Výrobní činnost podniku

Výrobní činnost je tou činností podniku, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje efektivnost

podniku a konkurenční schopnost jeho výrobků.

Výrobní činnost podniku (výroba podniku) spočívá v přeměně (transformaci) výrobních

faktorů (výrobních činitelů, vstupů) ve výrobky (výstupy).

9.1. PRODUKČNÍ FUNKCE – OBECNÝ ZÁKLAD EKONOMIKY VÝROBY

Mezi produkcí (závisle proměnnou) a výrobními faktory (nezávisle proměnnými) existuje

určitá funkční závislost, která je souhrnně charakterizována jako produkční funkce.

Produkční funkce (PF)

– vyjadřuje technický (technologický) vztah mezi faktory a produkcí;

– nejpřesněji je tento vztah vyjádřen, jsou-li faktory i produkce uváděny v naturálních

jednotkách.

Podle počtu faktorů zařazených do sledování rozlišujeme jednofaktorové, dvoufaktorové nebo

vícefaktorové produkční funkce (produkční modely).

Pro objasnění základních vztahů vyjádřených produkčními funkcemi je výhodné použít

jednofaktorovou produkční funkci.

Jednofaktorová produkční funkce (výroba s jedním proměnným faktorem) se obecně

vyjádří:

Q = f (X )

kde: Q – množství produkce (v naturálních jednotkách),

X – množství proměnlivého faktoru (v naturálních jednotkách), když ostatní výrobní

faktory jsou fixovány na určité úrovni.

Jednofaktorové produkční funkce:

jsou označovány za krátkodobé produkční funkce, protože neberou ohled na proměnlivost

ostatních faktorů, ke které dlouhodobě dochází;

vyjadřují tedy statické podmínky výroby.

A. TYPY PRODUKČNÍCH FUNKCÍ

Vztah mezi faktorem (proměnným faktorem) a produkcí

– může být vyjádřen třemi způsoby,

– rozlišujeme tedy tři typy produkčních funkcí.

1. Konstantní vztah mezi faktorem a produkcí

vyjadřuje neměnnou produktivnost faktoru,

každá další vynaložená jednotka faktoru přinese stejné množství produkce.

Produkční funkce má charakter lineární závislosti, je lineární funkcí:

Q = a + bX

2. Progresivní vztah mezi faktorem a produkcí

vyjadřuje rostoucí produktivnost faktoru,

;

každá další vynaložená jednotka faktoru přináší zvýšení přírůstku produkce.

Produkční funkce má charakter nelineární závislosti, která může být vyjádřena funkcí:

kvadratickou

exponenciální

a jinými funkcemi s rostoucí mezní produkcí.

Progresivní typ PF se vyskytuje při zvyšování intenzity výroby z její počáteční nízké úrovně.

3. Degresivní vztah mezi faktorem a produkcí

vyjadřuje klesající produktivnost faktoru,

každá další vynaložená jednotka faktoru přináší snížení přírůstku produkce.

Produkční funkce má opět charakter nelineární závislosti, která může být vyjádřena funkcí:

kvadratickou

odmocninou Q = a − bX + c X ,

a jinými funkcemi s klesající mezní produkcí.

Tento vztah můžeme pozorovat častěji u vysoké intenzity výroby nebo při nadměrném

zvyšování jednoho faktoru izolovaně od komplexu ostatních faktorů a opatření.

Obecná produkční funkce – jednotlivé typy vztahů se mohou uplatnit v kombinaci;

nejčastěji je možné sledovat kombinaci progresivního a degresivního vztahu, vyjádřenou

progresivně-degresivní produkční funkcí.

Matematickým vyjádřením progresivně-degresivní produkční funkce je nejčastěji polynomní

funkce třetího stupně:

2 3 Q = a + bX + cX − dX ; tj. tzv. obecný tvar produkční funkce, obecná produkční

Při hodnocení účinnosti jednotlivých výrobních faktorů se používá různých typů produkčních

funkcí, resp. se hledá nejvhodnější typ produkční funkce, který by nejlépe vyjadřoval vztah

mezi faktorem a produkcí.

B. CHARAKTERISTIKY PRODUKČNÍ FUNKCE

Průběh produkční funkce je charakterizován:

celkovou produkcí,

průměrnou produkcí,

mezní produkcí,

produkční pružností.

Celková produkce (Q)

– představuje celkový rozsah vyrobené produkce,

– je dána hodnotami produkční funkce (Q) při určité spotřebě faktoru (X):

Q = f (X )

Průměrná produkce (PP)

– je to množství produkce připadající v průměru na jednotku faktoru (od zahájení výrobního

procesu),

– je vždy poměrem celkové produkce a jí odpovídajícího množství vynaloženého faktoru:

2 Q = a + bX + cX ,

X Q = k ⋅ a

,

2 Q = a + bX − cX ,

funkce.

.

PP =

Mezní produkce (MP)

– nazývá se též marginální, hraniční;

– vyjadřuje přírůstek produkce na jednotku přírůstku faktoru:

MP

Mezní produkce je tedy derivací produkční funkce (představuje přesné stanovení mezní

produkce v určitém bodě).

Produkční pružnost (Pp)

– představuje procentní změnu v produkci způsobenou jednoprocentní změnou ve faktoru.

Produkční pružnost lze vyjadřovat různými způsoby; poměrně přesným vyjádřením produkční

pružnosti je produkční pružnost bodová podle derivace, která je součinem mezní produkce

(podle derivace) a podílu souřadnic bodu, pro který se propočítává; vypočte se podle vztahu:

Pp = MP ⋅

Výpočet lze upravit a produkční pružnost vypočítat jako podíl mezní a průměrné produkce:

MP Pp =

Produkční funkce vyjadřuje maximální objem produkce, který může podnik

vyprodukovat z daného množství výrobních faktorů.

Produkční funkce předpokládá, že podnik pracuje naprosto efektivně; pokud podnik

zefektivní výrobu, vyjádří to novou produkční funkcí.

Produkční funkce tak vyjadřuje maximální technické možnosti, které podnik má

(produkce i výrobní faktory jsou vyjádřeny v naturálních jednotkách).

Maximální objem produkce určený produkční funkcí se v praxi označuje jako výrobní

kapacita.

C. EKONOMICKÉ VYUŽITÍ PRODUKČNÍCH FUNKCÍ

Pro ekonomické využití produkčních funkcí je nutno znát ekonomické podmínky, především

ceny výrobních faktorů a ceny vyráběné produkce.

U jednofaktorové produkční funkce progresivně-degresivního typu pro stanovení optimální

výše vkladu proměnného faktoru z ekonomického hlediska pak platí:

maxima zisku je dosaženo tehdy, když mezní produkce se rovná cenovému poměru

faktoru a produktu, a to podle vztahu:

∆

Q

∆

X

Q

.

X

∆

Q

=

pro

∆

X

∆X → 0

dX

dQ MP =

X

Q

.

.

PP

p

X

=

p

a po úpravě:

Q

Q pQ X pX ∆ ⋅ = ∆ ⋅

což znamená rovnost přírůstku ceny produkce

a přírůstku nákladu faktoru;

kde: pX – jednotková cena (cena za jednotku) faktoru,

pQ – jednotková cena (cena za jednotku) produktu,

pX/pQ – cenový poměr faktoru a produktu.

Pokud: Q pQ X pX ∆ ⋅ 〉∆ ⋅

Q pQ X pX ∆ ⋅ 〈∆ ⋅

pro dosažení lepšího ekonomického výsledku.

– je vhodné dál zvyšovat množství faktoru,

– je nutné snížit rozsah faktoru

Mezní produkce může mít tvar derivace (pro ∆X → 0 ); pak platí:

dQ

dX

p

X

=

p

.

Q

9.2. OPTIMÁLNÍ KOMBINACE VÝROBNÍCH FAKTORŮ

Pro zjednodušení budeme uvažovat produkční funkci pouze se dvěma výrobními faktory a

jedním produktem (tedy dvoufaktorovou produkční funkci):

Q = f (X ,Y)

kde: Q – objem produkce (v naturálních jednotkách),

X, Y – proměnné výrobní faktory (opět v naturálních jednotkách), když ostatní faktory

;

jsou fixovány na určité úrovni; v teorii obvykle kapitál a práce, v praxi však i

výrobní zařízení, suroviny, energie apod.

Předpokládá se, že jeden výrobní faktor lze nahradit (substituovat) jiným výrobním faktorem;

stanoví se tzv. mezní míra technické substituce:

MMTS

MMTS – mezní míra technické substituce (označovaná též jako mezní míra záměny,

substituce faktorů) vyjadřuje:

– o jaké množství může být zmenšen rozsah faktoru Y, když se zvýší faktor X o jednotku,

– aby celkový objem produkce zůstal stejný.

MMTS lze též vyjádřit (z hlediska výpočtového) podle vztahu:

MP MMTS = −

kde: MPX, MPY – mezní produkce příslušného faktoru.

OPTIMÁLNÍ KOMBINACE VÝROBNÍCH FAKTORŮ Z HLEDISKA

MINIMALIZACE NÁKLADŮ

Jedním z úkolů v této oblasti je najít takovou kombinaci výrobních faktorů, při které je

dosaženo minimálních celkových nákladů.

K řešení této úlohy je nutno znát ceny výrobních faktorů.

Grafické řešení:

Křivky v grafu nazýváme izokvanty.

∆

Y

=

. (Tento vztah znamená, že faktor Y je nahrazován faktorem X.)

∆

X

MP

X

;

Y

Izokvanty – představují veškeré možné kombinace výrobních faktorů X a Y, které

umožňují vyrobit určité množství produkce, v našem případě Q1, Q2 nebo Q3.

Z průběhu čar (křivek) je zřejmé, že s ubývajícím množstvím jednoho faktoru přibývá

množství druhého faktoru; jeden faktor je nahrazován druhým.

Sklon čáry v určitém bodě vyjadřuje uvedenou míru substituce.

Přímky v grafu nazýváme izonákladové funkce.

Izonákladové funkce – představují veškeré možné kombinace výrobních faktorů X a Y,

které při daných cenách výrobních faktorů pX a pY vyžadují stejného nákladu, v našem

případě N1, N2 nebo N3.

Izonákladová funkce se odvodí z funkce:

N = pX X + pY Y

a má tvar:

Y = − +

N

p

X

X

p

p

Y Y

Y N3

.

(počet N2

jednotek)

N1 cesta expanze

C

B

A

Y1 Q2

0 X1 (počet jednotek) X

Izonákladová funkce se též označuje jako přímka cen (P).

Přímka cen (P) – má sklon v obráceném poměru cen výrobních faktorů (výsledek je

stejný jako u izonákladové funkce!).

Při stejných cenách výrobních faktorů a různých disponibilních (použitelných) nákladech

jsou izonákladové funkce (přímky cen) rovnoběžné a liší se pouze umístěním.

Optimální kombinace výrobních faktorů (z hlediska minimalizace nákladů) – je

dosaženo v bodech A, B, C, tj. v bodě dotyku izonákladové funkce (přímky cen) –

posunujeme-li ji vzhůru šikmo vpravo – a izokvanty (té které izokvanty).

Spojením bodů dotyku A, B, C dostaneme tzv. cestu expanze, která zachycuje optimální

kombinace výrobních faktorů při rozšiřování rozsahu produkce.

Algebraicky řešíme daný problém (nalezení takové kombinace výrobních faktorů, při které

je dosaženo minimálních celkových nákladů) podle vztahu:

MP

p

Musí tedy platit:

– poměr mezní produkce jednoho faktoru k jeho ceně se musí rovnat tomuto poměru u

druhého výrobního faktoru, resp.

– poměr mezních produkcí jednoho a druhého výrobního faktoru se musí rovnat cenovému

poměru těchto výrobních faktorů.

Hodnocením poměru mezních produkcí výrobních faktorů a jejich ceny zjistíme minimální

náklady pro jakýkoli objem produkce.

Tohoto postupu se v praxi používá:

pro hodnocení variant technologických postupů (s různou úrovní mechanizace,

automatizace, robotizace),

pro hodnocení použití různých surovin a materiálů apod.

Řešený příklad:

Máme rozhodnout mezi třemi variantami technologického postupu (A, B, C). Technologie

A vyžaduje na 1 jednotku produkce 4 jednotky výrobního faktoru X (výrobní zařízení) a 40

jednotek výrobního faktoru Y (lidská práce), technologie B 6 jednotek X a 25 jednotek Y,

technologie C 10 jednotek X a 20 jednotek Y. Cena 1 jednotky výrobního faktoru X je 30 Kč,

výrobního faktoru Y je 10 Kč.

Úkol:

Máme stanovit (grafickým řešením):

1) nejvýhodnější variantu technologického postupu pro výrobu 1 jednotky produkce (Q1) a 2

jednotek produkce (Q2), a to z hlediska minimálních celkových nákladů;

2) nejvýhodnější variantu technologického postupu pro výrobu 2 jednotek produkce (Q2),

je-li zdroj výrobního faktoru X k dispozici v maximálním množství 22 jednotek a zdroj

výrobního faktoru Y v maximálním množství 45 jednotek.

MP

X

Y

=

p

X

Y

; resp.: Y

MP

p

X

X

=

MP

p

Y

.

Grafické řešení:

Y

100

o A2

N2

50

o

B2

N1

N(P)

o A1

B1

o

Q1

o

C1

10 20 X

1) Nejvýhodnější varianta technologického postupu:

Nejprve zakreslíme body, které vyjadřují spotřebu výrobních faktorů (X, Y) u

jednotlivých variant technologického postupu (A, B, C) pro objemy produkce (Q1, Q2).

Dostaneme body A1 a A2, B1 a B2, C1 a C2, které vyjadřují spotřebu výrobních faktorů X

a Y u technologie A, B a C pro objemy produkce Q1 a Q2.

Spojením bodů A1 a A2 dostaneme přímku, která zachycuje spotřebu výrobních faktorů

varianty A; stejně tak i u varianty B a C. Ze znázornění je zřejmé, že

− technologie A je pracovně náročná,

− technologie C je kapitálově náročná.

Spojením bodů A1, B1 a C1 pro objem produkce Q1, stejně i spojením bodů pro Q2,

dostaneme izokvanty, které vyjadřují kombinace výrobních faktorů pro určitý objem

výroby.

Dále zakreslíme přímku cen P (izonákladovou funkci – N) – má sklon v obráceném

poměru cen výrobních faktorů.

Optimální kombinace výrobních faktorů z hlediska minimalizace nákladů je dosaženo

v bodě, kde se přímka cen – posunovaná vzhůru šikmo vpravo – dotkne izokvant;

v daném případě je to v bodě B1 a B2.

To znamená, že nejvýhodnější variantou technologie z hlediska minimálních celkových

nákladů pro jakýkoli objem výroby je technologie B.

2) Nejvýhodnější varianta technologického postupu při omezených zdrojích:

Při řešení tohoto úkolu musíme zakreslit omezení množství výrobních faktorů.

Omezení je znázorněno tečkovanými čarami, které vymezují prostor přípustných

řešení.

Ze znázornění je zřejmé, že pro výrobu Q2 musíme použít technologii C.

9.3. VÝROBNÍ KAPACITA

Výrobní kapacitu charakterizujeme jako maximální objem produkce, který může výrobní

jednotka (podnik, závod, dílna) vyrobit za určitou dobu (za rok, den, hodinu).

Výrobní kapacita je ideální, teoretická veličina, v podstatě určená produkční funkcí.

(Produkční funkce předpokládá plné využití všech výrobních faktorů, které jsou optimálně

kombinovány.)

V praxi se při stanovení výrobní kapacity uvažují pouze některé výrobní faktory – obvykle

stroje a zařízení, v ruční výrobě i lidská práce, v zemědělství i půda.

U ostatních výrobních faktorů (suroviny, energie apod.) se předpokládá, že jsou k

dispozici v dostatečném množství.

Kapacita výrobní jednotky je závislá na mnoha činitelích, při jejím praktickém vyjadřování

uvažujeme jen ty rozhodující.

Kapacitu výrobní jednotky můžeme obecně vyjádřit jako součin výkonu výrobního

zařízení a doby, po kterou je v činnosti.

a) Výkon výrobního zařízení

Výkon výrobního zařízení je maximální výrobnost za jednotku času (obvykle za 1 hodinu);

vychází se ze štítkového (jmenovitého) výkonu s ohledem na konkrétní podmínky.

Výkon výrobního zařízení je nutné vyjadřovat ve výrobcích, neboť tak se vyjadřuje i výrobní

kapacita.

Výkon výrobního zařízení se stanoví na základě kapacitních norem výrobnosti, které určují

maximální množství výrobků, jež může být na daném výrobním zařízení vyrobeno za časovou

jednotku.

b) Doba činnosti výrobního zařízení

Doba činnosti výrobního zařízení je vyjadřována pomocí časových fondů.

Časový fond výrobního zařízení je plánovaný počet dnů (resp. hodin) jeho činnosti za rok.

Rozlišujeme tyto časové fondy:

Kalendářní časový fond (Tk) – je dán počtem dní, resp. hodin v roce. Používá se při

výpočtu výrobní kapacity v nepřetržitých výrobních procesech.

Nominální časový fond (Tn) – zjistí se z kalendářního časového fondu odečtením

nepracovních dnů (soboty, neděle, svátky), popř. i dnů organizované celozávodní

dovolené.

Nominální časový fond v hodinách se zjistí vynásobením počtu dnů nominálního

časového fondu počtem směn v jednom pracovním dni a počtem pracovních hodin v jedné

směně.

Využitelný (efektivní) časový fond (Tp) – vypočte se z nominálního časového fondu

odečtením plánovaných prostojů (např. na plánované opravy apod.).

Výpočet výrobní kapacity

Při výpočtu výrobní kapacity se používá různých vztahů s ohledem na konkrétní podmínky

výrobní jednotky.

Pro ukázku je uveden výpočet výrobní kapacity, pokud výrobní jednotka vyrábí jeden

druh výrobku nebo výrobky vzájemně převoditelné; výpočet v tomto případě lze provést

v naturálních jednotkách, a sice podle vztahu:

Qp Tp Vp = ⋅

kde: Qp – výrobní kapacita vyjádřená v naturálních jednotkách,

Tp – využitelný časový fond v hodinách,

Vp – výkon v naturálních jednotkách za 1 hodinu (kapacitní norma výrobnosti).

Využití výrobní kapacity

Využití výrobní kapacity je charakterizováno poměrem mezi skutečným objemem výroby a

výrobní kapacitou;

– vyjadřuje se koeficientem (pohybuje se od 0 do 1),

– nebo se vyjadřuje v procentech (0 až 100 %).

Využití výrobní kapacity vypočteme podle vztahu:

k =

c Q

kde: kc – koeficient celkového využití výrobní kapacity,

Qs – skutečný objem výroby,

Qp – výrobní kapacita (kapacitní objem výroby).

Rozdíl Qp – Qs představuje kapacitní rezervu, tj. objem výroby, který by mohl být vyroben

navíc při plném využití výrobní kapacity.

Koeficient celkového využití výrobní kapacity (kc) je syntetickým ukazatelem, lze jej

rozložit:

– na koeficient časového (extenzivního) využití výrobní kapacity – ukazuje stupeň

využití využitelného časového fondu, a

– na koeficient výkonového (intenzivního) využití výrobní kapacity – ukazuje stupeň

využití výkonnostních parametrů stroje nebo zařízení.

Rozklad koeficientu celkového využití výrobní kapacity:

k = ⋅ = ⋅

c

kde: kc – koeficient celkového využití výrobní kapacity,

ke – koeficient časového (extenzivního) využití výrobní kapacity,

ki – koeficient výkonového (intenzivního) využití výrobní kapacity,

Qs – skutečný objem výroby, Qs Ts Vs = ⋅

Ts – skutečná doba provozu stroje,

Vs – skutečný výkon stroje,

Qp – výrobní kapacita, Qp Tp Vp = ⋅

Tp – využitelný časový fond,

Vp – kapacitní výkon.

Využití výrobní kapacity lze zvyšovat:

;

Q

s

;

p

Q

T V

s

s s

= =

Q

T V

p

p p

T

⋅

s

T

⋅

p

V

s

k k

e i

V

p

;

,

,

vyšším využíváním časového fondu, tj. extenzivní cestou (má však své meze – horní

hranicí je kalendářní časový fond),

i vyšším využíváním výkonnosti výrobního zařízení, tj. intenzivní cestou.

Výpočty výrobní kapacity a hodnocení jejího využití jsou důležitou součástí řízení výroby.

PŘÍKLADY K PROCVIČENÍ

PŘÍKLAD 1:

Při výrobě daného výrobku platí jednofaktorová produkční funkce vyjadřující závislost

objemu produkce tohoto výrobku v kusech (Q) na dávce rozhodujícího výrobního faktoru –

materiálu v tunách (X), a to ve tvaru:

2 3 Q = 166,667X + 250X −16,667X .

Úkol:

1) Odvoďte funkci průměrné produkce a funkci mezní produkce podle derivace.

2) Vypočtěte maximální celkovou produkci, maximální průměrnou produkci a maximální

mezní produkci a jim odpovídající rozsah (dávku) faktoru.

3) Stanovte optimální rozsah faktoru podle kritéria optimality (maxima zisku), je-li cena

jednotky faktoru (1 tuny materiálu) 48 300 Kč a cena jednotky produkce (1 kusu výrobku)

50 Kč.

Řešení:

1) Funkce průměrné produkce:

Funkce mezní produkce (podle derivace):

2) Maximální celková produkce:

Maximální průměrná produkce:

Maximální mezní produkce:

3) Optimální rozsah faktoru podle kritéria optimality (maxima zisku):

PŘÍKLAD 2:

Máme zvolit nejvýhodnější variantu technologického postupu s různou úrovní mechanizace,

tj. rozhodnout se mezi variantami A, B a C. Technologie A vyžaduje na 1 ks daného výrobku

5 strojových hodin (faktor X) a 30 hodin lidské práce (faktor Y), technologie B 10 strojových

hodin a 15 hodin lidské práce, technologie C 20 strojových hodin a 8 hodin lidské práce. Cena

1 strojové hodiny je 600 Kč a 1 hodiny lidské práce činí 100 Kč.

Úkol:

Máme stanovit grafickým řešením:

1) nejvýhodnější variantu technologie pro výrobu 1 000 ks výrobku (Q1) a 2 000 ks výrobku

(Q2), a to z hlediska minimálních celkových nákladů;

2) nejvýhodnější variantu technologie pro výrobu 2 000 ks výrobku (Q2), je-li zdroj faktoru

X (výrobní zařízení) k dispozici v maximálním množství 35 tisíc strojových hodin a zdroj

výrobního faktoru Y (lidská práce) v maximálním množství 35 tisíc hodin lidské práce.

Grafické řešení:

1) Nejvýhodnější varianta technologického postupu:

Y

(tis.

hod.)

60

50

40

30

20

10

10 20 30 40 X (tis. hod.)

2) Nejvýhodnější varianta technologického postupu při omezených zdrojích:

PŘÍKLAD 3:

Při výrobě daného výrobku platí dvoufaktorová produkční funkce:

Q = − + X + Y − X − Y + XY 2 2

10000 1200 800 3 2

která vyjadřuje závislost objemu produkce tohoto výrobku v kusech (Q) na spotřebě dvou

surovin v tunách (X, Y), přičemž jednu surovinu lze nahradit (substituovat) druhou surovinou.

Úkol:

Stanovte optimální kombinaci spotřeby surovin z hlediska minimalizace nákladů, jestliže cena

1 tuny suroviny X je 12 800 Kč (pX) a 1 tuny suroviny Y je 28 800 Kč (pY) za předpokladu, že

se má vyrobit 210 000 ks výrobku.

Řešení:

Jestliže je dána cena výrobních faktorů (pX, pY) a stanoven objem produkce (Q), jde o řešení

dvou rovnic o dvou neznámých (kritéria optimality a produkční funkce), z nichž druhá je

kvadratická:

kritérium optimality (z hlediska minima nákladů):

,

produkční funkce pro Q = 210 000 ks:

PŘÍKLAD 4:

Stáčecí linka v pivovaru naplní za hodinu 600 lahví. Je v provozu celoročně (365 dní) na

3 směny; 15 % časového fondu se plánuje na prostoje (plánované opravy a údržba).

Úkol:

1) Vypočtěte výrobní kapacitu stáčecí linky pivovaru.

2) Zhodnoťte využití kapacity stáčecí linky, jestliže v daném roce podnik vyrobil a prodal

4 mil. lahví piva.

Řešení:

1) Výrobní kapacita:

2) Využití výrobní kapacity:

PŘÍKLAD 5:

Využitelný časový fond podniku je 1 980 hodin, kapacitní výkon výrobního zařízení je 30

kusů výrobku za hodinu, celková kapacita je využívána z 89,3 %, při extenzivním využití

95 %.

Vypočtěte:

1) skutečný počet odpracovaných hodin,

2) intenzivní využití výrobního zařízení,

3) skutečný hodinový výkon výrobního zařízení,

4) skutečný počet vyrobených výrobků.

Řešení:

1) Skutečný počet odpracovaných hodin:

2) Intenzivní využití výrobního zařízení:

3) Skutečný hodinový výkon výrobního zařízení:

4) Skutečný počet vyrobených výrobků:

OTÁZKY:

1) Co nám vyjadřuje produkční funkce, jaké rozlišujeme typy produkčních funkcí?

2) Co nám vyjadřují základní charakteristiky produkční funkce?

3) Jaký tvar má obecná jednofaktorová produkční funkce?

4) Dokažte, že maximálního zisku podnik dosáhne, když marginální produkce se rovná

cenovému poměru faktoru a produktu.

5) Co vyjadřuje mezní míra technické substituce?

6) Jak zjistíme optimální kombinaci výrobních faktorů z hlediska minimalizace nákladů?

7) Charakterizujte praktický přístup k výpočtu výrobní kapacity podniku.

8) Jak lze zvyšovat využití výrobní kapacity?