Výrobní činnost podniku
1. Charakteristika výroby
Výrobní činnost v rozhodující míře ovlivňuje efektivnost podniku a konkurenční schopnost
jeho výrobků, rozhoduje o snižování výrobních nákladů, o zkracování dodacích lhůt, o
zvyšování užitečnosti výrobků a šíři sortimentu.
Definice pojmu výroba:
1) Výroba jako kombinace výrobních faktorů
Výroba se ztotožňuje s výsledky podnikových činností. Hovoří se o výrobě v širším pojetí,
protože se do ní se zahrnují všechny činnosti, které podnik zajišťuje.
2) Výroba jako přiřazování získávání složek výroby
Pojem výroba obsahuje základní funkce: zásobování, dopravu, skladování a poskytování
služeb, jakož i řízení uvedených funkcí. Odbyt a financování do těch funkcí se nezahrnuje.
3) Výroba jako pojem zhotovování
Výroba je chápána jako průmyslové zhotovování a poskytování určitých služeb, (nejde o
služby poskytované bankami, pojišťovnami atd.). Hovoří se o výrobě v nejužším pojetí.
Např. Wöhe výrobou v užším pojetí rozumí vlastní výrobu (průmysl a řemesla),
poskytování služeb (obchod, banky, pojišťovny, přeprava aj.), nákup, dopravu a skladování,
dále správu a kontrolu těchto oblastí. K takto vymezenému pojmu „výroba“ nezařazuje odbyt
a financování.
Za výrobu v nejužším pojetí budeme považovat jen zhotovení hmotných výrobků, resp.
poskytování určitých služeb (nikoli však obchodních, bankovních, pojišťovacích atd.), s tím,
že zásobování (nákupu) a odbytu jsou věnovány samostatné kapitoly.
Výroba rozhodující měrou ovlivňuje efektivnost podniku a konkurenční schopnost jeho
výrobků, protože v rámci výroby a její přípravy se rozhoduje o snižování výrobních nákladů,
o zkracování dodacích lhůt, o zvyšování užitečnosti výrobků a o rozšíření sortimentu výrobků
a konkurenci schopnosti.
2. Členění výroby
Výrobní proces lze členit podle různých aspektů, nejběžnější je u výrobních podniků členění
podle výrobního programu, a to na:
• hlavní (základní) výrobu, která je v souladu s výrobním programem podniku (její
výrobky tvoří hlavní náplň výroby podniku),
• vedlejší (přidruženou) výrobu, produkující výrobky související se základní výrobou,
případně tvořící její části (výroba polotovarů, náhradních dílů),
• doplňkovou výrobu, zabezpečující optimální využití strojového zařízení anebo odpadu
(využití a zpracování odpadů z hlavní a vedlejší výroby),
• přidruženou výrobu, obvykle nesouvisící s výrobním programem podniku.
Výrobní proces obvykle probíhá v etapách. Např. ve strojírenství se rozlišuje:
• předvýrobní etapa (vývoj, konstrukční a technologická příprava výrobku a výroby),
• výrobní etapa, (ve které probíhá přeměna surovin ve výrobky jako výrobní proces, který
se skládá z celé řady pracovních procesů – přímá účast člověka, automatických procesů
– bez přímé účasti člověka a přírodních procesů – působí přírodní síly pro něž člověk
připravil podmínky – např. kvašení zrání),
• odbytová etapa.
Kromě těchto základních výrobních procesů probíhají:
• pomocné procesy (údržba strojů a budov, výroba energie),
• a obslužné procesy (skladování, doprava, balení, kontrola).
Řízení probíhajících procesů v jednotlivých etapách a pomocných a obslužných procesů je
náplní výrobního managementu (řízení výroby).
Obdobným způsobem lze členit i činnosti podniků poskytujících různé druhy služeb – tedy i
dopravních podniků.
Drucker např. uvádí základní čtyři typy výrobních činností:
• výroba na zakázku – zakázková výroba (customer order production) – vyrábí se podle
přání zákazníka, většinou kusově (nábytek, šaty na zakázku, stavba lodí, výroba a montáž
reaktorů, výroba a instalace klimatizace),
• vázaná (pevná) hromadná výroba (rigid mass production) – typická hromadná vysoce
standardizovaná výroba, předpokládající plynulý odběr výrobků, výkyvy znamenají nižší
hospodárnost; výrobky pro masovou spotřebu,
• pružná (volná, flexibilní) hromadná výroba (flexible mass production) – jeden
druh výrobku individuálně přizpůsobený přání konkrétního zákazníka. Z výroby na
zakázku přebírá individualizaci výrobku, z hromadné výroby přebírá výrobu vysoce
standardizovaných komponent – např. automobilka vyrábí desítky modelů lišících se
účelem použití, druhem karosérií, motoru, které mají stejný podvozek, brzdy elektrické
systémy atd.,
• plynulá (proudová) výroba (proces or flow production) – použitá technologie umožňuje
nepřetržitý, plynulý proud zpracovávaných surovin a tím i plynulý prou výrobků. Výroba
je automatizovaná, produkující bez přerušení jeden druh výrobku (např. papír, chemikálie),
je vysoce investičně náročná, živá práce představuje na vstupech malý podíl. Vyžaduje
vysoké využívání výrobní kapacity, což přináší nízké výrobní náklady.
3. Výrobní program
Podstatou řízení výroby je cílevědomé plánování a uspořádání výroby. Při hlavním cíli
podniku – maximalizaci zisku, každý výrobce řeší tři základní otázky:
• co vyrobit – jaké výrobky a v jakém množství vyrobit. Zde hraje mimořádnou úlohu
marketing,
• jak vyrobit – rozhodnout jakým způsobem, jakou technologií a z jakých surovin a
materiálů výrobky v požadovaném množství vyrobit. Zde rozhodující úlohu hrají technické
profese,
• komu prodat, zjistit, kdo výrobky potřebuje, kdo je spotřebuje a jakými cestami se
k němu dostanou.
První dvě otázky jsou řešeny plánováním výroby, třetí plánováním odbytu.
Pro plánování výroby vyplývají tyto úlohy:
• plánování výrobního programu,
• plánování výrobního procesu,
• zabezpečení faktorů nevyhnutných pro realizaci výrobního procesu (zásobování, doprava a
skladování)
Výrobní program (VP) tvoří všechny činnosti, které podnik realizuje. Určení VP obsahuje
dlouhodobé rozhodnutí o tom, jaké výrobky nebo služby bude podnik vyrábět nebo nabízet.
Mění se neustále v souvislosti se zařazováním nových a vyřazovaných zastaralých výrobků.
Tempo změn závisí především na příslušnosti podniku k určitému odvětví – rychlejší je ve
spotřebním průmyslu než v hutnictví.
Případy rozdílů VP a programu odbytu:
a) VP se shoduje s programem odbytu (v praxi se vyskytuje jen velmi ojediněle),
b) VP je větší jako program odbytu (jestliže nabídka výrobku na trhu převyšuje poptávku,
nebo podnik použije část svojí výroby pro vlastní spotřebu. Jsou-li omezením podniku
požadavky trhu, podnikové plánování musí vycházet z plánování odbytu),
c) VP je menší jako program odbytu (podnikové plánování výroby musí vycházet
z plánování výroby, popř. z finančního a investičního plánu).
Plánování VP vychází z plánování odbytu, jehož požadavky jsou konfrontovány
s výrobními kapacitami. Obvykle se sestavuje:
• dlouhodobý plán, zajišťující zásadní změny VP z hlediska nové výrobní kapacity, nové
technologie, jiných pracovních postupů a pracovníků, velkých finančních prostředků,
• krátkodobý plán, vycházející z existujících výrobních kapacit a technologií, ze současné
struktury pracovníků a finančních zdrojů. Zajišťuje podstatně menší změny ve VP,
většinou změny v konstrukci a designu výrobků.
Plánování VP je dále do značné míry ovlivněno druhem vyráběných výrobků (tj. zda jde
o výrobky vyráběné pro „neznámého“ a nebo „známého“ spotřebitele). Maximálně možné
celkové množství výrobků, které lze v podniku vyrobit, je určeno výrobní kapacitou.
Podnik však obvykle vyrábí maximálně takové množství výrobků, které co nejvíce přispívá ke
splnění jeho cílů, obvykle k maximalizaci zisku:
• při výrobě jednoho druhu výrobku, je optimální množství výrobků (rozsah výroby), při
kterém se marginální tržby (MT) rovnají marginálním nákladům (MN),
• pro více druhů výrobků, se při určení optimálního množství výroby a struktury výrobků
používá např. lineární programování.
K neustálému zlepšování výrobků a výrobního programu se používají:
• benchmarking (soustavné hodnocení výrobků, služeb a postupů ve srovnání s konkurencí
a nejlepšími podniky v odvětví),
• TQM (Total Quality Management – komplexní řízení kvality),
• hodnotová a inženýrská analýza (Value Analysis and Value Engineering) aj.
Podrobněji se řízením změn výrobního programu zabývá management změny (MoC –
Management of Change)
Důležitou součástí plánovaní výrobního programu je i plánování kvality (jakosti) výrobku.
Tou se rozumí kvalita designu výrobku, stupeň shody s požadavky (specifikacemi ) zákazníka
a kvalita jeho provozu.
Důležité je stanovit požadovanou úroveň kvality výrobku. Čím vyšší jsou náklady na jeho
výrobu, tím vyšší je obvykle i užitná hodnota výrobku a i jeho cena. Výrobce proto vychází
z požadavku zákazníka, kvalitu svého výrobku srovnává s kvalitou konkurenčních výrobků
stejné cenové třídy, porovnává náklady s dosaženou cenou a pod. Pro výrobce není kvalita
fixní, ale proměnnou veličinou, a to i z hlediska času: co je kvalitní dnes, nemusí být kvalitní
za několik let.
Požadovanou úroveň kvality hodnotí štábní útvar „kontrola kvality“, který kontroluje kvalitu
výchozích surovin, materiálů, součástí, meziproduktů, hotových výrobků i průběh samotného
výrobního procesu s cílem jeho kvalitu neustále zvyšovat.
Od následné kontroly, běžné až do 80. let, se přešlo k systémům předcházejícím vzniku chyb.
Ve světě bylo vytvořeno mnoho programů řízení kvality, kromě zmíněného TQM např. Zero
Defect and Value Engineering v USA, nebo známé kroužky kvality v Japonsku. Kvalita je
totiž považována za hlavní konkurenční výhodu.
Ukazatelem výrobního programu jsou:
• hodnota výroby zboží nebo produkce služeb,
• produktivita práce (podíl výroby zboží a evidenčního počtu zaměstnanců),
• hrubý obrat (zahrnuje i produkci, která nevstupuje na trh, např. vzájemné dodávky
závodů v rámci podniku. Hodnota nakoupených materiálů, energií a služeb spotřebovaných
za účelem výroby zboží tvoří tzv. mezispotřebu. Rozdíl hrubého obratu a mezispotřeby
tvoří přidanou hodnotu. Rovněž tento ukazatel slouží k výpočtu produktivity práce).
3.1 Stanovení optimálního výrobního programu při výrobě jednoho druhu
výrobků
Při stanování optimálního výrobního programu (množství výroby) vycházíme z vlastností
produkční funkce, jako teoretického základu ekonomiky výroby. Produkční funkce vyjadřuje
maximální objem produkce (output), který může výrobní podnik vyprodukovat z daného
množství výrobních faktorů (inputů).
Pro zjednodušení se produkční funkce uvádí jako funkce pouze se dvěma výrobními faktory
(VF) a jedním outputem (jedním výrobkem):
Q = f(K,L) kde: K – objem fyzického kapitálu, L – rozsah lidské práce
Předpokládá se, že jeden VF lze nahradit (substituovat) jiným faktorem, a stanoví se
marginální míra technické substituce (MMTS):
MMTS =
vyjadřující v našem případě množství VF K, které musí nahradit jednu jednotku faktoru L,
aby rozsah produkce zůstal stejný.
V rámci ekonomické teorie výroby je jedním z úkolů řízení výroby najít takovou kombinaci
VF, při které je dosaženo minimálních CN.
K tomu je potřebné znát cenu VF, při které je dosaženo minimálních CN. Vzájemnou
závislost přípustných CN (CQ) od ceny práce (pL) a ceny kapitálu (pK) můžeme vyjádřit
vztahem:
CQ = K .pK
Vztah umožňuje zkoumat využití omezených prostředků, tj. přípustné velikosti CN (CQ ), při
výběru vhodné kombinace vstupů výroby, tj. K a L při dané úrovni ceny.
Algebraicky řešíme tuto úlohu jako poměr marginálního produktu (MP) k ceně VF, který se
musí rovnat tomuto poměru u druhého VF:
+ L .pL
= (tento vztah vyjadřuje nákladové optimum)
Hodnocením poměru ceny VF a jejich MP zjistíme minimální náklady pro jakýkoliv rozsah
produkce. Tzn. že firma by měla nakupovat inputy tak, aby z každé 1 Kč vynaložené na nákup
kapitálu získala stejný přírůstek outputu.
Cílem podnikání ovšem nejsou jen minimální náklady, ale i maximální zisk. Ke zjištění
maximálního zisku však musíme minimalizovat náklady, ale i optimalizovat rozsah produkce.
Maximální zisk dosáhneme tehdy, jestliže marginální náklady (MNQ) rovnají marginálním
výnosům (MVQ):
MNQ = MVQ
nebo, jestliže podnik využívá každý input v takovém rozsahu, že se jeho cena rovná
marginálnímu výnosu získanému z tohoto inputu.
Pro dva inputy K a L tedy platí:
MVPK = PK ; MVPL = PL (kde MVP je marginální výnos produktu)
Při změnách technickém vybavení a v technologii se mění se vztah mezi K a L, přičemž
dochází k jejich substituci.
Uvedený postup se v praxi používá pro stanovení optimálního VP při výrobě jednoho druhu
výrobků a hodnocení variant technologických postupů lišících se různou úrovní mechanizace,
automatizace a robotizace, pro hodnocení použitých materiálů, surovin apod.
3.2 Optimalizace struktury produkce
Při optimalizaci struktury produkce při dvou výrobcích lze použít grafické řešení úlohy
lineárního programování.
V praxi nejvíce používanou metodou optimalizace výrobního programu, tvořeného více
výrobky, je lineární programování (LP). Jeho praktické použití je založeno na předpokladu,
že:
1) existují omezené zdroje (v LP hovoříme o omezujících podmínkách vyjádřených v
optimalizačním modelu nerovností),
2) je znám cíl nebo cíle podniku (vyjadřujeme je účelovou nebo-li kriteriální funkcí),
3) existuje volnost ve výběru možných variant VP.
První část optimalizačního modelu představují omezující podmínky, vyjadřující omezenost
výrobních zdrojů, jako jsou strojní výrobní kapacity, kapacity dopravních prostředků,
pracovníci, suroviny, materiál, energie, peněžní prostředky a požadavky odběratelů. Jsou
vyjádřeny nerovnostmi:
a11 x1 + a12 x2 + ….a1n xn <=> b1
a21 x1 + a22 x2 + ….a2n xn <=> b2
………………………………………
am1 x1 + am2 x2 + ….amn xn <=> b m
x1 < h1
x2 < h2
xn < hn
x1 > d1
x2 > d2
xn > dn
x1
x2 <=> 0
xn <=> 0
kde aij – jsou koeficienty omezujících podmínek, vyjadřující náročnost j-tého výrobku na i-
tý zdroj (např. norma pracnosti); xj – neznámé množství j-tého výrobku; bi – velikost i-
tého omezujícího zdroje; hj – horní mez velikosti proměnné xj; dj – dolní mez velikosti
proměnné xj
V první části úlohy se určují všechna relevantní omezení VF a zjišťuje se jejich disponibilní
množství, dále se určují omezení daná poptávkou po jednotlivých výrobcích.
Druhou částí modelu je účelová funkce, která vyjadřuje cíl, který chceme optimalizací
dosáhnout. V praxi se to týká maximalizace objemu výroby, zisku, hodnoty přidané
zpracováním, hrubého rozpětí. Při hledání optimální technologie a optimální kombinace VF
minimalizujeme náklady.
Účelovou funkci matematicky vyjádříme takto:
<=> 0
f = c1x1 + c2x2 + ….+ cnxn = max (min)
kde: xj – je množství j-tého výrobku; cj – koeficient účelové funkce (váha, cena proměnné).
Souhrnně můžeme rozhodování podniku v oblasti výroby popsat následujícím způsobem:
1. Marketingové oddělení zjistí, které výrobky na trhu chybí a stanoví poptávkové funkce, tj.
závislost ceny na množství výrobků,
2. Na základě poptávkových funkcí se stanoví funkce celkových a marginálních výnosů
(tržeb)
3. Oddělení přípravy výroby, které rozhoduje o výrobních postupech a VF, stanoví
produkční funkci, vyjadřující maximální output dosažitelných VF. Stanoví optimální
kombinaci VF, tj. takovou, při níž je dosaženo min. N.
4. Na základě produkčních funkcí a cen výrobních faktorů, stanoví funkci CN,
5. Z funkce CN odvodí funkci marginálních nákladů a průměrných nákladů,
6. Porovnáním V a N funkcí se stanoví optimální objem výroby, kdy MN=MV,
7. Podnik vyrábí optimální objem produkce tak dlouho dokud cena výrobku není nižší než
průměrné KVN (krátkodobě může jít i pod jejich úroveň), poklesne-li cena pod průměrné
DN, pak se podnik blíží ke svému pádu a musí uvažovat buď o jiném využití svých
výrobních kapacit nebo o své úplné likvidaci.
4. Plánování výrobního procesu
Plánování výrobního procesu vychází z informací co a kolik má podnik v plánovaném období
vyrobit. Podnik se musí rozhodnout jakým způsobem, jakou technologií a z jakých surovin a
materiálů výrobky v požadovaném množství vyrobit.
Hledá se optimální kombinace VF, aby byly N co nejnižší (takovou výrobu označujeme jako
lean production – štíhlá produkce, rovněž JIT). K tomu se mohou použít matematické metody,
např. stejně jako při optimalizaci VP lineární programování.
Z dalších metod lze uvést:
• metody síťové analýzy (CPM -Critical Path Method – metody kritické cesty, a PERT
– Program Evaluation and Review Technic – metoda hodnocení a posuzování projektů,
RAMPS – Resources Allocation and Multi Project Schedulling – metoda rozmísťování a
více projektového plánování zdrojů),
• počítačové systémy (CAD/CAM – Computer Aided Design and Manufacture – počítačem
podporované návrhy designu a výroby, které jsou používány především při technické
přípravě výroby,
• Reengineering (zásadní a radikální rekonstrukce podnikových procesů a cílem zvýšení
výkonnosti podniku).
Důležitou součástí plánování výrobního procesu je:
• stanovení velikosti výrobní dávky,
• sestavení lhůtového plánu,
• sestavení výrobních kapacit,
1. Stanovení výrobní dávky
Výrobní dávka je soubor výrobků (součástí) vyráběných v těsném sledu za sebou
s jednorázovým vynaložením N na přípravu a zakončení příslušného procesu (operace).
Náklady na přípravu a zakončení výrobní dávky (seřízení strojů, přestavba linky aj,) jsou
vzhledem k velikosti dávky fixní a tudíž s velikostí dávky na jednotku produkce klesají,
zatímco ostatní N s velikostí dávky rostou (náklady na skladování a udržování zásob, náklady
plynoucí z vázanosti kapitálu), proto vzniká úloha velikost výrobní dávky optimalizovat.
Optimální velikostí výrobní dávky (QVD) označujeme výrobní množství, při kterém jsou
celkové jednotkové náklady minimální. Určuje se buď odhadem nebo výpočtem.
Při stanovení optimální QVD vycházíme obvykle z určení tzv. minimální QVD, která
představuje přípustnou mez její velikosti vzhledem k ekonomicky možnému využití
výrobního zařízení. Pro její stanovení se používají různé vzorce, tabulky založené na
empirických datech, nomografy a grafy.
Při stanovení optimální QVD vycházíme z úvahy, že část N s velikostí QVD klesá, část roste.
Celkové průměrné N na 1 výrobek z počátku klesají, dosahují minima a pak rostou. Bod, ve
kterém jsou N na 1 výrobek nejnižší, určuje optimální velikost QVD.
Základní propočtový vzorec pro určení optimální velikosti QVD má potom tvar:
2 .
N n t
Q N
pz
j z
. .
QVD =
kde: QVD – optimální výrobní dávka v kusech; Q – plánovaný objem výroby v kusech za
uvažované období; Npz
náklady na 1 kus; nz
průměrné zásoby; t – časový interval vyjádřený zlomkem roku (např. je-li Q určeno na
měsíc a nz
2. Lhůtové plánování výroby
Úkolem lhůtového plánování výroby stanovení začátků a konců výroby jednotlivých
zakázek. Vychází se z plánu výroby, THN spotřeby času a výrobních kapacit. Výstupem
počítačového výpočtu je lhůtový plán výroby a přehled o vytíženosti jednotlivých pracovišť.
Výpočty se liší podle typu výroby (kusová, sériová, hromadná).
Základními charakteristikami časového průběhu výroby jsou:
• výrobní takt, tj. časový interval mezi odvedením dvou po sobě následujících výrobků
nebo součástí (ten např. při montáži OA činí necelé 2 minuty),
• a průběžná doba výroby výrobku, tj. doba, která uplyne od předložení požadavku na
jeho výrobu do jeho expedice zákazníkovi; její podstatnou část tvoří výrobní cyklus.
Vzhledem k vyššímu využívání výpočetní techniky a matematických metod se od statického
plánování se přechází k dynamickému plánování výroby, které operativní plán výroby
– náklady na přípravu a zakončení výrobní dávky; Nj
– roční náklady na skladování a udržování v haléřích na 1 Kč
na rok, pak t = 1/12)
(zahrnující lhůtový a kapacitní plán) mění v simulační model hmotných toků ve výrobě.
Tímto způsobem je zajištěno, že výsledný lhůtový plán výroby je v reálném čase plně
kapacitně průchodný a je zajištěn všemi potřebnými materiálovými vstupy.
V posledních letech se v podnicích věnuje velká pozornost nejen výsledkům činnosti, ale
i procesům, které k nim vedou. Hovoříme o tzv. managementu procesů (PM – Process
Management), který:
• nejdříve definuje jednotlivé procesy,
• analyzuje procesy a odhaluje jejich nedostatky,
• napravuje chybně probíhající procesy,
• odstraňuje zbytečné činnosti a navrhuje chybějící,
• zajišťuje stabilitu a kontrolu procesů.
Metodou je reengineering procesů, na který obvykle navazuje aplikace metody ABC
(Activity Based Cost), tj. dovedení nákladů na jednotlivé procesy.
Důležitým krokem při plánování výrobního procesu je dále plánování výrobních kapacit.
5. Plánování výrobních kapacit
Výrobní kapacita podniku (VK) je schopnost podniku realizovat určité výkony za
časový úsek daným množstvím VF při jejich plném využití. Tato schopnost je určená:
• výrobními prostředky a jejich výkony,
• pracovní silou a jejími schopnostmi,
• organizací,
• časovým úsekem.
Kapacitu můžeme třídit podle následujících znaků:
• druhu,
• objemu,
• výkonu.
Podle druhu lze členit kapacitu výrobního podniku na:
• technickou kapacitu – určenou technologickou výkonností výrobních prostředků,
konstruovaných na určitý výkon, který není vhodné překročit,
• hospodárnou kapacitu – při které jsou náklady na jednotku výkonu minimální. Jen zřídka
odpovídá plnému využití technické kapacity a často hraničí s rozmezím 75 – 90 % využití
technické kapacity.
Podle objemu kapacity určované množstvím výroby rozeznáváme:
• maximální (výrobní) kapacitu – představující maximální rozsah podnikové produkce
dosažitelný s minimálním časem potřebným na přípravu, s minimálními ztrátovými časy,
při maximální intenzitě výkonu a optimální organizaci. Její význam spočívá v tom, že se
od ní odvozují všechny ostatní jednotky. Pro podnikovou praxi má určitou vyjímečnost,
v tom, že její hodnota nemůže být překročena,
• minimální kapacitu – mající význam pouze v některých výrobách, např., jestliže některé
zařízení nemůžeme vypnout z technických důvodů, ale daný výkon je potřebné realizovat
pouze v malém rozsahu (např. v zařízeních vyrábějících energii).
Maximální kapacita je ovšem ideální, teoretická veličina, v podstatě určená produkční funkcí
a proto se dále člení kapacita podle výkonu na:
• průměrnou kapacitu, která udává výkon prostředku, výkon podniku, dílny anebo
pracoviště po dobu delšího období,
• nominální kapacitu, dosažitelnou za normálních (nominálních) podmínek,
• efektivní kapacitu, skutečná využitelná kapacita, kterou dosáhneme při zohlednění všech
kladných a záporných vlivů (plánových a neplánových prostojů).
Obecně můžeme kapacitu výrobní jednotky vyjádřit jako výsledek výkonu a doby, po
kterou je v činnosti, dobu činnosti vyjadřujeme pomocí časových fondů.
Výkon výrobního zařízení je uvažován jako maximální výrobnost za jednotku času, obvykle
za 1 hodinu, při normované kvalitě a přesném dodržování technologického postupu a kvality
výrobků. Vychází ze štítkového výkonu s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám. Vyjadřuje
se většinou ve výrobcích jako VK.
Výkon výrobního zařízení se stanoví na základě kapacitních norem výrobnosti, tj.
maximálního množství výrobků, které může být na daném výrobním zařízení zhotoveno za
časovou jednotku.
Časový fond výrobního zařízení je plánovaný počet dní (hodin) jeho činnosti za rok. Je
závislý na zvláštnostech jednotlivých odvětví a oborů (např. na přetržitosti a nepřetržitosti
výrobních procesů, přírodních podmínkách, např. sezónnosti výroby), společenských
podmínkách (např. možnostech vícesměnného provozu).
Rozlišují se časové fondy:
• kalendářní časový fond (Tk) – je dán počtem dní v roce. V hodinách pro nepřestupný
rok je to 365 .24 = 8760 hod (pro přestupný rok 336 . 24 = 8 784). Používá se při výpočtu
výrobní kapacity v nepřetržitých výrobních procesech (hutích, chemických výrobách),
• nominální časový fond (Tn) – kalendářní snížený o počty nepracovních dní (nedělí, sobot,
svátků), případně i o dny celozávodní dovolené. Hodnota v hodinách se zjistí násobením
počtu dnů počtem směn v jednom pracovním dni a počtem pracovních hodin v jedné
směně. Počet směn v jednom pracovním dnu je závislý na přijatém režimu práce,
• využitelný (efektivní) časový fond (Tp) – nominální časový fond po odečtení
plánovaných prostojů (tj. z titulu plánovaných oprav, přemístění zařízení v pracovní
době apod.)
V nepřetržité výrobě vypočteme využitelný časový fond ze vztahu:
Tp = Tk .kz
kde: Tp – je využitelný časový fond; Tk – kalendářní časový fond; kz
prostojů
V přetržité výrobě vypočteme využitelný časový fond přímo odečtením doby plánovaných
prostojů od nominálního časového fondu, nebo podle vzorce:
Tp = d .h (1 – )
kde: d – je počet pracovních dní v roce; h – počet pracovních hodin v jednom dni; tz –
plánované prostoje v procentech z nominálního časového fondu.
5.1 Stanovení výrobní kapacity
Ke stanovení výrobní kapacity se používají tři základní vzorce:
a) při výrobě jednoho druhu výrobku nebo výrobků na sebe převoditelných se výrobní
kapacita vyjadřuje v naturálních jednotkách (výrobní kapacita vysoké pece, cukrovaru,
automatické linky apod.):
Qp = Tp .Vp
kde: Qp – výrobní kapacita vyjádřena v naturálních jednotkách; Tp – využitelný časový fond v
hodinách; Vp – výkon v naturálních jednotkách za 1hod (kapacitní norma výrobnosti)
b) výrobní kapacita vypočítaná pomocí kapacitní normy pracnosti. Používá se ve
strojírenských výrobách a u mechanického obrábění:
tk =
kde: t – je norma pracnosti; k1 – koeficient plnění norem; k2 – koeficient progrese (vyjadřuje
růst produktivity práce).
Výrobní kapacitu potom vypočteme podle vzorce:
Qp =
c) Výrobní kapacita výrobních ploch podle vztahu:
Qp = .
kde: M – celková výrobní plocha v m2
dv – normovaná průběžná doba výroby (kapacitní norma pracnosti jednoho výrobku v
hod.).
; m – kapacitní norma plochy na výrobu 1 výrobku v m2
Při stanovení výrobní kapacity dílen, provozů, závodů a jiných vyšších výrobních celků
zvažujeme organizování (řazení) dílčí výrobní kapacity (strojů, dílny, kolejové skupiny).
V zásadě můžeme rozlišit:
• paralelní řazení dílčích výrobních kapacit (řazení vedle sebe), používané např. při
technologické organizaci výroby,
• sériové řazení dílčích kapacit (řazení za sebou) používané hlavně při předmětné
organizaci výroby.
Při paralelním řazení strojů umožňující souběžné vykonávání různých činností (výrobní
operace) nebo stejných činností je výrobní kapacita, např. dílny, dána součtem výrobních
kapacit jednotlivých strojů.
Při sériovém řazení strojů je výrobní kapacita dílny určena tzv. hlavním výrobním
článkem, kterým je rozhodující, např. unikátní stroj. Stroje s nižší výrobní kapacitou
označujeme jako úzké profily.
Úkolem organizace a řízení výroby je dosáhnout co nejvyššího sladění dílčích výrobních
kapacit i vyšších organizačních celků – provozů, závodů, podniku.
Dílčí výrobní kapacity jsou vesměs určeny součtem výrobních kapacit strojů (stroje jsou
řazeny „vedle sebe“).
Výrobní kapacita celého podniku je určena hlavním výrobním článkem, často však (pokud
dílčí výrobní kapacity nejsou sladěny) úzkým profilem.
5.2 Využití výrobní kapacity
Využití výrobní kapacity je charakterizováno poměrem mezi skutečným objemem výroby
a výrobní kapacitou:
kc =
kde: kc – koeficient celkového (integrálního) využití výrobní kapacity; Qs – skutečný rozsah
výroby; Qp – výrobní kapacita (kapacitní objem výroby).
Stupeň využití výrobní kapacity ovlivňuje:
• plán výroby, který určuje plánované využití kapacity,
• skutečný pracovní čas (pracovní režim, využití směn, obsazování strojů, dodržení
plánových oprav),
• využití výkonu zařízení (organizace práce, kvalifikace pracovníků, použité suroviny).
Rozdíl Qp – Qs
navíc při plném využití výrobní kapacity.
Koeficient celkového využití výrobní kapacity (kc) je syntetickým ukazatelem, ovlivněný:
představuje kapacitní rezervu, tj. objem výroby, který by mohl být vyroben
• výrobní kapacitou – Qp = Tp .Vp
• a skutečně dosahovaným objemem výroby na základě skutečné doby provozu stroje
Ts a jeho skutečného výkonu (VS)) – Qs = Ts .Vs
Potom pro výpočet celkového, časového (ke) a výkonového (ki) využití výrobní kapacity platí
vztahy:
kc = = = . = ke
Rozkladem koeficientu celkového integrálního využití výrobní kapacity jsme dostali:
• koeficient časového (extenzívního) využití kapacity (ke), ukazujícího stupeň využití
využitelného časového fondu
• a koeficient výkonového (intenzivního) využití výrobní kapacity (ki
stupeň využití výkonnostních parametrů stroje nebo zařízení.
Počítáme-li výrobní kapacitu podle vzorce:
Qp =
tj. pomocí kapacitní normy pracnosti, můžeme její využití měřit takto:
= . kde: ts – je skutečná pracnost výrobku
/Tp měří časové využití výrobní kapacity, druhý měří stupeň plnění
První zlomek Ts
kapacitních norem pracnosti, což je ukazatel intenzivního využití kapacity.
V praxi často nemáme k dispozici údaje o skutečném výkonu stroje a zařízení. Proto při
určování jejich výkonového využití vyjdeme za vztahu kc = ke
ki =
Koeficient výkonového využití výrobní kapacity můžeme vypočítat jako podíl koeficientu
celkového a časového využití výrobní kapacity.
Využití výrobní kapacity můžeme zvyšovat zejména:
• extenzivní cestou
– vyšším časovým využitím výrobních jednotek,
– zdokonalováním organizace práce,
– lepším využíváním pracovní doby,
– horní hranicí extenzivní způsobu využití je kalendářní časový fond.
• intenzivní cestou
– intenzivním využíváním technické výkonnosti stojů a zařízení,
– snižováním pracnosti výrobků,
– zkracováním operačních časů,
– zvyšováním kvalifikace pracovníků a pod
– intenzivní způsob využívání výrobní kapacity má velké možnosti.
Stupeň využití výrobních kapacit je rovněž podřízen cíli podniku, a to:
• jejich maximálnímu využití (obvykle při vysokých požadavcích trhu na objem výroby),
• podstatně nižšímu využití (např. takovému, při kterém podnik dosahuje maximálního
zisku).