Vznik Evropské unie a Evropského společenství – Maastrichtská smlouva

Úspěšná realizace jednotného trhu otevřela cestu k naplnění dalšího úkolu – realizaci hospodářské a měnové unie. Tento zájem byl počátkem 90. let posílen i politickými a ekonomickými změnami v Evropě – přechodem k tržním ekonomikám v zemích střední a východní Evropy a sjednocením Německa (1990). Na základě těchto událostí se vytvoření hospodářské a měnové unie stalo pro země ES základním ekonomickým a politickým cílem.

Vytvořením jednotného trhu se EHS stalo největší světovou obchodní velmocí, ale státy v EHS neměly společný postup v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách. Převaha ekonomických aspektů v předchozím vývoji vedla k podcenění spolupráce v otázkách justice a vnitřních věcí. Aktivita EHS se také rozrůstala do dalších oblastí: životního prostředí, vědecko-technického vývoje a dalších. Nic z toho nebylo zakotveno v zakládající Římské smlouvě. Vznikla proto potřeba Římskou smlouvu upravit a předložit představu dalšího vývoje.

7. února 1992 byly představiteli 12 členských zemí EHS v nizozemském Maastrichtu slavnostně podepsány dva významné dokumenty: Smlouva o Evropské unii a Smlouva o založení Evropského společenství. Tyto dokumenty (zkráceně označované termínem „Maastrichtská smlouva“), vznikaly velmi dlouho – rozdílné zájmy a přístupy jednotlivých členů Evropských společenství se podařilo sladit až po složitém vyjednávání. Projevilo se to nejen v přijetí řady kompromisních formulací a zvláštních dohod, ale i v rozsahu maastrichtských ujednání.

Smlouva o Evropské unii

Evropská unie (EU) se ve smlouvě charakterizuje jako „nová etapa v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co možná nejblíže občanovi. Unie je založena na Evropských společenstvích, doplněných politikou a formami spolupráce, zaváděnými touto smlouvou. Jejím úkolem je utvářet vztahy mezi členskými státy a jejich národy způsobem projevujícím soudržnost a solidaritu“.[1] Etapa není subjekt, Evropská unie nemá právní subjektivitu, což způsobuje problémy s definováním, co vlastně EU je.

Na základě této smlouvy EU zaměří svou činnost do tří oblastí, které tvoří tři „pilíře“ její činnosti a představují překročení rámce původní Římské smlouvy.

 

Tři pilíře Evropské unie

První pilíř: Ekonomická oblast

Tento pilíř Evropské unie tvoří Evropské společenství (ES) a EURATOM. Od 1. 5. 1999 na základě Amsterdamské smlouvy se součástí 1. pilíře stala také azylová a přistěhovalecká politika, problematika celní spolupráce, soudní spolupráce v občanskoprávních věcech a Schengenská dohoda z roku 1985 o úplném odstranění kontrol na společných hranicích signatářských zemí.

Cílem 1. pilíře je podporovat ekonomický a sociální pokrok vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie se společnou měnou.

První pilíř EU má tzv. supranacionální neboli nadnárodní charakter. To znamená, že členské státy EU delegují na EU část své národní suverenity. V oblastech, které vymezuje Smlouva, jsou pak společné zájmy členských zemí uskutečňovány prostřednictvím orgánů EU.

 

 

Druhý pilíř: Oblast zahraničněpolitická a bezpečnostní

V této oblasti se EU a její členské státy zavazují provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (není to nadnárodní politika jako v 1. pilíři) s cílem:

• zabezpečit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost EU,
• posilovat bezpečnost EU a jejích členských států ve všech směrech,
• zachovat mír, posilovat mezinárodní bezpečnost, podporovat mezinárodní spolupráci,
• upevňovat a rozvíjet demokracii a právní stát.

Druhý pilíř EU má mezivládní charakter, rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí. O většině záležitostí se rozhoduje jednomyslně.

Třetí pilíř: Oblast justice a vnitřních věcí

V této oblasti Smlouva zakotvuje pouze spolupráci členských zemí. Její potřeba souvisí především s volným pohybem osob v rámci EU. Proto se za věci společného zájmu považují následující oblasti:

• pravidla kontroly na vnějších hranicích EU
• boj proti drogové závislosti a podvodům v mezinárodním měřítku
• policejní spolupráce za účelem boje proti mezinárodnímu zločinu

V tomto pilíři byla původně zahrnuta také azylová a přistěhovalecká politika, problematika celní spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech, které se přesunem do 1. pilíře převedly na nadnárodní úroveň.

Také třetí pilíř má mezivládní charakter.

Prostředky, kterými ve 3. pilíři EU dosahuje svých cílů, tvoří spolupráce policejních a justičních orgánů členských zemí.

 

Vedle vymezení uvedených tří oblastí zavádí Smlouva o EU občanství Unie, které má posilovat ochranu práv a zájmů občanů členských států. Občanství EU dává každému občanovi kteréhokoli členského státu veškerá práva, na území celé Unie i vůči všem jejím institucím a orgánům. Znamená to tedy jednak možnost pohybovat se, žít, pracovat, volit i kandidovat v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu, být chráněn jurisdikcí v kterémkoli členském státě a dále možnost obracet se stížnostmi na Evropský parlament a další orgány ES.

Smlouva o EU byla uzavřena na dobu neurčitou a po následné ratifikaci vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

Smlouva o založení Evropského společenství

Tato smlouva je rozšířením původní Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z r. 1957. Byla rozšířena o nové prvky, k nimž Evropská společenství dospěla do začátku 90. let. Změnil se také název: původní Evropské hospodářské společenství (EHS) se touto smlouvou přejmenovalo na Evropské společenství (ES), čímž se zdůraznilo, že jeho činnost se neomezuje pouze na ekonomickou sféru.

Hlavními oblastmi, o něž byla smlouva rozšířena jsou:

• nové sféry činnost rozšiřující kompetence ES,
• hospodářská a měnová unie,
• změny v rozhodovacích procesech ES.

Nové sféry činnosti ES

Patří sem zásady sociální politiky, politika na podporu výzkumu a technického vývoje, podpora všeobecného a odborného vzdělávání, zdravotnictví, ochrana spotřebitele, podpora transevropských sítí, rozvojová spolupráce a posilování hospodářské a sociální soudržnosti, která má snižovat rozdíly mezi různými regiony.

Podle Smlouvy o založení ES se výrazně prohlubuje sociální dimenze integračního procesu. Jedním z cílů v dalším období je podpora zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, dialog mezi zaměstnavateli a pracujícími, rozvíjení lidských zdrojů za účelem trvalé vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučení z trhu práce.

Hospodářská a měnová unie (HMU)

Smlouva o založení ES stanovuje podmínky a časový harmonogram vytváření HMU a termín zavedení jednotné měny. V doplňujících protokolech se uvádí, že Velká Británie a Dánsko se nezúčastní třetí (závěrečné) etapy přechodu k měnové unii a nezavedou společnou měnu.

Změny v rozhodovacích procesech ES

Změny zavedené do způsobu přijímání rozhodnutí se týkají zejména Evropského parlamentu, který tímto získal širší pravomoc.

Také Smlouva o založení ES byla uzavřena na dobu neurčitou a po následné ratifikaci vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

Význam Maastrichtských dokumentů

Maastrichtské dokumenty byly výrazným pokrokem v procesu sjednocování zemí Evropského společenství. Členské státy unie se jimi sice vzdaly dalšího podstatného dílu státní suverenity, na druhé straně se však právě jimi vytvořily smluvní předpoklady pro dosahování vyšších integračních efektů včetně dynamiky rozvoje. Maastrichtské dokumenty, které jsou vyvrcholením dlouhodobého úsilí o urychlení a prohloubení západoevropské integrace, jsou počátkem dalších integračních procesů v celé Evropě, neboť definují další integrační cíle (především vytvoření hospodářské a měnové unie) a nástroje k jejich dosažení.

Terminologická poznámka

Před 1. listopadem 1993 existovala tři společenství: Evropské hospodářské společenství (EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). Od r. 1967 se pro tato společenství začal užívat název Evropská společenství a zároveň začalo postupné slučování jejich orgánů.

1.11. 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropském společenství, která rozšířila původní EHS o další oblasti činnosti a přejmenovala je na Evropské společenství (ES). Toto Evropské společenství spolu s EURATOM tvoří první pilíř Evropské unie (ESUO ukončilo činnost v roce 2002).

Ke stejnému datu vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii, na jejímž základě vznikla Evropská unie. Evropská unie, na rozdíl od Evropského společenství, nemá právní subjektivitu a proto nemůže například uzavírat mezinárodní smlouvy. Evropskou unii je nutné chápat jako novou etapu v rozvoji integračních procesů. Pojem Evropská unie je správné užívat v případech, které zahrnují i 2. a 3. pilíř, tedy oblast zahraničněpolitickou a bezpečnostní a oblast justice a vnitřních věcí. Návrh na udělení právní subjektivity Evropské unii byl opakovaně zamítnut.

Evropské společenství a Evropská unie tedy existují od stejného data (1.11.1993), je mylné tvrdit, že EU vznikla z ES! (Často tvrdí studenti.) Stále existuje jak EU, tak ES, liší se tím, co zahrnují. ES je 1. pilíř EU. EU kromě ES obsahuje další dva pilíře. Stále přetrvává problém s tím, že EU nemá právní subjektivitu. Běžně se užívá např. formulace: „členská země EU“, správná formulace je však „členská země ES“ – EU nemá členské země, protože to není právní subjekt a nemůže tedy nikoho přijímat.