Vznik, vývoj, charakteristika dělnického hnutí do první světové války

Vznik, vývoj, charakteristika dělnického hnutí do první světové války

– Radikalizace dělníků a sdružování do spolků lze datovat od revolučních událostí v letech 1830-1848,

kdy se zvýšil zájem o sociální otázky v souvislosti s národně osvobozeneckými boji a boji za sjednocení.

V ostrém konkurenčním boji narůstaly rozdíly mezi bohatými a chudými. Vlády se snažily zamezit dětské

práci, vykořisťování dělníků. Vznikala křesťanská sdružení na pomoc obětem industrializace, tzn. po

úrazech, vdovy, sirotci, zabezpečení ve stáří apod. Narůstala však i nespokojenost malovýrobců, kteří

nebyli schopni konkurence továrnám.

– Dále je nutné uvědomit si, že mluvíme o době navazující na napoleonské války, kdy byla mnohá území

zpustošena. O období plném převratů ve Francii, kde chudina, řemeslníci a dělníci sehráli velice důležitou

roli. Ale na druhé straně o době, průmyslové a následně technicko-vědecké revoluce, která znamenala

rozvoj průmyslu i zemědělství a dopravy. Uplatnění výsledků vědeckého a technického poznání v průmyslu

= chemický, elektrotechnický, zdokonalení zpracování kovů. Celkově se zvyšoval počet obyvatel.

Narůstala také nová vrstva podnikatelů, továrníků, roste význam bankéřů a finančníků. Soustředění

továren, rozrůstání měst, příliv z venkova – – – > vyostření sociální otázky, stávky dělníků, povstání

rolníků, u nás volání po zrušení nevolnictví.

– V řadě zemí narůstala nespokojenost s absolutistickým panovníkem, který byl brzdou kapitalismu,

omezoval občanské svobody. Požadavek konstituce, odstranění feudalismu, rozvoje industriální společnosti

a řešení sociálních otázek. Situace se ještě vyhrotila všeobecnou krizí v roce 1846, kdy byla neúroda, a

v důsledku toho bída, hlad, stoupaly ceny.

Francie

– Červencová revoluce přišla vhod finančníkům, možnost dalšího rozvoje průmyslové revoluce a velké koloniální

panství vyžadovaly velké množství kapitálu, kterého se nedostávalo, a znamenalo to opožďování se za Anglií.

Spolu s tím úzce souvisela nespokojenost nižších vrstev = chudina do továren, nízké mzdy, nesnesitelné pracovní

podmínky, zdražování, dlouhá pracovní doba – – – > 1831 povstání lyonských tkalců, potlačeno

– V únoru 1848 se opozice( střední a nižší vrsty) odhodlala vystoupit se svými požadavky na rozšíření politických

práv a svobod, rozdělení půdy, pevné mzdy a právo na práci

– – – > povstání v Paříži, 25.2.1848 vyhlášena republika. Vedle vlády byla ještě vytvořena tzv. luxemburská komise

– Blanc, Albert, která vyjednávala o dělnických požadavcích, zlepšení jejich situace = právo na práci, 10hod.

pracovní doba, zřízeny národní dílny pro nezaměstnané x po volbách do Národního shromáždění se zvýšily daně,

dílny byly zrušeny, narostla nezaměstnanost – – – > pokus socialistů (Blanqui) o převrat, potlačeno

– – – > červnové povstání pařížského dělnictva, řemeslníků a tovaryšů (23-26.6.1848), krvavé potlačení povstání

s represemi

– V prosinci se stal prezidentem Ludvík Napoleon Bonaparte (od 1852 císařem), politika „cukru a biče“, snahy o

odstranění dělnické chudoby, přesto nepokoje narůstaly. Byl uplatněn zákon proti stávkám. Legálně existovala řada

dělnických spolků, radikální organizace Blanquiho a Bakunina fungovaly tajně.

– Za podpory dělníků byla 28.3.1871 vyhlášena Pařížská komuna – revoluční vláda, orgán vlády lidu proti špatné

vládě, pokus o nápravu sociálních křivd. Ovšem již 21.5.1871po týdnu bojů komunardi vládnímu vojsku podlehli,

následkem byly kruté represálie – mezinárodní odezva s podporou, solidarita, pomoc I. internacionály

– – – > kolem roku 1880 došlo k obnově dělnického hnutí, avšak zůstalo roztříštěné. V budoucnu se blaquisté a

marxisté(tzv. posibilisté) snažili usilovat pouze o dílčí splnitelné cíle v oblasti sociální politiky a vzdělání. Až v roce

1905 došlo ke sjednocení umírněných proudů socialistických hnutí pod vedením Jeana Jaurése.

Anglie

– Vilém IV.vládl více liberálně, reformy. Ovšem i zde počet dělníků narůstal a objevila se snaha po sjednocení – –

– > 1833 vznikla sjednocená celonárodní odborová organizace National Trade Unions, dělnická odborová sdružení

podle oborů, cílem zlepšit pracovní podmínky, zvýšit mzdy

– 1834-54 tzv. chartistické hnutí – londýnští dělníci a řemeslníci vypracovali Chartu lidu, kde požadovali stejné

volební právo pro muže od 21, tajné volby apod. – odmítnuto (3 mil. podpisů)

– 1844 nový daňový zákon, zrušen obilní zákon, zákon o 10hodinové pracovní době pro ženy a mladistvé

– hospodářská krize vedla v roce 1860 k založení centra všech odborových organizací v Londýně – Londýnská

odborová rada

– v 80. letech 19. století emancipace dělnictva = po neúspěchu chartistů se začaly vytvářet odborové svazy Trade

Unions kvůli řešení mzdových podmínek = Sociálně demokratická federace, Socialistická liga, Nezávislá dělnická

strana, Dělnická strana (Labour Party – MacDonald)

Německo

– Po prusko-rakouské válce (1866) vystupovalo dále jako spolkový stát s 25 státy. Politice velel Bismarck. I zde

narůstal počet dělnictva a spolu s nimi také odborové organizace, dělnické osvětové spolky (Liebknecht). Roku

1863 vznikl Všeobecný německý dělnický spolek (Lassal), dále Sociálně demokratická dělnická strana Německa

(1869). Bismarck usiloval o oslabení vlivu levice – – – > vydal zákon o socialistech – soc-dem přešla do ilegality,

roku 1891 činnost obnovena, rostoucí vliv. Uvnitř strany došlo k rozdělení na tzv. revizionistické křídlo (Bernstein),

které usilovalo o dílčí reformy. Oproti tomu stoupenci Rosy Luxemburgové prosazovali proletářskou revoluci.

Socialismus

Myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit

systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a

mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revoluce (tzv. revoluční socialismus).

Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury

hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.

Marxismus

Filozofický a ekonomický systém vycházející z děl K. Marxe 1818-1883) a F. Engelse (1820-1895), německých

revolučních vzdělanců a filozofů vyhnaných do Bruselu, Paříže, Londýna; vznikl ve 40. letech 19. stol. jako

filozofie praxe, cílem diktatura proletariátu, třídní boj, revoluce která nastolí socialismus místo kapitalismu.

Kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filozofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský

utopický socialismus. Marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou

vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje; cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující

beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka

chápe jako „souhrn společenských vztahů“, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě

práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj. Tradičně se marxismus dělí na

marxistickou politickou ekonomii, marxistickou filozofii (materialismus dialektický a materialismus historický)

a tzv. vědecký komunismus – teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Jednostranným

absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejména názorů na třídní boj, vznikl leninismus

(marxismus-leninismus, třídní nepřátelé). Filozofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které

dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické

činnosti, třídní vztahy aj.). Roku 1867 vyšel první díl Marxova Kapitálu.

Marx s Engelsem začali organizovat mezinárodní dělnické hnutí. Svaz Spravedlivých byl roku 1847 přeměněn ve

Svaz komunistů. Program a teorie revoluce byly sepsány v Manifestu komunistické strany z roku 1848 – „Proletáři

všech zemí, spojte se!“

Sociálně demokratické strany

Politická uskupení obhajující sociální práva občanů. Sociálně demokratické strany prosazují větší míru

přerozdělování společenského produktu s cílem odstranit hmotný nedostatek. První sociálně demokratická strana

byla založena na principech učení K. Marxe v Německu v roce 1869. Tzv. erfurtský program 1891 Sociálně

demokratické strany Německa se stal vzorem pro další strany. V Dánsku byla sociálně demokratická strana založena

v roce 1878, ve Velké Británii 1883, Norsku 1887, Rakousku 1889, USA 1897, v Rusku 1898 atd. V zemích jižní

Evropy přijímala častěji název Socialistická strana, např. ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. Největší politický

úspěch získala sociálně demokratická strana ve Švédsku, kde byla dominantní stranou od 30. let a prosazovala

koncepci státu blahobytu.

I.internacionála(1864-1872)

Vznikla na základě mezinárodního sjednocení stran a spolků v rámci dělnického hnutí vycházející z pojetí, že

dělnictvo má společné zájmy, jež překračují národní a etnické hranice, a že jen díky akcím mezinárodní solidarity

může dělnická třída dosáhnout ekonomické emancipace a zničení třídní nadvlády. Navazuje na předcházející

dělnické organizace, zejména Svaz komunistů. Počátky internacionálního myšlení v dělnickém hnutí v 1. třetině 19.

stol.; impulsem revoluční otřesy v letech 1830 – 48. Založena 28.9. 1864 v Londýně. Vypracováním ustavujícího

manifestu, Inaugurální adresy, byl pověřen Karl Marx (1818-1883), který spolu s Bedřichem Engelsem (1820-

1895) byl i hlavním činitelem Mezinárodního dělnického sdružení. Jeho úkolem bylo dát I. Internacionále vědeckou

teorii a program, navazovat a rozvíjet vzájemné spojení a spolupráci dělnických organizací jednotlivých zemí

na základě proletářského internacionalismu. Mělo historický podíl na probojování revolučního marxismu proti

lassallismu (směr v německém a rakouském dělnickém hnutí, nazvaný podle německého socialisty Ferdinanda

Lassalla (1825 – 1864), anarchismu, blanquismu (utopický socialismus) a tradeunionismu (angl. odborové hnutí).

Roku 1871 podpořilo Pařížskou komunu, po její porážce, kdy nastala ostrá perzekuce dělnického hnutí, bylo sídlo

I. Internacionály přeneseno do New Yorku. Podpořila masový rozvoj mezinárodního dělnického hnutí. Roku 1876

byla rozpuštěna, neboť nesplnila svůj historický úkol a jeho forma již byla zastaralá.

II.internacionála(1889-1914)

Mezinárodní organizace sociálně demokratických stran v období masového rozmachu dělnického hnutí, založena

roku 1889 v Paříži. Ustavující kongres se konal 14. 7. 1889 v Paříži při příležitosti 100. výročí pádu Bastily.

V Basileji 1912 byl přijat protiválečný „basilejský manifest“. Neměl žádný účinek. 1. světová válka dělnické

hnutí rozdělila,řada socialistů se stala členy vlád. Na jejím založení se významně podílel Bedřich Engels. Pod

jeho vlivem i působením dalších revolucionářů navazovala II. internacionála zpočátku na revoluční odkaz I.

Internacionály, šířila marxismus v dělnických hnutích, organizačně upevnila tato hnutí a 1. májem 1890 položila

základ tradici dělnického Svátku práce. Po smrti B. Engelse (1895) v ní převládl revizionistický a oportunistický

směr, představovaný např. E. Bernsteinem, K. Kantským a V. Adlerem, který orientoval sociálně-demokratické

strany na parlamentarismus a reformy-byl odmítán třídní boj a program sociální revoluce. Začátkem I. světové války

se II. internacionála rozpadla na sociálšovinisty, centristy a internacionalisty. Na konferenci v Bernu (3.-10.2.1919)

byla obnovena činnost II.internacionály, hovoříme o Bernské internacionále (zahrnovala jen pravé křídlo, opírala

se o britskou Dělnickou stranu a Většinovou soc.demokratickou stranu Německa – stavěla se proti bolševickému

extremismu). Roku 1923 splynula s centristickým Mezinárodním pracovním společenstvím sociálních stran v

Socialistickou dělnickou internacionálu. Centristé, kteří odmítli 21 podmínek KI, proti extrémnímu bolševizmu se

rozhodli založit vlastní internacionálu , tzv. Dvaapůltou internacionálu (22-27.února 1921 Vídeň) = Kantsky,

Adler, Bauer.

Literatura – asi cokoliv obecného

Hroch, M.: Obecné dějiny II., dějiny novověku

Skřivan: Evropská politika

Dorazil: Světové dějiny v kostce

Čapek: Světové dějiny 2

Skřivan, Křivský: Století odchází