Výnos, náklady a hospodářský výsledek podniku

1. Výnosy podniku

Výnosy podniku – peněžní částky získané ze všech činností za určité účetní období (měsíc,

rok) bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich úhradě. Realizují se v okamžiku

vyskladnění zboží nebo poskytnutí služby – rozdíl od příjmů.

Výnosy v jednotlivých druzích podniků:

• výrobní podnik – hlavní výnosy jsou tržby získané prodejem výrobků, zboží a

• obchodní podnik – tzv. obchodní rozpětí, tj. rozdíl mezi prodejem a nákupní

cenou

• bankovního podniku – rozdíl mezi úroky získanými za poskytnuté úvěry a úroky

vyplacenými za vklady plus poplatky spojené s bankovními službami

Náklady podniku – peněžní částky účelně vynaložené na získání výnosů.

Hospodářský výsledek podniku – rozdíl mezi výnosy a náklady tvoří (plus – zisk, mínus –

ztráta).

Vztahy mezi výnosy, náklady a hospodářským výsledkem:

Provozní výnosy Provozní náklady Provozní výsledek

tržby, změna zásob – materiálové, osobní = + provozní zisk

aktiva ostatní (mzdy, pojištění), odpisy – provozní ztráta

+ + +

finanční (neprovozní) finanční (neprovozní) finanční (neprovozní)

výnosy – náklady = výsledek

z jiných činností úroky, finanční + finanční zisk

z účastí, z fin. investic, náklady – finanční ztráta

úroky aj.

+ + +

mimořádné výnosy mimořádné náklady mimořádný výsledek

– = + mimořádný zisk

– mimořádná ztráta

= = =

výnosy náklady hospodářský výsledek

poskytnutím služeb

– = (zisk, ztráta)

před zdaněním

–

daně

hosp. výsledek (zisk,

ztráta) po zdanění

+

čerpání z rezervních fondů

–

příděly rezervním fondům

+, –

zisk, ztráta

z minulého roku

bilanční zisk (+)

bilanční ztráta (-)

Výnosy podniku tvoří:

a) provozní výnosy získané z provozně-hospodářské činnosti podniku,

b) finanční (neprovozní) výnosy získané z jiných činností, účastí a finančních investic,

c) mimořádné výnosy získané mimořádně, např. prodejem odepsaných strojů.

Provozní výnosy tvoří:

a) tržby za prodané výrobky a zboží a poskytnuté služby,

b) změna stavu zásob výrobků, zboží a nedokončené výroby

c) aktivace výkonů vlastní výroby (např. vlastní výroba strojů a zařízení),

d) ostatní provozní výkony (např. výnosy z prodeje zásob).

Náklady podniku tvoří:

a) běžné provozní náklady (materiálové, osobní),

b) odpisy,

c) ostatní provozní náklady (např. technologické palivo, energie, opravy a údržba),

d) finanční (neprovozní) náklady (úroky a jiné finanční náklady),

e) mimořádné náklady (např. dary, sponzorství, mimořádné odměny).

Provozní výsledek – rozdíl mezi provozními výnosy a provozními náklady (zisk nebo ztráta).

Finanční výsledek – rozdíl mezi finančními (neprovozními) výnosy a náklady.

Výsledek běžné činnosti – provozní výsledek plus finanční výsledek finančními

(neprovozními) náklady je označován jako, který spolu s provozním výsledkem.

Mimořádný výsledek – rozdíl mezi mimořádnými výnosy a mimořádnými náklady.

Roční zisk (ztráta) po zdanění – celkový hospodářský výsledek (zisk před zdaněním) mínus

daň z příjmu.

Bilanční zisk nebo bilanční ztráta – roční zisk (ztráta) po zdanění upravený o částky čerpání

z rezervních fondů, splátky úvěru a částku zisku nebo ztráty z minulého roku.

1.1 Tržby

Tržby – peněžní částky získané prodejem výrobků, zboží a služeb v daném účetním období

(měsíci, roku).

Představují rozhodující výnos, především u podniků průmyslových, zemědělských,

dopravních a obchodních, a rozhodující finanční zdroj podniku, sloužící k úhradě nákladů a

daní, výplatě dividend a rozšířené reprodukci.

Rozhodující jsou tržby za výrobky, resp. za poskytnuté služby, dále tržby za prodané

zásoby, prodaný materiál, nepotřebné stroje, prodej patentů, licence apod.

Faktory působící na velikost tržeb:

a) fyzický objem výroby podniku – z krátkodobého pohledu je omezen výrobní kapacitou

(závislou na produktivitě práce, na množství pracovní síly a na její kvalifikaci, na

technickém rozvoji a na organizaci práce), prodejem i poptávkou po určitém výrobku,

b) změna produkce na skladě, na kterou působí změna nabídky a poptávky, taktika v

odbytových záměrech (tzn. při poklesu ceny nebo dočasném nezájmu spotřeby, je někdy

výhodné vyrábět na sklad, vytvářet pohotovostní zásoby), rovnoměrné uspokojování

ostatních spotřebitelů, charakter výroby,

c) cena, která je produktem trhu a její vývoj závisí na výsledku vztahu nabídky a poptávky a

typech trhu,

d) změna struktury výroby, její rozsah může ovlivňovat podnik a tím i tržby i zisk,

e) způsob fakturace a úhrad faktur, který je určen předpisy a smlouvami,

f) kurzem měny, při exportu.

K předvídání rozsahu tržeb musíme znát vztah mezi cenou a poptávkou (poptávkovou

funkcí) a cenou a nabídkou (nabídkovou funkcí).

Stanoví se:

• na základě empirických dat o ceně a rozsahu prodeje, např. korelační a regresní analýzou,

• nebo odhadem podle průzkumu trhu.

Bodu kde se nabídka rovná poptávce, odpovídá tzv. rovnovážná nebo-li tržní cena.

Průběh poptávkové a nabídkové křivky závisí na druhu zboží a struktuře trhu (tj. zda

existuje konkurence nebo monopolní či oligopolní podmínky).

Působení rozsahu výroby a cen na tržby je charakterizováno dvěma způsoby:

a) nabídka převyšuje poptávku a lze použít závislosti poptávky a cen:

• dochází k pružné tvorbě ceny a podle změny ceny se mění poptávka,

• tržba může klesat i při větší realizaci výroby, ale nižší ceně,

• naopak při menší realizaci výroby mohou tržby růst s růstem ceny.

b) poptávka převažuje nad nabídkou:

• podnik může realizovat svoji produkci za stejné nebo vyšší ceny.

Faktory působící na poptávku:

• cena produkce (výrobků, služeb),

• cena doplňkových a konkurenčních výrobků,

• finanční situace ostatních podniků, případně odběratelů,

• časová délka inovací (reakce na změny vkusu, zálib).

Vztah mezi realizovaným rozsahem výroby a cenou vyjadřuje poptávková funkce:

Q = f(c) kde: Q – vyrobená produkce; c – cena produkce

Změna ceny nemusí vyvolat změnu v realizaci produkce, a to:

• při malé citlivosti změny ceny odběratel nebo spotřebitel na tuto změnu nereaguje,

• v případě méně elastické poptávky, kdy je cena stanovena např. dlouhodobou

hospodářskou smlouvou (plán, solidnost výrobce),

• změna ceny vyvolá i určité časové zpoždění potřebné pro přizpůsobení se nově vzniklé

situaci a tím i ke změně v realizaci.

Poptávkové křivky slouží jako orientační prostředek pro odhad tržeb nebo pro zavedení

nového výrobku.

Pro tržby (T) z realizace produkce platí vztah: T = c .Q

Při rozhodování o výši realizované produkce se využívají i marginální tržby (Tm), které

určíme ze vztahu:

Tm =

Marginální tržba – přírůstek celkových tržeb na jednotku produkce, realizovaná prodejem

právě poslední jednotky produkce.

V podmínkách dokonalé konkurence (podnik je cenovým příjemcem – price taker) je cena,

za kterou podnik realizuje tržby daná rovnovážnou tržní cenou, vyplývající z celkové

nabídky a poptávky. Podniková poptávková funkce je tedy konstanta f(c

Pro marginální tržbu platí:

p) = f(cT).

Tm

V podmínkách dokonalé konkurence platí:

• marginální tržba je konstantní,

• jednotlivý podnik nemůže ovlivnit cenu,

• tržby rostou s růstem prodaného množství a optimalizace tržeb nemá smysl,

• při vysokých objemech produkce se podnik snaží vyrábět takový objem produkce, při

kterém dosahuje maximální zisk a nikoliv maximální tržby (viz z ekonomie známá

nákladová křivka tvaru U – zákon klesajících výnosů).

Při stanovení struktury výroby lze použít např. metody lineárního programování.

V případě monopolu (či tvůrce ceny – price maker), resp. oligopolu se zabýváme marginální

tržbou při existenci poptávkových funkcí.

Předpokládejme, že vztah ceny a objemu výroby je dán funkcí

= = = c

= cT = konstanta

p

c = a – b.Q; kde a i b > 0; potom

T = c .Q = (a – b . Q). Q = a . Q – b . Q2

a marginální tržba Tm = dT/dQ = a – 2bQ

z posledního vztahu můžeme určit rozsah výroby, při němž získáme maximum tržeb:

a – 2bQ = 0; tedy Q = a/2b z čehož vyplývá, že T = maximum

(Pro maximum musí platit vztah, že Tm = -2b < 0)

Pro monopolní trh platí:

• cena závisí na množství prodaných výrobků, s růstem množství klesá,

• monopolní firma vyrábí takové množství produkce, aby dosáhla maximálního zisku, tzn.

jestliže se marginální náklady rovnají marginálním tržbám.

V každém případě platí, že podnik může zvyšovat své tržby zvyšováním kvality, zaváděním

nových výrobků, zlepšováním servisu, účinnou reklamou apod.

2. Náklady

2.1 Manažerské pojetí nákladů

V podnikové ekonomice mají rozhodující úlohu neboť každé manažerské rozhodnutí vychází

ze srovnávání nákladů a výnosů.

Manažerské pojetí nákladů oproti běžnému (účetnímu) pojetí nákladů vychází z toho, že:

a) pracuje s ekonomickými (skutečnými, relevantními) náklady, které oproti účetním

nákladům zahrnují i tzv. oportunitní (alternativní) náklady. Při zavádění nového

výrobku musíme proto počítat s jeho oportunitními náklady, nikoliv jen s náklady

vykalkulovanými na tento výrobek a při použití vlastního kapitálu musíme počítat s úroky

z tohoto kapitálu.

b) při každém rozhodnutí bere v úvahu přírůstkové náklady (incremental costs),

tj. náklady, které jsou tímto rozhodnutím ovlivněny. Ostatní náklady považuje za

irelevantní tomuto rozhodnutí tj. za utopené náklady (sunk cost).

c) Manažer rozlišuje krátkodobý a dlouhodobý pohled na náklady a jejich vývoj.

Z krátkodobého hlediska se rozlišují náklady fixní a variabilní, které se mění se s

objemem vyráběné produkce. Z dlouhodobého hlediska jsou veškeré výrobní činitele

variabilní a neexistují žádné fixní náklady.

Chování (vývoj) nákladů zachycují krátkodobé a dlouhodobé nákladové funkce. KNF

používají manažeři v běžném, operativním řízení., DNF v dlouhodobém nebo strategickém

plánování.

2.2 Nákladové funkce

Vyjadřují matematickou formou vztah mezi náklady a rozsahem výroby (outputu)

podniku.

Rozsah výroby vyjadřuje produkční funkce a jde o množství výroby, které podnik může

vyprodukovat z daného množství výrobních faktorů (inputů).

Produkční funkci se dvěma výrobními faktory ( dalšími mohou být např. technologie,

vzdělání atd.) a jedním outputem (výrobkem) lze vyjádřit:

q = f(X,Y),

kde: q – rozsah produkce v naturálních jednotkách; X,Y – výrobní faktory (v teorii obvykle

kapitál a práce, v praxi energie, suroviny, výrobní zařízení, mzdy aj.)

Nákladové funkce mohou vyjadřovat náklady, které se vyvíjejí:

• proporcionálně (lineárně),

• nadproporcionálně (progresívně)

• podproporcionálně (degresívně)

• ve tvaru obráceného S.

Při proporcionálním vývoji nákladů je produkční funkce lineární, ceny výrobků

jsou v určitém rozsahu konstantní. Grafickým znázorněním vývoje nákladů je přímka,

matematicky ji můžeme zapsat vztahem:

Při působení zákona klesajících výnosů rostou náklady rychleji jako rozsah produkce a

nazýváme je nadproporcionální (někdy také jako progresivní). Pokud celkové náklady mají

charakter polynomu druhého stupně, můžeme je zapsat vztahem:

Náklady rostoucí pomaleji než rozsah výroby (např. při shromažďování výroby) nazýváme

podproporcionální (degresivní). Podoba celkových nákladů je klesající funkcí:

Kombinací uvedených možností vzniká produkční funkce z počátku rostoucí, později

klesající, která z počátku vyvolává náklady klesající, později rostoucí. Tento vývoj nákladů

zachycuje křivka celkových nákladů tvaru obráceného S a jak si dále ukážeme křivka

marginálních nákladů tvaru U. K uvedenému vývoji nákladů dochází v důsledku změny

podmínek činnosti podniku, kdy vlivem změny rozsahu výkonů, stupně využití výrobní

kapacity, změnou cen použitého materiálu, technologie, organizace práce atd. se např.

proporcionální náklady mění v degresivní, degresivní na progresivní a pod. Tento jev se

nazývá flexibilita, nebo-li ohybnost nákladů.

Kromě produkční funkce má vliv na náklady i cena výrobních činitelů (vstupů). Změna

cen uvedené typy průběhu nákladů buď zesiluje nebo zeslabuje. Výsledkem všech vlivů

působících na vývoj (průběh) nákladů je nákladová funkce. V manažerské praxi se používají

krátkodobé a dlouhodobé nákladové funkce.

2.2.1 Krátkodobé nákladové funkce (KNF)

Charakterizují průběh nákladů v krátkém období, ve kterém lze měnit pouze některé výrobní

činitele, zatímco ostatní nelze měnit.

Fixní výrobní činitele (výrobní zařízení, stroje budovy) vyvolávají fixní náklady (FN),

variabilní výrobní činitele (práce, suroviny, materiál) variabilní náklady (VAN).

FN (nebo také kapacitní) tvoří jednu z důležitých rezerv snižování nákladů, protože jejich

absolutní výška se mění při změnách v rozsahu kapacit. Při změnách rozsahu produkce v

rámci existující kapacity se nemění vůbec nebo jen nepatrně. FN se tedy váží na celkový

rozsah produkce, ale v přepočtu na jednotku produkce charakter stálosti (pevnosti) FN zaniká.

Členění fixních nákladů lze pozorovat ze dvou hledisek:

1. podle reakce jednotlivých položek FN při změně rozsahu produkce,

2. podle stupně využití výrobní kapacity.

N = NF + NV = a0 + a1. q

N = NF + NV = a0 + a1. q2

N = NF + NV = a0 + a1. q – a2. q2

První skupinu tvoří absolutně FN, jejichž celková výše se během krátkého období nemění,

i při změně rozsahu produkce. Člení se na jednorázové náklady (např. náklady spojené se

záběhem nové výroby) a průběžné náklady, které jsou závislé od času (např. odpisy, platy

režijních zaměstnanců).

Průběžné náklady lze snížit vyšším časovým využitím kapacity.

Jednorázové náklady zvýšením rozsahu produkce, aby se dokonale využily.

Do druhé skupiny patří FN, které se mění naráz – skokem, jakmile rozsah výkonů dosáhne

určitou hranici. Tyto FN se nazývají relativně fixní náklady. Jde o jednorázové zvýšení

některých položek FN, které jsou potřebné na odstranění úzkých profilů v celkové kapacitě

produkce. Relativně FN převažují v celkovém rozsahu FN.

Stupeň využití výrobní kapacity přímo ovlivňuje míru využití FN. Minimum FN na

jednotku výkonů se dosáhne při jejich plném využití, tj. tehdy, když skutečný rozsah výkonů

odpovídá produkci, kterou lze FN zabezpečit. Z uvedeného hlediska můžeme fixní náklady

rozdělit na využité a volné (nevyužité). Vypočteme je následovně:

NFv

NFy

kde: NF

náklady; V1 – skutečný rozsah výkonů; NFv – volné fixní náklady;Vk – výrobní kapacita.

Význam členění nákladů na variabilní a fixní v KNF-cích spočívá v tom, že:

• zpřesňuje plánování a kontrolu nákladů, neboť je založené na rozlišování nákladů, které

ovlivňuje určitý stupeň řízení,

• umožňuje stanovit FN, které tvoří důležitý neinvestiční zdroj zvyšování efektivnosti,

• vytváří předpoklady pro hodnocení využití nákladů v závislosti od stupně využití výrobní

kapacity,

• je základem pro sestavování variantních rozpočtů,

• používá se pro výpočet marže, tj. příspěvku na úhradu FN a zisku.

KNF dodržují uvedený způsob rozdělení nákladů a používají se v běžném operativním řízení,

např. při analýze bodu zvratu, při hodnocení racionalizačních opatření, při optimalizaci

výroby.

Kromě celkových, fixních a variabilních nákladů pracují KNF-ce s průměrnými,

přírůstkovými a marginálními náklady:

• celkové náklady (N) jsou veškeré náklady vynaložené na celkový rozsah produkce.

• průměrné celkové náklady (n) jsou celkové náklady na jednotku produkce (q):

• celkové přírůstkové (hraniční) náklady (Nh) představují přírůstek nákladů vyvolaný

přírůstkem rozsahu produkce:

= (Vk- V0) příp. NF (1 – )

N

F

V

= V0

K

anebo NF – Nfv

– fixní náklady celkem; V0 – plánovaný rozsah výkonů; NF y – využité fixní

n = N/q

Np = N1 – N0

• průměrné přírůstkové náklady vypočteme jako:

np = = N/ q

• marginální náklady – jsou zvláštním případem hraničních nákladů. V literatuře se

můžeme setkat s jejich označením jako diferenciální, mezní, hraniční. Jsou vyvolány

nekonečně malým přírůstkem rozsahu produkce (výkonů). V praxi ji představuje výrobní

dávka, série a pod.:

Nm = lim = lim

Podíl se v matematice nazývá diferenční podíl. Vyjadřuje změnu N, která odpovídá

jednotkové změně q v intervalu /q1 – q0/. Geometrickým řešením změny N při nekonečně malé

změně q je tečna grafu. Z uvedeného vztahu také vyplývá poznatek, že Nm dosahují svoje

maximum v bodě ve kterém tečna grafu svírá s osou x největší úhel. Růst Nm znamená, že

každá další jednotka realizované produkce vyvolá vyšší náklady jako předcházející a naopak

pokles Nm znamená, že každá další jednotka rozsahu produkce vyvolá menší náklady jako

předcházející.

2.2.2 Dlouhodobé nákladové funkce (DNF)

Charakterizují průběh nákladů v delším období, ve kterém lze změnit všechny výrobní činitele

(vybudovat nové výrobní kapacity, změnit technologii a pod.). Pracují pouze s průměrnými

celkovými a marginálními náklady. DNF se skládá KNF-cí, vyjadřujících průběh nákladů

vždy pro určitý rozsah výroby (pro určitou kapacitu).

DNF vlivem působení ekonomie z rozsahu z počátku klesá (vlivem růstu úspor z rozsahu

určité výroby v důsledku specializace práce i zařízení, nákupu ve velkém a pod.), ale od

určitého bodu však začne růst (vlivem růstu výroby dochází k obtížím v koordinaci řízení,

růstu nadměrného počtu řídících pracovníků a pod.).

Manažeři využívají DNF-ce při rozhodování o velikosti podniku, druhu výrobního zařízení,

jeho počtu a výkonu, použití druhu technologie a pod.

2.3 Stanovení nákladových funkcí

Ke stanovení nákladových funkcí se používá řada metod a to:

• metoda klasifikační analýzy,

• metoda regresní a korelační analýzy

• grafická metoda

• metoda dvou období,

• technologická metoda.

Podstatou klasifikační analýzy je logické třídění celkových nákladů na fixní a variabilní,

podle toho zda se mění nebo nemění se změnami rozsahu vyráběného množství. Za FN

obvykle považujeme odpisy, nájemné, pojistné, část nákladů na energii a palivo aj.. VAN

tvoří spotřeba materiálu, přímé mzdy a ostatní přímé náklady, část nákladů na energii a palivo

aj. Zařazení té které nákladové položky se u různých podniků liší. Proto může klasifikaci

nákladů provádět jen pracovník, který tuto problematiku dobře zná. Klasifikační metodou

můžeme stanovit lineární nákladovou funkci.

Metoda regresní a korelační analýzy, umožňuje stanovit lineární i nelineární nákladové

funkce, změřit jejich spolehlivost (výstižnost), odhadnout chyby i funkce parametrů pomocí

mezí spolehlivosti a pracovat i s více nezávislými proměnnými (metoda vícenásobné regrese).

Výpočty provádíme na počítači.

Postup je následující:

a) Stanovení časové jednotky a délky období – za časovou jednotku obvykle bereme měsíc

nebo týden, za období 1 až 3 roky

b) Sběr údajů (empirických hodnot) o nákladech a rozsazích výroby. Protože jde o

historické účetní údaje musíme je upravit na budoucí ekonomické náklady (vyloučit

mimořádně vzniklé náklady, uvést do časového souladu náklady a rozsahy výroby,

vyloučit vliv inflace, zahrnout oportunitní náklady),

c) Výběr funkce – pro proporcionálně se vyvíjející náklady zvolíme lineární funkci např. y =

a0 + a1.x, pro nelineárně se vyvíjející funkci y = a0 + a1. x + a2. x2 nebo kubickou funkci y

= a0 + a1.x – a2. x2 + a3.x3

a1, a2, a3 parametry určené metodou nejmenších čtverců.

Výběr funkce provádíme podle měr korelace: vybereme tu funkci, která dává statisticky

významně spolehlivější výsledky. Rozdíly můžeme testovat např. F – testem. Pokud

je lineární funkce statisticky spolehlivá, dáme jí vždy přednost pro její jednoduchost.

Výpočet parametrů funkcí, měr spolehlivosti funkcí (indexu korelace a determinace), limitů

spolehlivosti funkcí i parametrů, výpočet hodnot testových kritérií provádíme na počítači

podle speciálních programů (např. pomocí programu STATISTICA, ale i EXCEL).

, kde y jsou náklady ve zvoleném období, x je rozsah výroby, a0,

3. Nástroje pro řízení nákladů

Základní nástroje pro řízení nákladů jsou:

• technickohospodářské normy,

• kalkulace,

• rozpočetnictví.

3.1 Technickohospodářské normy (THN)

Určují nezbytně nutné množství výrobních činitelů vynakládaných na určitou

jednoznačně vymezenou jednici výkonu (výrobku, služby), nebo nezbytně nutné množství

určitého druhu zásob k zajištění žádoucího průběhu hospodářské činnosti podniku. Stanoví

se ve hmotných nebo časových jednotkách. Vycházejí z konkrétních výrobních podmínek

(technických, technologických, organizačních) při dodržení zásad bezpečnosti práce.

Třídění THN:

a) podle předmětu normování

• normy spotřeby materiálu, paliv a energie,

• normy spotřeby práce,

• kapacitní normy výkonnosti strojů a zařízení,

• normy odpisů,

• normy zásob,

• normy jakostních tříd výrobků.

b) podle účelu, pro který jsou určeny na

• operativní normy,

• plánové normy,

c) podle předmětu spotřeby

• individuální normy,

• souhrnné normy aj.

THN spolu s kalkulacemi, rozpočetnictvím a účetnictvím musí tvořit ucelenou soustavu

nástrojů vnitropodnikového řízení.

Použitím norem tedy můžeme v rámci předběžné kalkulace určit položky přímých

(jednicových) nákladů a položky nepřímých (režijních) nákladů a výdajů. Uvedené propočty

pochopitelně můžeme využít i jako jeden z podkladů pro stanovení ceny výrobku nebo služeb.

3.2 Kalkulace

Účelem kalkulace nákladů je stanovit náklady, které v podniku vznikají, na jednotlivé

výkony, výrobky (kalkulační jednice – KJ). Zároveň poskytuje aktuální podklady pro

vnitropodniková rozhodnutí, např.:

• zjištění vlastních nákladů (VN) jako podklad pro stanovení ceny pro trh,

• vyčíslení dolní hranice ceny pro prodej (odbyt), jež může být ještě únosná při daném

výrobku nebo službě,

• vyčíslení horní hranice ceny únosné při nákupu,

• vyčíslení VN a jejich nákladových položek pro určení výhodnosti variant výrobků,

služeb, skupin výrobků, efektivnosti vnitropod. útvarů,

• rozhodování mezi zakázkami, dodávkami, nákupem zařízení či leasingem, pracemi

prováděnými vlastními pracovníky nebo subdodavateli, volbou budování vlastních

kapacit či využívání cizích služeb.

K zajištění jednotnosti při sestavování kalkulací je doporučován všeobecný kalkulační

vzorec, který není závazný a jeho struktura je věcí podnikatelského subjektu, ale je používán

většinou podniků v ČR.

Všeobecný (typový) kalkulační vzorec používaný v ČR:

1. Přímý (jednicový) materiál

2. Přímé (jednicové) mzdy

3. Ostatní přímé (jednicové) náklady

4. Výrobní (provozní) režie

Vlastní náklady výroby – položky 1 – 4

5. Správní režie

Vlastní náklady výkonu – položky 1-5

6. Odbytové náklady

Úplné vlastní náklady výkonu

(položky 1- 6)

7. Zisk (ztráta)

Výrobní cena

8. Obchodní a odbytové přirážky a srážky

Prodejní cena

V kalkulačním vzorci jsou uvedeny dvě základní skupiny nákladů:

– náklady přímé (jednicové) a

– režijní (režie).

Přímé (jednicové) náklady se přímo přiřazují jednotlivým druhům výrobků bez jejich

předchozího soustřeďování podle místa vzniku.

Přímý materiál, zahrnuje materiál, který se stává součástí výrobku nebo přispívá k vytvoření

jeho podstatných vlastností (tj. suroviny, základní materiál, polotovary, pohonné hmoty,

pomocný a ostatní materiál), dále materiál, který se nestává součástí výrobku a služby, které

je ale nezbytný pro realizaci technologického procesu. Za přímý materiál jsou považovány i

obaly, pokud jsou nezbytným doplňkem výrobku a jsou součástí jeho ceny.

Přímé mzdy, jde o základní mzdy, příplatky a doplňky ke mzdě a dále prémie a odměny

nákladového charakteru včetně pojištění (sociální, nemocenské, v nezaměstnanosti a

zdravotní). Nepatří sem tedy mzdy zahrnované např. do výkonu „opravy a údržba“, výrobní či

jiné režie.

Ostatní přímé náklady, zahrnují širokou paletu (prvotních i druhotných) nákladů, které lze

přímo vztáhnout na KJ. Zpravidla zahrnují technologické palivo, technologickou energii,

odpisy DHM a DNM, opravy a udržování, příspěvky na sociální zabezpečení, ztráty ze

zmetků a vadné výroby a jiné.

Režijní náklady (režie, někdy též nepřímé náklady) jsou náklady společně vynakládané na

celé kalkulované množství výrobků, více druhů výrobků nebo zajištění celého chodu podniku,

které není možné stanovit na KJ přímo, nebo jejichž přímé určování by bylo nehospodárné.

Na jednotlivé výrobky se režijní náklady zúčtují nepřímo prostřednictvím přirážek podle

určitých klíčů.

Výrobní (provozní) režie – sdružuje všechny prvotní i druhotní náklady související s

obsluhou výrobního procesu a jeho řízením, které nelze vztáhnout na určitý výkon (KJ)

a proto se jako celek na jednotlivé výkony rozvrhují. Patří sem především režijní mzdy (např.

ve strojové výrobě až 80%), spotřeba režijního materiálu, paliva, energie, opotřebení nástrojů,

dále odpisy DHM a DNM a spotřeba drobného majetku, náklady na technický rozvoj a jiné.

Správní režie – zahrnuje všechny prvotní i druhotné náklady, které vznikají v souvislosti

s řízením a správou podniku nebo závodu a které obdobně jako u provozní režie nemohou

být vyčísleny na KJ a musí být proto podle určitého klíče rozvrženy. Patří sem náklady

související s řízením podniku závodu nebo obdobného organizačního útvaru jako celku, např.

odpisy správních budov, platy podnikového managementu, poštovné a telefonní poplatky

pojištění aj., tj. náklady celopodnikových útvarů na spotřebovaný materiál (psací potřeby,

tiskopisy apod.), energii, dále opravy a údržbu, odpisy DHM a DNM a drobného majetku,

mzdy a ostatní osobní náklady, věcné náklady závodního stravování.

Do odbytových nákladů patří náklady spojené s odbytovou činností, jako jsou náklady na

skladování, propagaci, prodej a expedici výrobku.

Režijní náklady představují značnou část celkových nákladů (v některých podnicích

dokonce převažující část) a jejich velikost neustále roste, je třeba řídit jejich vývoj

a stanovovat úkoly v jejich snižování. Nemůže však jít o jakékoliv snižování (např.

zanedbáváním oprav strojů nebo kontroly kvality a bezpečnosti provozu), ale vždy ve vztahu

k výsledkům výroby. Proto jsou režijní náklady jedním z hlavních zdrojů ke snižování

celkových nákladů a tím k růstu hospodárnosti.

Režijní náklady lze členit z hlediska druhového (to převládá), účelového nebo kombinovat

obě členění. Dále je lze členit i na náklady střediskem ovlivnitelné a neovlivnitelné, nebo

náklady fixní a variabilní.

Základním nástrojem řízení režijních nákladů jsou rozpočty, základem pro rozpočtování

jsou normy a limity nákladů. Základními útvary, za které se rozpočty sestavují a kontroluje

se jejich plnění, jsou hospodářská, popř. nákladová střediska.

Přímé náklady se v operativních a plánových kalkulacích stanoví přímo na KJ podle norem

spotřeby materiálu a práce; ve výsledných kalkulacích ve výši skutečné potřeby podle údajů

účetnictví, operativní evidence a pod.

Režijní náklady se v operativní nebo plánové kalkulaci stanoví na KJ zúčtovací (režijní)

přirážkou, což je v procentech vyjádřený poměr režijních nákladů ke zvolené peněžní

rozvrhové základně, nebo zúčtovací (režijní) sazbou, což je podíl režijních nákladů

připadající na jednotku naturální rozvrhové základny. Ve výsledné kalkulaci se rozvrhuje

skutečná výše režijních nákladů.

V kalkulační praxi se jako rozvrhová základna používají tyto veličiny:

• přímý materiál,

• přímé mzdy,

• součet přímého materiálu a přímých mezd,

• součet přímých mezd a provozní režie,

• počet strojových hodin,

• normohodiny,

• počet vyrobených jednotek,

• čistá hmotnost výrobku,

• spotřeba pohonných hmot,

• objem prodaných výrobků v kg,

• součet přímých nákladů a provozní režie,

• součet přímých nákladů a výrobní a provozní režie.

Velikost režijní přirážky, kterou se podle zvolené základny společné režijní náklady

připočtou k přímým nákladům, dostáváme z poměru společných režijních nákladů určených

k rozvrhu ke zvolené rozvrhové základně:

kde: kpř – koeficient kalkulační přirážky; Nr

rozvrhová základna.

N

r

= r

z

kpř

– režijní náklady, náklady určené k rozvrhu; zr

–

3.2.1 Metody kalkulace

Metodou kalkulace rozumíme způsob stanovení jednotlivých složek nákladů na KJ.

Metody kalkulace závisí na:

• předmětu kalkulace, tj. na tom, co se kalkuluje (jednoduchý, složitý výrobek),

• na způsobu přičítání nákladů výkonům (jak se přiřazují náklady na KJ),

• na požadavcích kladených na strukturu a podrobnost členění nákladů.

Kalkulační metody se člení na:

1. kalkulace dělením

• prostá kalkulace dělením (náklady na KJ se zjišťují podle položek kalk. vzorce dělením

úhrnných N počtem KJ vyrobených v období),

• stupňovitá kalkulace dělením (v nejednodušším případě se využívá se např. při oddělení

výrobních, správních nebo odbytových nákladů, když se liší počet prodaných výrobků.

Hlavní uplatnění ve stupňovité (fázové) výrobě, kdy výrobek prochází několika výrobními

fázemi, přičemž sestavujeme kalkulace pro jednotlivé výrobní stupně),

• kalkulace dělením s poměrovými čísly (používá se při výrobě výrobků lišících se

pouze velikostí, tvarem, hmotností, pracností nebo jakostí, u nichž by bylo zjišťování

výrobních nákladů obtížné. Poměrová čísla volíme např. podle času na výrobu, hmotnosti,

přímých mezd, VOC výrobku, atd. Objem výroby v poměrových jednotkách vypočteme

pronásobením poměrových čísel a příslušného objemu výroby a jejich sečtením. CN

dělíme počtem poměrových jednotek a dostaneme N na jednotku základního výrobku.

Náklady ostatních výrobků zjistíme vynásobením N základního výrobku poměrovými

čísly),

2. kalkulace přirážkové (používají se pro kalkulování režijních nákladů. N se rozdělí na

přímé a režijní. Přímé se vypočítávají přímo na KJ, režijní se zjišťují pomocí zvolené

základny a zúčtovací přirážky nebo sazby.

3. kalkulace ve sdružené výrobě (kdy vzniká v jednom technologickém procesu několik

výrobků – výroba plynu z uhlí další výrobky koks, dehet, čpavek a benzol):

• zůstatková (odečítací) metoda (používá se jestliže jeden z výrobků (cukr) lze považovat

za hlavní a ostatní (melasa, řízky) za vedlejší. Princip metody spočívá v tom, že se od

CN za zúčtovací období odečtou vedlejší výrobky oceněné prodejními cenami a zůstatek

se považuje za N hlavního výrobku. Náklady na KJ hlavního výrobku zjistíme dělením

těchto zbývajících N počtem KJ hlavního výrobku),

• rozčítací metoda (používá se tehdy, nemůžeme-li sdružené výrobky rozdělit na hlavní a

vedlejší (např. ve mlýnech různé druhy mouky). CN se rozčítají na jednotlivé výrobky

podle poměrových čísel vypočtených z množství získaných výrobků, nebo podle poměru

techn. vlastností či cen jednotlivých výrobků)

• metoda kvantitativní výtěže (metoda rozvrhuje N při vzniku sdružených výrobků ve

stupňovité výrobě podle množství výrobků získaných z výchozí suroviny, např. při

petrochemickém zpracování ropy),

4. kalkulace rozdílové – na rozdíl od předcházejících metod úhrnných kalkulací (metod

evidence a kalkulace nákladů) stanoví výši N předem jako úkol (normu), a proto

umožňují kontrolovat přiměřenost vynaložených N až po sestavení výsledné kalkulace

a zjišťují rozdíly skutečných N a normovaných N. Pro běžnou operativní kontrolu N se

používá:

• metoda standardních (normálových nákladů), eviduje N ve dvou složkách – náklady

předem určené (standardní, normované) a rozdíly mezi předem určenými a skutečnými

náklady (odchylky od standardních, normovaných nákladů). Předem se stanoví normy

přímých nákladů a zjišťují se odchylky skutečných nákladů od těchto norem a změny

norem. Používá se operativních norem platných k určitému datu. Základem norem N

jsou normy v naturálním vyjádření (v kg., m, min, KWh),; vynásobením naturální normy

cenou (tarifem) dostaneme normu v peněžním vyjádření, kterou používáme v kalkulacích.

Normová kalkulace a evidence nákladů je založena na principu řízení pomocí odchylek.

5. kalkulace neúplných nákladů (budeme se ji věnovat u druhů kalkulací)

3.2.2 Druhy kalkulací (kalkulační systém)

Členění kalkulačního systému – druhy kalkulací:

1. Hlediska doby sestavování, rozlišujeme

• kalkulaci předběžnou, která se sestavuje před provedením kalkulovaného výkonu,

• kalkulaci výslednou, určí výši nákladů po provedení kalkulovaného výkonu, tj.

skutečných nákladů, které byly vynaloženy (je nástrojem následné kontroly nákladů na

výkony).

Do předběžných kalkulací, které vytváří tlak na snižování nákladů, patří:

• kalkulace operativní, založená na operativních THN a která se mění s každou

změnou těchto norem. Je kalkulací velmi podrobnou (až na jednotlivé operace), je

kalkulací „okamžikovou“, je nástrojem krátkodobého řízení jednicových nákladů – ne

úplných nákladů;

• kalkulace základní, je základem zúčtovací vnitropodnikové ceny, je nástrojem kontroly

vývoje nákladů na výkony v delším např. ročním období;

• plánová kalkulace, založená na plánových THN, je průměrným úkolem pro určité časové

období, je nástrojem intervalového řízení;

• propočtová kalkulace, zpravidla vyjadřuje náklady na nový výrobek v době jeho přípravy

nebo jednání o něm se zákazníkem, plynou z ní limity jednicových nákladů pro konstrukci

a technologii. Pro podnik má zásadní význam, protože limit propočtové kalkulace se

často odvozuje od očekávané prodejní ceny, je tedy limitem pro operativní nebo plánovou

kalkulaci.

2. Z hlediska struktury (mající význam ve stupňovité výrobě, ve které se polotovary vlastní

výroby předcházejících fází spotřebovávají v následující fázi) rozlišujeme:

• postupnou kalkulaci, obsahující položku „polotovary vlastní výroby“, ve které se uvádějí

VN na výrobu polotovarů předcházejících stupňů,

• průběžnou kalkulaci, neobsahující položku „polotovary vlastní výroby“, VN se na tyto

polotovary uvádějí v členění podle položek kalkulačního vzorce.

3. Z hlediska úplnosti nákladů (jak se do kalkulací promítají nepřímé náklady), rozlišujeme:

• kalkulace s úplnými náklady, kalkulují veškeré náklady, nazývají se rovněž absorpční

kalkulace ( dovádí na výrobek jak přímé, tak i nepřímé náklady). Protože nepřímé (režijní)

náklady jsou na výrobek nebo službu rozvrhovány, je jejich vypovídací schopnost

omezena, neboť rozvrhovaná základna většinou nepostihuje příčinné souvislosti mezi

náklady a nákladovými činiteli.

• kalkulace s neúplnými náklady, zvané též kalkulace přímých, přesněji VN, které

kalkulují pouze přímé náklady a příspěvek na úhradu FN a zisku, popř. tzv. hrubé rozpětí

(HR = FN a zisk), které – většinou v poměrovém ukazateli HR/cena – slouží k hodnocení

rentability výrobků.

Vzájemný vztah mezi HR a Příspěvkem na úhradu FN a zisku můžeme odvodit

z následujícího obrazu:

Cena výrobku

Celkové náklady Zisk

Přímé

Náklady

Režie

HRUBÉ ROZPĚTÍ

Přímé

Náklady

Variabilní náklady PŘÍSPĚVEK NA ÚHRADU fixních

Variabilní

režie

Fixní

Režie

nákladů a zisku

Zisk

Obr. Struktura ceny

Z obrázku vyplývá že:

HR = cena – přímé náklady

Příspěvek na úhradu FN a Z = cena – přímé náklady – variabilní režie

Rentabilitu výrobku lze potom posoudit jako podíl HR a prodejní ceny, popř. HR a

omezujících zdrojů.

3.3 Rozpočetnictví

Rozpočetnictví je hlavním nástrojem finančního a vnitropodnikového řízení. Jeho

pomocí se stanoví:

• budoucí náklady, výnosy, hospodářský výsledek, příjmy a výdaje, které vyplývají

z dlouhodobých i krátkodobých cílů podniku a je podkladem pro jejich kontrolu plnění,

• konkrétní úkoly pro celý podnik (rozpočet nebo plán výnosů, nákladů a zisku podniku) i

pro jednotlivé vnitropodnikové útvary (rozpočet střediska).

Rozpočetnictví navazuje na ostatní nástroje podnikového a vnitro podnikového řízení, a

to:

• organizaci podniku a vnitropodnikových útvarů,

• hospodářské a operativní plánování,

• normy, kalkulace, nákladové účetnictví aj.

• nezastupitelné místo mají rozpočty v řízení režijních nákladů.

Organizace rozpočetnictví je závislá na systému vnitropodnikového řízení. Základem je

soustava rozpočtu nákladů a výnosů.

Rozpočet je plán, jehož pomocí zjišťujeme náklady a výnosy podniku nebo

vnitropodnikových útvarů na jejich plánovanou činnost v určitém období.

Funkce rozpočtu jsou:

• ukládat úkoly v nákladech jednotlivým vnitropodnikovým útvarům,

• kontrolovat hospodárnost v jednotlivých vnitropodnikových útvarech a spojovat výsledky

• poskytovat podklady pro stanovení sazeb (přirážek) režií v předběžných kalkulacích

Hlavní rozdíly mezi rozpočtem a kalkulací ukazuje schéma:

Rozpočet: Kalkulace:

– vypočítává se pro určité období – vypočítává se pro určitý počet: výrobků

– je zaměřen na náklady a výnosy – je zaměřen na náklady

– počítá se všemi plánovatelnými náklady – počítá s těmi plánovatelnými náklady, které

kontroly s hmotnou zainteresovaností pracovníků,

nákladů a pro zúčtování nákladů v účetnictví.

podle platných předpisů lze do kalkulace

zahrnout

– u nákladů je prvořadé hledisko – u nákladů je prvořadé hledisko

odpovědnosti tj. hledisko účelu jejich vynaložení a místa

organizačně – místní vzniku

– týká se vnitropodnikového útvaru – týká se výkonů (výrobků, služeb)

– je podrobnější v režijních nákladech – režijní náklady zahrnuje do globálních

položek (tím nevypovídá, kolik režie výrobek

skutečně vyvolal, ale kolik mu bylo přiřazeno)

3.3.1 Třídění rozpočtů

Třídění rozpočtů:

1. podle období na které se sestavují na

• dlouhodobé rozpočty finančních zdrojů,

• roční rozpočty výnosů, nákladů a zisku,

• krátkodobé (čtvrtletní, měsíční) rozpočty a rozpočet peněžních příjmů a výdajů,

2. podle stupně řízení, ze který se sestavují, na

• základní (za jednotlivá hospodářská střediska nebo výkony)

• souhrnné (za vyšší stupně řízení)

3. podle rozsahu zachycovaných nákladů a výnosů na

• rozpočty zachycující všechny náklady a výnosy,

• rozpočty zachycující jen část nákladů a výnosů (obvykle režijní náklady, náklady

4. podle počtu variant plánu na

• pevné (pro jednu variantu plánu výkonů),

• pohyblivé, pružné, variantní (pro více variant plánů výkonů nebo pro různé stupně využití

pomocných a vedlejších výrob, pro něž jsou k dispozici spolehlivé THN),

výrobní kapacity

3.3.2 Základní postupy stanovení rozpočtů nákladů a výnosů

Rozpočty nákladů a výnosů lze stanovit těmito základními postupy:

1. rozpočet se sestavuje na základě ostatních částí plánu podniku (globálně),

2. vypracují se rozpočty vnitropodnikových útvarů (středisek) a jejich sumarizací

s vyloučením duplicit se sestaví rozpočet za celý podnik.

Přesnější je druhá metoda. Postup lze charakterizovat těmito kroky:

a) sestavení rozpočtů pomocných středisek, ve kterých se vykazují veškeré prvotní náklady a

které se převádějí v podobě druhotných nákladů do rozpočtů hlavních středisek,

b) sestavení rozpočtů středisek hlavní výroby (postupně podle fází výrobního procesu),

c) sečtení nákladů jednotlivých hospodářských středisek s vyloučením duplicit

(vnitropodnikových nákladů).

Sestavování rozpočtů není mechanickou početní prací, protože musí být spojeno s hledáním

a odhalováním rezerv snižování nákladů, a to především posuzováním jednotlivých režijních

činností a jejich rozsahu.

„Jedině skutečná cesta ke snížení nákladů je úplné zrušení nějaké činnosti. Pokusy

o stlačení nákladů mají zřídka úspěch. Nemá také mnoho smyslu dělat jen o trochu

levněji něco, co by se nemělo dělat vůbec“ (P.Drucker).

Skutečným nástrojem řízení nákladů může být jen operativní (v praxi měsíční) rozpočet, který

přihlíží ke změnám výrobních aj. podmínek. To by mělo být jedním z hlavních úkolů rozborů.

Jednou z cest snižování rozpočtových nákladů může být jejich limitování. Limit je omezení

(mez, hranice) určené řídícím subjektem. Při limitování nákladů jde vždy téměř o horní

hranici.

Běžná kontrola režijních nákladů se zaměřuje na zjišťování vznikajících odchylek (úspor,

překročení) od rozpočtu; nevyužité režijní činnosti (pracovníky) je třeba vytížit (např.

přemístěním), nedostatečně zabezpečené činnosti je třeba rozšířit.

Následná kontrola souměří skutečně vzniklé režijní náklady s rozpočtovanými náklady,

přihlíží ke změněným podmínkám ve výrobě i ke skutečnému objemu výroby.

Úspora režijních nákladů nemusí být účelná, pokud byly přesunuty jinam nebo odloženy

na pozdější dobu (např. údržba a opravy strojů). Výsledky rozboru je třeba promítnout

v následujících rozpočtech.

Pohyblivý rozpočet

V podnikové praxi převažuje tvorba tzv. pevného rozpočtu při jehož plnění však musíme

přihlížet k dosaženému objemu výroby (stupni využití výrobní kapacity, stupni jiné aktivity).

Realizace probíhá tak, že se původní rozpočet přepočte na skutečný rozsah výroby. Pevný

rozpočet však nepřihlíží k existenci fixní a variabilní složky režijních nákladů.

Pohyblivý rozpočet reaguje na různá množství výrobků vyráběná v jednotlivých

obdobích. Jeho sestava má význam tehdy, jestliže z různých důvodů dochází k výkyvům ve

výkonech (ve stupni využití výrobní kapacity). V tomto rozpočtu je výrobní režie rozdělena

na fixní a variabilní. Variabilní režie je např. v jednotlivých čtvrtletích rozpočtována

v závislosti na plánovaném množství výrobku např. pro 1. čtvrtletí.

5. Zdroje a prostředky snižování nákladů

Význam snižování nákladů:

• stejným množstvím zdrojů zabezpečíme více užitných hodnot,

• zvýšení produktivity práce,

• zlepšení ekonomické situace podniku.

Zdroje snižování nákladů představují:

• rezervy v kalkulačních položkách nákladů,

• správné rozmísťování podniků,

• účelné orientování investiční výstavby,

• rozvíjení mezinárodní dělby práce a na tom založené specializace a účelné kooperace.

Snižování nákladů lze dosáhnout při odhalování rezerv a jejich vzájemné souvislosti, a

to:

• úspory spotřeby materiálu znamenají úspory v množství spotřebované práce,

• zkrácení výrobních časů znamená rozšíření výrobní kapacity,

• zmenšená spotřeba materiálu znamená i úspory ve spotřebě paliva, mazadel, elektrické

energie a konečně i úspory v dopravě.

Na snížení úrovně nákladů působí množství různých činitelů, např:

rozsah produkce, produktivita práce, sortiment, kvalita výrobků, využívání výrobní kapacity,

ceny, typ výroby, standardizace technologií, standardizace výrobků, normalizace normy.

Za prostředky snižování nákladů považujeme konkrétní opatření na využití rezerv.

Problémem zůstává to, že odhalení rezerv ještě nezabezpečuje, že rezervy se skutečně využijí.

Mezi základní prostředky snížení nákladů patří:

a) zavádění moderní techniky a technologie,

b) zlepšování organizace práce a řízení činností

c) zvyšování odborného vzdělání pracovníků.

4.1 Snižování přímých nákladů

Základními zdroji snižování přímých nákladů (materiálových a přímých mzdových

nákladů) jsou:

a) Snížení spotřeby celkového množství základního materiálu, které lze dosáhnout:

• snížením obsahu základního materiálu v zhotoveném výrobku (např. změnou konstrukce),

• zvýšením stupně využití materiálu, tedy snížením ztrát v transformačním procesu.

Snížení spotřeby materiálu spočívá v minimalizaci nepoužitelného odpadu. Proto při

výpočtu spotřeby materiálu použijeme vztah:

sn = . 100

kde sn – norma spotřeby materiálu; H – hmotnost výrobku (čistá spotřeba); P0 – procento

odpadu (ztrát) z celkové hmotnosti spotřebovaného materiálu

Stupeň využití materiálu závisí např. na:

• tvar součástek a výrobku; druhu poskytované služby; druhu, rozměrech a kvalitě použitých

materiálů; úrovni technické přípravy výkonu; technické úrovni transformačního procesu;

kvalifikaci personálu, možnosti využití odpadu.

b) Snížení pořizovacích nákladů materiálu, které lze dosáhnout:

• správným výběrem materiálů a dodavatelů (včetně substituce deficitních materiálů)

• snížením nákladů pořízení (snížením nákladů na nakládku, vykládku, překládku, ztráty

materiálu vznikající při přepravě atd.).

Úsporu lze vyjádřit prostřednictvím snížení nákladů při snížení normy spotřeby o určité

procento podle vzorce:

Pz = –

kde: dN,M – podíl materiálových nákladů na celkových nákladech; Um – úspora materiálových

nákladů (%)

Druhou část snižování přímých nákladů představuje snižování jednotkových mzdových

nákladů. Výši a vývoj přímých jednotkových mzdových nákladů ovlivňují:

• výkonové normy a mzdové tarify,

• vývoj produktivity práce a průměrné mzdy výrobních dělníků.

Správnou relaci mezi průměrnými mzdami a produktivitou práce lze dosáhnout:

• jestliže mzdové náklady rostou, ale pomaleji jako produktivita práce,

• mzdové náklady a celkové náklady na jednotku produkce klesají.

Procento změny (pz) přímých mezd na jednotku produkce vlivem produktivity práce

určíme vzorcem:

pz

kde: p – procento růstu produktivity práce; k – procento zvýšení průměrných mezd.

Jedna z důležitých podmínek rozvoje podniku je rychlejší růst produktivity než průměrných

mezd.

4.2 Snižování nepřímých nákladů

Uplatňování forem technického rozvoje k tomu, že ve struktuře nákladů klesá podíl

jednotkových mezd a zvyšuje se podíl režijních mezd. Způsobuje to pokles pracnosti výkonů

a růst nákladů na obsluhu a řízení, které zahrnujeme do režijních nákladů, které všeobecně

členíme na variabilní a fixní.

Vzhledem k tomu, že charakter režijních nákladů je velmi různorodý, vycházíme při

určování rozhodujících zdrojů snižování režijních nákladů z jiného členění nákladů.

Pořadí jednotlivých zdrojů lze stanovit podle závislosti jednotlivých položek od změny

výkonů takto:

a) snižování odpisů DM,

b) snižování mzdových nákladů na řízení a obsluhu výroby,

c) snižování nákladů na pomocný materiál, palivo a energii.

Značný podíl na režijních nákladech mají FN, jejichž podstatná část se při zvyšování

objemu výkonů absolutně nemění. Na jednotku produkce tedy klesají a když i variabilní

náklady obyčejně rostou pomaleji jako rozsah výroby (jsou degresivní), má zvyšování

rozsahu výkonů jako prostředek snižování režijních nákladů zvláštní význam.

Vliv FN na vývoj celkových nákladů na jednotku produkce může být výrazný a závisí:

a) od podílu FN na nákladech celkem,

b) od vztahu FN ke změně rozsahu výkonů (absolutně nebo relativně FN),

c) od možnosti zvyšovat rozsah výkonů.

= 100 – . 100 = . 100

5. Hospodářský výsledek podniku – zisk,ztráta

Představuje rozdíl mezi celkovými výnosy a náklady podniku za určité období (nebo jako

rozdíl mezi majetkem podniku na začátku a konci vykazovaného období). Pokud jsou výnosy

vyšší jako náklady, jde o zisk, opakem je ztráta.

Zisk je dominantní součástí cíle podniku v tržní ekonomice a v podnikové praxi plní tyto

důležité funkce:

1) je kritériem pro rozhodování o objemu výroby, nových výrobcích, investicích (kriteriální

funkce zisku),

2) je hlavním zdrojem akumulace, tj. tvorby finančních zdrojů pro další rozvoj podniku

(rozvojová funkce zisku),

3) je základem rozdělování čistých důchodů mezi podnik a stát (rozdělovací funkce)

4) je motivem veškerého podnikání a může být i základem zainteresovanosti pracovníků

(motivační funkce).

Podnik může zvyšovat zisk zvyšováním výnosů nebo snižováním nákladů.

Snahou podniku v tržní ekonomice je dosáhnout maximálního zisku v rámci daných

ekonomických i mimoekonomických omezení, nebo alespoň obvyklého zisku v daném oboru

podnikání. K tomu slouží různé metody maximalizace zisku. Nejznámějšími jsou:

1. maximalizace hledáním optimálního rozsahu výroby jednoho druhu výrobku

2. maximalizace zisku hledáním optimálního sortimentu celé výroby.

ad 1) se využívá kategorií marginálních nákladů a marginálních tržeb,

ad 2) metody lineárního programování s omezujícími výrobními a odbytovými podmínkami a

ziskovou funkcí.

Pro posuzování ekonomických vztahů v podniku jsou důležité poměrové ukazatele, jejichž

součástí je zisk, a to především:

• nákladová rentabilita (zisk/náklady)

• rentabilita výnosů (zisk/výnosy), měla by mít přednost před nákladovou rentabilitou

• rentabilita vlastního kapitálu (zisk/vlastní kapitál)

• rentabilita podniku (zisk/celkový kapitál)

Rentabilitu můžeme zvýšit:

• zvýšením výnosů (výrobou a prodejem většího počtu výrobků, vyššími cenami),

• snížením nákladů (úsporou materiálu, surovin, energie, paliva, nižšími nákupními

cenami, úsporou pracovních sil apod.), tj. vyšší hospodárností výroby,

• rychlejším obratem kapitálu (zkrácením doby výroby, prodeje nákupu a pod.).

5. Analýza bodu zvratu

Slouží ke zkoumání vzájemných vztahů mezi základními ekonomickými veličinami v

podniku, tj. ziskem, náklady, rozsahem výroby, ceny produkce a tržbami.

Pomocí analýzy bodu zvratu můžeme zodpovědět řadu otázek, které řeší manažeři v každém

podniku, a to:

• jaké je minimální množství výroby, které zabezpečí rentabilitu výroby,

• jaké je minimální využití výrobní kapacity, při které není výroba ztrátová,

• jaké jsou maximální výrobní náklady výrobku aniž by byl ztrátový,

• při jakém objemu výroby dosahuje podnik maximálního zisku aj.

a) Analýza bodu zvratu při neměnné ceně a lineárním vývoji nákladů

Při neměnné ceně se tržby vyvíjejí podle vztahu

a náklady při lineárním (proporcionálním) vývoji podle vztahu

Dále platí, že zisk je rozdíl mezi tržbami (výnosy) a náklady

Podnik je ziskový pokud T > N, v opačném případě vzniká ztráta.

Bod, při kterém dochází k rovnosti T = N, nebo-li množství výrobků, nazýváme kritické

množství výroby (bod zvratu, mrtvý bod, kritický bod rentability).

Analyticky ho můžeme odvodit z výše uvedených rovnic:

T = P .q

N = NF + nv

Z = T – N.

.q.

T = N

p .q = NF + nv

.q

hledané množství q se potom rovná

q = =

Rozdíl mezi cenou výrobku p a jednotkovými variabilními náklady nv

příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku. V praxi ho aproximujeme tzv. hrubým

rozpětím, které je rozdílem ceny a přímých nákladů.

Analýzu bodu zvratu při lineárním vývoji nákladů můžeme graficky znázornit následovně: viz

skripta

Snahou každého podniku je produkovat zisk. Nestačí proto, aby se pohyboval pouze na bodu

zvratu, ale musí vyrábět (realizovat) aspoň takový rozsah produkce, který přinese i určitý zisk.

Předpokládejme, že tento zisk je dán daňovými povinnostmi podniku a potřebami jeho

rozšířené reprodukce. Tento minimální zisk označíme Zmin. Pak nový bod zvratu zahrnující i

tvorbu zisku je:

, nazýváme

BZ = (vycházíme ze vztahu: T = N + Zmin

b) Analýza bodu zvratu při měnící se ceně a nelineárním vývoji nákladů

Při analýza bodu zvratu při měnící se ceně a nelineárním vývoji nákladů neplatí závěr

analýzy při lineárním vývoji nákladů, že totiž „čím více se vyrábí, tím větší je zisk“.

)

Pokud známe funkci tržeb a funkci nákladů, můžeme analyticky odvodit rozsah výroby, při

kterém je dosahováno maximálního zisku, tak že obě funkce derivujeme a zjistíme bod, při

kterém se obě derivace rovnají. V praxi využíváme znalosti marginálních veličin.

Příklad stanovení bodu zvratu při nelineárním průběhu nákladů a tržeb

Předpokládejme, že celkové tržby se vyvíjí podle vztahu Tc

b.q.

Pro průběh vývoje celkových nákladů platí vztah Nc = NF + nv . q

Optimální objem produkce zjistíme z rovnosti celkových nákladů a tržeb, při které podnik

dosahuje maximální zisk. Tedy platí, že

qopt.⇒ Zmax ⇒ Tc – Nc

Z matematického řešení vyplývá, že při určení qopt.

– Nc= max. Pro výpočet lokálního maxima funkce platí, že první derivace funkce je kladná a

druhá derivace funkce je záporná.

Optimální výši produkce zjistíme řešením následující rovnice:

= P . q a jednotková cena p = a –

2

= maximum

vycházíme z lokálního maxima funkce Tc

2

d Tc − Nc

( )

2

dq

qopt

≡

⇒

q

[( ). . ] 0

a − bq q − NF − nv q

d Tc Nc

( − )

dq

= 0 za předpokladu, že

′

2

po provedení derivace podle q dostáváme

=

< 0

(a − 2bq− 2nvq)= 0

( )

2

q b n a

q

=

+ =

v

a

2( )

b n

+

v

Pro manažery z toho vyplývá závěr, že musí neustále sledovat přírůstky tržeb a

přírůstky nákladů.

Pokud přírůstek tržeb převyšuje přírůstek nákladů, je výhodné výrobu rozšiřovat, je-li tomu

obráceně, je třeba výrobu omezovat.

Zvýšit cenu je výhodné jen tehdy, když při poklesu tržeb se celkový zisk zvýší.