlenek přispělo zejména vydávání Encyklopedie (souhrnu veškerého vědění) v letech 1751 – 1765. Přispěli do ní nejvýznamnější francouzští myslitelé 18. století Voltaire, Rousseau a Diderot.
- Francouzské osvícenství předložilo sedm základních hesel:
- Vzpoura proti autoritám. Byla obrácena proti autoritám feudální moci a inspirována anglickou přírodovědou (I. Newton) a filozofií (J. Locke) i karteziánskou tradicí.
- Racionalismus. Osvícenci chtěli stanovit zásady morálky, náboženství i etiky tak, aby byly v souladu s neměnným lidským rozumem.
- Myšlenky osvícenství. Podmínkou uskutečnění předchozích ideálů bylo „osvícení“ širokých vrstev lidu. Zdůrazněna byla přirozená výchova a pedagogika.
- Kulturní optimismus. Splní-li se uvedené podmínky, lidstvo skoncuje s nerozumným konáním a bude zaručen pokrok.
- Návrat k přírodě. Pojem příroda si osvícenci ztotožňovali s rozumem, neboť rozumem člověka obdařila příroda. Tento návrat hlásal Rousseau. Protože příroda je dobrá, je „přirozeně“ dobrý také člověk. Špatnost je produktem společnosti.
- Humanistické křesťanství. Náboženství je třeba uvést do souladu s „přirozeným“ lidským rozumem. Osvícenci chtěli odstranit dogmata, jimiž církev podle jejich názoru zatemnila obsah Ježíšových kázání.
- Lidská práva. Byla založena na principu nedotknutelnosti jedince a mají jich požívat všichni.
- Osvícenství se snažilo vyprostit člověka z nedůstojného stavu závislosti, potřeby vnější ochrany. Rozum byl pojat jako souhrn tří pro člověka podstatných otázek: co mohu vědět, jak mám jednat, v co smím doufat? Nejde však pouze o schopnost konat tak, aby byl člověk své svobody hoden.
- V naplňování osvícenských ideálů se však lidstvo dostalo do slepé uličky. Emancipovaný člověk vytvořil fungující a stále složitější systém, který mu zajišťuje nadvládu nad vším jsoucím, sám se však nezřídka stává jeho obětí.
- Francie
- Osvícenští myslitelé
- Encyklopedisté – Velká encyklopedie: v 2. polovině 18. století ; cíl shrnout dosavadní lidské vědění; důraz na vědomosti, srozumitelný a podrobný popis postupů z oblasti výroby a obchodu; řada problémů: útoky církve, cenzurní zásahy
- Voltaire: vlastním jménem Francois Marie Arouet, spisovatel, dramatik, filozof, historik, encyklopedista; uvězněn v Bastille, uprchl do Anglie, kritizoval náboženskou víru;; Rozprava o snášenlivosti: princip tolerance; Zaira: protiklad milostného citu a náboženského fanatismu; Candide: neboli Optimismus: patří k filozofickým románům, kritika teze Gottfrieda Wilhelma Leibnize o tom, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů
- Denis Diderot: Dopis Slepých; Myšlenky o výkladu přírody; Jeptiška: proticírkevně zaměřený román; Synovec Rameauův: rozvíjí se v rozhovorech, které mezi sebou vedou v pařížské kavárně Já (představitel osvícenských idejí a morálky) a On (představitel střízlivého až pragmatického pohledu na svět; Jakub fatalista a jeho pán: text: mnoho odboček, filozofické úvahy, záměrně neuzavřený konec, fatalismus: naprosté podřízení osudu
- Jean Jacques Rousseau: viz níže
· Charles Louis Montesquieu: Perské listy: první francouzský osvícenský román: nastavuje zrcadlo evropské civilizaci
PREROMANTISMUS, SENTIMENTALISMUS
- sentimentalismus – z angl. citový, přecitlivělý
- preromantismus – plynule přechází v romantismus
- Ve 2. polovině 18. století se v literatuře (a v umění vůbec) začíná objevovat odpor proti chladnému rozumu a do popředí se dostává zájem o citový život „nezkaženého člověka“, provázený vypjatým smyslem pro spravedlnost. Francouzský filozof Rousseau požadoval po člověku návrat k původnímu přírodnímu stavu. Na rozdíl od klasicismu, který chápal umění jako soubor následováníhodných příkladů, usiluje preromantismus (sentimentalismus) o proměnu světa prostřednictvím uměleckého díla.
- Literatura tohoto období zobrazuje svět ideální, odlišný ve srovnání s tím současným. Autoři se od soudobé civilizace vracejí do vzdálené minulosti či vyhledávají exotická a touto civilizací neposkvrněná prostředí. S klasicismem má preromantismus společný obdiv ke starověkým, především však řeckým autorům (Homér).
- Pro preromantickou literaturu jsou typické některé až schematicky užívané obrazy a motivy (v anglické poezii např. obrazy tajemných jezer, hrobek, zřícenin hradů, nočních scenerií a svitu měsíce; postavy mnichů, poustevníků, vězňů apod.). Z žánrů byla oblíbena zejména balada, velká pozornost byla věnována lidové poezii. Preromantický básník se často stylizuje do role národního pěvce či anonymního pěvce lidového, jindy vystupuje jako prorok.
- Francouzská literatura
- Jean Jacques Rousseau: zdůrazňoval cit; Emil čili o výchově: pedagogický román, názory na výchovu, potřeba izolovat dítě od civilizace, která kazí člověka; Julie neboli nová Héliosa; Vyznání: naráží na spis svatého Augustina, nezatajuje ani nepříjemné či intimní věci; O společenské smlouvě: názory na nerovnost mezi lidmi, představa o novém společenském uspořádaní
- Prévost: Příběh rytíře de Grieux a Manon Lecaut: námět milostného vzplanutí; přepracování od Vítězslava Nezvala
- Anglická literatura
- anglický román s prvky klasicistickými, osvícenskými, sentimentalistickými
- Daniel Defoe: Moll Flandersová; Robison Crusoe; víra v činorodost člověka a společenský pokrok
- Jonathan Swift: Gulliverovy cesty; pesimismus, skeptický pohled na lidský charakter a jednání; Skromný návrh
- Henry Fielding: zakladatel prvního sboru detektivů; zdůrazňoval etiku lidského chování; Tom Jones: líčí cestu k životní zralosti
- Samuel Richardson: Pamela: služka odolávající svodům svého pána – přiměla ho k sňatku, tedy mravnějšímu životu; Clarissa
- Laurence Stern: Tristam Shandy: karikaturní líčení lidských charakterů;; Sentimentální cesta po Francii a Itálii: cestopisný deník; smysl pro ironii a citovou rozjitřenost
- gotický román: 2. polovina 18. století; dobový zájem o středověk: doba temných a ušlechtilých vášní a tajemna; záhadné strašidelné, později přímo hrůzostrašné motivy
- Horace Walpole: Otrantský zámek
- poezie:
- James Macpherson: Ossianovy básně: práce považovaná za překlad staré keltské básně; ve skutečnosti jeho dílo
- Robert Burn: autor básní vycházejících ze skotských lidových textů; báseň Polní myška: o nejistotách života
- Německá literatura
- Gottfried Ephreim Lessing: teoretik umění a literární kritik; vznik nového dramatického žánru – činohry; próza: Emilia Galotti: střet morálně čistých hrdinů s projevy netolerance;;;; hry: měšťanská komedie Mína z Barnhelmu; básnické drama: Moudrý Nathan
- Johann Gottfried Herder: Lidové písně: sbírka lidových písní, nejen německých; Myšlenky k filozofii dějin lidstva
- hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor): 70.-80. léta 18. století; členové zdůrazňovali citový vztah ke skutečnosti, ideál silné osobnosti – překračování umělecké i morální normy; odpor ke společenské nespravedlnosti, útlaku a pokrytectví ve společnosti, tvůrčí svoboda pro umělce, kritika každé formy útlaku, do popředí kladlo vášeň, cit a fantazii, ideálem návrat k přírodě, autority: Wiliam Shakespeare, Jean Jacques Rousseau
- Johann Wolfgang Goethe: narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem (1749) a zemřel ve Výmaru (1832), německý básník, prozaik, dramatik, politik; studoval práva; stal se ministrem, povýšen do šlechtického stavu; setkání s Herderem: počátek hnutí Sturm und Drang; Prométheus: báseň; román Utrpení mladého Werthera: psána formou dopisů a deníkových záznamů, Werther utíká před lidmi a problémy do jiného městečka, zamiluje se, ale dívka je zasnoubená a vdá se – zoufalství z lásky, zvolí si smrt: sebevražda; Viléma Meistera léta učednická, Viléma Meistera léta tovaryšská: příklad tzv. vývojový román; Torquato Tasso: konflikt básníka a dvořana: odmítá umělcovu citovou přepjatost; Faust: starý námět převzatý z knížek lidového čtení, Hlavní hrdina stárnoucí a se svým životem nespokojený učenec, se stává aktérem sázky mezi Stvořitelem a Mefistofelem, v níž se má prokázat hodnota života. Mefistofeles plní Faustovi všechna přání, s podmínkou, že pokud ten dosáhne stavu neprosté spokojenosti, ztratí svoji duši. Faust prožije léta nabitá velkými city, událostmi i tragédiemi. Mefistofeles mu nejprve nabízí smyslové prožitky – omladí ho, poskytne mu zábavu, seznámí ho s mladičkou Markétkou. Vztah mezi ní a Faustem však oboustranně přeroste ve velkou lásku, která ale končí velkou řadou neštěstí – smrt dívčiny matky, bratra i dítěte )Markétka ho v zoufalství utopí). Faust, hnán výčitkami svědomí, se za pomoci Mefistofela dostane do vězení, kde dívka očekává trest: její beznaděj a rozčarování mužem, jehož milovala, jsou však takové, že Fausta (a tím i ďáblovu pomoc) odmítá, čímž uniká posmrtnému zatracení. – Ve druhém dílu se Faust ocitá na císařském dvoře v Mezopotámii, kde okusí požitky světské slávy a moci. Stane se císařovým oblíbencem, neboť vynálezem papírových peněz zachrání jeho říši před krachem, je mu dopřáno vyvolat z říše mrtvých nejkrásnější ženu antiky –Helenu- a sblížit se s ní. Po smrti jejich syna Euforiona (padl v boji za svobodu Řecka) se vrací ke dvoru, pomůže císaři ve válce a za odměnu si vyžádá kus bažinaté, přívaly vod větrem sužované přímořské krajiny, kterou chce vyrvat živlům a zúrodnit, aby se na ní mohli usadit lidé a vytvořit svobodné společenství. Zestárlý a osleplý Faust, plně si uvědomujíc svá předchozí provinění, nachází smysl života v činech prospěšných všem. Obelstěn ďáblem vysloví větu, na niž Mefistoteles čeká: jeho vyjádření je ale upřímné a čisté a andělé nedovolí peklu uchvátit jeho duši. V ráji se pak Faust znovu setkává s Markétkou; faustovské inspirace: Thomas Mann: Doktor Faustus, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
- Friendrich Schiller: Loupežníci: osudy dvou šlechticů, charakterové protikladných typů; Úklady a láska: hlavní hrdina – šlechtic – jedná násilnicky; Valdštejn, Vilém Tell: zachycují tragické osudy známých historických osobností
- Gottfried August Bürger: Lenora: balada, hrůzostrašný příběh dívky čekající na návrat milého z války;; motiv: Karel Jaromír Erben: Svatební košile
- Ruská literatura
- Michail Vasiljevič Lomonosov: zasadil se o prosazení ruštiny jako spisovného jazyka; zabýval se rétorikou, stylistikou, teorií literatury; psal také poezii; báseň Chvalozpěv na vousy
- Alexander Nikolajevič Radiščev: Cesta z Petrohradu do Moskvy: racionální pohled na skutečnost a subjektivní citové vzrušené vyjádření; práce stylizována jako cestovatelův deník
- Nikolaj Michajlovič Karamazin: krátká novela Ubohá Líza: příběh dívky podvedené amorálním šlechticem
- Ivan Andrejevič Krylov: devět knih veršovaných bajek
- Italská literatura
- protipólem vznešené klasicistické tragedie byla italská commedia dell´arte: důležitější než jednotlivé motivy je celková atmosféra hry
- o její reformu se zasloužil Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů: líčí zmatky při namlouvání a lásku tří párů; komické prvky: ztřeštěné kousky sluhy Truffaldina;;; Poprask na laguně: žárlivostí vyvolané spory mileneckých párů – skončí až u soudu
Česká literatura
- a) kulturní a politický vývoj
- období 1781 – 1848
- národní obrození podpořili:
- myšlenky francouzských osvícenců
- reformy Marie Terezie a Josefa II.
- a) všeobecná školská reforma Marie Terezie (povinná školní docházka i pro poddané – nová česká inteligence z poddaných
- b) zrušení nevolnictví (1781): přechod česky mluvícího venkovského obyvatelstva do měst – postupně vzniká nové měšťanstvo, které mluví česky
- c) toleranční patent: náboženská svoboda, omezení cenzury
- stupňující germanizace: 1781 němčina jako jediný úřední říšský jazyk ve školách a na úřadech, potlačení češtiny ve městech
- užívání českého jazyka: knížky lidového čtení (odborné knihy jen v němčině nebo v latině), jarmareční tisky, náboženské spisy
- národní obrození zahrnuje:
- období osvícenství a klasicismu (80.-90. léta 18. století)
- období preromantismu (počátek 19. století až 30. léta 19. století)
- období romantismu a biedermeieru (30.-40. léta 19. století)
- období realismu (od 40. let 19. století)
- rušení klášterů a knihoven: kupci z knih používali papír na balení tabáku či koření
- umění:
- sochařské dílny: Václav Prachner: Alegorie Vltavy
- malířství: Antonín Mánes
- hudba: František Xaver Brixi, Jan Václav Stamic, Jiří Antonín Benda, Josef Mysliveček: působil v Itálii
- b) literatura
- první období národního obrození: 1790: vznik královské české společnosti nauk (dnešní akademie věd)
- rozvoj dějepisectví:
- František Martin Pelcl: psal česky; byl to první profesor českého jazyka na pražské univerzitě; dílo: Nová kronika česká: založena na kritice Hájkovy kroniky, která nebyla zcela věrohodná – pokus o první vědecké zpracování českých dějin v češtině
- jazykověda:
- a) vznikaly obrany českého jazyka; Bohuslav Balbín: Obrana jazyka slovanského, zvláště českého: panovník by měl mluvit jazykem svého národa, napsaná v 17. století latinsky, vydaná v roce 1773 – v době národního obrození
- b) Obrana jazyka českého od Karla Ignáce Tháma: potřeba vytvoření pevných jazykových pravidel; za základ si vzal veleslavínský jazyk
- c) Josef Dobrovský: narodil se v Maďarsku, v rodině se mluvilo německy, česky se naučil na gymnáziu v Havlíčkově (dříve Německém) Brodě a v Klatovech, kněz (absolvoval bohosloví v Praze), pracoval jako vychovatel u Nosticů; psal latinsky a německy, protože byl toho názoru, že čeština nemá dostatečnou slovní zásobu, aby se jí dalo psát; hleděl na budoucnost češtiny pesimisticky
- vědecké práce:
- jazykověda: Německo-český slovník; Zevrubná mluvnice jazyka českého: psaná německy: navzdory tomu položila základy pro novodobou spisovnou češtinu, vzor mluvnické normy: veleslavínská čeština
- Základy jazyka staroslověnského: latinsky, zakladatel slavistiky: nauka o slovanských jazycích
- literární práce:
- Dějiny českého jazyka a literatury: německy, popsal historický vývoj jazyka a literatury, vrcholné období české literatury: doba veleslavínská
- první nakladatelství a knihkupectví:
- vydavatelství Česká expedice: Václav Matěj Kramerius: vydávání prvních českých novin: nejprve se jmenovaly Krameriusovy C. K. pražské poštovské noviny, později Krameriusovy C. K. vlastenecké noviny;; čeština rozšířena z Prahy ven;;; vydával také beletrii, která plnila zejména zábavnou úlohu a orientovala sena lidového čtenáře a nenáročný vkus (navazovala na tradici knížek lidového čtení, kalendářů a kronik)
- divadlo: šíření češtiny a vlasteneckých myšlenek mezi obyčejný lid
- Stavovské divadlo v Praze (dříve Nosticovo): české hry se hrály jen výjimečně (premiéra opery Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta)
- první české divadlo na Václavském náměstí: Bouda: zbořena o tři roky později; hrály se zde české hry od Václava Tháma: první české hry, počátek národního obrození
- kočovné divadlo: loutkové divadlo: Matěj Kopecký
- 20. léta 19. století: Václav Kliment Klicpera: středoškolský profesor, Rohovín Čtverrohý Hadrián z Římsů: parodie rytířské hry, Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast: satirická hra z maloměstského prostředí
- počátky novočeské poezie: první básníci národního obrození vydávají svá díla v kolektivních sbornících = almanachy
- Václav Thám: první novočeský almanach = sborník: Básně v řeči vázané
- Antonín Jaroslav Puchmajer: 5 almanachů novočeské poezie; celá básnická skupina sepsala tyto sborníky; obohatily naši poezii o žánry evropského klasicismu – např.: bajka, óda, balada; dále se objevují rozsáhlé epické básně (z české historie), komický epos, bukolické a anakreontské verše
- almanachy: tematicky tzv. anakreontská (rozverné milostné a pijácké verše, které napodobovaly Anakreontovy básně, básník Anakreona – antický autor) a bukolická poezie (líčí idylický život pastýře, krásu venkova …..)
- druhé období národního obrození: rozvoj vědy a literatury v českém jazyce
- Josef Jungmann: jedna z hlavních postav národního obrození, psal česky; gymnaziální profesor češtiny, rektor pražské univerzity
- překlady do češtiny: např.: z němčiny- Goethe, Schiller, z angličtiny – John Milton: Ztracený ráj, z ruštiny – Slovo o pluku Igorově
- jazykové práce: napsal slovník Česko-německý: 5 dílů, využíval starší česká slova, slova z nářečí, přejímal slova z jiných jazyků (ze slovanských: polština ruština) a vytvářel novotvary; přestože se ne všechna slova v české slovní zásobě ujala, obohatil Jungmannův slovník jazyk a příznivě ovlivnil jeho vývoj
- jazyková práce: dva dialogy O jazyku českém:první – rozmluva mezi Danielem z Veleslavína se současným Čechem, který mluví ošklivou směsicí němčiny a češtiny a potom s Němcem, který mu vysvětluje, jak došlo ke zkažení češtiny a vzestupu němčiny, Němec přiznává, že i dnes někteří Češi vydávají české knihy a pečují o čistotu češtiny;;; druhý – rozmluva mezi vlastencem Slavomilem a opačně smýšlejícím Protivou, Slavomil objasňuje, proč se má Čech učit česky a ne německy, Čech česky v německých školách zapomene a německy se nenaučí natolik, aby se v praktickém životě vyrovnal rodilému Němci, proto jedině čeština dá rodilému Čechovi stejné šance, jako má rodilý Němec
- literárně-vědní práce: Slovesnost: první česká příručka literatury a slohu – učebnice češtiny a čítanka, psaná latinkou (1816 byla na gymnáziích povolena čeština);;; Historie literatury české: další pokus o souhrn literatury
- František Palacký
- Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě: 5 svazků, propagoval dobu husitství a činnost jednoty bratrské, české dějiny od nástupu Habsburků na český trůn roku 1526; první díl německy a další už v češtině
- Estetika: první český spis věnovaný nauce o krásnu
- Počátky českého básnictví, obzvláště prozodie: zajímal se o básnictví, spis sepsal společně s Šafaříkem, doporučovali psát časoměrným veršem (z doby antiky, Ovidius: Žalozpěvy): nebyly příliš vyslyšeni: pro český jazyk se nehodí, ale psal jím Jan Kollár
- Pavel Josef Šafařík: Slovanské starožitnosti: pokusil se shromáždit co nejvíce dokladů o raném vývoji všech slovanských národů, o jejich hmotné a duchovní kultuře; poukazoval na přínos Slovanů evropské kultuře; většinou jen domněnky
- Jan Kollár: slovenský evangelík, během studia v německé Jeně poznal myšlenky Johanna Gottfrieda Herdera a verše anglického básníka George Gordona Byrona
- O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými: Kollár chápal Slovany jako jeden národ tvořený čtyřmi kmeny, v jednom spojoval Čechy a Slováky; myšlenka slovanské vzájemnosti a jazykového přilnutí mezi slovanskými národy
- Básně: sbírka, kde se odráží láska k Míně a mytický, citový vztah k národu
- Slávy dcera (=dcera bohyně Slovanstva), sestává se z Předzpěvu (psán časoměrným elegickým distichem = hexametr spojený s pentametrem) a pěti oddílů (klasická forma: sonet=znělka); básník se zamýšlí nad tragickým osudem Polabských Slovanů, kteří podlehli v boji s německým sousedem a ztrácením slovanského jazyka
- František Ladislav Čelakovský: spojil básnickou tvorbu, napodobující lidovou slovesnost, se zájmy badatelskými a sběratelskými, motivy z lidové tvorby: pohádky …..
- Slovanské národní písně: zabýval se sbíráním a překládáním slovanských lidových písní
- Mudrosloví (=filozofie) národa slovanského ve příslovích: sbírka slovanských přísloví a rčení
- básnicky se realizoval v tzv. ohlasové poezii: básnická díla, co nejpřesněji napodobující lidovou poezii; některé texty zlidověly a jako lidové byly zaznamenány později
- Ohlas písní ruských: vytvořil přesné napodobení ruské milostné lyriky, variace na ruskou lidovou epiku – byliny
- Ohlas písní českých: téměř chybí hrdinská epika, více humorných, satirických a lyrických milostných básní; balada Toman a lesní panna: navazuje na tradici lidových balad, ale jazykem má blíže k literatuře umělé; lyrická báseň Pocestný
- balada: vážná báseň, s tragickým koncem, dramatický děj, rychlý spád, objevuje se kontrast a přímá řeč
- rukopisy: čeští vlastenci postrádali středověký hrdinský epos jako francouzská Píseň o Rolandovi, německá Píseň o Nibelunzích, ruské Slovo o pluku Igorově;; Rukopis královédvorský: autoři pravděpodobně Václav Hanka, Josef Linda, nalezen ve Dvoře Králové, údajně z 13. století;; rukopis zelenohorský: nalezen na Zelené Hoře, údajně z 9. století;; pochybnosti o pravosti rukopisů – důkazy o nepravosti rukopisů: 80. léta 19. století skupina shromážděná kolem Tomáše Masaryka, Jaroslav Goll, Jan Gebauer: profesoři české univerzity v Praze